40 Az 9/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci žalobce: S. D., narozený X státní příslušnost Ukrajina t. č. Pobytové středisko Bělá – Jezová sídlem Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 4 o žalobě proti rozhodnut žalovaného ze dne 10. 3. 2026, č. j. OAM-187/ZA-ZA11-LE34- 2022, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2026, č. j. OAM-187/ZA-ZA11-LE34-2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žaloba 1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce konstatuje, že dne 26. 2. 2022 podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalovaný posoudil meritorně. Žalobce má za to, že žalovaný nesprávně posoudil důvody pro udělení doplňkové ochrany, které jsou v jeho případě naplněny dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Na území Ukrajiny probíhá válečný ozbrojený konflikt a sám žalovaný na několika místech napadeného rozhodnutí uvedl, že válečným konfliktem Ruska s Ukrajinou je zasaženo více či méně celé území Ukrajiny. Žalobce se domnívá, že bodem sporu není ani to, že útoky Ruska často míří nejen na čistě vojenské cíle, ale také na civilní objekty. Na stranách 6 a 7 napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dle zprávy ze dne 12. 1. 2026 ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny. To však obratem sám částečně rozporoval, když uvedl, že západní část Ukrajiny, jmenovitě Zakarpatskou oblast, odkud žalobce pochází, sužují vzdušné útoky nejméně často (konkrétně uvedl menší jednotky útoků). Žalobce pochopitelně souhlasí s tím, že na východě Ukrajiny v těsné blízkosti fronty je nebezpečí vyšší než v západních oblastech. Neznamená to však, že by tam riziko neexistovalo. Žalovaný dále konstatoval, že se občané Ukrajiny mají kde schovat (odkázal např. na počet krytů), že funguje systém včasného varování civilního obyvatelstva a že osobám v západních oblastech Ukrajiny toho mnoho nehrozí. Toto posouzení situace považuje žalobce za nanejvýš cynické. Území Ukrajiny je dlouhodobě postiženo rozsáhlými útoky ruské armády. Konflikt přitom nelze lokalizovat pouze do oblastí východních oblastí Ukrajiny, kde probíhají přímé pozemní střety podél relativně zamrzlé a nehybné frontové linie. V době moderního ozbrojeného konfliktu je nezbytné vnímat hrozbu jako výrazně rozsáhlejší.

3. Žalobce poukazuje na incidenty z poslední doby, kdy ruské vzdušné útoky zasáhly cíle (v naprosté většině civilní) až v západních částech Ukrajiny. Jednalo se například o listopadový vzdušný útok na Ternopil, o kterém Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky reportoval způsobem, že „žádná část země není bezpečná.“ Od začátku letošního roku byla hned několikrát zasažena také Lvovská oblast, a to za použití nadzvukových balistických střel a dronů nových generací. Dne 24. 3. 2026 vzdušný útok na Lvov zabil tři osoby a desítky dalších zranil. Útok byl součástí rozsáhlejší akce ruské armády, která vypálila téměř tisíc dronů a raket na oblasti centrální a západní Ukrajiny (zasaženy byly oblasti Chmelnycká, Ternopilská, Vinnycká a Žytomyrská). Útok byl ze strany ukrajinského ministerstva obrany interpretován tak, že Rusko neustále mění taktiku svých masivních útoků, snaží se najít slabá místa a prorazit ukrajinskou protivzdušnou obranu. Přejít dle názoru žalobce nelze ani incidenty z minulého roku, kdy ruské drony a rakety dopadly až na území Polské republiky. Je zřejmé, že ruská armáda se snaží využívat ničivější a účinnější vojenskou techniku, aby dosáhla právě i na cíle na západě Ukrajiny.

4. Situace na Ukrajině, a to i v (dle názoru žalovaného) relativně bezpečných oblastech na západě, se dle mnoha nezávislých zdrojů naopak zhoršuje. Žalobce poukazuje na to, že Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva situaci v dokumentu vydaném v polovině letošního února, pojmenovaném „Four years since the full-scale invasion of Ukraine: key facts and findings, February 2026“, uvádí: „V letech 2025 a 2026 se újma civilnímu obyvatelstvu prokazatelně zhoršila: bylo zabito a zraněno více civilistů než v letech 2023 a 2024 a civilisté po celé zemi čelili ničivým důsledkům trvalých a systematických útoků na energetickou infrastrukturu Ukrajiny.“ Dále se zde mj. uvádí, že počet civilních obětí konfliktu byl v roce 2025 o 31 % vyšší než v roce 2024, a z dokumentu vyplývá také to, že používání zbraní dlouhého dosahu se v roce 2025 výrazně zvýšilo a způsobilo 35 % civilních obětí na Ukrajině, což dělá meziroční 66 % nárůst civilních obětí. V neposlední řadě jsou zmiňovány systematické útoky na kritickou infrastrukturu, které, zejména v zimních měsících, způsobují mnohahodinové výpadky elektrické energie a tepla. Žalobce je přesvědčen o tom, že žalovaný situaci posoudil rozdílně, v rozporu s reálnou situací v zemi. Situaci energetické nouze, která postihuje celé území Ukrajiny a má důsledky jak v mrznoucí populaci, tak v mnoha dalších okolnostech životů místních obyvatel, počínaje potížemi s dostupností zdravotní péče a konče výpadky signálu a internetu, tedy i nemožností použití systému včasného varování, se žalovaný vůbec nevěnoval. I tento důsledek moderního konfliktu (který bez debat Ruská federace cíleně a úspěšně využívá jako součást hybridní války) je přitom dle názoru žalobce zásadní pro posouzení situace a důvodů, které odůvodňují udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.

5. Dle žalobce je zřejmé, že žalovaný nedostál své povinnosti vyplývající ze zásady materiální pravdy, neboť nedostatečně zjistil skutkový stav věci, v důsledku čehož pak nesprávně uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro přiznání doplňkové ochrany. Žalovaný tvrdil, že v případě návratu žalobce do jeho vlasti neexistuje skutečné nebezpečí vážné újmy, a žalobci tedy nic nehrozí. Odkazoval se přitom na tříkrokový test dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68. Právě odpověď na třetí otázku testu [zda by byl žalobce coby žadatel o mezinárodní ochranu v souvislosti s konfliktem v zemi jeho původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí] je mezi žalobcem a žalovaným sporná. Žalobce poukazuje na nutnost zabývat se tzv. přiměřenou pravděpodobností ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, a má za to, že samotná skutečnost, že četnost ruských útoků na západní Ukrajině je nižší než na východu země, ještě neznamená, že není přiměřeně pravděpodobné, že by mu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Z podkladů shromážděných žalovaným i ze zpráv citovaných žalobcem plyne, že k útokům dochází, jsou namířeny i vůči civilním cílům a civilisté při nich umírají. Riziko vážné újmy existuje, neboť dochází k úmrtím civilistů v důsledku nerozlišujícího násilí. Není přitom zřejmé, z jakých dat žalovaný dovodil, že pravděpodobnost ohrožení žalobce je velmi nízká, a to navíc v situaci, kdy žadatelům o mezinárodní ochranu v obdobném postavení dosud uděloval doplňkovou ochranu. Situace na Ukrajině se nezměnila, naopak se spíše zhoršuje. Vzhledem k tomu, že celá země je ve válečném stavu a Rusko útočí na celé její území, je třeba počítat s tím, že cílem ruského útoku se může stát v podstatě kdokoli na území Ukrajiny. Žalovaný tedy dle mínění žalobce nedostál své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a současně podklady pro vydání napadeného rozhodnutí neposoudil nestranně a vynechal okolnosti svědčící ve prospěch žalobce.

6. Žalovaný rovněž porušil princip legitimního očekávání. V tomto kontextu žalobce zmiňuje, že Česká republika i ostatní státy Evropské unie poskytují občanům Ukrajiny ochranu prima facie pomocí institutu dočasné ochrany. Ten přitom není nijak územně omezen, ale vychází z premisy, že ochranu zasluhují osoby z celého území Ukrajiny. Žalobce do rozsahu této z časových důvodů nespadá; to však neznamená, že je pro něj situace v zemi původu nějak odlišná. Důvody, pro které byla dočasná ochrana poskytnuta, stále trvají. Důvody, pro které byla prima facie ochrana osobám z Ukrajiny udělena, korespondují s důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobce též uvádí, že na základě závazného stanoviska žalovaného ze dne 20. 5. 2022 vycestování ukrajinských státních příslušníků na Ukrajinu není možné. V případě všech občanů Ukrajiny totiž existuje překážka vycestování ve smyslu § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, neboť by jim v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s oběma dříve deklarovanými právními názory žalovaného. Pokud žalovaný ve věci žalobce rozhodl v rozporu se svými dřívějšími právními názory, pak měl dostatečně odůvodnit, v čem spatřoval odlišnost žalobcova individuálního případu od obecně deklarovaného postoje, což však neučinil, pročež je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

7. Závěrem žalobce upozorňuje na to, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal dne 26. 2. 2022 a napadené rozhodnutí bylo vydáno 10. 3. 2026. Napadené rozhodnutí nebylo vydáno v zákonné lhůtě a nebyl dán důvod pro její prodlužování až na celkovou dobu 4 let. Žalobci je přitom známo, že v období od začátku války až dosud žalovaný jiným žadatelům o mezinárodní ochranu z Ukrajiny doplňkovou ochranu uděloval. Jemu ji však neudělil a čekal na vydání rozhodnutí až doteď, kdy naopak začal žádosti ukrajinských žadatelů ve velkém zamítat. I tím žalovaný porušil princip legitimního očekávání. Bylo-li by napadené rozhodnutí vydáno v zákonné lhůtě, pravděpodobně by bylo v souladu s dosavadní praxí žalovaného kladné. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl, neboť ji nepovažuje za důvodnou a setrvává na závěrech napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí je věcně správné, zákonné, přezkoumatelné a netrpí vytýkanými vadami. Žalovaný konstatuje, že žalobce podal již třetí žádost o mezinárodní ochranu. Za situace, kdy žalobce žádal z týchž důvodů již potřetí, avšak situace v zemi původu se změnila v důsledku invaze Ruska na Ukrajinu, žalovaný, ač by jinak byly splněny zákonné podmínky pro řízení o další opakované žádosti, posoudil žádost meritorně.

9. K poslednímu žalobnímu bodu žalovaný předně uvádí, že není zřejmé, v čem utrpěla žalobcova práva, pokud prodloužením doby řízení byl jeho status žadatele o mezinárodní ochranu o to delší (včetně doby trvání všech privilegií, kterými žadatelé v rámci řízení o jejich žádosti o mezinárodní ochranu disponují). Úvaha, že žalovaný vyčkával až do současnosti, aby mohl žádost žalobce zamítnout, jako to činí v řadě jiných případů, je nelogická, neboť vývoj rozhodovací praxe nelze předjímat. K žalobnímu bodu týkajícímu se principu legitimního očekávání žalovaný uvádí, že ustálená praxe není důvodem pro vydávání týchž rozhodnutí za stavu, kdy se situace v zemi původu změnila. Žalovaný reagoval nejen na změnu faktické situace, ale i na judikaturu českých soudů.

10. Žalovaný tedy nesdílí názor žalobce o nemožnosti státních příslušníků Ukrajiny vycestovat zpět do země původu. K vycestování ukrajinských státních příslušníků zpět, např. v důsledku rozhodnutí o vyhoštění, již běžně dochází. Na podporu tohoto tvrzení žalovaný cituje z judikatury, jmenovitě z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 4 Tdo 267/2023, a ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 273/2025, z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2620/24. Ohledně problematiky vnitřního přesídlení pak žalovaný odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 6. 2011 o žádostech č. 8319/07 a 11449/07. Dle názoru žalovaného nemůže obstát právní názor, který nemožnost vycestování občanů Ukrajiny dovozuje kategoricky. Ačkoli se Ukrajina brání ruské agresi, nelze bez dalšího konstatovat (a v současné době je to již dávno obecnou skutečností), že konflikt na Ukrajině probíhá na všech místech stejnou intenzitou, jinými slovy, nelze konstatovat, že konflikt probíhá na celém jejím v území v takové intenzitě, že samotná přítomnost znamená vystavení reálnému nebezpečí bez výjimky pro každého. Z veřejně dostupných a relevantních zdrojů je patrné, že některé ukrajinské regiony nejsou válkou zasaženy do takové míry, aby do nich nemohli být cizinci navraceni. Například v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké a Rovenské oblasti se pak počty výbuchů ve stejném období pohybovaly mezi 6 až 13. Jiné zdroje potvrzují ve stejném období víceméně stejná čísla. Stejné zdroje ve výše uvedených oblastech potvrzují ve vztahu k ruské agresi i minimální (případně žádné) ztráty na životech civilního obyvatelstva. Ze Zakarpatské a Rovenské oblasti nebyly hlášeny žádné ztráty a z oblasti Volyňské, Vinnycké, Ivanofrankivské, Černovické a Lvovské je pak dohromady za rok 2025 evidováno celkem 14 obětí války na straně civilního obyvatelstva. Žalovaný rovněž uvádí, že Ukrajina má po více jak 4 letech bránění se ruské agresi značné zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami. Odhady hovoří o téměř 4 milionech vysídlených osob a více než 4,5 milionech navrátivších. Těmto, stejně jako i zbylým, osobám je v západních a centrálních oblastech Ukrajiny bez větších obtíží dostupná humanitární pomoc i veškeré služby.

11. Žalovaný tak má za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v logickém sledu a srozumitelně reaguje na zjištěné skutečnosti. Důvody napadeného rozhodnutí jsou z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé. Doplňková ochrana nebyla žalobci udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Replika žalobce 12. Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného uvádí, že jím citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu se nevztahuje k řízení o mezinárodní ochraně, ale k extradičnímu řízení, které probíhá dle odlišných pravidel. V extradičními řízení se poměřuje zájem státu na trestní represi osob vůči dodržení principu non-refoulement. Soudy zde navíc posuzovaly individuální případy, kde bylo dopředu známo, do jaké věznice mají být dotyční předáni. Oproti tomu žalobce nemá žádné vymezené „místo přijetí“. Obě rozhodnutí Ústavního soudu by navíc dle mínění žalobce bylo možné označit za značně kontroverzní a jsou též kritizována odbornou veřejností (k tomu žalobce cituje z: KRÁLOVÁ, A., VÍCHOVÁ, V. Extradice ve stínu vojenského konfliktu: na hraně lidskoprávních závazků? Soudní rozhledy, 2025, č. 11-12, s. 353). Žalobce tak nepovažuje argumentaci citovanými rozsudky za přiléhavou, neboť ty se týkají jiné otázky.

13. Ve vztahu k tvrzení žalovaného, že na západě Ukrajiny nedochází k ruským útokům a civilním ztrátám, žalobce upozorňuje na recentní útok, během kterého zemřelo nejméně 6 osob a cituje z článku ze dne 13. 5. 2026 uveřejněného na serveru Seznam zprávy s názvem Masivní ruský útok zabil šest lidí, nálety mířily kousek od území NATO, podle něhož: „Vlny ruských dronů podle hlavy státu útočily zejména na západní regiony, které jsou nejblíže hranicím zemí NATO, jako jsou Zakarpatská, Lvovská, Volyňská, Ivano-Frankivská a Rivnenská oblast. Útoky však postihly i další regiony.“ Tvrzení žalovaného o bezpečnosti západní Ukrajiny dle názoru žalobce neodpovídá realitě. Obsah správního spisu 14. Žalobce požádal dne 26. 2. 2022 o mezinárodní ochranu. Dne 3. 3. 2022 k žádosti uvedl, že se narodil v Zakarpatské oblasti na Ukrajině, je ukrajinské státní příslušnosti i národnosti, pravoslavným věřícím, nikdy nebyl členem politické strany nebo hnutí ani se jinak politicky neangažoval, je svobodný a bezdětný. Na Ukrajině naposledy žil v městě Onok v Zakarpatské oblasti, odkud vycestoval v roce 1998 do České republiky; na Ukrajině od té doby nebyl. O mezinárodní ochranu žádal v České republice již dvakrát, a to v letech 2018 a 2021. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že měl problémy s kyčelním kloubem a páteří, občas užívá léky na bolest, jinak je v pořádku. O mezinárodní ochranu žádá, neboť se nemá kam vrátit kvůli válce.

15. Se žalobcem byl dne 3. 3. 2022 proveden také pohovor, při kterém zopakoval, že o mezinárodní ochranu žádá kvůli válce na Ukrajině. Navíc se nemá kam vrátit, nemá tam žádné zázemí. Ve své vlasti neměl problémy se státními orgány či s bezpečnostními složkami, nebyl tam trestně stíhán. Měl problémy související s náboženstvím, neboť se jeho vesnice rozdělila na pravoslavnou a katolickou část a on kvůli tomu udeřil jednoho člověka. Jiné problémy kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení neměl. V případě návratu do vlasti se obává, že mu něco udělají synové toho člověka, kterého žalobce udeřil. Navíc se neví, kam až dojde válka. Žalobce sdělil, že nechce využít vízum za účelem strpění, neboť nemá cestovní pas.

16. Ve správním spise jsou dále mj. založena dvě rozhodnutí žalovaného – jedno ze dne 15. 4. 2019, jímž žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu v tehdy účinném znění, a jedno ze dne 2. 9. 2021, jímž byla jeho žádost označena za nepřípustnou a řízení o mezinárodní ochraně bylo zastaveno.

17. Součástí správního spisu je dále překlad vybraných částí sdělení Komise Evropského parlamentu k žádosti Ukrajiny o členství v Evropské unii ze dne 17. 6. 2022 a zpráva ze dne 23. 2. 2023 o Ukrajině s názvem Politická a bezpečnostní situace, podle níž Rusko v březnu 2014 anektovalo Krym a následně ovládlo nepřímo východní část Luhanské a Doněcké oblasti. Na Donbase docházelo až do 24. 2. 2022 k bezpečnostním incidentů. Územně relativně stabilní situaci narušila ruská invaze v únoru 2022. Dle citované zprávy v zemi aktuálně probíhá válečný konflikt, přičemž se pozemní boje od počátku invaze soustředily do několika hlavních oblastí, a to do severní a severovýchodní hranice Ukrajiny, územního pásu podél jižního pobřeží země a území na východě Ukrajiny. Dále se zde popisují průběhy bojů a je mj. konstatováno, že nelze hovořit o lokalizaci konfliktu či jeho soustředění na jasně definovaná bojiště. „Potenciálně může být konfliktem – např. formou vzdušných či raketových útoků – zasaženo libovolné místo na území Ukrajiny. S ohledem na postupně se vyvíjející strategii ruských sil a vývoj situace na bojištích rovněž není možné na základě dostupných informací předvídat budoucí cíle ruských útoků a konfliktem ohrožená území.“ (viz stranu 7 citované zprávy). Ve zprávě se dále píše o nepřímých humanitárních důsledcích války, útocích na objekty civilní infrastruktury (včetně vzdělávacích a zdravotnických objektů) či na civilní obyvatelstvo (v tomto kontextu je zmiňován útok ze září 2022 na konvoj s humanitární pomocí v Záporoží).

18. Dne 14. 3. 2023 byl žalobce seznámen s podklady rozhodnutí, k nimž nechtěl nic uvést ani doplnit. Ve spise následují záznamy o několika událostech, při nichž byla u žalobce provedena pozitivní zkouška na alkohol v krvi, a rozhodnutí o snížení finančního příspěvku za účelem stravy z důvodu porušení povinností vyplývajících z ubytovacího řádu pobytového střediska.

19. Dále je ve spise založena zpráva ze dne 12. 1. 2026 s názvem Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb. Z ní zejména plyne, že z hlediska zásobování a dostupnosti služeb a potravin je situace v oblastech Černovická, Chmelnycká, Ivanofrankivská, Kyjevská, Lvovská, Rovenská, Ternopilská, Vinnycká, Volyňská, Zakarpatská, Žytomyrská a v hlavním městě Kyjev stabilní. Případná dostupnost může být omezena v době vyhlášení protileteckého poplachu. V uvedených oblastech jsou i dodávky energie, vody a zemního plynu stabilní a bez výpadků. Je též garantována dostupnost zdravotní péče. Západoukrajinské oblasti čelí především nepřímým důsledkům války, zejména vyšším nárokům na civilní infrastrukturu vlivem přítomnosti vnitřních uprchlíků. Ve vztahu k Zakarpatské oblasti se v rešerši dále uvádí, že civilní infrastruktura nebyla mimo několika incidentů narušena, úroveň zásobování a služeb, včetně přístupu ke zdravotní péči či elektřině, byla stabilní, a oblast také vykazuje nízká omezení přístupu k humanitární pomoci. K bezpečnostní situaci v zemi se dále uvádí, že z hlediska pozemních bojů zůstávala v roce 2025 situace na Ukrajině stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země; ruské jednotky se nadále snaží o územní zisky v Doněcké oblasti. Mimo linii pozemních bojů dochází k přestřelkám a střetům, včetně intenzivnějších vzdušných útoků, u severovýchodní hranice s Ruskem. Ve zprávě se dále konstatuje, že kromě pozemních útoků využívaly ruské jednotky svou vzdušnou převahu k ostřelování ukrajinského území. Strategie ruské armády cílila především na vojenskou a civilní energetickou a průmyslovou kritickou infrastrukturu Ukrajiny, ale i na čistě civilní objekty. Ruská armáda využívala pro vzdušné útoky jak levné drony, tak i sofistikovanější balistické rakety. V roce 2025 zesílila ruská armáda ostřelování ukrajinského území, včetně civilní kritické infrastruktury. V roce 2025 útočily ruské jednotky v průměru 4,4 tisíci až 5 tisíci drony nebo balistickými raketami měsíčně. V posledním období (zejména v roce 2025) se výrazně zvýšila intenzita ruského ostřelování a snížila úspěšnost protivzdušné obrany (zejména vůči balistickým a hypersonickým raketám). Úspěšnost proti dronovým útokům zůstala de facto neměnná. Celková úspěšnost protivzdušné obrany v roce 2025 dosahovala až 85 %. Ze zprávy se dále podává, že ačkoliv jsou ruské jednotky schopné ostřelovat celé ukrajinské území, vzdušné útoky primárně míří do oblastí v okolí linie bojů a případně míst s kritickou infrastrukturou v dalších oblastech. Počet vzdušných útoků v západních oblastech Ukrajiny byl v roce 2025 nepoměrně menší než ve východních oblastech. Menší počet útoků a nižší časová frekvence (nižší jednotky až nižší desítky útoků od počátku ruské invaze) byly zdokumentovány v šesti západoukrajinských oblastech včetně Zakarpatské (Zakarpatská a Černovická oblast od 24. 2. 2022 čelily nižším jednotkám ruských leteckých/dronových útoků, konkrétně osmi). Varování obyvatelstva před vzdušnými útoky probíhá na několika úrovních a úřady vydávají doporučené pokyny, jak se v situacích ostřelování chovat a kde hledat úkryt. Bližší informace o ostřelování zveřejňují místní vojenské správy a obyvatelstvo je též varováno tamějším systémem včasné výstrahy, kromě toho jsou využívány i mobilní aplikace. V zemi existuje přes 61 tisíc míst označených jako protiletecký kryt a cestu k nejbližšímu lze nalézt v oficiální aplikaci. Ve zprávě se též uvádí, že veřejnost nevyužívá kryty při každém vyhlášení poplachu nebo příletu dronů a život i práce funguje v běžných kolejích. Rešerše se dále věnuje přeshraničnímu pohybu a navrátilcům, přičemž se v ní mj. uvádí, že vnitřní uprchlíci primárně pochází z oblastí válečných střetů a usazují se především v oblastech Dněpropetrovské, Charkovské, Kyjevské nebo v Kyjevě. Navrátilci se nejčastěji vraceli do oblastí, kde neprobíhají přímé boje. Navrátilci ze zahraniční (tvořící 26 % všech navrátilců) mířili především do západoukrajinských oblastí. Zpráva se též zabývá postavením vnitřně přesídlených osob.

20. Žalovaný následně dal žalobci opětovně možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a poté vydal napadené rozhodnutí, jímž mu neudělil mezinárodní ochranu v žádné z jejích forem. Dle žalovaného byla důvodem podání žádostí o udělení mezinárodní ochrany snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, obava žalobce z probíhající války na Ukrajině, skutečnost, že žalobce na Ukrajině již nemá zázemí, a obava z příbuzných muže, kterého žalobce v 90. letech minulého století fyzicky napadl. Vzhledem k tomu, že na Ukrajině od doby podání žalobcovy poslední žádosti o mezinárodní ochranu došlo k podstatné změně – vojenskému konfliktu Ruska a Ukrajiny – posoudil žalovaný žalobcovu v pořadí třetí žádost meritorně. Absenci zázemí na Ukrajině a obavu z příbuzných žalobcem napadeného muže však žalovaný nepovažoval za nové důvody, a proto se jimi opětovně nezabýval. Protože žalobce není ve své vlasti pronásledován z politických důvodů, nebyl mu udělen azyl dle § 12 písm. a) zákona o azylu. Ve vztahu k probíhajícímu ozbrojenému konfliktu na Ukrajině žalovaný konstatoval, že jej nelze považovat za důvod podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Protože žádnému rodinnému příslušníku žalobce nebyl udělen azyl či doplňková ochrana, neudělil žalovaný žalobci mezinárodní ochranu dle § 13 a § 14b zákona o azylu.

21. Žalovaný dále konstatoval, že probíhající válka na Ukrajině je obecně známou skutečností. Zkoumal proto, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. V tomto kontextu odkázal na podmínky ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008- 68, které musí být naplněny kumulativně. Žalovaný uvedl, že z informace o zemi žalobcova původu ze dne 12. 1. 2026 je zjevné, že ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny. Přímé boje totiž probíhají pouze na linii dotyku na východní a jihovýchodní části země. Žalobce však pochází ze západní části. Ani vzdušné útoky západní část země nezasahují zdaleka tolik jako východní a jihovýchodní oblasti, případně centrální Kyjevskou oblast. Zakarpatská oblast potom dle žalovaného patří mezi ty oblasti, kde jsou vzdušné útoky nejméně četné, čítají menší jednotky útoků. Od poloviny roku 2025 je postupně zaváděn přesnější systém výstrahy před vzdušnými útoky, který umožňuje detailnější geografickou lokalizaci cíle, například na úroveň okresu namísto celé oblasti. V důsledku toho se zkracuje trvání vzdušného varování, stejně jako jeho účinnost. Žalovaný též konstatoval, že v zemi je přes 61 tisíc míst označených jako protiletecký kryt a popis cesty k nejbližšímu krytu lze nalézt v oficiální aplikaci ministerstva pro digitální transformaci. Dále jsou dostupné mapy spravované dobrovolníky nebo místními samosprávami s informací o nejbližším krytu. Aby mohla být konstatována existence vážného ohrožení života nebo tělesné integrity, resp. lidské důstojnosti žalobce, je dle žalovaného nutné, aby toto vážné ohrožení hrozilo reálně v konkrétním případě žadatele, tj. nešlo o možnost teoretickou, ale přiměřeně pravděpodobnou. To ale dle názoru žalovaného není případ žalobce. Zakarpatská oblast, město Onok, je vzdálena asi 1 000 km od frontové linie a není nijak zasažena přímými bojovými střety a dopady bojových operací. Není pravděpodobné, že by se fronta nyní zásadním způsobem posunula tak, aby Zakarpatská oblast byla ohrožena přímo probíhajícími boji. V oblasti, kde žalobce žil, je stabilizovaná situace, především v oblasti základních životních potřeb, a z informací žalovaného neplyne, že by stát nebyl schopen plnit své základní funkce (jako základní zajištění sociálního a zdravotního zabezpečení nebo bezpečnou a běžnou vymahatelnost práva). Ukrajina má precizně vybudovanou protivzdušnou obranu a propracovaný systém varování a je zajištěn i dostatek krytů tak, aby bylo civilní obyvatelstvo chráněno. Každodenní život civilního obyvatelstva na Zakarpatské Ukrajině není dopady bojů výrazně ovlivněn a tato oblast nepatří mezi časté cíle ruského raketového a vzdušného ostřelování. Četnost vzdušných ruských útoků v dané oblasti je nízká až sporadická. Pravděpodobnost ohrožení žalobce dopady válečného konfliktu je dle žalovaného velmi nízká. Protože nebyla splněna třetí podmínka dle výše zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, nebyl dán důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu. Posouzení důvodnost žaloby 22. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Šlo tedy o žalobu věcně projednatelnou. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť s tím oba účastníci souhlasili. Ve věci navíc bylo možné rozhodnout bez jednání i dle § 76 odst. 1 s. ř. s. Dokazování soud neprováděl.

23. Soud neshledal, že by po vydání napadeného rozhodnutí nastaly nové důležité skutečnosti, které by se vztahovaly k možnému pronásledování nebo hrozbě vážné újmy a jež by byl soud povinen zohlednit nad rámec uplatněných žalobních bodů (§ 32 odst. 9 věta první zákona o azylu). Proto žalobu posoudil v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích uplatněných žalobních bodů.

24. Soud předně k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uvádí, že tento žalobní bod neshledal důvodným. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých skutečností žalovaný vycházel a z jakých důvodů žalobci neudělil mezinárodní ochranu v žádné její formě. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani v souvislosti se žalobcem namítaným porušením zásady legitimního očekávání. Tato zásada se obecně vztahuje na ustálenou rozhodovací praxi správního orgánu v obdobných případech, přičemž žalobce konkrétně neodkázal na žádné obdobné případy rozhodování o udělení mezinárodní ochrany žadatelů v jemu obdobné situaci, vůči nimž by žalovaný postupoval rozdílně. Tato námitka nadto nezazněla v průběhu správního řízení, a proto se jí žalovaný dle názoru soudu nemusel zabývat, resp. nemusel zvláště vysvětlovat, v čem spatřoval odlišnost žalobcova individuálního případu od předchozího obecně deklarovaného postoje (jak mu žalobce vytýká v žalobě).

25. Pokud jde o věcné posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, mezi účastníky je sporná pouze otázka, zda byly v žalobcově případě naplněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

26. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

27. Podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

28. Dle § 2 odst. 7 téhož zákona pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části stát a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

29. Sám žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (zejm. rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68), dle které je při posuzování hrozby vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nutné aplikovat následující třístupňový test: 1) zda se nachází země žadatelova původu v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; 2) zda je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou a 3) zda hrozí žadateli o mezinárodní ochranu vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. Při aplikaci tohoto testu žalovaný dospěl k závěru, že přes kladné odpovědi na první dvě otázky, žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.

30. Jak dále Nejvyšší správní soud vysvětlil v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008- 68, v návaznosti na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. 2. 2009 ve věci C-465/07, Elgafaji, jde-li o třetí podmínku třístupňového testu, existence vážného a individuálního ohrožení života nebo nedotknutelnosti žadatele o doplňkovou ochranu není podřízena podmínce, že žadatel předloží důkazy, že v ohrožení je konkrétně on sám, z důvodu skutečností, které jsou příznačné pro jeho osobní situaci. Existence takového ohrožení je dána za prvé „pokud míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje probíhající ozbrojený konflikt, … dosáhne natolik vysoké úrovně, že existují závažné důvody domnívat se, že by civilista byl v případě vrácení do dotyčné země nebo případně regionu vystaven – z pouhého důvodu své přítomnosti na území této země nebo regionu – reálnému nebezpečí uvedeného ohrožení“. To ale neznamená, že pokud ozbrojený konflikt nedosahuje této intenzity, žadateli pocházejícímu z této země původu bez dalšího nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. Právě naopak, Soudní dvůr EU si byl vědom, že takové intenzity bude dosahovat ozbrojený konflikt pouze výjimečně. Takový konflikt totiž vyžaduje, aby svévolné (nerozlišující) násilí probíhalo na velké části území státu a dosahovalo velmi vysokého prahu intenzity (tj. šlo o tzv. totální konflikt). Proto Soudní dvůr EU uvedl, že „čím více je žadatel případně schopen prokázat, že je specificky dotčen z důvodu skutečností vlastních jeho osobní situaci, tím nižší míra svévolného násilí bude požadována pro to, aby mohl mít nárok na doplňkovou ochranu“. Druhá možnost, kdy je dána hrozba vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí, nastane tedy tehdy, kdy sice ozbrojený konflikt nelze klasifikovat jako totální konflikt, nicméně žadatel je schopen prokázat dostatečnou míru individualizace jemu hrozícího svévolného (nerozlišujícího) násilí. Nejvyšší správní soud pak shrnul, že v případě totálního konfliktu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Naproti tomu v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, 1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy, 2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země, či 3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.

31. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z důkazního standardu tzv. přiměřené pravděpodobnosti tvrzeného následku. Tento důkazní standard se ovšem využívá ve vztahu k nebezpečí pronásledování podle § 12 zákona o azylu, přičemž se o takový stupeň pravděpodobnosti jedná tehdy, jestliže nežádoucí jednání ze strany státních orgánů země původu (např. uvěznění, zahájení trestního stíhání) není v obdobných případech ojedinělé. Nejedná se přitom o pouhé poměření, zda je pravděpodobnější, že pronásledování nastane, či že nenastane, nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 7 Azs 414/2019-58).

32. Při posuzování nebezpečí vážné újmy, která odůvodňuje poskytnutí doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, se (jak plyne i z bodu 30 tohoto rozsudku) uplatňuje test reálného nebezpečí. Reálným nebezpečím je nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dojde k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Test reálného nebezpečí je vůči žadateli přísnější než test přiměřené pravděpodobnosti. Ani test reálného nebezpečí ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“ ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech „‚vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ (balance of probabilities). Rozdíl mezi testem reálného nebezpečí a testem přiměřené pravděpodobnosti spočívá v tom, že důkazní standard reálného nebezpečí se blíží důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, nebo ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 Azs 63/2021-42). Ani v případě testu reálného nebezpečí se tak nejedná o standard „praktické jistoty“.

33. Žalovaný v napadeném rozhodnutí mj. uvedl, že „ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny“, že Zakarpatská oblast „není nikterak zasažena přímými bojovými střety a dopady bojových operací“ a že nic nenasvědčuje tomu, že by se tento stav měl jakkoliv změnit. Konstatoval také, že „Ukrajina má precizně vybudovanou protivzdušnou obranu, která je schopna včas detekovat možné vzdušné útoky“, a uzavřel, že pravděpodobnost ohrožení osoby žadatele dopady válečného konfliktu, kdy přímé bojové operace probíhají hlavně ve východních oblastech Ukrajiny, a to včetně vzdušných útoků, je velmi nízká. Navzdory tomu, že žalovaný vyšel z nižšího důkazního standardu tzv. přiměřené pravděpodobnosti tvrzeného následku a nikoli z důkazního standardu reálného nebezpečí, nemohou jeho závěry obstát. Žalovaný sice obstaral aktuální zprávy o zemi žalobcova původu (poslední z 12. 1. 2026), které se jeví jako důvěryhodné, vyvážené, ověřené z různých zdrojů, transparentní a které se dotýkají otázek relevantních pro žalobcovu situaci (ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, publikovaného pod č. 1825/2009 Sb. NSS), avšak nesprávně a neobjektivně je hodnotil, neboť z nich čerpal především informace svědčící v neprospěch žalobce nebo na jejich základě dospěl k závěrům, které v nich neměly oporu či s nimi byly dokonce v rozporu. Informace svědčící naopak ve prospěch žalobce a nasvědčující tomu, že by v zemi svého původu mohl být ohrožen na životě či zdraví, ačkoli pochází ze západní Ukrajiny, žalovaný přešel a nevypořádal se s nimi.

34. Soud předně zdůrazňuje, že podle zprávy ze dne 23. 2. 2023 nelze v souvislosti s válkou na Ukrajině hovořit o „lokalizaci konfliktu či jeho soustředění na jasně definovaná bojiště. Potenciálně může být konfliktem – např. formou vzdušných či raketových útoků – zasaženo libovolné místo na území Ukrajiny. S ohledem na postupně se vyvíjející strategii ruských sil a vývoj situace na bojištích rovněž není možné na základě dostupných informací předvídat budoucí cíle ruských útoků a konfliktem ohrožená území.“ Pozdější zpráva ze dne 12. 1. 2026 toto hodnocení povahy válečného konfliktu nikterak nepopírá, ale naopak jej potvrzuje, neboť z ní plyne, že ruská armáda ostřeluje celé území Ukrajiny, třebaže některé oblasti nejsou terčem tak častých útoků jako jiné (primárně je mířeno do oblasti přímých bojových střetů, mezi něž Zakarpatská Ukrajina nepatří), a že v roce 2025 ostřelování oproti předešlým letům zesílilo. Rovněž je i z mapky vzdušných útoků na Ukrajinu v období od 1. 1. 2025 do 1. 1. 2026, jež je součástí zprávy ze dne 12. 1. 2026, zjevné, že v tomto období neexistovala jediná oblast Ukrajiny, která by nečelila vzdušnému útoku. Přestože je z mapky patrné, že většina útoků směřovala na východ a jihovýchod Ukrajiny, ani západní Ukrajina, včetně Zakarpatské oblasti, nebyla ušetřena. Soudu tak vůbec není známo, z čeho žalovaný usoudil, že ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny či že Zakarpatská oblast není nikterak zasažena dopady bojových operací, neboť taková konstatování jsou v přímém rozporu se zprávami, které si žalovaný opatřil jako podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. O mylnosti nepodloženého tvrzení žalovaného, že „nic nenasvědčuje tomu, že by se tento stav měl jakkoli změnit“, pak kromě samotných zpráv, z nichž žalovaný vycházel, ostatně svědčí i žalobcem připomínaný recentní masivní incident z 13. 5. 2026, kdy přinejmenším 800 ruských dronů zasáhlo území Ukrajiny, včetně Zakarpatské oblasti, a způsobilo ztráty na životech a zdraví. Rovněž pak výše citované tvrzení žalovaného, podle něhož má Ukrajina precizně vybudovanou protivzdušnou obranu, nehodnotí zprávu z 12. 1. 2026 objektivně a ignoruje v ní uvedenou skutečnost, že v roce 2025 se výrazně zvýšila intenzita ruského ostřelování a naopak se snížila úspěšnost protivzdušné obrany (zejména proti balistickým/hypersonickým střelám).

35. Ze žalovaným opatřených zpráv (ale i z obecně známých skutečností) je patrné, že ruské útoky se rozhodně neomezují pouze na válečnou frontu, ale zhusta cílí i na civilní infrastrukturu a civilní obyvatelstvo, západní Ukrajinu nevyjímaje. Proto také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v nedávném rozsudku ze dne 4. 5. 2026, č. j. 74 Az 8/2026- 38, dospěl k závěru, že konstatování žalovaného o bezpečnosti západních oblastí Ukrajiny coby míst, kam se občané Ukrajiny mohou vrátit v rámci vnitřního přesídlení, nemůže obstát. Zdejší soud si je vědom toho, že v jemu známé judikatuře doposud nebyl vysloven názor, že na Ukrajině probíhá tzv. totální konflikt ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008-68 (de facto se k takovému závěru ovšem přiklonil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 74 Az 8/2026-38, který nepovažoval za možné vyloučit, že žadatel pocházející z Mariupolu nebude po svém návratu do vlasti vystaven hrozbě vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí). Stejně tak si je zdejší soud vědom toho, že zprávy, ze kterých žalovaný vycházel, svědčí o tom, že západní Ukrajina je bezpečnější, než východní či jihovýchodní část Ukrajiny, že na západní Ukrajině neprobíhají přímé bojové střety a že není předmětem tak častých vzdušných útoků jako východní či jihovýchodní část Ukrajiny nebo že z hlediska zásobování či dostupnosti služeb a potravin se jedná o stabilní oblast. Na druhou stranu však soud nemůže aprobovat názory žalovaného, že ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny, že západní Ukrajina není nijak zasažena bojovými akcemi nebo že pravděpodobnost ohrožení žalobce dopady válečného konfliktu je velmi nízká, pokud se z doložených zpráv i ze soudu obecně známých informací podává, že válka do určité míry zasahuje celou Ukrajinu a že se ruská armáda nezdráhá uplatnit nerozlišující násilí i vůči civilistům, a to též na území vzdáleném od válečné fronty stovky kilometrů (o čemž opětovně svědčí i bojová strategie, k níž Rusko přistoupilo během května tohoto roku).

36. Pokud pak jde o rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, na něž se žalovaný odkazoval ve vyjádření k žalobě, ta byla vydána v období od dubna 2023 do června 2025, pročež jejich závěry s ohledem na neustále se vyvíjející situaci a bojovou strategii Ruska nelze považovat za zcela aktuální a neměnné v čase. Navíc se tato rozhodnutí typově netýkala mezinárodní ochrany, resp. doplňkové ochrany, a proto je soud nepovažuje za zcela přiléhavé na tuto věc. Lze také podotknout, že například ve věci sp. zn. 4 Tdo 267/2023 bral Nejvyšší soud v potaz, že pachatel trestného činu, který pocházel z Ukrajiny a jemuž byl uložen trest vyhoštění, bude muset nejprve vykonat trest odnětí svobody v délce deseti let a až poté bude vyhoštěn, přičemž nelze vyloučit, že za tu dobu se situace na Ukrajině může výrazně změnit. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 37. Jelikož soud shledal žalobní argumentaci důvodnou, zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro procesní vadu spočívající v tom, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se správním spisem nebo v něm nemá oporu. O vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení soud rozhodl podle § 78 odst. 4 s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. bude žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem zdejšího soudu. Žalovaný by měl s ohledem na plynutí času a vyvíjející se válečnou situaci v zemi žalobcova původu nejprve doplnit spisový materiál o aktuální, vyvážené a transparentní informace a ty následně objektivně vyhodnotit a učinit z nich podložený závěr, zda lze žalobci udělit doplňkovou ochranu. Žalovaný přitom nebude vycházet pouze z informací svědčících v neprospěch žalobce, ale řádně se vypořádá i s těmi, které svědčí v jeho prospěch.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Žalobci, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné přiznatelné náklady nevznikly, neboť Organizace pro pomoc uprchlíkům (zástupkyně žalobce) nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu § 35 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný v řízení neměl úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 8. června 2026 Mgr. Marcela Uhříčková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.