41 A 37/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové a soudců Richarda Galise a Miroslava Makajeva ve věci žalobce: Český svaz ochránců přírody Zelená Čáslav, IČO: 03890716 sídlem Klimenta Čermáka 133/10, Čáslav zastoupený advokátem Mgr. Vincencem Boučkem sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 za účasti:

1. AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., IČO: 49356089 sídlem Pražská 1321/38a, Praha 10 zastoupena advokátem JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M. sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 2. Středočeský kraj sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026, č. j. MZP/2026/210/125, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026, č. j. MZP/2026/210/125, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Závazné stanovisko ministra životního prostředí ze dne 10. 12. 2025, č. j. MZP/2025/290/589, se ruší. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 280 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 12. 3. 2025, č. j. 120158/2024/KUSK OŽP/Kra (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydal podle § 19a odst. 2 (ve znění změny provedené žalovaným) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), 28. změnu integrovaného povolení ze dne 26. 9. 2007, č. j. 94096/2006/KUSK OŽP/Šf. Podstatou této změny je, že první osobě zúčastněné na řízení (dále jen „žadatelka“) coby provozovatelce Centra komplexního nakládání s odpady Č. (dále jen „CKNO“) umožňuje provozovat etapu IV.B Skládky S-NO (skládka pro nebezpečné odpady, pozn. soudu) Č. (dále jen „skládka“), která spočívá zejména v navýšení kapacity o 595 000 m³. Vydání změny předcházelo posouzení vlivů (dále také jen „EIA“) dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“), které zahrnovalo celý širší záměr rozšíření skládky o etapy IV.B a V až VIII o celkové kapacitě 2 595 000 m3 (dále jen „záměr“).

2. Žalobce a druhá osoba zúčastněná na řízení se proti prvostupňovému rozhodnutí bránili odvoláním, o němž žalovaný rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že prvostupňové rozhodnutí částečně změnil a ve zbytku je potvrdil. Změny opravily jen některé formální nedostatky a nepřesnosti výroku. Žaloba 3. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, prvostupňového rozhodnutí a některých závazných stanovisek dle zákona o posuzování vlivů, která byla podkladem pro rozhodnutí správních orgánů. Konkrétně žádá postupem dle § 75 odst. 2 s. ř. s. zrušení: - závazného stanoviska žalovaného ze dne 29. 8. 2024, č. j. MZP/2024/210/3069, k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí dle § 9a odst. 1 zákona o posuzování vlivů (dále jen „závazné stanovisko EIA“); - závazného stanoviska ministra životního prostředí ze dne 29. 1. 2025, č. j. MZP/2025/290/24, jímž bylo toto závazné stanovisko EIA v přezkumném řízení zčásti změněno (v rozsahu podmínky č. 17) a ve zbytku potvrzeno (dále jen „přezkumné závazné stanovisko EIA“); - závazného stanoviska ministra životního prostředí ze dne 10. 12. 2025, č. j. MZP/2025/290/589, jímž bylo postupem dle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, potvrzeno závazné stanovisko EIA (dále jen „potvrzující závazné stanovisko EIA“); - závazného stanoviska krajského úřadu ze dne 10. 10. 2024, č. j. 120156/2024/KUSK, k ověření změn záměru dle § 9a odst. 7 zákona o posuzování vlivů (dále jen „verifikační stanovisko“; a - závazného stanoviska žalovaného ze dne 18. 12. 2025, č. j. MZP/2025/210/2706, jímž bylo postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu potvrzeno verifikační stanovisko (dále jen „potvrzující verifikační stanovisko“).

4. Žalobce je obecně přesvědčen, že záměr rozšíření skládky představuje nepřípustné zatížení životního prostředí a zdraví lidí v Č. Již nyní má skládka objem 2 773 000 m3 a tyčí se 56 metrů nad okolní rovinu. Předmětem posuzování vlivů na životní prostředí bylo rozšíření skládky o dalších 2 595 000 m3 postupně v etapách IV.B až VIII. Napadené rozhodnutí povoluje etapu IV.B spočívající v rozšíření o 595 000 m³.

5. Žalobce předně namítá, že etapa IV.B je v rozporu s cíli, hierarchií a politikami odpadového hospodářství. Při posuzování vlivů na životní prostředí ve smyslu § 2 zákona o posuzování vlivů je dle názoru žalobce třeba se vyrovnat i s uvedenými hledisky, což se nestalo. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, je účelem právní úpravy mj. dosažení cílů dle přílohy č. 1 k tomuto zákonu. Dle této přílohy je třeba zvýšit úroveň přípravy k opětovnému použití a úroveň recyklace komunálních odpadů nejméně na 55 % celkové hmotnosti komunálních odpadů do roku 2025, 60 % do roku 2030 a 65 % do roku 2035. Dalším cílem je od roku 2035 odstraňovat uložením na skládku nejvíce 10 % z celkové hmotnosti komunálních odpadů. Podle § 3 odst. 3 zákona o odpadech musí být výklad a použití tohoto zákona v souladu s hierarchií odpadového hospodářství. Odstraňování odpadů je až na posledním místě hierarchie. Ustanovení § 40 zákona o odpadech dále zásadně omezuje skládkování odpadů od 1. 1. 2030. Napadené rozhodnutí ani závazné stanovisko EIA se nevypořádávají s těmito cíli ani nestanoví podmínky, které by zajistily soulad záměru, resp. etapy IV.B s nimi. Neupravují ani harmonogram skládkování a postupného útlumu, přestože realizace etapy IV.B může přesáhnout i rok 2030 (je omezena jen množstvím odpadu). Přestože je tato etapa nejrozsáhlejší, závazné stanovisko EIA nestanoví požadavek doložení nezbytnosti její realizace na základě aktuální situace v odpadovém hospodářství (na rozdíl od dalších etap). Požadavek na doložení nezbytnosti realizace záměru včetně etapy IV.B ovšem plyne ze zákonné hierarchie, plánů odpadového hospodářství České republiky a krajů i § 5 odst. 1 zákona o posuzování vlivů, který vyžaduje zhodnocení tzv. nulové varianty. Potřebnost etapy IV.B odůvodňuje pouze velmi stroze dokumentace vlivů záměru na životní prostředí (dále jen „dokumentace“; takto bude soud označovat její přepracovanou verzi z ledna 2024) na str. 12 a 13. Ani případným naplněním skládky ale nelze bez dalšího odůvodnit potřebnost jejího rozšíření. Tvrzení o tom, že nebudou zajištěny dostatečné kapacity v regionu, je vágní, neprokázané a v rozporu s aktualizovanými krajskými plány odpadového hospodářství. Žadatelka měla také variantně zpracovat nižší kapacity jednotlivých etap záměru (zejména předimenzované etapy IV.B).

6. Žalobce má dále za to, že došlo k nepřípustnému použití tzv. salámové metody, neboť jako součást záměru nebyla zohledněna „stavební realizace“ etapy IV.B. Ta byla umístěna rozhodnutím Městského úřadu Č. ze dne 1. 10. 2007 a povolena stavebním povolením Městského úřadu Č. ze dne 25. 9. 2017. Zahrnovala terénní úpravy, rozšíření tělesa skládky (těsnění dna, drenážní systém atp.) a plochu pro skladování plastů. V závazném stanovisku EIA ani napadeném rozhodnutí nebylo zdůvodněno, zda stavební realizace prošla posuzováním vlivů na životní prostředí a s jakými parametry a podmínkami. V dokumentaci byla zahrnuta do současného stavu, oproti kterému se dopady záměru posuzovaly. Podle názoru žalobce měly být posouzeny i vlivy provedení stavební realizace včetně nulové varianty. Závazné stanovisko EIA vztáhlo řadu podmínek pro fázi výstavby a provozu až k etapám V a následujícím, aniž by byly stanoveny i pro etapu IV.B (např. doložení nezbytnosti či odpovídajícího dopravního napojení). Tento nedostatek nelze zhojit ani zohledněním dopadů stavební realizace v rámci kumulativních vlivů.

7. Žalobce dále opakuje, že závazné stanovisko EIA nevztáhlo některé podmínky na etapu IV.B, nýbrž jen na etapy následující. Konkrétně jde o podmínku doložení nezbytnosti realizace dané etapy (č. 2), doložení krajinářského projektu (č. 3), doložení vhodnosti umělého osvětlení (č. 6), stanovení maximálního objemu etapy (č. 13) a odpovídajícího dopravního napojení (č. 15). Tyto odlišnosti v podmínkách nejsou v závazném stanovisku EIA vysvětleny.

8. Podle žalobce dále dokumentace a závazné stanovisko EIA dostatečně nezohledňují negativní vliv dopravního zatížení v důsledku etapy IV.B, neboť nebyly posouzeny vlivy dopravy v centru Č. Z dokumentace plyne, že dojde k podstatnému nárůstu nákladní i osobní dopravy obsluhující skládku (konkrétně o 26,5 %, resp. 6,7 %). Narůst může být reálně i vyšší, neboť dokumentace neuvádí, z jakých objemů naváženého odpadu vychází. Dopravní obsluha bude zatěžovat i centrum Č., přes které projíždí část nákladních aut. I při původních nižších počtech bylo dopravní zatížení města excesivní. Z údajů o sčítání dopravy na str. 53 dokumentace vyplývá, že těžká nákladní vozidla přijíždí z více směrů. Významný podíl pochází od Chrudimi a Golčova Jeníkova, tj. z východní a jihovýchodní strany Č. Tato vozidla následně projíždějí centrem Č. přes komunikace M., J. a Ch. Dokumentace ovšem nákladní dopravu proudící přes centrum nekvantifikuje a neměří její dopady. Rozptylová studie posuzuje jen příjezdové cesty ze severní a západní strany Č. Závazné stanovisko EIA nereflektuje, že dle údajů rozptylové studie došlo v minulosti v několika měřených oblastech Č. k překročení imisních limitů benzo[a]pyrenu, jehož zdrojem je i nákladní doprava. Obdobné nedostatky vykazuje i hluková studie, ve které chybí měření hluku v centru města. I zde dochází k překračování hlukových limitů v důsledku tranzitní dopravy (navíc dle měření z doby, kdy již byl provoz skládky utlumen). V případě realizace etapy IV.B může dojít i k překročení imisních limitů částic PM1, PM2,5 a PM10 v centru města. Žalobce nesouhlasí s úvahou žalovaného, že integrované povolení se netýká ničeho jiného, než provozu záměru v rozsahu jeho areálu. Nákladní doprava a její vlivy jsou nedílnou součástí záměru. To dosvědčuje i skutečnost, že pro etapu V a následující je stanovena podmínka nového dopravního napojení.

9. Žalobce rovněž namítá nesprávné zpracování nulové varianty. Za nulovou variantu je dle dokumentace považován současný stav. Podle žalobce by se ale měla vztahovat ke stejnému časovému bodu jako případná realizace rozšíření, tj. ke stavu, kdy je stávající kapacita naplněna a nedochází k dalšímu skládkování (ke dni 1. 1. 2025). Je navíc zpracována jen na dvou stranách a bez vyhodnocení reálných důsledků v jednotlivých etapách.

10. Žalobce se také domnívá, že napadené rozhodnutí povoluje výšku etapy IV.B na 300 m. n. m., což je v rozporu s územním plánem a územním rozhodnutím. Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon z roku 2021“), i zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 2006“), stanoví, že územně plánovací dokumentace je závazná pro rozhodování a další změny v území. Dle žalobcova názoru je tak i při vydání integrovaného povolení třeba zkoumat jeho soulad s územním plánem. Územní plán Č. zakotvuje požadavek na maximální výšku tělesa skládky 262 m. n. m. (např. na str. 32 a 38 textové části). Územní rozhodnutí, jímž byla umístěna stavba etapy IV.B, v podmínce č. 8 dále stanoví, že maximální výška rozšíření skládky nepřesáhne stávající výšku již budované části, tzn. 285 m. n. m. Zvýšení maximální přípustné výšky může mít za následek vyšší nároky na provedení a kvalitu stavební realizace. I kdyby územní plán připouštěl výšku nad 262 m. n. m., bylo by ohledem na ochranu veřejných zájmů zapotřebí v závazném stanovisku EIA a napadeném rozhodnutí stanovit podmínky týkající se stavební připravenosti (ověření toho, zda je její provedení a kvality pro zvýšení maximální výšky dostatečná). Aktuální výška již navíc přesahuje 300 m. n. m., což mělo být v podmínkách napadeného rozhodnutí zohledněno.

11. Dále žalobce namítá, že etapa IV.B svou výškou a objemem narušuje krajinný ráz. Při posuzování vlivů nebyly dostatečně zohledněny relevantní pohledy a kumulativní vlivy stávajícího tělesa skládky. Už nyní skládka dosahuje 300 m. n. m., a zvedá se tak až 56 metrů nad okolní pole a úroveň Č. Tvoří významnou dominantu. Podkladem pro vydání závazného stanoviska EIA bylo mj. hodnocení vlivů dle § 67 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které na str. 34 a 35 konstatuje, že dopad záměru na estetické charakteristiky je problematický a předimenzovaný. Významný vliv potvrzuje také posudek k dokumentaci (dále jen „posudek“) na str.

30. Posouzení vlivů na krajinný ráz nebylo aktualizováno od roku 2020, přestože po jeho provedení pokračovaly dalších několik let navážky na skládku. Posudek při hodnocení míry zásahu do krajinného rázu odkazuje na vizualizaci projektu v příloze č. 6 k dokumentaci. Ta je ale zkreslující, neboť zobrazuje až plně rekultivovaný (zelený) stav skládky, a navíc z nadhledu (ne z lidské perspektivy ze země). Žalobce nesouhlasí s posudkem, který uvádí, že záměr přímo navazuje na stávající skládku, což je z hlediska zásahu do krajiny šetrnější, než kdyby byl umístěn samostatně na jiném místě. Touto logikou by podle žalobce jakýkoliv zásah do krajinného rázu otvíral dveře dalším zásahům, což by pomíjelo kumulativní vliv a stupňování celkové zátěže. Tento závěr je navíc spekulativní. Omezuje řešení problému nakládání jen na skládkování, které je poslední v rámci hierarchie nakládání s odpady. I skládkování může probíhat různými formami. Forma zvolená žadatelkou, tj. vytváření a rozšiřování „hory“ odpadu v širé a relativně ploché krajině, je nejagresivnějším řešením. Při posuzování zásahu do krajinného rázu také nebyly dostatečně zohledněny pohledy na Č., resp. na skládku ze západu. Posuzování probíhalo zřejmě zejména v pohledu z Č. Posuzování zásahu do krajinného rázu je dle názoru žalobce do značné míry svévolné a odporuje tomu, jakým podstatně striktnějším způsobem jsou posuzovány jiné záměry jako např. fotovoltaické či větrné elektrárny. Žalobce konečně opakuje, že podmínka č. 3 závazného stanoviska EIA požadující vypracování krajinářského projektu se vztahuje až na etapy V a následující.

12. Závazné stanovisko EIA dle žalobce taktéž rezignovalo na dostatečné odborné posouzení vlivů havarijního přetoku skládkových a kontaminovaných dešťových vod z jímek ze stávajícího tělesa skládky, jakož i z etapy IV.B a dalších etap záměru. Skládka se nachází v útvaru podzemní vody K. krystalinikum, který dle dokumentace již je v „nedosažení dobrého chemického stavu“. Těleso skládky leží v území s mělkým obzorem podzemní vody (1,8 až 3,6 m pod terénem) a nedaleko se nachází dvě řeky. Pouhý popis preventivních opatření nenahrazuje povinnost vyhodnotit dopady případné rizikové události. Dokumentace neobsahuje žádný modelový scénář rozsahu kontaminace v případě výronu vod z jímek do okolí. Podle výsledků monitoringu v příloze č. 5 dokumentace vykazují průsakové vody z jímek vysoké koncentrace škodlivin. Přesto správní orgány bagatelizovaly riziko úniku do řeky K., která je významným biokoridorem a protéká záplavovým územím se zemědělskou produkcí. Tvrzení správních orgánů o dostatečné kapacitě jímek je založeno na historických datech, v důsledku klimatické změny ovšem dochází k nárůstu četnosti a intenzity extrémních přívalových dešťů. Povinnost obsluhy v předstihu odčerpat jímku je prakticky nerealizovatelná. Nedostatečně byla i posouzena robustnost systému při povodňových událostech. Žalobce předložil obrazovou dokumentaci, která naznačuje, že jímky v areálu nejsou v některých obdobích řádně izolovány, se kterou se správní orgány nevypořádaly. Závazné stanovisko EIA také stanovilo nedostatečné podmínky pro dno a geologické podloží záměru. Dokumentace upravuje složení těsnícího systému dna, to se ale nepromítlo do podmínek závazných stanovisek. Zároveň jsou tyto podmínky nedostatečné. Nelze je vypořádat tím, že stavební realizace etapy IV.B je již hotová.

13. Správní orgány také nevyhodnotily dopady odparu a rozptylu chemických látek do ovzduší při procesu zkrápění a rozlivu průsakových vod na těleso skládky. Vliv tohoto postupu bagatelizují s odůvodněním, že se jedná o odpar vodní páry. Průsaková voda ovšem není čistou vodou, nýbrž silně kontaminovanou kapalinou. Zpětným rozstřikem se znečišťující látky dostávají na povrch, odkud jsou odparem a mechanickým unášením rozptylovány do ovzduší. Dokumentace nevyhodnocuje, zda to nepředstavuje riziko pro zdraví obyvatel. Správní orgány uvádí, že jde o standardní technologický proces, to je ale podle žalobce nezbavuje povinnosti vyhodnotit jeho konkrétní vlivy na veřejné zdraví. V dokumentaci chybí i informace o tom, o jaké objemy vody se při zkrápění jedná a jaká je bilance látek uvolněných do ovzduší. Areál se nachází asi 350 až 500 metrů od obytné zástavby a dle větrné růžice v rozptylové studii směřuje přímo na město přibližně 27,4 % až 30 % větrů ze skládky. Zkrápěním také dochází k záměrnému znehodnocení relativně čisté dešťové vody ze sedimentačních jímek.

14. V dokumentaci dle žalobce dále chybí informace o celkovém množství emitovaného skládkového plynu, ze kterého by bylo patrné, jaká část plynu nekontrolovaně uniká do ovzduší. Nedostatečné je i posouzení dopadů záměru na klima, neboť emise metanu byly v části D.I.2.2 dokumentace zcela pominuty s odkazem na budoucí útlum skládkování, což je nelogické. Přitom se povoluje i skládkování a zpracování biodegradujícího materiálu, který produkuje metan. Dokumentace při propočtu emisí skleníkových plynů navíc počítá s návozem odpadu maximálně ze vzdálenosti 50 km. Žalobce však v řízení prokázal, že návoz probíhá i z podstatně vzdálenějších míst. Rovněž není jakkoliv pracováno se zbývajícím uhlíkovým rozpočtem České republiky. Nedostatečné je i vyhodnocení dopadů tuhých znečišťujících látek PM10. Dokumentace doporučuje na str. 175 neprovozovat recyklaci stavebních a demoličních odpadů souběžně s provozem mobilního drtiče, tato podmínka se ale nepromítla do napadeného rozhodnutí. Závazné stanovisko EIA ani napadené rozhodnutí také nereflektují skutečnost, že od 11. 12. 2026 a od 1. 1. 2030 se výrazně zpřísní normy kvality ovzduší. Zakládají se dále na nedostatečném posouzení zápachu a jeho vlivu na blízkou zástavbu. Navržené podmínky neodpovídají metodice žalovaného pro stanovení stupňů vybavenosti stacionárních zdrojů působících obtěžování zápachem a odstupových vzdáleností proti obtěžování zápachem ze dne 14. 11. 2023.

15. Žalobce dále namítá, že závazné stanovisko EIA nedostatečně zohledňuje kumulativní vlivy záměru a stávajícího tělesa skládky s ohledem na vysokou četnost požárů (11 v letech 2016 až 2023). Žadatelka byla také opakovaně shledána vinnou z protiprávního jednání v souvislosti s provozem skládky a byla na ni i podána obžaloba pro zločin zkrácení daně, který se týkal krácení poplatků za ukládání odpadů. Předmětem obvinění je skládkování jiných než vykazovaných odpadů v rozporu s povoleními. Žalobce navrhoval přerušení odvolacího řízení a vyžádání podkladů z trestního řízení, avšak žalovaný tomu nevyhověl. Předešlý počet a povaha požárů se měl promítnout do podmínek provozního i havarijního plánu. To platí i pro předešlé porušování povinností žadatelkou, které mělo vést k účinnějšímu monitoringu a přísnějším povinnostem na vstupní kontroly dováženého odpadu.

16. Žalobce se též domnívá, že řízení o integrovaném povolení je stiženo procesními vadami. Město Č. v rozporu s § 8 odst. 2 zákona o integrované prevenci nejprve zveřejnilo jen stručné shrnutí údajů a až v průběhu třicetidenní lhůty zveřejnilo i informace o zahájení řízení a o tom, kdy a kde lze nahlížet do příloh žádosti. Celé znění žádosti nezveřejnilo vůbec. Nezačala tak běžet třicetidenní lhůta, během které mohou subjekty oznamovat svou účast a zasílat vyjádření, a nebylo tak možné v řízení rozhodnout. Město Č. tím omezilo své občany v možnosti účastnit se navazujícího řízení a připomínkovat záměr. Došlo i k omezení procesních práv žalobce, který se nemohl na úřední desce Č. seznámit s úplným zněním žádosti.

17. Konečně žalobce namítá, že žádost o verifikační stanovisko byla účelově omezena jen na etapu IV.B, přestože závazné stanovisko EIA posuzovalo záměr jako celek. Z předmětu verifikačního stanoviska zároveň byla vynechána stavební realizace etapy IV.B. Verifikační stanovisko také nezohlednilo některé změny záměru, např. navýšení kapacit kompostárny nebo biodegradační plochy. Vyjádření žalovaného 18. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. V rámci procesu EIA bylo posouzeno, zda je záměr v souladu s plány odpadového hospodářství České republiky i Středočeského kraje. Příslušný orgán odpadového hospodářství tento soulad výslovně potvrdil. Součástí závazného stanoviska EIA je navíc podmínka, podle které musí být před realizací každé další etapy doložena její nezbytnost s ohledem na aktuální situaci v odpadovém hospodářství. Skládka je v provozu už od roku 1995, nejedná se tedy o výstavbu nové skládky v území, ale o zvýšení kapacity stávající skládky. Přestože se po roce 2030 mění pravidla nakládání s odpady, skládkování zůstává i nadále zákonem předpokládanou součástí hierarchie nakládání s odpady pro odpady, které nelze jinak využít nebo odstranit.

19. Etapa IV.B nebyla vyloučena z procesu EIA. Skutečnost, že stavební připravenost etapy IV.B byla povolena a realizována dříve, neznamená nepřípustné dělení záměru, neboť v navazujícím řízení bylo rozhodováno o povolení provozu a ukládání odpadů v již vybudovaném prostoru. Záměr je posuzován v podobě předložené oznamovatelem a jsou hodnoceny vlivy na životní prostředí v době posouzení. Etapizace záměru odpovídá jeho postupné realizaci a potřebám odpadového hospodářství, které se v čase vyvíjejí. Každá etapa podléhá ověření své potřebnosti.

20. Rozdílné uplatnění některých podmínek pro etapu IV.B a následující vychází z odlišného charakteru jednotlivých fází záměru. V rámci etapy IV.B nedochází k rozšíření aktivní plochy skládky, ale pouze k navýšení celkové kapacity stávajícího tělesa skládky v již využívaném prostoru. Aktivní plocha skládky je udržována na minimální nezbytné výměře a její maximální rozsah je stanoven podmínkami integrovaného povolení. V navazujícím řízení o změně integrovaného povolení je nutné samostatně povolit právě etapu IV.B. Každá další etapa bude podrobena samostatnému posouzení v rámci příslušného navazujícího řízení, v němž bude ověřena potřeba její realizace a splnění všech relevantních podmínek s ohledem na aktuální skutkový a právní stav. Skutečnost, že některé podmínky (zejm. týkající se rozšiřování skládky) nejsou aplikovány již na etapu IV.B, je odůvodněna tím, že tato etapa sama o sobě nepředstavuje rozšíření aktivní plochy skládky a nevyvolává takové zásahy do území, které by jejich bezprostřední uplatnění vyžadovaly.

21. Otázka dopravních vlivů záměru byla v procesu posuzování vlivů na životní prostředí řádně posouzena. Byly vyhodnoceny dopady dopravy z hlediska hlukového i emisního zatížení. Pro etapu IV.B byla posuzována varianta stávajícího dopravního napojení. Pro zařízení žadatelky dosud nebyl stanoven žádný kapacitní limit. Stanovení maximální roční kapacity 150 000 tun proto představuje zpřísnění dosavadních podmínek provozu a určuje pouze nejvyšší přípustnou hranici, která nemusí být fakticky naplněna. Etapa IV.B. je navíc umístěna v rámci stávajícího areálu skládky a technicky realizována. Její uvedení do provozu podléhá vydání změny integrovaného povolení, avšak nejedná se o etapu vyžadující realizaci neveřejné komunikace nebo přeložky silnice II/339. Dopravní podmínky vztahující se k pozdějším etapám jsou odůvodněny jejich odlišným charakterem a rozsahem s ohledem na další rozšiřování skládky. Žadatelka také deklarovala, že v případě realizace neveřejné komunikace během provozu etapy IV.B zajistí, aby ji dopravci přednostně využívali. U vlastních vozidel bude dodržování tohoto režimu kontrolováno a vynucováno např. prostřednictvím sledovacích zařízení a obdobná opatření budou uplatňována vůči externím dopravcům.

22. Nulová varianta byla posuzována jako stav bez realizace záměru, tj. při zachování stávajícího způsobu využívání území. Následné hodnocení vlivů záměru bylo proto porovnáváno s aktuálním stavem území a existujícím provozem zařízení. Tento postup odpovídá obvyklé metodice posouzení vlivů. Není zřejmé, z jakého důvodu žalobce ztotožňuje nulovou variantu s úplným ukončením veškerých činností v areálu zařízení. Provoz nespočívá jen ve skládkování, ale zahrnuje i další činnosti. Ani po ukončení skládkování by tak nedošlo k zániku všech aktivit v území. Po ukončení ukládání by následovala rekultivace a péče o skládku po dobu nejméně 30 let.

23. Případný nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací sám o sobě nezakládá důvod pro vydání negativního závazného stanoviska k posouzení vlivů záměru. Posouzení souladu záměru s územním plánem není předmětem procesu posouzení vlivů. Tato otázka je řešena v navazujících řízeních. Pro provoz zařízení je rozhodující integrované povolení a navazující provozní řády. Maximální výška skládky 300 m. n. m. je stanovena v platném integrovaném povolení a tato hodnota nebude v žádné fázi provozu překročena. Údaj o 262 m. n. m. v územním plánu Č. vychází z původního znění integrovaného povolení, zatímco v platném je maximální kóta stanovena na 300 m. n. m. Stejná hodnota byla obsažena i v dalších odborných podkladech v rámci procesu EIA (zejm. biologickém hodnocení a posouzení vlivů na krajinný ráz). Původní dokumentace obsahovala údaj o 262 m. n. n., který byl ale v přepracované dokumentaci opraven.

24. Vlivy záměru na krajinný ráz včetně kumulativních účinků byly podrobně posouzeny. Součástí dokumentace byla odborná studie „Posouzení vlivu na krajinný ráz“. Součástí doplněné dokumentace pak bylo aktualizované posouzení vlivů na krajinný ráz a vizualizace záměru. Na jejich základě bylo konstatováno, že záměr představuje významný zásah do krajinného rázu, avšak při respektování navržených opatření je akceptovatelný. Za účelem ochrany krajinného rázu byly do závazného stanoviska EIA stanoveny podmínky č. 3, 11 a 12. Posouzeny byly i kumulativní vlivy, neboť hodnocení vycházelo ze skutečnosti, že záměr přímo navazuje na stávající skládku. Z hlediska zásahu do krajiny je takové řešení šetrnější než umístění obdobného zařízení do dosud nezatíženého území. Žalobce přehlíží, že nedojde ke zvýšení maximální výšky skládkového tělesa oproti stávajícímu stavu (300 m. n. m.). Záměr tedy nepředstavuje novou kvalitativní změnu.

25. Otázky týkající se emisí do ovzduší byly v procesu posouzení vlivů opakovaně uplatněny a podrobně vypořádány zpracovatelem dokumentace, posudku i žalovaným. V procesu EIA a rozptylové studii byly zohledněny všechny relevantní zdroje emisí tuhých znečišťujících látek včetně tělesa skládky. Provozní řád stanoví minimalizaci aktivní plochy skládky a průběžné překrývání neaktivních částí technickými vrstvami, které brání jejich úniku. Těsnící systém odpovídá evropským normám a po ukončení provozu bude území rekultivováno, což dále přispěje ke snížení prašnosti. Žalobce přehlíží, že navýšení kapacity skládky neznamená rozšíření její aktivní plochy ani navýšení ročních návozů odpadů. Záměr představuje prodloužení životnosti zařízení, nikoliv jeho plošné rozšíření.

26. Dokumentace obsahuje i vyhodnocení množství skládkového plynu a předpokládaného vývoje. Vychází z výsledků monitoringu zařízení. Podle nich je skládka zařazena do kategorie II, tj. skládka se slabými úniky metanu. Skládkový plyn je ze stávající části zařízení jímán a spalován v kogenerační jednotce a jeho složení je průběžně sledováno. Za účelem další prevence zápachu byla v závazném stanovisku EIA stanovena podmínka č. 19, která ukládá žadatelce provést podrobnou analýzu skládkového plynu a v případě potřeby zajistit dodatečná opatření ke snižování emisí. Záměr navazuje na provoz stávající skládky, u níž byly opakovaným měřením potvrzeny pouze slabé úniky metanu. Je třeba zohlednit i dlouhodobý trend odpadového hospodářství směřující k omezení ukládání biologicky rozložitelných odpadů, což bude přispívat ke snižování produkce skládkového plynu. Proces EIA hodnotí záměr podle právního a skutkového stavu v době projednání, nelze tedy zohledňovat budoucí zpřísnění limitů kvality ovzduší. Jednotlivé budoucí etapy budou samostatně prověřovány podle aktuálně platných právních předpisů. Případné změny právní úpravy a zpřísnění limitů tak budou zohledněny v rozsahu, v jakém to budou vyžadovat právní předpisy.

27. V dokumentaci byla popsána i problematika průsakových vod. Ty jsou zachycovány drenáží a odváděny do izolovaných akumulačních jímek, odkud jsou podle potřeby vraceny do tělesa skládky nebo odváděny na čistírnu odpadních vod. Výsledky jejich rozboru prokazují, že při odparu dochází převážně k uvolňování vodní páry jako u vlhké půdy či vodních ploch a tento proces nepředstavuje negativní vliv na životní prostředí či zdraví obyvatel. Stejným způsobem byla posouzena otázka využívání vody ke zkrápění tělesa skládky. Nakládání s průsakovými vodami je řízené a podléhá pravidelnému monitoringu. Dokumentace obsahuje i opatření pro mimořádné situace.

28. Problematika rizik a havárií byla v procesu EIA řádně posouzena a vypořádána v závazném stanovisku EIA, které konstatovalo, že doplněná dokumentace obsahuje dostatečné hodnocení možných nehod, havárií a nestandardních jevů. Zpracovatel posudku neuplatnil žádné podstatné připomínky. Závěry dokumentace vychází z dlouhodobého provozu stávajícího areálu. Při dodržování provozních řádů, technologické kázně a preventivních opatření jsou rizika pro životní prostředí a zdraví akceptovatelná. Postup při vzniku havarijních nebo poruchových stavů je upraven havarijním plánem, provozními řády a požárním řádem. Odkaz žalobce na jednotlivé mimořádné události z minulých let nemůže zpochybnit zákonnost závěrů posouzení vlivů. Jedná se o ojedinělé případy, které byly řešeny v souladu s právními předpisy a nastavenými bezpečnostními postupy. Žalobce neuvádí žádné konkrétní skutečnosti prokazující nedostatečnost přijatých opatření.

29. K procesním námitkám žalovaný uvádí, že na úřední desce Č. byl zveřejněn dokument nazvaný „Stručné shrnutí údajů ze žádosti“ o délce 4 stran spolu s oznámením o zahájení řízení o změně integrovaného povolení. Žalobce tedy nebyl na svých procesních právech zkrácen. Z úřední desky se mohl dozvědět veškeré podstatné údaje o plánované změně integrovaného povolení. Pokud chtěl kompletní žádost, mohl využít práva nahlížet do správního spisu. Z obsahu správního spisu plyne, že měl dobrý přehled o průběhu celého řízení, o čemž svědčí i jeho podání. V samotném procesu posouzení vlivů byly splněny všechny zákonné požadavky na zveřejňování informací. Kompletní dokumentace záměru byla zveřejněna v Informačním systému EIA, která představuje základní zákonný informační nástroj pro veřejnost. Případné dílčí nedostatky při zveřejnění na úředních deskách nemohou samy o sobě zpochybnit zákonnost procesu posouzení vlivů.

30. Verifikační stanovisko vychází z charakteru navazujícího řízení a ověřuje, zda konkrétní navazující rozhodnutí odpovídá závěrům procesu posouzení vlivů a zda nedošlo ke změnám záměru, které by vyžadovaly nové posouzení. Skutečnost, že jeho předmětem je jen etapa IV.B, proto nezakládá jeho nezákonnost ani nepředstavuje nepřípustnou salámovou metodu. Etapizace byla podrobně posouzena a zohledněna v podmínkách závazného stanoviska EIA. Vyjádření žadatelky 31. Žadatelka navrhuje zamítnutí žaloby. Posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle ní bylo mimořádně pečlivé, dokumentace byla dokonce vrácena k přepracování a správní orgány i několik podmínek zpřísnily. Žalobce měl dostatečný prostor k argumentaci, opakovaně se obsáhle vyjadřoval v řízení o změně integrovaného povolení a podal odvolání i jeho doplnění. V žalobě konkrétně nespecifikuje, v čem je vypořádání jeho námitek nedostatečné. Přestože bylo řízení o změně integrovaného povolení žádostí omezeno jen na etapu IV.B, žalobce napadal rozšíření skládky jako nedílný celek (včetně dalších etap), z čehož je zřejmé, že primárně nesouhlasí s dalším provozem skládky a usiluje o její uzavření. Žadatelka si uvědomuje, že část veřejnosti nesouhlasí s provozem skládky a že jde o kontroverzní záměr. Proto věnovala vypořádání námitek veřejnosti nejvyšší péči a zřídila webové stránky s monitoringem fungování skládky včetně živého kamerového přenosu z vjezdu. Usiluje i o co nejrychlejší realizaci komunikace, která umožní obsluhovat skládku mimo stávající trasy, přestože to závazné stanovisko EIA vyžaduje až pro další etapy. Žadatelka zdůrazňuje, že neprodukuje odpady, které jsou na skládku ukládány, ale zajišťuje bezpečné a technologicky odborné odstraňování odpadů vzniklých ve společnosti. Záměr není jen v soukromém zájmu žadatelky. Žadatelka sice skutečně podniká v oblasti nakládání s odpady, plní ale i důležitou úlohu pro účely funkčnosti systému řešení odpadů. Povolená a regulovaná odpadová zařízení pomáhají odstraňovat odpady způsobem, který zatěžuje životní prostředí méně, než kdyby odpady zůstávaly volně v krajině nebo na „černých“ skládkách. Žalobce přehlíží, že žadatelka provozuje síť odpadových zařízení včetně recyklačních a třídících linek, spalovny odpadů apod. Nepokládá tedy skládkování za preferovaný způsob nakládání, u některých jde ale o jediný možný. Česká republika současně zaostává s realizací zařízení, která by byla schopná převzít část odpadů mířících na skládky. Etapa IV.B představuje prodloužení životnosti skládky za současného rozšíření tělesa. Nejedná se o zvýšení intenzity provozu, naopak napadené rozhodnutí stanoví roční kapacitní limity.

32. Žadatelka má za to, že se správní orgány dostatečně vypořádaly s argumentací žalobce ohledně rozporu záměru s hierarchií odpadového hospodářství a cituje z jejich rozhodnutí. Doplňuje, že některé námitky žalobce jsou koncepčního charakteru (např. že se správní orgány nezabývaly stanovením harmonogramu útlumu skládkování), což ale není otázkou spadající do procesu posouzení vlivů individuálního záměru. Žalobce vyjadřuje nesouhlas s nepřipraveností České republiky na plnění cílů využívání využitelných odpadů, z jeho úvah ale neplyne řešení, jak nakládat s vyprodukovanými odpady. Skládka reaguje na aktuální potřebu. Sama o sobě žádné odpady nevytváří. Pokud by v průběhu její životnosti došlo k zákazu skládkování, ukládání odpadů se ukončí. Povolená kapacita neznamená, že bude naplněna. Nebylo tedy namístě, aby se závazné stanovisko EIA či napadené rozhodnutí zabývalo alternativami ke skládkování. Správní orgány se řádně zabývaly tím, že je záměr v souladu s hierarchií odpadového hospodářství pro ty odpady, u nichž nelze zvolit preferovanější způsob nakládání.

33. Správní orgány se zabývaly i potřebností etapy IV.B. K tomu žadatelka doplňuje, že množství odpadu v České republice se zvyšuje o 2 % ročně a dle prognóz žalovaného má dále růst. Asi 13 % až 14 % odpadů je skládkováno. Do doby zajištění dostatečných kapacit zařízení pro využití odpadů je nutno zajistit dostatečné kapacity pro skládkování. V dlouhodobém výhledu je kapacita skládek v České republice nedostatečná. Žadatelka vypočítává, že současné kapacity pro skládkování odpadů ve Středočeském kraji by v případě stagnace produkce odpadů nedostačovaly ani do roku 2030. Volné kapacity skládek tak odpovídají aktuální i budoucí potřebě, a i v případě snižování množství ročně skládkovaných odpadů po roce 2030 je třeba pro tyto odpady zajistit dostatečné kapacity. Současně musí existovat rezerva pro živelné katastrofy. Povolení kapacity skládek je časově náročný proces a rezervy je nutné plánovat. V případě přebytku kapacit lze skládkování rychle ukončit, v případě nedostatku by ale nebylo možné nové zařízení včas povolit. Skládka v Č. je navíc využívaná i pro nebezpečné odpady. V průběhu řízení o změně integrovaného povolení již došlo k vyčerpání dříve povolené kapacity. Etapu IV.B je tak nutno vyhodnotit jako potřebnou. Žalobce namítá, že podmínka zkoumání potřebnosti stanovená v závazném stanovisku EIA se měla týkat i etapy IV.B. To se však míjí s důvody, proč ji žalovaný stanovil pro další etapy. Žalovaný vydal závazné stanovisko EIA z důvodu, že aktuálně je potřeba provozu skládky prokázána. S vědomím možné změny okolností pak pro další etapy stanovil podmínku, která zajistí, že nebude povoleno nepotřebné rozšíření skládky. Řízení o vydání změny integrovaného povolení bezprostředně navázalo na posouzení vlivů, z nějž vyplynula potřebnost etapy IV.B. Námitka, že měly být variantně zpracovány nižší kapacity jednotlivých etap, se míjí se smyslem etapizace. Záměr byl posuzován v maximalizované podobě etap IV.B až VIII, to ale neznamená, že všechny etapy budou v plné míře realizovány. Rozhodné je, že závazné stanovisko EIA zavedlo maximální roční kapacity návoz odpadů, takže nemůže docházet k rychlejšímu zaplňování etap a další etapy nelze realizovat dříve, než budou vyčerpány kapacity předchozích. Etapa IV.B byla již před procesem posouzení vlivů povolena (v roce 2017), vystavěna i kolaudována (v roce 2018), pouze na ní nebyl realizován provoz. Realizuje se uvnitř areálu dosavadní skládky. Oproti dalším etapám nedochází k záboru dalšího území ani budování infrastruktury. To má pochopitelně vliv na odlišnost podmínek oproti dalším etapám. Projekt etapy IV.B navazoval na stanovisko EIA žalovaného z 28. 2. 2011 a dokumentaci z roku 2010 posuzovanou v tomto procesu EIA. Již tehdy byl pravomocně stanoven i objem etapy IV.B. V roce 2024 v rámci posouzení vlivů již byly posuzovány pouze provozní podmínky.

34. Argumentaci salámovou metodou spočívající v tom, že v procesu EIA nebyla posouzena stavební realizace etapy IV.B, žalobce podle žadatelky uplatňuje poprvé až v žalobě. Doposud dovozoval použití salámové metody pouze ze samotné etapizace. Stavební řízení i realizace etapy IV.B navázala na proces EIA z roku 2011. Není tedy pravda, že by se vyhnula posouzení vlivů. Záměr rozšíření skládky byl naopak posuzován dvakrát. I v nynějším procesu EIA byla etapa IV.B posouzena celkově a komplexně jako součást celkového záměru. Není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje opak. Byla např. součástí vyhodnocení vlivů na krajinný ráz apod. Jelikož byla etapa IV.B v době nynějšího procesu EIA již vystavěna, připadalo v úvahu pouze stanovení podmínek pro fázi provozu a ukončení provozu. Závazné podmínky jsou přijímány pro účely navazujících řízení – v případě etapy IV.B připadalo v úvahu jen řízení o povolení provozu (popř. rekultivace). Pokud žalobce namítá, že stavební realizace etapy IV.B byla povolena samostatně, aniž by byly stanoveny adekvátní podmínky, nelze z toho dovodit nezákonnost stanoviska EIA, neboť nemohlo působit retroaktivně. Nedošlo k nedovolenému dělení záměru za účelem, aby se vyhnul posouzení vlivů, neboť záměr rozšíření skládky prošel posouzením hned dvakrát. Skutečnost, že v mezidobí uplynula platnost stanoviska EIA z roku 2011 a bylo nutno provést nové posouzení pro účely integrovaného povolení, nepředstavuje zneužití zákona nebo projev salámové metody.

35. K námitce nevztažení některých podmínek závazného stanoviska EIA na etapu IV.B žadatelka opakuje a doplňuje, že nezbytnost etapy IV.B. byla doložena v procesu EIA a řízení o změně integrovaného povolení; podmínka předložení krajinářského projektu se týká územního řízení, které již u etapy IV.B proběhlo; podmínka doložení vhodnosti umělého osvětlení se také týká fáze přípravy záměru (jde navíc o novou námitku, kterou žalobce dosud neuplatnil), ve které bylo doloženo, že osvětlení odpovídá normám ČSN; maximální objem již byl posouzen a vypočten ve stavebním řízení a je dán prostorovým uspořádáním etapy IV.B; a podmínka realizace alternativního napojení plyne z územního plánu Č., konkrétně podmínek plochy Z19, na kterou mají být umístěny až další etapy. Etapa IV.B ani nepředpokládá podstatně intenzivnější dopravní zatížení s ohledem na zavedení maximální roční kapacity návozů. Stanoví jen prodloužení životnosti skládky (stejně jako další etapy).

36. S námitkou nezohlednění nárůstu dopravy se správní orgány řádně vypořádaly zejm. na str. 14 potvrzujícího závazného stanoviska EIA. S jejich závěry žalobce konkrétně nepolemizuje. Provoz etapy IV.B nevyvolá žádnou negativní změnu dopravní zátěže oproti dosavadnímu stavu. Hlukové a rozptylové studie posuzovaly maximální možné vlivy, nikoliv vlivy, k nimž bude při provozu záměru v průměru docházet. Není tedy pravda, že se jedná o „střízlivé“ odhady. Žalobce zaměňuje maximální teoretické zatížení (které podléhalo procesu EIA) za praktické dopravní zařízení, k němuž dochází při provozu celého areálu CKNO. Ze závěrů hlukové a rozptylové studie vyplynulo, že při plné kapacitě ve stavu k roku 2026 je zvažovaný maximální počet jízd 220 nákladních aut denně přijatelný; tento počet byl vypočten dle maximální roční kapacity skládky. Závazné stanovisko EIA také výslovně uvádí, že vyhodnocené příspěvky suspendovaných částic a benzo[a]pyrenu nepředstavují významné zdravotní riziko. Nedůvodná je i námitka nedostatečného vyhodnocení příjezdových tras. Ve směru od Ch. lze ke skládce přijet přes centrum Č. po silnici II/337 a ulice M. a T.. Příslušné sčítací úseky přitom byly zahrnuty do kalkulace dopravní zátěže.

37. Důvodná dle žadatelky není ani námitka nesprávného zpracování nulové varianty. Dle § 5 odst. 1 zákona o posuzování vlivů zahrnuje posuzování vlivy neprovedení záměru, tedy zachování stávajícího stavu, a nikoliv ukončení provozu. Přepracovaná dokumentace byla předložena v lednu 2024 a závazné stanovisko EIA bylo vydáno v roce 2024, kdy existoval předpoklad, že provoz skládky plynule naváže realizací etapy IV.B. Žalobcův požadavek na podrobnější vyhodnocení jednotlivých etap přehlíží, že byly vyhodnoceny důsledky realizace všech etap kumulativně. Posouzení dopadů realizace pouze části záměru je součástí etapizace záměru jako takové, a nikoliv nulovou variantou. I metodický pokyn žalovaného potvrzuje, že nulovou variantou je myšlen současný stav, a nikoliv alternativní budoucí vývoj v území. Nulová varianta byla v dokumentaci posouzena dostatečně. Pokud by došlo k ukončení provozu skládky, zůstala by v provozu všechna další zařízení v rámci CKNO a k odhadovanému dopravnímu zatížení by nadále docházelo. I při ukončení provozu skládky by totiž bylo nutné zajišťovat svoz odpadů z blízkého okolí za účelem třídění a přípravy určení do jiných zařízení.

38. Správní orgány se řádně vypořádaly i s námitkou nedovolené výšky skládky. Žadatelka odkazuje na jejich závěry a dodává, že otázka výšky skládky nebyla předmětem řízení o změně integrovaného povolení. Výškový limit 300 m. n. m. byl integrovaným povolením stanoven již v roce 2014.

39. Součástí příloh dokumentace je i posouzení vlivu záměru na krajinný ráz, které bylo zpracováno v souladu s metodikou Agentury ochrany přírody a krajiny. Dle žalovaného bylo posouzení vyhotoveno odborně a s dostatečnou vypovídací schopností. Žalovaný zdůraznil, že záměr přímo navazuje na stávající skládku, což je šetrnější, než kdyby byl umístěn samostatně. Při pohledu od města bude nová část v podstatě odcloněna stávající skládkou. Samotná skutečnost, že záměr bude mít vliv na krajinný ráz, ještě neznamená, že je nepřijatelný. To platí tím spíše při etapizaci, která rozkládá vliv na krajinný ráz v čase a zaručuje, že záměr bude realizován v nezbytně nutném rozsahu. Pokud je přijatelný vliv na krajinný ráz u všech etap záměru, platí to i pro samotnou etapu IV.B. Na námitku nedostatečné vizualizace reagovalo potvrzující závazné stanovisko EIA na str.

18. Žalobce závěry žalovaného nezpochybňuje, a to včetně zvolené metodiky. Nijak nedokládá své obecné tvrzení o tom, že větrné elektrárny jsou posuzovány přísněji. Není ani zřejmé, jaké kumulativní vlivy dalších etap a stávajícího tělesa skládky nebyly zohledněny.

40. Jde-li o ohrožení vod, žalobce namítá konkrétní rizika založená na scénáři přetečení jímek až nyní v žalobě. Této otázce se věnovala dokumentace na str. 167 až 168, závazné stanovisko EIA na str. 36, prvostupňové rozhodnutí na str. 71 i potvrzující závazné stanovisko EIA. Žalobce neuvádí, jaká opatření zavedeného systému proti přetečení jímek pokládá za nedostatečná. Z jím předložené ortofotografie neplyne důsledek v podobě přetečení jímek. I kdyby zachycovala vodu, navazuje na čistírnu odpadních vod, která je vedle skládky. Žadatelka má za to, že žalobcem popsaným rizikům již nelze více předcházet. Jímky jsou vybaveny čidly detekujícími stav vody, je zajištěn odvoz do čistírny odpadních vod (včetně povinnosti odčerpání jímky) a kapacita jímky je dostatečná i pro případ vydatnějších srážek. Systém těsnění skládky je v souladu s § 37 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 273/2021 Sb., který odkazuje na technické normy ČSN. Požadavky těchto norem se promítly do projektové dokumentace ke stavbě vany etapy IV.B i provozního řádu. Systém těsnění doplňuje monitoring podzemních vod a trvalý geoelektrický systém kontroly celistvosti fólie. Tvrzení žalobce o ohrožení podzemních vod jsou ničím nepodložená a hypotetická.

41. V procesu EIA byly posouzeny i vlivy zkrápění tělesa skládky průsakovými vodami. Byl předložen monitoring skládkových vod, z něhož je zřejmé jejich složení. Žalobce neuvádí, z čeho dovozuje, že k úniku toxických látek při odpařování vody dochází, resp. proč by se mělo jednat o samostatný proces odlišný od akumulace skládkového plynu, který je odváděn, analyzován a spalován. Odborné závěry dokumentace a posudku by měl žalobce zpochybnit konkrétním, odborným a podloženým způsobem, nikoliv obecnou spekulací. Účelem zkrápění je zabránit sekundární prašnosti a úletu lehkých částic (snížení prachových imisí). Jde o obvyklou technologii při provozu skládek. I dle normy ČSN 83 8033 je rozliv průsakových vod na povrch skládky přípustný. Tato norma je právně závazná dle § 41 odst. 1 zákona o odpadech ve spojení s § 10 odst. 1 vyhlášky č. 273/2021 Sb. Ke znehodnocení dešťové vody dochází již tím, že dopadá na těleso skládky. K tomu dochází i v řadě jiných běžných situací.

42. Řádně byly vypořádány i námitky týkající se emisí skládkových a skleníkových plynů a dalších znečišťujících látek. Součástí dokumentace je i monitoring skládkového plynu za minulé roky, dle kterého jsou splněny veškeré limity. Žadatelka cituje závěry správních orgánů a doplňuje, že je žalobce relevantně nezpochybňuje. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2881, na kterou žalobce odkazuje stran zpřísnění norem kvality ovzduší, byla zveřejněna až po vydání závazného stanoviska EIA a dosud ani nebyla do českého právního řádu implementována.

43. Žadatelce není zřejmé, v jakém ohledu neměly být posouzeny kumulativní vlivy záměru a stávající skládky, jde-li o mimořádné události. Etapa IV.B představuje pokračování provozu skládky a dosavadní těleso prochází či již prošlo procesem uzavírání a rekultivace. Aktivní složiště je nyní pouze na etapě IV.B, nedošlo tedy k jeho rozšíření. Riziko požárů nelze zcela vyloučit ani nejlepšími bezpečnostními opatřeními. CKNO zahrnuje i hydrant. Rizikům souvisejícím se zahořením odpadu se dokumentace podrobně věnovala. Žadatelka doložila evidenci četnosti zahoření odpadu, přičemž zjištěná četnost byla jednou až dvakrát ročně. Příčinou bylo zpravidla nevhodné složení přijatého komunálního odpadu (obsahoval zbytky z vytápění). Skládka je vybavena i termokamerou. Dle posudku je zabezpečení pro předcházení požárům a nastavení jejich likvidace na vysoké úrovni. Žalobce ani nenamítá, v čem považuje bezpečnostní opatření za nedostatečná. Žalovaný zdůraznil, že pouze v jednom případě byla plocha zahoření větší než 10 m2. Proto obstojí argumentace, že případné vlivy havárií se odehrávají převážně v areálu bez dopadů na veřejné zdraví. Napadené rozhodnutí dosavadní bezpečnostní opatření ještě zpřísňuje.

44. Žadatelka se ztotožňuje i s vypořádáním námitky nezveřejnění úplných informací o navazujícím řízení ze strany správních orgánů. Žalobce ji v žalobě jen opakuje a neuvádí, že by byla jeho procesní práva jakkoliv zkrácena. Žalobce se o řízení dozvěděl, přihlásil se jako účastník a aktivně v něm vystupoval. Nemůže namítat zkrácení práv jiných osob. Námitky v řízení navíc uplatnilo i mnoho fyzických osob a jiných spolků. Není tedy pravda, že by se veřejnost o řízení nemohla dozvědět. Postup města Č. sám o sobě ani nemá vliv na zákonnost řízení vedeného krajským úřadem, který postupoval v souladu s § 8 zákona o integrované prevenci.

45. Účelem verifikačního stanoviska není provedení nového posouzení vlivů, ale pouze se zkoumá, zda záměr předložený do navazujícího řízení (o změně integrovaného povolení) odpovídá záměru posouzenému v procesu EIA. Žalobce neuvádí, v čem přesně mělo dojít ke změně záměru. Žalobce zřejmě zpochybňuje, že závazné stanovisko EIA předpokládalo omezení ročních kapacit některých zařízení v rámci CKNO. Dle žadatelky ovšem kapacity kompostárny a biodegradační plochy odpovídají povoleným kapacitám a závazná podmínka L.8 prvostupňového rozhodnutí stanoví, že žadatelka je povinna v příslušných letech dodržovat cílové kapacity jednotlivých zařízení dle závazného stanoviska EIA. Žalovaný navíc v napadeném rozhodnutí změnil prvostupňové rozhodnutí tak, aby odpovídalo kapacitě biodegradační plochy od roku 2026. Úprava provozu kompostárny nebyla předmětem řízení, proto žalovaný nemohl aktualizovat její kapacitu. Překročení kapacity kompostárny je nadto objektivně nemožné, protože ke dni 31. 12. 2024 přerušila provoz. Pokud by její provoz měl být obnoven, bylo by nezbytné aktualizovat integrované povolení a provozní řád. Další vyjádření žalobce a žadatelky 46. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného nad rámec dosavadních tvrzení dodává, že dokumentace na str. 11 uvádí, že záměr neodpovídá legislativě a plánům odpadového hospodářství. Dle informací žalobce nebyla stavební realizace etapy IV.B předmětem žádného dřívějšího posouzení vlivů na životní prostředí. Žalovaný sice vysvětluje rozdílnost podmínek pro etapu IV.B rozdílným charakterem etap, ten ovšem neodůvodňuje (vyjma stavební připravenosti etapy IV.B). Skutečnost, že nedochází k rozšíření aktivní plochy skládky, neodůvodňuje rozdílné podmínky pro etapu IV.B. Pokud zůstává aktivní plocha stejná, není rozumně vysvětlitelné, proč jsou pro nejobjemnější etapu IV.B stanoveny rozdílné podmínky. Žalovaný uvádí v souvislosti s vlivy dopravy jako údajné omezení stanovení maximální roční kapacity pro přímé ukládání odpadu 150 000 tun ročně. Tento údaj ale není formulován jako maximální roční kapacita, nýbrž jako cílový stav zpracovatelských kapacit. Není to tedy závazný a vymahatelný strop. Z dokumentace navíc vyplývá, že celkový návoz na skládku se oproti období 2015 až 2022 neomezuje. Deklarace žadatelky, že v případě realizace neveřejné komunikace během provozu etapy IV.B zajistí, aby byla dopravci přednostně používána, není právně závaznou a vymahatelnou podmínkou. Žalovaný nespecifikuje, jaké metodice odpovídá zpracování nulové varianty. Nulová varianta měla zachytit stav (prognózu) po naplnění kapacity skládky, a nikoliv plný provoz skládky. Plánovaná výška záměru 300 m. n. m. je rovněž v rozporu s ochranným pásmem vojenského letiště Č. Žalovaným uváděné podmínky pro ochranu krajinného rázu se týkají jen etapy V a následujících. Pro krajinný ráz není relevantní jen výška, ale i objem skládky, který se má zvyšovat. Žalovaný bagatelizuje kumulativní vlivy skládky. Aktivní plocha sice může zůstávat přibližně stejná, ale navyšuje se celková ekologická zátěž způsobená dlouhodobým působením emisí ze skládky a dopravy a celková zátěž způsobená kumulací odpadu. Tvrzení žalovaného o tom, že při odparu průsakových vod dochází převážně k uvolňování vodní páry, postrádá oporu v dokumentaci. Podle inspekčních zpráv ze dne 31. 10. 2024 a 4. 8. 2025 byla bioplynová stanice včetně kogenerační jednotky v roce 2016 demontována a odvezena. Žalobce tak dovozuje, že v současné době není ve skládce žádná kogenerační jednotka v provozu.

47. Žadatelka ve vyjádření ze dne 3. 8. 2026 opakuje, že žalobce nepředkládá žádnou odbornou oponenturu závěrům správních orgánů a posudku. V otázce posouzení vzdálenosti návozů odpadu na skládku chybně pracuje s fakty. Dokumentace nestanoví, že by byl odpad svážen ze vzdálenosti maximálně 50 km, ale pracuje s rozptylem 50 až 70 km. Z žalobcem citovaných smluv ani nelze dovozovat, že žadatelka dováží odpad do konkrétního zařízení (včetně skládky v Č.) žadatelky, která má celorepublikovou působnost. Žadatelka se jen zavazuje zajistit nakládání s odpadem. Argumentace odstraněním kogenerační jednotky nebyla uplatněna v žalobě a jde o opožděné a nepřípustné rozšíření žalobních bodů. Žalobcem citované protokoly navíc na jiném místě výslovně zmiňují, že kogenerační jednotka byla v době kontroly v provozu. Žalobce zaměňuje kogenerační jednotku s bioplynovou stanicí, která byla v roce 2016 demontována. Je s podivem, že žalobce požaduje provést důkaz analýzou složení plynu z kogenerační jednotky, o které tvrdí, že byla odstraněna. Opožděná je i námitka, že omezení přímého ukládání odpadu na 150 000 tun ročně není závazným stropem. Je i nedůvodná, neboť prvostupňové rozhodnutí výslovně uvádí, že žadatelka je povinna v příslušných letech dodržovat uvedené cílové kapacity jednotlivých zařízení a na jiných místech textu se opakovaně pracuje se slovem limity. Opožděná je i dílčí námitka rozporu výšky záměru s ochranným pásmem letiště Č. Žalobce sice poukazuje na vysoké koncentrace některých ukazatelů v průsakových vodách, neuvádí ale, že tyto hodnoty byly v kontextu skládky shledány jako obvyklé. Otázka odpařování byla také specificky adresována a bylo prokázáno, že k žádným negativním vlivům nedochází. Žalobce nepředkládá žádnou odbornou oponenturu, která by doložila jeho domněnky o úniku toxických látek při odpařování.

48. Žalobce ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026 podotýká, že při nahlížení do spisu nebyla součástí listinného správního spisu přepracovaná dokumentace z ledna 2024 ani její přílohy. Opakuje, že nebyla doložena ani posuzována aktuální situace odpadového hospodářství Středočeského kraje ani okolních krajů, kapacity ostatních skládek v kraji ani uveden výhled kapacity do roku 2030. Nebyla tedy posouzena nezbytnost záměru (etapy IV.B) a jeho soulad s cíli, hierarchií a politikami odpadového hospodářství. Tento nedostatek žalobce opakovaně namítal. Výpočty, které uvádí žadatelka, nemohou zhojit nedostatky dokumentace, rozhodnutí a závazných stanovisek. Jsou navíc nedoložené a nevěrohodné. Žalobce dále s těmito výpočty polemizuje. Plán odpadového hospodářství České republiky v závazné části na str. 100 výslovně uvádí zásadu nepodporovat výstavbu nových skládek odpadů a na str. 126 uvádí, že je potřeba postupně uzavírat dosluhující zařízení ke skládkování odpadů. Plán odpadového hospodářství Středočeského kraje také nepodporuje výstavbu nových skládek a nepředvídá ani rozšiřování stávajících. Naopak podporuje recyklaci a výstavbu zařízení pro energetické využití odpadu. Vyjmenovává i konkrétní zařízení, která se chystají a mají nahradit část skládkovacích kapacit. Žalobce je přesvědčen, že při posuzování nezbytnosti záměru měly být posouzeny i plánované kapacity. Pokud by byla řádně zpracována nulová varianta, vyplynulo by, jestli je realizace záměru potřebná z hlediska odpadového hospodářství. Žalobce si je vědom toho, že plány odpadového hospodářství jsou závazné zejména pro územně plánovací dokumentaci. Územní plán Č. se souladem s nimi nezabývá. Tím spíše mělo být k jejich obsahu a k hierarchii odpadového hospodářství přihlíženo v rámci procesu EIA. Realizace záměru by znemožnila splnit např. i cíle třídění dle § 59 odst. 1 zákona o odpadech. Žadatelka nepředkládá žádný důkaz, že by výstavba etapy IV.B podléhala posouzení vlivů na životní prostředí v roce 2011 a v územním rozhodnutí ani stavebním povolení není žádný údaj o tom, že by se jednalo o navazující řízení. Tuto argumentaci žalobce uplatnil již v rámci povolovacího řízení. Údaje o průjezdnosti dopravní obsluhy ulicí M. jsou v dokumentaci výrazně podhodnoceny, neboť zde reálně projíždějí všechny vozy svážející odpad z východní a jihovýchodní části Č. Dokumentace také neuvádí imisní zátěž v této ulici. K nesprávnému zpracování nulové varianty žalobce odkazuje na body 137 až 141 rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 21. 11. 2018, č. j. 2 As 81/2016 – 157, který potvrzuje, že při zpracování nulové varianty musí být sledován její účel, jímž je porovnat klady a zápory realizace záměru v tomtéž čase. Přístup správních orgánů vede k absurdnímu závěru, že jednou povolená skládka může být provždy rozšiřována, neboť její provoz bude stále stejný. Žalobce dále namítá, že součástí správního spisu nebyla norma ČSN 83 8032, kterou žadatelka argumentuje, a žalobce tak byl omezen na svém právu se k ní vyjádřit. Žalobce konečně tvrdí, že na jaře 2026 došlo k odběru vzorků z okolí skládky (prachu, půdních sedimentů, vod a vajec z domácích chovů), které jsou odborně analyzovány. Analýza by měla být hotova v září 2026 a žalobce ji navrhuje k důkazu k tvrzením o ohrožení složek životního prostředí a lidského zdraví. Jednání 49. Během jednání účastníci a žadatelka setrvali na svých stanoviscích a zopakovali svou argumentaci. Druhá osoba zúčastněná na řízení (která do té doby své stanovisko k věci nesdělila) navrhla zamítnutí žaloby a ztotožnila se s argumentací žalovaného a žadatelky.

50. Žalobcem navržené důkazy soud neprováděl s výjimkou výpisu z účtu žalobce za červenec 2026, z nějž ovšem nevyplynuly žádné relevantní skutečnosti. Řada z listin navržených k důkazu je součástí správního spisu (stanovy žalobce, územní rozhodnutí ze dne 1. 10. 2007, posudek, dokumentace, rozptylová studie, hluková studie, vizualizace skládky, ortofoto údajného průsaku, informace o výjezdech hasičů ze dne 25. 9. 2024 a rozhodnutí o ochranném pásmu letiště Č. ze dne 17. 5. 2002), jímž se zásadně nedokazuje, popř. byly odpovídající skutečnosti již spolehlivě prokázány obdobnými listinami ze správního spisu (doručenka napadeného rozhodnutí a výpis ze spolkového rejstříku). Zbývající důkazy byly navrženy k prokázání skutečností, které nebyly relevantní k posouzení věci, popř. nebyly sporné. Tvrzení, že Plán odpadového hospodářství České republiky vyžaduje doložení potřebnosti záměru, nebylo podstatné pro posouzení věci (soud dospěl k závěru, že potřebnost byla dostatečně zdůvodněna) a ani zbývající tvrzení o jeho obsahu nebyla relevantní, a to zejména z důvodu, že tento plán není závazný pro vydání napadeného rozhodnutí, a žalobce navíc argumentuje (a chce provést důkaz) již neaktuálním plánem na období od roku 2014 do roku 2025, který byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) nahrazen novým plánem na období od roku 2025 do roku 2035 (viz níže body 77 až 82). Podstatný obsah Plánu odpadového hospodářství Středočeského kraje nebyl sporný (citace na str. 8 a 9 žaloby je shodná s tou, že které vyšly správní orgány, viz níže bod 79). Plány odpadového hospodářství jiných krajů nebyly relevantní pro posouzení nynějšího záměru (viz níže bod 80). Sdělení informací a příloha s hodnotami hluku v ulici M. a výpověď MUDr. L. nebyly relevantní, neboť související žalobní bod se míjí s předmětem řízení (viz níže bod 93; výpověď svědkyně by navíc ani nemohla exaktně prokázat žádné relevantní skutečnosti stran tvrzeného překračování imisních limitů), což platí i pro stavební povolení ze dne 25. 9. 2017 týkající se tzv. salámové metody (viz níže body 84 až 86), fotografie skládky dokládající nesprávné posouzení zásahu do krajinného rázu (viz níže body 113 až 117) a geodetické zaměření z února 2024, které mělo dokládat údajné překročení povolené výšky skládky (viz níže bod 111). Pro posouzení věci nebyl rozhodující ani obsah územního plánu Č. (viz níže bod 109) či úřední desky Č. k různým dnům (viz níže body 153 až 158), neboť související žalobní body byly neopodstatněné z jiných důvodů. Žalobce nespecifikoval, jakou spornou a relevantní skutečnost by měly prokazovat GPS data zachycující trasu nákladní dopravy (a to ani v posledním vyjádření ze dne 6. 8. 2026), každopádně celý související žalobní bod (posouzení dopravního zařízení) se míjí s předmětem řízení, proto je soud nevyžadoval, ani neprováděl k důkazu. Ze stejného důvodu soud neprováděl důkaz různými smlouvami, objednávkou a zpravodajským článkem, které měly prokazovat, odkud se na skládku dováží odpad (viz též níže bod 139). Žalobce ani neuplatnil žádný včasný žalobní bod, pro který by byly relevantní výsledky analýzy skládkového plynu. Námitka týkající se odstranění kogenerační jednotky byla uplatněna opožděně (viz níže bod 143), soud tedy neprováděl důkaz protokoly České inspekce životního prostředí. Listiny navržené během jednání k prokázání tvrzení, že jsou momentálně v povolovacím procesu spalovny a jiná zařízení k nakládání s odpadem ve Středočeském kraji, soud neprováděl k důkazu, neboť soud obecně vzato nepokládá za relevantní toliko plánované kapacity pro vyhodnocení potřebnosti bezprostředně realizované etapy IV.B a žalobce ani relevanci tohoto tvrzení nevysvětluje (viz níže bod 79).

51. Ani důkazy navržené žadatelkou nebyly potřebné pro posouzení věci. Žalobní body týkající se rozporu s hierarchií odpadového hospodářství a nestanovení některých podmínek závazného stanoviska EIA pro etapu IV.B soud shledal nedůvodnými z jiných důvodů, než tvrdila žadatelka, proto nebylo nezbytné provádět důkaz stavebním povolením, kolaudačním souhlasem a výpočtem kapacity etapy IV.B (viz níže příslušné kapitoly k těmto žalobním bodům). To platí i námitku údajného průsaku z jímek (viz níže bod 127), proto soud neprováděl snímek z katastru nemovitostí či letecký snímek skládky z let 2001 až 2003; a pro námitky směřující proti verifikačnímu stanovisku, proto soud neprováděl důkaz ohledáním přerušení provozu a aktuálním výpisem stavu provozu zařízení. Geodetické zaměření skládky z dubna 2024 soud neprováděl k důkazu z důvodů již uvedených výše. Vzorkování vod z monitorovacího systému z ledna 2023 je součástí správního spisu (příloha č. 5e dokumentace). Důkazy navržené k vyvrácení tvrzení žalobce o odstranění kogenerační jednotky (protokoly České inspekce životního prostředí a provozní řád dle zákona o ochraně ovzduší) soud neprováděl z již výše uvedených důvodů.

52. Potřebný pro posouzení věci nebyl ani důkaz analýzou vzorků z okolí skládky, proto soud nevyhověl návrhu žalobce na odročení jednání. Žalobce ani zde nebyl schopen konkretizovat, k jakému tvrzení tento důkaz navrhuje. Pouze obecně uváděl, že by měl prokázat „tvrzení o ohrožení složek životního prostředí a lidského zdraví“, aniž by specifikoval konkrétní tvrzení či námitku. Rozhodnou otázkou pro posouzení zákonnosti procesu EIA pak především ani není, zda záměr (nadto nyní) reálně ohrožuje životní prostředí a zdraví, ale zda byly řádně posouzeny jeho vlivy. Z toho, že se tak reálně děje, nelze automaticky usuzovat na nedostatečné posouzení (např. již jen protože může jít i o důsledek porušování integrovaného povolení). Ostatně tato skutečnost (že záměr bude mít určité negativní vlivy na životní prostředí a zdraví) ani nebyla sporná (soudu třeba vůbec není zřejmé, jak by takové analýzy mohly prokázat např. překračování imisních limitů apod.). Podobně obecný je odkaz na žalobní tvrzení uvedená v čl. VI a X („ohrožení vod a ovzduší a klimatu emisemi, mj. ohrožení toku Klejnárky a značná rizika plynoucí ze zkrápění skládky“) žaloby, která žalobce také nespecifikuje. Žalobní bod dle čl. VI (posouzení dopravního zatížení) se ale každopádně míjí s předmětem řízení, což platí i pro námitky údajné netěsnosti skládky (na což patrně žalobce naráží, zmiňuje-li ohrožení toku K.), takže k nim není třeba provádět dokazování. Pokud chtěl žalobce tímto důkazem prokázat rizikovost procesu zkrápění, není soudu zřejmé, jak konkrétně. Z popisu tohoto důkazu vyplývá, že by měly být jen analyzovány vzorky na přítomnost určitých látek. Žalobce netvrdí, že by součástí analýzy měl být i popis mechanismu jejich „ukládání“ na odebrané vzorky (sám žalobce pojímá tento důkaz tak široce, že by měl prokázat jak negativní vlivy dopravy, tak zkrápění, resp. všech možných emisí záměru – nerozlišuje tedy jejich původ). Soud tedy má za to, že tento důkaz ani není způsobilý prokázat žalobcova tvrzení o rizikovosti zkrápění. V každém případě ale soud tuto námitku shledal důvodnou, protože rizika tohoto procesu měla být primárně posouzena v procesu EIA (viz níže příslušná podkapitola). Ani z tohoto důvodu tak není tento důkaz nezbytný. Posouzení věci 53. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

54. Před vlastním posouzením věci soud s ohledem na uplatněné žalobní body pokládá za nezbytné vymezit předmět napadeného rozhodnutí. Žalobce totiž zpochybňuje řadu aspektů posouzení vlivů záměru na životní prostředí (procesu EIA) dle zákona o posuzování vlivů, avšak ne vždy reflektuje, že napadené rozhodnutí představuje „pouhou“ změnu integrovaného povolení ve smyslu § 19a zákona o integrované prevenci.

55. Podle § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci je integrovaným povolením rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky k provozu zařízení a které se vydává namísto rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany veřejného zdraví a v oblasti zemědělství, pokud to tyto předpisy umožňují. Účelem řízení o integrovaném povolení je dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku a omezování znečištění vznikajícího v důsledku průmyslových činností. V řízení o integrovaném povolení jsou řešeny podmínky vztahující se k technologii a provozu zařízení. Správní orgán v integrovaném povolení v souladu s § 13 odst. 3 písm. d) zákona o integrované prevenci mimo jiné stanoví podmínky provozu zařízení, a dále postupy a opatření zabezpečující plnění těchto podmínek („závazné podmínky provozu“). Součástí závazných podmínek provozu je například stanovení emisních limitů, opatření k vyloučení rizik možného znečišťování životního prostředí a ohrožování zdraví člověka pocházejících ze zařízení po ukončení jeho činnosti, podmínky zajišťující ochranu zdraví člověka a životního prostředí při nakládání s odpady a opatření ke sledování odpadů, které v zařízení vznikají, podmínky zajišťující ochranu zdraví člověka a ochranu životního prostředí, zejména ochranu ovzduší, půdy, podzemních a povrchových vod, opatření pro hospodárné využívání surovin a energie, opatření pro předcházení haváriím atd. Co se týče závazného stanoviska EIA, to je závazným podkladem pro vydání rozhodnutí v navazujících řízení (§ 9a odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí), kterým je mimo jiné i řízení o vydání integrovaného povolení [§ 3 písm. g) bod 6 téhož zákona].

56. Ačkoli je závazné stanovisko EIA pro řízení o vydání integrovaného povolení závazným podkladem, neznamená to, že by bylo při integrovaném povolování nutno (resp. možno) převzít veškeré podmínky vyplývající z posuzování vlivu záměru na životní prostředí, resp. že by stanoviska EIA bylo závazné pro veškerá navazující řízení ve svém celém rozsahu. Rozsah otázek řešených v procesu posouzení vlivů je širší než rozsah otázek řešených v řízení o vydání integrovaného povolení. Paleta řízení navazujících ve smyslu § 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí na proces EIA je široká, přičemž v tom kterém řízení je třeba zohlednit výsledky tohoto posouzení s ohledem na jeho předmět. Účelem posuzování vlivů na životní prostředí podle stejnojmenného zákona je získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí s cílem posoudit co nejkomplexněji dopady záměru ještě před jeho realizací. Integrované povolení pak slučuje jednotlivá povolení vydávaná podle tzv. složkových předpisů na ochranu životního prostředí a stanoví podmínky pro provoz příslušného zařízení (často s velkým množstvím navazujících činností a spojených technologických jednotek). Integrované povolení tedy má jiný účel než závazné stanovisko EIA. Pro účely řízení o vydání integrovaného povolení proto je nutno reflektovat tu část podmínek závazného stanoviska EIA, která věcně spadá do regulace provozu zařízení a dalších otázek řešených zákonem o integrované prevenci. (viz body 32 až 37 rozsudku NSS ze dne 26. 5. 2026, č. j. 2 As 105/2025 – 51, a tam citovanou judikaturu). Každý žalobní bod namítající vadu posouzení vlivů záměru na životní prostředí se tedy musí přímo vázat k předmětu řízení (tj. předmětu napadeného rozhodnutí). Závazné stanovisko EIA totiž má být zohledněno v napadeném rozhodnutí pouze v rozsahu, v jakém se vztahuje k posuzovanému předmětu řízení (viz rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2018, č. j. 10 As 145/2017 – 62, bod 25 a tam citovanou judikaturu).

57. V rámci jednotlivých žalobních bodů se tedy soud bude zabývat i tím, zda se vůbec týkají předmětu řízení o změně integrovaného povolení. I kdyby totiž vykazovalo posouzení vlivů záměru (závazné stanovisko EIA včetně jeho změny v přezkumném řízení a potvrzení ministrem v odvolacím řízení) určité vady, je vždy třeba zkoumat, zda se mohly promítnout do změny integrovaného povolení, anebo zda se týkají jiného navazujícího řízení (typicky územního či stavebního). Ve druhém případě jsou související námitky irelevantní z hlediska předmětu řízení, a proto a priori nedůvodné.

58. S ohledem na rozsáhlost a „kvalitu“ žalobní argumentace a tvrzení soud musí současně předeslat, je při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán uplatněnými žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a napadené rozhodnutí tak přezkoumává (až na výjimky) jen v jejich mezích. Míra precizace uplatněných žalobních bodů určuje, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují (viz např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční a projednací (srov. např. rozsudky NSS ze dne 9. 1. 2026, č. j. 5 As 215/2025 – 42, bod 12, či ze dne 14. 2. 2018, č. j. 6 Ads 238/2017 – 33, bod 12). Žalobce je tedy povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a zároveň je i prokázat.

59. Od spolku s místní působností, který se specializuje na ochranu životního prostředí a zdraví, navíc zastoupeného advokátem, by soud očekával hlubší a erudovanou argumentaci založenou na konkrétních tvrzeních podložených důkazy (zejm. odborného charakteru), která je právně relevantní z hlediska předmětu napadeného rozhodnutí. Za tímto očekáváním žaloba (i dodatečná argumentace) značně zaostává. I přes rozsáhlost totiž sestává zejména z velmi povrchních tvrzení o tom, že „něco“ nebylo v procesu EIA dostatečně posouzeno či zohledněno (s řadou obecných odkazů na ustanovení právních předpisů), aniž by žalobce vysvětlil, proč tomu tak je, jaký konkrétní aspekt byl opomenut, jak se to mohlo promítnout do správnosti posouzení, jaká opatření měla být přijata apod., a to vše téměř bez jakýchkoliv relevantních důkazních návrhů. Toliko dílčí důkazní návrhy žalobce začal uplatňovat až po podání žaloby, avšak prakticky všechny se míjely s rozhodnými otázkami (popř. byly z jiných důvodů irelevantní, viz výše). Lze se přitom tázat, proč např. analýzu vzorků či jiné obdobné průzkumy a studie žalobce neopatřil již v průběhu procesu EIA, kdy to bylo namístě především a byl pro to i dostatečný časový prostor (běžel již od konce roku 2022). Celá řada žalobních bodů se navíc míjí s předmětem napadeného rozhodnutí, popř. byla uplatněna opožděně. Při koncipování žaloby tak zjevně utrpěla kvalita na úkor kvantity. To platí ještě ve větším měřítku pro žalobcova podání správním orgánům, která byla velmi rozsáhlá a chaotická, namísto toho, aby se soustředila na ty skutečně problematické aspekty provozu etapy IV.B.

60. K žalobcově zmínce ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026 o tom, že v listinném správním spise se nenachází přepracovaná dokumentace z ledna 2024, soud ještě úvodem poznamenává, že jde o opožděnou námitku (pokud se tedy vůbec o námitku jedná), neboť byla uplatněna až po uplynutí žalobní lhůty (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 větou poslední s. ř. s.). Proto se jí soud nemůže zabývat. Jen nad rámec ale lze říci, že tato dokumentace je obsažena ve správním spise na USB disku, který je přílohou podání žalobce ze dne 15. 1. 2024. Žalobce se s ní navíc mohl seznámit v informačním systému EIA na jeho webových stránkách (žalobce nenamítá, že by snad zveřejněna nebyla). Soulad s hierarchií a plány odpadového hospodářství 61. Žalobce nejprve namítá, že etapa IV.B je v rozporu hierarchií odpadového hospodářství, resp. plány odpadového hospodářství, a že nebyla vyhodnocena její potřebnost.

62. Dokumentace na str. 3 až 4 konkrétně uvádí, že záměr vychází z potřeby zachování skládkování odpadů v kategorii O (tj. ostatní odpad, pozn. soudu) i po roce 2030 z regionu a odpadů v kategorii N (tj. nebezpečný odpad, pozn. soudu) v širší působnosti, i když v souladu s legislativou a plány odpadového hospodářství České republiky a Středočeského kraje bude pokles produkce odpadů ke skládkování. Plán odpadového hospodářství Středočeského kraje sice nepředpokládá vznik nových skládek, ale na druhé straně je nutné skládkování odpadů do budoucna zajistit. Dokumentace dále poukazuje na to, že dosavadní vývoj produkce odpadů zatím nereflektuje předpokládaný pokles produkce odpadů ke skládkování, což dokládá ročními statistikami produkce komunálních odpadů dle krajů a ročními statistikami celkového nakládání s komunálními odpady včetně statistiky odstraňování odpadu (obojí za jednotlivé roky 2018 až 2022), z nichž skutečně není patrná žádná klesající tendence – a to i ve vztahu ke skládkování odpadů. Uvádí i další statistiky (např. že celková produkce odpadů v roce 2022 poklesla o 0,3 %, produkce komunálních odpadů naopak vzrostla o 1,3 %; údaje o typovém složení odpadů; že nejvíc odpadů bylo v roce 2022 produkováno právě ve Středočeském kraji atd.).

63. Na str. 9 až 11 dokumentace se dále uvádí, že předmětem záměru je mj. i změna struktury zařízení provozovaných v CKNO za účelem zvýšení podílu využívání odpadů a zahájení provozu nových zařízení umožňujících úpravu odpadů před dalším využitím (recyklace stavebních a demoličních odpadů, překládací stanice komunálních odpadů od roku 2030 a obnovení činnosti biodegradační plochy). Dalším předmětem je omezení maximálního množství odpadů ročně ukládaných na skládku za současného etapizovaného prodloužení životnosti 1. fáze skládky a navýšení celkové objemové kapacity skládkového prostoru. Účelem záměru je zajištění kontinuity stávajícího provozu CKNO a jeho rozšíření s ohledem na nutnost přizpůsobení provozu plánům odpadového hospodářství do roku 2030 a od roku 2030. Nová zařízení přispějí k lepšímu zajištění souladu nakládání s odpady s hierarchizací způsobů nakládání s odpady a Plánem odpadového hospodářství České republiky. Záměr tak zohledňuje předpokládaný výhled budoucího vývoje nakládání s odpady dle zákona o odpadech. Klade důraz na plynulý přechod k omezení skládkování vybraných druhů odpadů od roku 2030. Do té doby je nutno zajistit takové způsoby využití druhů odpadů, které naplní účel legislativního zakotvení tohoto omezení. Kvůli tomu je třeba připravit provoz CKNO na tyto budoucí proměny sektoru odpadového hospodářství, a to zejména zajištěním dostatečných kapacit pro jednotlivá zařízení provozovaná či zřizovaná v rámci CKNO. V současné době není nijak omezené množství odpadů, které mohou být ročně ukládány na skládku. Záměr proto předpokládá omezení maximálního ročního množství odpadů, které lze na skládku 1. fáze ukládat. Průměr odpadů ukládaných na skládku v 1. fázi za roky 2015 až 2022 je 248 611,7 tun za rok se značnými výkyvy v jednotlivých letech. Záměr předpokládá stanovení maximální roční kapacity odpadu ukládaného na skládku do 250 000 tun za rok. S ohledem na legislativou předpokládané zásadní proměny v odpadovém hospodářství záměr počítá s dalším významným snížením kapacity od roku 2030, a to za současné realizace zařízení překládací stanice, jejíž provoz umožní následné využití nebo jiný způsob odstranění odpadu mimo CKNO. Od roku 2030 tak záměr předpokládá maximální roční kapacitu odpadu ukládaného na skládku do 190 000 tun za rok. Dokumentace dále popisuje stávající a předpokládaný rozpad příjmů odpadů do celého CKNO. V letech 2015 až 2022 bylo k přímému uložení na skládku přijato průměrně 217 460 tun odpadů ročně (s tím, že nebyl stanoven žádný limit). Pro rok 2026 se předpokládá limit pro přímé uložení 150 000 tun ročně a pro rok 2030 jen 90 000 tun ročně.

64. Dokumentace na str. 13 konečně konstatuje, že současná úložná kapacita skládky (etapy I až IV.A) činí 2 773 000 m3. Při posledním zaměření skládky na počátku roku 2023 zbývalo necelých 7 % objemu kapacity pro ukládání odpadů. Při dosavadních průměrných ročních návozech odpadu lze tedy očekávat naplnění kapacity skládky v průběhu roku 2024. Proto hrozí, že bez prodloužení životnosti skládky (navýšení její celkové kapacity) nebudou ve velmi blízkém časovém horizontu zajištěny dostatečné kapacity pro odstraňování odpadu v regionu. Rozšíření skládky je v rozsahu kapacity do 2 595 000 m3 nového skládkového prostoru, včetně etapy IV.B, tj. v podstatně nižším rozsahu, než bylo uvažováno v dokumentaci z roku 2011 (ke které bylo taktéž vydáno souhlasné stanovisko dle zákona o posuzování vlivů). Předchozí plány z roku 2011 vycházely z jiných předpokladů a nyní došlo k odlišnému posouzení potřeb záměru. Aktuální odhad kapacity a etapizace záměru vychází z aktuálních odhadů potřeb v odvětví odpadového hospodářství a je v souladu s plány odpadového hospodářství.

65. Posudek na několika místech opakuje, že i přes důsledné uplatňování hierarchie odpadového hospodářství, v které je odstraňování až na posledním místě, nelze celou řadu odpadů nijak využít nebo recyklovat za současného stupně poznání. Tedy i skládky mají své místo v hierarchii nakládání s odpady. Při samotné recyklaci dochází často ke vzniku nezpracovatelných odpadů, které vzhledem ke svým vlastnostem není možné zpracovat jinak než odstraněním na zabezpečené skládce. V případě, že pro daný druh odpadu bude k dispozici reálná technologie environmentálně a ekonomicky výhodnější, bude při nakládání s odpady v rámci stanovené hierarchie upřednostňována. Plán odpadového hospodářství Středočeského kraje vychází a je v souladu s Plánem odpadového hospodářství České republiky. Závazná část Plánu odpadového hospodářství Středočeského kraje je založena na principu dodržování hierarchie nakládání s odpady dle § 3 odst. 2 zákona o odpadech. K záměru se vyjádřil i krajský úřad, dle nějž není v rozporu s tímto plánem. V souladu s legislativou lze po roce 2030 očekávat zásadní proměnu způsobu nakládání s odpady a struktury skládkovaných odpadů. Vzhledem k tomu je nezbytné trvat na dodržení etapovitosti záměru a doložení potřebnosti každé etapy v rámci navazujícího řízení (změna integrovaného povolení). Příslušná podmínka je součástí návrhu závazného stanoviska v kapitole VII. Dokumentace obsahuje v kapitole B.I.2 podrobný popis kapacit záměru (navržené úložné kapacity po jednotlivých etapách, roční zpracovatelské kapacity jednotlivých zařízení, bilanci příjmu odpadů do jednotlivých zařízení za posledních 8 roků, předpokládaný příjem odpadů do jednotlivých zařízení v roce 2026 a v roce 2030, podíl příjmu odpadů do jednotlivých zařízení, procento ukládaných nebezpečných odpadů v současném stavu a ve výhledovém stavu, procento zaplněnosti skládky a maximální výškovou kótu skládky). V dokumentaci je oproti původně předložené dokumentaci nově navržen roční limit (zpracovatelská kapacita) pro ukládání odpadů a pro celkový příjem odpadů do CKNO a procentní limit nebezpečných odpadů. Z hlediska dalšího provozu záměru je zásadní, že jsou pro všechna zařízení stanoveny roční zpracovatelské limity neumožňující nekontrolovatelný provoz CKNO (viz např. str. 11, 45 a 46, 50, 58 a 59, 89 a 90, 116 a 117, 122 a 123, 129 až 131 a 135).

66. Žalovaný v závazném stanovisku EIA uvedl, že podmínky č. 1 (projektová příprava má probíhat po jednotlivých etapách), č. 2 (v řízení o změně integrovaného povolení pro V. a další etapy je třeba doložit nezbytnost realizace příslušné etapy na základě aktuální situace v odpadovém hospodářství) a č. 13 (rozšíření skládky pro V. a další etapy je nutno realizovat po etapách, které nepřesáhnou 500 000 m3) byly stanoveny mj. v zájmu respektování hierarchie nakládání s odpady a plynou i z dokumentace (viz str. 10 a 11). K námitkám různých osob zopakoval, že i přes důsledné uplatňování hierarchie odpadového hospodářství, ve které je odstraňování až na posledním místě, nelze celou řadu odpadů nijak využít ani recyklovat za současného stupně poznání. I skládky tak mají své místo v hierarchii. Při samotné recyklaci vzniká celá řada nezpracovatelných odpadů, které vzhledem ke svým vlastnostem nelze zpracovat jinak než odstraněním na skládce (viz str. 25). K záměru se vyjádřil i krajský úřad, dle kterého není v rozporu s Plánem odpadového hospodářství Středočeského kraje. V souladu s platnou legislativou lze po roce 2030 očekávat zásadní proměnu způsobu nakládání s odpady a struktury skládkovaných odpadů. Vzhledem tomu je nezbytné trvat na dodržení etapovitosti záměru a doložení potřebnosti každé etapy v rámci navazujícího řízení (viz str. 28 až 29 a podobně str. 33 a 49). Žalovaný také poukázal na dokumentaci, dle které zbývá necelých 7 % objemu kapacity pro ukládání odpadů. Při dosavadních průměrných ročních návozech odpadu lze tedy očekávat naplnění kapacity skládky v průběhu roku 2024. Dle dokumentace také bude rozšíření skládky o jednotlivé etapy posuzováno v povolovacím řízení podle zákona o integrované prevenci k aktuální potřebě zajištění kapacity pro skládkování odpadu; odpovídající podmínky žalovaný stanovil v závazném stanovisku EIA (viz str. 49).

67. Ministr životního prostředí v potvrzujícím závazném stanovisku EIA zopakoval, že dle vyjádření krajského úřadu ze dne 22. 2. 2024 není záměr v rozporu s Plánem odpadového hospodářství Středočeského kraje. Dodal, že skládka je v provozu od roku 1995, tedy nejedná se o výstavbu nové skládky, ale o zvýšení maximální kapacity ukládaných odpadů stávající skládky. Provoz skládky bude probíhat po etapách a aktivní plocha bude pouze v jedné etapě. Podmínkou dokumentace je povinnost doložit nezbytnost realizace každé etapy na základě aktuální situace v odpadovém hospodářství. Plán odpadového hospodářství vychází z hierarchie odpadového hospodářství dle § 3 odst. 2 zákona o odpadech, ovšem i při jejím důsledném dodržování zůstává skládkování nezbytné pro odpady, které za současného stavu technologií nelze jinak zpracovat. Zásadní je, že provoz skládky bude omezen stanovenými ročními kapacitami, čímž se zamezí nekontrolovatelnému provozu. I po roce 2030 bude skládkování některých odpadů nezbytné. V případě dostupnosti šetrnějších a ekonomicky výhodnějších technologií bude jejich využití v rámci hierarchie upřednostněno (viz str. 5 až 6). K žalobcovým námitkám zopakoval prakticky totéž (viz str. 10).

68. Krajský úřad v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že skládka jako celek předpokládá provoz několika zařízení pro úpravu a využití odpadu, která mají (nad)regionální význam. Jednotlivá již existující anebo plánovaná zařízení dle dokumentace plní důležitou funkci pro nakládání s odpady, které vznikají běžnou lidskou a společenskou činností a jejichž množství nedozná zásadního poklesu. Pokud by tato zařízení nebyla v provozu anebo zprovozněna, bylo by nutno zajistit alternativní způsob využití či odstraňování těchto odpadů. Nelze zaručit, že související vlivy na životní prostředí by nebyly větší než vlivy, jaké s sebou nese záměr. Citoval str. 45 Plánu odpadového hospodářství Středočeského kraje, dle kterého je při vytváření sítě zařízení nutné vycházet z principu soběstačnosti a blízkosti s cílem zajistit nakládání s odpady v maximální možné míře podle hierarchie nakládání s odpady. Záměr tak dle krajského úřadu není v rozporu s tímto plánem ani Plánem odpadového hospodářství České republiky. Velikost produkce a konkrétních typů odpadů po roce 2030 nelze přesně odhadnout, neboť ve společnosti dochází každoročně i s ohledem na medializaci nezbytnosti předcházení vzniku odpadu a nutnosti třídění ke znatelné úpravě přístupu k nakládání s odpady. Ze zákonného přehledu odpadů, které bude možno a nutno i po roce 2030 stále odstraňovat ukládáním na skládky, je ale patrné, že se bude jednat o rozsáhlý soubor odpadů produkovaných průmyslem a občany. Soulad s plány odpadového hospodářství a legislativou konstatoval i posudek a je zdůvodněn v částech B.I.2 a B.I.5 dokumentace. Rozšíření skládky bude prováděno po etapách a v řízení o změně integrovaného povolení bude posuzována nutnost rozšíření kapacity vzhledem k možnosti rozvoje technologií a zařízení pro jiné způsoby nakládání s odpady, které umožní dodržování hierarchie odpadového hospodářství a soulad s plány odpadového hospodářství. Současný technologický vývoj neumožňuje skládkování zcela vyloučit, a to i při dodržování hierarchie nakládání s odpady. Vznik odpadů nelze po dobu očekávaného provozu záměru vyloučit. K připomínkám týkajícím se stavu po roce 2030 krajský úřad konstatoval, že životnost etapy IV.B je omezena kapacitou 595 000 m3 s předpokládanou maximální roční kapacitou ukládaného odpadu 250 000 tun za rok. Zároveň je aktuální kapacita téměř vyčerpána a je nutno zajistit na území kraje dostatečné kapacity pro ukládání odpadů, neboť zařízení pro odstraňování odpadů spalováním nejsou schopna kapacitně zajistit potřeby kraje pro odstraňování vzniklých odpadů (viz str. 33 a 34 a 44, 74 a 75, 86, 88 až 90, 95 a 96). Přímo k připomínkám žalobce ještě krajský úřad dodal, že zřízení zařízení pro odstraňování odpadu není v rozporu s hierarchií nakládání s odpady. Původce odpadu je povinen zajistit hierarchii odpadů a musí mít k dispozici zařízení k odstraňování odpadů. Záměr není v rozporu s Plánem odpadového hospodářství České republiky a ani s Plánem odpadového hospodářství Středočeského kraje. Žalobce je mylně interpretuje. Středočeský kraj nepodporuje výstavbu nových skládek odpadů na nových místech. Rozšiřování skládek již stávajících není v plánu nikterak omezeno (viz str. 108 a 109).

69. Konečně žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že Plán odpadového hospodářství Středočeského kraje (ve znění aktualizace z roku 2023) se skládkami počítá a není pravda, že není možná podpora výstavby nové skládky. Žalovaný odcitoval některé části tohoto plánu a dovodil, že v kontextu ostatních zásad plánu je zjevné, že výstavba skládek sice nebude aktivně podporována, ale bude podléhat požadavkům optimalizace (i z regionálního hlediska) a přípustné má být každé zařízení, které splní zákonné požadavky na provoz. Žalovaný konstatoval, že pokud potřeba skládek i přes snahu je nahradit jinými postupy odpadového hospodářství přetrvá, což nelze předem vyloučit, bude nutné ve skládkování pokračovat. Zásadou rozumného odpadového hospodářství je být na takovou situaci připraven a předejít tak mnohem horším scénářům. Etapa IV.B svými stavebními konstrukcemi již existuje, a není tedy nově navrhovanou kapacitou. Existuje předpoklad naplnění složiště etapy IV.B asi do pěti let a rovněž dosavadní rychlost postupu ukládání odpadu v dosavadních složištích skládky tomu nasvědčuje, je tedy nesmyslné argumentovat situací kolem roku 2030 (viz str. 8 až 9). Přímo k žalobcovým námitkám žalovaný uvedl, že veřejným zájmem je i zabezpečené a kapacitně dostačující odpadové hospodářství, zamezující nekontrolovatelném úniku odpadů do životního prostředí. Není tedy pravda, že skládkování je pouze a jedině záležitost ekologicky škodlivá. Námitce, že směrná část Plánu odpadového hospodářství Středočeského kraje uvádí, že kapacity skládek jsou dostatečné a není nutné jakoukoliv další kapacitu budovat, žalovaný oponoval, že analytická část plánu naopak na str. 81 konstatuje, že „[p]ři ročním objemu cca 850 tis. t skládkovaných odpadů v kraji by současná celková kapacita skládek na území kraje postačovala průměrně na cca 8 roků. Původci skládkovaných odpadů musí tedy řešit náhradní alternativy již před rokem 2030 s ohledem na zákonné omezení skládkování. Rozložení skládek s většími kapacitami na území kraje není rovnoměrné, již v současné době je odpad ke skládkování převážen z některých částí kraje na jiná dostupná zařízení v kraji.“ Aktualizace plánu je z roku 2023, z čehož plyne, že po roce 2031 by se již kapacit nedostávalo. Je tak zjevné, že i náhradní alternativy pokládá plán za potřebné. S jejich přípravou je nutno začít včas (viz str. 32, 33 a 42).

70. Na základě výše uvedeného soud konstatuje, že dokumentace, posudek i správní orgány ve svých závazných stanoviscích a rozhodnutích se žalobcovým námitkám podrobně věnovaly. Zdůvodnily, proč dle jejich názoru záměr není v rozporu s hierarchií odpadového hospodářství, plány odpadového hospodářství a proč je záměr (resp. i etapa IV.B skládky) potřebný. Žalobce ostatně neupozorňuje na žádný konkrétní a podstatný aspekt své argumentace, který měl zůstat nevypořádán a do značné míry výše shrnuté argumenty vůbec nereflektuje. K žalobním bodům lze tedy shrnout a dodat následující.

71. Správní orgány i s odkazem na posudek a dokumentaci opakovaně uvedly, že i přes cíle odpadového hospodářství, snahu o dodržování hierarchie a zákaz ukládání některých odpadů na skládku od roku 2030 je tento způsob odstraňování odpadů stále součástí hierarchie odpadového hospodářství (byť na posledním místě), jednoduše proto, že některé odpady nelze využít či recyklovat apod. a i po recyklaci zůstávají odpady, které se musí odstranit. Dokumentace v této souvislosti konkrétními statistikami doložila, že produkce odpadů ani samotné skládkování nemají klesající tendenci a že při dosavadním tempu ukládání odpadů bude skládka naplněna do konce roku 2024 (což se koneckonců i stalo a žalobce to sám připouští). Z toho plyne, že potřeba rozšíření skládky byla zdůvodněna – a žalobce s těmito důvody nevede žádnou polemiku.

72. Z dokumentace, posudku a závěrů správních orgánů dále plyne, že byly brány v potaz i cíle odpadového hospodářství, budoucí zákaz skládkování a hierarchie odpadového hospodářství. Právě z těchto důvodů došlo k (1) snížení plánovaného objemu rozšíření oproti původním plánům posuzovaným v roce 2011; (2) změně struktury zařízení v celém CKNO; (3) omezení množství odpadu, který je přímo ukládán na skládku, celkově přijímaného odpadu i celkově ukládaného odpadu (a další limity znemožňující nekontrolovatelný provoz CKNO) s tím, že od roku 2030 (tj. od data omezení skládkování některých odpadů dle § 40 zákona o odpadech) se tyto limity ještě zpřísňují; či (4) etapizaci dalšího rozšiřování skládky (s tím že V. a každá další etapa podléhá požadavku na doložení potřebnosti dle aktuálního stavu odpadového hospodářství). Uvedené se promítlo i do podmínek č. 1, 2 a 13 závazného stanoviska EIA a do limitů stanovených napadeným rozhodnutím. Nutno říci, že právě ve vztahu k přímému ukládání na skládku (proti němuž žalobce především brojí) dochází těmito limity k poměrně podstatnému zpřísnění: zatímco původně nebyl stanoven žádný limit a skutečná hmotnost takto ukládaných odpadů v letech 2015 až 2022 činila průměrně 217 460 tun odpadů ročně, napadeným rozhodnutím byla limitována na 150 000 tun ročně a od roku 2030 dokonce jen na 90 000 tun ročně.

73. Žalobce až v replice (a ve vztahu k jinému žalobnímu bodu) namítá, že tyto limity nejsou závazné. S tím soud nesouhlasí. V prvostupňovém rozhodnutí je sice příslušná tabulka (viz str. 9) nadepsána jako „Zpracovatelské kapacity CKNO“ a „Cílový stav zpracovatelských kapacit“, pod ní se však jasně uvádí, že „Provozovatel je povinen v příslušných letech dodržovat výše uvedené cílové kapacity“. Jsou tedy pro žadatelku závazné. Ostatně tato tabulka představuje jednu z podmínek provozu (konkrétně L.8, viz bod 15 na str. 7 prvostupňového rozhodnutí), těžko tedy může být nezávazná. Pod tabulkou jsou dále i uvedeny poznámky k jejímu obsahu o tom, kolik činí „celkový limit“ pro přímé a nepřímé ukládání či že jsou „v rámci cílového stavu“ uvedeny i „limity“ pro některá zařízení. I z tohoto kontextu je tedy jasné, že ony cílové kapacity jsou závaznými omezeními (tento argument platí i pro závazné stanovisko EIA, které také hovoří o „ostatních limitech“, „omezeních“ apod., viz str. 2 a 3).

74. Není tedy pravda, že by se správní orgány nevypořádaly s tím, jaký vliv má záměr či přímo etapa IV.B na schopnost plnit zákonné cíle odpadového hospodářství, zejm. ty stanovené od roku 2030, ani že by za tím účelem nestanovily žádné podmínky, popř. že by nestanovily žádný harmonogram útlumu – ten je představován mj. zpřísňujícím se limitem přímého ukládání na skládku, platným i pro etapu IV.B. Přímo ve vztahu k etapě IV.B žalobce navíc ani nereflektuje, že dle žalovaného lze předpokládat, že se naplní do pěti let, a je tedy nesmyslné řešit stav po roce 2030. Ani tento předpoklad žalobce nijak nevyvrací. Pokud žalobce namítá, že záměr ani podklady žadatelky neobsahují alternativní varianty ke skládkování, zcela pomíjí, že předmětem záměru je i změna struktury zařízení provozovaných v CKNO (např. nová recyklace stavebních a demoličních materiálů, překládací stanice komunálních odpadů od roku 2030 a obnovení činnosti biodegradační plochy).

75. K žalobcovým námitkám pak je třeba obecně podotknout, že své požadavky – nad rámec zcela obecných odkazů na požadavky právních předpisů – nijak konkrétně nezdůvodňuje, nevysvětluje, proč jsou výše uvedená opatření vyplývající z dokumentace nedostatečná z hlediska cílů a hierarchie odpadového hospodářství (to platí i pro námitku ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026, že povolení etapy IV.B údajně znemožňuje naplnit cíle na podíly třídění dle § 59 odst. 1 zákona o odpadech – lze si položit otázku jak a proč?) a ani sám nenavrhuje, jaká další konkrétní opatření či podmínky by bylo nezbytné přijmout (ideálně s odkazem na odborné podklady či konkrétní data, které by jeho názor podporovaly). To platí i pro závěrečný požadavek na variantní zpracování nižších kapacit jednotlivých etap. I ten žalobce odůvodňuje jen svým ničím nepodloženým „přesvědčením“. Správní orgány s odkazem na konkrétní statistiky a argumenty (např. nevyužitelnost některých odpadů, a to i po recyklaci) zdůvodnily, že skládkování bude nadále potřebné a že etapa IV.B bude stačit přibližně do roku 2030, kdy lze očekávat změnu v odpadovém hospodářství. Jednotlivé etapy (IV.B až VIII – 595 000 m3 a poté vždy 500 000 m3) pak tvoří vždy asi pětiny celkové nové kapacity (2 595 000 m3), jinými slovy nová kapacita záměru je rovnoměrně rozložena do jednotlivých etap až na etapu IV.B, která je mírně objemnější, což je ale logické, protože do roku 2030, od nějž má dojít k omezení skládkování, bude jeho potřeba vyšší než v dalších etapách. Bez dalšího tedy není zřejmé, proč by tato etapa či další etapy měly být variantně zpracovány i s nižší kapacitou (která by naopak v případě etapy IV.B nemusela vystačit až do roku 2030).

76. Stěžuje-li si žalobce opakovaně na to, že pro etapu IV.B. nebyla stanovena podmínka doložení její nezbytnosti, soud ve shodě s žadatelkou konstatuje, že potřebnost této etapy byla posouzena již v rámci procesu EIA, jak vyplývá z výše shrnutého (zejm. dokumentace a posudku). Nebyl tedy důvod pro stanovení této podmínky i ve vztahu k etapě IV.B. Tato etapa na proces EIA přímo navazovala (i s ohledem na blížící se vyčerpání dosavadní kapacity skládky v roce 2024), narozdíl od dalších etap, jejichž nezbytnost s ohledem na stav skládky a předpokládané změny v odpadovém hospodářství ještě nebyla odhadnutelná. Proto byla právě až pro ně stanovena podmínka doložení potřebnosti s ohledem na aktuální stav odpadového hospodářství v době povolování.

77. I souladem s plány odpadového hospodářství se správní orgány opakovaně zabývaly. K tomu soud předně pro pořádek konstatuje, že Plán odpadového hospodářství České republiky je závazný pouze pro další koncepční dokumenty (plány odpadového hospodářství krajů a územně plánovací dokumentaci, viz § 99 odst. 2 zákona o odpadech), a nikoliv pro rozhodování o individuálních žádostech o povolení (na rozdíl od dřívější právní úpravy, viz § 42 odst. 8 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech). Ani plány odpadového hospodářství krajů již neobsahují žádnou závaznou část a jsou taktéž pouze podkladem pro územně plánovací dokumentaci (viz § 100 a § 102 odst. 1 zákona o odpadech z roku 2020 versus dřívější § 43 odst. 5 zákona o odpadech z roku 2001; skutečnost, že některé historické plány ji obsahovat mohou, viz § 154 odst. 2 zákona o odpadech, nic nemění na tom, že dle nynějšího zákona o odpadech není závazná pro rozhodování v konkrétních věcech). Jestliže žalobce až ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026 argumentuje, že územní plán Č. se souladem s plány odpadového hospodářství nezabývá, a proto by měl být hodnocen v procesu EIA, je třeba říci, že tento případný deficit měl a mohl být řešen v rámci pořizování územního plánu (popř. i při jeho soudního přezkumu, který jistě mohl iniciovat i žalobce, popř. jeho členové). Není tedy žádný důvod, aby se takové posouzení přesunulo do procesu EIA. Ani zákon o posouzení vlivů pak výslovně nestanoví, že by se v něm měl zkoumat soulad záměru s plány odpadového hospodářství (pouze s požadavky zvláštních právních předpisů, viz § 2, jimiž tyto plány nejsou).

78. V každém případě správní orgány řádně zdůvodnily, že záměr není v rozporu s Plánem odpadového hospodářství České republiky ani Plánem odpadového hospodářství Středočeského kraje (ve znění aktualizace z roku 2023), který z něj vychází. Uvedly, že vůči němu neměl výhrady ani krajský úřad ve vyjádření ze dne 22. 2. 2024 a zejména poukázaly na to, že krajský plán odpadového hospodářství sice nepodporuje zakládání nových skládek na nových místech, v tomto případě jde ovšem o rozšíření skládky stávající. Žalovaný dále poukázal na to, že tento plán toliko aktivně nepodporuje vznik nových skládek, ovšem ani jej nezakazuje (i s ohledem na další zásady v něm vyjádřené). S těmito důvody žalobce také nevede žádnou polemiku.

79. Pokud žalobce z Plánu odpadového hospodářství Středočeského kraje dovozuje, že kapacita skládek ve Středočeském kraji je dostačující, rovněž zcela pomíjí, že ze stejné citace plyne, že „[p]ři ročním objemu cca 850 tis. t skládkovaných odpadů v kraji by současná celková kapacita skládek na území kraje postačovala průměrně na cca 8 roků. Původci skládkovaných odpadů musí tedy řešit náhradní alternativy již před rokem 2030 s ohledem na zákonné omezení skládkování. Rozložení skládek s většími kapacitami na území kraje není rovnoměrné, již v současné době je odpad ke skládkování převážen z některých částí kraje na jiná dostupná zařízení v kraji.“ Na to správně poukázal i žalovaný s odůvodněním, že je zjevné, že po roce 2031 by se žádných kapacit již nedostávalo, že i tento plán pokládá za potřebné řešit náhradní alternativy a že je třeba s přípravou nových kapacit začít včas. Toto zdůvodnění soud pokládá za logické. Těžko si lze představit, že by nové kapacity měly být povoleny až při úplném vyčerpání těch stávajících, jak naznačuje žalobce. Naopak rozumné odpadové hospodářství by na takovou situaci mělo být předem připraveno. To platí tím spíše, pokud není rozložení skládek na území kraje rovnoměrné, jak plán taktéž konstatuje; již v roce 2023 musel být odpad převážen na jiná dostupná zařízení (což je naopak v rozporu se zásadou soběstačnosti a blízkosti, která je dle krajského úřadu taktéž součástí plánu; ani to žalobce nezpochybňuje); a existoval předpoklad vyčerpání kapacity skládky v Č. během roku 2024. Žalobce poukazuje pouze bez dalšího na to, jaká je dle plánu celková kapacita skládek ve Středočeském kraji, aniž by jakkoliv vysvětlil, proč je podle něj dostatečná; tím méně, pokud měla být (a byla) v roce 2024 kapacita skládky již vyčerpána. Nadto zcela pomíjí, že skládka slouží i k ukládání nebezpečných odpadů mimo region (viz str. 3 dokumentace, kterou sám žalobce v replice cituje); i kdyby tedy byla kapacita skládek v kraji obecně dostatečná, nic to nevypovídá o dostatečnosti kapacit pro tento typ odpadu. Obdobně pokud žalobce zcela obecně až ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026 namítá, že nebyly zohledněny plánované kapacity jiných zařízení pro nakládání s odpady (zejména ty, které se dle krajského plánu chystají ve Středočeském kraji), nevysvětluje, proč by tyto kapacity měly být jakkoliv relevantní pro bezprostředně realizovanou a provozovanou etapu IV.B (soud připomíná, že další etapy jsou podmíněny doložením jejich nezbytnosti). Soud znova zdůrazňuje, že není žalobcovým advokátem, aby za něj dohledával relevantní argumenty a skutečnosti (rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 3/2008 – 78).

80. Citace a odkazy na plány odpadového hospodářství jiných krajů soud nepokládá za případné, neboť záměr je umístěn a určen pro Středočeský kraj (v citacích se přitom nic neříká o nebezpečných odpadech) a žalobce ani nijak nevysvětluje jejich relevanci.

81. Žalobce v žalobě ani netvrdí žádný konkrétní rozpor s Plánem odpadového hospodářství České republiky. Pouze poukazuje na požadavek doložit potřebnost záměru, s čímž se ale správní orgány vyrovnaly (viz výše). Až ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026 žalobce uvádí, že Plán odpadového hospodářství České republiky nepodporuje výstavbu nových skládek (str. 100) a stanoví, že je třeba postupně uzavírat dosluhující zařízení ke skládkování odpadů (str. 126). Žalobce ovšem pomíjí, že plán, který předložil soudu a cituje, je již neaktuální, neboť byl vydán na období od roku 2014 do roku 2024 (byť s výhledem do roku 2035). Aktuální plán (ke dni vydání napadeného rozhodnutí, viz § 75 odst. 1 s. ř. s.) byl schválen v roce 2025 na období od roku 2025 do roku 2035. Rozpor s neaktuálním plánem tak nemůže být relevantní. Žalobce nadto opět nereaguje na závěry správních orgánů, dle nichž se nejedná o výstavbu nové skládky (ale o rozšíření stávající, navíc již postavené), a i kdyby ji plán (ať už republikový či krajský) aktivně nepodporoval, neznamená, že ji zakazuje. Navíc, jak již bylo výše uvedeno, tyto požadavky se mají promítnout do koncepčních dokumentů (krajských plánů a územně plánovací dokumentace), a nikoliv do rozhodování o konkrétním záměru.

82. Žalobce v replice poukazuje na to, že i dle dokumentace prý záměr neodpovídá plánům odpadového hospodářství. Pomine-li soud, že žalobcem citovaná věta se nenachází na str. 11 dokumentace, ale na str. 3, soudu není zřejmé, jak z ní vyplývá rozpor s těmito plány. Pouze se zde konstatuje, že tyto plány i legislativa počítají s poklesem skládkování po roce 2030 (čemuž je ale záměr uzpůsoben, viz výše) a že krajský plán nepředpokládá vznik nových skládek, ale i tak je nutné skládkování do budoucna zajistit (což správní orgány vypořádaly).

83. Žalobní bod je nedůvodný. Nepřípustné použití tzv. salámové metody 84. Žalobce dále namítá, že jako součást záměru nebyla zohledněna „stavební realizace“ etapy IV.B, tj. územní rozhodnutí a stavební povolení záměru, které povolily např. terénní úpravy, rozšíření tělesa skládky atp. V tom spatřuje nepřípustné použití tzv. salámové metody (účelového rozdělení záměru na více částí tak, aby se vyhnul procesu EIA).

85. Tento žalobní bod se míjí s předmětem řízení. Jak plyne z výše citované judikatury, závazné stanovisko EIA není pro všechna navazující řízení závazné v celém rozsahu, neboť se v něm řeší širší okruh otázek. Je tedy třeba vždy zkoumat, zda se namítaná vada posouzení vlivů přímo týká předmětu řízení, v němž bylo závazné stanovisko podkladem. Podstatou tohoto žalobního bodu je námitka, že výstavba etapy IV.B byla povolena, aniž by tomu předcházelo posouzení vlivů dle zákona o posuzování vlivů (resp. že nynější závazné stanovisko EIA se její výstavbě dostatečně nevěnovalo). Napadeným rozhodnutím ovšem nebyla etapa IV.B umístěna ani stavebně povolena. V řízení o integrovaném povolení (jeho změně) jsou řešeny podmínky vztahující se k technologii a provozu zařízení [§ 2 písm. g) a § 13 odst. 3 písm. d) zákona o integrované prevenci, viz též výše cit. rozsudek NSS č. j. 2 As 105/2025 – 51]. Integrované povolení se nezabývá výstavbou ani nenahrazuje povolovací rozhodnutí dle stavebního zákona [žádný z nich tak výslovně nestanoví, viz § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci]. Tato námitka (včetně dílčích námitek, že pro výstavbu etapy IV.B nebyly stanoveny některé podmínky, které byly stanoveny pro další etapy) by byla relevantní v řízení o umístění stavby etapy IV.B, popř. o jejím stavebním povolení či v jiném řízení dle stavebního zákona, ale nikoliv v řízení o změně integrovaného povolení.

86. Soud si je vědom judikatury Soudního dvora Evropské unie (byť ji žalobce nezmiňuje ani jí neargumentuje), která dovodila, že pokud v dřívější fázi vícestupňového povolovacího řízení nedošlo k posouzení vlivů záměru na životní prostředí, je třeba tuto skutečnosti zohlednit ve fázi vydání provozního povolení a zajistit aby takové posouzení bylo provedeno alespoň v této fázi (viz rozsudek ze dne 17. 3. 2011, Brussels Hoofdstedelijk Gewest a další, C-275/09, bod 37, či ze dne 17. 11. 2016, Stadt Wiener Neustadt, C-348/15, bod 44). V tomto ohledu je ale podstatné, že dle potvrzujícího závazného stanoviska EIA (viz str. 4) bylo pro záměr „Rozšíření a přeměna řízené skládky Č. na centrum komplexního nakládání s odpady“ dne 28. 2. 2011 vydáno závazné stanovisko EIA. Samotné výstavbě etapy IV.B tedy minimálně ještě jedno posouzení vlivů předcházelo (stavební povolení je až z roku 2017). To žalobce v žalobě nevyvrací, resp. vůbec nereflektuje existenci tohoto posouzení vlivů, a tedy ani nespecifikuje, jaké konkrétní aspekty měly být při posouzení v roce 2011 opomenuty a současně nebyly napraveny v rámci nynějšího posouzení vlivů. Přitom sám připouští, že dopady etapy IV.B byly vyhodnoceny minimálně v rámci kumulativních vlivů (což bez jakékoliv argumentace označuje za nedostatečné). Soud opět zdůrazňuje, že mu nepřísluší hrát roli žalobcova advokáta, tedy analyzovat posouzení z roku 2011, hledat v něm nedostatky a zjišťovat, zda případně byly či nebyly dodatečně posouzeny v nynějším posouzení. Teprve až ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026 (poté, co žadatelka upozornila na existenci posouzení z roku 2011) žalobce namítá, že v územním rozhodnutí ani stavebním povolení se nezmiňuje, že byly vydány v navazujícím řízení. Odhlédne-li soud od toho, že tato námitka je opožděná (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 větou poslední s. ř. s.; žalobci nic nebránilo proti tomuto závěru správních orgánů brojit již v žalobě, neboť byl obsažen v potvrzujícím závazném stanovisku EIA), lze dodat, že ze zákona o posuzování vlivů (ani jiného) neplyne, že by rozhodnutí vydané v navazujícím řízení muselo obsahovat informaci o tom, že mu předcházel proces EIA. Ani samotný fakt, že územní rozhodnutí bylo vydáno v roce 2007, tj. před posouzením z roku 2011 (na což žalobce upozornil až při jednání dne 11. 8. 2026), nutně neznamená, že nebylo provedeno dostatečné posouzení vlivů výstavby etapy IV.B. I kdyby územnímu rozhodnutí z roku 2007 již žádné další posouzení nepředcházelo, nelze vyloučit, že posouzení z roku 2011 zahrnulo i aspekty, které se řeší v územním řízení a stanovilo odpovídající podmínky – ostatně tak, jak se žalobce dožaduje nyní v rámci změny integrovaného povolení. Bylo na žalobci, aby na konkrétní nedostatky tehdejšího posouzení poukázal a zdůvodnil, zda a proč nebyly napraveny ani v rámci nynějšího posouzení. To neučinil, čímž se sám připravil o důkladnější soudní přezkum této otázky (v intencích shora citované judikatury Soudního dvora). Nevztažení některých podmínek závazného stanoviska EIA na etapu IV.B 87. Žalobce dále (opakovaně) namítá, že závazné stanovisko EIA nevztáhlo podmínky č. 2, 3, 6, 13 a 15 i na etapu IV.B.

88. K tomu, proč nebyl důvod pro etapu IV.B stanovit podmínku č. 2 (doložení nezbytnosti realizace této etapy), se již soud vyjádřil výše. Na tomto místě lze jen pro úplnost doplnit, že není zřejmé, z čeho konkrétně žalobce dovozuje údajnou vnitřní rozpornost (potvrzujícího) závazného stanoviska EIA. Žalobce nepoukazuje na žádnou konkrétní část odůvodnění těchto stanovisek, ze které by výslovně plynulo, že by se tato podmínka měla vztahovat i na etapu IV.B a ani soud ji nenachází. Jím citované části dle kontextu zjevně míří na etapu V a další. Závazná stanoviska ani netrpí žádným nedostatkem odůvodnění. Žalobce netvrdí, že by kdy namítal nevztažení této podmínky na etapu IV.B (ani v jakém konkrétním podání) a soud nebude za žalobce v jeho mnohaset stránkových podáních dohledávat, zda ji vznesl. Lze zopakovat, že není namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují (rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 3/2008 – 78,). V každém případě i kdyby ji namítal, z kontextu přezkoumávaných rozhodnutí, závazných stanovisek i dokumentace je zřejmé, proč nebyla tato podmínka stanovena i pro etapu IV.B. Pokud totiž sama odůvodňují nezbytnost etapy IV.B a vycházejí z toho, že potřebná je, nedává žádný smysl tuto podmínku stanovit. I takové implicitní vypořádání námitky je přitom přípustné (viz např. obdobně usnesení NSS ze dne 4. 2. 2026, č. j. 7 Azs 179/2025 – 24, bod 11).

89. Námitka nestanovení podmínek č. 3 (požadavek na předložení krajinářského projektu v rámci územního řízení) a č. 6 (požadavek na doložení toho, že navržené osvětlení záměru je v souladu s ČSN 36 0459, v dalších stupních projektové dokumentace) se míjí s předmětem řízení. Tyto podmínky se zjevně týkají umístění, resp. výstavby záměru, a i kdyby byly stanoveny pro etapu IV.B, nemohly se jakkoliv promítnout do napadeného rozhodnutí (změny integrovaného povolení), které, jak bylo výše opakovaně uvedeno, řeší pouze podmínky provozu záměru. Ostatně v případě podmínky č. 3 se i výslovně uvádí, že požadavek má být splněn v územním řízení; a otázka souladu navrženého osvětlení s normou ČSN se zjevně týká stavebně technického řešení záměru (viz zmínka o projektové dokumentaci). Nad rámec lze dodat, že právě uvedené dává žalobci odpověď i na to, proč tyto podmínky nebyly stanoveny pro etapu IV.B. – ta již stojí, a proto nemělo smysl pro ni takové podmínky stanovit.

90. Výše uvedené platí i pro podmínku č. 13, která vyžaduje, aby se rozšíření skládky v V. a dalších etapách realizovalo po etapách, které nepřesáhnou 500 000 m3. Ta byla totiž závazným stanoviskem EIA stanovena až pro fázi výstavby záměru, a nikoliv jeho provozu. Opět lze dodat, že absence této podmínky je dána tím, že etapa IV.B již byla stavebně provedena (což předznamenalo její objem, jak uvádí žadatelka). I přes absenci této podmínky v závazném stanovisku EIA navíc byl napadeným rozhodnutím stanoven maximální objem etapy IV.B, konkrétně na 595 000 m3, jak sám žalobce připouští. Jak bylo uvedeno v rámci vypořádání prvního žalobního bodu, z podkladů i rozhodnutí vyplývá, že byla zdůvodněna nezbytnost záměru, jeho soulad s cíli a hierarchií odpadového hospodářství včetně etapy IV.B. Žalobce ani nenabízí žádné konkrétní a podložené argumenty stran toho, proč by tento objem měl být příliš vysoký.

91. Konečně, podmínkou č. 15 závazného stanoviska EIA bylo stanoveno, že „[u]kládání odpadů do V. a dalších etap skládky je možné provádět až po zprovoznění odpovídajícího dopravního napojení (neveřejná komunikace propojující silnice II/339 (ulice P.) a místní komunikaci (ulice K.) nebo přeložka II/339“. I tato námitka se míjí s předmětem řízení. Citovaná podmínka byla v závazném stanovisku EIA stanovena „v zájmu vymístění nákladní dopravy z centra města Č. v zájmu ochrany zdraví před hlukem a snížení vlivů na kvalitu ovzduší“ (viz str. 12 závazného stanoviska EIA). Předmětem integrovaného povolení ovšem není stanovení podmínek pro omezení negativních vlivů způsobených (vnější) nákladní dopravou vyvolanou provozem zařízení (podrobně viz další žalobní bod). Nad rámec lze dodat, že správní orgány zdůvodnily nevztažení této podmínky na etapu IV.B. Uvedly, že realizace neveřejné komunikace je nutnou podmínkou ukládání odpadu v rámci V. etapy na ploše Z19, jak plyne z dokumentace (viz str. 34 či 36 závazného stanoviska EIA). Etapa IV.B je umístěna v rámci stávajícího areálu a již realizována a připravena k provozu. Realizace neveřejné komunikace nebo přeložky silnice II/339 se této etapy netýká ani nemusí týkat a takový požadavek neplyne ani z dohody s městem Č. (viz str. 14 potvrzujícího závazného stanoviska). Krajský úřad v napadeném rozhodnutí dále vysvětlil, že na etapu IV.B. se logicky nemohou aplikovat všechny podmínky závazného stanoviska EIA, neboť některé (např. neveřejná komunikace či přeložka silnice II/339) souvisí až s dalšími etapami rozšíření skládky či zprovozněním dalších, dosud neprovozovaných zařízení (viz str. 99 a 100). Podobně žalovaný uvedl, že obchvat, přeložka a neveřejná komunikace jsou stavby mimo prostor povolované etapy IV.B. (viz str. 10 a podobně str. 15 a 16). Lze tedy zjednodušeně shrnout, že důvodem, proč nebyl provoz etapy IV.B podmíněn realizací neveřejné komunikace, je skutečnost, že tato komunikace je až součástí výstavby nové části areálu pro etapy V a další, které se mají realizovat až v době (resp. pod podmínkou) jejich potřebnosti. Etapa IV.B naproti tomu žádnou výstavbu nezahrnuje a lze ji přímo provozovat. Opět nelze než konstatovat, že s těmito důvody žalobce nijak nepolemizuje. Pakliže správní orgány dospěly k závěru, že dosavadní dopravní řešení je pro etapu IV.B z hlediska vlivů na životní prostředí ještě akceptovatelné, logicky nežádaly, aby byla podmínkou jejího provozu výstavba neveřejné komunikace či zprovoznění přeložky.

92. Žalobní bod je nedůvodný. Posouzení dopravního zatížení a jeho důsledků 93. Žalobce dále v podstatě namítá, že nebyly dostatečně posouzeny negativní vlivy zejm. nákladní dopravy vyvolané provozem etapy IV.B a s nimi související emise a hlukové zatížení přes centrum Č. Tento žalobní bod se ovšem míjí s předmětem řízení. NSS v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 37/2013 – 47, dospěl k závěru, že vnější nákladní doprava není předmětem integrovaného povolení, a související námitku, dle které měly být v integrovaném povolení stanoveny podmínky pro omezení negativních vlivů způsobených nákladní dopravou vyvolanou provozem zařízení, neshledal důvodnou. Konstatoval, že podle § 13 odst. 3 písm. d) zákona o integrované prevenci mají být v integrovaném povolení obsaženy podmínky provozu zařízení a s ním přímo spojených činností provozovaných v místě areálu zařízení. Mezi takovéto činnosti bezesporu nelze zařadit vnější nákladní dopravu mimo areál zařízení. Negativní vlivy způsobené nákladní dopravou v dotčeném území mají být řešeny v rámci územního řízení, v němž se rozhoduje o umístění povolovaného zařízení v dotčeném místě (viz zejm. body 35 až 39 cit. rozsudku). Soud si je vědom toho, že zákon o integrované prevenci doznal jistých změn, ty však byly pouze formulačního rázu [zejm. došlo k vypuštění slov „včetně provozu činností přímo spojených s provozem zařízení v místě“ z § 2 písm. g) a „zařízení a s ním přímo spojených činností“ z § 13 odst. 3 písm. d), neboť již byla obsažena v definici zařízení dle § 2 písm. a), viz str. 100 a 105 důvodové zprávy k zákonu č. 69/2013 Sb.] a závěry tohoto rozsudku lze převzít pro nyní aplikovatelné znění tohoto zákona. Žalobcem namítané vady posouzení vlivů (závazných stanovisek) tak nejsou relevantní z hlediska předmětu řízení (změny integrovaného povolení). Zpracování tzv. nulové varianty 94. Žalobce dále namítá, že tzv. nulová varianta byla zpracována nesprávně, neboť se měla vztahovat ke stejnému okamžiku jako případná realizace rozšíření, tedy k okamžiku naplnění skládky, kdy již nedochází k dalšímu skládkování.

95. Podle § 5 odst. 1 zákona o posuzování vlivů zahrnuje posuzování zjištění, popis, posouzení a vyhodnocení předpokládaných přímých a nepřímých významných vlivů provedení i neprovedení záměru na životní prostředí.

96. Neprovedení záměru se zpravidla označuje jako tzv. nulová varianta. Smyslem posouzení jejích vlivů je získat co nejobjektivnější podklad pro zhodnocení, jaké klady a zápory záměr přinese oproti situaci, kdyby nebyl proveden (viz bod 166 rozsudku NSS ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 – 526, č. 2698/2012 Sb. NSS). S ohledem na tento smysl se obě varianty musí nacházet v sobě odpovídajícím režimu, tedy tak, aby je bylo možné objektivně porovnat (viz rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2018, č. j. 2 As 81/2016 – 157, body 137 a 138). Uvedené závěry sice byly vysloveny k vyhodnocení vlivů zásad územního rozvoje na životní prostředí (dle přílohy ke stavebnímu zákonu z roku 2006), ovšem lze je obdobně vztáhnout i na posuzování vlivů konkrétních záměrů. Účel posouzení neprovedení záměru je shodný.

97. Žalobce a zejména žadatelka v podstatě prosazují, aby se posouzení vlivů neprovedení záměru vztahovalo k určitému v čase „fixovanému“ okamžiku (žadatelka a žalovaný – datum vydání závazného stanoviska EIA; žalobce – 1. 1. 2025, tj. datum předpokládaného ukončení činnosti skládky). Takový závěr ovšem neodpovídá části C.3 přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů ani shora popsanému smyslu posouzení „nulové“ varianty. Zmíněná část C.3 vyžaduje, aby v dokumentaci bylo popsáno „[c]elkové zhodnocení stavu životního prostředí v dotčeném území z hlediska jeho únosného zatížení a předpoklad jeho pravděpodobného vývoje v případě neprovedení záměru, je-li možné jej na základě dostupných informací o životním prostředí a vědeckých poznatků posoudit“ (zvýraznil soud). Pokud tedy žadatelka tvrdí, že „nulovou“ variantou je myšlen současný stav a nikoliv alternativní budoucí vývoj v území, je tento názor v přímém rozporu se shora citovaným. Posouzení vlivů záměru musí obsahovat i vývoj životního prostředí v případě neprovedení záměru, tedy posouzení vlivů „nulové“ varianty do budoucna, a nikoliv jen zhodnocení stavu k určitému okamžiku. Konkrétní doba vývoje musí být (je-li to možné, viz citace výše) taková, aby byl naplněn smysl posouzení neprovedení záměru, tedy, aby bylo možné objektivně porovnat přínosy a negativa provedení a neprovedení záměru z hlediska předmětu posouzení (§ 2 zákona o posuzování vlivů; soud připomíná, že se hodnotí negativní, ale i pozitivní vlivy, viz např. § 5 odst. 4 a část D.I přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů).

98. V daném případě to znamená, že nestačilo posoudit jen stávající stav v době probíhajícího procesu EIA (jak správní orgány uvedly např. na str. 47 závazného stanoviska EIA či str. 35 prvostupňového rozhodnutí). Dokumentace vychází z toho, že „[s]oučasná úložná kapacita skládky (etapy I. až IV.A) činí 2 773 000 m3. Při posledním zaměření skládky na počátku roku 2023 zbývalo necelých 7 % objemu kapacity pro ukládání odpadů. Při dosavadních průměrných ročních návozech odpadu lze tedy očekávat naplnění kapacity skládky v průběhu roku 2024. Proto hrozí, že bez prodloužení životnosti skládky při navýšení její celkové kapacity nebudou ve velmi blízkém časovém horizontu zajištěny dostatečné kapacity pro odstraňování odpadu v regionu“ (viz str. 13). Je tedy zřejmé, že v případě neprovedení záměru se očekávalo naplnění skládky, což by logicky vedlo k ukončení přímého ukládání odpadů na skládku (pro nedostatek kapacity). Součástí posouzení vlivů neprovedení záměru tedy měla být i tato situace, neboť takový vývoj byl v případě nerozšíření skládky pravděpodobný.

99. Současně je z citovaného ale i dalších částí dokumentace patrné, že přínos záměru je spatřován mj. v dalším zajištění dostatečných kapacit pro odstraňování odpadu v regionu i širším území do budoucna (viz též např. str. 3: „na druhé straně je nutné skládkování odpadů v budoucím stavu zajistit“ či str. 9: [ú]čelem realizace záměru je zajištění kontinuity stávajícího provozu CKNO a jeho rozšíření s ohledem na nutnost přizpůsobení provozu plánům odpadového hospodářství do roku 2030 a od roku 2030. Nová zařízení přispějí k lepšímu zajištění souladu nakládání s přijímanými odpady s hierarchizací způsobů nakládání s odpady a POH ČR“). Pokud tedy měla být objektivně porovnána pozitiva a negativa provedení a neprovedení záměru, bylo zapotřebí, aby byl popsán a vyhodnocen i alternativní scénář spočívající v neprodloužení ukládání odpadů na skládku. Jen tak lze deklarovaný přínos včetně všech negativních vlivů popsaných v dokumentaci objektivně porovnat s pozitivními a negativními vlivy neprovedení záměru.

100. Jak správně uvádí žalobce, dokumentace v příslušné části C.3 (viz str. 135) jen lakonicky konstatuje, že „[v] případě nerealizace záměru by nedošlo k žádnému vývoji zatížení území, pozitivnímu ani negativnímu. Nedošlo by ke zvýšení intenzity dopravy v lokalitě a s tím souvisejícímu malému příspěvku k hlukové a imisní zátěži území“. Dokumentace tedy vychází z toho, že v případě neprovedení záměru bude zachován dosavadní stav, který ovšem s ohledem na dobu posouzení vlivů (leden 2024) popisoval stále probíhající provoz skládky včetně ukládání odpadů. Tomu odpovídá i skutečnost, že vyhodnocení dopravního zatížení, na které se jako jediné ve výše citovaném textu odkazuje, probíhalo na základě průměru objemu přepravovaného materiálu za roky 2015 – 2022, tj. v době, kdy probíhalo skládkování; a žádný jiný vývoj (kromě vývoje v případě provedení záměru) zde není popsán (viz str. 54 dokumentace). Předpokládaný alternativní vývoj spočívající v nutnosti ukončení skládkování tak posouzen nebyl. Nelze si přitom nepovšimnout, že hned v návaznosti na výše citované věty se v dokumentaci opět konstatuje, že „[b]ez dalšího rozvoje CKNO by bylo nutno zajistit odpovídající nakládání s odpady pro region v jiné lokalitě, či jiným technologickým způsobem. Potřeba vhodných skládkových prostor je však i po roce 2030 nutná“. Jak bylo výše uvedeno, je-li prezentován takový přínos záměru, bylo nezbytné popsat i opačnou situaci – negativní i pozitivní vlivy, které by nastaly, pokud by k tomuto rozvoji nedošlo (tedy nedošlo by k provedení záměru).

101. Jen pro ilustraci lze doplnit, že patrně i v důsledku výše uvedeného mylného názoru správní orgány a dokumentace dospívají k poněkud paradoxním závěrům: pokud nebude záměr proveden, v zásadě se nic podstatného nezmění, protože v současné době se stále skládkuje (viz výše citovaná část dokumentace); pokud proveden bude, tak se ale také skoro nic nezmění, protože záměr jen prodlužuje dosavadní činnost (viz např. str. 101 dole prvostupňového rozhodnutí či argumentaci na str. 12 dole napadeného rozhodnutí odkazující mj. na kapitolu D.I.1.3 dokumentace, kde se uvádí, že realizací záměru „zůstávají stávající nepříznivé zdravotní účinky hluku z dopravy prakticky na stávající úrovni“). To je již na první pohled absurdní. Takové porovnání je zcela nevypovídající z hlediska smyslu zpracování nulové varianty.

102. Pokud žadatelka tvrdí, že „z kontextu zbylých částí dokumentace“ má plynout, že i kdyby došlo k ukončení provozu skládky, provozovala by se další zařízení v rámci CKNO (podobně viz str. 85 posudku), nutně to neznamená, že by vlivy provozu CKNO byly stejné. To je jen pouhou (žadatelkou ani výslovně nevyřčenou) spekulací. Právě vyhodnocení těchto vlivů vyplývajících z neprovedení záměru měla dokumentace popsat. Jistě tedy lze připustit, že by nedošlo k ukončení veškerého provozu CKNO, nelze ovšem bez dalšího předjímat, že by jeho vlivy byly stejné. Vlivy provozu CKNO, resp. záměru nadto nelze redukovat jen na dopravní zatížení, jako to činí žadatelka, která argumentuje tím, že by nadále probíhal svoz odpadu do CKNO.

103. K argumentu žalovaného, že závazné stanovisko EIA bylo vydáno už 29. 8. 2024 (tedy před ukončením provozu skládky pro její vyčerpání, viz str. 17 napadeného rozhodnutí), lze kromě výše uvedeného ještě dodat, že z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) není podstatný skutkový stav v době provádění posouzení vlivů (či vydání závazného stanoviska EIA), ale ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Dojde-li v mezidobí k relevantní změně, je závazné stanovisko třeba doplnit, a popř. i přehodnotit (viz rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2019, č. j. 4 As 202/2019 – 87, č. 3940/2019 Sb. NSS, bod 51). Účastníci i žadatelka shodně tvrdí, že v době vydání napadeného rozhodnutí již byl provoz skládky ukončen. I kdyby tedy snad měl být v rámci nulové varianty popsán a vyhodnocen jen současný stav, nebylo by závazné stanovisko EIA aktuální.

104. Metodika, na kterou odkazuje žalovaný a cituje žadatelka, není právně závazná a nelze se jí řídit, jestliže by byla v rozporu se zákonem. Z prostého konstatování, že vyhodnotit je třeba míru přínosu ke zlepšení stavu životního prostředí v porovnání se „současným stavem (nulová varianta)“, nadto ani nelze dovozovat, že by současným stavem byl myšlen jen stav „zafixovaný“ k nějakému určitému okamžiku bez ohledu na jeho předpokládaný vývoj. I z žadatelkou citované části metodiky je naopak patrné, že smyslem zpracování nulové varianty je porovnání přínosů záměru oproti jeho neprovedení, jak bylo výše uvedeno.

105. Pro úplnost soud dodává, že nedostačené posouzení neprovedení záměru je potenciálně relevantní z hlediska předmětu řízení. Není vyloučeno, že by se ukázalo, že výsledná pozitiva a negativa provedení záměru jsou v porovnání s pozitivy a negativy jeho neprovedení neakceptovatelná, což by mohlo vést např. ke zpřísnění některých podmínek provozu záměru v integrovaném povolení.

106. Žalobní bod je důvodný. Výška záměru 107. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí povolilo výšku záměru 300 m. n. m., což je v rozporu s územním plánem a územním rozhodnutím týkajícím se skládky z roku 2007.

108. Správní orgány i autor posudku opakovaně poukázali na to, že výška záměru nebyla napadeným rozhodnutím nově povolena ani se nezměnila (viz např. str. 61, 75, 85, 90, 98 prvostupňového rozhodnutí či str. 33 napadeného rozhodnutí a např. str. 86, 94, 98 a 99 atp. posudku). S tím ovšem soud nemůže souhlasit. Prvostupňové rozhodnutí na str. 3 a 4 nahrazuje celou kapitolu 1.2 dosavadního integrovaného povolení, ve které se v návaznosti na údaj o objemu jednotlivých etap včetně nově povolované etapy IV.B stanoví: „Maximální kóta skládky v průběhu 1. i 2. fáze provozu skládky je 300 metrů n.m. (výškový systém BALT po vyrovnání).“ Napadené rozhodnutí tento text nezměnilo, neboť pouze formulačně upravilo text o objemu jednotlivých etap (viz str. 2). I kdyby ovšem výše citovaná věta o maximální kótě skládky již byla obsahem integrovaného povolení před změnou č. 28 (napadeným rozhodnutím), jak správní orgány v podstatě argumentovaly, v důsledku povolení etapy IV.B napadeným rozhodnutí se omezení výšky nově vztahuje i na tuto etapu. Jinými slovy, napadené rozhodnutí (by) sice nezměnilo požadavek na maximální výšku předchozích etap, ale jistě (by) určilo výšku nově povolované etapy. Nelze ostatně vyloučit, že by konkrétně pro tuto etapu mohla být stanovena i výška odlišná. Tento argument tedy neobstojí. Žalobní námitky jsou ovšem přesto nedůvodné.

109. Žalobce dovozuje, že by správní orgány měly v řízení o integrovaném povolení zkoumat soulad záměru s územním plánem. Zákon o integrované prevenci ovšem nic takového nestanoví (což platí i pro další zákony, podle nichž se vydávají úkony, které byly nahrazeny integrovaným povolením – zejm. zákon o odpadech, zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a zákon č. 254/2001 Sb., o vodách). Žalobce argumentuje tím, že dle stavebního zákona je územně plánovací dokumentace závazná pro rozhodování v území (§ 43 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006 i § 73 odst. 2 stavebního zákona z roku 2021). Tím se ale myslí jen rozhodování v řízeních podle stavebního zákona, a nikoliv zákonů jiných, což plyne ze systematického zařazení těchto ustanovení do stavebního zákona (ostatně „rozhodování v území“ je právě předmětem stavebního zákona, viz § 1 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006). Soudu ani není zřejmé, proč by mělo integrované povolení představovat rozhodování „v území“ (či o změně v území). Jak bylo výše opakovaně uvedeno, jeho předmětem je pouze stanovení podmínek provozu zařízení.

110. K námitce rozporu integrovaného povolení s územním rozhodnutím ze dne 1. 10. 2007 lze dále konstatovat, že dle žalobcem citované části tohoto rozhodnutí byla podmínka maximální výšky skládky stanovena na základě stanoviska Ministerstva obrany (VUSS Pardubice, tj. dřívější Vojenská ubytovací a stavební správa Pardubice). Žalobce je ovšem spolkem zaměřeným na ochranu přírody, krajiny a životního prostředí. Nepřísluší mu tedy hájit zájmy obranyschopnosti státu. Tento veřejný zájem zjevně nesouvisí s žalobcovou právní sférou, a proto k takové námitce není aktivně věcně legitimován (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2025, č. j. 6 As 186/2023 – 104, body 28, 29 a 37). Související dílčí námitky týkající se výstavby etapy IV.B se pak míjí s předmětem řízení, jak již bylo výše uvedeno.

111. Otázka, zda skutečná výška záměru v rozporu s integrovaným povolením nepřesahuje povolených 300 m. n. m., je irelevantní. Posouzení vlivů se vztahuje jen k záměru v podobě, ve které povolován [včetně všech jeho parametrů a podmínek provozu vyplývajících ze schvalovaných provozních a jiných řádů, které je žadatelka povinna dodržovat, viz § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci]. Provoz záměru v rozporu s integrovaným povolením (v tomto případě údajné porušování výškového limitu) může být předmětem kontrolní činnosti příslušných správních orgánů či hypoteticky sankcionován jako porušení integrovaného povolení (viz např. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2026, č. j. 9 As 34/2025 – 60), není však relevantní pro posouzení zákonnosti samotného integrovaného povolení či jemu předcházejícího procesu EIA. Rozhodující je, zda byla řádně posouzena (nově) povolovaná, a nikoliv skutečná výška skládky (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 7. 2026, č. j. 41 A 29/2026 – 111).

112. Námitka v replice, že výška záměru je i v rozporu s ochranným pásmem vojenského letiště Č., představuje nový žalobní bod, který byl uplatněn opožděně, tj. až po uplynutí žalobní lhůty (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 větou poslední s. ř. s.). Jak bylo navíc výše uvedeno, žalobci nepřísluší hájit veřejný zájem na obranyschopnosti státu. Vliv záměru na krajinný ráz 113. V dalším žalobním bodě žalobce rozsáhle brojí proti posouzení vlivu záměru na krajinný ráz a domnívá se, že záměr do něj nepřípustně zasahuje. Tento žalobní bod ovšem taktéž nemá přímou souvislost s předmětem řízení.

114. Ochranu krajinného rázu upravuje zákon o ochraně přírody a krajiny zejm. v § 12. Tento zákon současně nestanoví, že by souhlas k zásahu do krajinného rázu dle § 12 odst. 2 mohl být nahrazen integrovaným povolením, jak vyžaduje § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci. Jinými slovy, integrované povolení do sebe neintegruje ochranu krajinného rázu. Tento stav byl záměrem zákonodárce. Zákon o integrované prevenci v § 52 původně novelizoval i § 90 zákona o ochraně přírody a krajiny, do nějž vložil nový odstavec 5, dle kterého platilo, že „[p]ovolení ke kácení dřevin podle § 8 nebo souhlas k činnosti, která by mohla snížit krajinný ráz podle § 12, se nevydají podle tohoto zákona, pokud je jejich vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci…“. Zákonem č. 222/2006 Sb. byl ovšem citovaný odstavec záhy zrušen (viz čl. VIII bod 6). Dle důvodové zprávy totiž „[p]raxe ukázala, že v některých případech integrace nebyla vhodně provedena, popř. že dochází k faktické nemožnosti nahrazení některých složkových aktů. V tomto směru byly prozkoumány integrované prvky a navržené novely reflektují praktické obtíže způsobené zejména časovou sousledností procesu IPPC a procesů podle stavebního zákona. Kromě dílčích úprav se zcela zrušuje integrace ve vztahu k oblasti ochrany zemědělského půdního fondu, ochrany lesa a ochrany přírody a krajiny a naopak se integrují emisní záležitosti zákona o vodovodech a kanalizacích. V rámci IPPC se zachovává integrace technických oblastí životního prostředí (tj. ochrana vod, ochrana ovzduší a nakládání s odpady), oblasti ochrany veřejného zdraví, pokud jde o hluk a vibrace, a oblast lázeňského zákona, pokud se jedná o agendu realizovanou po územním rozhodnutí. Touto úpravou by měla být zajištěna integrace v plném rozsahu požadavků směrnice IPPC a zároveň by se soustředěním pouze na technické oblasti, resp. zdroje ohrožení, odstranily rozpory povolovacího řízení“ (zvýraznil soud). Zákonodárce tedy výslovně nechtěl, aby byla ochrana krajinného rázu integrována do integrovaného povolení, neboť to v praxi přinášelo problémy zejm. z hlediska provázanosti s procesy dle stavebního zákona. Naopak integraci soustředil jen na technické oblasti, a to jen v rozsahu agendy realizované až po územním rozhodnutí.

115. Předmětem integrovaného povolení je pouze stanovení podmínek provozu zařízení, jak bylo výše opakovaně uvedeno [viz opět § 2 písm. g) a § 13 odst. 3 písm. d) zákona o integrované prevenci a rozsudky NSS č. j. 2 As 105/2025 – 51, body 31 až 37, či č. j. 9 As 37/2013 – 47, bod 35], a nikoliv jeho vzhled, umístění apod. Tyto otázky se řeší v řízeních dle stavebního zákona (zejm. územním, popř. stavebním), v nichž je souhlas k zásahu do krajinného rázu podkladem rozhodnutí jako závazné stanovisko [viz § 12 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 1 větou druhou zákona o ochraně přírody a krajiny; ledaže se místo souhlasu již vydává jednotné environmentální stanovisko, viz § 83 odst. 8 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny a též § 1 odst. 4 zákona o posuzování vlivů]. Napadené rozhodnutí by tedy ani nemohlo stanovit podmínky, které by upravovaly vzhled či umístění zařízení (záměru). To lze dovodit i z výše citované důvodové zprávy. Důvod, proč byla ochrana krajinného rázu vypuštěna, byly právě praktické obtíže způsobené časovou sousledností integrovaného povolování a postupů dle stavebního zákona; a k integraci došlo zásadně v rámci agendy realizované až po územním rozhodnutí. Z toho plyne, že ochrana krajinného rázu musí být řešena ještě v rámci procesů dle stavebního zákona, zejm. v územním řízení. Ostatně i podmínka č. 3 (požadavek na předložení krajinářského projektu) závazného stanoviska EIA, jejíž absenci žalobce taktéž namítá, byla stanovena pro územní řízení.

116. Soud nepřehlédl, že integrované povolení stanoví i maximální výšku skládky. Bylo by tak možné argumentovat, že touto cestou ovlivňuje intenzitu zásahu skládky do krajinného rázu. Soud má ovšem za to, že i výška skládky a její dopad na krajinný ráz měly být posouzeny v řízeních dle stavebního zákona včetně případného omezení výšky v územním či jiném rozhodnutí v návaznosti na posouzení zásahu do krajinného rázu. I kdyby pak integrované povolení stanovilo odlišnou (vyšší) výšku skládky než rozhodnutí dle stavebního zákona (soud ponechává stranou otázku, zda by byl takový postup přípustný), nic by to neměnilo na limitu stanoveném v tomto rozhodnutí. Pokud by jej tedy provozovatel skládky překročil, porušil by územní či jiné rozhodnutí dle stavebního zákona bez ohledu na to, že by výška jinak byla v souladu s integrovaným povolením. Takový přístup je v souladu s výše uvedeným východiskem, že ochrana krajinného rázu je předmětem řízení dle stavebního zákona – jsou to tedy stavební úřady, které mají zajistit plnění podmínek stanovených (i) k jeho ochraně v rozhodnutí dle stavebního zákona v rámci stavebního dozoru (kontroly), a nikoliv správní orgány vykonávající státní správu dle zákona o integrované prevenci.

117. Soud tedy uzavírá, že případné vady procesu EIA spočívající v nedostatečném posouzení krajinného rázu nemají přímou souvislost s předmětem napadeného rozhodnutí. Žalobní bod je nedůvodný. Posouzení vlivů mimořádných stavů 118. Žalobce dále namítá, že nebyl posouzen vliv havarijního přetoku vod z jímek ze stávající skládky, etapy IV.B i dalších etap záměru např. do mělkých podzemních vod, které již nejsou v dobrém chemickém stavu, či do dvou blízkých řek.

119. Podle § 5 odst. 3 věty druhé zákona o posuzování vlivů se posuzují vlivy související s běžným provozováním záměru i vlivy vyplývající ze zranitelnosti záměru vůči závažným nehodám nebo katastrofám, které jsou pro daný záměr relevantní.

120. Podle části D.II přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů obsahuje dokumentace i charakteristiku rizik pro veřejné zdraví, kulturní dědictví a životní prostředí při možných nehodách, katastrofách a nestandardních stavech a předpokládaných významných vlivů z nich plynoucích.

121. Podle části D.IV přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů obsahuje dokumentace dále charakteristiku a předpokládaný účinek navrhovaných opatření k prevenci, vyloučení a snížení všech významných negativních vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví a popis kompenzací, pokud jsou vzhledem k záměru možné, popřípadě opatření k monitorování možných negativních vlivů na životní prostředí (např. post-projektová analýza), které se vztahují k fázi výstavby a provozu záměru, včetně opatření týkajících se připravenosti na mimořádné situace podle kapitoly II a reakcí na ně.

122. Správní orgány se obdobnými námitkami (včetně námitek žalobce) zabývaly. V závazném stanovisku EIA (viz str. 27, 33 až 35, 56) k nim žalovaný uvedl, že kapitola D.II dokumentace obsahuje adekvátní popis rizik havárií vzhledem k charakteru záměru a jeho předpokládaným vlivům. Dále žalovaný v podstatě argumentoval, že řešení havárií jsou obsažena v havarijním a provozním řádu a že dokumentace obsahuje dostatečný popis preventivních opatření, a to i ve vztahu k ochraně vod (těsnicí systém skládky, drenážní systém, monitoring stavu hladiny v jímce průsakových vod, záložní čerpadlo, přednostní odvoz průsakových vod na čistírnu odpadních vod, povinnost jímku v předstihu odčerpat atp.). Podobně argumentoval ministr v potvrzujícím závazném stanovisku EIA (viz str. 7, 13 a 19); krajský úřad v prvostupňovém rozhodnutí (viz např. str. 96, 101, 103); a žalovaný v napadeném rozhodnutí (viz např. str. 11 a 12, 19, 23 a 46).

123. Soud souhlasí s žalobcem, že popis nejrůznějších opatření, která mají předcházet či zmírňovat havarijní a podobné mimořádné stavy, nelze zaměňovat za vyhodnocení jejich vlivů na životní prostředí. Z výše citovaného § 5 odst. 3 věty druhé zákona o posuzování vlivů plyne mj. i povinnost posoudit vlivy záměru vyplývající ze zranitelnosti záměru vůči závažným nehodám nebo katastrofám. Část D.II přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů pak v této souvislosti přímo vyžaduje, aby součástí dokumentace byla i charakteristika „rizik pro veřejné zdraví, kulturní dědictví a životní prostředí při možných nehodách, katastrofách a nestandardních stavech a předpokládaných významných vlivů z nich plynoucích“ (zvýraznil soud). Na to navazuje část D.IV přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů, která vyžaduje „charakteristiku a předpokládaný účinek navrhovaných opatření … týkajících se připravenosti na mimořádné situace podle kapitoly II a reakcí na ně“. Charakteristiku významných vlivů plynoucích z možných nehod, katastrof a nestandardních stavů tak zákon chápe jako samostatnou náležitost dokumentace, na kterou teprve navazuje charakteristika opatření, které na tyto mimořádné (havarijní apod.) stavy mají reagovat.

124. Správní orgány však své závěry zjevně založily na tom, že postačuje pouze charakteristika těchto opatření, aniž by se zabývaly tím, zda dokumentace skutečně obsahuje i charakteristiku významných vlivů mimořádných situací, jako je žalobcem namítaná možnost přetoku vod z jímek v případě selhání preventivních opatření. S podstatou této otázky (a žalobcových námitek, viz podkapitola 3.2.2.24 na str. 119 žalobcova vyjádření k podkladům rozhodnutí v odvolacím řízení, kde žalobce namítal – byť primárně k rizikům požárů – že není popsáno, co by se mohlo z hlediska veřejného zdraví a životního prostředí stát v případě poškození větrem, povodní, přívalovými dešti apod. a jaké emise škodlivých látek by takové události mohly přinést, a že jsou popsány pouze postupy a opatření pro prevenci a likvidaci takových událostí) se tedy nevypořádaly. Jejich rozhodnutí a závazná stanoviska EIA jsou proto v tomto rozsahu nepřezkoumatelná [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Případné nedostatečné posouzení vlivů mimořádných stavů by se přitom mohlo promítnout i do posouzení navrhovaných opatření, která na ně mají reagovat a jsou obsažena v integrovaném povolení a např. v provozním či havarijním řádu [schvalovaných integrovaným povolením, viz též § 13 odst. 4 písm. g) či § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci]. Tento nedostatek tak má souvislost s předmětem řízení.

125. Další dílčí žalobcovy námitky jsou ovšem nedůvodné.

126. Žalobce popírá závěry správních orgánů o tom, že kapacita jímek je dostatečná, s odkazem na to, že v důsledku klimatické změny dochází k nárůstu četnosti a intenzity extrémních přívalových dešťů. Toto tvrzení je však zcela obecné a ničím nepodložené. Žalobce nespecifikuje, jak intenzivní deště lze oproti dosavadnímu stavu očekávat, a ani nepředkládá žádné důkazy (či výpočty) k tvrzení, že tyto deště „mohou násobně překročit akumulační schopnost systému“. Soud tak může jen obecně poukázat na to, že dle dokumentace je jímka dimenzovaná i se zohledněním srážkových vod a při dosavadním provozu vykazuje dostatečnou rezervu i při vydatnějších srážkách (viz str. 76 a 167). Soud, jak již uvedl v usnesení o žalobcově návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě (viz bod 31), ani nevidí žádný důvod, proč by měla být „prakticky nerealizovatelná“ povinnost jímky s předstihem odčerpat. I náhlé bouřky a přívalové deště lze s jistým předstihem meteorologicky předvídat a žalobce nepředkládá žádnou podrobnější argumentaci, proč by tomu nemělo být (natož aby ji důkazně podpořil).

127. Totéž pak lze říci k obecnému tvrzení o nedostatečném posouzení robustnosti systému při povodňových událostech. Žalobce jen spekuluje o tom, že se hladina podzemní vody může zvednout natolik, že dojde k překročení bezpečnostního limitu pod nejnižším těsnícím prvkem skládky, což „může vést k infiltraci vod do tělesa skládky“, aniž by cokoliv z toho jakkoliv doložil. Kromě toho je třeba dodat, že technologické provedení stavby („robustnost“ těsnění) není předmětem integrovaného povolení, ale stavebního řízení a povolení. Tato námitka se tedy navíc míjí s předmětem řízení. To platí i pro námitku, že jímky nejsou řádně odizolovány od okolí, což žalobce dovozuje z ortofotografie údajného průsaku. Ani dostatečnost izolace není předmětem integrovaného povolení, ale je nutno ji řešit především v řízení stavebním, neboť souvisí s konkrétním stavebně technickým provedením stavby, a nikoliv podmínkami provozu zařízení. Nadto se zjevně týká historického stavu, a nikoliv přímo etapy IV.B, která je předmětem napadeného rozhodnutí. Soud též opakuje (viz opět bod 31 usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě), že z odkazované ortofotografie (viz str. 124 žalobcova doplnění odvolání ze dne 27. 4. 2025) ani není patrný žádný průsak (jen tmavší skvrna na poli, která může, ale nemusí být vodou, nadto z jímek skládky).

128. Konečně žalobce namítá, že závazné stanovisko EIA stanovilo nedostatečné podmínky pro dno a „geologické podloží“ záměru, neboť do svých podmínek nepromítlo konkrétní technické řešení těsnícího systému dna skládky, a polemizuje s tím, zda je tento těsnící systém dostatečný a vyhovující z pohledu unijního práva. Ani tato námitka nesouvisí s předmětem řízení. Lze jen zopakovat, že integrované povolení řeší jen podmínky provozu zařízení, a nikoliv stavební provedení záměru včetně provedení dna skládky a těsnícího systému. Případná absence podmínky závazného stanoviska EIA stanovící složení dna skládky se tedy nijak netýká napadeného rozhodnutí, neboť by takovou podmínku nemohlo převzít; a napadené rozhodnutí ani neřešilo provedení dna skládky (těsnící systém). Dílčí námitka absence normy ČSN ve správním spise je kromě toho i opožděná, neboť byla uplatněna až po uplynutí žalobní lhůty ve vyjádření ze dne 6. 8. 2026 (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 větou poslední s. ř. s.) Posouzení vlivů zkrápění skládky 129. Žalobce též namítá, že nebyly dostatečně vyhodnoceny vlivy odparu a rozptylu látek do ovzduší při procesu zkrápění a rozlivu skládkových vod na těleso skládky.

130. Správní orgány k obdobné námitce uvedly, že se jedná o standardní technologický postup pro snížení prašnosti, který je povolen v integrovaném povolení. Umožňuje jej norma ČSN 83 8033 v kapitole 6.

3. Dle složení průsakové vody (popsané v příloze č. 5 dokumentace) se bude jednat o odpar vodní páry podobně, jako dochází k odparu ze zvlhčené půdy, vodních ploch apod. Tato skutečnost nebude mít vliv na životní prostředí ani zdraví (viz str. 46 závazného stanoviska EIA, str. 17 a 18 potvrzujícího závazného stanoviska EIA a str. 22 a 45 napadeného rozhodnutí).

131. Soud souhlasí s žalobcem, že úvaha správních orgánů o tom, že odpar ze skládkových vod rozlévaných na skládku je v podstatě srovnatelný s odparem vodní páry z půdy či vodních ploch (tedy v podstatě, že se jedná o neškodnou vodní páru), je nepodložená. Správní orgány odkázaly na přílohu č. 5 k dokumentaci, která obsahuje vyhodnocení monitoringu vod ze skládky za roky 2020 až 2022. Tyto dokumenty ovšem obsahují pouze rozbor skládkové vody jako takové, a nikoliv odparu; jak navíc správně poukazuje žalobce, z výsledků rozboru vyplývá, že skládková voda je silně znečištěná (viz str. 38 přílohy č. 5c, str. 39 přílohy č. 5d a str. 39 přílohy č. 5e, z poslední lze doslova citovat: „Průsakové skládkové vody z jímek A, B, C vykazují extrémně vysoké koncentrace prakticky všech sledovaných ukazatelů. … V porovnání s metodickým pokynem MŽP vykazují některé sledované parametry koncentrace převyšující kritérium C, což odpovídá silnému znečištění. V prostředí skládky, ze kterého jsou tyto vody zachytávány, to není neobvyklé.“). Správní orgány zjevně vyšly z názoru autora posudku (viz např. str. 82). I on ovšem odkazuje pouze na přílohu č. 5 dokumentace, která se rozborem odpařujících se látek nezabývá, a ani neprezentuje žádné odborné argumenty, jimiž by v návaznosti na rozbory skládkové vody vysvětlil, proč se uvolňuje skutečně jen „neškodná“ pára (a nikoliv spolu s ní i další látky), která nemá dopad na životní prostředí a zdraví (např. že skládkové vody obsahují jen takové látky, které vodní parou nemohou být unášeny a proč, popř. že by se do ovzduší mohly dostat jen v minimálním množství, které není škodlivé a proč). Jistě přitom nelze automaticky předpokládat, že odpar bude obsahovat jen čistou vodu, na kterou se nebudou vázat další, potenciálně nebezpečné látky. Samotná dokumentace pak k otázce možných vlivů zkrápění skládky skládkovými vodami a jejich odparů mlčí.

132. Neobstojí ani argument standardním technologickým postupem. Pomine-li soud, že citovaná norma ČSN zkrápění toliko umožňuje (tedy nepředepisuje), sama skutečnost, že je určitý postup standardní či v souladu s normami ČSN nic nevypovídá o tom, zda za konkrétních okolností může či nemůže mít významný vliv na životní prostředí či zdraví. Ostatně (alespoň to soud předpokládá) i všechny ostatní postupy uplatňované žadatelkou jistě odpovídají příslušným normám, přesto je zapotřebí posouzení vlivů záměru. Zákon o posuzování vlivů nevyjímá ze svého předmětu určité činnosti jen z toho důvodu, že by je předvídaly právní předpisy či normy ČSN; naopak předpokládá, že budou posouzeny i vlivy vyplývající z použitých technologií (viz část D.I přílohy č. 4 tohoto zákona). Totéž lze říci pro argument, že tento postup má zabránit prašnosti (tedy jiným potenciálně negativním vlivům). Ani to neznamená, že sám o sobě nemá významné negativní vlivy na životní prostředí nebo zdraví.

133. Pokud žadatelka dále argumentuje, že není zřejmé, proč by se mělo jednat o samostatný proces odlišný od akumulace skládkového plynu, který je jímán a spalován, je třeba říci, že taková úvaha není obsahem rozhodnutí a závazných stanovisek správních orgánů, které jsou předmětem soudního přezkumu (a navíc ani nemá oporu v dokumentaci či posudku). Jejich odůvodnění již nelze dodatečně doplňovat vyjádřením k žalobě (viz obdobně např. bod 25 rozsudku NSS ze dne 23. 4. 2021, č. j. 3 As 250/2020 – 77). K tvrzení žadatelky, že žalobce nezpochybnil závěry odborné dokumentace a posudku odborným podkladem, lze dodat, že právě v procesu EIA měly být řádně a odborně popsány a vyhodnoceny veškeré vlivy záměru včetně tohoto technologického postupu, a to zvláště za situace, kdy na to žalobce opakovaně upozorňoval. To se nestalo.

134. Soud tedy shrnuje, že závazná stanoviska EIA řádně nevyhodnotila potenciální vlivy zkrápění skládky na životní prostředí a zdraví. Závěr správních orgánů o tom, že bude unikat jen vodní pára srovnatelná s odparem z vodních ploch či půdy, nemá oporu v podkladech rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], neboť odkazovaná příloha č. 5 dokumentace neobsahuje údaje o samotném odparu a dostatečné odborné argumenty nevyplývají ani z jiných podkladů (zejm. dokumentace či posudku). Tato vada se týká předmětu napadeného rozhodnutí, neboť povinnost zpětného rozlévání průsakové vody stanovil bod 10 prvostupňového rozhodnutí (viz str. 5), který změnil podmínku D.B.1 integrovaného povolení. Soud opět dodává, že i kdyby tato povinnost byla stanovena již v předchozím znění integrovaného povolení (před nynější změnou č. 28), pořád platí, že byla minimálně nově stanovena pro nyní povolovanou etapu IV.B.

135. Dílčí námitka, že zkrápěním dochází k záměrnému znehodnocení relativně čisté dešťové vody ze sedimentačních jímek, není důvodná. Soud předně podotýká, že žalobce si ve své argumentaci poněkud odporuje. Nejprve brojí proti tomu, aby se „relativně čistá dešťová voda“ ze sedimentačních jímek znehodnocovala naléváním na těleso skládky; ale posléze namítá, že se správní orgány nezabývaly tím, zda není možné k zabránění prašnosti používat méně rizikové metody, než „recirkulace znečištěných výluhů“. Ve své námitce tak na jednu stranu požaduje používání méně rizikových metod než polévání skládkovými vodami, ale na straně druhé odmítá používání „relativně čisté dešťové vody“. V každém případě správní orgány vysvětlily, že zkrápění užitkovou vodou bude prováděno dle konkrétních meteorologických podmínek v období zvýšeného sucha, tak aby byla snížena prašnost a zároveň aby nedocházelo k nadbytečnému vzniku průsakových vod; že v případě potřeby je použití vody ze sedimentační jímky nezbytné; a že objem použité vody nelze předvídat, neboť závisí na aktuálních klimatických podmínkách (viz str. 46 závazného stanoviska EIA a obdobně str. 17 a 18 potvrzujícího závazného stanoviska EIA str. 72 dokumentace). Správní orgány se tedy žalobcovými námitkami řádně zabývaly, vzaly v potaz snahu o minimalizaci znečištění dešťových vod ze sedimentačních jímek a vysvětlily nezbytnost jejich použití. Žalobce sám pak nekonkretizuje žádný jiný postup pro účinné snížení prašnosti, který by za daných okolností více šetřil dešťovou vodu ze sedimentačních jímek a (zřejmě současně) nepoužíval vodu skládkovou. Emise plynných látek 136. Žalobce dále vznáší řadu námitek týkajících posouzení emisí různých plynů. Soud předesílá, že tyto námitky jsou formulovány velmi stručně a obecně, takže často lze jen stěží seznat, kam jimi žalobce míří a lze je vypořádat jen se stejnou mírou obecnosti.

137. Žalobce předně namítá, že v dokumentaci chybí informace o celkovém množství emitovaného skládkového plynu a jsou uváděny jen historické hodnoty plynu spáleného v kogenerační jednotce. Správní orgány k obdobným námitkám žalobce uvedly, že součástí dokumentace (přílohy č. 5, 5a a 5b) jsou i výsledky monitoringu skládkových plynů za roky 2020, 2021 a 2022, který se zabýval i množstvím úniků skládkových plynů a dospěl (v posledním roce monitoringu) k závěru, že skládka je v kategorii II. Ve skládce jsou instalovány sběrné rohože, které zajišťují odvedení vznikajícího skládkového plynu do kogenerační jednotky. Jedná o podtlakový systém, tj. skládkový plyn je odtahován (čerpán) do kogenerační jednotky, kde je spalován. Dokumentace na str. 66 obsahuje i množství spáleného skládkového plynu (17 668 m3) a dle údajů od žadatelky bylo za celý rok 2023 spáleno 24 000 m3 skládkového plynu. Množství a vývoj skládkového plynu byly popsány v dokumentaci na str. 71 a 72. Dokumentace obsahuje i odhad skládkového plynu na úrovni 200 000 m3 za rok pro všechny etapy záměru (viz str. 32, 42, 43, a 57 a 58 závazného stanoviska EIA, str. 15 a 16 potvrzujícího závazného stanoviska EIA či str. 35 prvostupňového rozhodnutí). K téměř totožné žalobcově odvolací námitce žalovaný dodal (viz str. 21 a 22 napadeného rozhodnutí), že množství spáleného plynu dobře ilustruje množství plynu generovaného skládkou, kterému je úměrné, a je vhodné pro úvahy o celkové situaci; a citoval závěry přílohy č. 5 dokumentace, dle které skládka z hlediska tvorby plynu spadá do II. třídy, u které dle norem ČSN není nutno během skládkování plyn odsávat a likvidovat, pokud je těleso skládky (kromě aktivní plochy pro ukládání odpadu) v průběhu skládkování udržováno plynotěsně překrýváním materiály technického zabezpečení skládky a zároveň je plynotěsně udržovaný i průběžně budovaný odplyňovací systém.

138. S výše uvedenými závěry žalobce nevede žádnou konkrétní polemiku. Soud tak jen obecně konstatuje, že množství skládkového plynu (resp. jeho úniky) byly v dokumentaci popsány (zejm. v přílohách č. 5, 5a a 5b a na str. 71 a 72), a stejně tak byly uvedeny údaje o spáleném skládkovém plynu a vypočten předpoklad jeho ročního množství. I soudu se jeví, že množství spáleného skládkového plynu by mělo odpovídat jeho celkové produkci, je-li aktivně odtahován podtlakovým systémem přímo do kogenerační jednotky. Soudu z žalobcovy kusé (a ničím nepodložené) argumentace není zřejmé, proč by mělo docházet k nějakým významnějším únikům skládkového plynu (které by mohly mít významný vliv na životní prostředí či zdraví, jenž by měl být posouzen), jestliže dle posledních dostupných výsledků monitoringu (viz str. 10 přílohy č. 5b dokumentace) stačí k utěsnění skládky překrývání materiály technického zabezpečení skládky (což je zajištěno mj. podmínkou č. 18 závazného stanoviska EIA, viz níže). I posudek potvrzuje, že by postačoval pasivní systém odplynění a aktivní systém (odčerpávání plynu do kogenerační jednotky) je nadstandardní (viz např. str. 61).

139. Pokud žalobce dále namítá, že při posouzení dopadů na klima byly pominuty emise metanu s odkazem na budoucí útlum skládkování, není to úplná pravda. Prvořadým důvodem, proč nebyly uvažovány emise metanu, je skutečnost, že skládkový plyn, který je obsahuje, je jímán a spalován v kogenerační jednotce (viz str. 152 dokumentace dole a např. str. 18 potvrzujícího závazného stanoviska EIA). Jde-li o dopady vnější dopravy (námitka, že dovoz odpadů probíhá i ze vzdálenějších míst než dle dokumentace), lze jen zopakovat, že tyto emise nejsou předmětem napadeného rozhodnutí – změny integrovaného povolení (viz výše vypořádání žalobního bodu týkajícího se dopravní zátěže). Soudu dále není zřejmé, proč by mělo posouzení vlivů pracovat se „zbývajícím uhlíkovým rozpočtem České republiky“ či dopadem na schopnost České republiky dostát svým „mezinárodním i vnitrostátním závazkům ochraně klimatu a lidských práv“. Zákon o posuzování vlivů nic takového výslovně nepředepisuje a žalobce tuto námitku blíže nerozvádí.

140. Žalobce dále velmi stručně namítá, že nebyly dostatečně vyhodnoceny dopady tuhých znečišťujících látek PM10 a že doporučení dokumentace neprovozovat recyklaci stavebních a demoličních odpadů souběžně s provozem mobilního drtiče se nepromítlo do podmínek napadeného rozhodnutí. K tomu lze jen obecně konstatovat, že sám žalobce odkazuje na str. 169 a 170 dokumentace, která obsahuje posouzení emisí tuhých znečišťujících látek PM10, aniž by jakkoliv konkretizoval, v čem je deficitní. Doporučení „neprovozovat recyklaci stavebních a demoličních odpadů souběžně s provozem mobilního drtiče“ je zde sice skutečně uvedeno, avšak – jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí (viz str. 28), což žalobce vůbec nereflektuje – recyklace stavebních a demoličních odpadů ještě nebyla napadeným rozhodnutím povolena (viz str. 9 prvostupňového rozhodnutí dole). Souběžný provoz s drtičem tak nemůže probíhat, a nebyl proto důvod tuto podmínku stanovit.

141. Soudu dále není zřejmé, proč by mělo napadené rozhodnutí či posouzení vlivů reflektovat hypotetické budoucí změny právní úpravy ochrany ovzduší. Pro obojí je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí (viz § 75 odst. 1 s. ř. s. a již citovaný rozsudek NSS č. j. 4 As 202/2019 – 87, bod 51). Žalobce přitom pouze odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2881, jejíž transpoziční lhůta ke dni vydání napadeného rozhodnutí ještě neuplynula (viz čl. 30 bod 1), a ani netvrdí nic o tom, že by již byla provedena v českém právním řádu.

142. Závěrečná námitka ohledně nedostatečného posouzení zápachu je také zcela nekonkrétní. Žalobce nespecifikuje, v čem je posouzení zápachu nedostatečné ani jak konkrétně nebyla dodržena metodika žalovaného (ani o jakou konkrétní metodiku se jedná). Lze tak jen obecně dodat, že správní orgány se otázkou zápachu zabývaly. Vysvětlily, že za účelem posouzení a prevence zápachu byla závazným stanoviskem EIA a napadeným rozhodnutím stanovena podmínka analýzy složení skládkového plynu (č. 19 závazného stanoviska EIA a podmínka L.4 v prvostupňovém rozhodnutí, resp. její změna na str. 2 napadeného rozhodnutí) a dle provozního řádu (a podmínky č. 18 závazného stanoviska EIA) se provádí průběžné hutnění uloženého odpadu a důsledné překrývání denní vrstvy odpadů krycím materiálem v co nejkratší době po jeho zhutnění, což má zápachu zamezit (viz např. str. 12, 13, 27, 32 a 33 závazného stanoviska EIA, str. 12 potvrzujícího závazného stanoviska EIA a str. 62, 69, 72, 84, 97 a 101 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaný k tomu dodal, že metodika připravená pro žalovaného Technologickou agenturou ČR v roce 2023 (o které patrně žalobce v žalobě hovoří) není právně závazná, a navíc se nyní nejedná o novou skládku (viz str. 27 a 28 napadeného rozhodnutí). Ani s tím žalobce nijak konkrétně nepolemizuje.

143. Dodatečná námitka, že kogenerační jednotka byla údajně odstraněna a nebyla znova nainstalována, představuje nový žalobní bod, který byl uplatněn až v replice, tj. po uplynutí žalobní lhůty, a proto se jím soud nemůže zabývat (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 věta poslední s. ř. s.). Jen nad rámec lze zopakovat, že rozhodnutí správních orgánů předpokládají provoz kogenerační jednotky, a pokud by byla skládka provozována bez ní, jednalo by se o stav v rozporu s nimi, který ale není rozhodný pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí (viz výše bod 111). Požáry a protiprávní jednání žalobce 144. Podstatou dalších námitek je žalobcovo přesvědčení, že dosavadní údajná vysoká četnost požárů a protiprávní jednání žadatelky se měly promítnout do podmínek závazného stanoviska EIA či napadeného rozhodnutí.

145. Soud konstatuje, že i tato námitka je velmi obecná. Žalobce v podstatě jen vyjmenovává jednotlivé případy požárů a žadatelčina (někdy jen domnělá) „provinění“ a bez dalšího požaduje stanovení přísnějších podmínek pro monitoring a dovážený odpad (resp. dokonce omezení druhů skládkovaných odpadů).

146. Žalobce předně poukazuje na to, že v letech 2016 až 2023 došlo k jedenácti požárům skládky. I touto námitkou (riziky požárů) se ovšem správní orgány řádně zabývaly. Poukázaly na to, že žadatelka doložila evidenci za posledních pět let dokládající zahoření s četností jednou až dvakrát ročně. Nejčastější příčinou byly zbytky z vytápění. Odkázaly na posudek, který podrobně popisuje protipožární opatření, a konstatovaly, že rozsah zabezpečení hlediska předcházení požárům a nastavení likvidace požárů je na vysoké úrovni (viz např. str. 42 závazného stanoviska EIA). Posudek v návaznosti na část D.II dokumentace dle správních orgánů konkrétně popisuje aktivní i pasivní protipožární opatření jako jsou důkladné zakrývání aktivní plochy skládky inertním materiálem, důsledná kontrola při přejímce odpadu včetně kontroly termokamerou, permanentní přítomnost závodčího v době ukládání odpadu na skládce, pravidelný provoz dozeru a kompaktoru při ukládání odpadů, dodržování velikosti aktivní plochy složiště, rozmístění hasicích přístrojů na složištích i pracovních strojích či vybavení dozeru a kompaktoru přetlakovými kabinami. Součástí provozního řádu (kapitola 8.2) je rovněž popis způsobu vypořádání se s havarijními situacemi včetně požárů požárem vzniklým na tělese skládky. V případě požáru je situace řešena požárně poplachovou směrnicí a pokyny pro evakuaci, požárním řádem pro skladování nebezpečných odpadů, požárním řádem pro skladování ojetých pneumatik a požárním řádem pro čerpací stanici pohonných hmot a podpůrně též havarijním plánem. Pro případ požáru je provozovna vybavena hasicími přístroji a požárním hydrantem. Příjezdová komunikace konstrukcí vyhovuje pro pojezd požární techniky dle požadavků ČSN 73 0802. V případě požáru se předpokládá, že represivní zásah provede hasičský záchranný sbor (viz str. 52 a 53, 84, 96 a 103 prvostupňového rozhodnutí).

147. Přímo k žalobcovým námitkám stran četnosti požárů uvedly, že případné zahoření je minimalizováno stanovenými postupy v úzké spolupráci s hasičským záchranným sborem. Přehled událostí předložený žalobcem vztahující se k období od roku 2016, dokládá ojedinělé případy zpravidla malého rozsahu. Jedná o výjimečné situace, na něž žadatelka reaguje dle interních předpisů. Havarijní a poruchové stavy řeší aktuální havarijní plán i provozní řád schválený integrovaným povolením. Areál CKNO má rovněž zpracován a pravidelně aktualizován požární řád. Žadatelka tedy těmto rizikům předchází v maximální možné míře a zároveň má nastavena účinná opatření pro jejich zvládnutí. Žalobce přitom neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by stávající opatření činily nedostatečnými (viz str. 13 potvrzujícího závazného stanoviska EIA). S tím se žalovaný k opakované žalobcově námitce v napadeném rozhodnutí ztotožnil (viz str. 11 a 12) a dodal, že žalobce jen vyjmenovává případy jedenácti požárů na dotčené skládce v období let 2016 až 2023 s plošným rozsahem od 1 m2 do 10 000 m2. Jen jednou byla plocha větší, než čtverec hrany 10 m2. Tento výčet požárů bez připojené informace o znatelném dopadu na obyvatelstvo dle žalovaného sám o sobě dostatečně ilustruje, že autor posudku nechybil v závěru, že případné vlivy havárií, poruch, nehod katastrof se odehrají převážně ve vlastním areálu provozovny bez významného vlivu na veřejné zdraví (viz str. 19).

148. I nyní žalobce jen opakuje svou námitku a dokládá stejný přehled požárů, aniž by jakkoliv reagoval na úvahy správních orgánů. Opět nevysvětluje, proč by počet či četnost požárů měl být příliš vysoký v případě této konkrétní skládky, ani nijak neargumentuje k tomu, proč by přijatá opatření k předcházení a likvidaci požárů měla být nedostatečná či jaká další opatření by měla být přijata. Soudu tak nezbývá než ve shodě se správními orgány zopakovat, že ani jemu se z poskytnutého přehledu nejeví, že by byla četnost požárů vysoká či že by se jednalo převážně o závažné případy. K požárům dochází průměrně jednou až dvakrát ročně, což je četnost, která odpovídá údajům dle žadatelkou poskytnuté evidence (viz výše), žalobce tedy nepředkládá nic, co by nebylo vyhodnoceno. Jak již soud uvedl v usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě (viz bod 33), v naprosté většině jednalo o menší požáry (s jedinou výjimkou k nim došlo maximálně na ploše do 100 m², většina se však spíše týkala jednotek až nižších desítek m²), z nichž řadu zlikvidoval toliko zásah zaměstnanců skládky. Jediný závažný případ požáru se odehrál v roce 2016 a od té doby se již neopakoval. Žalobce ani nepopisuje a nedokládá, že by měly jakýkoliv, natož významně negativní vliv na životní prostředí. Jak trefně uvedl žalovaný, tento přehled spíše naopak svědčí o tom, že dosud přijatá opatření fungují a případné požáry se daří včas likvidovat. Lze jen zopakovat, že žalobce ani nespecifikuje, v čem by měla být ta nyní přijatá (viz výše jejich výčet, který je podrobně popsán např. na str. 67 a 68 posudku a také na str. 166 dokumentace) nedostatečná a jaká lepší by byla zapotřebí.

149. Soudu ani není zřejmé, proč by měla být pro posouzení věci jakkoliv relevantní údajná protiprávní jednání žadatelky. Jak již bylo výše opakovaně řečeno, předmětem posouzení vlivů není provozování záměru v rozporu s integrovaným povolením, tím méně jiná porušení předpisů či integrovaných povolení pro jiné skládky, která žalobce popisuje v rámci návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Ze zákona o posuzování vlivů ani zákona o integrované prevenci neplyne, že by něco takového mělo být bráno v potaz a ani žalobce na žádná konkrétní ustanovení nepoukazuje. Odkazuje pouze na obecná ustanovení o rozsahu a způsobu posuzování, tj. § 2 a § 5 zákona o posuzování vlivů, z nichž ale spíše argumentem a contrario plyne opak – tedy že nic takového nespadá do rozsahu ani způsobu posuzování. Dále žalobce odkazuje jen na obecnou zásadu materiální pravdy dle § 3 správního řádu, z níž to taktéž nelze dovodit.

150. Z žaloby ani není patrné, z jakého (zákonem stanoveného, viz např. § 64 správního řádu) důvodu měl žalovaný přerušit řízení o změně integrovaného povolení ani jaké „podklady z trestního řízení relevantní pro předmět povolování“ si snad měl vyžádat. Žalobce sám žádné takové podklady nejmenuje a nevysvětluje, dle jakého ustanovení (z jakého důvodu) mělo být řízení přerušeno. Soud tedy může jen obecně konstatovat, že nevidí žádnou relevantní souvislost mezi trestním řízením ve věci údajného spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby, který měl být spáchán skládkováním jiných, než vykazovaných odpadů, a předmětem napadeného rozhodnutí (integrovaného povolení). I kdyby za něj byla žadatelka pravomocně odsouzena, nemělo by to na řízení o změně integrovaného povolení žádný přímý dopad. Jeho výsledek tak nepředstavuje řešení nějaké předběžné otázky ve vztahu k řízení o integrovaném povolení [§ 64 odst. 1 písm. c) správního řádu].

151. Lze jen pro úplnost dodat, že popsaná údajná protiprávní jednání ani nesvědčí o nějakém opakovaném dlouhodobém porušování integrovaných povolení či jiných předpisů (jak již soud uvedl v bodě 34 usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě), což se patrně žalobce snaží naznačit. Ve skutečnosti žalobce popisuje jen dva delikty, za které byla (pravděpodobně) žadatelka pravomocně potrestána, z nichž jen jeden se týkal porušování integrovaného povolení. Oba jsou přitom poměrně historického rázu (informace o potrestání byla dle tvrzení žalobce zveřejněna už v roce 2019, ve druhém případě se pochybení týkalo dokonce až let 2016 a 2017). Dále již žalobce odkazuje jen na novinový článek a na dosud probíhající trestní řízení, v němž ještě nepadlo pravomocné rozhodnutí, a jehož předmět se primárně týká krácení poplatků. Ani kdyby tedy byly tyto skutečnosti relevantní, nebyl by na jejich základě důvod stanovit nějaké přísnější podmínky provozu skládky – natož snad omezit skládkování některých druhů odpadů (zde již soudu vůbec není zřejmé, jak by se tím mělo předejít údajnému porušování integrovaného povolení). Žalobce ve své kusé argumentaci nadto ani nespecifikuje žádné konkrétní deficity integrovaného povolení či schválených řádů (provozního, havarijního apod.), které by snad obdobné jednání umožňovaly a ani nespecifikuje, jaké konkrétní podmínky by v nich měly být stanoveny.

152. Žalobní bod je nedůvodný. Námitka porušení § 8 odst. 2 zákona o integrované prevenci 153. Žalobce v neposlední řadě namítá i procesní pochybení spočívající v porušení § 8 odst. 2 zákona o integrované prevenci tím, že město Č. nezveřejnilo celé znění žádosti a informaci o tom, kdy a kde lze nahlížet do příloh žádosti, zveřejnilo pozdě.

154. Podle § 8 odst. 2 zákona o integrované prevenci úřad současně ve lhůtě podle odstavce 1 prostřednictvím informačního systému integrované prevence, na své úřední desce a na úřední desce obce, na jejímž území je nebo má být zařízení umístěno, zajistí zveřejnění žádosti a stručného shrnutí údajů podle § 4 odst. 1 písm. d) a informaci o tom, kdy a kde lze nahlížet do příloh žádosti, které nejsou dostupné v elektronické podobě, a, pořizovat si z nich výpisy, opisy, popřípadě kopie. Úřad a obec tyto informace vyvěsí a na svých úředních deskách na dobu 30 dnů. V této lhůtě může každý zaslat úřadu své vyjádření k žádosti. V pochybnostech se za den zahájení zveřejnění považuje den, v němž úřad zveřejnil žádost a stručné shrnutí údajů podle § 4 odst. 1 písm. d) prostřednictvím informačního systému integrované prevence.

155. Soud připomíná, že nikoliv každé procesní pochybení správních orgánů může vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je možné zrušit pouze tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že vada řízení mohla mít vliv na zákonnost, popř. správnost napadeného rozhodnutí (viz § 75 odst. 3 s. ř. s.). Současně platí, že soudní řád správní neumožňuje žalobci vznášet námitky týkající se ochrany práv třetích osob (pokud nejsou jeho členy), nýbrž pouze k ochraně vlastních veřejných subjektivních práv (právní sféry, viz již citovaný rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2025, č. j. 6 As 186/2023 – 104, body 29 a 37).

156. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 17. 9. 2024 krajský úřad oznámil zahájení navazujícího řízení veřejnou vyhláškou s č. j. 123196/2024/KUSK OŽP Kra. Na toto oznámení reagoval žalobce podáním ze dne 19. 9. 2024 adresovaným krajskému úřadu nazvaným „žádost o zaslání, resp. zveřejnění kompletní dokumentace žádosti o vydání změny integrovaného povolení“. V rámci tohoto dopisu žádal o zaslání kompletní dokumentace do jeho datové schránky, resp. o její zveřejnění. Ve správním spisu je následně založeno podání žalobce směřované krajskému úřadu ze dne 16. 10. 2024 nazvané „[o]známení účastenství v navazujícím řízení“ a „[v]yjádření dotčené veřejnosti ve věci žádosti o vydání 28. změny integrovaného povolení …“. Toto podání obsahuje celkem 62 stran textu a 12 příloh. Dále se ve správním spise nachází usnesení krajského úřadu ze dne 22. 10. 2024, č. j. 139605/2024/KUSK OŽP/Kra, o tom, že se žalobce stává účastníkem řízení dle § 7 odst. 1 písm. g) zákona o integrované prevenci, které bylo žalobci dle doručenky doručeno 22. 10. 2024. V odůvodnění tohoto usnesení je rovněž uvedeno, že se žalobci elektronicky zasílá žádost včetně jejích příloh. Součástí správního spisu je dále i přípis krajského úřadu ze dne 1. 11. 2024, jímž krajský úřad informuje účastníky řízení (včetně žalobce, který je taktéž uveden v rozdělovníku, a jemuž byl dle doručenky doručen dne 4. 11. 2024) o doplnění žádosti, zasílá jim toto doplnění a stanoví lhůtu k vyjádření. V podání ze dne 6. 11. 2024 žalobce uvedl, že mu doplnění žádosti bylo doručeno a požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, čemuž žalovaný zčásti vyhověl přípisem ze dne 11. 11. 2024. Podáním ze dne 10. 11. 2024 (o pěti stranách) se žalobce k doplnění žádosti vyjádřil. Dne 12. 12. 2024 se ve věci konalo ústní jednání, jehož se žalobce nezúčastnil. Přípisem ze dne 18. 12. 2024 krajský úřad účastníkům dal možnost seznámit se s podklady rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení a vyjádřit se k nim. Na to žalobce reagoval opět žádostí o prodloužení lhůty, které krajský úřad přípisem ze dne 10. 1. 2025 nevyhověl. Následně se žalobce opět k věci vyjádřil v podání ze dne 16. 1. 2025 o 47 stranách, v němž se mj. obsáhle vyjadřoval k údajným vadám žádosti.

157. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci byla celá žádost včetně jejích příloh a jejího doplnění řádně doručena, neboť s ním krajský úřad jednal jako s účastníkem řízení a postupoval v souladu s § 8 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci, který mu ukládá doručení žádosti účastníkům. Žalobce ostatně opak ani nenamítá. Případná vada spočívající v tom, že úplné znění žádosti nebylo zveřejněno, a že byla pozdě zveřejněna informace o místě a čase nahlížení do jejích příloh (nadto jen na úřední desce Č., a nikoliv ani krajského úřadu), tak nemohla mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce měl uvedené podklady k dispozici a mohl se k nim vyjádřit, což ostatně i opakovaně a obsáhle činil. Ochrana práv třetích osob (veřejnosti, občanů Č. apod.) pak žalobci nepřísluší. I kdyby se jednalo o jeho členy – což ani netvrdí – pořád by platilo, že namítaná procesní vada nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť se s žádostí včetně příloh mohli seznámit a vyjádřit se prostřednictvím žalobce.

158. Žalobní bod je nedůvodný. Zákonnost tzv. verifikačního stanoviska 159. Poslední žalobcovy námitky se týkají tzv. verifikačního stanoviska, tj. závazného stanoviska k ověření změn záměru dle § 9a odst. 7 zákona o posuzování vlivů. Žalobce namítá, že žádost o verifikační stanovisko byla účelově omezena jen na etapu IV.B, přestože závazné stanovisko EIA posuzovalo záměr jako celek. Verifikační stanovisko podle žalobce dále vynechalo stavební realizace etapy IV.B, nezákonně aprobuje nezákonný stav spočívající v nevztažení některých podmínek závazného stanoviska EIA na etapu IV.B a nezohlednilo některé změny záměru, např. navýšení kapacit kompostárny nebo biodegradační plochy.

160. Podle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů nejdříve 90 dnů před podáním žádosti o zahájení navazujícího řízení, nejpozději však v den podání žádosti o zahájení navazujícího řízení, předloží oznamovatel příslušnému úřadu, který vydal stanovisko, dokumentaci pro příslušné navazující řízení včetně úplného popisu případných změn oproti záměru, ke kterému bylo vydáno stanovisko, a včetně vyhodnocení plnění podmínek stanoviska v dokumentaci pro příslušné navazující řízení, a to v rozsahu části, etapy nebo varianty záměru, která je předmětem navazujícího řízení.

161. Podle § 9a odst. 7 zákona o posuzování vlivů příslušný úřad ověří na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním orgánem příslušným k vedení navazujícího řízení každý záměr a vydá nesouhlasné stanovisko, jestliže došlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, zejména ke zvýšení jeho kapacity a rozsahu nebo ke změně jeho technologie, řízení provozu nebo způsobu užívání, anebo k neplnění podmínek stanoviska, které by mohlo mít významný negativní vliv na životní prostředí; takové neplnění podmínek se posuzuje jako změna záměru. Výše uvedené změny jsou předmětem posuzování podle § 4 odst. 1 písm. g). Jestliže nedošlo ke změnám záměru podle věty druhé, příslušný úřad vydá souhlasné stanovisko. V tomto souhlasném stanovisku příslušný úřad s přihlédnutím k podkladům podle odstavce 1 určí, které z podmínek stanoviska jsou v důsledku jiných změn záměru neproveditelné, a to případně v součinnosti s příslušnými dotčenými orgány. Pokud nebyly dokumenty podle věty první předány ve stanovené lhůtě, má se za to, že nebyly předány. Možnost změny jednotného environmentálního stanoviska, s výjimkou změny závěrů posouzení vlivů záměru na životní prostředí ve smyslu tohoto zákona, postupem podle zákona o jednotném environmentálním stanovisku tímto není dotčena.

162. Výše citovaná ustanovení upravují tzv. verifikační (závazné) stanovisko (coherence stamp). Jedná se o jakési „razítko“ totožnosti záměru, jehož účelem je ověřit, že záměr, k němuž bylo vydáno stanovisko EIA, a záměr, pro nějž bylo na základě tohoto stanoviska zahájeno navazující řízení, jsou totožné. Není však nutná absolutní shodnost obou záměrů. Testem totožnosti projde záměr též tehdy, pokud obsahuje změny, jež nemohou mít významný negativní vliv na životní prostředí. Tímto procesním nástrojem má být primárně zajištěno, aby byl do navazujícího řízení předkládán záměr v podobě, která byla předmětem procesu EIA a k níž se vztahuje závazné stanovisko EIA. Vzhledem k úpravě podmínek, za nichž záměr tímto kvaziřízením projde s pozitivním výsledkem, je umožněno, aby mohl být do navazujícího řízení předložen záměr odchylující se od záměru, jenž byl předmětem procesu EIA, aniž by bylo nutné zahájit nový proces EIA. Jde tedy o nástroj na jedné straně verifikující, na druhé straně aprobující modifikace záměru, tj. stvrzující, že i pro změněný záměr platí vydané závazné stanovisko (viz Kocourek, T. In: Bahýľová L., Kocourek, T., Vomáčka, V. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. 2015, Praha: C. H. Beck, str. 85, marg. č. 81). Verifikační závazné stanovisko tedy především ověřuje, že nedošlo ke změnám záměru oproti záměru posuzovanému v procesu EIA, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, a tedy i zda případně obstojí vydané závazné stanovisko EIA toliko ve vztahu k části záměru, kterou předložil stavebník do navazujícího řízení (viz rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2021, č. j. 1 As 236/2018 – 86, č. 4292/2022 Sb. NSS, bod 47).

163. Žalobcova argumentace, že žádost o verifikační stanovisko byla „účelově“ podána pouze pro etapu IV.B, ačkoliv závazné stanovisko EIA posuzovalo záměr jako celek, je ve světle výše uvedeného lichá. Přímo ze znění § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů výslovně vyplývá, že verifikační stanovisko se vydává vždy ke konkrétní etapě, která vstupuje do navazujícího řízení („v rozsahu části, etapy nebo varianty záměru, která je předmětem navazujícího řízení“). Ze stejného důvodu se žalobce se mýlí i v tom, že verifikační stanovisko „vynechalo“ výstavbu („stavební realizaci“) etapy IV.B. Žadatelka v navazujícím řízení žádala o vydání integrovaného povolení (resp. jeho změny), a nikoliv o územní rozhodnutí či stavební povolení. Předmětem verifikačního stanoviska tak mohlo být pouze ověření toho, zda se dokumentace pro toto konkrétní řízení neodchyluje od závazného stanoviska EIA (nedošlo ke změnám záměru a jsou plněny podmínky závazného stanoviska EIA stanovené pro toto navazující řízení). K této dílčí námitce navíc platí to, co bylo uvedeno pro celý žalobní bod týkající se „salámové“ metody. Předmětem řízení je změna integrovaného povolení, a nikoliv některé z rozhodnutí dle stavebního zákona. Případná nezákonnost verifikačního stanoviska spočívající v tom, že se nezabývalo územním, stavebním či jiným řízením dle stavebního zákona potřebným pro výstavbu etapy IV.B, nesouvisí s předmětem napadeného rozhodnutí. Nedůvodná je i dílčí námitka, dle které mělo verifikační stanovisko aprobovat absenci některých podmínek závazného stanoviska EIA pro etapu IV.B. Verifikační stanovisko, jak bylo výše uvedeno, pouze ověřuje shodu záměru vstupujícího do navazujícího řízení a splnění podmínek dle závazného stanoviska EIA. Samotné podmínky však nikterak „neaprobuje“ ani je nemůže změnit či stanovit podmínky nové. Tato námitka se tedy rovněž míjí s obsahem verifikačního stanoviska a jeho smyslem. Nadto lze odkázat výše na související žalobní bod, který soud neshledal důvodným (neboť zčásti neměl souvislost s předmětem řízení a zčásti se soud ztotožnil se závěry správních orgánů o tom, že nebyl důvod namítané podmínky vztahovat i na etapu IV.B).

164. Žalobce konečně tvrdí, že verifikační stanovisko nezohlednilo navýšení kapacit kompostárny a biodegradační plochy. Soudu ovšem z této strohé argumentace není zřejmé, jaké konkrétní změny měly být podle žalobce ve verifikačním stanovisku zohledněny, natož proč by měly mít významný negativní vliv na životní prostředí. Kapacity kompostárny i biodegradační plochy dle tabulky na str. 9 prvostupňového rozhodnutí a bodu 6 prvostupňového rozhodnutí (viz str. 5) ve znění změny provedené napadeným rozhodnutím (viz bod 3 na str. 2) se nijak nezměnily oproti tomu, jak byly vymezeny v závazném stanovisku EIA (viz str. 2). Verifikační stanovisko tedy v tomto ohledu neschválilo žádné změny záměru.

165. Žalobní bod je nedůvodný. Závěr a náklady řízení 166. S ohledem na shora uvedené závěry soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu vyžadující zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) a § 78 odst. 1 s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude vázán shora vyjádřeným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud nepřistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí (§78 odst. 3 s. ř. s.), neboť není vyloučeno, aby shledané nedostatky napravil žalovaný v odvolacím řízení.

167. Spolu s napadeným rozhodnutím soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. soud zrušil potvrzující závazné stanovisko EIA, které bylo závazným podkladem napadeného rozhodnutí, neboť výše shledal nezákonnosti v procesu EIA, jehož bylo výsledkem. Další závazná stanoviska soud nerušil. Závazné stanovisko EIA ani přezkumné závazné stanovisko EIA nebyla závazným podkladem napadeného rozhodnutí, nýbrž toliko rozhodnutí prvostupňového, nelze je tedy zrušit (viz bod 132 rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2026, č. j. 41 A 79/2025 – 145). Žalobní body týkající se verifikačního stanoviska a potvrzujícího verifikačního stanoviska soud shledal nedůvodnými, nejsou proto splněny podmínky pro postup dle § 75 odst. 2 s. ř. s. (viz věta poslední). Soud si je vědom toho, že obsah verifikačního stanoviska je do jisté míry závislý na obsahu závazného stanoviska EIA (zejm. jeho podmínkách, viz § 9a odst. 6 a 7 zákona o posuzování vlivů). Výše vyjádřený závazný právní názor ovšem nutně nemusí vést ke změně závazného stanoviska EIA. Pokud by k ní ovšem došlo (či byla upravena dokumentace záměru pro navazující řízení), bude na správních orgánech, aby vyhodnotily, zda je zapotřebí revidovat i verifikační stanovisko a popř. jakým postupem. V tomto ohledu se nabízí např. vydání nového („aktualizovaného“) verifikačního stanoviska krajským úřadem (včetně postupu dle § 36 odst. 3 správního řádu a popř. i § 149 odst. 7 správního řádu, viz např. rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2025, č. j. 10 As 25/2024 – 95, body 60 až 75, a ze dne 18. 4. 2024, č. j. 9 As 52/2024 – 32) či změna toho původního (resp. pouze potvrzujícího) v přezkumném řízení podle § 149 odst. 8 správního řádu.

168. O náhradě nákladů účastníků řízení soud rozhodl druhým výrokem podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi náhrada nákladů nenáleží. Žalobce, který ve věci uspěl, má proti žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení tvoří: odměna advokáta za čtyři úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání přesahující dvě hodiny) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a paušální náhrada hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (za účast na jednání přesahující dvě hodiny náleží paušální náhrada dvakrát, a nikoliv jen jednou, jak mylně žalobce vyúčtoval, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, či rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 301/2021 – 150, bod 72). Součástí nákladů řízení je i žalobcem zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč. Celková náhrada nákladů, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit, tak činí 23 280 Kč. Náhrada je splatná do třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 9 s. ř. s.) k rukám zástupce žalobce (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

169. Soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně a paušální náhradě hotových výdajů advokáta za zbývající úkony právní služby a za zaplacený soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Tyto náklady neshledal důvodně vynaloženými. Jde-li o návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, jak již soud předeslal v rozhodnutí o něm (viz bod 29 tohoto usnesení), byl natolik „odbytý“ co do tvrzení a jejich doložení, že zjevně nemohl být úspěšný (viz např. bod 59 rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2026, č. j. 41 A 106/2025 – 62, a tam citovaná komentářová literatura). Náklady na něj i na soudní poplatek tak byly vynaloženy neúčelně. Žalobcovy repliky k vyjádření žalovaného ze dne 8. 7. 2026 a žadatelky ze dne 6. 8. 2026 pak obsahovaly jen opakující se argumentaci, opožděně uplatněné žalobní body, polemiku s nově uplatněnou argumentací žadatelky, popř. irelevantní důkazní návrhy (k nimž často absentovalo i příslušné tvrzení). Nic z toho nemohlo a priori jakkoliv ovlivnit rozhodnutí soudu nad rámec žaloby, neboť opožděné žalobní body jsou nepřípustné a předmětem soudního přezkumu je napadené rozhodnutí, a nikoliv dodatečná argumentace žadatelky (jak si ostatně žalobce byl vědom, viz vyjádření ze dne 6. 8. 2026 či jeho přednes při jednání). Tyto náklady tak byly taktéž nedůvodně vynaložené. Jde-li o nahlížení do spisu, soudu ani z žalobcova vyúčtování nákladů není zřejmé, v čem spočívala účelnost tohoto úkonu. Podstatný obsah soudního spisu mu byl zaslán (veškerá podání účastníků a osob zúčastněných na řízení i přílohy k vyjádřením žadatelky, které mu byly doručeny na jeho výslovnou žádost) a do správního spisu mohl žalobce nahlížet kdykoliv před podáním žaloby (řada listin mu nadto byla zaslána správními orgány, popř. byla dostupná on-line – v informačním systému EIA a integrované prevence). Soud tedy ani zde neshledává žádný racionální důvod k tomu, aby žalobce vynaložil tento náklad. Konečně soudu není patrná ani účelnost další porady žalobce s advokátem, a to ani z doloženého zápisu. K žádnému zásadnímu a relevantnímu doplnění žalobcovy argumentace nedošlo (ani při jednání); reakce na nově vznesené argumenty žadatelky nebyla potřebná (viz výše); a žádné relevantní důkazy žalobce taktéž nenavrhl. Soud tedy nemá za to, že by se tato porada relevantně promítla do procesní argumentace žalobce (viz obdobně bod 38 rozsudku NSS ze dne 26. 5. 2026, č. j. 4 Ads 11/2026 – 22).

170. Čtvrtým výrokem soud v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud jim neuložil žádnou povinnost ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady nákladů řízení; a žadatelka ani neuspěla s obranou svého práva vyplývajícího z napadeného rozhodnutí, takže nemá právo na náhradu nákladů řízení ani z tohoto důvodu. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 11. srpna 2026 Lenka Oulíková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.