43 Ad 56/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobkyně: Z. S. (dříve Š.), nar. X, bytem B., M., zastoupené F. S., bytem B., M., oba adresou pro doručování: V Ž., Ř., proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2015, čj. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil své předchozí rozhodnutí ze dne 5. 3. 2015, čj. X. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně o přiznání invalidního důchodu pro nesplnění podmínek podle § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), neboť dospěl k závěru, že žalobkyně není invalidní (nejedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav). Žalobkyně namítla, že její nemoc prokazatelně trvá od ledna roku 2003 až doposud, a proto podmínku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu splňuje. Posudkový lékař nesprávně nahlížel na její nemoc, jako by začala až od září roku 2014, kdy opět vyhledala pomoc psychiatra, a nezohlednil zprávu MUDr. K. ze dne 12. 3. 2015. Podle žalobkyně nebylo přihlédnuto ke specifičnosti její nemoci, díky které není bez cizí pomoci schopna docházet k lékaři a do jiných institucí. Uvedla, že má strach z pobytu na veřejnosti, provází ji úzkostné stavy ve frontě, v supermarketu, u lékaře, na úřadech a jiných institucích, ve výtahu, v jiném uzavřeném prostoru, v prostředcích veřejné dopravy a v dalších pro ni stresujících situacích. Proto se od roku 2003 zdržuje především doma a mimo domov vychází na delší vzdálenosti pouze s doprovodem a ze strachu z cestování veřejnou dopravou cestuje pouze automobilem řízeným blízkou osobou. Namítá dále, že posudkový lékař nesprávně uvedl, že v období, kdy nedocházela k psychiatrickému lékaři, nikdo z jejích blízkých nevyhledal lékařskou pomoc, protože její blízcí se několikrát pokoušeli jí tuto pomoc zprostředkovat. Žalobkyně se však ze strachu vyvolaným nemocí nebyla schopna lékařským vyšetřením podrobit. Uvedla dále, že její matka (Z. K.) vyhledávala různé lékaře a s největší pravděpodobností by bylo možno najít e-mail, který dokazuje, že v rozhodném období kontaktovala minimálně jednoho lékaře. Též její partner (zástupce žalobkyně) se v červenci 2014 telefonicky spojil s MUDr. K. a prosil ji o pomoc, avšak bylo mu řečeno, že pomoc je možná pouze se souhlasem pacientky. Posudkový lékař dále nesprávně uvedl, že byla v péči psychiatrie v letech 2002-2003, neboť se jednalo o období od ledna 2003 do konce roku 2004. Již v tomto období plnila podmínku dlouhodobě nepříznivého stavu ve smyslu § 26 zákona 155/1995 Sb. Žalobkyně dodala, že kvůli nedocházení k praktickému lékaři od stěhování do nového bydliště v Mnichovicích v roce 2007 byla zanedbána léčba její hypertenze a péče o chrup, v důsledku čehož ji provázejí otoky a silné bolesti zubů. Zanedbána byla i léčba úrazu z roku 2012, kdy jí praskl meniskus, a musí proto chodit velmi opatrně, nemůže běhat a věnovat se naplno sportovním aktivitám. K tomu, že v souvislosti s porody v letech 2008 a 2009 nebyl ze strany gynekologů shledán důvod k psychiatrickému vyšetření, žalobkyně uvedla, že se jejím psychickým stavem nezabývali a o své nemoci je ani neinformovala. Návštěvy lékařů se však v žádném případě neobešly bez potíží a žalobkyně při nich byla vystavena enormní psychické zátěži. Rovněž hospitalizace byla na její žádost zkrácena na nejnutnější dobu. Docházení na gynekologii k MUDr. U., které pro ni bylo nutností, se neobešlo bez problémů. K lékaři docházela pouze s doprovodem a mnohokrát na objednaná vyšetření kvůli strachu vyvolanému nemocí ani nedorazila. Žalobkyně uzavřela, že posudkový lékař učinil závěr, aniž by dostatečně přihlédl ke všem doloženým důkazům v námitkovém řízení (lékařská zpráva od MUDr. Jany K., čestná prohlášení blízkých osob) a učinil naprosto subjektivní závěr. Nadto se žalobkyně dostavila na jednání k posudkovému lékaři, který mohl své pochybnosti vyjasnit dotazem. Posudkový lékař však žalobkyni pouze sdělil, že měla lékařskou pomoc vyhledat a dostatečně se nezabýval důvody, proč se tak nestalo. Od zamítnutí žádosti o invalidní důchod již není gravidní, opět dochází na psychiatrii k MUDr. K., pokračuje v původní léčbě, která se v období gravidity měnila a na její doporučení se žalobkyně podrobila komplexnímu psychologickému vyšetření, avšak jeho výsledky dosud nejsou k dispozici. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že v dané věci se jedná o dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí je závislé především na odborném lékařském posouzení. Vyjádřil současně přesvědčení, že posudky vypracovanými OSSZ a lékařem pracoviště žalovaného pro Prahu a Střední Čechy byl plně posouzen a zjištěn zdravotní stav žalobkyně. Oba posudky považuje žalovaný za objektivní. Ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a s ohledem na námitky žalobkyně navrhl, aby byl proveden důkaz posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“). Při jednání u soudu zástupce žalobkyně nad rámec žaloby zdůraznil, že nesouhlasí s posouzením zdravotního stavu žalobkyně, a to ani s posouzením provedeným posudkovou komisí. Navrhl k posouzení zdravotního stavu žalobkyně provedení znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie, neboť provedené posouzení v dané věci považuje pouze za subjektivní posouzení posudkového lékaře, se kterým nemůže souhlasit. Posouzení posudkovou komisí byl přítomen pouze on, jakožto zástupce žalobkyně. Posudku dále vytýká to, že podle něj nemá váhu předložený posudek Dr. G. a stejně tak nebyla zohledněna ani doložená čestná prohlášení. Zdůraznil, že onemocnění žalobkyně započalo již v lednu 2003 a nikoliv až v důsledku návštěvy lékaře v roce 2014, což představuje stabilní a dlouhé období jejího špatného zdravotního stavu. Žalovaný při jednání u soudu nad rámec písemného vyjádření k žalobě pouze dodal, že při jednání posudkové komise v dané věci byla jako přísedící přítomna lékařka s odborností v oboru psychiatrie, přičemž posudek posudkové komise se zabýval i zdravotním stavem žalobkyně v letech 2003-2004. Ze správního spisu soud ověřil, že žalobkyně podala dne 8. 12. 2014 žádost o invalidní důchod. V rámci řízení o této žádosti vypracovala OSSZ Praha-východ posudek o invaliditě žalobkyně (čj. LPS/2014/4239-PY_CSSZ), dle kterého se v jejím případě nejedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. S odkazem na závěry tohoto posudku žalovaný svým shora označeným prvostupňovým rozhodnutím žádost žalobkyně zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 1. 4. 2015 námitky, k nimž připojila řadu lékařských zpráv (včetně zprávy MUDr. K. a čestných prohlášení Z. K., Z. Ch. a F. S.). Posudek vypracovaný posudkovým lékařem žalovaného v řízení o podaných námitkách (čj. LPS/2015/352-NR- STC_CSSZ) setrval na závěru, že v případě žalobkyně nejde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 26 zákona č. 155/1995 Sb. V návaznosti na to pak žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým námitky žalobkyně zamítl a potvrdil své prvostupňové rozhodnutí. Krajský soud v Praze na základě včas podané a přípustné žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Relevantní právní úpravu v dané věci představuje § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Podle § 39 odst. 4 věty první téhož zákona se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření. Jak potom plyne z § 26 téhož zákona, za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro účely tohoto zákona považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok. Žalobní námitky vznesené žalobkyní v projednávané věci směřují především do posouzení jejího zdravotního stavu, a proto si soud i v rámci řízení o projednávané žalobě (v souladu s návrhem žalovaného) vyžádal posudek posudkové komise. V této souvislosti je přitom nutno zdůraznit, že pro posouzení projednávané žaloby je určující zdravotní stav žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí a případné pozdější změny zdravotního stavu žalobkyně jsou ve vztahu k přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného bez významu a mohou být pouze předmětem nového posouzení zdravotního stavu žalobkyně při podání nové žádosti. K výše uvedenému je nutno dále uvést, že posouzení toho, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav či posouzení míry poklesu pracovní schopnosti, je otázkou odbornou a soud si o něm nemůže učinit úsudek sám; tedy sám zdravotní stav žalobkyně nepřezkoumává, ani tak činit nemůže. Zdravotní stav a pracovní schopnost pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Posudková činnost předpokládá odborné lékařské znalosti a znalosti z oboru posudkového lékařství. Posudek vypracovaný posudkovou komisí je jedním z důkazů v soudním řízení a soud jej hodnotí podle § 77 odst. 2 s. ř. s. Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný a přesvědčivý (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 13/2003-54, čj. 6 Ads 158/2012-24, případně čj. 6 Ads 11/2013-20). Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních potíží. Posudková komise v projednávané věci v posudku ze dne 10. 11. 2015, čj. 2015/4527- PH, vyslovila jednoznačný závěr, podle něhož k datu vydání napadeného rozhodnutí nebyl zjištěn dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně. Posudková komise při posuzování zdravotního stavu žalobkyně vycházela mimo jiné i z lékařské zprávy MUDr. K., kterou žalobkyně akcentovala v žalobě. K vyjádření MUDr. K., že je žalobkyně momentálně neschopná navrátit se do pracovního procesu a změna tohoto stavu do budoucna je nejistá, pak posudková komise uvedla, že posuzované období nebylo stabilizované, protože z důvodu gravidity žalobkyně jí byla změněna medikace a po předepsání nové medikace po ukončení kojení nelze vyloučit, že se zdravotní stav žalobkyně stabilizuje, či dokonce zlepší. Posudek současně zohledňuje i zdravotní stav žalobkyně v letech 2003 a 2004. Ve vztahu k výše uvedenému je nutno zdůraznit, že posudek, který v dané věci reagoval na námitky a konkrétní výtky žalobkyně, nezpochybnil závěry o jejím zdravotním stavu, z nichž žalovaný vyšel v napadeném rozhodnutí. Soud si je samozřejmě vědom komplikovaností situace plynoucí v dané věci z toho, že spor se týká i možného posouzení zdravotního stavu žalobkyně v minulosti, přičemž absenci některých odborných nálezů z inkriminované doby, které by věc zcela vyjasnily, již nelze nyní dodatečně zcela napravit. Je nicméně nutno konstatovat, že i tímto hlediskem se posudková komise odpovídajícím způsobem zabývala a svůj závěr řádně odůvodnila. Jak ostatně výslovně dovozuje judikatura Nejvyššího správního soudu, existují-li tři shodující se objektivní posouzení odborných lékařů a posudkové komise, nelze subjektivní přesvědčení žalobce o svém zdravotním stavu považovat za dostatečné ke zpochybnění takových závěrů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ads 60/2015-19, případně čj. 3 Ads 93/2006-88). Za těchto okolností v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu neshledal zdejší soud důvod vyhovět požadavku žalobkyně podrobit její zdravotní stav dalšímu (znaleckému) posouzení. V dané věci podle názoru zdejšího soudu nevyplynuly pochybnosti o posouzení zdravotního stavu žalobkyně takového rázu, které by mohly zpochybnit závěry žalovaného. K poukazu žalobkyně na zprávu Dr. G. je třeba uvést, že i tuto zprávu (byť je pozdější než napadené rozhodnutí žalovaného), měla posudková komise k dispozici a jejími závěry se zabývala. Jak plyne z výše citovaného § 26 zákona č. 155/1995 Sb., lze při očekávaném omezení duševních schopností žalobkyně delším než rok na žalobkyni pohlížet jako na osobu s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. Z posudku posudkové komise však vyplývá, že k okamžiku vydání rozhodnutí orgánu prvního stupně (1. 6. 2015), ke kterému se zdravotní stav žalobkyně posuzuje, nebylo zřejmé, jak a zda se změní zdravotní stav žalobkyně. Proto nebylo možné predikovat trvání omezení duševních schopností žalobkyně a hodnotit její zdravotní stav jako dlouhodobě nepříznivý. Posudková komise tedy potvrdila názor posudkového lékaře vyjádřený v posudku o invaliditě v námitkovém řízení. K tomu ještě zdejší soud poznamenává, že jestliže žalovaná (posudkoví lékaři) v budoucnu dospěje k závěru, že v případě žalobkyně je dán dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, součástí takového závěru případně bude i určení data vzniku invalidity, přičemž judikatura Nejvyššího správního soudu dovozuje, že především u onemocnění psychického charakteru takové datum nemusí být vždy nutně odvozeno od odborné diagnózy (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 6/2004-47 případně čj. 4 Ad 43/2013-29). V nyní projednávané věci ovšem námitku, že nemoc žalobkyně prokazatelně trvá od roku 2003, a že nebylo přihlédnuto k charakteru jejího onemocnění, soud jako důvodnou shledat nemohl, a to právě s ohledem na citované závěry posudkové komise, které se týkají nestabilizovaného zdravotního stavu žalobkyně. V tomto ohledu přitom není možno vycházet ani čestných prohlášení blízkých, které žalobkyně předložila (učinila tak ostatně již ve správním řízení a i posudková komise je tedy měla k dispozici), navíc v této souvislosti zmiňovanou e-mailovou korespondenci vedenou její matkou žalobkyně nedoložila. Pokud jde o další skutečnosti zmiňované žalobkyní, tedy o zanedbané léčbě její hypertenze i chrupu a úraz z roku 2012, je třeba uvést, že posudkoví lékaři jasně určili, že postižením s největším dopadem na pracovní schopnost žalobkyně je její panická porucha. Její ostatní obtíže proto sice dokreslují celkový obraz jejího zdravotního stavu, avšak z hlediska posouzení, zda je zdravotní stav žalobkyně dlouhodobě nepříznivý, nejsou primárně relevantní. Zmiňuje-li žalobkyně svůj zdravotní stav souvislosti s porody v letech 2008 a 2009, je nutno setrvat na tom, že žalobkyně na podporu těchto tvrzení nepředložila žádné podklady, které by zpochybňovaly závěry posudkových lékařů. Pokud jde o další pochybnost žalobkyně (zmíněnou až při jednání u soudu) spočívající v tom, že nebyla posudkovou komisí vyšetřena, neboť jejímu jednání byl přítomen pouze její zástupce, je k tomu třeba uvést, že vyšetření před posudkovou komisí je sice pravidlem, pokud však má posudková komise dostatek podkladů k posouzení zdravotního stavu, není bez dalšího povinna posuzovaného sama vyšetřit. Podle 16a odst. 4 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb. je orgán sociálního zabezpečení příslušný k posouzení zdravotního stavu podle § 4 odst. 2 citovaného zákona oprávněn (nikoli povinen) vyzvat posuzovanou fyzickou osobu, aby se podrobila vyšetření svého zdravotního stavu u určeného poskytovatele zdravotních služeb nebo jinému odbornému vyšetření (viz též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 82/2011-51 a čj. 6 Ads 40/2016-20). V tomto ohledu lze ostatně poukázat i na charakter onemocnění žalobkyně (psychická zátěž působená lékařským vyšetřeními) a stejně tak není možno přehlédnout, že podstata námitek žalobkyně se týkala zdravotního stavu v době mnoho let předcházející jednání posudkové komise. Jelikož soud neshledal žádnou ze vznesených žalobních námitek za důvodnou, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 12. října 2016 JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Pavlína Švejdová