37 A 24/2025

Rubrum

č. j. 37 A 24/2025- 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové, soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobce: J. H. bytem x zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2025, č. j. 011035/2025/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce žádostí ze dne 23. 10. 2024 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, požádal Městský úřad Mělník (dále jen „povinný subjekt“) o informace vztahující se rychloměru, který je umístěn na silnici č. I/16, mezi domy č. p. XA a č. p. XB Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 2 37 A 24/2025 směr Mělník, v obci X, část obce X (dále jen „rychloměr“), mj. požadoval odpověď na otázky „Jaký komunikační protokol je užíván k přenosu snímku z rychloměru na prvý server, na který jsou přenášeny?“ a „Jaká je IP adresa prvého serveru, na který jsou snímky přenášeny z rychloměru?“.

2. V rozsahu těchto otázek povinný subjekt rozhodl nejprve rozhodnutím ze dne 13. 11. 2024, č. j. MUME-1292/KAN/24/KAN106, tak, že žalobcovu žádost částečně podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím odmítl. Toto rozhodnutí ale žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2024, č. j. 158751/2024/KUSK, zrušil a vrátil věc povinnému k dalšímu řízení. Povinný subjekt podle žalovaného nespecifikoval, v čem spatřuje významné ohrožení účinnosti bezpečnostního opatření. V rozhodnutím ze dne 20. 12. 2024, č. j. MUME-1658/KAN/24/KAN106 (dále jen „prvostupňové rozhodnut“), povinný subjekt uvedl, že sdělením informací by mohla být nejenom atakována sdělená IP adresa s tím, že by byl znám i komunikační protokol serveru, čímž by došlo k možnému ohrožení zabezpečené cesty pro zasílání fotografií přestupců. Poskytnutí informací by bylo v rozporu s povinnostmi stanovenými zákonem č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti – provádět bezpečnostní opatření, jejichž cílem je zajištění bezpečnosti informací v informačních systémech a dostupnosti a spolehlivosti služeb a sítí elektronických komunikací v kybernetickém prostoru. Povinný subjekt je povinen zavést a provádět bezpečnostní opatření v rozsahu nezbytném pro zajištění kybernetické bezpečnosti informačních systémů. Povinný subjekt by tím mohl porušit čl. 32 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) a zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Podle nich platí, že je povinen zabezpečit technické prostředky pro přenos osobních údajů tak, aby nedošlo k neoprávněnému zpřístupnění osobních údajů a nedošlo tak k narušení integrity a neprostupnosti technických prostředků.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeném rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Kybernetická bezpečnostní pravidla obecně doporučují minimalizovat zveřejňování informací o síťových zařízeních a jejich konfiguraci. IP adresy jsou považovány za citlivé informace, protože mohou být prvním krokem k identifikaci zranitelnosti. Povinný subjekt jako zpracovatel osobních údajů je povinen chránit citlivá data a zabezpečit technické prostředky pro přenos osobních údajů tak, aby nedošlo k neoprávněnému zpřístupnění osobních údajů a nedošlo k narušení integrity a neprostupnosti technických prostředků. Poskytnutí IP adresy by mohlo vést k tomu, že útočník získá přístup k těmto datům, což by mohlo mít právní a bezpečnostní dopady.

4. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Stanoviska účastníků 5. V žalobě žalobce uvedl, že podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím lze odmítnout informaci jen tehdy, jsou-li splněny 4 kumulativní podmínky, přičemž podle něho nebyla splněna žádná z uvedených podmínek. Žalovaný neuvedl, jaké bezpečnostní opatření by bylo poskytnutím informace významně či přímo ohroženo. Žalovaný sice poukazuje na „možné“ ohrožení, to ale podle žalobce pro odmítnutí Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 3 37 A 24/2025 poskytnutí informace nepostačuje. Dále žalobce připomněl, že poskytnutí informace musí ohrožovat účinnost „bezpečnostního opatření“. Nepostačí obecné odkazy na hypotetické kybernetické útoky. Kybernetický útok je možné provést vždy a prakticky na jakékoli zařízení připojené k internetu. Samotné riziko kybernetického útoku není podle žalobce dostačující. Nepostačuje, aby informace přímo nebo významně ohrožovala účinnost bezpečnostního opatření, ale je nutné, aby se jednalo o takové bezpečnostní opatření, které bylo stanovené na základě zvláštního právního předpisu. Z rozhodnutí nelze vyčíst, na základě jakého právního předpisu bylo stanoveno bezpečnostní opatření, jehož účinnost měla být snížena. Povinný subjekt a žalovaný se podle žalobce ani nijak nezabývali účelem bezpečnostního opatření. Povinný subjekt jen konstatoval, že „by došlo k významnému ohrožení účinnosti bezpečnostního opatření v rámci ochrany bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, neboť povinný subjekt má za to, že sdělením takových informací by mohla být nejen atakována sdělená IP adresa“. To ale podle žalobce vůbec není relevantní. Žádost lze odmítnout jen tehdy, pokud je přezkoumatelně odůvodněno, že bezpečnostní opatření, jehož účinnost by byla snížena, bylo stanoveno za účelem ochrany osob, majetku či veřejného pořádku. Povinný subjekt a žalovaný jen zreprodukovali zákon a neučinili jakýkoli úsudek např. o tom, zda by byla ohrožena bezpečnost osob, nebo zda by byl ohrožen veřejný pořádek.

6. Žalobcem požadované informace nepotřebují ochranu, jelikož jejich zveřejnění není nijak nebezpečné. Je obecně známo, že k odesílání e-mailů je používán komunikační protokol SMTP. Přesto tato obecně známá informace nevede k tomu, že by k odchozím e-mailům povinného subjektu získal přístup hacker. Stejně tak je známo, že žalovaný zpřístupňuje své webové stránky přes protokol HTTPS. Ani tato informace podle žalobce nepostačuje, aby žalovanému někdo jeho webovou prezentaci odstranil nebo pozměnil. Podle žalobce je skutečný důvod neposkytnutí informace odlišný. Měření rychlosti pravděpodobně komplexně zajišťuje externí společnost, v důsledku čehož má žalobce podezření, že jsou tisíce vozidel měřeny nezákonně. Žalobce netvrdí, že tomu tak skutečně je, ale disponuje důkazními prostředky, které svědčí minimálně o tom, že by to tak být mohlo.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval, že poskytnutím požadovaných informací by došlo k ohrožení účinnosti bezpečnostních opatření v rámci ochrany bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku. Poskytnutí IP adresy by mohlo vést k tomu, že potencionální útočník získá přístup k datům, která je povinný subjekt povinen chránit a zabezpečovat. Zveřejnění IP adresy může mít za následek zatížení připojení nadměrným počtem zasílaných dat s cílem dosáhnout přehlcení systémy (např. DDoS útoky), znalost IP adresy dále umožnuje útočníkům prozkoumat tuto adresu pomocí různých nástrojů a zjistit, jaké služby běží, jaké porty jsou otevřené a zda existují známé zranitelnosti, což v případě, že nejsou zařízení za touto IP adresou správně aktualizovaná nebo chráněná, významně zvyšuje riziko, že může dojít k narušení bezpečnosti a k ohrožení dat. Zveřejnění samotného komunikačního protokolu může upozornit útočníka, jaký typ služby běží, a umožňuje mu zaměřit konkrétní nástroje na daný protokol. Znalost používaných protokolů a jejich verzí může útočníkovi napovědět, jak starý nebo nezabezpečený je systém. Zveřejnění těchto informací by pro povinný orgán znamenalo ohrožení v podobě vystavení se možnosti snazšího kybernetického či jiného útoku na jeho servery a na data na těchto serverech uložen. Tím by podle žalovaného došlo rovněž k přímému úniku či poškození těchto dat a Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 4 37 A 24/2025 tím i k porušení zákonných povinností vyplývají z právní úpravy v oblasti kybernetické bezpečnosti a ochrany osobních údajů. Posouzení věci soudem 8. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl bez jednání, protože účastníci k výzvě soudu nesdělili, že by jednání požadovali. Dokazování soud neprováděl.

9. Podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud její poskytnutí významně nebo přímo ohrožuje účinnost bezpečnostního opatření stanoveného na základě zvláštního předpisu pro účel ochrany bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku nebo připravenosti na krizové situace a jejich řešení.

10. Výkladem tohoto ustanovení ve vztahu k rychloměrům (konkrétně k neposkytnutím IP adresy prvního serveru, na který rychloměr zasílá fotografie zaznamenaných vozidel) se již NSS zabýval v nedávném rozsudku ze dne 26. 3. 2026, č. j. 1 As 208/2025-34 (v něm byl stěžovatel zastoupen stejnou zástupkyní jako v nyní posuzované věci). Dospěl k závěru, že zveřejnění informace obsahující IP adresu prvního serveru, na který rychloměr zasílá záznamy o překročení rychlosti, může významně ohrozit funkčnost tohoto zařízení, tj. účinnost bezpečnostního opatření, neboť zvyšuje riziko útoku na toto zařízení. V důsledku toho by hrozilo úplné ochromení přenosu záznamů o dopravních přestupcích. V tomto rozsudku se NSS i podrobně zabýval splněním všech podmínek § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, na které žalobce v žalobě poukazoval.

11. K první podmínce – bezpečnostní opatření NSS uvedl, že jím podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím nutně nemusí být pouze opatření vztahující se k ochraně kyberbezpečnosti (např. přístupové údaje) či spadající pod pojem „bezpečnostní opatření“, která definoval § 5 zákona o kybernetické bezpečnosti (resp. nyní upravené v § 14 zákona č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti). Toto ustanovení umožňuje chránit i „analogové“ formy ochrany „analogových“ prostředků (např. rozpis stráží skladu, harmonogram jejich pochůzek či trasy, informace vztahující se k zajišťování požární ochrany či přestěhování chráněné osoby). Za takové situace bezpečnostním opatřením může být provoz jakéhokoliv prostředku, který zajišťuje ochranu zákonem předpokládaného zájmu, a to při naplnění souvisejících podmínek. „Provoz rychloměru je bezpečnostním opatřením ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Představuje totiž nástroj, který směřuje k ochraně bezpečnosti (podmínka 1).“ První server je důležitou „součástí“ (tzv. back end) celého systému, neboť jeho vyřazení z provozu „by mohlo vést k významnému ohrožení zařízení“, jehož prostřednictvím se měří rychlost a zajišťuje záznam přestupků v dopravě. Tato podmínka byla podle NSS splněna.

12. K druhé podmínce – stanovení zvláštním předpisem NSS uvedl, že právní základ rychloměru poskytuje § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Podle něho je totiž policie a obecní policie za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích oprávněna měřit rychlost vozidel. Též tato podmínka byla podle NSS splněna. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 5 37 A 24/2025 13. K třetí podmínce – ochrana předpokládaných cílů NSS uvedl, že zvýšení bezpečnosti provozu – ke kterému měření rychlosti směřuje – cílí k zákonem předpokládaným důvodům ochrany, a to dokonce všem třem. Dodržování rychlosti směřuje k nižší nehodovosti, která se vztahuje jak k ochraně bezpečnosti osob (zejména života a zdraví chodců a dalších účastníků silničního provozu), tak i majetku (vozidel účastnících se provozu a dalších prvků infrastruktury). Překročení rychlosti také zakládá přestupkovou odpovědnost pachatele, a tedy kontrola jejího dodržování je taktéž součástí širší ochrany veřejného pořádku. Rychloměr je bezpečnostním opatřením stanoveným na základě zvláštního předpisu pro účel ochrany bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle NSS tak byla splněna i třetí podmínka.

14. K čtvrté podmínce – k hrozícímu riziku NSS výslovně reagoval na to, když stěžovatel rozporoval, že poskytnutím požadované IP adresy dojde k významnému nebo přímému ohrožení účinnosti bezpečnostního opatření. Podle stěžovatele měla být míra ohrožení zcela běžná. S tím se NSS neztotožnil. Nesouhlasil s tím, že by srovnání veřejné dostupnosti IP adresy a fyzické adresy úřadu bylo případné. Nejenže adresa povinné osoby je zveřejňována jako součást povinně zveřejňovaných informací. Klíčová je zejména odlišnost offline a online prostředí, kterou stěžovatel dostatečně nedoceňoval. Stěžovateli sice přisvědčil, že veřejná znalost IP adresy neznamená, že se najednou stane cílem DDoS útoku, stejně jako budova úřadu nebude vykradena po zveřejnění její adresy. Nicméně oba druhy útoků mají znatelně odlišný modus operandi. Vloupání do budovy úřadu vyžaduje osobní přítomnost, což snižuje anonymitu, zvyšuje možnost přistižení při činu a vyžaduje déletrvající (fyzickou) aktivitu. Kromě toho musí také osoba fyzicky překonat různé překážky (zámky nebo hlídač). Je zde také nízká možnost automatizace a opakování útoku. Oproti tomu kybernetické útoky (např. zmíněný DDoS útok) lze provést jen s přístupem k internetu bez rizika fyzického zpozorování útočníka v místě útoku, při ztíženém odhalení identity útočníka a v krátkém časovém úseku. To významně snižuje náklady a náročnost útoku. Zatímco tedy úřad lze vykrást pouze při osobní přítomnosti, server může se znalostí IP adresy napadnout osoba sedící za počítačem na druhém konci světa. Stěžovatel také IP adresu prvního serveru připodobňoval k IP adrese webové stránky úřadu. Ani toto srovnání nebylo podle NSS případné, a to jak z důvodu odlišného účelu, tak výsledku případného útoku. Zaprvé, podstatou webových stránek obecního úřadu je jejich veřejná dostupnost, která s sebou nese i možnost dohledání IP adresy serveru provozovatele. Oproti tomu server se záznamy z měření je ze své podstaty neveřejný. Přitom to, že nějaká informace (IP adresa) je dostupná ve vztahu k jedné věci (server hostující webové stránky), nutně neznamená, že tatáž informace musí být také dostupná u jiné věci (server přijímající záznamy z kamer). Zadruhé, při napadení webové stránky úřadu hrozí „pouze“ její nedostupnost pro veřejnost (nemožnost otevřít úřední desku, zjistit aktuality nebo kontakty). Při výpadku serveru u rychloměru ovšem hrozí ztráta či nemožnost pořízení záznamu přestupkového jednání. Taková informace se vytrácí a není možné její „ztrátu“ jakkoliv následně nahradit. Důsledky nedostupnosti způsobené útokem na tento server jsou tak odlišné, v důsledku čehož je rozdílná i rizikovost zveřejnění jeho IP adresy. Nadto webová stránka úřadu je ze své povahy veřejná a její provoz a zajišťování dostupnosti není bezpečnostním opatřením. Z uvedeného podle NSS vyplývá, že míra hrozícího rizika pro řádné fungování rychloměru při poskytnutí požadované IP adresy není srovnatelná s běžnými riziky, která povinná osoba denně podstupuje proto, že jsou veřejné známé adresa jejího sídla nebo IP adresy jejích webových stránek. Naopak sdělení IP adresy prvního serveru, na který Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 6 37 A 24/2025 jsou přenášeny záznamy z měření rychlosti, by mohlo vést k přímému ohrožení účinnosti bezpečnostního opatření – rychloměru. V případě omezení tohoto spojení (např. z důvodu DDoS útoku) by rychloměr přestal plnit svou funkci, jelikož by nemohl přenášet záznamy o překročení rychlosti a předávat je k dalšímu postupu. Podle NSS byla tedy i poslední podmínka splněna.

15. Závěry NSS jsou v nyní projednávané věci ve vztahu k první otázce „Jaká je IP adresa prvého serveru, na který jsou snímky přenášeny z rychloměru?“ plně využitelné, neboť se jedná o shodnou otázku, kterou NSS explicitně posoudil.

16. Soud má pak za to, že lze tytéž závěry aplikovat i na druhou z otázek „Jaký komunikační protokol je užíván k přenosu snímku z rychloměru na prvý server, na který jsou přenášeny?“. Pokud jde o první až třetí podmínku § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, lze je i na komunikační protokol k přenosu snímku z rychloměru na první server aplikovat bez dalšího. V rámci první podmínky totiž NSS posuzoval, zda je provoz rychloměru obecně bezpečnostním opatřením podle tohoto ustanovení, přičemž dospěl k závěru, že ano. V rámci druhé podmínky NSS identifikoval právní základ obecně pro rychloměr (§ 79a zákona o silničním provozu). Též ta je splněna. I třetí podmínka je splněna, jelikož zvýšení bezpečnosti provozu obecně – ke kterému měření rychlosti směřuje – cílí k zákonem předpokládaným důvodům ochrany, a to dokonce všem třem. Podle NSS je rychloměr (i) bezpečnostním opatřením (ii) stanoveným na základě zvláštního předpisu (iii) pro účel ochrany bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. To platí pro IP adresu prvního serveru i pro jeho komunikační protokol.

17. Jen v rámci čtvrté podmínky se NSS výslovně zabýval IP adresou prvního serveru, nikoli jeho komunikačním protokolem. Soud má ale za to, že též sdělení komunikačního protokolu prvního serveru, na který jsou přenášeny záznamy z měření rychlosti, by mohlo vést k přímému ohrožení účinnosti bezpečnostního opatření – rychloměru. Komunikační protokol je soubor pravidel, která definují, jakým způsobem jsou data formátována, odesílána, přijímána a zabezpečena mezi počítači a zařízeními. Jejich primárním účelem je zajistit důvěrnost, integritu, autentizaci a autorizaci při přenosu informací. Umožňuje elektronickou komunikaci mezi různými zařízeními, přičemž je lze zneužít k neoprávněnému přístupu k datům, jejich kompromitaci, narušení provozu sítí nebo k distribuci malwaru (škodlivý kód – např. různé viry). Při znalosti komunikačního protokolu proto lze identifikovat slabá místa a přesněji se připravit na kybernetický útok. I takové informace technického charakteru podle soudu povinný subjekt nemusí poskytnout, pokud by jejich zveřejnění mohlo usnadnit narušení nebo obcházení systému [srov. Doporučení k (ne)poskytování informací v oblasti kybernetické bezpečnosti a bezpečnosti systémů nakládajících s utajovanými informacemi ze dne 16. 4. 2026 dostupné v Portálu Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost1]. I v tomto případě se tak jedná o elementární kyberbezpečností požadavek spočívající v nesdělování údajů o technické infrastruktuře, jež mohou být zneužity ke kybernetickému útoku (tzv. security through obscurity, tedy „bezpečnost skrze utajení“ či „bezpečnost založená na neznalosti“; k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 8 A 82/2023-43). Zveřejnění i jen 1https://portal.nukib.gov.cz/storage/uploads/2026/04/16/poskytovani-informaci-v-oblasti-kb_v1- 1_uid_69e0c3135a27f.pdf] Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 7 37 A 24/2025 části informací totiž může usnadnit nalezení chyb v systému a vést tak k jeho snazšímu a rychlejšímu prolomení.

18. Povinný a žalovaný v zásadě z těchto úvah vycházely. Povinný subjekt žalobcovu žádost částečně odmítnul, přičemž hrozící riziko pro kybernetickou bezpečnost (cesty pro zasílání fotografií přestupců) posuzoval souběžně (ohrožuje ji poskytnutí informací o IP adrese prvního serveru ve spojení s poskytnutím informace o komunikačním protokole prvního serveru). Žalovaný pak uvedl [rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího orgánu je třeba posuzovat jako celek (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, či přiměřeně rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47)], že kybernetická bezpečnostní pravidla obecně nedoporučují zveřejňování informací o síťových zařízeních a jejich konfiguraci. IP adresy jsou považovány za citlivé informace, protože mohou být prvním krokem k identifikaci zranitelnosti. V řízení před soudem žalovaný doplnil, že zveřejnění IP adresy může mít za následek zatížení připojení nadměrným počtem zasílaných dat s cílem dosáhnout přehlcení systémy (např. DDoS útoky), znalost IP adresy dále umožnuje útočníkům prozkoumat tuto adresu pomocí různých nástrojů a zjistit, jaké služby běží, jaké porty jsou otevřené a zda existují známé zranitelnosti, což v případě, že nejsou zařízení za touto IP adresou správně aktualizovaná nebo chráněná, významně zvyšuje riziko, že může dojít k narušení bezpečnosti a k ohrožení dat. Zveřejnění samotného komunikačního protokolu může útočníka upozornit, jaký typ služby běží a umožňují mu zaměřit konkrétní nástroje na daný protokol, a znalost používaných protokolů a jejich verzí pak může útočníkovi napovědět, jak starý nebo nezabezpečený je systém. Tyto zřetelně a přezkoumatelně vyjádřené důvody jsou v souladu s výše uvedeným výkladem legitimní. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 19. Jelikož žaloba není důvodná, přičemž soud nezjistil žádné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou úřední činnost. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 8 37 A 24/2025 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 19. května 2026 Lenka Oulíková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.