43 Ad 12/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobkyně: J. M., nar. X, bytem Z. P. 629, D., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 1. 2016, čj. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla její námitky a potvrdila své předchozí rozhodnutí ze dne 16. 10. 2015, čj. R-16.10.2015 – 4210/775 531 0222. Tímto rozhodnutím žalovaná podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), zamítla žádost žalobkyně o přiznání invalidního důchodu s tím, že žalobkyně sice splnila zdravotní podmínku nároku na invalidní důchod, nesplnila ovšem podmínku potřebné doby pojištění. Žalobkyně v žalobě shrnula dosavadní průběh řízení a namítla nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť má těžké oční postižení „retinitis pigmentosa o.utr, omezení zorného pole do trubice do 5° na obou očích, VOPL 0,2 - 6,5D, incip. presenilní kapsulární zadní karakta“. Obtížně se orientuje v neznámém prostředí a potřebuje doprovod, přičemž její postižení je nevyléčitelné a je pravděpodobné, že se bude zhoršovat. Nadto dle žalobkyně v napadeném rozhodnutí nebylo přihlédnuto k jejím dalším onemocněním. Žalobkyně dále uvedla, že nesouhlasí ani s výrokem žalované, podle níž vystudovala střední školu pravděpodobně pro slabozraké, neboť studovala Integrovanou střední školu obchodní, obor prodavač - skladník. Rovněž nesouhlasí s tím, že její postižení s poruchou periferního vidění měla mít od února 2015, protože její potíže začaly na jaře roku 2014 a vyšetření podstoupila dne 5. 8. 2014. Dodala, že její invalidita nemohla být přiznána k datu 1. 1. 1996, nebo již dříve, jak uvádí žalovaná, neboť žádné potíže neměla a do školy pro slabozraké nechodila. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na podkladě lékařského posudku ze dne 15. 12. 2015 vypracovaného pro účely řízení o námitkách lékařem žalované, podle kterého z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost o 70 %. Žalobkyně tedy splňuje podmínku míry poklesu pracovní schopnosti a byla uznána invalidní ve třetím stupni ode dne 1. 6. 2015. Pro přiznání invalidního důchodu je ovšem nutné zároveň splnit i podmínku potřebné doby pojištění. Pojištěnec starší 28 let přitom potřebuje získat pět let doby pojištění v deseti letech předcházejících vzniku invalidity a u pojištěnce staršího 38 let (kterým je žalobkyně) se podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod považuje za splněnou též tehdy, byla-li tato doba získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity, přičemž potřebná doba pojištění činí 10 let. V prvním rozhodném období před vznikem invalidity, kdy bylo zapotřebí získání pěti let doby pojištění z období posledních deseti let před vznikem invalidity, tedy v době od 1. 6. 2005 do 31. 5. 2015, žalobkyně nezískala žádnou dobu pojištění a podmínku potřebné doby pojištění nesplnila. Žalobkyně nesplnila ani podmínku dle § 40 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., neboť v období od 1. 6. 1995 do 31. 5. 2015 získala pouze 6 roků a 34 dnů doby pojištění. Ze shora uvedeného dle žalované vyplývá, že žalobkyni pro vznik nároku na invalidní důchod chybí potřebná doba pojištění, proto jí nemohl vzniknout nárok na invalidní důchod. Krajský soud v Praze na základě včas podané a přípustné žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Soud rozhodoval ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobkyně ani žalovaný s takovým postupem soudu nevyslovili nesouhlas. Ze správního spisu soud ověřil, že žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 10. 2015, čj. R-16.10.2015 – 4210/775 531 0222, zamítla žádost žalobkyně o invalidní důchod. Vyšla přitom z posudku OSSZ Praha-západ ze dne 10. 9. 2015, podle něhož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost žalobkyně o 70%. Datum vzniku invalidity bylo stanoveno na 8. 2. 2015. Žalovaná uzavřela, že v rozhodném období pro posouzení invalidity, tedy od 8. 2. 2005 do 7. 2. 2015, získala žalobkyně 0 dnů pojištění. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 4. 11. 2015 námitky, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla. V řízení o námitkách nechala žalovaná zpracovat další posudek o invaliditě (posudek ze dne 15. 12. 2015), který se ztotožnil se stupněm invalidity stanoveným posudkem OSSZ, přičemž den vzniku invalidity byl stanoven na 1. 6. 2015. Vzhledem ke změně data vzniku invalidity zkoumala žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí jiné rozhodné období pro posouzení získané doby pojištění s tím závěrem, že žalobkyně v období od 1. 6. 1995 do 31. 5. 2015 získala pouze 6 a roků a 34 dnů pojištění, tedy ani po změně data vzniku invalidity podmínky plynoucí z § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. žalobkyně nesplňuje. Podle § 38 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. „pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, a stal se invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle § 31, pokud nedosáhl důchodového věku“. Jak plyne z § 39 odst. 1 téhož zákona „pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %“. Podle § 40 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb. pak potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce ve věku nad 28 let pět roků. Podle 40 odst. 2 téhož zákona „potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem invalidity. U pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity; potřebná doba pojištění činí přitom 10 roků“. Jak potom plyne z § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je invalidní pro invaliditu třetího stupně, jestliže tato invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu. Krajský soud v Praze ve vztahu k vzneseným žalobním námitkám předesílá, že všechny tyto námitky v žalobě uplatněné se týkají posouzení zdravotního stavu žalobkyně. V návaznosti na výše reprodukovaný předchozí průběh řízení a citované závěry napadených rozhodnutí žalované je však zřejmé, že pokud jde o zdravotní stav žalobkyně, nejsou zde pochybnosti o tom, že žalobkyně je invalidní, a to dokonce ve třetím stupni. Důvodem zamítnutí její žádosti o invalidní důchod, resp. námitek proti prvostupňovému rozhodnutí žalované, naopak bylo nesplnění podmínky získání potřebné doby pojištění. Ve vztahu k době pojištění však žalobní námitky (ani nepřímo) nesměřují. Námitky týkající se posouzení zdravotního stavu žalobkyně v situaci, kdy v jejím případě žalovaná shledala invaliditu třetího stupně, přitom z povahy věci nemohou zpochybnit výrok napadeného rozhodnutí odůvodněný nesplněním podmínky potřebné doby pojištění, a proto je soud nemohl shledat důvodnými. Nebylo proto pro účely řízení před soudem ani nutno opětovně posuzovat zdravotní stav žalobkyně (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Nad rámec toho soud pouze dodává, že není pravdou, jak žalobkyně v žalobě taktéž zmiňuje, že by v posouzení žalovaného nebylo přihlédnuto k jejímu zdravotnímu stavu. Z posudku o invaliditě v řízení o námitkách je zřejmé, že CC syndromem, cervikovestibulárním syndromem, recidivujícími bloky krční a Th páteře, konstituční asténií i depresivním syndromem se tento posudek zabýval. Ke shora uvedenému lze ještě dodat, že vzhledem k tomu, že v průběhu řízení došlo ke změně určení data vzniku invalidity žalobkyně (v prvostupňovém řízení žalovaná vycházela z data 8. 2. 2015, v rámci řízení o námitkách žalobkyně datum vzniku invalidity změnila na den 1. 6. 2015), bylo naplnění podmínky potřebné doby pojištění v případě žalobkyně v řízení před správními orgány hodnoceno ve smyslu výše citovaného § 40 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. jak v období 10 let před vznikem invalidity, tak v období 20 let před jejím vznikem. Ani v jednom případě však potřebná doba pojištění splněna nebyla. Žalobkyně nikterak nezpochybňuje, že potřebnou dobu pojištění nezískala. Této skutečnosti se může týkat snad pouze námitka, že její potíže začaly již jaře roku 2014. K tomu však lze toliko poznamenat, že i pokud by byl vznik invalidity stanoven v souladu s tvrzením žalobkyně, nemohlo by to nic na závěru o nesplnění potřebné doby pojištění změnit (v období od 8. 2. 2005 do 7. 2. 2015 získala žalobkyně 0 dní pojištění, posunutí rozhodné doby o cca 1 rok zpětně by tedy nemohlo vést k získání potřebné doby pojištění). Krajský soud vyšel dále z toho, že sama žalobkyně v žalobě potvrdila, že její invalidita jí nemohla být přiznána k 1. 1. 1996 (čímž se žalovaná též zabývala) a zdůraznila, že do školy pro slabozraké nechodila, proto v dané věci není na místě ani úvaha o případné aplikaci shora citovaného § 42 zákona č. 155/1995 Sb. Samotná otázka (ne)správného označení školy, kterou žalobkyně absolvovala, není pro předmět sporu v dané věci jakkoliv významná. Jelikož soud neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou, nezbylo, než žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout. Protože žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 5. října 2016 JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Pavlína Švejdová