43 Ad 63/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce T. V., nar. x, bytem x, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 06. 2015, č. j. x, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou osobně dne 03. 08. 2015 u Městského soudu v Praze a následně postoupenou zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24. 06. 2015, č. j. x (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla námitky žalobce proti jejímu rozhodnutí ze dne 23. 04. 2015, č. j. x (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým rozhodnutím žalobkyně zamítla žádost žalobce ze dne 07. 04. 2015 o doplacení částečného invalidního důchodu za období od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007 a plného invalidního důchodu za období od 17. 08. 2007 do 31. 12. 2008 pro nesplnění podmínek ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“; viz čl. XXXIV bod 4 zákona č. 189/2006 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb., s přihlédnutím k § 201 zákona č. 187/2006 Sb.). Žalobce uvedl, že dne 17. 05. 2003 (posléze uváděl datum 16. 06. 2003) byl uznán plně invalidním, jeho žádost o přiznání invalidního důchodu však žalovaná v září 2003 zamítla z důvodu, že v rozhodném období (30. 04. 1993 – 29. 04. 2003) získal pouze 3 roky a 287 dní pojištění, a připojila oznámení, že osobní list důchodového pojištění je připojen. Ten však připojen nebyl a nebyl ani u druhého oznámení, které mu žalovaná na jeho žádost zaslala. Teprve v lednu 2004 si osobně na Praze 10 vyzvedl výpis předchozích zaměstnání, v němž zjistil, že některé položky chybí, a proto vyžádal od bývalých zaměstnavatelů doklady o pojištění a koncem ledna, kdy již měl doklady ke všem zaměstnáním, požádal znovu o přiznání důchodu na centrále žalované, kde s ním referentka přepočítala dobu pojištění a konstatovala, že podmínku pro přiznání důchodu již splňuje s tím, že dobu musí ovšem ještě ověřit kontrolní oddělení. I z tohoto oddělení přišla informace, že doba pojištění je dostatečná, a žalobci byla téhož dne vyplacena záloha 20.000,- Kč. Žalobce byl také poučen, že pokud by doba dostatečná nebyla, mohl by si zpětně dobu doplatit, vždy ale celý rok. To však nutné nebylo, neboť dne 06. 05. 2004 mu byl invalidní důchod přiznán a doplacen za celý rok zpětně. Žalovaná tak celé tři měsíce prověřovala splnění podmínek pro přiznání důchodu, několikrát dobu pojištění přepočítala, jednou dokonce i za jeho přítomnosti, a za tu dobu si tedy mohla být jistá správností svého rozhodnutí. Vycházela z rozhodného období 30. 04. 1993 – 29. 04. 2003, byť poslední datum neodpovídá datu, kdy byl uznán plně invalidním. Dne 22. 06. 2004 mu však byl invalidní důchod změněn na částečný a žalovaná mu opět oznámila, k překvapení jeho samého i tehdejší referentky paní P., že nesplnil podmínku dostatečné doby pojištění. Třebaže žalobce žalovanou upozornil, že doba pojištění musí být stejná jako v roce 2003, protože za celá období 30. 04. 1993 – 30. 04. 1994 i 30. 04. 2003 – 30. 04. 2004, o něž se rozhodná doba posunula, měl pojištění zaplacené, žalovaná svou chybu neuznala, a on proto podal žalobu k Městskému soudu v Praze. V průběhu jednání zástupkyně žalované najednou tvrdila, že přiznání a vyplacení důchodu žalobci bylo ze strany žalované neoprávněné v důsledku chyby ve výpočtu doby pojištění, ačkoliv po dobu asi tří měsíců dobu pojištění přezkoumávalo několik referentů a kontrolorů. Žalobce v návaznosti na to poukazuje na zmatečné jednání žalované a na to, jak se chová ke svým klientům. Namítá, že pokud došlo 06. 05. 2004 k chybnému stanovení předchozí doby pojištění, jak žalovaná tvrdí, šlo o chybu zásadní, která žalobce uvedla v omyl. Tím žalovaná prakticky žalobci zabránila v tom, aby si doplatil již v roce 2004 chybějící dobu pojištění a tím získal nárok na vyplácení invalidního důchodu v následujících letech. Proto takto, ve prospěch žalobce, již rozhodl Městský soud v Praze dne 10. 05. 2005. Žalovaná po rekapitulaci průběhu předchozích řízení o žádostech žalobce uvedla, že žalobce totožnou žádost vztahující se k témuž časovému období uplatnil již dne 15. 02. 2012. Tuto jeho žádost žalovaná zamítla, zamítla i námitky žalobce a žalobce se posléze obrátil žalobou na Městský soud v Praze, který v řízení sp. zn. 4 Ad 46/2012 žalobu zamítl. Skutečnost, že žalovaná nepochybila v předchozích rozhodnutích o zpětném nepřiznání důchodu, pak potvrdil ke kasační stížnosti žalobce i Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 18. 06. 2014, č. j. 3 Ads 54/2013-28. Na závěry tohoto rozsudku žalovaná podrobně odkazuje a k nynější žádosti žalobce ze dne 07. 04. 2015 konstatuje, že žalobce nedoložil a neprokázal žádné nové skutečnosti, na základě nichž by bylo možné jeho požadavku vyhovět, a proto nelze podle § 101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) provést nové řízení ve stejné věci a nadále platí pravomocná rozhodnutí žalované ze dne 18. 06. 2012, jejichž správnost potvrdil i NSS. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Žalobce v replice poukázal na to, že žalovaná v rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu žalobci vyšla z právního hodnocení, podle nějž období, v němž žalobce od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004 neoprávněně pochybením žalované pobíral invalidní důchod, je třeba hodnotit při následném rozhodování jako dobu pojištění. Žalobci není jasné, proč toto řešení žalovaná odmítá po tak dlouhou dobu uplatnit také při rozhodování o přiznání důchodu ke dni 21. 07. 2004. A pokud je k uvedenému datu pojistná doba žalobce skutečně nedostatečná, pak je tomu tak opět pochybením žalované, neboť pokud by žalobci za období od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004 důchod nepřiznala, měl by žalobce možnost si chybějící dobu doplatit, a tím nárok na přiznání důchodu získat. Nepřiznání výplaty částečného invalidního důchodu tak bylo důsledkem toho, že jej žalovaná uvedla v omyl. V průběhu jednání žalobce opětovně vyzvedl nepochopitelnost toho, že by se pracovníci žalované při tolika vzájemných kontrolách v roce 2003 zmýlili (tehdy mu řekli, že má o cca 14 dnů více, než zákonem vyžadovaných 5 let pojištění, také mu 3x vyplatili peníze a ani po něm nikdo nechtěl vrátit údajně neoprávněně vyplacený důchod) a připomněl, že i kdyby tomu tak bylo, důsledkem této chyby byl připraven o možnost doplacení pojistné doby a získání invalidního důchodu v trvání několika let. Dále pak zmínil, že v evidenci dob pojištění žalované je množství nepřesností, chybí tam např. zaměstnání, která vykonával v roce 1996 a v roce 2006. Ostatně nedávno dostal výpis ze zdravotního pojištění a doby v něm uvedené se liší od doby v evidenčním listu důchodového pojištění. Rozsudek NSS v jeho věci pak je nepříznivě ovlivněn tím, že rozhodoval bez jednání podle podkladů zaslaných žalovanou, která dělá vše pro to, aby mu invalidní důchod nebyl přiznán. Žalovaná u jednání namítla, že vždy vychází z evidenčních listů důchodového pojištění, které je povinen jí zasílat zaměstnavatel, a chybí-li, je na účastníkovi řízení, aby případné pracovní smlouvy a další podklady doložil. K věci samé pak žalovaná konstatovala, že žalobce v průběhu správního řízení žádné nové skutečnosti nedoložil, a nebylo proto možné jeho žádosti vyhovět. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl posudkovým lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) uznán od 30. 04. 2003 plně invalidním. Rozhodnutím ze dne 11. 08. 2003 však žalovaná jeho žádost o plný invalidní důchod zamítla, neboť žalobce v rozhodné době od 30. 04. 1993 do 29. 04. 2003 získal pouze 3 roky a 287 dnů pojištění. V roce 2004 žalobce doložil další dobu pojištění, na základě čehož mu žalovaná rozhodnutím ze dne 06. 05. 2004 přiznala plný invalidní důchod od 04. 07. 2003 do 31. 01. 2004. Od 22. 06. 2004 byl žalobce posudkovým lékařem PSSZ uznán pouze částečně invalidním. Rozhodnutím ze dne 16. 07. 2004 žalovaná žalobci uvolnila plný invalidní důchod i na dobu od 01. 02. 2004 do 21. 06. 2004. Rozhodnutím ze dne 21. 07. 2004 však žalovaná žádost stěžovatele o přiznání částečného invalidního důchodu zamítla, a to opět z důvodu nesplnění podmínky potřebné doby pojištění, neboť spočetla, že žalobce v rozhodné době od 22. 06. 1994 do 21. 06. 2004 získal pouze 4 roky a 316 dnů pojištění. Jak vyplývá z přiloženého osobního listu důchodového pojištění, žalovaná jako náhradní dobu pojištění zohlednila i dobu pobírání plného invalidního důchodu od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004, přestože dovodila, že v této době byl žalobci plný invalidní důchod přiznán a vyplácen neprávem, tedy bez získání potřebné doby pojištění. Vzhledem k tomu, že k vyplacení plného invalidního důchodu v této době došlo v důsledku pochybení žalované, žalovaná v této souvislosti nevykázala přeplatek a neoprávněně vyplacenou částku nepožadovala vrátit zpět. Proti rozhodnutí ze dne 21. 07. 2004 podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze. Během soudního řízení vedeného pod sp. zn. 1 Cad 77/2004 bylo na základě posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí zjištěno, že je žalobce částečně invalidní již od 16. 09. 2003 (nikoliv až od 22. 06. 2004), což (jak vyplývá z rozsudku předloženého žalobcem) soud vedlo ke zrušení rozhodnutí ze dne 21. 07. 2004. Rozhodnutím ze dne 22. 06. 2005 však žalovaná žádost žalobce o částečný invalidní důchod opět zamítla, neboť ani k nově stanovenému dni vzniku částečné invalidity žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění, když v rozhodném období od 16. 09. 1993 do 15. 09. 2003 získal pouze 4 roky a 316 dnů pojištění. Jako náhradní dobu pojištění přitom žalovaná i tentokrát zohlednila dobu pobírání plného invalidního důchodu od 04. 07. 2003 do 15. 09. 2003. Posudkem lékaře PSSZ ze dne 16. 08. 2007 byl žalobce uznán od 29. 06. 2007 plně invalidním. Ke své žádosti ze dne 28. 01. 2009 o plný invalidní důchod přiložil výpis z evidence dobrovolné účasti na důchodovém pojištění v době od 01. 02. 2008 do 31. 01. 2009 s tím, že pojistné bylo uhrazeno dne 14. 01. 2009. Žalovaná jeho žádost rozhodnutím ze dne 05. 05. 2009 rovněž zamítla, neboť žalobce v rozhodné době před vznikem plné invalidity od 29. 06. 1997 do 28. 06. 2007 získal pouze 3 roky a 158 dní pojištění. Žalovaná uvedla, že by stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění ani při posunutí rozhodného období na dobu od 01. 02. 1999 do 31. 01. 2009, což by umožnilo zohlednění doby dobrovolné účasti na důchodovém pojištění od 01. 02. 2008 do 31. 01. 2009 a doby pojištění po vzniku invalidity od 29. 06. 2007 do 16. 08. 2007. V období od 01. 02. 1999 do 31. 01. 2009 by podle žalované žalobce získal pouze 4 roky a 22 dní pojištění. Jak ovšem vyplývá z přiloženého osobního listu důchodového pojištění, žalovaná při vydání tohoto rozhodnutí nezohlednila jako dobu pojištění dobu neoprávněného pobírání plného invalidního důchodu od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004. Proti zamítavému rozhodnutí žalované ze dne 05. 05. 2009 podal stěžovatel opět žalobu k Městskému soudu v Praze. Jak vyplývá z vyjádření žalované k žalobě, v průběhu soudního řízení žalovaná svůj postup přehodnotila a dospěla k závěru, že pokud žalobci rozhodnutími ze dne 06. 05. 2004 a 16. 07. 2004 přiznala a následně vyplatila plný invalidní důchod v době od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004, ačkoli mu nenáležel, avšak dodatečně nerozhodla o přeplatku na tomto důchodu, je nutno na žalobce hledět tak, jako kdyby v této době pobíral plný invalidní důchod oprávněně, a tedy uznat a zohlednit tuto dobu pobírání invalidního důchodu jako náhradní dobu pojištění pro další důchodové nároky. Žalovaná proto následně rozhodnutím ze dne 06. 01. 2010 přiznala žalobci ode dne 22. 01. 2009 plný invalidní důchod, přičemž podle osobního listu důchodového pojištění započetla do náhradních dob pojištění i dobu neoprávněného pobírání plného invalidního důchodu od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004 a dobu dobrovolné účasti na důchodovém pojištění od 01. 02. 2008 do 20. 01. 2009, čímž žalobce splnil podmínku § 40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, tj. získání pěti let pojištění v období deseti let dokončeném po vzniku invalidity. Dne 15. 02. 2012 žalobce požádal o dodatečné přiznání částečného invalidního důchodu od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007 a plného invalidního důchodu od 17. 08. 2007 do 31. 12. 2008. Dvěma rozhodnutími ze dne 18. 06. 2012, žalovaná jeho žádost pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění zamítla a v odůvodnění uvedla, že žalobce byl uznán částečně invalidním ode dne 22. 06. 2004, přičemž v rozhodném období před vznikem invalidity (tj. od 22. 06. 1994 do 21. 06. 2004) získal pouze 4 roky a 316 dnů pojištění, a že plně invalidním byl uznán od 29. 06. 2007, přičemž v rozhodném období před vznikem invalidity (tj. od 29. 06. 1997 do 28. 06. 2007) získal pouze 3 roky a 145 dnů pojištění. Dobu dobrovolné účasti na důchodovém pojištění nelze v rámci potřebné doby pojištění zohlednit, neboť byla získána teprve od 01. 02. 2008 do 20. 01. 2009 s tím, že pojištění bylo doplaceno dne 14. 01. 2009. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce námitky, které žalovaná rozhodnutími ze dne 06. 08. 2012 a ze dne 09. 10. 2012 zamítla a rozhodnutí vydaná v prvním stupni potvrdila. Proti rozhodnutí ze dne 06. 08. 2012 týkajícímu se žádosti o dodatečné přiznání částečného invalidního důchodu od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007 žalobce podal znovu žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 18. 04. 2013, č. j. 4 Ad 46/2012-39, zamítl (argumenty týkající se plného invalidního důchodu neprojednával, neboť ve vztahu k rozhodnutí žalované ze dne 09. 10. 2012 byla žaloba podána předčasně) a v odůvodnění uvedl, že žalobce byl uznán částečně invalidním ode dne 16. 09. 2003, pro posouzení jeho nároku na částečný invalidní důchod tak byla zjišťována doba pojištění v období deseti let před vznikem částečné invalidity, tj. v době od 16. 09. 1993 do 15. 09. 2003, a podle osobního listu důchodového pojištění připojeného k rozhodnutí žalované ze dne 22. 06. 2005 žalobce v tomto období získal pouze 4 roky a 316 dnů pojištění, v důsledku čehož nesplnil podmínku pro přiznání částečného invalidního důchodu stanovenou v § 40 zákona o důchodovém pojištění v tehdy platném znění, a to přestože do doby pojištění byla započtena i doba pobírání plného invalidního důchodu v době od 04. 07. 2003 do 15. 09. 2003 v délce 74 dnů. K námitce žalobce, že získal potřebnou dobu pojištění poté, co dobrovolně doplatil pojistné, Městský soud v Praze uvedl, že tuto dobu pojištění lze zhodnotit až po doplacení pojistného, v tomto případě tedy ode dne 1. 1. 2009. Od tohoto dne byl také invalidní důchod stěžovateli přiznán. K doplacení pojistného však nelze přihlížet zpětně a nebylo proto možné zohlednit doplacení pojistného ve vztahu k žádosti o doplacení částečného invalidního důchodu za dobu od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007. Proti uvedenému rozsudku se žalobce bránil i kasační stížností, v níž argumentoval tím, že má za to, že pokud mu žalovaná svým rozhodnutím ze dne 06. 01. 2010 přiznala plný invalidní důchod, zároveň tak potvrdila, že mu byl invalidní důchod v době od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004 přiznán i vyplacen oprávněně. Vzhledem k tomu, že měl žalobce rozhodné období před vznikem částečné invalidity plně pojištěné, měl mu vzniknout nárok na přiznání částečného invalidního důchodu. Žalovaná však odmítla uznat dobu podle ní neoprávněně pobíraného plného invalidního důchodu pro další důchodové nároky stěžovatele. Rozhodnutí žalované ze dne 21. 07. 2004, jímž byla žádost žalobce o přiznání částečného invalidního důchodu zamítnuta, bylo tudíž nesprávné a žalobce se domnívá, že mu měl být invalidní důchod dodatečně přiznán již od 22. 06. 2004, resp. že jeho žádosti o dodatečné přiznání částečného invalidního důchodu od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007 mělo být vyhověno. Žalobce výslovně argumentoval i tím, že jej žalovaná svým rozhodnutím ze dne 06. 05. 2004 o přiznání invalidního důchodu poškodila, neboť za situace, kdy by jej naopak vyrozuměla o nesplnění podmínky potřebné doby pojištění, mohl by žalobce chybějící dobu pojištění doplatit či dohledat další záznamy o svých zaměstnáních a zajistit tak oprávněné přiznání důchodu. Rozsudkem ze dne 18. 06. 2014, č. j. 3 Ads 54/2013-28, NSS kasační stížnost zamítl. V odůvodnění vyšel ze závěru žalované, že dobu pobírání plného invalidního důchodu od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004 je nutno žalobci uznat jako náhradní dobu pojištění podle § 5 odst. 1 písm. t) zákona o důchodovém pojištění. NSS však současně zdůraznil, že samotné zhodnocení doby pobírání plného invalidního důchodu jako náhradní doby pojištění v projednávané věci neznamená, že by byl plný invalidní důchod stěžovateli vyplácen právem a že by stěžovatel v rozhodném období od 04. 07. 1993 do 03. 07. 2003 získal potřebnou dobu pojištění 5 let. Dále pak připomněl, že zpětné přiznání důchodu na základě § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění je možné pouze v případě, že byl důchod v minulosti neprávem odepřen, tedy že důchod nebyl přiznán, přestože nárok na důchod splněním podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění vznikl. K tomu však v předmětném období v případě žalobce nedošlo. Ačkoliv byl stěžovatel částečně invalidním již od 16. 09. 2003, je z osobních listů důchodového pojištění založených v dávkovém spise zřejmé, že v této době současně neplnil (ani se započtením doby neoprávněně pobíraného plného invalidního důchodu) druhou z podmínek § 43 zákona o důchodovém pojištění v tehdejším znění, tedy získání doby pojištění 5 let v posledních 10 letech před vznikem částečné invalidity. Žalobce totiž požadovanou dobu pojištění získal teprve ke dni 20. 01. 2009 na základě započtení doby jeho dobrovolné účasti na důchodovém pojištění jako osoby samostatně výdělečně činné podle § 5 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění v době od 01. 02. 2008 do 20. 01. 2009. Tuto dobu účasti na pojištění však i podle NSS lze jako dobu pojištění pro vznik nároku na důchod započíst teprve ode dne, kdy bylo pojištění uhrazeno. Získání doby pojištění v délce 5 let v posledních 10 letech tak nemohlo mít zpětně vliv při posouzení nároku žalobce na částečný invalidní důchod v době od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007, protože potřebná doba pojištění nebyla získána v posledních 10 letech předtím, než byl žalobce shledán částečně invalidním. Kasační námitkou žalobce, že jej žalovaná svým rozhodnutím ze dne 06. 05. 2004 přiznávajícím mu plný invalidní důchod poškodila, neboť kdyby jej naopak vyrozuměla o nesplnění podmínky potřebné doby pojištění, mohl žalobce chybějící dobu pojištění doplatit či dohledat další záznamy o svých zaměstnáních a zajistit tak oprávněné přiznání důchodu, se NSS nezabýval (patrně z důvodu, že nebyla uplatněna v řízení před Městským soudem v Praze). Dne 10. 04. 2015 žalobce žalovanou opět požádal o dodatečné přiznání částečného invalidního důchodu od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007 a plného invalidního důchodu od 17. 08. 2007 do 31. 12. 2008, přičemž v závěru žádosti poukazoval i na to, že postupem žalované přišel o možnost si doplatit dobu pojištění již v roce 2004. Rozhodnutím ze dne 23. 04. 2015, č. j. R-23.4.2015 - 423/580 410 1655, žalovaná žádost i tentokrát zamítla a v odůvodnění pouze odkázala na svá rozhodnutí ze dne 18. 06. 2012 a na skutečnost, že žalobce žádnou novou dobu pojištění nedoložil. Žalobce se bránil námitkami, v nichž uvedl, že se ve své žádosti již nezabývá otázkou potřebné doby pojištění (byť je přesvědčen o její dostatečnosti s ohledem na její několikeré překontrolování ze strany pracovníků žalované před přiznáním invalidního důchodu v roce 2003), nýbrž namítá, že nesprávným přiznáním důchodu žalovaná způsobila, že si tehdy nemohl chybějící dobu doplatit a obratem požádat o důchod znovu a znemožnila mu tím po více než čtyři roky pobírat důchod. Napadeným rozhodnutím ze dne 24. 06. 2015 žalovaná námitky zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Odkázala na ustanovení § 101 písm. b) správního řádu, podle nějž lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí tehdy, jestliže bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta, a na to, že vyhovění opakované žádosti přichází v úvahu jen tehdy, jestliže se změnily podmínky, za kterých bylo v původním řízení rozhodováno. Žalobce však podle žalované uvádí shodná tvrzení jako v žádosti ze dne 14. 02. 2012 a v navazujících námitkách ze dne 09. 07. 2012 a nedokládá ani žádné nové skutečnosti, ani se nijak nezměnily podmínky, které by odůvodňovaly přijetí jiných rozhodnutí než těch, jimiž byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutím žalované ze dne 18. 06. 2012. Žalovaná proto zopakovala předchozí závěry o nedostatečné době pojištění a dodala, že nebyl-li žalobci důchod přiznán, nemůže být ani vyplácen. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 01. 07. 2015. Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal napadené rozhodnutí v žalobou vymezeném rozsahu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí § 55 odst. 2 věta třetí obdobně. Podle § 55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká, není-li dále uvedeno jinak, uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Lhůta podle předchozí věty neplyne po dobu řízení o důchodu, po dobu řízení o prohlášení osoby za mrtvou, jde-li o nárok na výplatu vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu po této osobě, a po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Lhůta podle věty první neplyne rovněž po dobu, po kterou trvalo řízení o neplatnosti skončení právního vztahu zakládajícího účast na pojištění (§ 11 odst. 2 věta pátá). Podle § 101 písm. b) správního řádu lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci tehdy, jestliže novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta. Zde se soud se žalovanou shoduje v tom, že v tomto případě se žalobce zjevně dožaduje vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu ve vztahu k rozhodnutím žalované ze dne 18. 06. 2012, resp. rozhodnutím o námitkách žalobce ze dne 06. 08. 2012 a ze dne 09. 10. 2012. V tomto případě nebylo namístě bezprostředně aplikovat ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, které umožňuje v případě zjištění nesprávnosti při rozhodování ve věcech důchodového pojištění mj. i vyhovět žádosti, která již byla jednou zamítnuta, neboť ustanovení zákona o důchodovém pojištění nemá za cíl umožnit nikdy nekončící opakované podávání žádostí, popř. rozhodování z moci úřední o tomtéž předmětu řízení, nýbrž má pouze umožnit reagovat na zjištění nových skutečností či dřívějšího vadného posouzení vydáním nového rozhodnutí, aniž by musely být naplněny poměrně striktní podmínky požadované pro prolomení překážky věci rozhodnuté správním řádem. V zásadě lze tedy podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění na základě téhož zjištění rozhodnout pouze jednou. Žalobce však již jednou obdobnou žádost uplatnil a ta byla pravomocně zamítnuta, přičemž jedno z těchto rozhodnutí obstálo i v soudním přezkumu. Za takové situace musela být žádost žalobce primárně posouzena z hlediska § 101 písm. b) správního řádu a bylo namístě zhodnotit, zda uvádí něco nového oproti předchozí žádosti, popř. zda se v mezidobí alespoň změnily podmínky ovlivňující posouzení takové žádosti. Zde soud konstatuje, že žádost žalobce se, pokud jde o argumenty týkající se přesvědčení žalobce, že získal potřebnou dobu pojištění, od dřívější žádosti neliší. Přesto ji však nebylo možné bez dalšího zamítnout, neboť žalobce v žádosti doručené dne 10. 04. 2015 uplatnil nový důvod, proč by jeho žádosti mělo být vyhověno, který předchozí žádost neobsahovala, a to argument, že důsledkem vydání nezákonného rozhodnutí ze dne 06. 05. 2004 o přiznání plného invalidního důchodu bylo, že žalovaná žalobci nepřímo zabránila v doplacení chybějící pojistné doby již v roce 2004, a tedy v dřívějším splnění podmínky požadované pojistné doby. Tím mu znemožnila dosáhnout přiznání plného a posléze částečného invalidního důchodu již od dřívějšího data, než ode dne 22. 01. 2009 (rozhodnutí žalované ze dne 06. 01. 2010). Proto žalovaná byla povinna se alespoň v tomto rozsahu podanou žádostí věcně zabývat, což ostatně i ve stručnosti učinila. Soud však musí podotknout, že dříve, než se žalovaná zabývala podanou žádostí věcně, bylo její povinností si nejprve vyjasnit, zda s ohledem na skutečnost, že je požadováno dodatečné přiznání důchodu za dobu před 8 až 11 lety, je možné takové žádosti (i v případě oprávněnosti důvodů, o něž se opírá) vůbec vyhovět s ohledem na běh prekluzivních lhůt. V tomto směru bylo třeba především si vyjasnit, podle jakého časového znění zákona o důchodovém pojištění bylo namístě žádost žalobce projednat. Zde je třeba poukázat na čl. XXXIV bod 4 zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, ve znění čl. XXXIII bodu 2 zákona č. 306/2008 Sb., který stanovil, že za dobu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se důchod doplatí podle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nejvýše v rozsahu stanoveném právními předpisy účinnými ke dni, který předchází dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Z čl. XXXVIII zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve spojení s § 201 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, přitom plyne, že „dnem účinnosti tohoto zákona“ je třeba v případě čl. XXXIV bodu 4 zákona č. 189/2006 Sb. rozumět 1. leden 2009. Žalovaná proto při posuzování žádosti měla vycházet ze zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2008. Z ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění v tehdejším znění přitom plynulo, že důchod bylo možno dodatečně přiznat nanejvýše tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení, přičemž podle § 55 odst. 2 věty třetí se tato tříletá lhůta stavěla pouze po dobu, po kterou trvalo řízení o neplatnosti skončení právního vztahu zakládajícího účast na pojištění, což není případ žalobce. Tříletá lhůta pro zpětné přiznání důchodu žalobce tedy již dávno uplynula a žádosti žalobce již jen proto nemohlo být vyhověno, aniž by bylo nutné blíže zkoumat okamžik vzniku invalidity a dosažené doby pojištění, popř. tvrzené zamezení možnosti žalobce doplatit si dobu pojištění již v roce 2004. Ustanovení o tom, že se důchod nebo jeho zvýšení doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení, nelze v případě žalobce použít, neboť bylo do ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění doplněno teprve s účinností od 01. 01. 2009. Totéž platí pro prodloužení prekluzivní lhůty na 5 let. I kdyby však k prekluzi práva na zpětné přiznání invalidního důchodu nedošlo, je třeba konstatovat, že výrok napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí prvostupňového, plně obstojí i tak. Pokud jde o výpočet dosažených pojistných dob k datům, od nichž žalobce požaduje zpětné přiznání plného a částečného invalidního důchodu, zde soud v plném rozsahu odkazuje na rozsudek NSS ze dne 18. 06. 2014, č. j. 3 Ads 54/2013-28, který se již jednou v žalobcově případě zevrubně kalkulací pojistné doby zabýval a vysvětlil, proč žalobci v požadované době nárok na částečný invalidní důchod nevznikl. V tomto řízení je soud povinen ve smyslu § 52 odst. 2 věty druhé s. ř. s. z jeho závěrů vycházet, neboť NSS v daném řízení řešil v podstatě identické otázky a jeho závěry tak v plném rozsahu dopadají na tuto věc. Jde-li o plný invalidní důchod, i pro něj platí, že žalobci byla do výpočtu dosažené doby pojištění zahrnuta i náhradní doba pojištění získaná chybným přiznáním a vyplácením plného invalidního důchodu v období od 04. 07. 2003 do 21. 06. 2004 (v rozsahu spadajícím do rozhodného období 10 let) a že žalobci nijak neprospívá doplacení pojistného za období od 01. 02. 2008 do 20. 01. 2009, neboť se vztahuje jen k uvedenému období, jež do rozhodné doby 10 let pro přiznání částečného či plného invalidního důchodu požadovaného žalobcem za období od 01. 07. 2004 do 16. 08. 2007 a (zčásti) od 17. 08. 2007 do 31. 12. 2008 nevstupuje. Pojistná doba v rozhodných obdobích v trvání 10 let končících libovolným dnem předcházejícím dnům, za něž žalobce požaduje dodatečně přiznat plný invalidní důchod (17. 08. 2007 do 31. 12. 2008), přitom nikdy nedosáhla potřebných 5 let, ale byla vždy kratší, a to proto, že jakýmkoliv posunem rozhodné doby před datum 20. 01. 2009 žalobce přichází o pojištěné dny, jež si v období od 01. 02. 2008 do 20. 01. 2009 doplatil, aniž by tyto dny byly při posunu rozhodného období nahrazeny v plném rozsahu dobou pojištění na počátku rozhodných období, neboť žalobce v době od 01. 01. 1998 do 31. 12. 1999 žádné doby pojištění (včetně náhradních) nezískal. Zbývá se proto zabývat jen otázkou důsledků ztráty příležitosti doplatit si dobu pojištění již v roce 2004. Potud je třeba říci, že NSS se k dané kasační námitce výslovně nevyjádřil. Žalovaná ji pak zjevně nepovažovala za relevantní pro vznik nároku na důchod. Zdejší soud přitom v této souvislosti musí konstatovat, že argument žalobce je pouze na spekulativní úrovni „co by kdyby“. Je nanejvýš sporné, zda by si žalobce skutečně dobu pojištění doplatil, např. zda by měl na to v té době potřebné finanční prostředky, když v souvislosti s nezákonným přiznáním plného invalidního důchodu v roce 2004 je ze správního spisu patrné, že rozhodnutí o žádosti žalobce PSSZ u žalované urgovala s tím, že žalobce je bez prostředků a že mj. i z tohoto důvodu byla žalobci vyplacena záloha na důchod. Dále je pak třeba zdůraznit především to, že podmínky, za nichž lze přiznat invalidní důchod, stanovil zákon o důchodovém pojištění v ustanoveních § 38 a násl. a v tomto směru zákon neobsahoval žádné ustanovení, které by umožňovalo zohlednit ztrátu příležitosti doplacení důchodu v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení při hodnocení naplnění podmínek pro přiznání důchodu, a to např. ani cestou zakotvení fikce náhradní doby pojištění. Hlavní důvod žádosti uplatněný žalobcem, resp. i hlavní žalobní bod se tak zcela míjí se zákonnými podmínkami pro přiznání invalidního důchodu a nemohl tak žádným způsobem odůvodňovat přiznání požadovaných důchodů v situaci, kdy žalobce nesplnil podmínku získání potřebné doby pojištění. Soud proto s ohledem na nedůvodnost žalobních bodů žalobu jako celek zamítl. Pokud pak žalobce u jednání nově zmínil, že mu nebyly započteny některé doby pojištění v souvislosti se zaměstnáními vykonávanými v letech 1996 a 2006, těmito otázkami se soud zabývat nemohl, neboť se jedná o opožděně uplatněné žalobní body. Jak totiž stanoví § 71 odst. 2 věta poslední s. ř. s., žalobce může rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly. Případné náklady by však tak jako tak nebyly ve smyslu § 60 odst. 2 s. ř. s. nahraditelné.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. listopadu 2016 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce Za správnost: Božena Kouřimová