43 Ad 67/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce M. P., nar. x, zastoupeného matkou Bc. M. P., oba bytem x, právně zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem J. Průchy 1915, 434 01 Most, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálního zabezpečení, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 03. 08. 2015, č. j. MPSV- UM/15758/15/9S-SČK, sp. zn. SZ/980/2015/4S-SČK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 03. 08. 2015, č. j. MPSV-UM/15758/15/9S- SČK, sp. zn. SZ/980/2015/4S-SČK, se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Markéty Soukupové, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 4.719,- Kč.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 17. 09. 2015 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 03. 08. 2015, č. j. MPSV- UM/15758/15/9S-SČK, sp. zn. SZ/980/2015/4S-SČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 18. 02. 2015, č. j. 9450/2015/PRI, tak, že žalobci přiznal příspěvek na péči ve výši 6.000,- Kč. Rozhodnutím úřadu práce vydaným na základě žádosti žalobce ze dne 03. 12. 2014 mu původně příspěvek na péči přiznán nebyl, a to s ohledem na závěry posudku o zdravotním stavu vydaného posudkovým lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram (dále jen „OSSZ“), podle nějž u žalobce nešlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podle § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 254/2014 Sb. (dále jen „zákon o sociálních službách“). Žalobce v žalobě namítá, že skutkový stav, který žalovaný vzal za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisu a vyžaduje zcela zásadní doplnění a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelností trpělo již rozhodnutí úřadu práce, který v něm pouze převzal závěr posudku OSSZ, aniž by tento závěr jakkoliv zhodnotil a učinil vlastní úvahu. Napadené rozhodnutí pak jen popisuje dosavadní průběh řízení, do poslední slova opisuje posudek posudkové komise žalovaného, avšak již nijak nereaguje na znalecký posudek MUDr. J., který žalobce v řízení předložil. Není také rozpoznatelné, zda a proč žalovaný považoval odvolací námitky žalobce za mylné, bezpředmětné či vyvrácené jinými důkazy. Žalobce poté jako žalobní body opět zrekapituloval své odvolací námitky. Uvedl, že je v zoufalém zdravotním stavu po resekci střeva, má vývod a umělá výživa je mu podávána katetrem, není schopen se sám posadit, něco si podat, sám se obléknout či postarat se o svou hygienu. Většinu času leží a není sám schopný chůze, je velmi fyzicky slabý a unavený, a aby mohl vůbec fyzicky existovat, je 16 – 18 hodin denně napojen na přístroje a je zcela odkázán na pomoc dalších osob. Žalobce je přesvědčen, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby a není schopen zvládat minimálně sedm základních životních potřeb, tj. že je osobou, která se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve III. stupni podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o sociálních službách. Posudková komise žalovaného sice uznala, že žalobce nezvládá základní životní potřebu stravování, tělesné hygieny, péče o zdraví a osobních aktivit, tj. že je závislý ve II. stupni, žalobce však zmínil a doložil, že nezvládá ani životní potřeby mobility, oblékání a obouvání a výkonu fyziologické potřeby. Pokud jde o mobilitu, žalobce poukázal na to, že je 16 hodin denně připojen na parenterální výživu skládající se z infuzní pumpy s vakem s výživou na těžkém stojanu. Sám je v důsledku svého zdravotního stavu oslabený, váží jen 21 kg, a není tedy schopen se s těžkým stojanem pohybovat po rovině, natožpak do schodů, přičemž jeho dětský pokoj je umístěn v podkroví rodinného domu. Během připojení na parenterální výživu nemůže jakkoliv používat ani dopravní prostředky. Podmínění závěru o nezvládání životní potřeby mobility ze strany žalované tím, že by musel být postižen pohybový aparát žalobce, je podle něj zcela nepřípustným rozšířením podmínek, jež stanoví právní předpis, konkrétně ocitoval ustanovení písm. a) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění vyhlášky č. 389/2013 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“). Pokud se jedná o potřebu oblékání a obouvání, žalobce má implantovaný centrální žilní katetr a má připojen kolostomický sáček. Nemůže si sám převléci tričko, protože hrozí zachycení o katetr, a nemůže si sám svléknout kalhoty, protože hrozí odtržení kolostomického sáčku. V důsledku těžké břišní operace má také ochablé břišní svalstvo a při namáhání pociťuje nevolnosti, takže si nemůže sám nazout boty. Ohnout se také nemůže proto, že to vede ke zvýšení tlaku a hrozí tak poškození či odlepení kolostomického sáčku, popř. katetru. Žalobce je tak při oblékání a obouvání zcela odkázán na pomoc druhé osoby. Pokud žalovaný nezvládnutí této potřeby podmínil těžkým postižením funkce končetin nebo těžkým postižením zraku či intelektu, jde opět o postup odporující zákonu. Konečně pokud jde o výkon fyziologické potřeby, žalobce se není schopen bez pomoci druhé osoby vyprázdnit, provést očistu a používat potřebné pomůcky. Má totiž připojen kolostomický sáček, tj. není schopen se sám vyprazdňovat. Vzhledem k jeho věku není schopen sám sáček několikrát denně vyprazdňovat, a s obsluhou sáčku mu tak musí pomoci druhé osoby. Žalovaný se k této námitce nijak nevyjádřil. V závěru pak žalobce poukazuje též na to, že členem posudkové komise nebyl gastroenterolog, nýbrž pouze pediatr, který však vzhledem ke své specializaci nemůže posoudit dopady choroby na běžný život žalobce. Dále pak žalobce poukázal na to, že je mu známo jiné rozhodnutí žalovaného, které dospělé osobě ve věku 40 let se stejnou chorobou přiznalo po zásahu soudu příspěvek na péči pro osobu ve III. stupni závislosti, a v této souvislosti má žalobce za to, že žalovaný v jeho věci postupoval libovolně a svévolně. K žalobě žalobce postupně přiložil znalecký posudek zpracovaný dne 18. 05. 2015 MUDr. M. J., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a cévní chirurgie, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 08. 2012, č. j. 78 Ad 3/2012-36, rozhodnutí žalovaného, které jeho vydání předcházelo, a posudek posudkové komise žalovaného a rozhodnutí žalovaného, které byly vydány v návaznosti na tento zrušující rozsudek. Žalovaný po rekapitulaci průběhu správního řízení uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou, neboť jeho úkolem bylo zhodnotit, zda je posudek úplný, objektivní a přesvědčivý, a zda se posudková komise z medicínského hlediska vyjádřila k odvolacím námitkám, Žalovaný také poukázal na to, že se u osob mladších 18 let porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Žalovaný dále odkázal na závěry jeho posudkové komise, že nepříznivý zdravotní stav žalobce trval dosud krátce teprve od srpna 2014, dopad jeho zdravotního postižení na trvalou potřebu pomoci při dalších základních životních potřebách nelze proto hodnotit a nelze ani předpokládat, že by mohlo mít vliv na jeho mobilitu, orientaci, komunikaci, oblékání a obouvání a výkon fyziologické potřeby. Navíc žalobce potřebuje také pomoc vyplývající z jeho nízkého věku a tomu odpovídajícího nižšího stupně biopsychosociálního vývoje. Posudek znalce, který nepůsobí v oboru posudkové služby, který žalobce osobně nevyšetřil a který v posudku nad rámec hodnocení průběhu léčby uvádí jen omezení v oblasti sportu, větší námahy, delší chůze a výběru potravin, žalovanému nepřísluší hodnotit a nemohl být zhodnocen ani v rámci posuzování stupně závislosti žalobce. Dále žalovaný konstatoval, že i přes své zdravotní postižení je žalobce mobilní, protože je schopen vstávat a usedat, stát, zaujímat polohy, sedět, chodit po rovině i po schodech. Na posuzování této životní potřeby nemá žádný vliv informace, že se dětský pokoj nachází v podkroví, a že žalobce tedy potřebuje pomoc při pohybu s infuzní pumpou, protože nutnost podávání infuzí byla zohledněna v rámci životních potřeb péče o zdraví a stravování. Také oblékat a obouvat se je žalobce podle žalovaného schopen v přijatelném standardu, protože péče o centrální žilní katetr a kolostomický sáček byla zohledněna v rámci potřeb péče o zdraví a tělesné hygieny. Žalobce je schopen si vybrat přiměřené oblečení, oblékat se, svlékat se i zouvat se, neboť nebylo shledáno těžké postižení funkce končetin, zraku či intelektu. U výkonu fyziologické potřeby bylo zjištěno, že se žalobce pomočuje, avšak jen v důsledku zvýšeného příjmu tekutin a tvrdého spánku, tedy nejde o celodenní a dlouhodobé pomočování v důsledku postižení močového aparátu. Péče o kolostomický sáček je pak zohledněna v potřebě péče o zdraví. Žalovaný takto podaný posudek posudkové komise považuje za přesvědčivý, neboť posudková komise zohlednila veškerou relevantní lékařskou dokumentaci a vyjádřila se ke všem námitkám uvedeným v odvolání. Výrok napadeného rozhodnutí je tudíž dostačujícím způsobem odůvodněn, a žaloba tak podle žalovaného není důvodná. Žalovaný dále ještě v dalším podání vyjádření doplnil v tom směru, že v reakci na předložení znaleckého posudku ze strany žalobce požádal posudkovou komisi o doplnění jejího posudku a ta při svém jednání dala zákonné zástupkyni žalobce dostatečný prostor k vyjádření a s námitkami i znaleckým posudkem se vypořádala. Je nepochybné, že žalobce je postižen na způsobu života, jak znalec uvedl, toto postižení však bylo zohledněno v rámci potřeby péče o zdraví a osobních aktivit. Při hodnocení schopnosti výkonu fyziologické potřeby posudková komise vycházela z Metodického pokynu ředitele posudkové služby pro posudkové komise MPSV ze dne 27. 10. 2014, č. j. 2014/9245-721, (dále jen „metodický pokyn“) podle nějž se „za neschopnost nepovažuje inkontinence moči nebo stolice nebo ošetřování stomií, pokud je osoba schopna sama vyměnit si absorpční pomůcku, očistit se…“, přičemž tato schopnost se posuzuje s ohledem na věk. U žalobce vyplývá pomoc z jeho nízkého věku a tomu odpovídajícího nižšího stupně biopsychosociálního vývoje. V dospělém věku by jeho omezení nemělo vliv na schopnost běžně pečovat o stomii, třebaže ve věku 6,5 roku toto předpokládat nelze. Žalobce v replice poukázal opět na srovnatelný případ osoby se stejným syndromem ultrakrátkého střeva, se stejnou závislostí na parenterální výživě napojené hadičkou do srdce a stejnou stomií jako má žalobce, která, ač se s ohledem na svůj věk mohla alespoň omezeně postarat o stomii a svou výživu, byla posouzena jako osoba ve III. stupni závislosti. Žalobce přitom na rozdíl od ní není schopen o tyto a další potřeby pečovat nijak. Je sice pravdou, že musí být přihlédnuto ke stupni soběstačnosti dítěte jinak zdravého vzhledem k danému věku, žalobce však je dítětem, které by jinak za normální situace bylo již zcela ve věcech osobní hygieny, péče o zdraví, oblékání i přijímání potravy samostatné. Jeho postižení je však takového rázu, že je i v těchto všech jinak obvyklých a běžných činnostech zcela odkázán na pomoc své matky. Sám si nenamíchá vaky se svojí výživou, není schopen si (vše za podmínky zachování absolutní sterility) umíchaný vak s výživou napojit na centrální katetr do těla, sám si není schopen ošetřit stomii, ani se vykoupat, když mu stále z těla vystupují dva (pro zachování jeho života zásadní) vývody a napojení, u nichž musí být vždy zachována maximální čistota a sterilita. Žalovaný podle žalobce nerespektoval ustanovení § 10 zákona o sociálních službách. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 03. 12. 2014 požádal rukou své zákonné zástupkyně (matky) jakožto poskytovatelky péče o přiznání příspěvku na péči a označil své ošetřující lékaře. Dne 11. 12. 2014 proběhlo sociální šetření v domácnosti žalobce se zjištěním, že péči poskytuje matka. Žalobce trpí syndromem krátkého střeva, má svalovou ochablost a obrnu palce levé dolní končetiny. Jeho chůze je nestabilní, přemisťuje se s obtížemi, v domácím prostředí s dohledem, venku vždy v doprovodu rodičů. Žalobce má parenterální výživu, která je aplikována do centrálního katetru. Žije v rodinném patrovém domku, prostředí není bezbariérové, vzhledem ke schodišti je nutné stojan s pumpou (mobilní pumpu nemá k dispozici) přenášet po schodech, např. na večeři. V noci je nutná toaletní láhev nebo je žalobce přenášen na WC. Je nutná pravidelná kontrola stomie, ošetřování pokožky a užívání léků za účelem regulace stolice. Stomie někdy odvádí velké množství průjmovité stolice a je nutné její pravidelné vypouštění, občas se pak stomický sáček odlepuje nebo podtéká, takže je nutné vysprchování a převlečení. Jindy se ucpává, což se projevuje nevolností nebo zvracením. Matka sáček vypouští, žalobce to sám nezvládne. Na WC žalobce dochází, jen pokud nekape vak s výživou, pokud vak kape, což je 15 hodin denně, přesunuje se se stojanem s pečující osobou. Jak při výměně kolostomického sáčku, tak při podávání parenterální výživy je nutná zvýšená hygiena a při odpojování musí být dodrženy přísné sterilní postupy z důvodu možné sepse. Protože se katetr nesmí namočit, hrozí jeho vytržení, popř. odlepení stomického váčku, celkovou hygienu, ale i výběr oděvu a převlékání provádí matka, proto mu musí být nablízku i pokud je ve škole. Žalobce vyžaduje pomoc při všech úkonech, vyžaduje dohled a pomoc 24 hodin denně. Na žádost úřadu práce posudkový lékař OSSZ dne 30. 12. 2014 zpracoval posudek o zdravotním stavu a posouzení stupně závislosti žalobce, podle nějž žalobce (ve věku cca 6,5 roku) se závěrem, že se zatím nejedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, protože odstup od operace v srpnu a září 2014, resp. zvládnutí komplikací je zatím krátkodobý a je pravděpodobné, že do jednoho roku bude zrušena kolonostomie a upraveno ochrnutí lýtkového nervu. Úřad práce matce žalobce poskytl lhůtu pěti dnů pro seznámení se s podklady rozhodnutí a ta dne 27. 01. 2014 namítla, že podle metodického pokynu postačuje předpoklad trvání neschopnosti zvládat alespoň jednu základní životní potřebu déle než jeden rok, a to z lékařské dokumentace plyne, navíc nebyla vůbec zmíněna nutnost parenterální výživy, která podle lékařských zpráv bude dlouhodobá v horizontu let. Matka žalobce také popisovala ve shodě se žalobou problémy při zvládání jednotlivých potřeb. Posudkový lékař nicméně ve vyjádření ze dne 03. 02. 2015 uvedl, že zdravotní stav se posuzuje ke dni podání žádosti, a proto přiložené lékařské nálezy nemohou mít na jeho posouzení vliv. Na další možnost seznámení se s podklady již matka žalobce nereagovala a úřad práce rozhodnutím ze dne 18. 02. 2015 požadovaný příspěvek na péči nepřiznal. V odůvodnění pouze odkázal na obsah, podklady a závěr posudku posudkového lékaře OSSZ s tím, že i přes podané námitky posudkový lékař setrval na svém hodnocení. V odvolání matka žalobce namítla, že rozhodnutí úřadu práce je naprosto vadné a nepřezkoumatelné. Rozhodnutí zcela pomíjí zprávu ze sociálního šetření a posudkový lékař zjevně ani nečetl předložené lékařské zprávy, když dokázal uvést, že zdravotní stav žalobce není z dlouhodobého hlediska nepříznivý a nepotřebuje žádnou pomoc. Matka popsala nutnost 24hodinové péče o žalobce, v důsledku níž musela ukončit pracovní poměr, a žádala o přezkoumání zdravotního stavu žalobce posudkovou komisí složenou z dětských lékařů a pokud možno dětských gastroenterologů a tím, že s ohledem na popsané obtíže považuje zdravotní stav žalobce za dlouhodobě velmi nepříznivý, jehož důsledkem je úplná závislost žalobce ve IV. stupni. Současně požádala i o přezkum souběžného rozhodnutí, jímž nebyl žalobci přiznán průkaz ZTP/P a proti němuž nestihla v důsledku hospitalizace se žalobcem podat odvolání včas. Posudková komise žalovaného, jejíž členkou byla pediatryně, na základě zprávy ze sociálního šetření, zdravotní dokumentace praktické lékařky, gastroenterologa a propouštěcích zpráv z nemocnice v posudku ze dne 17. 05. 2015 uzavřela, že žalobce je závislý na péči jiné fyzické osoby ve II. stupni, protože nezvládá 4 základní životní potřeby, a to stravování, tělesnou hygienu, péči o zdraví a osobní aktivity. Konstatovala, že stav trvající od srpna 2014 je zatím krátkodobý a žalobce je v léčení, vzhledem k předpokladu trvání parenterální výživy více než jeden rok však lze konstatovat, že při uvedených životních aktivitách bude žalobce potřebovat pomoc druhé osoby, dopad zdravotního postižení na trvalou potřebu pomoci při ostatních sledovaných životních aktivitách však vzhledem ke krátkému trvání hodnotit nelze a nelze zde ani předpokládat vliv na mobilitu, orientaci, komunikaci, oblékání a obouvání a na výkon fyziologické potřeby. Žalobce také potřebuje pomoc vyplývající z jeho nízkého věku. Matka žalobce v reakci na posudek opět uplatnila námitky, v nichž argumentovala tím, že žalobce splňuje podmínky pro získání příspěvku na péči ve III. stupni závislosti, stejně jako ho mají ostatní děti a dospělí, s nimiž se pravidelně potkávají ve zdravotnických zařízeních a v rámci občanského sdružení Život bez střeva. K jednotlivým potřebám pak argumentovala obdobně jako v žalobě, přičemž k otázce mobility uvedla, že žalobce stojan nezvládne přenést ani přes práh a nemůže se s ním pohybovat ani venku, kde je nerovný povrch. K oblékání uvedla, že se již několikrát stalo, že žalobce se šel vymočit a při stahování kalhot si odtrhl také kolostomický sáček. Ve vztahu k výkonu fyziologické potřeby uvedla, že stomie je spíše vpadlá a stolice proto často pod sáček podtéká, což žalobce velmi těžce snáší i psychicky. Kromě toho, že žalobce sám nezvládá výměnu či vypouštění sáčku a hygienu v případě odlepeného či podtékajícího sáčku, je navíc nezbytné i denní zaznamenávání odpadů ze stomie a následná úprava diety. Navíc po poslední hospitalizaci se žalobce v noci pomočuje a na noc dostává pleny, protože mu vaky s výživou kapou hlavně přes noc a na močení se nevzbudí. Poukázala též na přiložený znalecký posudek MUDr. J. a na něm uvedenou velmi závažnou prognózu psychického stavu žalobce a jeho vyrovnávání se zdravotním stavem a těžkými omezeními v životě. Na závěr požádala o možnost osobní účasti při zasedání posudkové komise. Ze znaleckého posudku MUDr. M. J. ze dne 18. 05. 2015 je patrné, že byl zpracován na podkladě shodných lékařských zpráv jako posudek posudkové komise žalovaného a na základě sdělení matky žalobce obdobných podáním uplatněným v řízení o žádosti o příspěvek na péči. V něm znalec mj. uvedl, že žalobce bude dlouhodobě až trvale omezen v příjmu potravy a bude nutné mu podávat doplňující výživu nitrožilní cestou, protože zbylá část střev není schopná zajistit příjem energie nutné pro normální fungování organismu. Žalobce je takto dlouhodobě až trvale zásadním způsobem omezen ve svém dalším osobním rozvoji, vývoji a ve všech oblastech spontánních životních aktivit (včetně sportu, větší námahy, delší chůze, omezení výběru potravy atd.) a je odkázán na pomoc a nutnou přítomnost druhé osoby po většinu dne, a to i v noci. Sdělení matky je podle znalce v souladu s objektivním lékařským nálezem. U žalobce je nutné zajistit dobrou péči o stomii, kterou musí provádět dospělá osoba, a to několikrát denně, při průjmech jistě více než desetkrát. Velmi závažné je podle znalce i psychické zatížení žalobce tímto těžkým životním handicapem. Žalobce sice může docházet do školy, ale nemůže cvičit, o přestávkách mu musí matka ošetřovat stomii, měnit jímač, nosit mu tašku, doprovázet jej při chůzi na delší vzdálenosti apod. Těžkému stavu odpovídají i sdělení matky o těžkém omezení pohyblivosti žalobce, nošení stojanu při nitrožilní výživě, pomoci s osobní hygienou, poruchách orientace s nutností doprovodu dospělé osoby apod. Stav žalobce vyžaduje nejméně do dospělosti každodenní přítomnost a pomoc dospělé osoby. V návaznosti na to vydala dne 30. 06. 2015 posudková komise žalovaného doplňující posudek po jednání, jejž se zúčastnila matka žalobce, v němž setrvala na dosavadním posouzení s tím, že nutnost parenterální výživy zohlednila v oblasti potřeb stravování a péče o zdraví, zvýšenou péči o stomii a potřebu poskytování zdravotní péče pak zhodnotila v oblasti potřeb osobní hygieny a péče o zdraví. Žalobce však i přes zdravotní handicap byl mobilní, neměl postižen pohybový aparát a byl schopen vstávat a usedat, zaujímat polohy, sedět, chodit po rovině, např. s přestávkami, a chodit po schodech nahoru a dolů. Byl schopen se i oblékat, obouvat, svlékat a zouvat, protože nemá těžce postižené funkce končetin, zrak či intelekt. Péče o kolostomický sáček není součástí základní životní potřeby výkonu fyziologické potřeby, ale péče o zdraví. Žalobce v přiměřeném standardu zvládal i orientaci a komunikaci. Poté se již žalobkyně k podkladům rozhodnutí v poskytnuté lhůtě nevyjádřila a žalovaný vydal napadené rozhodnutí ze dne 03. 08. 2015, v němž žalobci od prosince 2014 přiznal příspěvek na péči ve výši 6.000,- Kč, přičemž vyšel ze závěrů posudku a doplňujícího posudku své posudkové komise, které vyhodnotil jako úplné, objektivní a přesvědčivé, a doplnil, že posudek byl vypracován odborně způsobilou posudkovou komisí, neboť její členkou byla i lékařka z oboru pediatrie. Napadené rozhodnutí matka žalobce převzala dne 07. 08. 2015. Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal toto rozhodnutí v žalobou vymezeném rozsahu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Soud přitom v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili, zda ve věci požadují nařídit jednání. Účastníci se v poskytnuté lhůtě nevyjádřili, soud proto o žalobě rozhodoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách se osoba do 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. Podle § 9 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, f) tělesná hygiena, b) orientace, g) výkon fyziologické potřeby, c) komunikace, h) péče o zdraví, d) stravování, i) osobní aktivity, e) oblékání a obouvání, j) péče o domácnost (odst. 1). Schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. h) se hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu postižení a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem (odst. 2). Schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. j) se nehodnotí u osob do 18 let věku (odst. 3). Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (odst. 4). Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku (odst. 5). Podle § 10 zákona o sociálních službách se u osoby do 18 let věku při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku. Podle § 1 prováděcí vyhlášky se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby (odst. 2). Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu (odst. 4). Podle § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a prováděcí vyhlášky, pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Podle § 2b prováděcí vyhlášky, pokud osoba do 18 let věku nemá z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje ještě vyvinutou schopnost zvládat některou ze základních životních potřeb nebo některou aktivitu, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, není pro účely posuzování stupně závislosti považována za osobu, která je neschopna základní životní potřebu zvládat. To neplatí, pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při zvládání základní životní potřeby nebo některé aktivity, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. Příloha č. 1 prováděcí vyhlášky stanoví k jednotlivým základním životním potřebám: a) Mobilita: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. e) Oblékání a obouvání: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. g) Výkon fyziologické potřeby: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. Správní soudy zastávají konzistentně názor, že posouzení zdravotního stavu pro účely dávek systému sociálního zabezpečení je věcí odborně medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Jelikož lékařský posudek je stěžejním důkazem, na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost, resp. správnost. Lékařský posudek lze považovat za takový jen v případě, že se v něm posudkový lékař, případně posudková komise, vypořádají se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédnou k potížím udávaným posuzovaným a tyto své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku způsobující jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici. To se týká i hodnocení stupně biopsychosociálního vývoje dítěte, otázky, z jakých důvodů posuzovaný základní životní potřeby nezvládá (zda z jiných než zdravotních důvodů) a toho, je-li pomoc, dohled či péče vzhledem k věku a zdravotním omezením standardní či mimořádná. Posouzení schopnosti zvládat základní životní potřeby není intuitivní, ale vyplývá z objektivizovaných kritérií – příslušných dílčích aktivit základních životních potřeb vymezených v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky. Jestliže v řízení o příspěvku na péči vzniknou pochybnosti o tom, zda je posuzovaný schopen zvládat určité dílčí aktivity základní životní potřeby, nepostačí pro zachování úplnosti, správnosti a přesvědčivosti posudku tyto pochybnosti rozptýlit paušálním tvrzením, že příslušnou základní životní potřebu posuzovaný zvládá, naopak je povinností lékařské posudkové služby tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit. [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 167/2015-27]. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, zde se soud se žalobcem nemůže shodnout. Samotná skutečnost, že napadené rozhodnutí doslovně přebírá odůvodnění vyslovené v posudcích posudkové komise, aniž by k nim v zásadě něco dodalo, nevede nutně k závěru o nepřezkoumatelnosti, neboť v takovém případě je rozhodné, zda veškeré podstatné okolnosti a odpověď na vznášené odvolací námitky obsahují tyto posudky. V tomto případě přitom soud ověřil, že námitkami žalobce i skutkovým stavem se posudková komise v jednotlivostech i celkově zabývala a vysvětlila, proč se s námitkami žalobce neztotožnila. Skutečnost, že žalobce se s takovým odůvodněním nedokáže shodnout, ještě neznamená, že by napadené rozhodnutí, které takovou argumentaci přebírá, bylo neschopné soudního přezkumu pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Proto soud zkoumal zákonnost a správnost důvodů, které žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl. Ve vztahu k potřebě mobility žalobce upozorňoval na to, že převážnou část dne (16-18 hodin) musí být připojen na přístroje (stojan s pumpou a nitrožilní výživou), které s ohledem na své oslabení není schopen sám přemístit ani přes práh, natožpak ve venkovním nerovném terénu či po schodech v domě, který obývá, se stojanem nemůže být přepravován ani v autě. Oproti tomu žalovaný konstatuje, že nutnost parenterální výživy zohlednil v potřebě stravování a péče o zdraví, není tedy na místě je hodnotit pro účely potřeby mobility, pro niž je podstatné, že žalobce nemá postižen pohybový aparát. Takový závěr však soud považuje za nezákonný. Ze shora citovaných ustanovení zákona o sociálních službách a prováděcí vyhlášky nelze především dovodit, že by omezení posuzované osoby zohledněné ve vztahu k jedné z posuzovaných životních potřeb nemohlo být současně zohledněno i pro účely potřeb dalších. Proto zohlednění nitrožilní výživy v oblastech stravování a péče o zdraví nijak nevylučuje, aby nutnost takové výživy spojená v praxi s potřebou „vláčet“ s sebou těžký stojan s výživou a pumpou nemohla mít dopad i do oblasti mobility. Navíc je třeba schopnost zvládání potřeby hodnotit v přirozeném sociálním prostředí a za využití běžně dostupných pomůcek, tj. žalovaný byl povinen zohlednit skutečnost, že žalobce nemá k dispozici mobilní pumpu a bydlí v bariérovém domě, kde musí překonávat schody. Skutečnost, že by žalobce byl schopen se stojanem vyjít a sejít schody bez pomoci jiné osoby, žalovaný nezpochybnil, zjevně však vychází z toho, že zvládání této potřeby, resp. dílčích aktivit s ní spojených, má být vyhodnoceno pro situaci, kdy žalobce není na nitrožilní výživu napojen. K tomu je však třeba poukázat na skutečnost, že podle § 1 odst. 4 věty poslední prováděcí vyhlášky se za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž i stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Ze zjištěného skutkového stavu nelze mít pochyb, že odborný lékař požaduje po žalobci, aby byl připojen na umělou výživu (ostatně tento režim zjevně je předpokladem samotného přežití žalobce). Žalovaný nijak nezpochybnil ani potřebu připojení v trvání 16-18 hodin denně. Byť matka žalobce v průběhu sociálního šetření hovořila nejprve o 15 hodinách denně, posléze setrvale zmiňovala hodin 16, lze tedy vycházet z toho, že došlo ještě k posunu. Z uvedeného vyplývá, že žalobce musí být po 2/3 každého dne spojen se stojanem, který mu znemožňuje v přijatelném standardu zvládat několik dílčích aktivit tvořících základní životní potřebu mobility (chodit po schodech, ujít 200 metrů, a to i v nerovném terénu). Má-li však žalobce být hodnocen v jeho přirozeném prostředí, nelze přehlížet skutečnost, že žalobce je převážnou většinu dne svázán se stojanem, který mu neumožňuje být mobilní. Není přitom pochyb ani o tom, že nutnost takového připojení je vyvolána právě dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem žalobce. Za daných okolností tedy žalovaný nemohl bez porušení § 1 odst. 4 věty poslední prováděcí vyhlášky přehlížet, že je schopnost zvládat potřebu mobility je třeba hodnotit se zohledněním připojení žalobce na umělou výživu. Jinak by tomu bylo v situaci, pokud by např. takové připojení postačovalo pouze přes noc či v době, která by ponechávala žalobci schopnost mobility v takovém časovém rozsahu, že by v přijatelné míře nepotřeboval asistenci další osoby. To však není případ žalobce, kde toto omezení trvá převážnou většinu dne. Nezákonný je závěr žalovaného i ve vztahu k potřebě výkonu fyziologické potřeby. Žalobce zde mj. poukazuje na to, že oproti zdravým dětem jeho věku není sám schopen vykonávat potřebu, protože má stomii a sám si neumí vyprázdnit ani vyměnit stomický sáček, natož zvládat související hygienu. Žalovaný se však v této souvislosti odmítá stomií zabývat, protože tu zhodnotil v rámci potřeby zdravotní péče a navíc neschopnost o ni pečovat je dána nízkým věkem žalobce. K tomu je třeba ovšem uvést, že žalovaný zde zjevně odmítá přihlížet ke zdravotnímu stavu žalobce, neboť v podstatě tím říká, že i v jeho případě by byl ochoten přihlédnout jen k neschopnosti vyměšovat stolici „standardně“, ale protože má žalobce vývod jinde, jedná se již o otázku zvládání potřeby zdravotní péče. To je zcela absurdní hodnocení. Právě naopak, protože žalobce má v přímé příčinné souvislosti se svým zdravotním postižením stomii a vylučuje stolici jejím prostřednictvím, byl povinný zhodnotit i to, zda žalobce je schopen včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu a používat související hygienické pomůcky. Je zjevné, že žalobce nemůže používat WC včas, protože v důsledku chybějícího svěrače nedokáže ovlivnit okamžik svého vyprazdňování. Za tím účelem sice má zdravotní pomůcku (stomický sáček), která mu umožňuje danou aktivitu v přijatelném standardu zvládat, avšak ani žalovaný nezpochybňuje, že žalobce ve svém věku není schopen o stomický sáček a související hygienu pečovat. Žalobce má přitom pravdu, že v této souvislosti nelze vyjít z toho, že ani jiné dítě žalobcova věku by péči o stomický sáček nezvládlo. Podle § 10 zákona o sociálních službách je totiž potřebu péče u osob mladších 18 let věku srovnávat s potřebou péče u zdravých osob daného věku a v tomto smyslu musí být vykládáno i ustanovení § 2b prováděcí vyhlášky. Otázka tedy zní, zda je zdravé dítě schopno ve věku 6,5 roku bez pomoci jiné osoby vyměšovat stolici a posléze provést samostatně očistu, a nikoliv zda dítě daného věku umí pečovat o stomický sáček, neboť s tím se zdravé dítě potýkat nemusí. Soud nemá pochyb, že toto zdravé dítě daného věku v přijatelném standardu zvládá, zatímco žalovaný sám akceptuje, že žalobce ve svém věku obdobu danou jeho zdravotním stavem, tj. péči o stomický sáček nezvládá. Proto žalovaný nemohl zákonným způsobem dojít k závěru, že žalobce základní životní potřebu výkonu fyziologické potřeby zvládá. Konečně pokud jde o potřebu oblékání a obouvání, zde žalobce upozorňoval na to, že v důsledku stomie a centrálního katetru se bez pomoci nemůže oblékat a svlékat, neboť by si samostatně mohl poškodit tento katetr či stomický váček. Navíc se nemůže ani sehnout za účelem nazouvání bot, neboť vyvolaný tlak mu způsobuje zažívací obtíže. Žalovaný naopak dal najevo, že přítomnost stomie a katetru již vyhodnotil v rámci potřeb stravování, osobní hygieny a péče o zdraví a nehodlá je hodnotit pro účely oblékání. I zde ovšem platí, že žalobce má katetr i stomický váček trvale a nelze tedy jejich přítomnost přehlížet u jiných než žalovaným jmenovaných životních potřeb. Žalovaný nijak nezpochybnil, že by si žalobce při oblékání či svlékání mohl strhnout či uvolnit stomický váček, poukazuje však v té souvislosti i na věk žalobce. Zde ovšem platí totéž, na co soud upozornil již u výkonu fyziologické potřeby. Žalovaný nemůže vycházet z toho, že i jiné děti by v daném věku měly problém se bezpečně obléci či svléci s přítomností katetru a stomického váčku. Musí totiž žalobce porovnávat se zdravými dětmi, které žádný katetr ani stomický váček nemají. Není přitom asi pochyb, že takové děti se již v přijatelném standardu obléci a svléci dokážou, aniž by to kolidovalo s nižší úrovní jejich biopsychosociálního vývoje. Žalobce však v důsledku svého zdravotního postižení musí mít stomický váček a katetr a žalovaný komplikaci s tím spojenou nesprávně nezohlednil a stejně se tak v důsledku nesprávného právního názoru nevyjádřil ani k uváděné neschopnosti se sehnout za účelem nazouvání bot. Pokud jde o žalobcem předložený znalecký posudek, ten se ke schopnosti žalobce zvládat jednotlivé základní životní potřeby vyjadřuje jen velmi okrajově. Je to přirozeně dáno odborností znalce, který nevykonává činnost v oboru posudkového lékařství, a proto se může vyjadřovat v zásadě jen ke zdravotnímu stavu jako takovému, méně již k omezením z tohoto zdravotního stavu vyplývajícím a vůbec se nemůže vyjádřit k podřazení těchto omezení pod ustanovení zákona o sociálních službách a prováděcí vyhlášky. Potud tedy předkládaný znalecký posudek pro vlastní posouzení věci v zásadě žádné nové významné okolnosti nad rámec lékařských zpráv citovaných v posudku posudkové komise žalovaného nepřináší a jeho strohé zhodnocení v napadeném rozhodnutí tedy nemá jakýkoliv dopad na správnost či zákonnost rozhodnutí. S ohledem na závěr o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (potud je třeba uvést, že posudek posudkové komise žalovaného, zejm. pak jeho doplněk, na argumenty žalobce skutečně reagoval) pak na rozhodnutí soudu neměl významný vliv ani odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 08. 2012, č. j. 78 Ad 3/2012-36. To však nic nemění na tom, že z předchozí argumentace vyplývá, že posouzení žalovaného je nezákonné ve vztahu ke všem třem žalobou napadeným základním životním potřebám, jež žalobci nebyly uznány. Přitom pro získání III. stupně závislosti a vyššího než napadeným rozhodnutím přiznaného příspěvku na péči postačuje již stav, kdy žalobce nezvládá sedm základních životních potřeb. Žalovaný uznal, že žalobce nezvládá čtyři potřeby, tudíž s připočtením tří dalších základních životních potřeb se ukazuje, že by výrok napadeného rozhodnutí mohl být jiný. Proto soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušit, neboť správnost a zákonnost jeho výroku byla úspěšně zpochybněna. V navazujícím řízení bude na žalovaném, aby znovu posoudil žádost žalobce, přičemž bude vázán právním názorem soudu. Zatímco o neschopnosti zvládat základní životní potřeby mobility a výkonu fyziologické potřeby nelze patrně mít pochyb, ve vztahu k potřebě oblékání a obouvání soud žádný závěr nečiní, neboť v důsledku nezákonnosti původního názoru žalovaného se správní orgán blíže nezabýval tím, zda riziko kolize těchto činností s katetrem a stomickým sáčkem představuje stav, kdy tato základní životní potřeba není zvládána v přijatelném standardu (teprve potud je jeho rozhodnutí sekundárně nepřezkoumatelné). Bude tedy na žalovaném, aby tuto potřebu spolu s dalšími žalobou nenapadenými potřebami znovu zhodnotil, a to při zohlednění předchozích právních závěrů soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný bude povinen rozhodnout i podle stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí, ale současně v mezidobí se patrně žalobcovy schopnosti, resp. i omezení daná biopsychosociálním věkem (tam, kde jsou relevantní) i jeho zdravotním stavem mohly posunout, bude nezbytné v tomto směru též zhodnotit i časový vývoj případné závislosti žalobce na mimořádné péči jiné fyzické osoby a v tomto směru určit za celé období od podání žádosti až do vydání konečného rozhodnutí (s vyloučením období, o nichž případně bylo rozhodnuto v rámci pozdějších řízení ve věci příspěvku na péči o žalobce) k jakým datům a v jakém stupni tato závislost vznikala, popř. se zvyšovala či snižovala. Pokud by i po vydání nového rozhodnutí byla proti němu podána žaloba, neopomene žalovaný jako součást správního spisu soudu předložit též jím posuzované lékařské zprávy. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci plně úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 4.719,- Kč představovaných odměnou za právní zastoupení v podobě tří úkonů právní služby, tj. odměnou 3 x 1.000,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a repliky dle § 9 odst. 2 ve spojení s § 7 bod 3 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále třemi paušálními částkami jako náhradou hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a konečně náhradou za 21 % DPH z těchto částek dle § 57 odst. 2 a § 35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. ve výši 819,- Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 24. října 2016 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce Za správnost: Božena Kouřimová