45 A 11/2016

Rubrum

č. j. 45 A 11/2016- 79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobce: I. H., státní příslušník Ukrajiny, bytem x zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů, 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 1. 2016, č. j. MV-3929-3/SO-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví, jímž žalovaná zamítla žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „ministerstvo“) ze dne 4. 9. 2013, č. j. OAM-37044-23/DP-2012, a toto rozhodnutí potvrdila. Tímto rozhodnutím ministerstvo zamítlo žalobcovu žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě podle § Shodu s prvopisem potvrzuje B. K. 2 45 A 11/2016 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz bod 1 čl. II zákona č. 101/2014 Sb.; dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a povolení k pobytu neprodloužilo, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území.

2. Žalobce namítá, že žalovaná v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) dostatečně nezjistila skutkový stav. Žalobce uvádí, že není pravda, že by byl jako jednatel a společník ve společnosti R. s. r. o. (dále jen „společnost“) zapsán pouze formálně; naopak ve společnosti fakticky působí. Na tom, že je žalobce – vedle pozice jednatele a společníka – se společností také v zaměstnaneckém poměru, není nic nezákonného. Žádná závažná překážka pobytu žalobce na území České republiky tak není dána.

3. Dále žalobce namítá, že si žalovaná v rozporu s § 50 odst. 2 správního řádu neopatřila podklady pro své rozhodnutí, neboť v napadeném rozhodnutí nezohlednila skutečnost, že má žalobce od 17. 6. 2013 živnostenské oprávnění platné do 7. 8. 2016, na jehož základě v České republice podniká jako osoba samostatně výdělečně činná, což dokládá výpisem z živnostenského rejstříku a daňovými přiznáními za rok 2013 a 2014. Žalobce tedy účel pobytu na území České republiky (podnikání) plní, neboť z hlediska zákonných kritérií není rozhodné, zda žadatel podniká formou účasti v právnické osobě nebo formou živnostenského podnikání. Žalobce přitom na získání živnostenského oprávnění žalovanou sám upozornil a požádal o změnu žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu z účasti v právnické osobě na živnostenské podnikání.

4. Žalobce dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, neboť je v rozporu s veřejným zájmem. Žalovaná dále neposoudila, zda nebude napadené rozhodnutí přestavovat nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života cizince, jak jí to ukládá § 174a zákona o pobytu cizinců. V žalobcově vlasti je dlouhodobě špatná situace v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Žalobce v České republice nepřetržitě a legálně pobývá již od roku 2010 a vytvořil si zde stabilní sociální, kulturní i pracovní zázemí, přičemž právě v oblasti podnikání dosahuje dobrých hospodářských výsledků a z příjmů odvádí České republice daně a jiné povinné platby.

5. Konečně žalobce podotýká, že k vydání napadeného rozhodnutí došlo až po zhruba dvou a půl letech od podání odvolání, což je zcela nepřiměřené.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě konstatuje, že žalobní body jsou zčásti shodné s odvolacími námitkami, které vypořádala v napadeném rozhodnutí, a proto se na něj toliko odkazuje. Jde-li o námitky nové, měl je žalobce vznést již v odvolání, což však neučinil. Žalovaná trvá na svém závěru vysloveném v napadeném rozhodnutí, tedy že zamítnutí žalobcovy žádosti bylo oprávněné, neboť v době předchozího povoleného pobytu neplnil jeho účel, jímž bylo podnikání – účast v právnické osobě. Co se týká námitky, že vydání napadeného rozhodnutí trvalo nepřiměřenou dobu, žalobce mohl podat návrh na opatření proti nečinnosti, což neučinil. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby.

7. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (účasti v právnické osobě) získal v červenci 2008. První žádost o prodloužení tohoto povolení podal 17. 6. 2010, přičemž pobyt mu byl prodloužen na dobu od 12.

7. Shodu s prvopisem potvrzuje B. K. 3 45 A 11/2016 2010 do 11. 7. 2012. Druhou žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce podal dne 25. 6. 2012. Součástí správního spisu je výpis z obchodního rejstříku společnosti pořízený dne 6. 2. 2012, z něhož je patrné, že společnost má celkem 12 jednatelů, kteří jsou současně společníky, přičemž jedním z nich je žalobce. V průběhu řízení byl žalobce dne 21. 4. 2013 vyzván k odstranění vad žádosti, konkrétně byl vyzván k předložení dokladu prokazujícího příjem cizince s tím, že se předpokládá, že žalobce jako statutární orgán společnosti má z výkonu této funkce nějaké příjmy, a proto je třeba předložit potvrzení společnosti o těchto příjmech spolu s dokladem, ze kterého nárok na takovou odměnu bude vyplývat (tj. zpravidla smlouva o výkonu funkce podle § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zápis z valné hromady společnosti či vnitřní předpis společnosti). Takové doklady žalobce nepředložil. Jako doklad o zajištění příjmů doložil pracovní smlouvu ze dne 2. 1. 2012 uzavřenou mezi společností (zaměstnavatel) a žalobcem (zaměstnanec). Pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, druh práce: zedník. K tomu žalobce předložil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 7. 10. 2011 prodlužující povolení k zaměstnání pro společnost od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2012, druh práce zedník, a rozhodnutí téhož úřadu ze dne 28. 3. 2013 povolující zaměstnání žalobce do 27. 9. 2013, „který bude plnit úkoly vyplývající z předmětu činnosti uvedené obchodní činnosti zajišťované společníkem pro společnost“, druh práce: dělníci v oblasti výstavby budov. Dále žalobce předložil potvrzení o průměrném měsíčním příjmu ze společnosti ze dne 4. 7. 2012, z něhož plyne, že jde o příjem ze zaměstnaneckého poměru dle uvedené smlouvy. Ve správním spise je založen také protokol o výslechu žalobce ze dne 28. 6. 2013; při výslechu byl žalobce dotazován zejména na okolnosti pobytu na území České republiky a na jeho činnost vykonávanou ve společnosti. Uvedl přibližnou adresu sídla společnosti (pozn. soudu: sídlo společnosti je v ulici N. V., přičemž žalobce uvedl „V.“ resp. „V.“) a předmět podnikání. Dále uvedl, že je jejím jednatelem a společníkem, za společnost je však oprávněn jednat pouze jeden z jednatelů, a to I. M. On se na činnosti společnosti podílí tak, že provádí vedení a kontrolu pracovníků přímo na stavbách, kontroluje též plány staveb s tím, že i sám na stavbách přímo pracuje. V sídle společnosti se žalobce prakticky nezdržuje, neboť většinou pracuje na stavbě nebo ve Z. připravuje nářadí apod. Žalobce má se společností uzavřenou smlouvu o výkonu funkce jednatele, o níž uvedl, že ji může doložit (taková smlouva však součástí správního spisu není). Měsíčně pobírá výplatu v hotovosti podle pracovní smlouvy (průměrně 10 000 – 12 000 Kč). Pokud je společnost v zisku, tak ten se rozdělí na konci roku (jde asi o 40 000 Kč). Dne 17. 3. 2014, tj. až po vydání rozhodnutí ministerstva (vydáno 4. 9. 2013), žalobce předložil živnostenské oprávnění a požádal o „překlasifikaci“ na povolení pro osobu samostatně výdělečně činnou.

8. Soud nejprve rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 45 A 11/2016 – 49, rozhodnutí žalované a jemu předcházející rozhodnutí ministerstva ze dne 4. 9. 2013 zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Soud rozhodnutí žalované považoval v části za nepřezkoumatelné, jelikož ta se vůbec nevyjádřila k otázce, zda žalobce plnil účel pobytu podnikání, pokud vykonával povinnosti plynoucí z postavení společníka. Soud dále nesouhlasil se závěrem žalované, že postavení žalobce v pozici jednatele bylo účelové. Jednotlivé pozice v obchodní společnosti (společník, jednatel) podle soudu nelze striktně odlišovat a rozhodující bylo, zda žalobce reálně ve prospěch společnosti vyvíjel soustavnou činnost zajišťující její podnikání. Shodu s prvopisem potvrzuje B. K. 4 45 A 11/2016 Přestože ze správního spisu plyne, že žalobce nevedl obchodní jednání, na chodu společnosti se do určité míry organizačně podílel (kontrola a vedení pracovníků na stavbách atd.). Žalovaná podle názoru soudu postavila své závěry na velmi úzkém pojetí jednatelství. Soud měl za to, že z celkového kontextu zjištěných skutečností nelze dovozovat, že žalobce neplnil účel povoleného pobytu. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce pobývá v ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání již od roku 2008 a povolení mu správní orgány dokonce již jednou prodloužily. V těchto předešlých řízeních správní orgány detailněji nezkoumaly vztah mezi žalobcem a společností. Aniž by se změnily skutkové okolnosti, dospěly správní orgány v případě nynější žádosti žalobce o prodloužení dlouhodobého pobytu k opačnému závěru a žádost zamítly. Ostatní žalobní námitky krajský soud za důvodné nepovažoval.

9. Tento rozsudek nicméně Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 10 Azs 334/2017 - 38, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. NSS předně dospěl k závěru, že ve smyslu zákona o pobytu cizinců náleží pobytové oprávnění za účelem podnikání pouze členům statutárního orgánu obchodní společnosti, nikoliv jejím společníkům. Tento závěr podle NSS odpovídá také smyslu institutu povolení k dlouhodobému pobytu, které je nezbytně spojeno s osobní dlouhodobou přítomností na území ČR. Výkon práv a povinností společníka spočívá zejména v účasti na valné hromadě společnosti, která rozhoduje o zásadních záležitostech z hlediska fungování společnosti a stanoví dlouhodobé cíle společnosti (§ 187 obchodního zákoníku). Nejedná se však o každodenní rozhodovací činnost, která by vyžadovala dlouhodobou osobní přítomnost cizince na území. NSS tedy nesouhlasil s názorem soudu, že se žalovaná měla při posuzování žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu zabývat také účastí žalobce v pozici společníka obchodní společnosti, a konstatoval, že rozhodnutí žalované není z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. NSS se dále zabýval otázkou, zda žalobce skutečně vykonával činnost jednatele společnosti, a plnil tak podnikatelský účel svého pobytu. Uzavřel, že skutečnosti zmiňované žalobcem v průběhu správního řízení nesvědčí o tom, že by vykonával funkci jednatele. Doložením pracovní smlouvy a potvrzení o výši příjmů ze zaměstnání žalobce prokázal, že se společností má sjednán pracovní poměr na pozici dělník. Tomu také odpovídá žalobcův popis náplně práce pro společnost. NSS poznamenal, že pobyt za účelem podnikání nemůže sloužit cizinci, jehož působení ve společnosti spočívá pouze ve výkonu závislé činnosti na základě pracovní smlouvy. Jedná se o jiný účel pobytu na území - zaměstnání a podnikání není totéž. Na věci podle NSS nic nemůže změnit ani skutečnost, že v minulosti správní orgány žalobci již dlouhodobý pobyt za účelem podnikání prodloužily. NSS v této souvislosti podotkl, že v mezidobí, s účinností od 1. 1. 2011, se změnila, resp. zpřesnila, právní úprava pobytu za účelem podnikání v § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. NSS (ani krajský soud) navíc nezná obsah správních spisů a neví, z jakého skutkového stavu správní orgány vycházely. Zákon o pobytu cizinců z povahy věci nezakládá cizinci nárok na to, aby bylo jeho žádosti o prodloužení trvání povolení k dlouhodobému pobytu vždy vyhověno. NSS oba své závěry (otázku dlouhodobého pobytu za účelem podnikání v případech společníků obchodních společností a otázku faktického výkonu funkce jednatele) důkladně odůvodnil, přičemž soud v podrobnostech na tuto argumentaci odkazuje. Vysloveným právním názorem NSS je soud v dalším řízení vázán. Shodu s prvopisem potvrzuje B. K. 5 45 A 11/2016 10. Soud tedy přistoupil k novému projednání věci. Ve věci nařídil jednání, které se konalo v nepřítomnosti žalované (ta se omluvila a netrvala na odročení jednání). Žalobce setrval na svém stanovisku i na své žalobní argumentaci.

11. Pokud jde o první žalobní námitku, kterou žalobce brojí proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu a ohrazuje se proti závěru, že jeho účast ve společnosti je účelová (naopak tvrdí, že ve společnosti působí jako jednatel a společník), konstatuje soud, že odpovědi na tyto otázky již v úplnosti poskytl NSS, jehož závěry byly stručně rekapitulovány shora (bod 9 tohoto rozsudku). Jelikož těmito závěry je soud vázán, nezbývá mu, než se s nimi ztotožnit a odkázat na ně. Žalobní námitka proto není důvodná.

12. Jde-li o další žalobní námitky, setrvává soud na svých původních závěrech a pro úplnost je opakuje.

13. Co se týká žalobní námitky, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nezohlednila, že žalobci vzniklo dne 17. 6. 2013 živnostenské oprávnění, vyplývá ze správního spisu, že se tak sice stalo ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí (4. 9. 2013), avšak žalobce na tuto skutečnost ministerstvo upozornil až podáním ze dne 17. 3. 2014. Jde tak o novou skutečnost, k níž měla žalovaná povinnost přihlédnout pouze v případě, že ji účastník nemohl uplatnit dříve (§ 82 odst. 4 správního řádu; jde-li o aplikaci tohoto ustanovení na řízení podle zákona o pobytu cizinců, srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2016, č. j. 10 A 104/2016 – 21). Z uvedených dat je zjevné, že to žalobce mohl učinit ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí, které bylo vydáno až tři měsíce poté, co žalobce získal živnostenské oprávnění. V tomto ohledu nelze přisvědčit námitce žalobce, že žalovaná „nevyvinula dostatečnou snahu o důkladné zmapování činnosti žalobce“. Žalovaná totiž žádnou takovou povinnost neměla, stejně jako ji nemělo ani ministerstvo. Povinností žalované bylo rozhodnout o žalobcově žádosti na základě toho, co k žádosti přiložil a co v průběhu řízení vyšlo najevo, a to do okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí, kdy bylo řízení koncentrováno. Žalovaná proto nepochybila, jestliže k pozdě uplatněné skutečnosti, že si žalobce opatřil živnostenské oprávnění a požádal o změnu žádosti, nepřihlédla; lze jí vytknout toliko to, že v napadeném rozhodnutí neodůvodnila, proč tak neučinila. To však nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Tato námitka je tedy nedůvodná.

14. Pokud jde o námitku, že se žalovaná nezabývala tím, zda nebude napadené rozhodnutí přestavovat nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života cizince (§ 174a zákona o pobytu cizinců), konstatuje soud, že se touto otázkou zabývalo ministerstvo, a to na straně 4 prvostupňového rozhodnutí a stejně tak žalovaná na straně 6 napadeného rozhodnutí. V obou se obdobně uvádí, že v České republice nežijí žádní žalobcovi rodinní příslušníci a nebyly zjištěny majetkové ani společensko-kulturní vazby, které by žalobci bránily v návratu do jeho vlasti. Tyto skutečnosti mají oporu ve správním spise: sám žalobce do protokolu ze dne 28. 6. 2013 uvedl, že má na Ukrajině manželku a děti a několikrát do roka za nimi jezdí i na několik měsíců. Dále uvedl, že česky umí jen málo, většinou pracuje s krajany; s českými firmami nebo spolupracovníky jedná jen občas. Žádné další vazby ani závazky v České republice žalobce ani na přímý dotaz neuvedl. Soud uzavírá, že žalovaná se touto otázkou zabývala, její závěry jsou dostatečně přesvědčivé a mají oporu ve správním spise. Až v žalobě žalobce jako další důvod uvedl probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině, soud však konstatuje, že není zřejmé, jaký vliv by na posouzení žalobcovy Shodu s prvopisem potvrzuje B. K. 6 45 A 11/2016 žádosti měla tato skutečnost mít, a to zejména ve světle toho, že žalobcova rodina žije ve V. A. (V. V.) v Rachivském rajónu v Zakarpatské oblasti, kde žádný ozbrojený konflikt neprobíhá. Námitka je tedy nedůvodná.

15. Co se týče žalobní námitky, že žalovaná porušila § 2 odst. 4 správního řádu, neboť rozhodnutí je v rozporu s veřejným zájmem, konstatuje soud, že tato námitka je velmi obecná a chybí jakákoli její konkretizace. Proto není řádným žalobním bodem a soud se jí nezabýval.

16. Jde-li o žalobní námitku, že odvolací řízení v dané věci trvalo nepřiměřeně dlouho (žalobce podal odvolání dne 8. 10. 2013, napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 1. 2016), dává soud žalobci za pravdu, že dva a půl roku trvající odvolací řízení je svou délkou skutečně nestandardní. Tato vada řízení [spočívající v tom, že žalovaná rozhodnutí nevydala v zákonné lhůtě 60 dnů dle § 169 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců], však nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutím, a to tím spíše, jestliže žalobci v průběhu odvolacího řízení jeho délka zjevně nepřekážela, neboť se proti nečinnosti žalované nebránil způsoby, jež správní řád, resp. soudní řád správní nabízí. Tedy nepodal nadřízenému orgánu žalované žádost o opatření proti nečinnosti ani se proti nečinnosti nebránil ve správním soudnictví. Tato námitka je proto nedůvodná.

17. Při soudním jednání dne 17. 5. 2018 žalobce také odkázal na předchozí správní řízení, při kterém bylo žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za shodných skutkových okolností vyhověno; dovolává se tedy respektování shodné správní praxe. Tato námitka však byla uplatněna opožděně ve smyslu § 71 odst. 2 s. ř. s. Není proto povinností soudu se jí zabývat. Přesto však soud ve stručnosti poznamenává, že i kdyby tato námitka byla uplatněna včas, nebyla by důvodná. Soud totiž z předloženého správního spisu (ten obsahuje i veškeré listiny, které byly posuzovány při rozhodování v roce 2010) zjistil, že skutková zjištění, na základě kterých ministerstvo rozhodovalo poprvé o žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, nebyla shodná s těmi, na základě kterých ministerstvo a posléze žalovaný rozhodovali v posuzované věci. Až v druhém řízení byl totiž proveden výslech žalobce a správní orgány se zabývaly faktickou činností žalobce ve společnosti. Ta přitom nebyla, jak již vysvětlil NSS, posouzena jako činnost, která by svědčila faktickému výkonu funkce jednatele.

18. Vzhledem k tomu, že všechny uplatněné žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná naopak byla plně úspěšná. Netvrdila však, že jí vznikly náklady nad rámec její běžné úřední činnosti, a ani z obsahu soudního spisu takové náklady nevyplývají. Soud proto žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje B. K. 7 45 A 11/2016 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 17. května 2018 Mgr. Jitka Zavřelová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje B. K.