43 Ad 75/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce nezl. O. L., nar. X, zastoupeného matkou K. L., oba bytem H. 49, H., proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 08. 10. 2013, sp. zn. SZ/1952//2012/9S-SČK, č. j. MPSV-UM/24004/13/4S-SČK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 08. 10. 2013, č. j. MPSV-UM/24004/13/4S- SČK, sp. zn. SZ/1952//2012/9S-SČK, se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 42,- Kč.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou osobně dne 17. 12. 2013 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 08. 10. 2013, sp. zn. SZ/1952//2012/9S-SČK, č. j. MPSV-UM/24004/13/4S-SČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 20. 05. 2013, č. j. MPSV- UP/791632/13/AIS-SSL, a toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím úřadu práce nebyl žalobci na základě jeho žádosti ze dne 14. 02. 2013 přiznán příspěvek na péči s ohledem na závěry posudku o zdravotním stavu vydaného posudkovým lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení Mělník (dále jen „OSSZ“), podle nějž žalobce nepotřebuje z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu každodenní pomoc nebo dohled alespoň ve třech oblastech základních životních potřeb posuzovaných podle § 9 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 313/2013 Sb. (dále jen „zákon o sociálních službách“). Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný, potažmo posudkoví lékaři své závěry učinili, aniž by podrobněji zkoumali celkový zdravotní stav žalobce (žalobce nebyl podroben řádnému lékařskému vyšetření), a že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké důkazní prostředky žalovaný provedl, jakými úvahami se řídil a jaké skutkové a právní závěry učinil. Podle žalobce tak nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, a to především potřeba žalobce na pomoc při životních potřebách ve smyslu § 7 odst. 1 a 2 ve spojení s § 8 zákona o sociálních službách. Žalobce má za to, že má být zpracován znalecký posudek, na základě nějž bude potřeba pomoci při životních potřebách řádně a objektivně posouzena, protože dosavadní posouzení se žalobci jeví jako povrchní a neúplná. Posudkový lékař se podle žalobce zabýval otázkou zvládání základních životních potřeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění vyhlášky č. 391/2011 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“) pouze na základě neúplné zdravotnické dokumentace a nezohlednil výsledek sociálního šetření, které ve věci mělo proběhnout. Nezhodnotil také žalobcovu celkovou výkonnost, psychický stav a schopnost vykonávat denní aktivity a uzpůsobení žalobcova sociálního prostředí. Zdravotní stav mu totiž neumožňuje zvládat především životní potřeby komunikace, výkonu fyziologické potřeby, orientace, péče o zdraví, osobní aktivity, stravování, oblékání a mobility. Pokud žalovaný vycházel z posudku posudkového lékaře OSSZ, jednalo se o postup povrchní a neobjektivní, protože žalobce právě vytýkal neúplnost jeho zdravotní dokumentace, na základě které správní orgány věc posoudily. Žalovaný po rekapitulaci průběhu správního řízení uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou, neboť zdravotní stav žalobce byl řádně přezkoumán, přičemž bylo přihlédnuto k sociálnímu šetření i k námitkám matky žalobce. Podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí se stal posudek posudkové komise žalovaného, která vycházela ze spisu OSSZ zahrnujícího podrobnou lékařskou dokumentaci i výsledek sociálního šetření ze dne 15. 05. 2013 a která posudek vydala při zasedání, jehož se osobně zúčastnil i žalobce. Matka žalobce rozhodnutí úřadu práce zpochybnila telefonicky, žádné nové důkazy však nepředložila. Proto žalovaný považuje za správné, že vycházel ze závěrů posudku své posudkové komise (členem byl i psychiatr), který splňoval požadavky na úplnost, přesvědčivost a celistvost. Případné rozdíly mezi závěry sociálního šetření a lékařského posudku jsou podle žalovaného běžné a logické, protože sociální šetření je jen jedním z více podkladů pro zpracování posudku a liší se i základ, z nějž tato hodnocení vycházejí. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce v replice namítl, že je nucen kvůli své nemoci navštěvovat školu až v Praze na Zlíchově, matka kvůli jeho chování nemůže pracovat na plný úvazek a musí denně dohlížet i na jeho základní potřeby, protože na rozdíl od svých vrstevníků potřebuje neustálý dohled. Již několikrát pro něj musela jet do školy, protože nezvládl cestu. Nemůže být sám ani doma, z finančních důvodů si nemohou dovolit asistenta a ani nemají nikoho, kdo by byl ochoten a schopen jej hlídat. Záchvaty žalobce se projevují různě v různých situacích. Posléze ještě předložil kopii zprávy ze dne 25. 3. 2014, kdy byl žalobce odvezen záchrannou službou do nemocnice Motol na psychiatrické vyšetření. Žalobce poté dostal léky, po nichž je velmi unavený a při cestě ze školy usíná v autobuse. Léky musí žalobce brát až ve škole, jinak by ani nedojel. Jeho zdravotní stav není dobrý, avšak žalobce byla ochotna vyučovat jen škola v Praze na Zlíchově, což je spojeno s náročným dojížděním. Žalobce má každý den záchvaty, po kterých je velmi lítostivý a unavený. Jeho matka je jediný člověk, který má na něj kladný vliv, a škola ji požádala, aby byla nepřetržitě k dispozici na telefonu, pokud by s žalobcem potřebovali pomoci. Zaměstnavateli matky se ale nelíbí, pokud jí volají ze školy o pomoc nebo dokonce pro žalobce musí jet do školy. Matka se naučila žalobce zvládat, ale na vše je potřeba dostatek času, např. při práci na domácím úkolu musí dělat pauzy, aby se uklidnil. Žalobce nemá problém být bez matky, ale ta musí každý den nějak zasáhnout a hlavně pomáhat škole s jeho výukou, což je z hlediska pracovní docházky velmi náročné. Matka žalobce je v pracovní neschopnosti již od září 2013 a mají tak příjem jen 4.000,- Kč, protože výživné nedostávají, neboť otec je ve výkonu trestu a již 6 let se s ním nestýkají. Možná díky tomu však žalobce prospívá na vyznamenání. Matka se snaží syna vychovat k samostatnosti, žalobce však potřebuje hodně vysvětlovat a modelovat si životní situace. Potřebuje tak neustálou péči a spoustu času na přípravu a vysvětlování. Matka by mu chtěla dělat osobního asistenta, to však nelze, dokud žalobce nedostane příspěvek na péči, neboť by jeho matka musela platit 100,- Kč na hodinu, ale plat by dostala jen 85,- Kč hrubého na hodinu, takže by si musela ještě v noci přivydělávat. Nemají ani nikoho jiného, neboť babička zemřela a dědeček se stal alkoholikem, prarodiče z druhé strany pak vidí maximálně jednou do roka. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 14. 02. 2013 požádal rukou své zákonné zástupkyně (matky) jakožto poskytovatelky péče o přiznání příspěvku na péči a označil svého ošetřujícího pediatra a psychologa. Dne 15. 03. 2013 proběhlo sociální šetření v domácnosti žalobce se zjištěním (pozn. soudu: text se liší v rukou psaném záznamu a v tištěné verzi; následující shrnutí je kompilátem obou textů), že péči poskytuje matka (otec o žalobce nejeví zájem, neplatí výživné, matka žije s druhem) a že žalobce trpí podle lékaře hyperaktivitou spojenou s agresivitou a svým chováním ohrožuje jiné děti i sám sebe. Na sociální podněty ve škole reaguje nepřiměřeně, oboustranné konflikty musí řešit třídní učitelka a poté i ředitelka školy. Při vyučování ruší a musí sedět odděleně, nerad se zapojuje do kolektivních her a nechodí na kroužky. Původně chodil do základní školy s osobním asistentem a s doporučením nechodit v pondělí a v pátek (výuku zajišťovala podle individuálního plánu matka), několikrát týdně však učitelka matku volala, aby si pro žalobce přišla do školy, protože nedokážou zvládnout jeho chování. Ředitelka si pak vynutila pobyt žalobce v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Na posměšky spolužáků totiž reaguje nepřiměřeně, chce odcházet ze školy. Nově bude chodit do školy v Praze na Zlíchově zaměřené na děti s poruchami chování a učení. Z důvodu svého chování spojeného s agresivitou potřebuje pomoc druhé osoby při zvládání životních potřeb. Pokud jde o mobilitu, podle šetření ji žalobce zvládá bez problému, sám však nedokáže od září 2013 jezdit hromadnou dopravou do nové školy. Žalobce je plně orientován, avšak pokud jde o duševní kompetence, žalobce nepřiměřeně reaguje na obvyklé situace, např. neúspěch, nové učivo či rychlé požadavky. Obtížně zvládá neúspěch a jedná afektivně. Všechny aktivity komunikace žalobce ovládá, což platí i pro stravování, kde je však nezbytný dohled nad dodržováním dietního režimu zaměřeného na snížení hmotnosti, protože žalobce „zajídá stres“, matka mu také musí připomínat, aby ve škole dodržoval pitný režim. Podle sociálního šetření žalobce potřebuje dohled při výběru oblečení a obuvi s ohledem na počasí (často volí nevhodně a hrozí nachlazení) a s manipulací s nimi v rámci denního režimu, fyzicky však vše zvládá. Žalobce zvládá i tělesnou hygienu (jen se mu někdy nechce mýt) a výkon fyziologické potřeby, nezvládá však péči o zdraví, protože matka mu připravuje léky, které musí brát za dohledu učitelky či matky třikrát denně. V rámci osobních aktivit žalobce podle šetření nezvládá vstupovat do vztahů s jinými osobami a vyžaduje individuální plán pod dohledem, neboť v důsledku problémů s koncentrací potřebuje klid a více času na vysvětlování. Venku žalobce nemůže být sám, aby nedošlo ke konfliktu s dětmi, protože se v mnoha situacích nedokáže ovládnout. Na žádost úřadu práce posudková lékařka OSSZ dne 17. 04. 2013 zpracovala na podkladu zdravotní dokumentace ošetřující dětské lékařky, zprávy z psychologického vyšetření žalobce ze dne 08. 04. 2013, dvou zpráv z Psychiatrické léčebny Bohnice z prosince 2012, záznamu o pozorování žalobce při výuce a záznamu o sociálním šetření ze dne 15. 03. 2013 a konečně též zprávy základní školy ze dne 09. 01. 2012 posudek o zdravotním stavu a posouzení stupně závislosti žalobce, podle nějž žalobce (ve věku 10 let) potřebuje z důvodu dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu (hyperkinetická porucha chování s impulzivitou včetně nástupu agresivního chování ovlivnitelná medikací jen s částečným efektem, rozumové schopnosti u dolní hranice pásma širší normy) pomoc pouze u základních životních potřeb péče o zdraví a osobní aktivity. Úřad práce zástupkyni žalobce poskytl lhůtu pěti dnů pro seznámení se s podklady rozhodnutí a poté, co se k němu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, rozhodnutím ze dne 20. 05. 2013 požadovaný příspěvek na péči nepřiznal. V odůvodnění pouze odkázal na obsah, podklady a závěr posudku posudkové lékařky OSSZ. V odvolání zástupkyně žalobce namítla, že úřad práce nepřihlížel k výsledku místního šetření. Uvedla, že jeho psychická porucha nenastává pravidelně a předvídatelně, je vázána na spoustu podnětů, u nichž žalobce reaguje agresivně, byť jiné děti jsou v takové situaci zcela klidné. Žalobce vyžaduje několik hodin péče, která není spojena se základním vyučovacím programem ve škole. Dále matka poukázala na svůj kladný vliv na chování žalobce a na finanční překážky v tom, aby pro něj vykonávala funkci osobního asistenta. Konečně též upozornila, že se jedná o zdravotní postižení, které vyžaduje celodenní dohled a žádala proto o přiznání alespoň I. stupně závislosti. K odvolání byl připojen odborný posudek ke stanovení míry podpory dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami zpracovaný dne 29. 05. 2013 Speciálním pedagogickým centrem pro žáky se specifickými poruchami chování při základní škole v Praze Zlíchově spolu se zprávou z vyšetření ze dne 17. 05. 2013, z nichž vyplývá, že žalobce trpí hyperkinetickou poruchou chování (syndrom ADHD) v těžší formě a závažnost jeho postižení jej opravňuje k zařazení do režimu speciálního vzdělávání, čerpání navýšených finančních prostředků a podpoře ve školním prostředí asistentem pedagoga. Sociální úsudek žalobce je významně podprůměrný, má nízkou schopnost interpretace situace a volby adekvátní reakce, není schopen využít zkušeností s podobnými situacemi, plánovat a anticipovat důsledky nebo odložit činnost a kontinuálně reagovat na signály druhých. V sociálních situacích je podle zprávy předpokládána impulzivita a emoční nestabilita s afektivními rapty. Z vlastního posudku plyne, že žalobce potřebuje soustavnou podporu v době jakýchkoliv přesunů, při práci s informacemi a porozumění instrukcí, při nácviku komunikačních strategií, udržování koncentrace a relaxaci s cílem předcházet únavě, podpoře vůle se učit, veškerých sociálních dovednostech i motivaci k samostatné práci a konečně též po celou dobu vyučování včetně přestávek za účelem předcházení a řešení konfliktních situací a agresivních nepředvídatelných projevů žalobce, aby byla zajištěna bezpečnost jeho i dalších zúčastněných osob, neboť žalobce si neuvědomuje dopad svých verbálních a fyzických projevů na následnou reakci ze strany vrstevníků či dospělých, resp. jejich bezpečnost. Posudková komise žalovaného, jejímž členem byl i psychiatr, bez přítomnosti žalobce v posudku ze dne 22. 08. 2013 uzavřela, že k datu 01. 02. 2013 i k datu vydání napadeného rozhodnutí žalobce sice z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžadoval každodenní mimořádnou péči jiné osoby, avšak nebyl neschopen zvládat alespoň tři základní životní potřeby, s tím, že nezvládá pouze osobní aktivity a péči o zdraví. V odůvodnění konstatovala, že posudkový závěr OSSZ vycházel ze zjištění zdravotního stavu žalobce a jeho funkčních důsledků, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž mezi doloženými lékařskými nálezy nejsou rozpory, které by se týkaly skutečností rozhodných pro posudkový závěr. Žalobce je plně a správně orientován, kontakt je přiměřený, řeč srozumitelná, sociální úsudek podprůměrný, reaguje nepřiměřeně v některých situacích. Po stránce smyslové nebyla zjištěna závažná porucha s významně nepříznivým dopadem na orientaci. Po stránce somatické není omezena hrubá ani jemná motorika, je schopen samostatné chůze bez opory a pomůcek. Matka žalobce k výzvě ve stanovené lhůtě 5 dnů již na posudek nezareagovala (pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že s výsledkem posouzení nesouhlasila telefonicky, nicméně nové důkazy, které by rozhodnutí mohly ovlivnit, nepředložila). Poté žalovaný vydal napadené rozhodnutí ze dne 08. 10. 2013, v němž odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil, přičemž ocitoval závěry posudku své posudkové komise, který vyhodnotil jako úplný, objektivní a přesvědčivý. Napadené rozhodnutí zástupkyně žalobce převzala dne 17. 10. 2013. Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal toto rozhodnutí v žalobou vymezeném rozsahu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Soud přitom v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách se osoba do 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. Podle § 9 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost (odst. 1). Schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. h) se hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu postižení a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem (odst. 2). Schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. j) se nehodnotí u osob do 18 let věku (odst. 3). Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (odst. 4). Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku (odst. 5). Podle § 10 zákona o sociálních službách se u osoby do 18 let věku při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku. Podle § 1 prováděcí vyhlášky se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby (odst. 2). Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu (odst. 4). Podle § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a prováděcí vyhlášky, pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Podle § 2b prováděcí vyhlášky, pokud osoba do 18 let věku nemá z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje ještě vyvinutou schopnost zvládat některou ze základních životních potřeb nebo některou aktivitu, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, není pro účely posuzování stupně závislosti považována za osobu, která je neschopna základní životní potřebu zvládat. To neplatí, pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při zvládání základní životní potřeby nebo některé aktivity, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. Příloha č. 1 prováděcí vyhlášky stanoví k jednotlivým základním životním potřebám: a) Mobilita: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. b) Orientace: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se časem, místem a osobou, orientovat se v obvyklém prostředí a situacích a přiměřeně v nich reagovat. c) Komunikace: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dorozumět se a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. d) Stravování: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim. e) Oblékání a obouvání: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. f) Tělesná hygiena: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. g) Výkon fyziologické potřeby: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. Správní soudy zastávají konzistentně názor, že posouzení zdravotního stavu pro účely dávek systému sociálního zabezpečení je věcí odborně medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Jelikož lékařský posudek je stěžejním důkazem, na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost, resp. správnost. Lékařský posudek lze považovat za takový jen v případě, že se v něm posudkový lékař, případně posudková komise, vypořádají se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným posuzovaným a tyto své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku způsobující jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici. To se týká i hodnocení stupně biopsychosociálního vývoje dítěte, otázky, z jakých důvodů posuzovaný základní životní potřeby nezvládá (zda z jiných než zdravotních důvodů) a toho, je-li pomoc, dohled či péče vzhledem k věku a zdravotním omezením standardní či mimořádná. Posouzení schopnosti zvládat základní životní potřeby není intuitivní, ale vyplývá z objektivizovaných kritérií-příslušných dílčích aktivit základních životních potřeb vymezených v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky. Jestliže v řízení o příspěvku na péči vzniknou pochybnosti o tom, zda je posuzovaný schopen zvládat určité dílčí aktivity základní životní potřeby, nepostačí pro zachování úplnosti, správnosti a přesvědčivosti posudku tyto pochybnosti rozptýlit paušálním tvrzením, že příslušnou základní životní potřebu posuzovaný zvládá, naopak je povinností lékařské posudkové služby tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 167/2015-27]. Pokud jde o vlastní žalobu, je nutno říci, že je velmi vágní a zůstává pouze u obecných proklamací o nedostatečném zjištění skutkového stavu a o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, resp. posudků posudkových lékařů. K žalobní argumentaci musí soud konstatovat, že žalobce netvrdí, jaké konkrétní lékařské zprávy či jiné podklady v posuzované zdravotní dokumentaci absentovaly, není ani pravdou, že by žalobce neúplnost zdravotní dokumentace v průběhu správního řízení vytýkal. Potud je žaloba nedůvodná. Vedle toho však žalobce namítal, že nebyly řádně zohledněny výsledky sociálního šetření. Záznam o sociálním šetření ze dne 15. 03. 2013 je ve správním spise obsažen celkem ve dvou podobách (jednou rukou psaný záznam a posléze v tištěné verzi, přičemž mezi nimi jsou nezanedbatelné obsahové rozdíly), přičemž z posudku posudkové komise žalovaného se jeví, že pracovala pouze s tištěnou podobou, která některé informace z původního protokolu neobsahuje. Proto soud musí s tímto žalobním bodem souhlasit, neboť s některými informacemi (k základní životní potřebě komunikace otázkou nemožnosti samostatného dojíždění žalobce veřejnou dopravou do školy v Praze Zlíchově; k potřebě stravování uváděnou nutností dohledu nad dodržováním dietního režimu ze strany žalobce; k potřebě oblékání nutností dohledu nad výběrem přiměřeného oblečení a obuvi) posudková komise ani žalovaný zjevně nepracovali a jejich dopad na zvládání těchto základních životních potřeb žádným způsobem nevyhodnotili (resp. závěr o absenci takového dopadu, ať již jakéhokoliv důvodu, nijak nezdůvodnili). S ohledem na uvedené proto soud musí konstatovat, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něj není žádným způsobem patrná správní úvaha žalovaného v těchto bodech. To nemůže napravit ani vyjádření žalovaného, v němž je argumentováno tím, že sociální šetření je pouze jedním z podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí. Jednak by taková úvaha musela být obsažena již v napadeném rozhodnutí (jeho vady nelze napravovat až v průběhu soudního řízení) a navíc ani tato úvaha nic nevysvětluje, protože z ní není patrno, jaké jiné podklady považoval žalovaný za přesvědčivější a proč. K otázce základní životní potřeby orientace pak ze záznamu ze sociálního šetření vyplývá, že žalobce má zásadní obtíže ve schopnosti přiměřeně reagovat i na obvyklé situace. Tento závěr sice posudek posudkové komise žalovaného zmiňuje (byť ne ve vlastní rekapitulaci obsahu záznamu ze sociálního šetření), nijak se však s ním nevypořádává. Přitom příloha č. 1 k prováděcí vyhlášce pod písm. b) jako jednu z dílčích aktivit, jejíž zvládnutí je pro závěr o přijatelné úrovni zvládání základní životní potřeby orientace nezbytné (viz též § 2a prováděcí vyhlášky), uvádí právě schopnost přiměřeně reagovat v obvyklém prostředí a na obvyklé situace. V tomto směru je tak závěr posudkové komise a žalovaného o zvládání potřeby orientace přinejmenším velmi překvapivý a zcela zjevně zde chybí jakákoliv argumentace, proč takové zjištění není pro schopnost orientace relevantní. I zde je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a rozhodně se tak nelze ztotožnit se závěrem, že posudek posudkové komise je úplný a přesvědčivý. Na tom nic nemění ani fakt, že žalobce v průběhu správního řízení v zásadě neuplatnil relevantní argumentaci z hledisek, jež právní úprava v oblasti sociální péče považuje pro zjištění závislosti za podstatné, neboť tato informace zcela zjevně plyne z podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí a bylo tedy nutné se jí zabývat. S ohledem na skutečnost, že žalovaný, resp. jeho posudková komise se (vyjma prostého konstatování ANO – NE) nezabývali v odůvodnění jmenovitě tím, zda žalobce skutečně zvládá v přijatelném standardu jednotlivé základní životní potřeby, a tam, kde z podkladů vyplývá jisté omezení, konkrétně nevysvětlili, proč je žalobce schopen bez mimořádné péče jiné osoby vykonávat zpochybněnou dílčí aktivitu dané potřeby, popř. z jakého důvodu není její nezvládnutí relevantní (ať již např. z důvodu omezení daného biopsychosociálním věkem posuzovaného, nedostatku příčinné souvislosti s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, přijatelnosti standardu i s danými obtížemi aj.), nelze vyčítat ani žalobci, že v žalobě konkrétně neoznačuje, které jednotlivé aktivity vyžadované prováděcí vyhláškou byly posouzeny nesprávně a proč. Nedostatek nezbytné argumentace v napadeném rozhodnutí totiž zcela přirozeně podvazuje možnosti žalobce odpovídajícím způsobem reagovat a za dané situace holá námitka nepřezkoumatelnosti postačuje (lze totiž jen spekulovat o podobě žalovaným nevyřčených argumentů a vlastně ani není patrno, zda ve skutečnosti nebyly informace o obtížích při hodnocení případu prostě přehlédnuty). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí shledal soud nepřezkoumatelným, jsou podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. splněny podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání (z tohoto důvodu proto soud již nařízené jednání zrušil a neprováděl ve věci dokazování). V navazujícím řízení bude na žalovaném, aby znovu posoudil žádost žalobce, přičemž řádně vysvětlí, jak se vypořádal s obtížemi zaznamenanými zejména v rukou psaném záznamu ze sociálního šetření. Vysvětlí také, jaký význam má zjištěná skutečnost, že žalobce v důsledku svého zdravotního postižení není schopen přiměřeně reagovat ani na obvyklé situace a proč případně podle jeho názoru toto omezení nemá vliv na zvládání základní životní potřeby orientace). Vzhledem k jednotlivým zkoumaným potřebám zohlední i další lékařské zprávy [např. v řízení před soudem předloženou zprávu z psychiatrického vyšetření žalobce dne 25. 03. 2014 ve Fakultní nemocnici v Motole, popř. závěry znaleckého posudku MUDr. J. K. ze dne 06. 09. 2016, který právě u potřeby orientace také upozornil na nezvládání aktivity v podobě schopnosti adekvátně reagovat (po změně rozhodujícího soudce a bližším seznámení s obsahem spisu po jeho vrácení od znalce soud dospěl ke shora prezentovanému závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, důsledkem čehož byla skutečnost, že pro rozhodnutí soudu již byl vypracovaný posudek vyhodnocen jako nadbytečný; to však neplatí pro navazující řízení před správním orgánem)] a vysvětlí, které jednotlivé aktivity zahrnované přílohou prováděcí vyhlášky pod tu kterou životní potřebu žalobce není schopen vykonávat a vysvětlí též případnou příčinu této neschopnosti, odlišuje-li se od vlastního zdravotního postižení. Vzhledem k tomu, že v mezidobí se patrně žalobcovy schopnosti, resp. i omezení daná biopsychosociálním věkem i jeho zdravotním stavem posunuly, bude nezbytné v tomto směru (s vyloučením období, o nichž případně bylo rozhodnuto na základě dalších žádostí žalobce o příspěvek na péči) též zhodnotit i časový vývoj případné závislosti žalobce na mimořádné péči jiné fyzické osoby a v tomto směru určit k jakým datům a v jakém stupni tato závislost vznikala, popř. se snižovala. Pokud by i po vydání nového rozhodnutí byla proti němu podána žaloba, neopomene žalovaný jako součást správního spisu soudu předložit též jím posuzované lékařské zprávy. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 42,- Kč odpovídající vynaloženým nákladům na poštovné. Náklady znalečného nese soud ze svého (§ 60 odst. 4 s. ř. s.), neboť žalovaný jakožto organizační složka státu je ze zákona osvobozen od soudních poplatků a nelze mu proto tyto náklady uložit k úhradě.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 3. října 2016 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Pavlína Švejdová