43 Ad 81/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: Ing. V. Š., bytem X, X, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2015, čj. , takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2015, čj. , s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla jeho námitky a potvrdila své prvostupňové rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011, čj. . Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek dle § 74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Žalovaná v napadených rozhodnutích vyšla z toho, že nárok na starobní důchod vzniká pojištěnci pracujícímu v I.AA kategorii v 55 letech, a to mimo jiné tehdy, pokud byl zaměstnán nejméně 10 roků v I.AA pracovní kategorii, žalobce však získal v této pracovní kategorii pouze 8 roků a 237 dnů zaměstnání. Obsah žaloby Žalobce v obsáhlé žalobě nejprve podrobně shrnul dosavadní průběh řízení o jeho žádosti o starobní důchod. Připomněl, že měl za to, že některé skutečnosti evidované v evidenčním listu důchodového pojištění ze dne 25. 7. 1994 (dále též „ELDZ“) byly v rozporu s tím, jakou práci skutečně vykonával a místem jejího výkonu. V žádosti proto vysvětlil, jak k nesrovnalostem v ELDZ došlo. Žalovaná shora označeným prvostupňovým rozhodnutím jeho žádost zamítla, a proto podal proti tomuto rozhodnutí námitky, v nichž argumentoval tím, že ke dni podání žádosti dovršil požadovaný věk a rovněž splnil podmínku odpracované doby v I. AA pracovní kategorii v uranových dolech jako pracovník se stálým pracovištěm v podzemí. To podepřel místopřísežným prohlášením podepsaným čtyřmi svědky, dalšími listinami a dobovými doklady. Rovněž upozornil na neúplnou a chybnou evidenci, kterou státní podnik X, X, odštěpný závod X (dále jen „X“), jako nástupnická organizace bývalého státního podniku X převzal a spravuje. Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 8. 2011 námitky žalobce zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí s tím, že zařazení do preferované pracovní kategorie provádí zaměstnavatelská či nástupnická organizace a žalovaná následně rozhoduje o hodnocení dob zaměstnání v preferované pracovní kategorii výhradně na základě dokladů, které vystavil zaměstnavatel. Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobu a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalované proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud dne 28. 11. 2012 zamítl. Jak žalobce dodal, žalovaná v následném řízení rozhodnutím ze dne 25. 9. 2013 jeho námitky opětovně zamítla. Toto rozhodnutí přitom opřela o podklady, které žalobce neměl k dispozici. Dokumenty potvrzující správnost ELDZ žalovaná nemá a zřejmě ani v archivu X neexistují. Žalobce také zjistil, že ELDZ ze dne 6. 6. 2011 je dokument vystavený podnikem X na základě ELDZ ze dne 25. 7. 1994, který byl již v předchozím řízení značnou měrou zpochybněn. Žalobce proto podal i proti druhému rozhodnutí žalované žalobu, na základě níž krajský soud znovu přisvědčil jeho názoru, že se žalovaná opět se stěžejní námitkou nevypořádala správně a nerespektovala právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku. Soud mimo jiné zopakoval, že správnost údajů v ELDZ byla podstatnou měrou zpochybněna již v předchozím řízení, a že z vyjádření podniku X ze dne 20. 8. 2013 není pochyb o tom, že žádné doklady v jeho archivu uloženy nejsou. Soud proto zrušil i druhé rozhodnutí žalované o námitkách a věc jí znovu vrátil. V dalším řízení žalobci k jeho dotazu na další postup a nabídku součinnosti žalovaná sdělila, že od podniku X obdržela ověřené kopie jeho mzdových listů a mzdového zařazení v letech 1980 až 1983, a že požádala příslušnou OSSZ o zajištění jeho výslechu. V rámci něj žalobce odpověděl na připravené otázky a podrobně vysvětlil, proč má ve sporných obdobích v ELDZ uvedenou jinou pracovní kategorii, než ve které skutečně pracoval. Práci technologa vykonával pouze od 31. 1. 1983 do 30. 9. 1983 a v ostatních obdobích tak byl pouze formálně veden, ale fyzicky stále pracoval na důlním úseku X na pozici důlního revírníka. To, že práci technologa fyzicky prováděl pouze v uvedeném období, je zřejmé z toho, že M. V. mu v dokumentu „Nejvyšší přípustná expozice (NPE)“ ze srpna 2000 vykazuje v této funkci na B. H. 113 směn a podle výplatních pásek, které žalobce žalované předal, tyto směny odpovídají směnám odpracovaným za únor až září 1983. Podmínkou této práce bylo také absolvování speciálního školení a jako podpůrný důkaz žalobce při výpovědi předal potvrzení o absolvování tohoto školení v období od 31. 1. 1983 do 26. 5. 1983. Žalobce také předložil dokument „VZOR Pracovní výkaz“ z 30. 10. 1983, protože jednou z jeho nových povinností, když se vrátil začátkem října 1983 na důlní úsek X, bylo také vypracovávání podkladů pro mzdy. Na tomto výkazu je na spodním okraji žalobcovou rukou připsána poznámka, jak se platí přesčas ve všední den. Zřejmě by nemělo smysl učit se zpracovávat podklady pro mzdy, kdyby na důlním úseku X fyzicky nepracoval. Podle žalobce všechny nesrovnalosti vypovídají o tom, že evidence u s. p. X nebyla vždy vedena správně. Nejzásadnější nesrovnalostí je, že pan V. mu vykazuje v roce 1983 113 směn jako technolog na B. H. (expozice 4200 směn) a 41 směn jako technolog ve X (expozice 2100 směn). Podle výplatních pásek za rok 1983 žalobce odpracoval celkem 195 pracovních směn a mezi dokumenty je tedy rozdíl 41 směn, což představuje dva měsíce. V této době žalobce také musel někde pracovat a podle svědectví svědků a dobové dokumentace to bylo ve V. stejně jako v ostatních sporných obdobích. K mzdovým listům žalobce uvedl, ze mzdových listů není zřejmé, v jaké pracovní kategorii skutečně pracoval, pouze upřesňují některé nerelevantní skutečnosti týkající se různých příplatků, odměn, nároků na dovolenou apod. Pracovní zařazení, o které X opírá své stanovisko, bylo bohužel v rozporu s faktickým stavem. Žalobce ELDZ podepisoval, aniž měl přehled o pracovních kategoriích. Pozastavil se nad tím, jak mohou pracovníci X neustále tvrdit, že správnost ELDZ potvrzují doklady uložené v jejich archivu, když nepředkládají žádnou dokumentaci. Dle dosavadních soudních rozhodnutí je možné suplovat zákonnou evidenční povinnost X a nahradit prvotní dokumentaci, kterou si tento podnik nepřevzal od s. p. X, jiným důkazním materiálem. Proto žalobce předložil dobové knihy prohlídek, ze kterých jednoznačně vyplývá, že na dole V. pracoval, jakož i výplatní pásky, ze kterých je zřejmé, že mu byl vyplácen příplatek za radon. Předložil rovněž svědectví čtyř nezávislých svědků a další podpůrnou dokumentaci (vzor „Pracovního výkazu“, seznam „Pracovníci X závodu X s. p.“) a v neposlední řadě předložil dokument „Nejvyšší přípustná expozice (NPE)“ ze srpna roku 2000, ze kterého je naprosto zřejmé, že ve sporném období pracoval v prostředí s expoziční dobou 2100 směn, což nemůže být v žádném případě pracovní kategorie I. A, nebo dokonce I. C, jak je uvedeno v jeho ELDZ. Přes výše uvedené nicméně žalovaná shora uvedeným rozhodnutím napadeným nyní projednávanou žalobou námitky žalobce opětovně zamítla. V rámci žaloby žalobce předně namítl, že žalovaná nepostupovala dle pokynů soudu k doplnění dokazování vyřčených v posledním zrušujícím rozsudku, neboť po zrušení předchozího rozhodnutí zajistila pouze výpověď žalobce a dvou svědků a dvakrát se obrátila s dotazem na X, přestože v uvedeném rozsudku je zcela jasně řečeno, že z vyjádření X ze dne 20. 8. 2013 není pochyb o tom, že žádné doklady v jeho archivu uloženy nejsou. Této skutečnosti také svým obsahem a charakterem odpovídaly odpovědi X ze dne 24. 6. 2015 a 4. 9. 2015. Žalovaná dle žalobce nemá v úmyslu prokázat skutečný charakter jím vykonávané práce ve sporných obdobích. Vyslechla sice prostřednictvím OSSZ žalobce a dva zbývající žijící svědky, jejichž svědecké výpovědi v podstatě korespondují se žalobcem předloženou dobovou dokumentací, avšak bohužel díky neúměrně dlouhé době řízení další dva důležití svědci již zemřeli. Veškeré opakované nabídky žalobce na součinnost žalovaná neakceptovala a bez uvedení řádných důvodů tento důkazní materiál kompletně odmítla, protože se opět spokojila se zavádějícím vyjádřením X, podle něhož se žalobcem předložená dokumentace nepoužívala pro zařazení zaměstnance do příslušné kategorie. Žalobce ovšem nic takového nikdy netvrdil, pouze touto dobovou dokumentací suploval chybějící prvotní dokumentaci, kterou podnik X nepřevzal. Žalobce se pokoušel zjistit, zda by relevantní doklady byl schopen dohledat, ale bohužel se po privatizaci již v objektu bývalé mzdové účtárny nenacházejí. V případě žalobcem předkládaných dokumentů se nicméně jedná o podpůrné dobové důkazy, které ve spojení se všemi svědeckými výpověďmi dokazují, že ve sporném období pracoval v podzemí dolu V., ač byl formálně zařazen na jakékoli jiné funkci (kromě doby 8 měsíců od 31. 1. 1983 do 30. 9. 1983, kdy prokazatelně pracoval jako samostatný technolog na X závodě). Toto tvrzení žalobce opírá mimo jiné o to, že na dole V. kromě typicky povrchových zaměstnání měli všichni ostatní pracovníci svoje pracoviště trvale v podzemí v pracovní kategorii I. AA. Tato skutečnost byla dána provozním charakterem důlního úseku. Pokud tedy žalobce pracoval na důlním úseku V., bylo jeho pracoviště zařazeno trvale v podzemí jako u ostatních revírníků. Technici, kteří byli zařazeni jako občasně fárající, měli své trvalé působiště na B. H. a na ostatní důlní úseky pouze dojížděli. Formální zařazení žalobce do I. A pracovní kategorie na ELDZ je chybné a neodpovídá skutečnosti. Přes zjevnou nedostatečnost odpovědi X a soulad výpovědí svědků s tvrzeními a důkazy žalobce je odůvodnění napadeného rozhodnutí totožné jako ve všech předcházejících případech. Žalovaná odmítá učinit rozhodnutí, aniž by podnik X změnil ELDZ a stále v rozporu se zákonem i výše uvedenými rozsudky opakuje, že zařazení do pracovních kategorií provádí výhradně zaměstnavatelská, případně nástupnická organizace. Žalobce dále upozornil na to, že žalovaná si v napadeném rozhodnutí protiřečí, neboť tvrdí, že podle podniku X v případě žalobce jsou uchovány potřebné doklady, ze kterých byl zpracován jeho ELDZ ještě v době existence X, a proto se komise pamětníků nebude k jeho případu vyjadřovat. Současně však tvrdí, že jí podnik X sdělil, že se v jeho archivu nenacházejí prvotní podklady, na základě kterých byl žalobce zařazován do pracovních kategorií. Nelze se odvolávat na telefonické sdělení a písemné vyjádření, ve kterých X tvrdí, že na základě dochovaných archiválií nemá pochybnosti o správnosti předkládaných ELDZ žalobce, a současně přiznat, že se v archivu nenacházejí žádné prvotní podklady. Žalovaná sice nově tvrdí, že správnost ELDZ jednoznačně potvrzují ověřené kopie mzdových listů a mzdového zařazení žalobce za roky 1980 až 1983, avšak to je doklad, na jehož základě byl vyplňován ELDZ a nepřináší tudíž žádné jiné informace, než ty uvedené na ELDZ, který byl značnou měrou zpochybněn. Další námitka žalobce spočívá v tom, že žalovaná na základě nepodložené a nedostatečné argumentace odmítla jím předložené důkazní prostředky. Nepřihlédla k místopřísežnému prohlášení J. H. a L. P., kteří již zemřeli. Ke svědectví Ing. K. a J. Č. pak uvedla, že je v případě zařazení zaměstnání do I. AA kategorie určující zjištění přesného počtu kalendářních dnů zaměstnání, což je nutné ze svědeckých prohlášení věrohodně prokázat. Podle žalobce však není v lidských silách, aby si člověk po pětatřiceti, resp. čtyřiceti letech pamatoval den po dni, kde ta která osoba pracovala. Nadto žalobce i oba svědci byli vyslechnuti pomocí dotazníku, který obsahoval pouze 11 specifikovaných otázek a ani jedna otázka k takovému přesnému svědectví nesměřovala. Přesto svědci v podstatě potvrzují, že skutečnosti uvedené v ELDZ ve sporných obdobích nejsou správné. Potvrdili naopak skutečnosti, které jsou uvedeny v dobové dokumentaci žalobce, že po škole nastoupil na důlní úsek V. a zaučoval se na práci revírníka, následně odešel na vojnu a po vojně se vrátil na důlní úsek V., kde pracoval jako revírník, kromě krátké doby (několika měsíců), kdy pracoval jako technolog. Svědci rovněž potvrdili, že trvalé pracoviště žalobce bylo v podzemí v ionizujícím záření, a proto není pravdivé tvrzení žalované, že z jejich výpovědí nevyplývají nové skutečnosti. Žalobce zdůraznil, že spor není veden o to, jak byl formálně zařazen do pracovních kategorií, ale kde a jakou práci skutečně vykonával. V tomto směru ze svědectví svědků jednoznačně nové skutečnosti vyplývají. Žalobce se také ohradil proti tomu, že význam svědectví Ing. K. je snížený. Toto tvrzení bylo poprvé uvedeno v dopise podniku X ze dne 20. 8. 2013, žalovaná je nikdy nedoložila relevantním důkazem, ale neustále je opakuje. Žalobce pak nesouhlasí ani s tím, že kopie provozních knih a další předložené doklady mají pouze podpůrný charakter a nelze z nich dovodit, zda jeho činnost odpovídala zařazení do I. AA pracovní kategorie. Z výpovědí svědků a dobové dokumentace jednoznačně vyplývá, že na důlním úseku V. ve sporném období žalobce pracoval, denně navštěvoval pracoviště pod zemí za účelem kontroly a řízení jako ostatní jeho techničtí spolupracovníci, a jeho práce tedy musí být hodnocena z hlediska pracovních kategorií stejně jako jejich. Žalobce též namítl, že setrvání žalované na správnosti ELZD odůvodňované mimo jiné dodržováním předpisů pro zařazení zaměstnání pracujících do preferovaných kategorií ze strany Rudných dolů je v rozporu s podklady rozhodnutí, neboť žalobce v řízení prokázal a popsal řadu pochybení nejen pracovníků X ale i podniku X při vystavování ELDZ. Na prvním místě bylo vždy plnění plánu. Proto také nikomu nevadilo, že se žalobce například zacvičoval na funkci revírníka, a měl tedy trvalé pracoviště v podzemí důlního úseku V., avšak formálně byl evidován, jako by prováděl povinnou nástupní praxi na různých důlních i kancelářských úsecích, jak tak to požadovaly předpisy. Na podporu toho žalobce uvedl příklad lamačů Ž. a S., kteří byli formálně vedeni na důlním úseku X, ale z provozních potřeb byli každý den dováženi na důlní úsek V., kde pracovali v jiných podmínkách. Při shánění dokumentace žalobce zjistil, že i pan Ž. měl v ELDZ nesrovnalosti, ale protože to bylo ještě v době existence X, byla svolána pamětnická komise, pomocí které byl tento chybný formální stav v jeho evidenci uveden do pořádku dle skutečného. Tvrzení o striktním dodržování dikce předpisů je tak jen idealistický výmysl podniku X. Žalovaná se nevypořádala s řadou nesrovnalostí, na které žalobce upozornil. První je počet odpracovaných směn (dní) v roce 1983. Podle výplatních pásek odpracoval žalobce v tomto roce 195 pracovních dní, v rámci něj bylo 99 sobot a nedělí a žalobce neodpracoval z různých důvodů 71 dní. V dokumentu „Nejvyšší přípustná expozice (NPE)“ je žalobci vykázáno 113 směn jako technolog na B. H. a 41 směn ve V.. Do celkového pracovního fondu však chybí 41 pracovních dní, což jsou dva měsíce. Žalovaná se s tímto problémem vypořádala tak, že se zavádějícím dotazem obrátila na pracovníky X a nezmínila nesrovnalost v celkovém součtu kalendářního fondu pracovních dní. Na sugestivně položenou otázku jí samozřejmě pracovníci X odpověděli, že dochovaná evidence pro NPE potvrzuje, že žalobce odpracoval v roce 41 směn jako technolog na dole V. a 113 směn na B. H.. Jelikož dochovanou evidencí je v tomto případě zřejmě doklad „Nejvyšší přípustná expozice (NPE)“, ve kterém však tato nesrovnalost vznikla, nebyla tato nesrovnalost vysvětlena a vyřešena, ale opět pouhým smetena ze stolu. Stejným způsobem se žalovaná i X zachovaly v případě dokladu „Pracovníci důlně úpravenského závodu X s. p.“, ve kterém má žalobce chybně uvedeno, že odpracoval v I. AA kategorii 13 let a 9 měsíců což není možné, protože u X tak dlouho nepracoval. Naopak ve stejném dokladu je uvedeno, že naplnil NPE na 105,7% a z toho v radonové expozici 97,3%. Tato čísla pak korespondují se závěry dokladu NPE, který však také není zcela přesný a chybí v něm minimálně 41 směn z roku 1983, které nejsou evidovány vůbec nikde. Navíc je zde uvedeno 44 směn z roku 1982 a 21 směn z roku 1980, které jsou formálně evidovány jinde, než žalobce skutečně pracoval. Žalovaná konstatovala, že pracovníci X shledali pouze jediný nedostatek v ELDZ, a to skutečnost, že v roce 1982 má žalobce nesprávné číselné zařazení 27 06 01 (provozní inženýr) místo 26 09 01 (revírník). Žalobce na rozdíl od žalované nemá uvedení daného číselného označení za pochybení, ale za automatický přepis zavedených a zažitých skutečností. Protože žalobce v roce 1980 a 1981 fakticky pracoval ve funkci revírníka (zaučoval se v podzemí), a tam ho také měla účetní ve svém podvědomí zařazeného, opsala stejné číselné označení z roku 1981, protože věděla, že ve V. pracuje od samého začátku, a že se ve skutečnosti nic nezměnilo, neboť toto číslo již dva roky takto stejným způsobem opisovala. Pouze pro rok 1982 změnila pracovní kategorii z I. A na I. AA a ani nikomu jinému nedošlo, že i v roce 1980 a 1981 měla být uváděna také pracovní kategorie I. AA. Druhá nesrovnalost uvedená podnikem X v dopise ze dne 4. 9. 2015, kterou však žalovaná do svého napadeného rozhodnutí neuvedla, spočívá v tom, že když žalobce v roce 1992 skončil u s. p. X, napsala mu účetní do ELDZ k zápočtu do I. AA pracovní kategorie 60 dnů (automaticky sečetla dny za leden a únor). Jelikož žalobce skončil k 17. 2. 1992, měla započíst 48 dní. I na tomto je vidět, že některé úkony prováděla účetní automaticky a takový postup může přinášet nechtěný výsledek. Žalobce uzavřel, že žalovaná se opakovaně pokouší zbavit odpovědnosti tím, že zařazení do preferované pracovní kategorie provádí zaměstnavatel (nástupnická organizace), přestože tento její závěr byl předchozími rozsudky v dané věci označen jako nesprávný. Žalovaná se stále se snaží přenést odpovědnost za vedení evidence na žalobce s tím, že na konci každého roku podepisoval ELDZ a mohl tedy skutečnosti, které rozporuje nyní, rozporovat již tehdy. Žalobce však neměl žádné znalosti o pracovních kategoriích, ale pouze obecné povědomí o tom, že pracuje-li trvale v podzemí, půjde do důchodu v 55 letech. Žalovaná nemůže přenášet svoji zákonnou evidenční povinnost na žalobce a chtít, aby si vzniklé nesrovnalosti vypořádal sám s nástupnickou organizací bývalého zaměstnavatele. Přesto však bylo notářsky ověřenými výpověďmi již nežijících J. H. a L. P., výpověďmi Ing. K. a J. Č., denními zápisy v knihách prohlídek dolu V. za období od 6. 10. 1981 do 17. 3. 1982 (kde podepisoval každou prohlídku důlních pracovišť v příslušné směně, a kde byl úkolován vedoucími pracovníky), výplatními páskami za období od měsíce října roku 1981 do měsíce března roku 1982 (kde mu byl za práci v ionizujícím prostředí vyplácen radonový příspěvek), dokladem „Nejvyšší přípustná expozice (NPE)“ ze srpna 2000, dokladem „Pracovníci důlně úpravenského závodu X s. p.“ a vzorem „Pracovního výkazu“ ze dne 30. 10. 1983, které všechny žalobce k žalobě přiložil, prokázáno, že na rozdíl od formálního zařazení na ELDZ skutečně pracoval v období od 1. 8. 1980 do 31. 8. 1980, od 1. 9. 1981 do 28. 1. 1983 a od 1. 10. 1983 do 31. 12. 1983 na důlním úseku V. na pracovní pozici důlního revírníka s trvalým pracovištěm pod zemí a v prostředí ionizujícího záření, tedy v pracovní kategorii I. AA. Dále je dle žalobce na základě již zmíněné NPE, výplatních pásek za období od února do září 1983, vzoru „Pracovního výkazu“ ze dne 30. 10. 1983 a „Hodnocenie poslucháča kurzu“ (vydaného X po absolvování kurzu na funkci samostatný bánský technolog v období od 31. 1. do 26. 5. 1983) prokázáno, že v době od 31. 1. 1983 do 30. 9. 1983 pracoval ve funkci samostatného technologa na B. H. v pracovní kategorii I. C. Z toho plyne, že ve sporném období odpracoval v pracovní kategorii I. AA 2 roky a 48 dní a v pracovní kategorii I. C 242 dní (8 měsíců). V kategorii I. AA s ionizujícím zářením tak odpracoval 10 roků a 324 dní. Vyjádření žalované Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě shrnula dosavadní průběh řízení a připomněla, že se v intencích rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2012 znovu zabývala námitkami žalobce a zamítla je. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce znovu žalobu ke zdejšímu soudu, který rozsudkem ze dne 1. 12. 2014 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud přitom konstatoval, že správnost údajů ELDZ žalobce byla podstatnou měrou zpochybněna a zavázal žalovanou, aby doplnila své dokazování. Žalovaná se proto znovu zabývala námitkami, které opět zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce nyní projednávanou žalobu, jejíž obsah je v podstatě totožný se žalobními body uplatněnými v předchozích soudních řízeních a námitkách. Žalovaná uvedla, že se ke všem požadavkům žalobce již podrobně vyjádřila a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále zdůraznila, že dle požadavku soudu doplnila dokazování, vyhodnotila důkazy v jejich souhrnu a pokusila se o odstranění namítaných nesrovnalostí. Opakovaně se zabývala listinami předloženými žalobcem, provedla doplňující šetření u podniku X a výslech dvou svědků. Po provedeném dokazování však dospěla k závěru, že nebylo prokázáno, že žalobce byl v období od 1. 8. 1980 do 31. 12. 1983 zaměstnán výhradně v zaměstnání I. AA pracovní kategorii. Žalovaná je tak i nadále přesvědčena, že žalobce získal v I. AA pracovní kategorii pouze 8 roků a 237 dnů zaměstnání a nesplnil tak podmínky dle § 74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Replika žalobce V replice žalobce uvedl, že dané vyjádření svědčí tomu, že žalovaná odmítá rozhodovat na základě skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Přes proklamované dodržování právního názoru soudu se neřídí ani jeho rozsudky, ani judikáty v nich citovanými, a neustále se přiklání k tvrzením podniku X, přestože žalobcem předložené důkazy podporují závěr opačný. Žalovaná se neustále drží svých zavedených postupů a formalistického přístupu v otázce zařazení žalobce do pracovní kategorie a tento svůj protiprávní postup v součinnosti s podnikem X stále prosazuje. Zejména je zarážející tvrzení, že v archivu jsou dokumenty dokazující, že ELDZ je v pořádku, ačkoliv z reakce na žádost o předložení těchto dokumentů plyne, že se v archivu již nenacházejí, přičemž žalovaná se s takovou odpovědí spokojí. Proti takto pojatému způsobu hodnocení důkazů nemá žalobce žádnou možnost obrany. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Krajský soud v Praze předně ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)], jakož i řízení předcházející vydání rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). K projednávané věci je nutno v prvé řadě uvést, že v návaznosti na řízení o žádosti žalobce o starobní důchod, které je detailně popsáno ve shora reprodukované žalobě, a o jehož průběhu není mezi účastníky spor, již byla vydána tři soudní rozhodnutí (rozsudky Krajského soudu v Praze čj. 43 Ad 4/2011-20, čj. 43 Ad 66/2013-41 a rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 33/2012-54), přičemž předchozí dvě rozhodnutí žalované o námitkách uplatněných žalobcem proti jejímu výše označenému prvostupňovému rozhodnutí byla zrušena a věc byla žalované opětovně vrácena k dalšímu řízení. K tomu je třeba ještě poznamenat, že přestože zdejší soud rozhodoval o předchozích žalobách žalobce v samostatných řízeních (a v jiném obsazení), není možné od předchozích závěrů těchto rozsudků odhlédnout a naopak je třeba s ohledem na přehlednost a kontinuitu řízení respektovat závěry již vyslovené. Připomenout je nutno především to, že v rozsudku čj. 43 Ad 4/2011-20 zdejší soud zejména nepovažoval za správný závěr žalované, že se v daném řízení neuplatní jiné důkazní prostředky než ELDZ a neztotožnil se ani s tím, že případná nesprávnost údajů v nich uvedených je záležitostí, jíž si musí vyřešit žalobce ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Odkázal dále na judikaturu, z níž je zřejmé, že právní úprava řízení o důchodových dávkách nezbavuje žalovanou povinnosti postupovat při zjišťování skutkového stavu podle úpravy dokazování ve správním řádu. Nelze dovodit, že v případech, kdy žalovanou tradičně používané důkazní prostředky (zejména ELDZ) selhávají, ať už proto, že chybí, jsou vnitřně rozporné či evidentně zpochybněné jinými důkazními prostředky, by nebylo možné užít jiných důkazních prostředků, které se nabízejí. Soud současně zdůraznil, že žalovaná nemůže spoléhat na to, že břímě případného dokazování přenese na soud. Uzavřel, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že správnost údajů v ELDZ byla podstatnou mírou zpochybněna a žalovaná byla povinna se pokusit o odstranění těchto nesrovnalostí, ať již doplněním dokazování svědeckými výpověďmi či dalšími listinnými důkazy, z nichž by vyplynulo, ze které z listin vystavených zaměstnavatelem lze vycházet, popř. není-li spolehlivá ani jedna, jakou délku zaměstnání v preferované kategorii lze podle provedeného dokazování mít za prokázanou jinak. Nejvyšší správní soud se pak ve svém rozsudku čj. 6 Ads 33/2012-54 s těmito závěry krajského soudu ztotožnil a kasační stížnost žalované zamítl. V rozsudku čj. 43 Ad 66/2013-41 pak v návaznosti na výše uvedené zdejší soud uzavřel, že se žalovaná opět se stěžejní námitkou žalobce nevypořádala správně. Zopakoval, že správnost údajů v ELDZ žalobce byla podstatnou měrou zpochybněna již v předchozím řízení, neboť nejen z tvrzení žalobce, ale i z dokladů o dosažení nejvyšší přípustné expozice, se podávají odlišné informace než ty, které jsou uvedeny v ELDZ. Žalovaná se přesto vůbec nezabývala žalobcem předloženými důkazy. Soud současně uvedl, že sdílí názor žalobce, že z vyjádření podniku X ze dne 20. 8. 2013 není pochyb o tom, že žádné doklady v jejím archivu uloženy nejsou. Relevantní právní úprava Podle § 74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. u pojištěnců, kteří vykonávali před 1. lednem 1993 aspoň po dobu 10 let zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy, které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, činí důchodový věk 55 let, pokud tohoto věku dosáhli po 30. červnu 2006 a nesplňují podmínky uvedené v odstavci 1. Za zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy se pro účely věty první nepovažuje zaměstnání v hornictví vykonávané pod spodní úrovní nadloží a na skrývce v povrchových dolech (lomech) na radioaktivní suroviny. Podmínky pro mimořádné poskytnutí starobního důchodu upravovalo nařízení vlády České a Slovenské federativní republiky č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům. Podle § 1 odst. 2 tohoto nařízení vybranými zaměstnáními v hornictví se pro účely tohoto nařízení rozumí zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech uvedená pod č. 1 až 7 a 11 v příloze č. 2 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví, která se vykonávají v podzemí v hlubinných dolech, se od 1. 7. 1982 rozdělovalo do dvou skupin, na které se váže v důchodovém zabezpečení rozdílný rozsah zvýhodnění. Jde o zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech [§ 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. - tzv. I.AA pracovní kategorie] a ostatní zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví vykonávaná v podzemí v hlubinných dolech [§ 14 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona]. Nařízení vlády č. 74/1982 Sb., o některých úpravách v nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení pracujících v hornictví v čl. II stanovilo, že zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech pro účely důchodového zabezpečení jsou zaměstnáni I. pracovní kategorie uvedená v části I. připojeného seznamu. Ustanovením § 9 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. byla část I. přílohy nařízení vlády č. 74/1982 Sb. zrušena a pro posouzení důchodových nároků žalobce tedy nutno vycházet pouze z ustanovení nařízení vlády č. 117/1988 Sb. V příloze 2 uvedeného nařízení je pak uveden seznam zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech (na tuto přílohu 2 odkazuje nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům). Posouzení žalobních bodů Žalobce v rámci žalobní argumentace uplatňuje ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalované tři základní okruhy námitek, které však spolu velmi úzce souvisí. Žalobce v nyní projednávané žalobě poukazuje jednak na to, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor soudů vyslovený v předchozích rozhodnutích v dané věci. Upozorňuje dále na rozpory plynoucí z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované a stěžejní část své žalobní argumentace pak věnuje zpochybnění skutkových závěrů, k nimž žalovaná dospěla na základě provedeného dokazování. Žalovaná v projednávané věci setrvává na tom, že žalobce získal v pracovní kategorii I. AA pouze 8 roků a 237 dnů pojištění (tedy nesplnil podmínku 10 let ve smyslu výše citovaného § 74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.), žalobce naopak po celou dobu řízení poukazuje na to, že tuto podmínku splnil, neboť v období od 1. 8. 1980 do 17. 2. 1992 odpracoval v pracovní kategorii I.AA 10 roků a 324 dní. Sporným je přitom období od 1. 8. 1980 do 31. 8. 1980, od 1. 9. 1981 do 28. 1. 1983 a období od 1. 10 1983 do 31. 12. 1983, kdy žalobci žalovaná přiznává pouze 150 dnů v uvedené pracovní kategorii. V rozhodnutí, které je napadeno nyní projednávanou žalobou, žalovaná poukázala na údaje plynoucí z ELDZ a zdůraznila, že zařazení zaměstnání do preferované pracovní kategorie provádí výhradně zaměstnavatelská (nástupnická) organizace. Podnik X žalované sdělil, že doklady uložené v jeho archivu potvrdily správnost ELDZ s tím, že pro danou věc není nutné zřizovat komisi pamětníků. Žalovaná odkázala na vyjádření podniku X i v tom smyslu, že žádný ze žalobcem předložených podkladů nebyl používán pro zařazení do pracovní kategorie a ani z nich neplyne, že by žalobce pracoval v jiné kategorii, než je uvedeno v ELDZ. Žalovaná dále shrnula vyjádření podniku X k některým žalobcem předloženým listinám a dodala, že jí uvedený podnik předal ověřené kopie mzdových listů a mzdového zařazení žalobce, které prokazují správnost ELDZ. Rudné doly dodržovaly dikci předpisů pro zařazení zaměstnání pracujících do preferovaných kategorií, přičemž žalobce všechny údaje na ELDZ podepsal a tím ověřil jejich správnost. Žalovaná zopakovala, že k prokázání výkonu zaměstnání v určité pracovní kategorii nelze použít čestné prohlášení žalobce a dvou svědků, nicméně (jak také uvedla) s ohledem na předchozí závěry soudu vyslechla žalobce a dva svědky, kteří učinili čestné prohlášení (další dva již zemřeli). K tomu z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že v daném případě je určující zjištění přesného počtu dnů daného zaměstnání, přičemž z výpovědí svědků nevyplývají nové skutečnosti týkající se zařazení zaměstnání žalobce. Žalovaná závěrem zdůraznila, že nebyla soudem zavázána uznat důchodové nároky žalobce, pokud nebudou rozhodující skutečnosti prokázány po celkovém posouzení všech důkazních prostředků. Podle žalované je tak i po provedeném dokazování nutno setrvat na tom, že nebylo prokázáno, že by žalobce v období od 1. 8. 1980 do 31. 12. 1983 byl zaměstnán výhradně v zaměstnání I. AA pracovní kategorie. V návaznosti na reprodukované závěry žalovaného soud s ohledem na výše vymezený předmět sporu v prvé řadě zdůrazňuje, že ani sám žalobce netvrdí, že by po celé uvedené období byl zaměstnán výhradně v I. AA pracovní kategorii. Naposledy zmíněný závěr žalovaného, který podle něj nebyl prokázán, tedy ve vztahu k předmětu daného řízení není zcela přesný (sám žalobce tvrdí, že od 31. 1. do 30. 9. 1983 pracoval v kategorii I. C). Je tedy třeba předeslat, že již sama tato skutečnost (byť pro posouzení věci samé není rozhodující) nesvědčí dostatečné přesvědčivosti argumentace žalované v napadeném rozhodnutí. Krajský soud však především nemohl přehlédnout tu skutečnost, že žalovaná prioritně staví svoji argumentaci v napadeném rozhodnutí na údajích plynoucích z ELDZ, respektive vyjádření podniku X, a to přesto, že ze shora již citovaných rozsudků zdejšího soudu (i Nejvyššího správního soudu) plyne zcela jednoznačný (opakovaně zdůrazňovaný) závěr, že v dané věci byla správnost údajů uvedených v ELDZ žalobce podstatnou měrou zpochybněna. K tomu zdejší soud uvádí, že evidenční list je dokumentem zpracovávaným zaměstnavatelem (viz § 38 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) a nepochybně je z hlediska svého účelu pro posouzení sporného nároku na starobní důchod podkladem významným, ovšem v situaci, kdy byly údaje z něj plynoucí zpochybněny, co do svého důkazního významu nemůže převažovat nad ostatními předkládanými důkazy (včetně těch předložených v dané věci žalobcem). Nejvyšší správní soud k tomu ve shora již citovaném rozsudku čj. 6 Ads 33/2012-54 výslovně uvedl, že „závěr žalované, že jediným relevantním dokladem pro hodnocení doby zaměstnání ve výhodnější pracovní kategorii je evidenční list důchodového zabezpečení, případně „příloha č. 126“ a že jiné důkazy nejsou pro účely hodnocení doby zaměstnání ve výhodnější pracovní kategorii dostačující, není správný“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 8/2013-31). Z údajů zachycených v ELDZ lze proto vycházet jen do té míry, v jaké nejsou zpochybněny tvrzeními žalobce, které jsou podepřeny odpovídajícími důkazními prostředky. Jelikož žalobce předložil na podporu svých tvrzení řadu shora již zmíněných důkazů (zejm. doklady o dosažení nejvyšší přípustné expozice, čestná prohlášení, navržené svědecké výpovědi), bylo v souladu s § 50 odst. 4 správního řádu povinností žalované se s jeho argumentací i předloženými důkazy odpovídajícím způsobem vypořádat. To znamená, že žalovaná byla povinna uvést, která tvrzení žalobce jsou nesprávná a na základě jakých podkladů a jakých úvah byla vyvrácena. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované však tato klíčová náležitost absentuje, neboť žalovaná hodnocení důkazů předkládaných žalobcem provedla skutečně toliko formálně a paušálně je v řadě případů odmítla s poukazem na vyjádření státního podniku X. Toto vyjádření, které žalovaná v odůvodnění rovněž cituje, také žádnou konfrontaci důkazů žalobce s ELDZ neprovádí, pouze s odkazem na nijak nespecifikované archiválie potvrzuje správnost údajů v ELDZ žalobce. Jak lze dovodit z judikatury správních soudů, zásadu volného hodnocení důkazů, kterou je nutno aplikovat i v projednávané věci (srov. výše již zmíněný § 50 odst. 4 správního řádu), nelze vykládat tak, že by závěry správního orgánu o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Takové závěry musí naopak vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Spornou otázku, v jaké pracovní kategorii vykonával v inkriminovaném období žalobce své zaměstnání, je třeba posuzovat komplexně, zohlednit všechny rozhodné aspekty ve vzájemných souvislostech a vážit, který z nich je v konkrétním případě významnější a který ustupuje do pozadí. Podstatné je celkové vyznění dokazování, nikoli jeho izolované dílčí aspekty. Výše uvedené požadavky plynoucí ze setrvalé judikatury správních soudů odůvodnění napadeného rozhodnutí nenaplňuje. Soud si je samozřejmě vědom obtížené situace žalované, která vychází z podkladů a informací předkládaných žalobcovým zaměstnavatelem (nástupnickou organizací), to však žalovanou nemůže zbavit zákonné povinnosti zjistiti stav věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), přičemž odkaz na vyjádření podniku X nemůže nahrazovat řádné zjištění a posouzení skutkového stavu ze strany správního orgánu. V této souvislosti ostatně nelze přehlédnout, že zdejší soud již v předchozím zrušujícím rozsudku uzavřel, že v archivu podniku X již nejsou podklady, na základě nichž jsou vyjádření tohoto podniku postavena. V návaznosti na výše uvedené je tedy nutno setrvat na tom, že shora vymezené požadavky na odůvodnění skutkových závěrů nenaplňuje ani nyní napadené rozhodnutí žalované. Jak je totiž zjevné z výše reprodukovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaná v podstatě setrvala na své předchozí argumentaci, kterou použila i v přechozích (soudem již zrušených) rozhodnutích. Je sice pravdou, že odůvodnění v řadě posledního rozhodnutí žalované je podrobnější a více se již blíží požadavkům kladeným na rozhodnutí správních orgánů, z hlediska svého obsahu je však opětovně argumentačně vystavěno na údajích plynoucích ELDZ a vyjádřeních podniku X a fakticky pouze „nad rámec“ podstaty tohoto odůvodnění uvádí, že „přestože tvá na tomto stanovisku, s přihlédnutím k vyslovenému právnímu názoru soudu provedla předestřené úkony a vyslechla účastníka řízení a dva svědky… “. Aniž by přitom přihlédla k obsahu žalobcem předložených čestných prohlášení a skutečnostem z nich plynoucím, bez dalšího uzavřela, že dva svědci již zemřeli a z provedených svědeckých výpovědí nevyplývají nové skutečnosti týkající se zařazení zaměstnání žalobce v namítaném období. V této souvislosti je navíc nutno žalobci přisvědčit v tom, že otázky položené svědkům v dané věci nesměřovaly zcela vhodně k prokázání toho, v jaké pracovní kategorii žalobce pracoval. Pro posouzení kategorie zaměstnání žalobce není určující počet dnů jeho dovolené, nemoci či neplaceného volna, a lze jen stěží předpokládat, že je někdo schopen si takovou skutečnost pamatovat třicet let. Naopak je klíčové, jaké činnosti byly obvyklé pro funkce, které měl žalobce vykonávat, jací pracovníci nepobývali celou dobu pod zemí, či jak probíhalo mzdové zařazování zaměstnanců. I přes tyto uvedené nedostatky postupu žalované lze dle názoru soudu ve výpovědích svědků identifikovat významné skutečnosti o charakteru práce žalobce, k nimž se však napadené rozhodnutí nikterak nevyjadřuje (viz dále). K výše uvedenému soud ještě poznamenává, že skutečnost, že svědek Ing. K. podepsal zařazení žalobce do I. A kategorie nijak nesnižuje věrohodnost jeho výpovědi, neboť pan K. ve své výpovědi netvrdil, že žalobce pracoval v kategorii I. AA v době, kdy byl veden v kategorii I. A. Svědek jasně odpověděl na položené otázky a povinností žalované bylo v takovém případě vyhodnotit jím poskytnuté informace v kontextu ostatních důkazů, a ne jej spolu s další výpovědí paušálně odmítnout. Žalovaná svědecké výpovědi nevyhodnotila řádně, charakterem žalobcem vykonávané práce ve skutečnosti nikterak nezabývala, jinak řečeno nedoplnila tedy své dokazování tak, jak ji k tomu zavázal předchozí rozsudek soudu a k čemu odůvodnění jednoznačně směřovalo. Stejně tak nelze akceptovat postup žalované, která i další žalobcem opakovaně předložené důkazy (vyplácení radonového příplatku, nejvyšší přípustná expozice, provozní knihy i „další účastníkem předložené doklady“) zhodnotila pouze s odkazem na vyjádření podniku X, aniž by učinila zjištění, co přesně z kterých listin vyplývá, jak významné tyto skutečnosti mohou pro závěry v dané věci (ve vzájemných souvislostech s dalšími zjištěnými skutečnostmi), zda je za těchto okolností vyjádření podniku X dostatečné apod. Především pak i v případě tohoto závěru žalované absentují jakékoliv vlastní úvahy, pokud jde o zhodnocení zjištěného skutkového stavu. Nelze v této souvislosti bez povšimnutí ponechat ani skutečnost, na kterou žalobce upozorňuje, že s ohledem na vzniklé pochybnosti by se žalovaná bez dalšího neměla spolehnout na vyjádření podniku potvrzující správnost ELDZ, který však současně připouští, že se v jeho archivu již nenacházejí dokumenty, na jejichž základě byl žalobce zařazován do kategorií. Krajský soud v Praze nepřehlédl, že žalovaná své závěry oproti předchozím rozhodnutím doplnila zjištěními z ověřených kopií mzdových listů a mzdového zařazení žalobce. Tyto podklady nepochybně mohou mít pro posouzení věci význam, nicméně doplnění odůvodnění o tato zjištění (žalobcem navíc zpochybňované) nemůže zbavit žalovanou shora popsané povinnosti řádného vyhodnocení všech provedených důkazů doplněného přezkoumatelnými, logickými a srozumitelnými úvahami vedoucími ke skutkovým zjištěním. Již s ohledem na výše uvedené by tedy bylo nepochybně na tomto místě možno setrvat na závěrech vyslovených zdejším soudem v jeho rozsudku ze dne 1. 12. 2014, čj. 43 Ad 66/2013-41, neboť žalovaná sice provedla ve věci další dokazování, ovšem její postup pokud jde o zjišťování skutkového stavu, neodpovídá zákonným požadavků kladeným na správní orgány a ani nerespektuje závazný právní názor soudu vyslovený v předchozím řízení, který jistě nesměřoval k tomu, aby žalovaná setrvala na již uvedených závěrech a toto odůvodnění pouze „nad rámec“ doplnila v podstatě jen formální zhodnocení provedeného účastnického a svědeckých výslechů a hodnocení dalších důkazů provedla toliko paušálně. Naopak již v prvním rozhodnutí ve věci zdejší soud uložil žalované povinnost doplnit dokazování svědeckými výpověďmi či dalšími listinnými důkazy, z nichž by vyplynulo, ze které z listin vystavených zaměstnavatelem lze vycházet, popř. není-li spolehlivá ani jedna, jakou délku zaměstnání v preferované kategorii lze podle provedeného dokazování mít za prokázanou jinak. Tomuto požadavku z důvodů výše uvedených žalovaná doposud nedostála. Proto i nyní napadené rozhodnutí žalované v dané věci trpí stejnou vadou, jako rozhodnutí předchozí, tedy nedostatečností skutkových zjištění, jež odůvodňují zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud v Praze nicméně nemohl přehlédnout, že v dané věci se jedná již o třetí zrušující soudní rozhodnutí, které vrací věc žalované k dalšímu řízení. Proto považuje s ohledem na rychlost a hospodárnost dalšího řízení za nutné vyjádřit se k některým skutkovým zjištěním, resp. k hodnocení některých již provedených důkazů. Sama žalovaná sice v žalobou napadeném rozhodnutí zmiňuje tu skutečnost, že jí soud v předchozím rozsudku nezavázal uznat důchodové nároky žalobce a i žalobce v žalobě navrhuje, aby soud výslovně určil jaký počet dnů a v jaké pracovní kategorii odpracoval a současně aby rozhodl o tom, od jakého data vznikl důchodový nárok žalobce. K tomu je nicméně zdejší soud nucen poukázat na přezkumnou povahu správního soudnictví, kdy především není a nemůže být úkolem soudu nahrazovat v podstatné míře činnost žalovaného jakožto specializovaného odborného orgánu působícího v oblasti důchodového pojištění. Lze v této souvislosti ostatně poukázat na závěry, které v předchozích řízeních v téže věci zdejší soud již zaujal, totiž že břímě dokazování nelze ze správního řízení přenést na soud. Úkolem správního soudu je hodnocení toho, zda je správním orgánem zjištěný skutkový stav dostatečný či nikoliv. Je-li nezbytné doplnit dokazováním skutkový stav zjištěný ve správním řízení ve větším rozsahu, přistoupí správní soud ke zrušení napadeného správního rozhodnutí. Pokud totiž správní orgán při zjišťování skutkového stavu zásadním způsobem pochybí a nezjistí skutkový stav dostatečně, nemůže správní soud jeho činnost nahradit a na základě provedených důkazů skutkový stav zásadně doplňovat. Správní soudy sice mohou skutková zjištění správních orgánů nejen přezkoumávat, ale i doplňovat či měnit (§ 77 odst. 2 s. ř. s.), nicméně mělo by tomu tak být jen při rozptýlení spíše dílčích pochybností ohledně skutkového stavu, což však není případ projednávané věci projednávané věci, kde žalovaná setrvává na údajích plynoucích z ELDZ, aniž by se fakticky a odpovídajícím způsobem zabývala závěry plynoucími z dalšího provedeného dokazování či zvážila jeho doplnění. Podle zdejší soudu je nicméně nezbytné, aby žalovaná v dalším řízení kromě závěrů soudu již výše uvedených zohlednila především i to, že ze žalobcem předložených výplatních pásek z roku 1983 vyplývá, že od konce ledna do konce července tohoto roku v rámci vyplácené mzdy nedostával příspěvek za práci ve ztíženém prostředí. Potvrzení o absolvování kurzu, kde účast na něm lze rovněž v těchto páskách identifikovat, uvádí, že žalobce v čase nástupu do kurzu pracoval jako samostatný báňský technolog. Tato zjištění však neodpovídají údajům v mzdových zařazeních žalobce, neboť se ve všech mzdových zařazeních uvádí, že žalobce splňuje požadavky na vzdělání. Pokud žalobce na výkon práce samostatného technologa potřeboval absolvovat zvláštní školení, zřejmě nemohlo by být v mzdovém zařazení ze dne 1. 7. 1982 uvedeno, že splňuje požadavek na vzdělání. Podle mzdových zařazení předložených podnikem X konal žalobce po svém nástupu zaměstnání provozního inženýra až do 1. 2. 1982, kdy byl zařazen do funkce revírníka, kterou vykonával až do 30. 6. 1982. Podle výpovědi svědka Č. pracoval žalobce v podzemí minimálně od 6:00 do 13:00, což činí 7 hodin práce, a tedy jasně více než polovinu celkové pracovní doby, a podle svědka K. musel žalobce každý den do podzemí. Jak dále uvedl, žalobce nekonal manuální práci, ale po svém nástupu se seznamoval s prostředím a lidmi, když dělal pochůzky spolu s revírníkem, a po ukončení vojenské služby „dělal štajgra“(pozn. soudu „důlního dozorce“ podle Akademického slovníku cizích slov dostupného na webovém portálu Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, www.ujc.cas.cz). Tomuto popisu přibližně odpovídá i výpověď svědka Č., který uvedl, že žalobce konal „různorodou práci jak mu co kdo dal“ před jeho nástupem k výkonu povinné vojenské služby a vedoucího směny poté, co se z vojenské služby vrátil. Rovněž této skutečnosti koresponduje žalobcem předložená pochůzková kniha obsahující zápisy o kontrolách v letech 1981 a 1982 s vlastnoručním podpisem žalobce. Poukázat lze dále na ELDZ ze dne 9. 2. 2011 vydaný podnikem X, podle kterého žalobce mimo brigády působil ve funkcích revírník a provozní inženýr. Oproti ELDZ vydaného státním podnikem X je v ELDZ vydaného státním podnikem X doba zaměstnání původně evidovaná ve funkci samostatného technologa nově zahrnuta pod funkci provozního inženýra. Svědek K. ve své výpovědi uvedl, že po návratu žalobce z výkonu povinné vojenské služby pracoval spolu s ním až do roku 1983 kromě krátkého období, kdy žalobce pracoval jako technolog. Pokud pak jde o ELDZ vydaný státním podnikem X, nelze přehlédnout, že zařazení žalobce do I. AA pracovní kategorie mají druhá „A“ dopsaná rukou, a to i u funkce revírníka, která byla i dle svědka K. automaticky zařazována do I. AA pracovní kategorie. Rovněž v roce 1984 je přeškrtnut kód samostatného technologa. S ohledem na výše uvedené je nutno opětovně setrvat na závěru o zpochybnění správnosti údajů uvedených v ELDZ vydaného X, jakož i o správnosti mzdových zařazení žalobce do funkce samostatného technologa. Tuto pochybnost jen prohlubuje to, že v žádné z příloh shora označeného nařízení vlády není taková funkce uvedena, ačkoliv dle výplatních pásek předložených žalobcem byl žalobci v druhé polovině roku opět vyplácen příspěvek za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Rozhodně pak nelze souhlasit se žalovanou v tom, že ze svědeckých výpovědí v dané věci neplynou žádné nové skutečnosti týkající se pracovního zařazení žalobce ve sporném období. V dané věci je zjevné, že z doposud provedených výslechů tyto skutečnosti vyplývají a svědčí spíše tvrzení žalobce. Navíc skutečnost, že určité osoby již zemřely, nemůže znamenat, že není možno k jejich čestnému prohlášení přihlédnout a to tím spíše, pokud je potvrzeno dalším svědectvím. Lze tedy uzavřít, že bez zásadního doplnění skutkových zjištění žalovanou a bez řádného vyhodnocení všech získaných důkazů, nemohou za těchto okolností její závěry o potvrzení správnosti údajů plynoucích z ELDZ obstát. Nezmění-li se situace a nebude do úvahy přicházet využití komise pamětníků, je nutno zvážit i možnost nahrazení tohoto institutu zjišťováním okruhu dalších osob, jejichž svědectví by mohlo potvrdit či vyvrátit tvrzení žalobce, resp. správnost údajů plynoucí z listinných důkazů. Soud samozřejmě vnímá a respektuje nelehké postavení žalované, jejíž snahou je zjevně dbát o řádný výkon veřejné správy v jí svěřené oblasti a zabraňovat nezákonnému využívání nároků poskytovaných dle předpisů o důchodovém pojištění. Tím spíše však žalovaná nemůže rezignovat na svoji činnost specializovaného odborného orgánu vybaveného k tomu odpovídajícími prostředky a je její povinností v maximální možné míře odpovědně plnit své zákonné povinnosti včetně těch týkajících se řádného zjištění stavu věci. Tato povinnost přitom nemůže být přenášena na zaměstnavatele žalobce (nástupnickou organizaci), na žalobce samotného ani na správní soud. Nad rámec výše uvedeného soud ještě dodává, že v některých specifických případech (kdy jisté zvláštní znaky nepochybně naplňuje i nyní projednávaná věc) je nutno připustit, že určitá skutečnost může být prokázána i tehdy, pokud sice zjištění plynoucí např. ze svědeckých výpovědí nejsou zcela přesná, nicméně korespondují s dalšími v řízení provedenými důkazy, které nebyly vyvráceny. Jak již bylo výše uvedeno, jsou-li v řízení prokazovány skutečnosti, jež se udály před více než 30 lety, lze jen stěží představit, že by prostřednictvím svědeckých výpovědí bylo možno v případě žalobce „přesně určit počet kalendářních dnů zaměstnání“, jak požaduje v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná. V tomto ohledu nemůže být zcela určující, zda zjištění plynoucí např. z provedených svědeckých výslechů přesně vypovídají o určitém počtu dnů zaměstnání vykonávaného žalobcem v některé z pracovních kategorií, ale především to, zda logicky navazují na tvrzení žalobce a zda a jakým způsobem je lze vyhodnotit ve vztahu k dalším zjištěním plynoucím z jiných provedených důkazů. S ohledem na výše zmiňované specifické okolnosti dané věci pak soud závěrem připomíná i závěry judikatury Ústavního soudu týkající se rozhodovací činnosti žalované pokud jde o tzv. hornické důchody, které je nepochybně možno zobecnit a podle nichž je nutno v pochybnostech upřednostnit materiální náhled na podřazení zjištěného skutkového stavu pod příslušná ustanovení relevantních právních předpisů před náhledem formálním (srov. zejména nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13). Závěr a náklady řízení Soud vzhledem k výše uvedenému výrokem pod bodem I. zrušil napadené rozhodnutí žalované (bez nařízení jednání), neboť skutkový stav, který vzala za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu, respektive vyžaduje doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně rozhodl o tom, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, ve kterém bude vázána právním názorem, který soud v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud pak výrokem pod bodem II. rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšný žalobce se náhrady nákladů řízení nedomáhal a ze spisu nevyplývá, že by mu náklady vznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 5. ledna 2017 JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce Za správnost: Alena Léblová