44 A 22/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: Y. V., nar. x, státní příslušnost Ukrajina, t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, 294 21 Běla pod Bezdězem, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2016, čj. CPR-1888-5/ČJ-2016- 930310-V238, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Nymburk (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 12. 2015, čj. KRPS-235875-54/ČJ-2015-010025. Tímto rozhodnutím, jehož zrušení žalobce taktéž navrhuje, správní orgán I. stupně žalobci uložil podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 5 let, neboť žalobce se dopustil maření výkonu správního a soudního rozhodnutí. Současně žalobci stanovil dobu k vycestování z ČR do 10 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že se na něj nevztahuje důvod znemožňující vycestování. Žalobce v prvé řadě nesouhlasí se způsobem, jakým správní orgány posoudily překážky realizace daného vyhoštění. Ze samotného napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce pobýval na území ČR nejprve legálně, a to nejméně v období 2007-2012. Ačkoliv podle žalovaného byl jeho následný pobyt na území ČR nelegální, sám uznává, že žalobce až do současnosti území ČR neopustil, pobývá zde tedy celkem více než 8 let a z toho většinou legálně. Žalobce nesouhlasí ani se závěry žalovaného, podle něhož vzhledem k délce nelegálního pobytu žalobce nelze dané rozhodnutí považovat za nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života. Již samotná délka legálního pobytu žalobce na území ČR zakládá domněnku, že zde má soukromý život. Ten přitom nemusí mít zdaleka podobu jen života rodinného ve smyslu manželství (partnerství) či vztahu rodičů s dětmi. Samotná délka pobytu žalobce na území ČR zavdává příčinu k závěru, že si zde žalobce vytvořil vztahy a svůj život skrze ně realizoval. Připomněl v této souvislosti judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž soukromý život může mít podobu soužití v pracovním kolektivu, přátelských vztahů, vztahu k místu pobytu, k sousedům a známým apod. I pokud by byl následný pobyt žalobce na území ČR nelegální, nic to na povaze těchto vztahů nemění. Uvedené vztahy proto měly být vzaty v úvahu při rozhodování o správním vyhoštění žalobce a nikoliv paušálně odbyty s tím, že jsou s ohledem na následný nelegální pobyt irelevantní. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva rozlišuje existenci soukromého života na straně jedné a rodinného života na straně druhé, obou chráněných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Poukázal v této souvislosti na závěry rozsudku uvedeného soudu ve věci Slivenko v. Lotyšsko. Žalobce dále upozornil na to, že žalovaný si pro rozhodování o překážkách správního vyhoštění nevyžádal nové závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Žalobce se domnívá, že je nutno řádně odůvodnit závěr o tom, že nevyplynula potřeba nového stanoviska, ani ověřovat aktuálnost toho dosavadního. Závěr o neměnnosti situace je nutno opřít o konkrétní skutečnosti a důkazy, přičemž Ukrajina není zemí natolik politicky a bezpečnostně stabilní, že by bylo možno bez dalšího usoudit, že situace se nikterak nezměnila. Závazné stanovisko, na základě kterého správní orgán I. stupně rozhodl, bylo v dané věci vydáno 5 měsíců před vydáním jeho rozhodnutí. Informace pocházející ze zastaralých zdrojů nelze považovat za věrohodné a relevantní pro posouzení dané situace, navíc důvody, z jakých je správní orgán považuje za použitelné, z daného rozhodnutí vůbec nevyplývají. Samotné závazné stanovisko Ministerstva vnitra navíc nesplňuje nároky kladené na přezkoumatelný správní akt. Situaci na Ukrajině hodnotí povrchně a nevěnuje pozornost materiálním znakům demokratického právního státu. Rovněž nevěnuje pozornost žalobcem uváděným rizikům, která mu na Ukrajině hrozí (korupce při odvodech do armády, nekompetentnost velení, nevybavenost armády apod.). Proto nemůže být v případě žalobce řádným podkladem pro realizaci správního vyhoštění. Žalobce pak závěrem nesouhlasí ani s délkou uloženého zákazu vstupu na území členských států EU. Správní orgány přistoupily rovnou ke stanovení maximální délky trvání zákazu vstupu, aniž by odůvodnily, z jakého důvodu tak činí. Skutečnost, že žalobce mařil soudní či správní rozhodnutí, je pojmovým znakem skutkové podstaty, nelze ji však použít k odůvodnění výše stanovené výměry zákazu pobytu. Správní orgán musí použít jiná hlediska zdůrazňující míru závažnosti jednání žalobce. Žalobce v této souvislosti odkázal též na závěry Okresního státního zastupitelství v Nymburku. Stanovená délka zákazu pobytu je nedůvodná, měla být kratší a její délka navíc řádně odůvodněna. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě především uvedl, že setrvává na svých závěrech plynoucích z napadeného rozhodnutí, podle nichž žalobce svým jednáním naplnil § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž délka uloženého opatření je adekvátní jednání, kterého se žalobce dopustil. Žalobce se dopustil jak maření správního rozhodnutí, tak i soudního rozhodnutí. Žalovaný dodal, že na základě odvolacích námitek si vyžádal prověření překážek k vycestování, přičemž 5. 9. 2016 obdržel závazné stanovisko Ministerstva vnitra, kterým bylo potvrzeno stanovisko ze dne 3. 12. 2015. Žalobci bylo toto stanovisko postoupeno zároveň s možností se vyjádřit, tohoto svého práva však žalobce nevyužil. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i řízení předcházející vydání rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, neboť účastnici s takovým postupem soudu nevyslovili svůj nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu soud především ověřil, že žalobce byl dne 6. 7. 2015 kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž lustrací bylo zjištěno, že se nachází v evidenci nežádoucích osob, neboť mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění (čj. KRPA-135937/ČJ-2015-000022; to je založeno do správního spisu), které nerespektoval, a dále mu bylo vydáno další rozhodnutí o správním vyhoštění (čj. KRPB-116613/Čj-2015-060022-SV; též je součástí správního spisu), ani toto žalobce nerespektoval. Dopustil se tedy přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, za což byl trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 2 T 136/2015 (i to je součástí správního spisu), odsouzen k trestu vyhoštění na dobu dvou let (úřední záznam Policie ČR ze dne 7. 7. 2015, čj. KRPS-235483- 14/TČ-2015-010020). Do protokolu o podání vysvětlení (čj. KRPS-235875-8 ČK-2015- 010025) žalobce mimo jiné uvedl, že do ČR přijel v roce 2007 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, přičemž pracoval jako zedník na stavbách. Byl zde oprávněně až do 9. 4. 2012, kdy již neměl peníze na povolení k prodloužení pobytu a od té doby je na území ČR nelegálně. K tomu, že má na území ČR platný zákaz pobytu, uvedl, že se mu nechce domů, neboť tam probíhá válečný konflikt. Na území ČR nemá žádné závazky, příbuzné ani vztah podobný rodinnému. V ČR nemá bydliště ani nežije ve společné domácnosti s občanem EU. Na Ukrajině žije jeho matka, která tam má rodinný dům, a všichni jeho příbuzní jsou též na Ukrajině. Uvedl dále, že není žádná překážka, která by mu bránila vycestovat, pouze nechce na Ukrajinu kvůli případnému nástupu do armády. Jak ze správního spisu dále plyne, správní orgán I. stupně následně zahájil řízení ve věci správního vyhoštění žalobce dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců (oznámení ze dne 7. 7. 2015, čj. KRPS-235875-12/ČJ-2015-010025), a téhož dne podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) citovaného zákona jej zajistil za účelem správního vyhoštění (rozhodnutí čj. KRPS-235875-13/ČJ-2015-010025). Téhož dne byl žalobce vyslechnut (protokol čj. KRPS-235875-22/ČJ-2015-010025), přičemž v rámci výslechu uvedl shodné skutečnosti, jako jsou zaznamenány ve výše označeném protokolu o podání vysvětlení. Následně vydalo Ministerstvo vnitra k žádosti správního orgánu I. stupně dne 8. 7. 2015 závazné stanovisko čj. KRPS-235875/ČJ-2015-010025, podle něhož je vycestování žalobce možné. Správní orgán I. stupně pak rozhodnutím ze dne 11. 8. 2015 (ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2015) uložil žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 5 let. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 18. 8. 2015 odvolání, na základě kterého žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 10. 2015, čj. CPR-33721-2/ČJ-2015-930310-V238 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 4. 11. 2015 a opravného usnesení z téhož dne) shora označené rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, pokud jde o přiměřenost daného rozhodnutí, nesvědčí jeho řádnému posouzení. Současně uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně jednoznačně neplyne, kterou skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců svým jednáním žalobce naplnil. V návaznosti na to pak správní orgán I. stupně shora již označeným rozhodnutím ze dne 7. 12. 2015 opětovně žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. zákona o pobytu cizinců uložil správní vyhoštění, přičemž stanovil dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU v délce 5 let. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání (doplněné dne 26. 12. 2015), ve kterém argumentoval obdobně jako v nyní projednávané žalobě. O tomto odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím napadeným nyní projednávanou žalobou, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a odvolání žalobce zamítl. V řízení o odvolání si přitom žalovaný vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra (ze dne 5. 9. 2016, čj. MV-21337-2/OAM-2016), které potvrdilo předchozí stanovisko ministerstva ze dne 8. 7. 2015, podle něhož vycestování žalobce je možné. Relevantní právní úpravu v projednávané věci představuje § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. zákona o pobytu cizinců, podle něhož „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na pět let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí“. Z ustanovení § 119a odst. 2 téhož zákona se pak podává, že „rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince“. Pokud jde o námitku zásahu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého života žalobce, lze ještě připomenout, že podle § 174a zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle uvedeného zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Ve vztahu k této námitce je nicméně třeba v prvé řadě poukázat na její značnou obecnost. Míra precizace žalobních bodů totiž do značné míry předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci u správního soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 3/2008-78). V návaznosti na výše uvedené je sice možno dát žalobci za pravdu v tom, že důsledek dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění je třeba hodnotit nejen z hlediska rodinného života cizince, ale též z hlediska jeho života soukromého (zejména ve smyslu osobních, ekonomických či společenských vazeb). V projednávané věci však nelze přehlédnout, že kromě obecné námitky zásahu rozhodnutí do jeho soukromého života žalobce žádné ekonomické, osobní, společenské či jakékoliv jiné vazby v řízení před správními orgány neuvedl (viz výše uvedené protokoly o podání vysvětlení, resp. výslechu žalobce), a dokonce tak neučinil ani v samotné žalobě. Je sice pravděpodobné, že žalobce si po dobu svého pobytu na území ČR nějaké vazby vybudoval. Samotná skutečnost, že zde pobývá od roku 2007 (do roku 2012 legálně) však nemůže bez dalšího představovat překážku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný správní orgán v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zopakoval, že sám žalobce uvedl, že v ČR nemá žádné závazky, nikoho zde nemá a příbuzní žijí na Ukrajině. Za těchto okolností by žalobcem zastávaný výklad fakticky znamenal to, že v případě cizince žijícího na území ČR po určitou dobu by mu nebylo možno vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 zákona o pobytu cizinců. Takový záměr ovšem zákon o pobytu cizinců zcela zjevně nesleduje. Nelze přičítat k tíži správních orgánů, že se nezabývaly dopadem rozhodnuto vyhoštění do soukromého života žalobce, jestliže on sám zůstane v tomto ohledu zcela pasivní. Pokud v této souvislosti žalobce poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slivenko v. Lotyšsko, již ze samotné citace části odůvodnění tohoto rozhodnutí použité žalobcem v žalobě je zjevné, že závěry tohoto rozhodnutí nelze v nyní projednávané věci plně převzít (žalobce především nežije v ČR od svého narození, „nepřišel o byt“, nedochází k narušení jeho konkrétních vazeb s konkrétním rodinnými příslušníky apod.). S ohledem na výše uvedené tedy soud námitku týkající nezohlednění soukromého života žalobce neshledal důvodnou. Námitka týkající se závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce se v podstatě téměř doslova shoduje s jeho odvolací námitkou uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jak již nicméně bylo v rámci shora rekapitulovaného správního spisu uvedeno, žalovaný v řízení o odvolání žalobce požádal postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu o potvrzení nebo změnu uvedené stanoviska ze dne 8. 7. 2015. Ministerstvo vnitra pak uvedené stanovisko dne 5. 9. 2016 potvrdilo, přičemž žalovaný postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu žalobce o této skutečnosti řádně informoval a dal mu prostor k vyjádření se k tomuto novému podkladu pro rozhodnutí (potvrzujícímu stanovisku). Nelze tedy souhlasit s argumentací žalobce týkající se neaktuálnosti závazného stanoviska k možnosti jeho vycestování. Stejně tak se uvedené potvrzující stanovisko Ministerstva vnitra podrobněji věnuje situaci na Ukrajině a zejména reaguje na žalobcem tvrzené obavy z povolání k výkonu vojenské služby, resp. na rizika, která žalobci dle jeho tvrzení v této souvislosti na Ukrajině hrozí. Je sice nutno připustit, že původní závazné stanovisko se s danou otázkou vypořádalo jen velmi stručně a na samé hranici přezkoumatelnosti, nicméně toto pochybení bylo v odvolacím řízení napraveno, přičemž soud nesdílí názor žalobce, že by závazné stanovisko k možnosti vycestování bylo nepřezkoumatelné, a proto by bylo nutno žalobou napadené rozhodnutí zrušit. K tomu lze ostatně ještě doplnit, že závazné stanovisko k vycestování cizince je pouze podkladem pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž stanovisko samo o sobě nikterak autoritativně nezakládá, nemění ani neruší práva či povinnosti cizince a není ani rozhodnutím konečným; do práv cizince zasahuje až následné samotné rozhodnutí o správním vyhoštění. Řízení o správním vyhoštění cizince pak není zaměřeno jen na otázky, které jsou předmětem závazného stanoviska dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. Předmět řízení o správním vyhoštění je širší a posouzení Ministerstva vnitra, zda je vycestování možné, je pak pouze předpokladem pro realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění. Krajský soud v Praze pak konečně neshledal důvodným ani závěrečný žalobní bod, v němž žalobce namítá, že mu byla stanovena maximální délka trvání zákazu vstupu, aniž by však taková délka tohoto zákazu byla odůvodněna. Žalobou napadené rozhodnutí v nyní projednávané věci ve vztahu ke stanovené době, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, vychází z toho (viz str. 5 rozhodnutí žalovaného), že žalobce vědomě pobýval na území ČR neoprávněně a nerespektoval jak vydaná rozhodnutí o správním vyhoštění, tak i trestní příkaz, kterým mu byl uložen trest vyhoštění. Dodal, že pokud cizinec zcela vědomě a opakovaně nerespektuje rozhodnutí správních orgánů, je namístě stanovit dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v samé horní hranici. Se žalobcem je v této souvislosti nutno souhlasit v tom, že maření soudního či správního rozhodnutí je samotným pojmovým znakem skutkové podstaty dle výše citovaného § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. zákona o pobytu cizinců. V projednávané věci však soud nemohl přehlédnout, že žalovaný správní orgán (jak plyne z výše uvedeného) úvahu o stanovené délce zákazu vstupu odpovídajícím způsobem odůvodnil, a to právě již zmíněnou opakovaností jednání žalobce. Zatímco pojmovým znakem skutkové podstaty dle výše citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců je maření výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, v případě dané věci (jak plyne z výše reprodukovaného správního spisu i z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí), žalobce nerespektoval nejen dvakrát mu uložené správní vyhoštění (rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy čj. KRPA- 135937/ČJ-2015-000022, a rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje čj. KRPB-116613/Čj-2015-060022-SV), ale současně nerespektoval ani trestní příkaz Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 T 136/2015, kterým byl odsouzen k trestu vyhoštění. Žalovaný tak zcela srozumitelně a přiléhavě při odůvodněné délky zákazu vstupu v případě žalobce zohlednil skutečnost, že žalobce mařil pravomocná rozhodnutí opakovaně, přičemž se nejednalo jen o rozhodnutí správní ale i rozhodnutí soudu. Takové odůvodnění délky zákazu vstupu pak lze podle názoru zdejšího soudu akceptovat, přičemž poznámka žalobce o tom, že orgány činné v trestním řízení se rozhodly v jeho případě nepřistoupit k řešení jeho případu postupem podle trestního práva, nemůže být ve vztahu k výše uvedeným závěrům významná. Opakované spáchání určitého deliktu lze přitom považovat za standardní kritérium, k němuž se při stanovení výměry správního trestu přihlíží [srov. § 37 písm. c) a § 40 písm. c) již platného zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich]. I v případě této žalobní námitky lze ostatně poukázat na to, že žalobce v podstatě převzal svoji totožnou argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, aniž by reagoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí ze strany žalovaného správního orgánu. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žádnou ze vznesených žalobních námitek důvodnou, žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 11. ledna 2017 JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce Za správnost: Božena Kouřimová