45 A 57/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph. D., ve věci žalobce J. D., bytem x, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 98, 280 02 Kolín III, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Sokolovská 855/225, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2015, č. j. 42000/005450/15/010/AK, sp. zn. OSVC/PR/143/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 20. 7. 2015 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Kolín ze dne 3. 4. 2015, č. j. 42004/006103/15/130/KS-R-88 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobci přeplatek na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále též jen „pojistné“) ve výši 160.342 Kč za rok 2013 nevznikl. Žalobce uvedl, že dne 28. 4. 2014 podal přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné (dále též jen „OSVČ“) za rok 2013, dle kterého činil rozdíl mezi pojistným a úhrnem záloh částku 163.413 Kč. Tuto částku následně uhradil. Poté požádal o vrácení přeplatku, neboť má za to, že nedoplatek na pojistném měl správně činit pouze částku 3.071 Kč. Jeho žádosti však nebylo vyhověno. Žalobce namítá, že vyměřovací základ pro pojistné by měl být shodný jako v případě daně z příjmů fyzických osob, při jejímž výpočtu je zohledněn rozdíl mezi účetním a faktickým ziskem v podobě odečtu daňové ztráty dle ustanovení § 34 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Při výběru pojistného by totiž neměly být postihovány příjmy, které nepředstavují faktický příjem. Předmětem podnikání žalobce je poskytování finančních služeb. Aby mohl docílit příjmů, musel nejprve vynaložit vlastní prostředky na poskytnutí půjček a úvěrů. V některých letech vložené prostředky převyšovaly příjmy a představovaly účetní ztrátu. V roce 2013 došlo ke zvýšené kumulaci inkasa pohledávek. Tyto příjmy však nepředstavují faktický zisk žalobce a žalobce se tak dostává do situace, kdy musí na pojistném odvádět částky, které nejsou jeho faktickým ziskem, což má pro něj likvidační charakter. Žalobce považuje stávající právní úpravu za diskriminační, neboť ustanovení § 5b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“), zakládá nerovné postavení pro plátce pojistného oproti plátcům daně z příjmů, neboť vyměřovací základy by měly být stejné. V tomto směru je dle žalobce napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí nesprávné. Žalobce navrhuje, aby případně soud přerušil řízení a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 5b odst. 1 a souvisejících ustanovení zákona o pojistném na sociální zabezpečení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že daňovým základem dle ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení se rozumí základ daně nebo dílčí základ daně stanovený podle § 7 zákona o daních z příjmů z příjmů ze samostatné výdělečné činnosti po úpravě podle § 5 a 23 zákona o daních z příjmů. O daňovou ztrátu podle § 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů se daňový základ nesnižuje. Z hlediska daně z příjmů není ztráta daňovým výdajem, ale položkou odečitatelnou od základu daně dle § 34 zákona o daních z příjmů. Při výpočtu pojistného ztrátu z podnikání z předchozích období od základu daně však odečíst nelze. Okresní správa sociálního zabezpečení Kolín tudíž postupovala v souladu s platnou právní úpravou a nepochybila, když žádosti o vrácení přeplatku na pojistném nevyhověla, neboť žalobci v souladu s ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení žádný přeplatek nevznikl. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 28. 4. 2014 přehled o příjmech a výdajích OSVČ za kalendářní rok 2013. V přehledu uvedl za dobu osmi měsíců výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti od května do prosince 2013 daňový základ ve výši 1.119.262 Kč, minimální vyměřovací základ 559.631 Kč, pojistné ve výši 163.413 Kč a rozdíl mezi pojistným a úhrnem záloh v téže výši. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce pojistné ve výši 163.413 Kč uhradil ve dvou splátkách dne 9. 5. 2014 a 26. 5. 2014. Žádostí podanou dne 3. 11. 2014 u Okresní správy sociálního zabezpečení Kolín žalobce požádal o vrácení částky 160.342 Kč s tím, že doplatek na pojistném měl správně činit pouze částku 3.071 Kč, neboť při stanovení daňového základu pro výpočet pojistného měla být stejně jako v případě daně z příjmů fyzických osob započtena ztráta z předchozích období, a daňový základ tak měl činit pouze 21.031 Kč. Obdobná žádost byla podána dne 2. 12. 2014 u žalované. Dopisem ze dne 4. 12. 2014 žalovaná žalobci sdělila, že z hlediska sociálního pojištění nelze ztrátu z podnikání z předchozího období od základu odečíst. Podáním ze dne 6. 3. 2015 žalobce požádal žalovanou, aby bylo o jeho nároku rozhodnuto, aby mohl případně využít další prostředky k uplatnění práva. Uvedl, že si je vědom, že stanovisko žalované vychází ze stávající právní úpravy, nicméně je přesvědčen, že právní úprava není správně nastavena a jeho nárok je oprávněný. Dne 3. 4. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění Okresní správa sociálního zabezpečení poukázala na ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení. Uvedla, že z hlediska sociálního pojištění nelze ztrátu z podnikání z předchozího období od základu odečíst, neboť ztráta není daňovým výdajem, ale položkou odečitatelnou od základu daně podle § 34 zákona o daních z příjmů. Žalobce se podáním ze dne 28. 4. 2015 proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, přičemž argumentoval obdobně jako v žalobě. Žalovaná o podaném odvolání rozhodla napadeným rozhodnutím. Dospěla k závěru, že Okresní správa sociálního zabezpečení Kolín postupovala v souladu s platnou právní úpravou, přičemž konstatovala, že námitky žalobce ke stávající právní úpravě a postavení plátců jí nepřísluší hodnotit. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podaná oprávněnou osobou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal; vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ve věci podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nenařizoval jednání, neboť účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas. Podle ustanovení § 5b odst. 1 věty první zákona o pojistném na sociální zabezpečení vyměřovacím základem OSVČ pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je částka, kterou si určí, ne však méně než 50 % daňového základu; daňovým základem se pro účely tohoto zákona rozumí základ daně nebo dílčí základ daně stanovený podle § 7 zákona o daních z příjmů z příjmů ze samostatné činnosti po úpravě podle § 5 a 23 zákona o daních z příjmů, pokud se dále nestanoví jinak. Podle poslední věty citovaného ustanovení o daňovou ztrátu podle § 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů se daňový základ nesnižuje. Podle ustanovení § 34 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů od základu daně lze odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v 5 zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje. Žalobce namítá, že vyměřovací základ pro pojistné by měl být stanoven shodně jako v případě daně z příjmů fyzických osob, a mělo by tedy být možné odečíst daňovou ztrátu od základu daně. Takový výklad však ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení neumožňuje. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že pro určení vyměřovacího základu je rozhodující výše základu daně nebo dílčího základu daně stanovená podle § 7 zákona o daních z příjmů upravená podle § 5 a 23 zákona o daních z příjmů. Daňová ztráta z minulých let není součástí základu daně stanoveného podle § 7 zákona o daních z příjmů, a neupravuje se o ni základ daně podle ustanovení § 5 zákona o daních z příjmů ani ustanovení § 23 zákona o daních z příjmů. Daňová ztráta se odečítá až od základu daně podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů, přičemž zákon o pojistném na sociální zabezpečení s účinností od 1. 1. 2012 pro odstranění možných pochybností v ustanovení § 5b odst. 1 poslední větě výslovně zakotvuje pravidlo, že daňová ztráta podle § 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů se při stanovení daňového základu pro účely pojistného za kalendářní rok nezohledňuje. V tomto směru tedy nelze napadenému rozhodnutí ničeho vytknout. Žalobce dále vznáší námitky proti ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a navrhuje, aby soud předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na jeho zrušení. Z ustanovení čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), a § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), vyplývá, že soud je stejně jako žalovaná vázán zákonem. Pouze v případě, že by soud dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Účastník řízení může předložení věci Ústavnímu soudu navrhnout, nicméně soud není návrhem účastníka vázán a není povinen mu vyhovět, pokud jeho názor nesdílí. Článek 95 odst. 2 Ústavy nezakládá veřejné subjektivní právo na předložení věci Ústavnímu soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 87/95, či ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. I. ÚS 176/97). V daném případě soud rozpor ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení s ústavním pořádkem, a tedy ani důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu, neshledal. Obdobně jako je tomu v případě daní, i v případě pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“), které je příjmem státního rozpočtu a slouží k zabezpečování funkcí a politik státu, má zákonodárce široké možnosti uvážení, jakým způsobem je upraví. Soudu, a to ani soudu ústavnímu, nepřísluší posuzovat racionalitu či vhodnost zvoleného řešení, neboť by tím nahrazoval úsudek demokraticky zvoleného zákonodárce. Ústavní soud zasáhne až tehdy, kdy by došlo k omezení vlastnického práva v intenzitě tzv. rdousícího efektu anebo k porušení principu rovnosti v jeho akcesorické nebo neakcesorické podobě (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08, či ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03). Pokud žalobce namítá, že by mělo být umožněno při stanovení vyměřovacího základu pro pojistné odečíst daňovou ztrátu, obdobně jako v případě daně z příjmů fyzických osob, pak je třeba předně konstatovat, že se jedná o dva svébytné systémy, a je na uvážení zákonodárce, jakým způsobem výběr daně z příjmů a pojistného upraví. Skutečnost, že při úpravě pojistného zákonodárce využívá odkazů na úpravu daně z příjmů fyzických osob, neznamená, že by nutně i v rámci tohoto systému musel převzít veškeré výhody, které poskytuje v rámci daní z příjmů fyzických osob. V odlišnosti pravidel pro výpočet pojistného a daně z příjmů fyzických osob tedy rozpor s ústavním pořádkem spatřovat nelze. Žalobce namítá, že odlišná úprava základu pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení oproti dani z příjmu, tedy nezohlednění daňové ztráty při stanovení vyměřovacího základu pro pojistné, je pro něho jako podnikatele likvidační, neboť musí odvádět pojistné z příjmů, které nejsou jeho faktickým ziskem. Žalobcem nastíněný popis jeho podnikatelských aktivit při poskytování půjček a úvěrů však tvrzenou likvidační povahu napadaného zákonného ustanovení nikterak neodůvodňuje, neboť úvěry nebo půjčky nejsou předmětem daně z příjmů fyzických osob dle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů, a proto se neprojeví ani v základu daně, ani daňové ztrátě. V konkrétním případě nelze také přehlédnout, že žalobce pojistné nejprve v plné výši uhradil, a teprve následně žádal o vrácení přeplatku. Nevyužil možnosti žádat o povolení splátek (§ 20a odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení), a případně též prominutí penále cestou odstranění tvrdosti zákona (§ 104ch zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších přepisů, a vyhláška MPSV č. 161/1998 Sb., o promíjení penále správami sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), což jsou instituty, které se pro případ individuální tíživé situace nabízí. Za těchto okolností nelze uzavřít, že by ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení bylo pro žalobce likvidační, a v kontextu daného případu tedy nelze dospět k závěru o jeho rdousícím působení. Žalobce dále namítá, že ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení je diskriminační, neboť zakládá nerovnost mezi poplatníky daně z příjmů fyzických osob a plátci pojistného. Odlišnost při výpočtu pojistného a daně z příjmů fyzických osob nelze chápat jako diskriminační v tom směru, že by určité subjekty byly nedůvodně upřednostňovány či naopak znevýhodňovány na úkor jiných. Jak zdůraznil Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, „ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.“ Jak již bylo uvedeno výše, daň z příjmů fyzických osob a pojistné jsou dva odlišné systémy, a to nejen formálně, ale i svojí podstatou, neboť zatímco důchodové pojištění je systém pojistný, který zakládá nárok na dávky, je systém daňový postaven na povinnosti odvést peněžité plnění státu bez jakéhokoli nároku; rozdílná právní úprava základu pro jejich výpočet tedy nepředstavuje nerovné zacházení se subjekty nacházejícími se ve stejné či srovnatelné situaci. Poplatníci pojistného a poplatníci daně z příjmů fyzických osob navíc ani nepředstavují oddělené skupiny, naopak typicky bude tatáž osoba současně poplatníkem daně z příjmů fyzických osob i pojistného. Rozdíly v právní úpravě vyměřovacího základu pojistného oproti dani z příjmů fyzických osob nelze považovat za protiprávní diskriminaci poplatníků pojistného. S ohledem na výše uvedené soud neshledal důvodnými námitky týkající se likvidačního a diskriminačního charakteru ustanovení § 5b odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a nedospěl k závěru o rozporu tohoto ustanovení s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto mu nárok na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému dle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. ledna 2017 Mgr. Jitka Zavřelová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost: Božena Kouřimová