44 A 25/2016

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: V. L., nar. x, státní příslušnost Ukrajina, t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, Balková, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem ve sdružení Lechovský & Backa, společnost advokátů, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 - Vršovice, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Kladno, U Šestého 1017, Kladno 3 - Dubí, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2016, č. j. KRPS-255359-44/ČJ-2016-010023-ZZC, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Jindřichu Lechovskému, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v částce celkem 8.228,- Kč, která bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 11. 2016, doplněnou ustanoveným zástupcem dne 30. 11. 2016, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b), c), e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Žalobce namítá nicotnost a rovněž nezákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto směru uplatňuje dva žalobní body. Podle prvního z nich považuje své zajištění podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců za nezákonné. Výklad žalovaného, že pro naplnění ustanovení § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců postačí, pokud cizinec byl zařazen do informačního systému smluvních států pouze Českou republikou, má za nesprávný. Namítá, že prvotní jazykový výklad tomu sice nasvědčuje, avšak další způsoby výkladu již nikoli. Účelem ustanovení § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je ochrana ostatních členských států a především koordinace společných seznamů nežádoucích osob a sdílení informací potřebných k řádnému fungování schengenského prostoru. Zařazení do systému smluvních států slouží ochraně ostatních členských států, nikoli toho členského státu, který zařazení provedl. K ochraně tohoto členského státu slouží jiné instituty. V případě České republiky je to institut nežádoucí osoby upravený v § 154 zákona o pobytu cizinců. V případě, že je třeba při rozhodování o zajištění cizince podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zohlednit jednání, kterého se cizinec dopouštěl na území České republiky, slouží k tomu kritéria uvedená v § 124 odst. 1 písm. a), b), c), d) zákona o pobytu cizinců, která dostatečným způsobem postihují veškerou škálu ohrožujícího jednání učiněného na území České republiky, které je vhodné a potřebné zohlednit ve správním řízení. Použití zajištění podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je nesmyslné, neboť předmětné jednání je zcela pokryto ustanovením § 124 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Podle druhého žalobního bodu považuje žalobce dobu zajištění za nesprávnou, nepřípustně a fakticky neuskutečnitelnou, což způsobuje nicotnost rozhodnutí žalovaného. Ve výroku je uvedeno, že byl zajištěn na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. V odůvodnění je však konstatováno, že žalobce byl zajištěn hlídkou Policie České republiky dne 25. 7. 2016 v 01:00 hodin, což je právě okamžik omezení osobní svobody. Omezení osobní svobody trvá do současnosti, bylo realizováno postupně rozhodnutím o zajištění, rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. 7. 2016, č. j. OAM-93/LE-LE05-LE05-PS-2016, a rozhodnutím žalovaného. K omezení osobní svobody došlo v roce 2016 pouze jednou. Devadesátým dnem od počátku omezení osobní svobody byl den 22. 10. 2016. Pokud žalovaný rozhodl dne 11. 11. 2016 žalobou napadeným rozhodnutím o tom, že žalobce zajišťuje na dobu od 25. 7. 2016 do 22. 10. 2016, zatížil rozhodnutí vadou způsobující nezákonnost, resp. vzhledem k faktické neuskutečnitelnosti nicotnost podle § 77 odst. 2 správního řádu. K aplikaci ustanovení § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců uvedl, že doba zajištění podle § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) se nepočítá do lhůty 180 dní uvedené v ustanovení § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nikoli do konkrétní doby stanovené v jednotlivém rozhodnutí o zajištění. Je možné postupně prodlužovat dobu zajištění až na 180 dnů a počet dnů, během nichž se cizinec nacházel v zajištění podle ustanovení § 46a zákona o azylu, přičemž ovšem konkrétní platná doba zajištění vždy musí odpovídat aktuálnímu a zcela jednoznačnému časovému vymezení zajištění uvedenému v aktuálním rozhodnutí o zajištění nebo prodloužení zajištění. Opačný výklad, který zvolil žalovaný, vede k právní nejistotě, neboť na základě výrokové části rozhodnutí, které bylo o zajištění cizince či prodloužení zajištění vydáno naposledy, by nebylo možné zjistit, zda zajištění dosud trvá a kdy zajištění končí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve rekapituluje důvody svého rozhodnutí, a to skutečnosti zjištěné při pobytové kontrole žalobce provedené dne 25. 7. 2016, údaje zjištěné provedením prověrky v dostupných evidencích, skutečnosti zjištěné z podání vysvětlení žalobce dne 25. 7. 2016, skutečnosti zjištěné v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 14. 12. 2014, č. j. KRPS13119-39/ČJ-2014-010023, a rozhodnutí o zajištění ze dne 25. 7. 2016, č. j. KRPS-255359-22/ČJ-2016-010023 ZZC. Dále konstatoval, že žalobce je v současné době evidován v informačním systému členských států Evropské unie. Dále žalovaný konstatoval, že z § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že zajištění cizince dle § 46a zákona o azylu a zajištění cizince dle § 124 zákona o pobytu cizinců jsou odlišné instituty. Je-li cizinec zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, je i přesto oprávněn správní orgán (Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky) rozhodující ve věci udělení mezinárodní ochrany rozhodnout o zajištění cizince v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu, přičemž zajištění cizince musí být žalovaným ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců neprodleně ukončeno. Jelikož bylo zajištění žalobce ukončeno žalovaným ke dni 1. 8. 2016, žalobce byl žalobce do 8. 11. 2016 v postavení žadatele o mezinárodní ochranu a byl zajištěn na základě zákona o azylu, přistoupil žalovaný po ukončení statusu žalobce jako žadatele o mezinárodní ochranu opětovně k vydání nového rozhodnutí o zajištění, ve kterém stanovil nově zcela konkrétní dobu zajištění vztahující se k okamžiku omezení osobní svobody. Žalobce nebyl nijak na svých právech napadeným rozhodnutím zkrácen. Krajský soud po zjištění, že žaloba je včasná a jsou splněny další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Učinil tak, aniž by nařizoval ústní jednání, neboť takový postup neshledal nezbytným a žádný z účastníků jej v zákonné lhůtě 5 dní nenavrhl (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců), resp. oba s ním vyslovili souhlas. Ze správního spisu zjistil Krajský soud v Praze následující relevantní skutečnosti: Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Kladno ze dne 14. 12. 2014, č. j. KRPS-183115-39/ČJ-2014-010023-SV, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění na dobu tři roky, přičemž byl zaveden do Evidence nežádoucích osob na dobu od 23. 12. 2014 do 23. 1. 2018. Žalobce dne 24. 7. 2016 ve večerních hodinách na návsi v obci Skryje slovně napadal a urážel některé občany a vyrazil dveře jednoho domu. Přivolané hlídce Policie ČR žalobce sdělil, že se jmenuje V. B.. Dle sdělených údajů se však policii nepodařilo žalobce ztotožnit. Po zjištění jeho skutečného jména z předložené poštovní poukázky a neoprávněnosti jeho pobytu na území ČR byl žalobce dne 25. 7. 2016 v 01:00 hod zajištěn hlídkou Policie České republiky Roztoky podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“) a následně byl převezen na Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Kladno. Dne 25. 7. 2016 v 03:00 hod byl žalobce zajištěn dle § 27 odst. 2 zákona o Policii. Při podání vysvětlení dle § 61 odst. 1 zákona o Policii dne 25. 7. 2016 vypověděl, že ví o jemu uloženém správním vyhoštění, při výslechu provedeném v předchozím řízení o vyhoštění uvedl doručovací adresu, na které si však později zásilky nepřebíral. Z území ČR nevycestoval z důvodu války na Ukrajině a nedostatku finančních prostředků, nyní se chce vrátit na Ukrajinu, v České republice nemá žádné zázemí, majetek ani rodinné vazby, vydělává si na příležitostných brigádách, stálé zaměstnání nemá. Cestovní pas mu byl odcizen před 1,5 rokem, což však nenahlásil. Rozhodnutím ze dne 25. 7. 2016, č. j. KRPS-255359-22/ČJ-2016-010023-ZZC, byl žalobce dle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b), c), a e) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Následně byl žalobce umístěn do zařízení pro zajištění cizinců Drahonice. Dne 28. 7. 2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, neboť nechce do války na Ukrajině, nemá rodiče, chce zůstat v ČR, kam má přijet jeho sestra. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky rozhodnutím ze dne 29. 7. 2016, č. j. OAM-93/LE-LE05-LE05-PS-2016, dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajistilo žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž dobu zajištění stanovilo dle § 46a odst. 5 tohoto zákona do 15. 11. 2016. Dne 1. 8. 2016, č. j. KRPS-255359-10/ČJ-2016-010023-ZZC, ukončil žalovaný zajištění žalobce dle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců z důvodu rozhodnutí Ministerstva vnitra o zajištění dle § 46a zákona o azylu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2016, spis. zn. 42 Az 37/2016, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany. Písemností Ministerstva vnitra ze dne 10. 11. 2016 byl žalovaný vyrozuměn o rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a zároveň o tom, že ode dne 8. 11. 2016 (kdy tento rozsudek nabyl právní moci) žalobce není žadatelem o udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu, a proto zanikla i účinnost rozhodnutí Ministerstva vnitra o jeho zajištění dle § 46a zákona o azylu. Žalobce se tedy nachází v postavení cizince. Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2016, č. j. KRPS-255359-44/ČJ-2016-010023-ZZC, byl žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b), c), a e) zákona pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla stanovena dle § 125 odst. 1 tohoto zákona na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. V odůvodnění žalovaný zrekapituloval všechny úkony a správní řízení vedená s žalobcem ode dne 24. 7. 2016 a z důvodu zániku statutu žalobce jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany přistoupil k opětovnému zhodnocení stavu věci, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí o zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b), c), a e) zákona pobytu cizinců je zcela přiměřené důvodům. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody s přihlédnutím k předpokládané složitosti realizace správního vyhoštění, neboť žalobce nevlastní žádný cestovní doklad a je zde reálná hrozba, že by výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebyl opakovaně realizován. V odůvodnění je také uvedeno, že žalobce byl poučen dle § 125 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. V první žalobní námitce žalobce považuje své zajištění dle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců za nezákonné, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy je cizinec do informačního systému smluvních států zapsán státem odlišným od státu, kde bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění a v němž byl zapsán do tohoto systému. Použití zajištění dle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je v případě žalobce redundantní, neboť jeho jednání je pokryto ustanovením § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Dle soudu ustanovení § 124 odst. 1 zákona [Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.] nevzbuzuje výkladové pochybnosti, neboť zákon nerozlišuje, kterým státem měl být cizinec do informačního systému smluvních států zapsán. Pro aplikaci tohoto ustanovení proto postačí zápis cizince do informačního systému smluvních států pouze Českou republikou. Nadto žalobce namítá toliko nadbytečnost a nesmyslnost aplikace tohoto ustanovení, netvrdí však, zda a jak byla aplikací tohoto ustanovení zasažena jeho právní sféra, když dle rozhodnutí byl zajištěn i dle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Správní soudnictví poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům, není nadáno kontrolou pouhé nezákonnosti aktů veřejné správy nijak nezasahující do právní sféry žalobců. S ohledem na uvedené shledává soud první žalobní námitku zcela nedůvodnou. Žalobce ve druhém žalobním bodu namítá nicotnost rozhodnutí, neboť žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 11. 2016 rozhodl o jeho zajištění na dobu 90 dnů od okamžiku omezení svobody, tj. – dle tvrzení žalobce – na dobu od 25. 7. 2016 do 22. 10. 2016. Domnívá se, že žalovaný byl veden nesprávným názorem, že dle § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců se k uplynulé době zajištění podle § 46a zákona o azylu nepřihlíží, tedy že do doby 90 dní se nepočítá doba zajištění dle zákona o azylu, tudíž zajištění na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2016 neskončí po 90 dnech od okamžiku omezení osobní svobody, jak je v něm uvedeno, nýbrž až po uplynutí počtu dní, jejichž součet se rovná 90 a době zajištění podle ustanovení § 46a zákona o azylu. Žalobce má za to, že doba zajištění dle § 46a zákona o azylu se nepočítá do lhůty 180 dnů uvedené v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nikoliv do konkrétní doby stanovené v jednotlivém rozhodnutí o zajištění. Soud pro přehlednost stručně shrnuje, že v projednávané věci žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 25. 7. 2016 žalobce zajistil podle § 124 zákona o pobytu cizinců na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, přičemž tento okamžik nastal již dne 25. 7. 2016. Poté, co žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, Ministerstvo vnitra žalobce rozhodnutím ze dne 29. 7. 2016 (které bylo doručeno žalobci dne 1. 8. 2016) „přezajistilo“ až do 15. 11. 2016 do režimu zákona o azylu. V návaznosti na to žalovaný rozhodl dne 1. 8. 2016 o ukončení zajištění žalobce v režimu cizineckého zákona dle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Nabytím právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zajištění dle zákona o azylu dnem 8. 11. 2016 žalobce přestal být žadatelem o mezinárodní ochranu a následně byl napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 11. 2016 „přezajištěn“ do režimu zákona o pobytu cizinců na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Instituty upravující omezení osobní svobody podle zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu spadají pod různé právní režimy a směřují k odlišným cílům. Zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců slouží k přípravě a realizaci správního vyhoštění, oproti tomu povinnost setrvat v zařízení podle § 46a zákona o azylu byla přijata s cílem zamezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci, či jiné nelegální aktivity (srov. důvodovou zprávu k novele zákona o azylu č. 379/2007 Sb. dostupnou na digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny, 5. volební období 2006 – 2010, sněmovní tisk č. 191). K odlišné povaze uvedených zajišťovacích institutů se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku velkého senátu ze dne 30. 11. 2009 ve věci C-357/09 Kadzoev. V bodě 48 rozsudku uvedl, že „doba, během které je osoba umístěna do střediska pro dočasné umístění na základě rozhodnutí přijatého podle ustanovení vnitrostátních předpisů a předpisů Společenství týkajících se žadatelů o azyl, nesmí být považována za zajištění za účelem vyhoštění ve smyslu článku 15 směrnice 2008/115“. Ačkoliv oba zajišťovací instituty omezují právo na osobní svobodu, sledují odlišný účel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013 – 44, publikovaný pod č. 3055/2014 Sb. NSS, bod 40). Proto bylo také novelou (provedenou zákonem č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon o azylu, zákon o pobytu cizinců a zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) s účinností od 18. 12. 2015 vloženo do zákona o pobytu cizinců ustanovení § 125 odst. 5 zdůrazňující tuto odlišnost tak, že je-li rozhodnuto o zajištění cizince poté, co bylo ukončeno zajištění podle § 46a zákona o azylu, k uplynulé době zajištění podle § 46a zákona o azylu se nepřihlíží (srov. rovněž důvodovou zprávu k této novele dostupnou na digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny, 7. volební období od 2013, sněmovní tisk č. 463). Do běhu doby zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců se nezapočítává doba, kdy byla cizinci omezena osobní svoboda podle §46a zákona o azylu. Správní orgán totiž délku zajištění za účelem správního vyhoštění určuje s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění. Je-li však cizinec předán do dispozice jiného správního orgánu a jeho zajištění se řídí jiným právním režimem, doba zajištění podle cizineckého zákona neběží. Zajištění žalobce dle zákona o pobytu cizinců nastalo okamžikem omezení osobní svobody dne 25. 7. 2016 a trvalo do dne 1. 8. 2016, kdy byl zajištěn v režimu zákona o azylu, z 90 dnů tedy uplynulo celkem 8 dnů. Žalobci bylo ukončeno zajištění dle zákona o pobytu cizinců dne 1. 8. 2016, žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 11. 2016 bylo znovu rozhodnuto o zajištění dle zákona o pobytu cizinců na 90 dnů od okamžiku zajištění, tedy od 25. 7. 2016, přičemž dle § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců se k době zajištění dle zákona o azylu nepřihlíží. V druhém zajištění dle zákona o pobytu cizinců je tedy (ve výsledku) rozhodnuto pouze o zbývajících 82 dnech zajištění, které počínají plynout dnem 8. 11. 2016, kdy žalobce přestal splňovat status žadatele o mezinárodní ochranu, a pozbylo účinnosti rozhodnutí o zajištění dle zákona o azylu. Na základě předestřených právních závěrů nemá soud rozhodnutí žalovaného za nicotné, nepřezkoumatelné ani nezákonné, byť připouští, že odůvodnění mohlo být v úvaze o aplikaci § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců preciznější, když žalovaný pouze poučil žalobce o ustanovení § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Z rozhodnutí zcela jasně vyplývá, zda druhé zajištění dle zákona o pobytu cizinců trvá a kdy končí. S názorem žalovaného na aplikaci ustanovení § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců se soud ztotožňuje, srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2014, č. j. 1 Azs 136/2014 – 31. Soud tak nemůže ani druhé žalobní námitce přisvědčit. Vzhledem k výše uvedenému soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Úspěšnému žalovanému pak žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Třetím výrokem soud rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů za zastupování ustanoveného zástupce žalobce podle ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. Částka v celkové výši 8.228,- Kč sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky (tj. 6.800,- Kč), to vše dále navýšeno o 21 % DPH ve výši 1.428,- Kč (tj. 8.228,- Kč). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 9. prosince 2016 JUDr. Věra Šimůnková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Vlasáková