36 Az 7/2026

Plný text

č. j. 36 Az 7/2026 – 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Johanou Jandusovou ve věci žalobce: U. M., narozený X státní příslušník Republiky Uzbekistán hlášeným pobytem X zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2026, č. j. OAM-842/ZA-ZA12-ZA05- 2025, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 36 Az 7/2026 Odůvodnění: Vymezení věci 1. Soud v této věci posuzuje, zda žalobce v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl nové skutečnosti, které by byly azylově relevantní. Ve shodě s žalovaným nicméně dospívá k závěru, že žalobcem uvedená nová tvrzení nejsou věrohodná, přičemž v zemi původu žalobce (Uzbekistánu) v době od podání první žádosti o mezinárodní ochranu, resp. rozhodnutí o ní, ani nenastaly žádné změny, které by přípustnost opakované žádosti zakládaly. Soud proto žalobě nevyhověl. Řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany 2. Žalobce podal dne 2. 5. 2023 první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Učinil tak poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění. Jako důvod žádosti uvedl, že má ve vlasti dluhy z půjčky na financování podnikání a také na daních, které není schopen splácet. Žalobce v této souvislosti zmínil obavu, že v případě návratu bude čelit vymáhání a trestnímu stíhání, v rámci kterého mu hrozí trest odnětí svobody.

3. Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2024, č. j. OAM-553/ZA-ZA11-ZA21-R2-2023 (dále „rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany“), žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“), neudělil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že obavy žalobce, jak byly tvrzeny v řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, nejsou azylově relevantní. Žalobce opakovaně uvedl, že důvodem jeho odchodu z vlasti a podání žádosti o mezinárodní ochranu jsou dluhy, které žalobce v zemi původu má a pro jejichž splacení potřebuje pracovat v zahraničí. Takové důvody nicméně dle žalovaného nelze podřadit mezi důvody taxativně vyčtené v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu za situace, kdy žalobce ani netvrdil, že by jeho údajné dluhy měly jakoukoliv spojitost s jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností atd. Pronásledování ze strany soukromých osob pak nelze v daném případě považovat ani za důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobce se může ochrany domoci v zemi původu. Nadto se žádost žalobce jeví jako zjevně účelová, neboť ji žalobce podal až tehdy, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění.

4. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl zdejší soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2025, č. j. 36 Az 5/2025-24. Především poukázal na nekonzistentnost tvrzení žalobce, který vyjádřil obavy z pronásledování agresorem. Ten měl být nejprve policistou, poté měl s policií spolupracovat, a nakonec se mělo jednat o otce jeho bývalé partnerky. Teprve ve své první žalobě podané proti prvnímu a následně zrušenému rozhodnutí žalovaného (o této žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne ze dne 27. 3. 2024, č.j. 22 Az 37/2023- 34) žalobce poprvé tvrdil, že mu v souvislosti se soukromoprávním sporem hrozí pronásledování ze strany policie a že není možnost dovolat se ochrany u orgánu vnitřní kontroly. Tyto rozpory ve výpovědi žalobce dle soudu vyvolaly pochybnosti o jeho azylovém příběhu. Ze správního spisu totiž nevyplývala žádná okolnost, která by takový postup ospravedlňovala, ostatně ani sám žalobce netvrdil, že by nastala. Za těchto okolností nebylo možné žalovanému vytýkat, že se v dalším řízení zaměřil na důvody, které stěžovatel uvedl v žádosti a následně popsal v pohovoru ze dne 5. 5. 2023. Pro účely rozptýlení obav žalobce z návratu do země původu nicméně soud zjišťoval, zda jsou uzbecké státní orgány Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 36 Az 7/2026 obecně schopny a ochotny poskytnout účinnou a trvalou ochranu, pokud by se takové ochrany žalobce domáhal. Z podkladů obsažených ve spise dle soudu vyplývalo, že v Uzbekistánu existuje mechanismus umožňující vnitřní i vnější kontroly činnosti policejních orgánů. Tyto garance jsou zcela dostatečné, aby rozptýlily obecně formulovanou obavu žalobce z hrozící újmy spojené s vymáháním dluhu, resp. s případným trestním stíháním žalobce pro tyto dluhy.

5. Kasační stížnost následně pro nepřijatelnost odmítl Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 4 Azs 76/2025-24. Řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany 6. Dne 28. 7. 2025 podal žalobce druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany.

7. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 1. 8. 2025 žalobce uvedl, že je muslim, je uzbecké národnosti a nemá žádné politické přesvědčení a není ani nikdy nebyl členem žádné politické strany či skupiny. Dále žalobce uvedl, že je rozvedený. Aktuálně je v partnerském vztahu. Partnerka žalobce, stejně jako jeho dva synové, kteří jsou též státními příslušníky Uzbekistánu, aktuálně žijí ve vlasti. K cestě do ČR žalobce uvedl, že ze země původu vycestoval v roce 2021, a to na Ukrajinu, kde byl do března 2022. Následně odjel do Polska, odkud přijel v únoru 2023 do ČR osobním vozem. K důvodům opakované žádosti žalobce uvedl, že dříve popsané důvody stále přetrvávají, přičemž zároveň přibyly nové. Zhruba před měsícem přítelkyni žalobce v zemi původu navštívili věřitelé žalobce i tamní policie a ptali se po něm. Posléze se situace na nějakou chvíli uklidnila, ale aktuálně opět přítelkyni kontaktují. Naposledy jí sdělili, že žalobce bude v zemi původu stíhán pro podvod, neboť dluží peníze a svůj dluh dosud nevrátil. Dalším důvodem, pro který žalobce podal opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, je skutečnost, že v zemi původu zadržují osoby s plnovousem. Taková osoba bývá zadržena na ulici, je odvedena na stanici a zde oholena. Policie nerada vidí muže s plnovousem, neboť jej nosí vyznavači islámu. Jedná se o nové poznatky, které žalobce nemohl uvést dříve. Přibližně před dvěma měsíci se podobný incident přihodil kamarádovi žalobce. Policie jej zastavila na čerpací stanici, odvezla ho na stanici, kde jej oholila a zabavila mu telefon, protože měl vyzvánění o prorokovi Mohamedovi. Tak se žalobce dozvěděl, že nošení bradky je aktuálně v Uzbekistánu problém. Sám dříve žádné problémy s policií z důvodu své bradky neměl.

8. Součástí správního spisu jsou následující podklady: Informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále „OAMP“) ze dne 14. 3. 2025: Uzbekistán, Bezpečnostní a politická situace v zemi - Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv a Informace OAMP ze dne 6. 6. 2025: Uzbekistán, Socio-ekonomická situace – Dávky sociální podpory a podpory v nezaměstnanosti, Dluhy fyzických osob a proces oddlužení, Přístup k základní lékařské péči.

9. Součástí spisu je dále také výše označené rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. V něm je podrobně rekapitulován obsah pohovoru s žalobcem ze dne 5. 5. 2023. Z pohovoru plyne, že žalobce odjel na Ukrajinu proto, aby zde vydělal peníze na splacení dluhu. Z důvodu války pak odjel do Polska, kde příležitostně pracoval. Do ČR žalobce přijel proto, že slyšel od krajanů, že zde může požádat o azyl. Nevěděl, že o azyl může žádat i v Polsku. V ČR žalobce čekal, až mu kamarádi poradí, jak má žádost podat. Sám nevěděl, jak na to. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 36 Az 7/2026 Proto o mezinárodní ochranu požádal až poté, co mu byl vystaven výjezdní příkaz. K tvrzenému dluhu žalobce uvedl, že od roku 2016 podnikal ve stavebnictví, měl v úmyslu prodávat plastová okna. Půjčil si 100 000 USD od tří soukromých osob. V podnikání se mu nicméně nedařilo a v roce 2018 musel podnikání ukončit. Věřitelům dluží kolem 60 000 USD a dalších cca 20 000 USD dluží na daních. Dluhy řešil prodejem majetku a odjezdem za prací na Ukrajinu. Dohodu o splátkách, kterou uzavřel se soukromými věřiteli, žalobce nebyl schopen naplnit ani v době svého pobytu v Evropě. Věřitelé proto oznámili věc policii. V zemi původu je po něm dále vymáhán i dluh na daních. Informace o vymáhání dluhu má žalobce od příbuzného. Doklady o dluzích nemá. Ve vlasti žalobce doposud nebyl obviněn, ale hrozí mu trestní stíhání za trestný čin neplacení daní a zpronevěru. Žalobce odhaduje, že za takovou trestnou činnost by mu mohl být uložen trest odnětí svobody až 15 let. V Uzbekistánu žalobce všechno prodal, rodina dostatek peněz nemá a prací v zemi původu by dluh nesplatil. Od pobytu v ČR očekává možnost práce a zaplacení dluhu, v případě návratu se pak obává uvěznění. Žalobce dále uvedl, že v minulosti potíže se státními orgány v zemi původu neměl. Negoval jiné než uvedené potíže, problémy se státními orgány, problémy kvůli rase, národnosti, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině nebo politickému přesvědčení.

10. Při seznámení se s podklady pro rozhodnutí žalobce bližší zájem seznámit se s obsahem označených podkladů neprojevil. Výslovně uvedl, že nepožaduje tyto podklady doplnit. Na poslední kladenou otázku, zda chce uvést ještě nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl žalovaný vzít při posouzení žádosti žalobce v úvahu, tento uvedl následující: „Ano, musím se přiznat, že není pravda, že bych měl mít v Uzbekistánu problémy s vousy, to jsem si vymyslel. V Uzbekistánu není problém s nošením vousů. Chci ale říct, že trvám na to, že budu stíhán, protože doma dlužím moc peněz. Na tom trvám. Nemůžu se vrátit do Uzbekistánu. Budu stíhán za svůj dluh policií. Je to trestný čin.“. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 36 Az 7/2026 11. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný prohlásil žádost žalobce za nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Konstatoval, že se jedná již o druhou žádost žalobce o mezinárodní ochranu, přičemž žalobce v této opakované žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti ani se neobjevila žádná zjištění, která nebyla bez vlastního zavinění žalobce předmětem posouzení jeho první žádosti. Ve své druhé žádosti žalobce uvádí totožné motivy svého odchodu z vlasti (snaha o výdělek v zahraničí) a neochoty se do Uzbekistánu vrátit (obava z trestního stíhání pro nesplacené dluhy), které uváděl v průběhu správního řízení o jeho první žádosti. V Uzbekistánu přitom od doby, kdy byla meritorně posuzována předchozí žádosti žalobce, nedošlo k žádné změně, která by svědčila o tom, že žalobce by mohl v zemi původu být pronásledován z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by mu zde hrozilo nebezpeční vážné újmy. Žalovaný proto neshledal důvody pro opakované posuzování žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Pro úplnost žalovaný dále konstatoval, že tvrzením žalobce stran možných rizik spojených s nošením plnovousu se blíže nezabýval. Žalobce totiž přiznal, že si tuto část svého příběhu vymyslel, přičemž uvedl, že v Uzbekistánu není nošení vousů žádný problém. Konečně žalovaný neshledal, že by v případě žalobce byly dány takové mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné dle § 11a odst. 4 zákona o azylu připustit opakovanou žádost žalobce k věcnému posouzení. Shrnutí obsahu žaloby 12. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. To považuje za nezákonné, neboť žalovaný se odmítl podanou žádostí věcně zajímat. K tomu žalobce blíže uvádí, že skutečnost, že žalobce i nadále čelím těm stejným obtížím, jaké uváděl ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neznamená, že nutně podává duplicitní žádost. Ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce v rámci řízení o své druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl nové skutečnosti. Ty žalobce konkrétně spatřuje v tvrzeném opakujícím se vydírání ze strany vymahačů dluhů, které je žalobci komunikováno přes rodinu žijící v Uzbekistánu. Dále žalobce nově tvrdil, že mu v domovském státě hrozí postih pro jeho ortodoxně muslimský zevnějšek. Žalobci tak v zemi původu hrozí pronásledování z důvodu uplatňování náboženských svobod.

13. Žalovaný se těmito tvrzenými důvody žádosti vůbec nezabýval, v důsledku čehož dle žalobce a lze proto konstatovat, že v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), nezjistil skutečný stav věci. Žalovaný též zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, když vůbec nehodnotil činnost policejních orgánů v Uzbekistánu. Žalovaný tak nevyvrátil prezentované obavy žalobce z možného pronásledování v zemi původu.

14. Konečně žalobce namítá i to, že byl k podání žádosti motivován i humanitárními důvody, kdy není schopen prací v domovském státě zabezpečit životní náklady své rodiny, přičemž v České republice naopak nalezl uplatnění a prosadil se na trhu práce. Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané žaloby, nesouhlasí s ní a navrhuje, aby ji soud pro nedůvodnost zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 36 Az 7/2026 16. Žalovaný trvá na tom, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí zevrubně a důkladně posoudil, při zohlednění shromážděných podkladů o zemi původu a výpovědí žalobce, všechny skutečnosti tvrzené žalobcem v průběhu správního řízení o jeho druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž zároveň trvá na svém závěru, že v průběhu správního řízení o druhé žádosti žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost, která by dle zákona o azylu odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žalobce z vlasti a jeho obav z návratu. Žalovaný konstatuje, že hlavním smyslem a účelem institutu opakované žádosti je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které žadatel nemohl uplatnit nikoli vlastní vinou během předchozího řízení. V této souvislosti poukazuje na vyjádření samotného žalobce, který v průběhu správního řízení sdělil, že o mezinárodní ochranu žádá ze stejných důvodů, jako tomu bylo v předchozím správním řízení o udělení mezinárodní ochrany. K tomu pouze uvedl, že k jeho přítelkyni přicházela policie a věřitelé a ptali se, kde se jmenovaný nachází. Pokud jde o nově tvrzené obavy z možného zadržení kvůli nošení plnovousu, který je spojován s islámským náboženským vyznáním, tak tato tvrzení žalobce sám následně jednoznačně zpochybnil, když uvedl, že si je vymyslel. Žalovaný se proto tímto tvrzením blíže nezabýval. Posouzení věci soudem 17. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních bodů, přičemž rozhodl ve věci v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť oba účastníci řízení s tímto postupem (implicitně) souhlasili.

18. Žaloba není důvodná.

19. Z pohledu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí je klíčové, že tímto rozhodnutím žalovaný zastavil řízení o v pořadí druhé žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, a to z důvodu, že tato opakovaná žádost je nepřípustná.

20. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaví v případě, že žádost je nepřípustná.

21. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

22. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu platí, že podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a. nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b. svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

23. Ze znění § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že novou skutečností je pouze taková skutečnost, kterou žalobce nemohl bez své viny uvést v řízení Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 36 Az 7/2026 o předchozí žádosti, tedy skutečnost, která v té době vůbec neexistovala nebo o které žadatel objektivně bez své viny nevěděl. Tato skutečnost pak musí nasvědčovat tomu, že žadateli hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

24. Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele, a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí. Institut opakované žádosti naopak neslouží k doplňování předchozí žádosti ani ke zhojení nevyužití opravných prostředků proti meritornímu přezkoumání předešlé věci. Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65).

25. Přitom platí, že i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 57/2017-52).

26. Dle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS, pak je správní orgán povinen v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvést odůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“.

27. Z rozsudku NSS ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Azs 171/2014-31, konečně plyne, že „aby mohla být nová skutečnost podkladem pro řízení o mezinárodní ochraně, musí mít z hlediska udělení mezinárodní ochrany určitou relevanci. Teprve v tom případě je nová skutečnost způsobilým podkladem pro nové řízení.“. Obdobně NSS konstatoval, že za nové skutečnosti nebo zjištění je nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele (viz již zmíněný rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, či usnesení NSS ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018-45).

28. Soudní přezkum rozhodnutí o zastavení řízení opírající se o nepřípustnost opakované žádosti podle § 11a odst. 1 zákona o azylu se tedy soustředí na otázku, zda byly splněny podmínky dle tohoto ustanovení k posouzení žádosti jako nepřípustné. Soud se nemůže zabývat tím, zda žadatel splňuje či nesplňuje podmínky pro udělení azylu nebo doplňkové Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 8 36 Az 7/2026 ochrany (viz např. usnesení NSS ze dne 27. 11. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020-35, odst. 16). Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (srov. již zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65).

29. Žalobce namítá, že závěr o žalovaného o nepřípustnosti žádosti je nesprávný, neboť druhá žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je opřena o nové důvody. Jelikož žalovaný nezohlednil žalobcem nově tvrzené skutečnosti, nemohl ani řádně zjistit skutečný stav věci. Žalobce konečně žalovanému zcela obecně vytýká i to, že dostatečně nehodnotil činnost policejních orgánů v Uzbekistánu, v důsledku čehož žalobce dovozuje, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

30. S ohledem na výše shrnuté judikatorní závěry k soudnímu přezkumu opakovaných žádostí se soud primárně zaměřil na to, zda žalovaný zjišťoval, 1) jestli žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl nějaké nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvedl, pak zda se jednalo o takové skutečnosti, které nemohl uplatnit již v předchozí žádosti, a konečně 3) zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Úkolem soudu je posoudit, zda žalovaný tyto otázky posoudil a zda jsou jeho závěry správné a dostatečně zdůvodněné.

31. Za napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný zjišťoval, do jaké míry se liší důvody uvedené žalobcem v jeho druhé žádosti o udělení doplňkové ochrany oproti důvodům, kterými se již žalovaný a správní soudy zabývaly dříve v rámci posouzení první žádosti žalobce. Žalovaný přitom dospěl k závěru, že žalobce v opakované žádosti uvádí totožné motivy svého odchodu z vlasti (snaha o výdělek v zahraničí) i neochoty se do Uzbekistánu vrátit (obava z trestního stíhání pro nesplacené dluhy), které uváděl v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. S těmito závěry se soud plně ztotožňuje. Ostatně, jak poukázal i žalovaný, ze správního spisu vyplývá, že sám žalobce potvrdil, že o udělení mezinárodní ochrany žádá ze stejných důvodů jako v prvním případě.

32. Závěry žalovaného pak nezpochybňují ani nová tvrzení žalobce, že zhruba měsíc před podáním druhé žádosti navštívili přítelkyni žalobce jeho věřitelé a policie a ptali se po něm s tím, že žalobce má být v zemi původu stíhán pro podvod, neboť dluží peníze a svůj dluh dosud nevrátil. Předně nelze přisvědčit žalobci, že by žalovaný tato tvrzení při posouzení jeho druhé žádosti opomenul. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaný k těmto tvrzením přihlédl (výpověď žalobce v rámci správního řízení je v napadeném rozhodnutí podrobně rekapitulována). Skutečnost, že věřitelé se aktuálně dožadují po žalobci splacení dluhu a že o žalobce se již zajímá i policie, která jej chce v souvislosti s nesplácením dluhů trestně stíhat, však nikterak nenasvědčuje tomu, že žalobci v zemi původu hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Tato tvrzení pouze navazují na původní azylový příběh žalobce, resp. odpovídají předpokládanému vývoji situace žalobce v zemi původu, jak ji vylíčil ve své první žádosti. Tvrzenou újmou spočívající ve vymáhání pohledávky soukromými osobami a v případném trestním stíhání žalobce v zemi původu pro takové dluhy se nicméně žalovaný Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 9 36 Az 7/2026 již věcně zabýval, přičemž hodnotil i možné prostředky ochrany žalobce v zemi původu včetně činnosti tamních policejních orgánů. Tato tvrzení lze tedy označit za nová tvrzení v tom smyslu, že žalobce je uvedl poprvé až po své druhé žádosti, neboť k popsaným událostem mělo dojít až poté, co byla posouzena první žádost. Rozhodně však tyto skutečnosti nelze označit za nové ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, s ohledem na které by bylo možné připustit věcný přezkum opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.

33. Z napadeného rozhodnutí je dále zřejmé, že žalovaný se zabýval též tím, zda nedošlo v zemi původu k takové zásadní změně situace, která by mohla založit přípustnost druhé žádosti žalobce. Za tímto účelem žalovaný opatřil do spisu dvě aktuální zprávy k situaci v Uzbekistánu, na jejichž základě konstatoval, že k takové zásadní změně nedošlo. Žalobce přitom ani ve správním řízení ani následně v žalobě netvrdil opak, resp. neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné na takovou změnu poměrů v zemi původu usuzovat. Pokud tak neučinil, nelze přičítat žalovanému k tíži, že v napadeném rozhodnutí pouze stručně konstatoval, že shromážděné podklady pro rozhodnutí o žádné azylově relevantní změně poměrů v zemi původu žalobce nesvědčí.

34. Pro úplnost soud v této souvislosti poukazuje i na to, že situací přímo žalobce ve vztahu k případnému návratu do Uzbekistánu se poměrně nedávno zabýval NSS, přičemž zjevně neshledal tamní situaci z pohledu situace žalobce problematickou, neboť žalobcovu kasační stížnost odmítl usnesení ze dne 4. 12. 2024, č. j. 1 Azs 202/2024-27.

35. Žalobní námitka, podle které měl žalovaný dospět k nesprávnému závěru o nepřípustnosti opakované žádosti žalobce, je tudíž nedůvodná. S ohledem na výše uvedené závěry pak zjevně nemůže obstát ani námitka nepřezkoumatelnosti, neboť je zřejmé, že v daném případě nebylo na místě se žádostí o mezinárodní ochranu opětovně zabývat.

36. Žalovaný pak dle soudu nepochybil ani tehdy, pokud v napadeném rozhodnutí nezohlednil tvrzení žalobce, že v zemi původu mohl být zadržen z důvodu, že nosí plnovous. Ze správního spisu vyplývá, že tato tvrzení žalobce při seznámení se s podklady rozhodnutí sám odvolal, přičemž doslova uvedl, že si je vymyslel a že v Uzbekistánu s nošením vousů není problém. Zároveň uvedl, že ale i nadále trvá na tom, že ve vlasti bude stíhán pro značné dluhy. Za daných okolností bylo zcela logické, že žalovaný se tvrzeními stran možného pronásledování žalobce z důvodu nošení plnovousu blíže nezabýval.

37. Nedůvodná pak je i námitka, že žalovaný v napadeném rozhodnutí opomenul, že žalobci v domovském státě hrozí postih pro jeho ortodoxně muslimský zevnějšek, tedy že mu zde hrozí pronásledování z důvodu uplatňování náboženských svobod.

38. Soud předně konstatuje, že tato námitka je zcela obecná a není z ní zřejmé, proč konkrétně by žalobci pronásledování z těchto důvodů v zemi původu mělo hrozit, resp. z čeho žalobce takové obavy dovozuje. Zároveň je třeba uvést, že tato tvrzení nekorespondují s tím, co žalobce uvedl v rámci správního řízení. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce popsal zcela konkrétní újmu, která mu v zemi původu hrozí, přičemž jako problém označil nošení plnovousu. Následně ovšem celý popsaný incident, který se měl přihodit jeho kamarádovi, označil za smyšlený a uvedl, že nošení plnovousu - byť nelze zpochybnit, že jej nosí vyznavači islámu - není žádný problém. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 10 36 Az 7/2026 39. Z uvedeného nikterak nevyplývá, že by v zemi původu žalobci mělo hrozit pronásledování z důvodu uplatňování náboženských svobod. Naopak by bylo možné z tvrzení žalobce dovozovat, že i pokud by se žalobce ke své víře otevřeně hlásil a nosil plnovous, jak činí vyznavači této víry, neměl by mít v Uzbekistánu žádné problémy. Jiné okolnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na to, že žalobce v zemi původu hrozí pronásledování z důvodu uplatňování náboženských svobod, žalobce ve správním řízení neuvedl. Též nelze pominout, že žalobce připustil, že si zmíněnou část svého azylového příběhu zcela vymyslel, a zároveň uvedl, že trvá na tom, že mu v původu hrozí újma spočívající v trestním stíhání pro dluhy, které není schopen splácet. Žalobce se tedy vrátil k původní linii svého azylového příběhu, kterou soud považuje za věrohodnou a pravdivou. Tou se ovšem žalovaný již věcně zabýval v rámci rozhodnutí o první žádosti žalobce.

40. Konečně jako důvodnou soud neshledal ani poslední námitku žalobce, že byl k podání žádosti motivován i humanitárními důvody, kdy není schopen prací v domovském státě zabezpečit životní náklady své rodiny, přičemž v České republice naopak nalezl uplatnění a prosadil se na trhu práce. K tomu pouze stručně odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, podle které ekonomické důvody samy o sobě nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. usnesení NSS ze dne 9. 10. 2014, č. j. 4 Azs 172/2014-26, či usnesení NSS ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014-48). Tím spíše se pak nemůže jednat o důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možné připustit věcný přezkum opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany dle § 11a odst. 4 zákona o azylu.

41. Lze tedy uzavřít, že žalovaný provedl komparaci důvodů první a druhé žádosti žalobce a svůj závěr o naplnění podmínek pro zastavení řízení podle § 10a odst. 1 písm. e), § 11a odst. 1 a § 25 písm. i) zákona o azylu sice stručně, ale srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil, přičemž neopomenul žádná relevantní tvrzení žalobce a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav. Jeho závěr o nepřípustnosti opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany proto obstojí. Závěr a náklady řízení 42. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, žalobu pro její nedůvodnost zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

43. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl procesně úspěšný. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

44. Vzhledem k tomu, že soud rozhodl o žalobě věcně, nerozhodoval již o žádosti žalobce o přiznání odkladného účinku žalobě. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 11 36 Az 7/2026 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 21. května 2026 Johana Jandusová v. r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.