40 A 1/2026

Rubrum

č. j. 40 A 1/2026-51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci žalobkyně: D. Q. N., narozená X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2025, č. j. MV-163624-4/SO-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 15. 1. 2026, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 40 A 1/2026 žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 8. 2025, č. j. OAM-18263-22/DP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) s odůvodněním, že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území.

2. Za takovou jinou závažnou překážku pobytu správní orgány považovaly zjevnou pasivitu žalobkyně při naplňování účelu pobytu. Dospěly totiž k závěru, že žalobkyně svou aktivitu nesměřuje k dosažení vzdělávacího cíle, který předestřela při vstupu na území a za kterým jí bylo povoleno přicestovat a pobývat v České republice, tj. za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Obsah žaloby 3. Žalobkyně správním orgánům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, nesprávně vyložily pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území a nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů správních rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně předně shrnuje svou pobytovou historii, načež upozorňuje na povinnosti správních orgánů plynoucí z § 3 a § 50 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Zdůrazňuje, že o dlouhodobý pobyt nežádala za účelem studia, nýbrž za účelem ostatní/jiné, aby se mohla věnovat vzdělávacím aktivitám, které nenaplňují definici studia podle § 64 zákona o pobytu cizinců, a to konkrétně studiu českého jazyka. Žalobkyně by v České republice chtěla studovat vysokou školu, avšak její úroveň znalosti českého jazyka není taková, aby studium úspěšně zvládla. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že prokázala, že směřuje k naplnění účelu, za kterým jí byl původně povolen pobyt na území České republiky, tj. studium vysoké školy. Byla totiž v minulosti přijata ke studiu na Vyšší odborné škole cestovního ruchu a mezinárodního obchodního styku, spol. s r.o. (dále jen „VOŠ CR a MOS“), kde se věnovala dennímu studiu a směřovala k získání vyššího vzdělání a odbornosti. Žalobkyně však v průběhu studia zjistila, že její jazykové schopnosti nejsou na dostatečné úrovni, a proto přistoupila ke studiu češtiny. Správní orgány však tyto skutečnosti nijak nezohlednily.

4. Zákon o pobytu cizinců nadto dle názoru žalobkyně požaduje, aby cizinec v době pobytu na území České republiky plnil účel svého aktuálně platného pobytového oprávnění. Žalobkyně sice vstoupila na území České republiky za účelem studia, avšak po ročním absolvování přípravného kurzu úspěšně podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné – ostatní. Tento účel žalobkyně plnila, pročež je s podivem, že jí žalovaná nyní vyčítá, že nepokračovala ve vysokoškolském studiu (tato skutečnost byla patrná již v řízeních o žádostech žalobkyně z předešlých let). Zákon o pobytu cizinců podle žalobkyně neobsahuje podmínku, že je cizinec povinen plnit účel svého vstupu na území. Zákon naopak předpokládá, že se účel pobytu může změnit. Postup správního orgánu prvního stupně, který žalobkyni povolil změnu účelu pobytu, a po téměř 4 letech žalobkyni vyčetl, že neplní svůj původní účel pobytu, je dle názoru žalobkyně značně nepředvídatelný a rozporný se základními zásadami správního řízení. Pokud žalobkyně více než 3 roky není povinna plnit Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 40 A 1/2026 svůj původní účel pobytu, pak nemůže být dána existence jiné závažné překážky jejího pobytu na území.

5. K nepřiměřenosti dopadů správních rozhodnutí žalobkyně uvádí, že v České republice pobývá od roku 2021 a vytvořila si zde v souvislosti se studiem a vzdělávacími aktivitami sociální vazby a dále též kulturní vazby. Žalobkyně navíc přicestovala za studiem, na což musela vynaložit nemalé finanční prostředky. V České republice sdílí domácnost s občanem České republiky, panem N. H. V., narozeným X. K němu ji pojí hluboké citové pouto a mají společné plány do budoucna. Žalobkyně podotýká, že přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života se správní orgány musí zabývat i tehdy, pokud jim tato povinnost neplyne přímo ze zákona. Ačkoliv zásah do základního práva žalobkyně nebyl nemyslitelný či zdánlivý a žalobkyně jej ve správním řízení výslovně tvrdila, správní orgán prvního stupně nevymezil intenzitu zásahu a nepoměřil jej s protichůdným veřejným zájmem, ani neprovedl test proporcionality. Tuto vadu nezhojila ani žalovaná. Vyjádření žalované 6. Žalovaná navrhuje, aby soud žalobu zamítl, neboť trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a poukazuje na to, že se žalobní argumentace shoduje s odvolacími námitkami, s nimiž se žalovaná již vypořádala. Žalovaná je přesvědčena o tom, že v napadeném rozhodnutí konkrétně vysvětlila, v čem spatřovala jinou závažnou překážku pobytu žalobkyně na území, a touto otázkou se dostatečně a jasně zabýval i správní orgán prvního stupně. To, že žalobkyně se závěry správních orgánů polemizuje, ostatně svědčí o přezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Žalobkyně v žalobě (stejně jako v odvolání) zaměňuje otázku plnění a neplnění účelu pobytu v rámci jednoho předchozího pobytového oprávnění s komplexní otázkou naplňování vzdělávacích cílů v rámci pobytových oprávnění za účelem studia či vzdělávání, kdy tzv. nedosahování pokroku ve studiu je důvodem pro neprodloužení pobytového oprávnění i ve smyslu tzv. studijní směrnice. Správní orgány dospěly k závěru, že pobyt žalobkyně je v daném směru zjevně bezcílný, což řádně odůvodnily poukazem na její studijní a vzdělávací historii, a v tom pak shledaly závažnou překážku dalšího pobytu na území, a to v souladu s judikaturou správních soudů, na kterou žalovaná poukázala v napadeném rozhodnutí.

7. Otázkou přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí se žalovaná rovněž zabývala. Žalovaná má za to, že žalobkyně i nyní v žalobě uvádí pouze obecná tvrzení o sociálních vazbách vytvořených v souvislosti se studiem. Ke studiu žalobkyně a tomu, jak jej žalobkyně pojímala v průběhu svého pobytu na území, se žalovaná vyjádřila v napadeném rozhodnutí. S ohledem na to, jak žalobkyně pojímala své studium, je dle žalované nepřesvědčivé, že by si žalobkyně během něj vytvořila nějaké zásadní sociální vazby. Žalobkyně koneckonců tyto vazby nekonkretizuje. Že má na území České republiky partnera, uvedla žalobkyně až v žalobě, a navíc toto tvrzení nijak neprokázala. Je přitom s podivem, že se o svém partnerovi nezmínila ani v odvolání, ve kterém namítala nepřiměřenost dopadů prvostupňového rozhodnutí. V žalobě pak žalobkyně neuvedla nic k době trvání vztahu, jeho intenzitě a charakteru a zůstala u obecných proklamací. Pokud jde o trvalý partnerský vztah s občanem České republiky, má žalobkyně možnost požádat o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Obsah správního spisu Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 40 A 1/2026 8. Žalobkyně dne 17. 6. 2024 požádala o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem ostatní a ke své žádosti doložila mj. potvrzení o přijetí na kurzy společnosti DBS Czech s.r.o. (dále jen „DBS“), resp. Double Bubble School sídlící v Praze, a to konkrétně na jazykové a další kurzy v období od 1. 6. 2024 do 30. 5. 2025. Dle související dohody o poskytování jazykové a další výuky bude kurz českého jazyka poskytován v rozsahu 9 hodin týdně, kurz základních reálií v rozsahu 3 hodin týdně, volitelný kurz kosmetické služby v rozsahu 6 hodin týdně a volitelný kurz bistro&gastro taktéž v rozsahu 6 hodin týdně.

9. Dle sdělení DBS ze dne 22. 10. 2024 žalobkyně nastoupila do kurzů dne 1. 6. 2024 a absolvuje večerní blok každý den od pondělí do pátku od 17 do 21 hodin, přičemž patří mezi aktivní studenty, testy zvládá nad 80 % úspěšností a dosud absentovala 4 dny kvůli nemoci.

10. Ze správního spisu dále plyne, že žalobkyně poprvé vstoupila na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia s platností od 25. 10. 2021 do 15. 9. 2022 a ke své žádosti doložila Potvrzení o přijetí do kurzu celoživotního vzdělávání VŠCHT v Praze o účasti v programu jazykové a odborné přípravy ke studiu studijních programů akreditovaných na této škole, konkrétně ke studiu bakalářského studijního programu Ekotoxikologie a environmentální analýza. Ze sdělení VŠCHT ze dne 1. 7. 2024 vyplynulo, že žalobkyně do kurzu v akademickém roce 2021/2022 nenastoupila.

11. Dne 30. 6. 2022 žalobkyně požádala o změnu účelu pobytu na účel ostatní - studijní aktivity, které nejsou studiem dle § 64 zákona o pobytu cizinců. V době od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2023 studovala obor cestovní ruch na VOŠ CR a MOS, což doložila potvrzením o studiu. Pobytové oprávnění za účelem ostatní – jiné studijní aktivity, které nejsou studiem dle § 64 zákona o pobytu cizinců jí bylo následně prodlouženo, a to s platností od 1. 9. 2023 do 31. 8. 2024, neboť žalobkyně doložila potvrzení o studiu. Dle sdělení VOŠ CR a MOS ze dne 1. 7. 2024 žalobkyně studovala v denní formě vzdělávání, avšak nesplnila studijní povinnosti, a tak jí bude studium ukončeno ke dni 31. 8. 2024. Z doplňujícího sdělení ze dne 11. 7. 2024 plyne, že žalobkyně nesplnila jednu zkoušku na konci semestru.

12. Správní orgán prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně navštěvovala přípravný kurz českého jazyka a odborných předmětů, který byl realizován v rámci celoživotního vzdělávání Českou zemědělskou univerzitou v Praze (dále „ČZU“), a to v období od 11. 10. 2021 do 23. 6. 2022. Dle sdělení ČZU činila absence žalobkyně za celou dobu kurzu 21,12 % a ke dni 23. 6. 2022 byla úroveň její češtiny na stupni A1.

13. Správní orgán prvního stupně dále ze své úřední činnosti zjistil, že žalobkyně dne 6. 1. 2025 požádala o zaměstnaneckou kartu.

14. Poté, co se žalobkyně seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, dodala potvrzení o studiu na VOŠ CR a MOS od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2023 a potvrzení od DBS ze dne 5. 12. 2024, podle něhož měla žalobkyně dosud řádnou docházku s absencí 3 dnů kvůli nemoci. Dále žalobkyně zaslala správnímu orgánu prvního stupně vyjádření, v němž uvedla, že po příjezdu do České republiky namísto studia jazykové a odborné přípravy na VŠCHT studovala na ČZU od 12. 10. 2021 do 15. 9. 2022 taktéž jazykovou a odbornou přípravu, přičemž byla vzornou studentkou s minimální absencí, nicméně v červenci 2022 neuspěla u jazykové zkoušky na úrovni B1, což bylo podmínkou pro pokračování ve studiu na ČZU. Následně studovala dva roky, konkrétně od 1. 9. 2022 do 31. 5. 2024, na VOŠ CR a MOS, a byla rovněž vzornou studentkou, avšak kvůli jazykové Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 40 A 1/2026 bariéře nezvládla úspěšně složit některé závěrečné zkoušky, a proto nemohla ve studiu dále pokračovat. Od 1. 6. 2024 studuje na DBS, což považuje za vhodnější s ohledem na vietnamské prostředí, které jí pomáhá zvládnout studijní požadavky. Závěrem žalobkyně požádala o vydání kladného rozhodnutí, které by jí umožnilo pokračovat ve studiu a naplňovat své životní cíle. Dodala, že vzdělávání pro ni představuje možnost osobního rozvoje i cestu k lepší budoucnosti.

15. Správní orgán prvního stupně následně prvostupňovým rozhodnutím zamítl žalobkyninu žádost a neprodloužil platnost jejího povolení k dlouhodobému pobytu, neboť zjistil jinou závažnou překážku pobytu žalobkyně na území. Na základě zjištěného skutkového stavu věci totiž dospěl k závěru, že žalobkyně svou aktivitu na území vůbec nesměřuje k dosažení cíle či účelu, za kterým jí bylo povoleno přicestovat do České republiky a dlouhodobě zde pobývat, tedy za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Žalobkyně vstoupila dne 25. 9. 2021 na území za účelem studia na vysoké škole a správní orgán prvního stupně jí umožnil pobývat na území za účelem získání vysokoškolského vzdělání, respektive pod podmínkou, že bude studovat akreditovaný obor vysoké školy. Namísto zahájení studia na vysoké škole však začala studovat vyšší odbornou školou. Tu studovala dva roky a během studia mohla zlepšit svou úroveň českého jazyka natolik, aby toto studium zvládla dokončit. V současné době, kdy v České republice studuje již téměř pět let, je žalobkyně účastnicí kurzů na DBS, z čehož mj. vyplývá, že nemá dostatečné studijní předpoklady pro úspěšné dokončení studia vysoké školy nebo alespoň vyšší odborné školy. Samotné zapsání do večerního kurzu na DBS, kde jde nejen o jazykovou přípravu, ale také o kurz českých reálií a kurz bistro&gastro a kosmetické služby, dle přesvědčení správního orgánu prvního stupně spíše napovídají o orientaci na adaptaci účastníků kurzu na české prostředí a zařazení do pracovního procesu. Správní orgán prvního stupně si neuměl představit, že by při studiu na vysoké škole mohl být jakkoliv zužitkován kurz kosmetických služeb či bistro&gastro, čemuž podle něj nasvědčovala i podaná žádost o zaměstnaneckou kartu. Měl za to, že není důvod prodlužovat pobyt žalobkyně za účelem absolvování dalšího jazykového kurzu. Správní orgán prvního stupně též shledal, že dopady prvostupňového rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně nebudou nepřiměřené. Z vlastního informačního systému přitom zjistil, že žalobkynina sestra pobývá v České republice a její rodiče ve Vietnamu, kde žije také bratr žalobkyně. Za studiem do České republiky žalobkyně přicestovala bez rodičů, a tedy se v souvislosti s příjezdem do země svého původu vrátí za rodinou. Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že žalobkyně v České republice žije téměř 4 roky, ale většinu svého života strávila ve Vietnamu. Je svobodná, bezdětná a nemá na území České republiky vytvořeny silné vazby, které by jí bránily v návratu do země původu. Nadto je v produktivním věku a její věk nebude překážkou pro získání zaměstnání, provozování samostatné výdělečné činnosti či pro získání vysokoškolského vzdělání.

16. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání, které doplnila o argumentaci, že dosud řádně plnila účel svého pobytu. Uvedla, že při studiu na ČZU měla téměř 80% docházku a řádně plnila povinnosti vyplývající ze vzdělávání. Také během studia na VOŠ CR a MOS plnila docházku a studijní povinnosti, avšak nesložila jednu zkoušku na konci studia. Konstatovala, že některé zkoušky nebyla schopna složit, jelikož její znalost češtiny nebyla na úrovni, aby se bez problémů domluvila v rámci odborné mluvy, avšak přesto se stále věnuje studiu a vynakládá maximální úsilí, aby byla schopná v České republice Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 40 A 1/2026 vystudovat. Pokud by správní orgán prvního stupně dostál své povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci, nemohl by dospět k závěru, že žalobkyně neplnila účel svého pobytu. Žalobkyně dále správnímu orgánu prvního stupně vytkla, že řádně nevymezil intenzitu zásahu svého rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, a proto jej ani nemohl poměřit s protichůdným veřejným zájmem. Zásahem do soukromého a rodinného života se správní orgán prvního stupně téměř nezabýval, přestože to bylo jeho povinností.

17. Napadeným rozhodnutím pak žalovaná zamítla žalobkynino odvolání a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. Konstatovala, že správní orgán prvního stupně spatřoval jinou překážku pobytu žalobkyně na území v tom, že žalobkyně během pobytu nedosahovala pokroku ve svém vzdělávání a ztratila svůj prvotní cíl, kdy se namísto studia vysoké školy po neúspěšném studiu vyšší odborné školy zapsala do kurzu českého jazyka a dalších kurzů zaměřených na kosmetické služby a bistro&gastro. Pojem jiné závažné překážky pobytu cizince na území je dle žalované neurčitým právním pojmem a správní orgán prvního stupně ohledně jeho vymezení v návaznosti na okolnosti projednávaného případu nepochybil, naopak řádně vymezil naplnění tohoto pojmu. Žalovaná odkázala na judikaturu týkající se neurčitých právních pojmů a diskreční pravomoci státu. Následně uvedla, že pod pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území je obecně možné v rámci rozhodování o vydání nebo prodloužení pobytu cizince za účelem studia, potažmo vzdělávacích aktivit, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, na základě individuálního posouzení žádosti podřadit situaci, kdy je prokázána zjevná pasivita cizince při naplňování účelu pobytu. Znakem takové pasivity může být časté střídání studijních oborů či studium vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici cizince, které se podle žalované bude projevovat opakovaným neplněním studijních povinností, které ve svém výsledku vyústí ve vícečetné opakování téhož ročníku téže školy nebo opakovaným nástupem na jinou školu či střídáním oborů studia. Cílem vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, příp. za účelem ostatní/jiné vzdělávací aktivity, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, dle žalované není umožnit cizincům donekonečna na území studovat bez zdárného výsledku či bez dosažení jím deklarovaného cíle. Studium či jiné vzdělávací aktivity, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, totiž samy o sobě nejsou samoúčelnou aktivitou cizince na území, ale mají směřovat ke svému naplnění, tj. formálně ke složení závěrečné zkoušky a získání příslušného titulu či osvědčení o absolvování, materiálně pak k získání příslušné odbornosti a kvalifikace, která má studentovi umožnit výkon určitého povolání. Aby mohl být pobyt cizince za účelem studia či jiných vzdělávacích aktivit na území udělován, musí rovněž činit dostatečný pokrok v příslušném vzdělávání.

18. Žalovaná se pak v napadeném rozhodnutí ztotožnila se závěrem, že vzdělávání žalobkyně ve formě studia jazykových a dalších kurzů na DBS lze považovat za samoúčelnou aktivitu, která jí má umožnit setrvat na území. Ve vztahu k otázce dosahování pokroku ve studiu a vzdělávání žalovaná citovala též z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, č. j. 13 A 35/2023-39, a odkázala na další rozhodnutí správních soudů. Konstatovala, že dosavadní pobyt žalobkyně, resp. její pobytová a studijní historie, je kombinací pobytů za účelem jiné/ostatní, resp. vzdělávání a pobytu za účelem studia. Žalovaná byla přesvědčena o tom, že v souvislosti se vzdělávacími aktivitami žalobkyně nelze hovořit o jakémkoli pokroku ve vzdělávání ani o směřování k jeho úspěšnému absolvování. Z úřední činnosti nadto byl žalované znám systém a náplň kurzů organizovaných DBS. Kurzy tohoto typu Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 40 A 1/2026 podle ní nejsou akreditovány a nabízejí vzdělání, které lze v zásadě považovat za doplňkové, o čemž svědčí i časová dotace výuky českého jazyka (9 hodin týdně). Žalobkynina účast v těchto kurzech dle názoru žalované nesměřuje ke dříve stanovenému cíli, tj. k vysokoškolskému vzdělání. Žalovaná nezpochybnila záměry kurzu, pokud jde o snahu o lepší integraci cizinců pobývajících na území České republiky do české společnosti, ale rozhodně nebyla přesvědčena o tom, že by účast na těchto kurzech měla být bez dalšího považována za hlavní účel pobytu cizince. Žalovaná se tudíž ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že dosavadní studijní a vzdělávací aktivity žalobkyně byly bezúčelné, přičemž žalobkyně dle názoru žalované během správního řízení neuvedla nic, co by tento závěr zpochybnilo. Nedostatečné dosavadní studijní výsledky žalobkyně byly zásadním podkladem pro negativní posouzení stávající žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, resp. mohly vést k závěru o nenaplňování účelu povoleného pobytu. Tuto skutečnost bylo možné vyhodnotit jako jinou závažnou překážku pobytu na území. Pobyt žalobkyně na území ztratil svůj prvotní cíl.

19. K otázce přiměřenosti dopadů správních rozhodnutí do žalobkynina soukromého a rodinného života pak žalovaná uvedla, že jimi se správní orgán prvního stupně dostatečně zabýval, přičemž poukázala na to, že sama žalobkyně k této problematice neuvedla ani v odvolání žádné konkrétní skutečnosti. Žalovaná měla za to, že v této věci musí převážit zájem státu na dodržování právních předpisů. Posouzení věci soudem 20. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Proto ji věcně projednal. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

21. Soud ve věci rozhodl při jednání, během něhož účastnice řízení setrvaly na svých písemných stanoviscích. Důkazní návrhy účastnice řízení neučinily.

22. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Podle § 44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců se na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vztahují obdobně § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 7 a § 55.

24. Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

25. Podle § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo v § 56 odst. 2.

26. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

27. Nejvyšší správní soud k pojmu jiné závažné překážky pobytu cizince na území v rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, mimo jiné uvedl: „V daném případě se jedná o neurčitý pojem, který jsou správní orgány povinny vymezit ve svém rozhodnutí a patřičně právní Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 8 40 A 1/2026 kvalifikaci jednání stěžovatele odůvodnit“. V rozsudku ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019- 27, pak Nejvyšší správní soud konstatoval: „Pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území představuje neurčitý právní pojem, jehož obsah a rozsah nelze obecně zcela přesně definovat. Při jeho aplikaci jsou správní orgány povinny patřičně odůvodnit, v jakém jednání žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu tuto překážku spatřují. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně uvádí, že při aplikaci neurčitých právních pojmů dává zákonodárce správnímu orgánu prostor ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv. Nejprve je tedy nezbytné vymezit rozsah pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území – tj. vymezit, jaký význam tento pojem skutečně má. Následně je správní orgán povinen vyhodnotit, zda lze skutkové okolnosti projednávané věci zařadit do rámce vytvořeného jeho rozsahem – tj. jaké skutečnosti konkrétního případu lze pod daný pojem podřadit“.

28. Žalobkyně správním orgánům vytýká, že nesprávně vyložily pojem jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Žalovaná i správní orgán prvního stupně ovšem postupovali v intencích citované judikatury. Třebaže žalovaná na straně 5 napadeného rozhodnutí poněkud nepřesně poznamenala, že povinností správních orgánů není neurčitý právní pojem obecně definovat, nýbrž je jejich úkolem pouze zhodnotit, zda konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu lze subsumovat pod daný neurčitý právní pojem, ve skutečnosti v napadeném rozhodnutí přistoupila také k obecnému definování neurčitého právního pojmu jiné závažné překážky pobytu cizince na území pro účely svého rozhodování. Na straně 7 napadeného rozhodnutí žalovaná jasně a srozumitelně vymezila, že se mj. jedná o situaci, kdy je cizinec zjevně pasivní při naplňování účelu pobytu, přičemž může jít o časté střídání studijních oborů či studium vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici cizince, které se bude projevovat opakovaným neplněním studijních povinností, které ve svém výsledku vyústí ve vícečetné opakování téhož ročníku téže školy nebo opakovaným nástupem na jinou školu či střídáním oborů studia.

29. Takový závěr žalované je v souladu s judikaturou správních soudů. Nejvyšší správní soud kupříkladu v rozsudku ze dne 2. 2. 2026, č. j. 5 Azs 194/2025-33, sdílel názor žalované, že neplnění účelu pobytu lze v obecné rovině považovat za jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť cizinec je povinen naplňovat účel, za nímž mu bylo uděleno povolení k pobytu. Při rozhodování o žádosti o prodloužení doby pobytu jsou proto správní orgány povinny zkoumat, zda cizinec, jemuž bylo povolení k pobytu uděleno k určitému účelu, tento deklarovaný účel skutečně a řádně realizuje. Neplní-li cizinec účel, pro který mu bylo povolení k pobytu na území České republiky uděleno, je namístě žádosti o prodloužení pobytu nevyhovět (obdobně viz např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, č. j. 39 A 1/2026-42, nebo ze dne 23. 4. 2025, č. j. 1 A 6/2025-38).

30. Oba správní orgány také správně subsumovaly skutkové okolnosti žalobkynina případu pod neurčitý právní pojem jiné závažné překážky pobytu na území. Žalobkyně správním orgánům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, zároveň se však skutkové okolnosti případu, které rekapituluje v žalobě, shodují s těmi, z nichž správní orgány vycházely, a tudíž soudu není jasné, jaké skutkové okolnosti podle ní správní orgány opomenuly zjistit. Oba správní orgány si byly vědomy toho, že žalobkyně byla v minulosti přijata ke studiu na VOŠ CR a MOR k dennímu studiu a že studium po dvou letech nedokončila z důvodu nedostatečné znalosti českého jazyka, jak žalobkyně vyzdvihuje v žalobě. Z této skutečnosti však zcela oprávněně nevyvodily, že žalobkyně naplňuje účel, pro Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 9 40 A 1/2026 který jí byl povolen vstup na území České republiky. Soud se přitom v tomto ohledu ztotožňuje s názorem správních orgánů, že opakované neúspěchy žalobkyně ve studiu kurzů celoživotního vzdělávání a následné zapsání na večerní kurzy DBS svědčí o tom, že žalobkyně neprokázala dostatečné studijní předpoklady pro úspěšné dokončení studia české vysoké školy nebo alespoň vyšší odborné školy, pročež není namístě nadále prodlužovat její pobytové oprávnění za účelem studia, resp. za účelem jiných studijních aktivit.

31. Žalobkyně dále v žalobě poukazuje na to, že cizinec je povinen plnit účel svého aktuálně platného pobytového oprávnění a že sice vstoupila na území za účelem studia, avšak účel svého pobytu změnila na ostatní/jiný a tento účel nyní plní, neboť se věnuje vzdělávacím aktivitám, které nenaplňují definici studia podle § 64 zákona o pobytu cizinců, a to konkrétně studiu českého jazyka. Současně však žalobkyně v žalobě uvádí, že by v České republice chtěla studovat vysokou školu, avšak její úroveň znalosti českého jazyka není taková, aby studium úspěšně zvládla, a je přesvědčena o tom, že směřuje k naplnění účelu, za kterým jí byl původně povolen pobyt na území České republiky, tj. studium vysoké školy. Žalobkyně nadto i ve správním řízení uváděla, že si přeje pokračovat ve studiu, naplňovat své životní cíle a že vzdělání pro ni představuje nejen možnost osobního rozvoje, ale také cestu k lepší budoucnosti (viz vyjádření ze dne 11. 12. 2024), či že vynakládá maximální úsilí, aby byla schopná na území České republiky vystudovat (viz odvolání).

32. Z vyjádření žalobkyně učiněného během řízení před správním orgánem prvního stupně, z jejího odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí i ze žaloby a jejího přednesu během soudního jednání je tedy zřejmé, že byť žalobkyně žádala o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní, tak jako důvod uvádí studium. Z jejích vyjádření je vysledovatelné, že v České republice pobývá stále za stejným účelem, jímž je studium vysoké školy. Pokud naopak již studium vysoké školy není jejím cílem (jak naznačuje v žalobě, ale na jiném místě žaloby to svou argumentací vyvrací), pak by měla uvést, co je nyní jejím cílem a jak jej dosáhne pomocí absolvování jazykových a dalších kurzů na DBS. Protože žalobkyně jiný účel svého pobytu v České republice neuvedla, soud vychází stejně jako oba správní orgány z toho, že jejím cílem je zahájit (a posléze dokončit) studium na vysoké škole. K tomu je ovšem nutný jistý pokrok v jazykové přípravě, který ale žalobkyně ve správním ani v soudním řízení nijak neprokázala. Naopak je ze zjištění správního orgánu prvního stupně patrné, že žalobkyně žádného podstatného pokroku nedosáhla, jestliže studium na VOŠ CR a MOS i přípravný kurz na ČZU nedokončila pro nedostatečnou jazykovou znalost. Deklarovaná vzorná docházka do kurzů DBS a aktivita nesvědčí o dostatečném postupu v rámci studia ani o tom, zda žalobkyně naplňuje účel, na základě kterého získala povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (obdobně srov. bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 194/2025-33).

33. Soud neshledal ani nic nepředvídatelného na tom, že správní orgány opětovně neprodloužily žalobkyni povolení k pobytu, zatímco v minulosti tak učinily. Předně není pravdou, že již více než 3 roky není povinna plnit svůj původní účel pobytu, jak žalobkyně dovozuje v žalobě. Žalobkyně samozřejmě byla vždy povinna plnit účel svého pobytu na území a sledovat deklarovaný cíl (tj. studium na vysoké škole). To, že žalobkyně byla pasivní při naplňování účelu pobytu a že se nakonec od svého cíle odklonila, nicméně bylo zjištěno a postaveno na jisto až nyní, když se namísto studia na vysoké škole, eventuálně intenzivního jazykového kurzu či intenzivního kurzu připravujícího na studium vysoké školy zapsala do neakreditovaných kurzů od DBS, ohledně nichž soud sdílí přesvědčení správních orgánů, že Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 10 40 A 1/2026 jsou zaměřeny spíše na adaptaci účastníků kurzů na české prostředí a na jejich zařazení do pracovního procesu (zejména v oborech gastronomie a kosmetiky), nežli na jejich přijetí na vysokou školu a její následné úspěšné absolvování.

34. Soud se dále zabýval otázkou přiměřenosti dopadů správních rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.

35. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. Podle § 174a odst. 3 téhož zákona přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

36. Podle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, aplikovatelného na tento případ na základě § 44a odst. 3 věty druhé téhož zákona, pak platí, že ministerstvo neprodlouží platnost povolení k dlouhodobému pobytu za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro neprodloužení platnosti povolení. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

37. Vzhledem k tomu, že § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců výslovně stanoví povinnost ministerstva posuzovat přiměřenost dopadů jeho rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, je nadbytečné zabývat se tím, zda a za jakých okolností jsou správní orgány povinny zabývat se touto otázkou v situacích, kdy zákon tuto povinnost přímo nestanoví (jak navrhuje žalobkyně). Žalobkyni přitom nelze dát za pravdu v tom, že by správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaná, své povinnosti nedostáli. Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl skutečnosti ze žalobkynina soukromého a rodinného života, jež mu byly známy z vlastní rozhodovací činnosti, vzal v potaz vazby žalobkyně na zemi jejího původu či délku pobytu v České republice a odůvodněně dospěl k závěru, že dopady jeho rozhodnutí nebudou nepřiměřené. Žalobkyně pak ve svém odvolání s výjimkou obecné argumentace ohledně nedostatečném zkoumání přiměřenosti neuvedla vůbec žádné okolnosti ze svého života a netvrdila ničeho o jejích vazbách k České republice. Skutkové okolnosti, z nichž správní orgán prvního stupně vycházel, tak nijak nezpochybnila a nezavdala žalované důvod, aby se přiměřeností zabývala ještě i nad rámec těch skutečností, ze kterých již vycházelo prvostupňové rozhodnutí, které bylo v tomto ohledu dostatečně a racionálně odůvodněno. Tvrzení o tom, že má v České republice vytvořeny sociální a kulturní vazby a že sdílí společnou domácnost s občanem České republiky, žalobkyně poprvé uvedla až v soudním řízení, přičemž tato svá tvrzení nijak neprokázala, pročež je soud nepovažuje za dostatečně věrohodná či za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 38. Vzhledem k tomu, že žaloba nebyla důvodná a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 11 40 A 1/2026 39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovaná, která byla naopak plně úspěšná, náhradu nákladů řízení nepožadovala. Soud proto žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 25. května 2026 Mgr. Marcela Uhříčková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.