43 Ad 4/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobkyně: J. K., nar. x, bytem x, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2015, čj. x, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2015, čj. x s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla její námitky a potvrdila své prvostupňové rozhodnutí ze dne 22. 9. 2015, čj. x. Žalovaná tímto rozhodnutím podle § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), zamítla žádost žalobkyně o přiznání starobního důchodu, protože vzhledem k výchově jednoho dítěte činí důchodový věk žalobkyně 61 let a žalobkyně ke dni žádosti dosáhla věku 59 let a 8 měsíců. Žalovaný přitom nepřihlédl k výchově J. K., neboť jeho výchova od převzetí do péče do dosažení zletilosti netrvala alespoň 5 let. Žalobkyně v žalobě namítla, že za účelem stanovení důchodového věku měla být zhodnocena péče o dvě děti, tedy nejen o E., ale i o J., jehož výchovu zajišťovala již od 27. 4. 1991 až do jeho zletilosti. Tuto skutečnost prokazují potvrzení Dětského domova Nové Strašecí, potvrzení Základní školy Na Celně, Mladá Boleslav a dále dopis z poradny pro náhradní rodinnou péči v Kolíně. Žalobkyni byl rovněž zasílán sirotčí důchod J. po jeho zemřelém otci, a to ještě před rozhodnutím soudu o osvojení. Fakticky se o J. starala již od dubna roku 1991, tedy mnohem dříve, než soud vydal rozsudek, a to na základě předání z dětského domova. Soudní řízení trvalo několik měsíců, jelikož obě děti šly do jedné rodiny a soud chtěl rozhodnout o obou dětech v jediném termínu. Vzhledem ke komplikovaným vztahům v původní rodině však došlo k prodloužení lhůty vydání rozsudků, ačkoliv obě děti již od dubna 1991 fyzicky bydlely v rodině žalobkyně a o obě osobně pečovala. Žalobkyně dodala, že neví, jak jinak by měla prokázat péči o J. a poukázala na to, že bylo opravdu náročné vychovávat týrané a méně chápající dítě. Pomohla mu úspěšně složit učňovskou závěrečnou zkoušku a získal výuční list. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě připomněla, že v žádosti o starobní důchod žalobkyně požaduje uznání péče o dvě děti, a to E. (nar. x), kdy dobu péče uvádí od 27. 4. 1991 do dovršení zletilosti, aj. (nar. x), kdy dobu péče rovněž uvádí od 27. 4. 1991 do dovršení zletilosti. J. K. se stal osvojencem žalobkyně a jejího manžela rozsudkem okresního soudu, který nabyl právní moci dne 22. 4. 1992. Žalovaná v této souvislosti připomněla relevantní právní úpravu (§ 20 a § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb.) s tím, že má za prokázané, že žalobkyně vychovávala J. od 22. 4. 1992, kdy se na základě pravomocného rozsudku stal jejím osvojencem a současně pro účely zákona č. 155/1995 Sb. dítětem, až do jeho zletilosti. Vzhledem k tomu, že od právní moci uvedeného rozsudku do doby, kdy dosáhl zletilosti, uplynula doba kratší než požadovaných 5 let, nemohla žalovaná při stanovení důchodového věku žalobkyně k výchově J. přihlédnout. Žalovaná setrvala taktéž na tom, že z potvrzení Dětského domova a Školní jídelny v Novém Strašecí vyplývá, že dítě bylo svěřeno dne 27. 4. 1991 do péče žalobkyně (a jejího manžela), nedokládá však dobu trvání této péče. Potvrzení základní školy v Mladé Boleslavi svědčí o tom, že dítě bylo žákem této školy od 2. 5. 1991, jedná se však pouze o indicii dokládající místo pobytu dítěte, nikoliv poskytovanou péči ve smyslu § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., ani její rozsah a způsob jejího poskytování. Z doporučení konkrétního osvojitelského svazku ze dne 2. 5. 1991, adresovaného Okresnímu úřadu v Mladé Boleslavi, vyplývá, že dítě bylo propuštěno do hostitelské péče žalobkyně a jejího manžela již v květnu 1991, rovněž však nedokládá trvání této péče, ani to, zda se jedná o péči ve smyslu zmiňovaného § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. Ani jeden z předložených dokladů nemá charakter rozhodnutí příslušného orgánu, ať již soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, anebo předběžného opatření vydaného v rámci řízení o svěření dítěte do výchovy, vyžadovaného § 20 zákona č. 155/1995 Sb. Důchodový věk žalobkyně pro přiznání starobního důchodu tak by podle žalovaného vyměřen správně. Krajský soud v Praze na základě včas podané a přípustné žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Soud rozhodl ve věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem soudu nevyslovili nesouhlas. Podle § 32 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., se u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977 se důchodový věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu, přičemž podle § 32 odst. 4 téhož zákona „podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat“. Jak se dále podává z § 20 zákona č. 155/1995 Sb., „dítětem se pro účely tohoto zákona rozumí dítě vlastní nebo osvojené, a pokud se dále nestanoví jinak, též dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů“ (odst. 1), přičemž „za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, a dítě, jež bylo převzato do péče na základě předběžného opatření vydaného v rámci řízení o svěření dítěte do výchovy“ (odst. 2). Soud ze správního spisu ověřil, že žalobkyně se spolu se svým manželem stala osvojitelem nezletilých J. F. (K.), nar. x, a E. H. (K.), nar. x, a to na základě rozsudků Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 4. 1992, čj. 9 Nc 625/92-18 a čj. 9 Nc 626/92- 16, které nabyly právní moci dne 22. 4. 1992, resp. dne 16. 4. 1992. Z odůvodnění rozsudku ve věci nezl. J. se výslovně podává, že žalobkyně s manželem obě děti převzala do své výchovy, přičemž provedeným dokazováním bylo zjištěno, že nezletilý je v rodině velmi spokojen. Žalobkyně již v řízení před správním orgánem dokládala, že obě děti převzala do péče dne 27. 4. 1991, jak plyne z potvrzení Dětského domova a Školní jídelny v Novém Strašecí ze dne 29. 1. 2015. Tomu koresponduje i vyjádření Mgr. I. P., ředitelky příspěvkové organizace Základní škola, Mateřské škola, Dětský domov a Speciální pedagogické centrum v Mladé Boleslavi ze dne 2. 2. 2015, podle něhož J. F. byl žákem školy od 2. 5. 1991 do 30. 6. 1995, kdy ukončil povinnou školní docházku. Výše uvedenému nasvědčuje rovněž listina (shodně jako listiny výše uvedené byla již součástí správního spisu) datovaná dnem 2. 5. 1991 z archivu Dětského domova v Novém Strašecí, podle které byl doporučen osvojitelský svazek mimo jiné na základě doporučení Okresního úřadu Kladno ze dne 7. 3. 1991 a vyšetření chlapců ze dne 13. 2. 1991. Podle tohoto dokumentu se žalobkyně s manželem dostavili dne 13. 3. 1991 a nezletilé děti byly propuštěny do péče ode dne 1. 5. 1991. Na základě výše uvedeného nemá soud pochybnosti o tom, že žalobkyně s manželem fakticky pečovala o oba nezletilé již od 1. 5. 1991. Pro posouzení důvodnosti jediné námitky žalobkyně uplatněné v nyní projednávané žalobě je proto nutno posoudit, zda taková péče (doložená výše uvedeným způsobem) představuje péči ve smyslu výše citovaného § 32 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Obdobnou právní otázkou, jaká vyvstala v nyní projednávané věci, se přitom již ve své judikatuře zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, čj. 4 Ads 105/2012-42, uvedl, že „podle judikatury (…) se za rozhodnutí příslušného orgánu, na základě něhož bylo dítě převzato do trvalé péče nahrazující péči rodičů, považuje nejen rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jiného občana podle § 45 zákona o rodině, rozhodnutí soudu o osvojení dítěte podle § 63 a § 74 zákona o rodině, ale i rozhodnutí orgánu sociální právní ochrany, jímž je zde okresní úřad, o péči budoucího osvojitele o dítě nejméně po dobu 3 měsíců před rozhodnutím soudu o osvojení podle § 69 zákona o rodině, rozhodnutí soudu o ustanovení občana poručníkem podle § 78 zákona o rodině, rozhodnutí soudu o svěření dítěte do pěstounské péče podle § 2 zákona o pěstounské péči, rozhodnutí okresního úřadu (dříve okresního národního výboru) podle § 19 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánu ČSR v sociálním zabezpečení o okamžitém umístění do náhradní výchovy nahrazující péči rodičů na dobu než rozhodne soud a rozhodnutí soudu o předběžném opatření o péči o dítě podle § 45 zákona o rodině a § 76a občanského soudního řádu“. Nejvyšší správní soud dále výslovně dodal, že „je přesvědčen, že zde muselo existovat opatření, ať již v podobě předběžného opatření soudu či pravděpodobněji rozhodnutí o umístění dětí do výchovy nahrazující výchovu rodičů příslušného okresního národního výboru, na základě něhož došlo k převzetí … do trvalé péče nahrazující péči rodičů ze strany žalobkyně. Bez takového rozhodnutí příslušného orgánu by nebylo možné, aby se žalobkyně se svými sestrami přestěhovala do samostatného bytu, odděleně od jejich matky, že by jí bylo vydáno potvrzení Městským národním výborem …, jímž tento orgán potvrzuje, že … má v přímém zaopatření své dvě mladší sestry, o které se sama stará a pobírá na ně … sirotčí důchod. (…) Bez takového příslušného opatření by se žalobkyně nemohla stát ani osobou, která na děti pobírala rodinné přídavky a které byla poskytnuta příslušná úleva na dani“. Z uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že není nepřípustným extenzivním výkladem zákona, pokud za relevantní doklad péče o dítě ve smyslu § 20 odst. 1 a 2 a § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. nebude považováno pouze rozhodnutí příslušného orgánu (ať již soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele). Z citované judikatury, jejíž závěr je možno zobecnit, lze dovodit, že za účelem posouzení trvání doby výchovy dítěte lze vyjít též z jiných důkazů, které zprostředkovávají relevantní údaje a z celkového kontextu okolností dané věci, kdy je zřejmé, že určité opatření (byť nebylo doloženo) muselo být s ohledem na faktickou péči o nezletilého vydáno. V projednávané věci obdobně jako v případě řešeném Nejvyšším správním soudem není k dispozici rozhodnutí, na základě kterého začala žalobkyně o nezletilého J. fakticky pečovat. S ohledem na shora popsané okolnosti dané věci přitom podle zdejšího soudu nelze počátek takové péče odvíjet čistě formálně od právní moci rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, když z vyjádření dětského domova, vyjádření základní školy v místě bydliště žalobkyně i dalších listin je zřejmé, že péče žalobkyně (a jejího manžela) započala již dříve. Vychází z toho ostatně i citovaná soudní rozhodnutí, přičemž listina podepsaná PhDr. M. H. ze dne 2. 5. 1991 uvádí okamžik ukončení péče ze strany Dětského domova v Novém Strašecí s tím, že k tomu došlo na základě doporučení Okresního úřadu Kladno ze dne 7. 3. 1991. Z toho je zjevně možné dovodit, že k ukončení péče o nezletilého J. ze strany došlo dne na základě opatření příslušného orgánu nejpozději dne 1. 5. 1991, čemuž svědčí i to, že nezletilý od 2. 5. 1991 započal školní docházku v místě pobytu žalobkyně, což by zřejmě nebylo možné bez takového opatření (rozhodnutí). Krajský soud v Praze proto s ohledem na výše uvedené shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí žalované zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost. Věc současně žalované vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.) s tím, že v dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem soudu vyjádřeným v tomto rozsudku (viz § 74 odst. 5 s. ř. s.). Bude na tedy žalované, aby se k žádosti žalobkyně o přiznání starobního důchodu znovu zabývala splněním podmínky výchovy dítěte (péče žalobkyně o nezletilého J.) v souladu s výše uvedeným názorem zdejšího soudu a s přihlédnutím k citované judikatuře Nejvyššího správního soudu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s tím, že ve věci úspěšná žalobkyně náhradu nákladů řízení nepožadovala, přičemž není ani zřejmé, že by jí náklady vznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. listopadu 2016 JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce Za správnost: Božena Kouřimová