44 A 23/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně:N. T. L., nar. ..., státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2016, č. j. OAM-151/LE-BE02-BE02-PS- 2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 19. 11. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2016, č. j. OAM-151/LE- BE02-BE02-PS-2016, jímž byla podle § 46a odst. 1 písm. e) a § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem – Jezové (dále jen „ZZC“) z důvodu, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena do 06. 02. 2017. Žalobkyně namítá, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí porušil ustanovení § 46a a § 47 zákona o azylu a § 2, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V obecnosti uvádí, že zajištění je možné považovat za zákonné jen při kumulativním splnění tří podmínek, jimiž jsou (1) naplnění zákonného důvodu zajištění (v tomto případě existence důvodného podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění), (2) nemožnost uplatnění žádného ze zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu a (3) stanovení přiměřené doby trvání zajištění, která podle § 46a odst. 5 zákona o azylu nesmí přesáhnout 120 dnů, přičemž délka zajištění musí být náležitě odůvodněna. Pokud jde o první podmínku, z napadeného rozhodnutí podle žalobkyně neplynou žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly podezření, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, neboť se zde uvádí jen to, že před svým zajištěním cestovala přes několik členských států z Rumunska do Německa a mohla tak žádost o mezinárodní ochranu podat v jiném členském státě. Jen skutečnost, že žalobkyně cestovala do Schengenského prostoru, sama o sobě účelovost její žádosti neodůvodňuje a žalovaný ani neuvádí, kdy žalobkyně měla tuto žádost podat, jestliže na území ČR pobývala jen několik hodin a neznala místní poměry ani jazyk. Navíc žalovaný vůbec nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR vyslovené v souvislosti s jejím zajištěním za účelem správního vyhoštění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o pobytu cizinců“), v důsledku čehož nezohlednil skutečnost, že žalobkyně cestovala do EU právě za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. V situaci, kdy je s ohledem na výrazný zásah rozhodnutí do osobní svobody žalobkyně třeba klást na odůvodnění rozhodnutí zvýšené nároky, je podle žalobkyně napadené rozhodnutí nutné považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vedle toho toto rozhodnutí není založeno ani na skutkovém stavu zjištěném v souladu s požadavky § 3 správního řádu, a v důsledku toho došlo i k porušení § 46a zákona o azylu. Žalobkyně dále napadá i naplnění třetí podmínky, neboť žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval „maximální délkou doby, na kterou bude výše jmenovaný žadatel po dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany zajištěn“. Účelem výpočtu lhůty však není stanovení lhůty maximální možné, nýbrž stanovení lhůty přiměřené, jak vyplývá např. i z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 2008 ve věci Rashed proti České republice. Bylo tedy třeba si klást otázku, jak dlouho je nezbytné žalobkyni zadržovat, nikoliv jak dlouho je její zajištění možné. V důsledku toho podle žalobkyně skutečnost, že řízení ve věci mezinárodní ochrany bude trvat přibližně 108 dnů, není relevantním argumentem pro její zajištění právě na 108 dnů. Takovou lhůtu žalobkyně považuje za nepřiměřenou a budí v ní dojem účelovosti. Žalovaný totiž jen spekuluje, že řízení bude skončeno v polovině zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci a že žalobkyně proti rozhodnutí podá žalobu, a činí tak s cílem stanovit trvání zajištění na co nejdelší dobu. Žalovaný přitom současně připouští časově kratší alternativu zamítnutí žádosti žalobkyně podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Pokud však existuje odůvodněná možnost, že azylová procedura bude trvat kratší dobu, je žalovaný podle žalobkyně povinen rozhodnout o zajištění pouze v tomto kratším nezbytném rozsahu. Žalovanému také nic nebránilo stanovit podstatně kratší dobu zajištění a v případě potřeby ji prodloužit. Žalovaný však nezákonně zvolil opačný postup a odůvodnil zajištění takovým způsobem, aby byla žalobkyně ponechána v ZZC co nejdéle, čímž výrazně překročil meze správního uvážení, jež je mu poskytnuto. Žalovaný má za to, že se namítaných porušení nedopustil. Z napadeného rozhodnutí je podle něj jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Důvodem zajištění byla skutečnost, že žalobkyně byla dne 05. 10. 2016 zadržena hlídkou německé policie ve vozidle s maďarskou poznávací značkou, jímž cestovala se svými krajany z ČR do Německa a přitom nepředložila cestovní pas ani vízum. Proto byla dne 16. 10. 2016 vrácena na základě dvoustranné mezivládní dohody do ČR, eskortována Policií ČR a po negativním výsledku lustrace zajištěna z důvodu porušování právních předpisů ČR a EU nelegální cestováním přes území bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu. Z tohoto jednání žalovaný dovozuje neúctu žalobkyně k právnímu řádu ČR a nebezpečí, že se žalobkyně bude vyhýbat povinnosti vycestování a že bude nadále úmyslně porušovat právní předpisy ČR i ostatních zemí EU. S ohledem na to a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně dne 19. 10. 2016 požádala o mezinárodní ochranu z důvodu, že ve Vietnamu nemá kde bydlet, protože její rodiče prodali dům a mají velký dluh, pro případ jehož neuhrazení jim a žalobkyni lichváři vyhrožují zabitím, žalovaný dospěl k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem se vyhnout hrozícímu vyhoštění, nebo jej pozdržet. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně přicestovala z Vietnamu do Rumunska a dále do Německa s úmyslem tam pracovat, aby splatila své dluhy a zabezpečila rodinu, a žádost podala teprve tehdy, když se stal reálným výkon uloženého správního vyhoštění v důsledku jejího zajištění Policií ČR. Její jednání je tak naprosto účelové. Žalobkyně také v rámci řízení o správním vyhoštění nesdělila žádný důvod ani překážku, která by jí znemožňovala vycestovat z ČR, takže existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobkyně usiluje pouze o legalizaci svého pobytu a možnost provozování výdělečné činnosti a snaží se vyhnout hrozícímu vyhoštění. Je ostatně zřejmé, že žalobkyně mohla o mezinárodní ochranu požádat nejen v průběhu svého předchozího pobytu v ČR, ale i v době pobytu v jiných členských státech EU. Z výpovědi žalobkyně také nevyplynulo nic, co by jí nebylo známo již před jejím zajištěním nebo co by jí bránilo v dřívějším podání žádosti. Propuštěním žalobkyně, která na území ČR pobývala bez platného cestovního dokladu a víza, by byl podle žalovaného ohrožen průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany a mohl by být též zmařen či ztížen výkon správního vyhoštění, neboť z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že hodlá v ČR zůstat a vydělat peníze na splacení svého dluhu ve Vietnamu. Proto by nebylo účinné uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalovaný také nesouhlasí s tím, že by nedostatečně zjistil skutkový stav a nereflektoval okolnosti, pro něž žalobkyně žádost o mezinárodní ochranu podala. Skutkovým stavem se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval a důvody žádosti o mezinárodní ochranu bude možné hodnotit podrobněji až v řízení o žádosti, přičemž před uskutečněním pohovoru se žadatelem není ani jisté, zda důvody pro udělení mezinárodní ochrany nebudou žalobkyní doplnění o další důvody, které by vylučovaly posouzení žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. K ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žalovaný dodává, že existuje setrvalá judikatura Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), podle níž v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, je dána vyvratitelná domněnka, že tato žádost je účelová. I tak je však třeba žádost vnímat jako celek, protože se jedná pouze o jednu z indicií, byť podstatnou, při hodnocení věrohodnosti žadatele. V případě žalobkyně žalovaný má za to, že je skutečně dána důvodná domněnka, že žádost podala pouze s cílem se vyhnout hrozícímu vyhoštění. K době zajištění žalovaný uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí jako celku jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti, které svědčí pro závěr žalovaného, že zajištění po dobu 110 dní je zcela přiměřené. Těmito okolnostmi jsou předpokládaná délka řízení o mezinárodní ochraně a případného soudního přezkumu, neochota vycestovat z území ČR, řízení o správním vyhoštění a neexistence jakýchkoliv vazeb na území ČR. Žalovaný proto trvá na tom, že jeho závěr stran doby zajištění neodporuje principu zákazu libovůle, diskriminace, neodporuje lidské důstojnosti, neporušuje princip proporcionality ani rovnosti. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Obsahem správního spisu jsou prohlášení žalobkyně ze dne 19. 10. 2016, že žádá o azyl, a údaje poskytnuté žalobkyní podle § 10 odst. 2 zákona o azylu, z nichž se podává, že žalobkyně je svobodná a bezdětná, z Vietnamu letecky cestovala na platný pas a turistické vízum platné do 24. 10. 2016 do Rumunska, kde pas ztratila, asi dva dny tam pobývala v hotelu a pak autostopem jela postupně autem a po přespání v hotelu dodávkou s asijským řidičem a dvěma krajany do Německa. V autě spala, vzbudila ji až kontrola německé policie, která ji na 24 hodin zajistila a poté poslala zpět do ČR. Žalobkyně uvedla, že chtěla požádat o azyl v Německu, ale nepovolili jí to. O azyl pak žádá z důvodu prodeje domu rodiči, kteří mají velký dluh. Rodičům i jí vyhrožoval lichvář smrtí, pokud dluh nesplatí. Žalobkyně tak nemá kde bydlet a ani neví, kde rodiče jsou. Součástí správního spisu je dále úřední záznam o negativním výsledku lustrací žalobkyně podle otisků prstů a seznam dočasně odebraných věcí, z nějž plyne, že žalobkyně měla u sebe vedle osobních věcí hotovost ve výši 100 EUR, 150 USD a cca 500.000 vietnamských dongů (cca 500 Kč). Z oznámení o zahájení správního řízení o vyhoštění žalobkyně ze dne 17. 10. 2016 vyplynulo, že má být vyhoštěna podle § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců z důvodu, že dne 15. 10. 2015 pobývala na území ČR bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu. Z rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 17. 10. 2016, č. j. KRPU-215150-22/ČJ-2016-04022, pak vyplývá, že žalobkyně byla podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěna na 60 dnů za účelem správního vyhoštění. V tomto rozhodnutí je mj. citován obsah jejího výslechu ze dne 16. 10. 2016, v němž mj. uvedla, že si je vědoma toho, že na území ČR, resp. schengenského prostoru musí mít platný cestovní doklad a vízum a že by chtěla požádat o azyl, aby zde mohla pracovat a vydělávat, a tím pomoci své rodině. Uvedla též, že v návratu do Vietnamu jí nic nebrání, jen tam má velké dluhy. Zmínila též, že k ČR nemá žádné kulturní, společenské ani ekonomické vazby. Napadené rozhodnutí ze dne 21. 10. 2016, jehož podstatný obsah soud konstatuje níže v rámci vypořádání žalobních bodů, bylo žalobkyní převzato dne 24. 10. 2016. Krajský soud v Praze na základě včasné žaloby podané oprávněnou osobou přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ve věci přitom nenařizoval jednání, neboť účastníci v zákonem stanovené lhůtě pěti dnů od podání žaloby o jeho nařízení nepožádali (§ 46a odst. 8 věta čtvrtá zákona o azylu). Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V první řadě se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže z jeho odůvodnění, a to ani v kontextu s obsahem správního spisu, nelze seznat důvody, proč správní orgán rozhodl určitým způsobem. Takovou vadou však napadené rozhodnutí netrpí. Pokud jde o otázku, v čem žalovaný spatřuje oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, či je pozdržet, žalobkyně sama v žalobě s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí polemizuje, když je označuje za nedostatečně relevantní. Je tedy zřejmé, že žalovaná určité důvody pro tento svůj závěr předestřela a lze se tedy zabývat jejich relevancí v rámci věcného přezkumu napadeného rozhodnutí. Konkrétně napadené rozhodnutí v této souvislosti argumentuje tím, že žalobkyně mohla podat žádost o udělení mezinárodní ochrany dříve, přesto ji však podala až za situace, kdy jí již reálně hrozil výkon uloženého vyhoštění poté, co byla zajištěna, dále argumentuje tím, že žalobkyně cestovala z Rumunska do Německa za účelem si tam prací vydělat na splacení dluhů ve Vietnamu, a konečně poukazuje na to, že žalobkyně uvedla, že jí nic nebrání vycestovat z území ČR, čímž vlastně popírá důvody své žádosti o mezinárodní ochranu a prokazuje její účelovost. Žalobkyně v tomto směru v první řadě zpochybňuje řádné zjištění skutkového stavu, neboť žalovaný zde vyšel pouze ze zjištění Policie ČR v řízení o správním vyhoštění. K tomu je třeba uvést, že NSS v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013-42, uvedl, že „[p]řevzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat.“ Tyto závěry lze podle soudu beze zbytku aplikovat i za současné právní úpravy v případě posuzování přijatelnosti převzatí skutkových zjištění při aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Navíc žalovaný při přijetí napadeného rozhodnutí vyšel v podstatné míře i z údajů poskytnutých žalobkyní podle § 10 odst. 2 zákona o azylu, resp. vstupní informace těmto údajů odpovídají. Samotný způsob dosažení skutkových poznatků tedy je souladný se zákonem. Žalovanému lze do jisté míry vytknout jednostranné a výběrové nakládání se vstupními informacemi. Je pravdou, že žalovaný vůbec nezmínil, že žalobkyně uvedla, že se snažila požádat o azyl v Německu, ale že jí to nebylo umožněno. To nicméně nevede k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný fakticky na tuto otázku odpovídá, když vysvětluje, proč žádost o mezinárodní ochranu v případě žalobkyně považuje za účelovou snahu vyhnout se realizaci vyhoštění. Na rozdíl od nepřiléhavé argumentace žalobkyně tím, že v ČR pobývala jen několik hodin, a tudíž nemohla o mezinárodní ochranu požádat, žalovaný upozorňoval na to, že žalobkyně mohla svou žádost uplatnit již dříve v jiné zemi EU a poukazoval na žalobkyní popsaný průběh její cesty. Soud se s tímto argumentem žalovaného ztotožňuje. Žalobkyně měla a mohla žádost o mezinárodní ochranu podat již v průběhu několikadenního pobytu v Rumunsku, které je také členskou zemí EU. Žalobkyně nebyla jakkoliv omezena ve volnosti svého pohybu, dokonce v tu dobu ještě měla pas a její pobyt byl (dle jejích slov) i legální s ohledem na vydané turistické vízum. I přes neznalost jazyka tak měla dostatek času na to, aby kontaktovala kterýkoliv ze státních orgánů (případně s pomocí hotelového personálu) a učinila prohlášení o tom, že hledá mezinárodní ochranu. Na tom přitom nic nemůže změnit ani skutečnost, že v ČR, v Německu a v blíže neznámých tranzitních zemích patrně opravdu neměla dostatek prostoru pro učinění takové žádosti před okamžikem omezení její osobní svobody. Z jejího jednání je totiž patrné, že žalobkyně neměla žádný zájem o poskytnutí mezinárodní ochrany a pouze chtěla, bez ohledu na zjevnou nelegálnost takového postupu (mj. si byla vědoma toho, že disponuje jen turistickým vízem, které již z principu neumožňuje zaměstnání), cestovat do Německa a tam pracovat. Byť tuto poslední skutečnost žalobkyně v průběhu svého výslechu nepřiznala a nekompromisní závěr žalovaného o snaze žalobkyně o nelegální práci si v tomto směru žádal jisté vysvětlení, soud souhlasí s tím, že výpověď žalobkyně popisující motivy její cesty je značně pochybná. Skutečné motivy z uváděných faktů vyplouvají na povrch jen nepřímo. Ani soud nevěří tomu, že žalobkyně náhodně ztratila pas ihned po příjezdu do Rumunska a namísto turistiky či vyřizování náhradní dokladu na ambasádě bez dalšího vyrazila do Německa požádat o (pracovní) azyl, přičemž náhodou při autostopu narazila na krajany, kteří tam taktéž směřovali. Naopak z informací žalobkyně skutečně vyplývají důvodné pochybnosti v tom směru, že ve skutečnosti byla od počátku rozhodnuta na základě turistického víza překonat hraniční kontroly schengenského prostoru a posléze odcestovat do Německa, kde by nelegální prací vydělala finanční prostředky, a to ať již za účelem své obživy a zasílání příspěvků své rodině, nebo za účelem splácení zmiňovaného dluhu ve Vietnamu. První informace o snaze požádat o mezinárodní ochranu přicházejí až v návaznosti na zachycení žalobkyně bezpečnostními složkami, a to nejprve silniční kontrolou v Německu, a následně pak po předání do ČR poté, co byla omezena na osobní svobodě zajištěním za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Jakkoliv z hlediska sociálního by snad bylo možné chápat takový postup, je zjevné, že takový postup naráží na limity dané právní úpravou pobytu cizinců na území členských států EU a pracovněprávní úpravou a správní orgány jsou povinny proti němu účinně zakročovat. Žalobkyně nezpochybňuje, že jsou dány všechny definiční prvky stanovené v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s výjimkou jediného – oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Zde však soud má za to, že zjištění žalovaného byla dostatečná, aby takovou domněnku spravedlivě odůvodňovala. Je třeba upozornit, že zákon nepožaduje, aby takový fakt byl stanoven najisto. Ostatně v situaci, kdy je správní orgán povinen o eventuálním přijetí takového opatření rozhodnout v řádu jednotek dnů, ani nelze očekávat předchozí důkladné důkazní řízení, protože toto rozhodnutí je podle zákona o azylu přijímáno jako první úkon v řízení. Toto opatření, jakkoliv je velmi závažným zásahem do práva na osobní svobodu, má povahu neodkladného úkonu předstižného charakteru, který může a musí být stejně tak bezodkladně odvolán (srov. § 46a odst. 9 zákona o azylu), pokud se zjistí, že takového omezení již není potřeba nebo že skutkové předpoklady jeho přijetí byly nesprávné či vycházely z neúplných skutkových zjištění, která opomíjela skutečnosti, jež potřebu přijetí takového omezení vylučují. S ohledem na extrémní vágnost údajů poskytnutých žalobkyní (která se nezměnila ani později při pohovoru v rámci dublinského řízení, jenž je též založen ve správním spise) a současně žalovaným popsané skutkové okolnosti průběhu nelegální cesty do Německa za účelem výdělku bylo možné se důvodně domnívat, že žalobkyně žádost o mezinárodní ochrany použila jen proto, aby znemožnila výkon případného rozhodnutí vydaného v již zahájeném řízení o správním vyhoštění. Tomu přispívá i poměrně překvapivá informace žalobkyně, že jí v návratu nic nebrání, snad s výjimkou zadlužení. Byť tím na rozdíl od toho, jak dané vyjádření žalovaný vykládá, nepopírá uváděný důvod podané žádosti (oním důvodem je právě nebezpečí od soukromých osob plynoucí z uváděného zadlužení), nejedná se o vyjádření vyznívající dramaticky do té míry, že by naznačovalo, že se žalobkyně skutečně obává o svůj život. Podmínky stanovené § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tedy podle soudu v době vydání napadeného rozhodnutí byly naplněny. Žalobkyně také napadá délku stanoveného zajištění, neboť žalovaný se snažil stanovit maximální možnou dobu zajištění a nikoliv dobu přiměřenou, čímž měl překročit meze správního uvážení. Zde ovšem žalobkyně pomíjí, že oba termíny označují totéž. Zatímco o přiměřenosti doby zajištění lze hovořit při objektivním náhledu, při subjektivním pohledu ze strany rozhodujícího správního orgánu se jedná o maximální možnou dobu zajištění. V demokratickém právním státě totiž není možné osobní svobodu omezit na dobu delší než přiměřenou. Skutečnost, zda stanovená doba zajištění je přiměřená, je tedy otázkou hodnocení dodržení mezí správního uvážení, jež žalovanému zákon poskytuje, a nikoliv otázkou vhodnosti terminologie použité správním orgánem při popisu učiněné úvahy. Určení konkrétní délky povinnosti setrvat v ZZC v soudním přezkumu obstojí jen tehdy, pokud má oporu v konkrétních a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. Toto správní uvážení, které zákon přenechává na bedrech správního orgánu, však není soud oprávněn volně přehodnocovat, je oprávněn do něj zasáhnout jen tam, kde správní orgán vybočil z mezí stanovených zákonem, tam kde jeho uvážení je zjevně nesprávné či nelogické nebo např. tam, kde v důsledku chybějícího odůvodnění není správní úvaha žalovaného navenek seznatelná. V daném případě žalovaný rozhodl o povinnosti setrvat v ZZC po dobu 108 dnů, byť v odůvodnění uvádí 110 dnů. Vycházel přitom z předpokládané délky řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobkyně (90 dní), připočetl dobu potřebnou pro případné podání žaloby (15 dní) a přiměřenou dobu potřebnou pro doručování v soudním řízení (5 dní). Žalovaný tudíž důvody, proč zvolil právě 110 dnů zajištění, jasně vysvětlil. Pokud žalovaný kalkuloval s 90 dny pro správní řízení, kalkuloval přibližně s polovinou lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (viz § 27 odst. 1 zákona o azylu, který stanoví, že ministerstvo rozhodnutí vydá bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Žalobkyně se tedy mýlí, pokud 90 dnů považuje za téměř maximální možnou dobu. Současně nelze přehlédnout, že jde toliko o kvalifikovaný odhad, který z povahy věci nebude nikdy přesný. V době vydání napadeného rozhodnutí (tj. zpravidla po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a poskytnutí údajů k podané žádosti, avšak ještě před uskutečněním pohovoru se žadatelem ve smyslu § 23 zákona o azylu) není totiž nikdy zřejmé, zda žadatel důvody pro udělení mezinárodní ochrany v rámci pohovoru nedoplní o důvody další, které si vyžádají rozsáhlejší a tedy i časově náročnější shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Poukazuje-li žalobkyně na spekulaci žalovaného o okolnostech, u nichž není jisté, že nastanou, soud připomíná, že právě to z povahy věci musí být jádrem odůvodnění délky doby zajištění. Právě požadavek přiměřenosti stanoveného omezení osobní svobody totiž vyžaduje, aby správní orgán vážil budoucí pravděpodobný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a navazujících postupů a se znalostí věci činil kvalifikovaný odhad doby, po niž bude nezbytné žalobkyni omezit na osobní svobodě. Taková úvaha samozřejmě musí vycházet z jevů relativně pravděpodobných a nemůže byt založena na čiré spekulaci o zcela nepravděpodobných okolnostech. Východiska žalovaného však jsou založena na pravděpodobných jevech, jejichž výběr je přitom zcela logicky formován důvodem, pro který bylo přistoupeno k zajištění žalobkyně, tj. zde skutečností, že okolnosti, v návaznosti na něž byla její žádost o mezinárodní ochranu podána, vyvolávají odůvodněný dojem, že žádost byla podána až jako nástroj, jímž mělo být zmařeno hrozící vyhoštění do země původu. V takové situaci skutečně lze očekávat, že žalobkyně v řízení o žádosti bude činit kroky, které mohou délku řízení prodloužit, a to včetně možného doplnění důvodů podané žádosti či podání žaloby proti případnému nevyhovujícímu rozhodnutí. Protože tedy tyto okolnosti nejsou zcela nepravděpodobné a výpočet nezbytné doby zajištění na jejich základě nelze považovat za zjevně nelogický, soud neshledal, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí z mezí správního uvážení vybočil. Soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného i co do stanovené délky zajištění obstojí. Soud tudíž žádný ze žalobních bodů neshledal důvodným, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 5. prosince 2016 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Vlasáková