43 Ad 64/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobkyně: Z. S., bytem x, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 7. 2015, čj. x, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 7. 2015, čj. x, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 14. 9. 2015 domáhá zrušení rozhodnutí žalované, označeného v záhlaví rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty námitky žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 6. 2014, čj. x. Posledně uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost o vdovský důchod, a to na základě § 50 odst. 4 a 7 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném k 13. 7. 2015 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť žalobkyně dle tohoto rozhodnutí nesplnila podmínku obsaženou v § 50 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro přiznání vdovského důchodu. Vycházela přitom z takového výkladu části první, čl. II odst. l věty druhé zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon o důchodovém pojištění (dále jen „přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb.“), že jelikož žalobkyni po 31. 12. 2009 již nárok na vdovský důchod jednou zanikl, nelze při dalším vzniku nároku na vdovský důchod vycházet z právní úpravy účinné před 1. 1. 2010, ale již z právní úpravy účinné po 31. 12. 2009, dle které by za daných okolností již žalobkyně nárok na vdovský důchod neměla. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Jediná žalobní námitka žalobkyně spočívá v tom, že žalovaná dle žalobkyně nesprávně právně vyhodnotila předmětné přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. Dle žalobkyně zachovává přechodné ustanovení bez dalšího podmínky nároku na vdovský důchod dle právní úpravy ve znění před 1. 1. 2010. Dle žalobkyně není aplikace přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. omezena pouze na jedno použití. Žádným výkladem předmětného přechodného ustanovení nelze dospět k závěru, že by dříve vzniklá podmínka (v daném případě obnovená péče o nezaopatřené dítě) zkonzumovala výhodu a možné další použití přechodného ustanovení při opětovném splnění některé z podmínek obsažených v § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k tomu, že rozhodným okamžikem pro určení, podle jaké právní úpravy se má postupovat, je den, kdy manžel žalobkyně zemřel (7. 1. 2009), je třeba na situaci žalobkyně použít právní úpravu účinnou před 1. 1. 2010. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že v případě žalobkyně nebylo možné při posuzování dalšího nároku na vdovský důchod aplikovat předmětné přechodné ustanovení. Obecným účelem přechodných ustanovení je postihnout situace bezprostředně po změně právní úpravy tak, aby byl zachován nárok v případě, že ke dni účinnosti nového zákona nejsou splněny nové podmínky, ale trvají podmínky dle předcházejícího zákona. Dle žalované bylo možné přechodné ustanovení aplikovat pouze s prvním zánikem nároku žalobkyně na vdovský důchod. Po dalším zániku je dle žalované třeba nový nárok žalobkyně posuzovat již podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010. V opačném případě by permanentní aplikace přechodného ustanovení popírala důvod změny právní úpravy a vnesla do jejího provádění prvky nerovnosti. Žalobkyně v replice sdělila, že podnětem k podání správní žaloby jí byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, čj. 20 Ad 7/2013 – 26. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Žaloba byla podána ve lhůtě dle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je tedy věcně projednatelná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Ze správního spisu soud zjistil, že manžel žalobkyně zemřel dne 7. 1. 2009. K tomuto dni jí vznikl nárok na vdovský důchod a také jí byl žalovanou přiznán v souladu s § 49 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Po uplynutí jednoho roku od smrti manžela, tj. od 7. 1. 2010, žalobkyni nadále zůstal nárok na vdovský důchod v souladu s § 50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění zachován z důvodu péče o nezaopatřeného syna, který v té době studoval na vysoké škole. V době od 2. 8. 2010 do 31. 12. 2010 vykonával syn žalobkyně výdělečnou činnost zakládající účast na důchodovém pojištění a současně navštěvoval kombinovanou formu studia. Z tohoto důvodu tedy nebyl v tomto období nezaopatřeným dítětem ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k této skutečnosti zanikl žalobkyni nárok na vdovský důchod dne 8. 8. 2010. Výplata vdovského důchodu byla žalobkyni rozhodnutím ze dne 3. 5. 2011, čj. 595 830 0997, opětovně přiznána od 21. 12. 2010, neboť syn žalobkyně od uvedeného data začal opět studovat vysokou školu v prezenční formě studia, čímž se opět stal nezaopatřeným dítětem ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Dne 28. 10. 2011 syn žalobkyně dovršil 26. rok věku, a proto byl žalobkyni s ohledem na § 20 zákona o důchodovém pojištění rozhodnutím ze dne 23. 9. 2011, čj. x, odňat vdovský důchod podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Dne 11. 6. 2014 podala žalobkyně žádost o opětovné přiznání vdovského důchodu z důvodu, že ke dni 30. 8. 2014 dosáhne 55. roku života. Její žádost byla rozhodnutím žalované ze dne 25. 6. 2014, čj. x, zamítnuta. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované námitkami. Žalovaná napadeným rozhodnutím námitky žalobkyně zamítla a rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014 potvrdila. Soud rozhodl o žalobě bez jednání, protože ani jeden z účastníků s tímto postupem neprojevil výslovný nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Posouzení žalobních bodů Podle § 50 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění náleží vdovský důchod po dobu jednoho roku od smrti manžela. Podle § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, má po uplynutí doby uvedené v odstavci 1 vdova nárok na vdovský důchod, jestliže a) pečuje o nezaopatřené dítě, b) pečuje o dítě, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), c) pečuje o svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije v domácnosti a je závislý na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), d) je plně invalidní, nebo e) dosáhla věku 55 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší (od 1. 1. 2010 zní toto ustanovení: „dosáhla alespoň věku o 4 roky nižšího, než činí důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší“). Podle § 50 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, nárok na vdovský důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá z podmínek uvedených v odstavci 2 do pěti roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod (od 1. 1. 2012 byla podmínka pěti let nahrazena podmínkou dvou let). Podle části první, čl. II, bodu 7, věty druhé zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon o důchodovém pojištění a který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, vznikl-li nárok na vdovský nebo vdovecký důchod před 1. lednem 2010, zůstává nárok na tento důchod zachován po 31. prosinci 2009, pokud vdova dosáhla před 1. lednem 2010 věku 55 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší. Došlo-li k zániku nároku na vdovský nebo vdovecký důchod před 1. lednem 2010 nebo po 31. prosinci 2009, ale jde o důchody, které byly přiznány před 1. lednem 2010, vznikne nárok na vdovský nebo vdovecký důchod po 31. prosinci 2009 znovu za podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle části první, čl. II, bodu 2 zákona č. 220/2011 Sb., kterým se mění zákon o důchodovém pojištění a který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2012, vznikl-li nárok na vdovský nebo vdovecký důchod před 1. lednem 2012, vznikne nárok na tento důchod po 31. prosinci 2011 znovu, splní-li se podmínky nároku na tento důchod ve lhůtě stanovené zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Žaloba je důvodná. Dávkové schéma nároku na vdovský důchod je poměrně pestré, jeho ústředním bodem (pojistnou událostí) je smrt manžela, jenž byl poživatelem starobního či invalidního důchodu, nebo splnil potřebnou dobu pojištění pro nárok na invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod anebo zemřel následkem pracovního úrazu (§ 49 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Doba trvání nároku na vdovský důchod, nebo opětovný vznik nároku na tuto dávku ovšem záleží na rozličných právních skutečnostech uvedených v § 50 zákona o důchodovém pojištění. S ohledem na to, jak je nárok na tento pozůstalostní důchod konstruován, je přípustné, aby poté, co nárok zanikl, znovu vznikl nárok na vdovský důchod na základě jiné právní skutečnosti (byť třeba věcně shodné jako v případě zaniklého nároku). „Obnovený“ nárok na vdovský důchod je třeba považovat za nárok nový, nelze nicméně přehlížet, že všechny „obnovené“ nároky mají původ v totožné základní podmínce vzniku nároku na důchod (úmrtí manžela oprávněné osoby splňujícího podmínky § 49 zákona o důchodovém pojištění). První nárok žalobkyně na vdovský důchod vznikl dne 7. 1. 2009 (od tohoto data byl také přiznán) a zanikl dne 2. 8. 2010 z důvodu, že již uplynula jednoroční lhůta dle § 50 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a současně odpadla podmínka dle § 50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, neboť syn žalobkyně přestal být nezaopatřeným dítětem. V průběhu trvání tohoto nároku vstoupil v účinnost zákon č. 306/2008 Sb., jímž byl novelizován § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění. Druhý nárok žalobkyně na vdovský důchod vznikl dne 21. 12. 2010 v důsledku toho, že syn žalobkyně opět začal studovat vysokou školu v prezenční formě studia, a stal se tak z pohledu zákona nezaopatřeným dítětem. Tento nárok na vdovský důchod zanikl dne 28. 10. 2011, neboť syn žalobkyně dovršil 26. rok života, a přestal splňovat podmínku nezaopatřenosti. Opět tedy odpadla podmínka dle § 50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. V mezidobí vstoupil dne 1. 1. 2012 v účinnost zákon č. 220/2011 Sb., jímž byl novelizován § 50 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Dne 11. 6. 2014 uplatnila žalobkyně u žalované třetí nárok na vdovský důchod, který jí měl vzniknout dne 30. 8. 2014 v souvislosti s tím, že dosáhne věku 55 let [podmínka dle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009]. Výše shrnuté skutkové okolnosti dané věci a jejich právní posouzení stran vzniku a zániku jednotlivých nároků na vdovský důchod v minulosti nejsou mezi účastníky řízení sporné, žalovaná je shodným způsobem shrnula v žalobou napadeném rozhodnutí a žalobkyně tato skutková zjištění ani z toho vyvěrající právní závěry v žalobě nenapadla. Žalobkyně napadla jen právní posouzení věci týkající se aplikace přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. V souvislosti s legislativními změnami, které vstoupily v účinnost v době od vzniku pojistné události, která žalobkyni založila nárok na vdovský důchod, do podání žádosti o opětovné přiznání vdovského důchodu v roce 2014 a které se dotkly úpravy nároku na vdovský důchod, mohou být sporné dvě otázky: 1) splnění podmínky maximální doby mezi zánikem jednoho nároku na vdovský důchod a vznikem nového (dalšího) nároku vyplývajícího z téže základní pojistné události; 2) aplikovatelnost podmínky vzniku nároku na vdovský důchod dosažením 55. roku života, došlo-li k této právní skutečnosti až v roce 2014. Pokud jde o otázku první, až do 31. 11. 2011 vznikl nový nárok na vdovský důchod za podmínky, že od zániku předešlého nároku na tentýž důchod neuplynulo více než 5 let (zákon č. 306/2008 Sb. se této otázky nikterak nedotknul). Nárok, který byl předmětem správního řízení, z něhož vzešlo žalobou napadené rozhodnutí, ovšem měl vzniknout až v roce 2014, tedy již za účinnosti zákona č. 220/2011 Sb. Podle jeho přechodného ustanovení citovaného výše vznikl-li nárok na vdovský důchod před 1. 1. 2012, vznikne na něj nárok znovu i po 1. 1. 2012, splní-li se podmínky nároku na tento důchod ve lhůtě stanovené před novelou (5 let). Podmínky aplikace tohoto přechodného ustanovení na případ žalobkyně jsou naplněny, neboť žalobkyni vznikl nárok na vdovský důchod před 1. 1. 2012, a to dvakrát – dne 7. 1. 2009 a dne 21. 12. 2010. Podmínky nároku na vdovský důchod tak mohou být splněny po 1. 1. 2012 ve lhůtě 5 let od zániku posledního nároku. Třetí, v dané věci uplatněný nárok na vdovský důchod měl vzniknout dne 30. 8. 2014, předchozí (druhý) nárok zanikl dne 28. 10. 2011. Podmínka dle § 50 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2011, tak je naplněna. Pokud jde o otázku druhou, pro její zodpovězení je klíčový právě výklad přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. Zatímco dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 vznikl nárok na vdovský důchod, pakliže oprávněná osoba dosáhla věku 55 let, s účinností od 1. 1. 2010 byla věková hranice zvýšena (v případě žalobkyně jde konkrétně o 60 let, tohoto věku dosáhne žalobkyně až v roce 2019, kdy již však pravděpodobně nenaplní podmínku dle § 50 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, neboť prozatím poslední nárok na vdovský důchod zanikl v roce 2011). Podstatou nastolené právní otázky je posoudit, zda se přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. vyčerpalo vznikem druhého nároku žalobkyně na vdovský důchod (v roce 2010), nebo zda se podle daného přechodného ustanovení postupuje i v případě vzniku dalších „obnovených“ nároků na vdovský důchod. V případě žalobkyně není pochyb o tom, že jí byl nárok na vdovský důchod přiznán před 1. 1. 2010 (žalobkyni byl důchod přiznán od 7. 1. 2009) a že nárok zanikl po 31. 12. 2009 (zanikl dne 2. 8. 2010), takže je naplněna hypotéza sporného přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. V nyní posuzované věci je totiž skutkový stav takový, že prvotní nárok na vdovský důchod vznikl před účinností zákona č. 306/2008 Sb. dne 7. 1. 2009 a zanikl již za účinnosti zákona č. 306/2008 Sb. Poprvé za účinnosti tohoto zákona vznikl následný nárok na vdovský důchod dne 21. 12. 2010, a to nikoliv aplikací novelizovaného § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, nýbrž aplikací § 50 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. Tento nárok rovněž posléze zanikl. V dané věci jde až o druhý „obnovený“ nárok na vdovský důchod, jehož podmínky měly být splněny po vstupu zákona č. 306/2008 Sb. v účinnost (v pořadí celkem třetí nárok na vdovský důchod). Přechodné ustanovení k tomu uvádí jen to, že nárok na vdovský důchod vznikne po 31. 12. 2009 znovu za podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Účelem přechodných ustanovení hmotněprávních předpisů práva sociálního zabezpečení je především vypořádat se s otázkou zachování práv plynoucích z důchodového pojištění pro případ, že novelizací zákona se podmínky změní. Pokud jde o podmínky vzniku a trvání nároku na vdovský důchod, zákon č. 306/2008 Sb. změnil pouze podmínku týkající se vzniku nároku na vdovský důchod nabytím stanoveného věku (posunutí věkové hranice). Vedle toho již jen promítl zrušení institutu plného a částečného invalidního důchodu a zavedení jediného invalidního důchodu (v odstupňované výši dle stupně invalidity) do podmínek vzniku nároku na vdovský důchod (namísto plné invalidity zakládá nárok na vdovský důchod invalidita ve třetím stupni). Z formulace sporného přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. (čl. II bod 7) je zřejmé, že jeho účelem je upravit otázky související se změnou § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění (viz jeho první větu, v jejímž kontextu je třeba interpretovat i větu druhou). Novelizace § 20 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož nezaopatřeným dítětem nově není dítě pobírající invalidní důchod, se nedotýká již přiznaných vdovských důchodů z důvodu nezaopatřenosti dítěte, což je ovšem upraveno v samostatném přechodném ustanovení (čl. II bod 6). Důvody, pro které byl žalobkyni přiznán druhý nárok na vdovský důchod (od 21. 12. 2010), se neopírají o ty části § 49 a § 50 zákona o důchodovém pojištění, které byly novelizovány zákonem č. 306/2008 Sb. Aplikace sporného přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. tak v tomto případě vůbec nepřicházela do úvahy. Teprve v případě třetího nároku na vdovský důchod je třeba aplikovat přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb., neboť důvodem pro uplatnění nároku je splnění právní skutečnosti, jež je součástí dávkového schématu a která byla tímto zákonem změněna. I kdyby tedy soud akceptoval právní názor žalované, že přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. lze aplikovat jen jednou a jeho aplikací jsou jednou pro vždy zkonzumovány jeho účinky, dochází k jeho první aplikaci právě až v souvislosti s uplatněním nároku na vdovský důchod od 30. 8. 2014 na základě žádosti ze dne 11. 6. 2014. Nelze mít za to, že by zmíněné přechodné ustanovení bylo „zkonzumováno“ přiznáním, či dokonce jen vznikem nároku na vdovský důchod od 21. 12. 2010 z důvodu péče o nezaopatřené dítě. Smyslem daného ustanovení je zajistit, aby oprávněná osoba, které byl v minulosti přiznán vdovský důchod od data, které předchází datu účinnosti zákona č. 306/2008 Sb., nebyla zkrácena na právu nabýt nárok na vdovský důchod dosažením věku 55 let (při splnění dalších podmínek stanovených zákonem). Je pouze na zákonodárci, aby rozhodl, do jaké míry zachová oprávněným osobám jejich práva, zda pouze v rozsahu již nabytých práv (tedy vzniklých nároků, nebo dokonce jen nároků přiznaných), nebo i v rozsahu práv budoucích – vznik nároku v budoucnu při dosažení podmínek stanovených dosavadní právní úpravou. Z daného přechodného ustanovení plyne, že nárok na vdovský důchod dle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, nemají oprávněné osoby, kterým nebyl vdovský důchod vůbec přiznán před 1. 1. 2010 a které ke dni 31. 12. 2009 nedovršily 55. rok života (takže jim ani hmotněprávní nárok dle tohoto ustanovení nevznikl). Sporné přechodné ustanovení tak dle soudu poskytuje ochranu jednak oprávněným osobám, jimž nejpozději ke dni předcházejícímu dni účinnosti novely vznikl hmotněprávní nárok podle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, jednak osobám, jimž byl již v minulosti přiznán nárok na vdovský důchod a jimž dosavadní právní úprava zakládala legitimní očekávání, že jim při dodržení ostatních podmínek znovu vznikne nárok na vdovský důchod dovršením 55. roku života. Byť se v oblasti důchodového pojištění obecně nelze setkat s aplikací zásady ochrany legitimního očekávání vzniku nároku na dávku důchodového pojištění (naopak ochrana se poskytuje zpravidla právům již nabytým), je její uplatnění ve vztahu k budoucím nárokům na vdovský důchod, který byl již v minulosti přiznán, pochopitelná, neboť vdovský důchod je na rozdíl od důchodu starobního rozložen do více samostatných nároků, které vznikají v důsledku jednotlivých právních skutečností, avšak mají základ ve stejné základní pojistné události. V tomto ohledu se soud v zásadě ztotožňuje s právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, čj. 20 Ad 7/2013 – 26, tedy že určující je, zda základní pojistná událost nastala v době před 1. 1. 2010, což ovšem samo o sobě nepostačuje, neboť k tomu musí přistoupit i podmínka, že oprávněné osobě byl v tomto období vdovský důchod přiznán (viz spojení „důchody, které byly přiznány před 1. lednem 2010“). Nedávalo by ostatně žádný rozumný smysl, aby nárok žalobkyně na vdovský důchod opírající se o skutečnost upravenou v § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož vznik při zachování totožných zákonných podmínek přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. jednoznačně předpokládá, byl vyloučen jen z toho důvodu, že v mezidobí nastala nezávisle na vůli žalobkyně jiná právní skutečnost, která jí rovněž založila nárok na vdovský důchod (péče o dítě, které v důsledku svého rozhodnutí opět nabylo dříve ztracený status nezaopatřenosti). Není rozhodné, zda žalobkyně v této souvislosti požádala o přiznání vdovského důchodu, neboť přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. upravuje „opětovný“ vznik. V logice právního názoru zastávaného žalovanou by tak bylo přechodné ustanovení konzumováno již pouhým vznikem nároku na vdovský důchod, k němuž dochází ze zákona (§ 54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), nikoliv až jeho uplatněním u žalované žádostí o přiznání vdovského důchodu. Žalobkyně by si tedy mohla uchovat právo na vznik nároku dle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, pouze za předpokladu, že by nedopustila, aby se její dítě opětovně stalo dítětem nezaopatřeným (tedy zajistila, že by její syn před dosažením věku 26 let nestudoval vysokou školu v prezenční formě, nebo se zřekla péče o svého syna). Takové jednání však nepochybně nelze po žalobkyni požadovat, jen to dokládá neudržitelnost výkladu zastávaného žalovanou. Ostatně celý „problém“ v této věci nastal tím, že syn žalobkyně po dobu necelých 5 měsíců nestudoval vysokou školu prezenční formou a byl výdělečně činný v rozsahu, jenž mu zakládal účast na důchodovém pojištění. Tím totiž došlo k tomu, že druhý nárok žalobkyně na vdovský důchod, jímž dle žalované byly konzumovány účinky přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb., se oddělil od prvního nároku. Přitom pokud by syn žalobkyně výše popsané intermezzo do své přípravy na budoucí povolání studiem vysoké školy nevložil, tvořilo by celé období jeho studia až do dovršení věku 26 let jeden celek a součást nároku na vdovský důchod, který žalobkyni vznikl již samotnou smrtí jejího manžela se základní dobou trvání v délce jednoho roku (první a druhý nárok na vdovský důchod by tvořily jediný, nerozlučný nárok). V takovém případě by tedy patrně ani žalovaná nezpochybňovala, že žalobkyni vznikl dne 30. 8. 2014 nárok na vdovský důchod podle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť argumentaci „vyčerpáním“ přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. by nebylo možné s úspěchem uplatnit. Soud neshledává žádný racionální důvod pro to, aby právní postavení žalobkyně dle skutečných podmínek v dané věci bylo odlišné od toho, které soud právě namodeloval pro případ, že by syn žalobkyně studoval vysokou školu bez přerušení prezenční formou. Soud tedy uzavírá, že aplikaci čl. II bodu 7 zákona č. 306/2008 Sb. v nyní projednávané věci (žádost o přiznání vdovského důchodu od 30. 8. 2014) nebrání skutečnost, že po vstupu zákona č. 306/2008 Sb. v účinnost již jednou vznikl žalobkyni nárok na „obnovený“ vdovský důchod v souvislosti s péčí o nezaopatřené dítě. Žádost žalobkyně o přiznání vdovského důchodu tedy bylo třeba s ohledem na sporné přechodné ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. posuzovat podle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Žalovaná posoudila tuto otázku nesprávně, a její rozhodnutí je z tohoto důvodu nezákonné. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že žaloba je důvodná, zrušil soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí žalované pro nezákonnost a věc jí vrátil podle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci úspěšná. Vzhledem k tomu, že od soudního poplatku byla osvobozena dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve věci nebyla zastoupena advokátem a nedoložila, že by jí v řízení vznikly nějaké náklady, soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Osobě, která splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, může Nejvyšší správní soud ustanovit na její žádost zástupce z řad advokátů. V Praze dne 23. listopadu 2016 Tomáš Kocourek, v. r. soudce Za správnost: Božena Kouřimová