44 A 27/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: V. K., státní příslušník Ukrajiny, bytem x, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2016, č. j. CPR-15907-3/ČJ-2016-930310-V243, o správním vyhoštění, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 24. 7. 2015 se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie ze dne 11. 5. 2016, č. j. KRPS-417219-35/ČJ-2015-010024 (dále též jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců. V žalobě žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce na území České republiky pobýval na základě přechodného pobytu dle § 17 zákona o pobytu cizinců, byl sem vyslán zahraničním zaměstnavatelem. Jeho zaměstnavatel měl dle § 87 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) registrační povinnost. Zaměstnavatel má uzavřenou smlouvu se zahraničním zaměstnavatelem, na jejímž základě byl žalobce vyslán do České republiky. O této skutečnosti byla krajská pobočka Úřadu práce informována. Veškeré doklady byly v průběhu správního řízení doloženy. Žalovaný má za to, že protiprávní jednání žalobce bylo správním orgánem I. stupně řádně zjištěno, doloženo spisovým materiálem a dostatečně odůvodněno. Současně nebyla zjištěna žádná procesní pochybení, která by způsobovala nezákonnost vedeného řízení. Žalovaný neshledal v postupu svém ani v postupu správního orgánu I. stupně žádné pochybení, proto navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Dne 11. 12. 2015 byla policejní hlídkou v areálu firmy M. CZ., V., (dále jen „provozovna“) provedena pobytová kontrola dle § 167 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce zde prováděl práci, avšak neprokázal se však platným pracovním povolením. Policejní hlídkou byl proto zajištěn za účelem řízení o správním vyhoštění, neboť se podle Policie ČR dopustil jednání, pro které lze pobyt na území České republiky ukončit nebo zahájit řízení o správním vyhoštění. V průběhu výslechu dne 11. 12. 2015 žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval asi před měsícem. Přijel, protože mu polská firma zprostředkovala zaměstnání v České republice v polské firmě. Její jméno nezná. Byl zdarma ubytován v ubytovně společnosti M. a za práci dostával 75 Kč za hodinu. Pracovní pomůcky dostával od M. Neví, kdo přesně mu dal výplatu, ale vše obstarává pan C. B. Práci měl slíbenou do konce platnosti víza, tedy do 15. 1. 2016. Nemá žádné rozhodnutí Úřadu práce ani živnostenský list. Myslel si, že tu pracovat může, protože mu to řekla polská společnost. Správní spis dále obsahuje tyto dokumenty:  Dohoda o provedení práce mezi společností P. S., s. r. o., (zaměstnavatelem) a žalobcem (zaměstnancem) (dále jen „ Dohoda“). Dohoda je na dobu určitou – od 29. 11. 2015 do 31. 12. 2015 a jako místo výkonu práce je stanovena provozovna. Dohoda dále stanoví, že zaměstnanec bude pro zaměstnavatele vykonávat práci nepravidelně v rozsahu výkonu práce maximálně 300 hodin a také stanoví výši odměny.  Cestovní příkaz č. 02/2015 k vykonání nezbytně nutných pomocných prací ve výrobě v M. od 29. 11. 2015 do 20. 12. 2015 pro firmu J., s. r. o., a smluvní pracovníky firmy P. S., s. r. o. Žalobce je tomto cestovním příkaze uveden.  Kopie evidence docházky provozovny od 1. 12. 2015 do 10. 12. 2015, podle které žalobce po celou tuto dobu v provozovně pracoval.  Informace o vyslání k výkonu práce cizince, který nepotřebuje povolení k zaměstnání na území ČR pro žalobce na dobu od 9. 12. 2015 do 14. 2. 2016. od společnosti J.B. SP.z.o.o., jež byla krajskému úřadu práce, krajské pobočce v P., doručena dne 16. 12. 2015.  Dohoda o dočasné práci mezi J.B. SP.z.o.o. a žalobcem ze dne 29. 11. 2015, v jazyce polském. Podle této dohody měl žalobce od 29. 11. 2015 do 31. 12. 2015 vykonávat práci pro zaměstnavatele P. S., s. r. o., a pod jeho vedením vykonávat práci v M. Cz., V.  Cestovní příkaz k služební cestě vydaný společností J..B. Sp. Zo.o pro žalobce ode dne 29. 11. 2015 do 31. 12. 2015. Podle úředního záznamu telefonické konzultace ze dne 6. 4. 2016 bylo pracovnicí Inspektorátu práce pro Středočeský kraj sděleno, že žalobce nedoložil potřebné dokumenty, které by potvrzovaly oprávněnost jeho pracovněprávních vztahů, a proto se prokazatelně nejedná o vyslání k výkonu práce. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud nepřehlédl, že se žalobce petitem domáhal zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jelikož ale žalobce v žalobě odkazoval také na rozhodnutí žalovaného a to též k žalobě připojil, považoval soud za žalovaného v souladu s § 69 s. ř. s. správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, „je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ Podle § 98 zákona o zaměstnanosti se „povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince … k) který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.“ Podle § 2 zákona č. 261/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) je „závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“ Žalobcovou jedinou námitkou bylo nesprávné právní posouzení dané věci, neboť podle jeho názoru nebylo nutné, aby disponoval pracovním povolením na území České republiky, protože sem byl pouze vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie. V žalobcově případě však soud naplnění podmínek ustanovení § 98 zákona o zaměstnanosti neshledal. Právní úprava stanoví pro přístup cizinců na český pracovní trh poměrně restriktivní podmínky. Důvodem pro zavedení těchto podmínek je ochrana pracovního trhu na území jednotného vnitřního trhu Evropské unie. I z těchto podmínek jsou pro usnadnění pohybu osob a služeb stanoveny výjimky, plynoucí například z ustanovení § 98 zákona o zaměstnanosti. Žalobce má přitom za to, že se na jeho případ vztahuje výše citované písm. k) daného ustanovení. Soud však názor žalobce nesdílí. Dané ustanovení míří pouze na případy poskytování služeb, zejména na ty situace, kdy firma/zaměstnavatel z jiného členského státu Evropské unie koná na území České republiky určité činnosti, při nichž jsou účastni zaměstnanci (cizinci) ze třetích států, kteří získali v tomto jiném členském státě Evropské unie oprávnění pracovat. Soud má však ve shodě s žalovaným za to, že žalobce na území České republiky vykonával závislou práci, a to ve vztahu k českému zaměstnavateli. To vylučuje, aby mohla být jeho činnost řazena pod poskytování služby ve smyslu § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Podle § do § 3 písm. a) zákona č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, ve znění pozdějších předpisů, jehož definici služby lze v dané věci použít, neboť zákon o zaměstnanosti tento pojem sám nedefinuje, se totiž „rozumí službou poskytování jakéhokoliv plnění mimo výkon závislé práce, a to zpravidla za úplatu či protiplnění ve smyslu článku 50 Smlouvy o Evropském společenství; za službu se nepovažuje služba obecného zájmu nehospodářské povahy.“ Znaky závislé práce jsou jednak stanoveny ve výše citovaném § 2 zákoníku práce. Podrobněji se pak výkladem tohoto ustanovení zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-40, kde jako závislou práci definoval stav kdy, „zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu.“ Žalobce měl se společností P. S., s. r. o., uzavřenou Dohodu, podle jejichž ustanovení jeho činnost veškeré znaky závislé práce naplňovala. Za prací do české republiky jej tedy nevyslal polský zaměstnavatel, jak žalobce tvrdí. Osobnostní výkon práce je vzhledem ke skutkovému stavu nepochybný - žalobce byl zajištěn při výkonu práce v provozovně. Soustavnost práce je patrná z evidence docházky, jež je součástí správního spisu. Žalobce dle této evidence pracoval vždy od pondělí do čtvrtka od 18:00 hod. do 6:00 hod. Podle své výpovědi navíc v době kontroly v provozovně pracoval již zhruba měsíc. Na základě cestovního příkazu žalobce vykonával práci jménem zaměstnavatele P. S., s. r. o., v provozovně dle pokynů zaměstnavatele. Ačkoliv žalobce uvedl, že neví, kdo ho za práci odměňoval, z Dohody vyplývá, že se k výplatě odměny zavázala společnost P. S., s. r. o. Soud má tedy za nepochybné, že žalobcem prováděná činnost měla znaky závislé práce a tuto činnost nelze podřadit pod ustanovení § 98 zákona o zaměstnanosti. V takovém případě mohl žalobce vykonávat práci jen na základě platného povolení, kterým však nedisponoval. Naplnil tak podmínky pro správní vyhoštění uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Soud závěrem k námitce žalobce o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně podotýká, že nelze pominout rozhodnutí žalovaného, které je odůvodněno velmi podrobně. Tato rozhodnutí přitom tvoří jeden celek; tedy pokud žalobci některé argumenty chybí v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, musí je hledat také v rozhodnutí žalovaného. Soud uzavírá, že žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 31. ledna 2017 Mgr. Jitka Zavřelová, v. r. soudkyně Za správnost: Božena Kouřimová