44 A 16/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: T. S., státní příslušnost Syrská arabská republika, nar. x, naposledy pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, Bělá pod Bezdězem, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 8, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2016, čj. KRPS- 334222-22/ČJ-2016-010022, t a k t o:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2016, čj. KRPS-334222-22/ČJ-2016- 010022, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou dne 19. 10. 2016 prostřednictvím žalovaného Městskému soudu v Praze a usnesením městského soudu ze dne 25. 10. 2016, čj. 2 A 86/2016-20, postoupenou zdejšímu soudu jako místně příslušnému (spis zdejšímu soudu došel dne 3. 11. 2016), se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle § 129 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistil žalobce po dobu 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody za účelem jeho předání do státu vázaného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Žalobce předně namítl, že žalovaný opomenul povinnost zabývat se reálným předpokladem pro navrácení či přemístění do příslušného státu EU. S odkazem na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení žalobce uvedl, že nelze přemísťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Jedná se o země, v nichž azylové řízení vykazuje systémové nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému. Poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 248/2014-27, podle něhož rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Na to navazuje i žalovaný, který na str. 3 napadeného rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 195/2016, podle něhož pokud existují závažné důvody se domnívat, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, je předání do Maďarska podle Dublinského nařízení nemožné. Dále však žalovaný opírá svou argumentaci o skutečnost, že je zde důvodný předpoklad, že Maďarsko není první unijní zemí, do které žalobce vstoupil a je povinností správního orgánu postupovat podle kritérií stanovených v kapitole III. Dublinského nařízení. V napadeném rozhodnutí však chybí úvaha, podle jakých kritérií bude žalovaný posuzovat rozhodnutí o příslušném členském státě a jaké aktivní kroky uskuteční za účelem zjištění příslušného členského státu. Žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí pouze uvádí, že došel k závěru, že předání účastníka dle Dublinského řízení je reálné, neboť mu nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by nemohlo být předání do jiného členského státu EU uskutečněno. Ačkoliv žalovaný trvá na realizaci a možnosti uskutečnit předání žalobce do jiného členského státu EU v rámci stanovené doby zajištění, zcela opomíjí, do jakého státu, na základě jakých kritérií a jaké aktivní kroky ke zjištění uskuteční. Žalobce tak považuje zajištění za nezákonné z hlediska reálného předpokladu naplnění účelu zajištění a rozporu s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť má za to, že posouzení reálného předpokladu naplnění účelu zajištění by mělo být nezbytnou náležitostí každého rozhodnutí o zajištění či prodloužení zajištění. Poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 80/2009-66 a závěry rozšířeného senátu téhož soudu uvedené v usnesení čj. 7 As 79/2010-150. Podle žalobce je tak jeho zajištění dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezákonné a k omezení jeho osobní svobody není důvod, neboť účel zajištění nemůže být naplněn vzhledem k nereálnosti jeho přemístění podle zjištěného skutkovému stavu k datu vydání rozhodnutí. Žalobce dále namítl, že došlo k porušení jeho procesních práv dle čl. 5 Dublinského nařízení, jelikož s ním nebyl veden osobní pohovor a ani nedostal možnost předložit informace významné pro určení dalšího příslušného státu. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek zdejšího soudu čj. 46 Az 3/2016-32 s tím, že s ním nebyl veden žádný osobní pohovor i přesto, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že bude postupovat podle kritérií stanovených v kapitole III. Dublinského nařízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že při svém rozhodování shledal naplnění podmínek § 129 zákona o pobytu cizinců a připomněl, že žalobce byl dne 29. 9. 2016 kontrolován hlídkou Policie ČR, která byla přivolána prostřednictvím operačního střediska na dálnici D8, kde se na čerpací stanici pohybovalo 11 osob cizí státní příslušnosti, které nebyly schopny prokázat svoji totožnost. Po provedeném šetření bylo zjištěno, že cizinci, mezi nimiž byl i žalobce, přicestovali osobním motorovým vozidlem německé poznávací značky. Jelikož nebyli schopni prokázat svoji totožnost žádným dokladem, byli na místě zajištěni a eskortováni k provedení dalších úkonů. Se žalobcem bylo zahájeno správní řízení o povinnosti opustit území, přičemž žalobce nežádal o vyrozumění svého zastupitelského úřadu. Žalobce byl následně dne 30. 9. 2016 umístěn do zařízení pro zajištění cizinců a na základě zjištění, že je žadatelem o azyl v Maďarsku, mu bylo dne 30. 9. 2016 vydáno rozhodnutí o zajištění. Žalovaný dále uvedl, že při zjišťování potřebných důkazů ve správním řízení sepsal se žalobcem za přítomnosti tlumočníka do rodného jazyka protokol o výslechu, v němž sám žalobce uvádí, že již v minulosti překračoval nelegálně se svými dětmi státní hranice Turecka, Bulharska, Maďarska, Rakouska i ČR a cílem jeho cesty ze Sýrie je Německo, o azyl v ČR nemá zájem. Do Německa žalobce pokračoval i poté, co zažádal v Maďarsku o mezinárodní ochranu v městě Bahtompa dne 15. 9. 2016. Měl se zdržovat v maďarském táboře, avšak neučinil tak, a jak sám uvedl, pokračoval dále i se svými dětmi ve své cestě. Na základě toho dovodil žalovaný nebezpečí dalšího útěku. Jak doplnil, žalobce byl ze zařízení propuštěn dne 17. 10. 2016, jelikož bylo ukončeno Dublinské řízení a pominul důvod zajištění. K namítanému porušení práv žalobce žalovaný uvedl, že posuzoval využití zvláštního opatření za účelem vycestování a shledal, že žalobci nepostačovalo uložit zvláštní opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce na území ČR nemá žádné rodinné příslušníky, známé či blízké a ani nezná žádnou adresu na území ČR. Žalovaný proto shledal, že existuje nebezpečí, že žalobce bude mařit a ztěžovat předání a je zde také důvodná obava, že žalobce může jednáním ohrozit předání, neboť bylo zjištěno, že požádal o azyl v Maďarsku a i přes přikázaný pobyt v pobytovém táboře v Maďarsku pokračoval do Německa. Využití mírnějších donucovacích opatření v souladu s čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení a § 123b zákona o pobytu cizinců by bylo zjevně neúčelné. Žalovaný dodal, že se při vydání napadeného rozhodnutí zabýval i otázkou přiměřenosti a realizovatelnosti. Při posuzování přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců posoudil přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí a zohlednil zejména závažnost protiprávního jednání žalobce spočívající v nerespektování právních norem na úseku pobytu cizinců. Jednání spočívající v nelegálním vstupu a pobytu na území ČR bez platného víza a bez platného cestovního dokladu a bez zdravotního pojištění bylo jednoznačně prokázáno. Podle žalovaného je zajištění vždy zásahem do soukromého a rodinného života cizince, ale vzhledem k prokázanému protiprávnímu jednání žalobce není tento zásah nepřiměřený. Předání žalobce podle Dublinského nařízení je reálné, neboť žalovanému nebyly v době zajištění známy skutečnosti, pro které by nemohlo být předání do Maďarska uskutečněno. Žalovaný taktéž v souladu s čl. 28 Dublinského nařízení zkoumal, zda je splněna i další nezbytná podmínka pro zajištění, tedy existence vážného nebezpečí útěku. Žalobce jako žadatel o azyl v Maďarsku nedodržel podmínky stanovené v řízení o mezinárodní ochranu platné pro celé území EU a nerespektoval pokyny orgánů v Maďarsku tím, že se nedostavil do přijímacího střediska a nesetrval na území státu, kde požádal o mezinárodní ochranu, do konečného rozhodnutí o jeho žádosti. Z daného státu vycestoval vědom si skutečnosti, že jeho další cesta je nelegální, cestoval bez víza nebo oprávnění k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Žalobce po celou dobu řízení uvádí, že cílem jeho cesty je Německo. Z těchto důvodů má žalovaný existenci vážného nebezpečí útěku za prokázanou. Lze důvodně předpokládat, že nedojde-li k zajištění žalobce za účelem jeho předání zpět do státu, který je odpovědný za posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, nesetrvá na území ČR do ukončení Dublinského řízení a odcestuje. Protože mírnější donucovací opatření umožněné státními orgány Maďarska žalobce nerespektoval, je odůvodněný předpoklad, že nebude respektovat ani mírnější donucovací opatření případně uložené v ČR, tedy je prokázána existence vážného nebezpečí útěku. Žalobce byl proto zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců na dobu 30 dnů. Žalovaný uzavřel, že je dán dostatečný důvod pro vydání napadeného rozhodnutí o zajištění, toto rozhodnutí bylo vydáno za účelem přípravy předání žalobce podle Dublinského nařízení a žalovaný dodržel veškeré podmínky stanovené právními předpisy. Krajský soud v Praze ze správního spisu ověřil, že žalobce byl dne 29. 9. 2016 zajištěn žalovaným v návaznosti na kontrolu hlídky dálničního oddělení Nová ves v areálu benzínové čerpací stanice MOL na 1,8 km dálnice D8, kam dle zjištění žalovaného přicestoval spolu s dalšími osobami osobním vozidlem tovární značky Mazda 626 a nebyl schopen prokázat svou totožnost (úřední záznamy čj. KRPS-334222-2/ČJ-2016-010022 a čj. KRPS-334222- 2/ČJ-2016-010022). Téhož dne žalovaný zahájil se žalobcem řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců (oznámení o zahájení správního řízení čj. KRPS-33422-13/ČJ-2016-010022). Při výslechu dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců konaném dne 30. 9. 2016 (protokol čj. KRPS-334222-18/ČJ-2016-010022) žalobce uvedl, že pod nátlakem událostí v Syrské arabské republice odcestoval spolu se svou rodinou ze své vlasti. Nejprve pěšky překročili turecké hranice a v oblasti Tel Abydhyal strávili přibližně rok v uprchlickém táboře. Zde se k nim připojil švagr žalobce. Následně se celá skupina přesunula na nafukovacím člunu na ostrov Samos, odkud byli za pomoci nevládní organizace převezeni do Athén a následně do tábora pro uprchlíky. Skupina zde strávila přibližně pět měsíců, v rámci kterých porodila sestra žalobce syna. Dále uvedl, že v Řecku nežádali o azyl, ale za pomoci převaděče nelegálně překročili řecko-albánskou hranici a pokračovali přes hranice Srbska do Bělehradu, byli však zadrženi policií a strávili přibližně 40 dní v táboře pro uprchlíky v Bělehradě, o azyl zde nežádali. Skupina zahrnující žalobce byla následně převezena autobusem na srbsko-maďarské hranice, kde byli vyslechnuti maďarskou policií a převezeni do uprchlického tábora poblíž hranic s Rakouskem. Skupina zde přespala jednu noc, a poté dle rad pracovníků zařízení došli na vlakové nádraží a koupili si jízdenky do Rakouska a rovněž dále do Mnichova. Skupina byla přibližně na dvě hodiny zadržena rakouskou policií ve Vídni, byly jim sejmuty otisky prstů a byli vyfotografováni. Ani v Rakousku nežádali o azyl. Přespali ve Vídni a dne 29. 9. 2016 nastoupili do vlaku směřujícího do Mnichova přes ČR, o čemž však žalobce dle svých slov neměl tušení. Proto když v Praze vystoupili, měl žalobce za to, že se již nacházejí v Německu. Žalobce následně oslovil muže mluvícího ve vozidle arabsky a požádal ho o převoz do Německa. Žalobce dále zopakoval, že od počátku jejich cesty bylo cílem Německo, kde žijí jeho čtyři bratři a sestra, z nichž někteří mají status uprchlíka. Dne 30. 9. 2016 vydal žalovaný rozhodnutí čj. KRPS-334222-21/ČJ-2016-0100222, kterým žalobci dle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců uložil povinnost opustit území ČR, přičemž podle odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo dle systému EURODAC zjištěno, že žalobce požádal o status uprchlíka v jiném členském státě EU. Téhož dne vydal žalovaný rozhodnutí o zajištění žalobce, čj. KRPS-334222-22/ČJ-2016-010022, které je napadeno nyní projednávanou žalobou. Dne 17. 10. 2016 byl pak vydán příkaz k propuštění cizince ze zařízení (příkaz čj. KRPS-334222-36/ČJ-2016-010022). Krajský soud v Praze na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [ § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez nařízení jednání. Relevantní právní úpravu pro posouzení dané věci představuje především § 129 zákona o pobytu cizinců, podle něhož „nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky“ (odst. 1), přičemž „policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území“ (odst. 4). Přímo použitelným předpisem EU, na který shora citovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců odkazují, je dublinského nařízení, z jehož čl. 3 bod 2. plyne, že „pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. Podle čl. 28 bodu 2. téhož nařízení pak „členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření“. Žalobce předně namítal, že žalovaný opomenul povinnost zabývat se reálným předpokladem pro navrácení či přemístění cizince do příslušného státu EU. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu předně z toho, že v Maďarsku (kde žalobce podal žádost o azyl) dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení. Současně je ovšem dle napadeného rozhodnutí důvodný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které žalobce vstoupil. Žalovaný tak dospěl k závěru, že předání žalobce dle Dublinského nařízení je reálné, neboť mu nejsou známy žádné okolnosti, pro které by nemohlo být předání do jiného členského státu realizováno. K uvedenému zdejší soud předesílá, že oprávnění policie zajistit cizince dle shora citovaného § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je mimo jiné vázáno na účel zajištění, jímž je právě předání cizince do jiného členského státu, který je příslušný podle Dublinského nařízení k posouzení žádosti cizince o přiznání mezinárodní ochrany. Citované ustanovení zákona o pobytu cizinců kromě navázání oprávnění k zajištění na jeho účel rovněž vymezuje jeho trvání na nezbytně nutnou dobu, z čehož lze dovodit, že v okamžiku, kdy skutková zjištění správního orgánu svědčí nerealizovatelnosti účelu zajištění, pomíjí omezeně trvající oprávnění policie k zajištění cizince, neboť již nelze nadále pokračovat v přípravě jeho předání a naplnit tak účel jeho zajištění ve smyslu citovaného ustanovení. Ve shodě se žalobcem přitom zdejší soud považuje v této souvislosti za nutné poukázat především na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, podle nichž „správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999Sb., o pobytu cizinců, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Ačkoliv si žalovaný v projednávané věci byl vědom judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se systémových nedostatků azylového řízení v Maďarsku (přímo v textu napadeného rozhodnutí odkázal rozsudek čj. 5 Azs 195/2016-22), dospěl k závěru, že předání žalobce je reálné a rozhodl o jeho zajištění. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se ovšem žalovaný věnuje především vysvětlení toho, v čem spatřuje existenci vážného nebezpečí útěku žalobce a dále poukazuje na to, proč nelze v dané věci využít mírnějších donucovacích opatření a je nutno přistoupit k zajištění. Ve vztahu ke sporné otázce možné realizace předání žalobce však žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmiňuje pouze výše citovaný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které žalobce vstoupil. Pro projednávanou věc je pak především podstatné, že žalovaný vycházel z toho, že jedinou předběžnou shodu otisků prstů nalezl systém EURODAC v případě žalobce s údaji z Maďarska, jehož azylový systém (i podle samotného žalovaného) vykazuje systémové nedostatky nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Pokud by tedy žalovaný dospěl k závěru, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je Maďarsko, byl by povinen žalobce propustit na svobodu. Je pravdou, že z výše citované výpovědí žalobce vyplývá, že do Maďarska přicestoval přes Srbsko, Albánii, Řecko a Turecko (ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí cestu žalobce přes Bulharsko, tento závěr ovšem nijak nevysvětluje a není zřejmé, jak k němu na základě předloženého správního spisu dospěl a na základě jakých podkladů). Samotný poukaz žalovaného na „důvodný předpoklad“, že žalobce nejprve vstoupil do jiné unijní země než Maďarska, ovšem nemůže podle názoru zdejší soudu obstát ve vztahu k potencialitě předání žalobce do jiného členského státu. Smyslem zajištění cizince podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemůže být ve světle výše zmíněných obecných východisek to, aby žalovaný cizince zajistil a teprve potom začal zjišťovat, zda a do jakého státu může být cizinec předán, resp. zda to bude vůbec reálné. Takové podmínky však odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nenaplňuje, a proto je nutno konstatovat, že první ze žalobcem uplatněných žalobních bodů je důvodný. V návaznosti na výše uvedené zdejší soud považuje za vhodné poukázat ještě na hrozbu tzv. chain refoulment, o které se s odkazem na judikaturu britského Vrchního soudu zmiňuje Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 5 Azs 195/2016-22, podle něhož je zde reálná hrozba, že by cizinci v případě jejich přemístění do Maďarska byli následně vystaveni řetězci dalšího navrácení skrze státy neposkytující dostatečné záruky, že se žadatelé budou moci účinně dovolat mezinárodní ochrany. Dané rozhodnutí se přitom zmiňuje právě o těch státech, přes které podle správního spisu cestoval žalobce v projednávané věci. Tím spíše pak nelze akceptovat závěr žalovaného, podle něhož předání žalobce podle Dublinského nařízení je reálné. Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí dle § 129 zákona o pobytu cizinců, na základě něhož byl žalobce zajištěn, nemůže z hlediska požadavků zákona obstát. I pokud by soud s ohledem na výše zmíněné úvahy žalovaného připustil, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, se závěrem, že ze skutkových zjištění žalovaného vyplývala reálnost předání žalobce, se již v žádném případě ztotožnit nelze. Měl-li žalovaný za to, že státem, do něhož by měl být žalobce přemístěn, je s ohledem na čl. 13 Dublinského nařízení, který upravuje kritérium, jež má přednost před aplikací kritéria dle čl. 3 odst. 2 podstavce prvního tohoto nařízení (Maďarsko – členský stát podání první žádosti o mezinárodní ochranu), Řecko, bylo jeho povinností dále se zabývat tím, zda přemístění žalobce do Řecka rovněž nebrání čl. 3 odst. 2 pododstavec druhý nařízení. Jakákoliv úvaha v tomto směru nicméně v napadeném rozhodnutí absentuje. Jistě je obecně možné, že v průběhu řízení o přemístění mohou být zjištěny skutečnosti, v důsledku nichž bude možné aplikovat některé z dalších kritérií upravených v čl. 9 až 15 daného nařízení. Možnost aplikace těchto kritérií však žalovaný ani nenastínil. Důvodnou naopak soud neshledal námitku žalobce, podle níž byla porušena jeho práva v důsledku absence osobního pohovoru ve smyslu čl. 5 Dublinského nařízení. Předmětem řízení v projednávané věci totiž nebylo vlastní (definitivní) určení státu příslušného k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu (jako tomu bylo v žalobcem zmiňovaném rozsudku zdejšího soudu čj. 46 Az 3/2016-32) či dokonce rozhodnutí o přemístění do příslušného členského státu (srov. čl. 26 Dublinského nařízení), ale pouze otázka zajištění za účelem uskutečnění předání. Nelze ostatně přehlédnout, že žalobce měl v rámci uskutečněného výslechu možnost vyjádřit se i k otázkám týkajících se informací, o nichž se zmiňuje žaloba (dostal navíc i možnost na závěr výslechu volně doplnit svoji výpověď a uvést jakékoliv další skutečnosti k předmětné věci). Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno poté, co bylo materiálně naplněno právo žalobce na osobní pohovor, přičemž žalovaný z takto získaných informací ve svém rozhodnutí vycházel. Pokud by tedy snad bylo možné dospět k závěru, že v řízení o zajištění cizince je třeba provést osobní pohovor, pak materiálně byl tento požadavek splněn, žalobci bylo dopřáno sluchu. Případná vada řízení tak nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Přestože tedy byly vznesené žalobní námitky důvodné jen z části, dospěl zdejší soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného není v souladu s § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s Dublinským nařízením, jak je vykládá soudní judikatura, a proto v souladu se žalobním návrhem napadené rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Současně vyslovil, že se věc vrací k žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), přičemž právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný ve věci neměl úspěch a žalobci, kterému by jako úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 11. listopadu 2016 JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Vlasáková