46 A 3/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Lenkou Oulíkovou ve věci žalobce: S. T. T., narozen dne X státní příslušník Republiky Uzbekistán zastoupený advokátem Mgr. Václavem Slukou sídlem Hartigova 1715/128, Praha 3 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2026, č. j. CPR-12570-3/ČJ-2026-930310- V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 2. 2026, č. j. KRPS-43273-21/ČJ-2026-010023-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále „doba vyhoštění“) na 1 rok. K vycestování byla žalobci podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 2. Ze správního spisu vyplývá, že dne 15. 2. 2026 byl žalobce zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, protože hlídka Policie ČR při pobytové kontrole na stavbě v obci Lotouš zjistila, že žalobce nedisponuje platným pobytovým oprávněním. V cestovním pasu Republiky Uzbekistán měl vylepeno pouze vízum vydané Slovenskou republikou platné do 4. 10. 2025.

3. S žalobcem bylo téhož dne zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění. Žalobce požádal o tlumočníka do uzbečtiny. Z úředního záznamu z téhož dne vyplývá, že se správní orgán I. stupně pokusil zajistit tlumočníka zapsaného v seznamu soudních tlumočníků, ti však neměli volný termín odpovídající potřebám řízení, nebo by jejich účast byla spojena s nepřiměřenými náklady s ohledem na vzdálenost jejich sídla či bydliště od místa provedení úkonu. S ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení a žalobcovo právo na tlumočení správní orgán I. stupně podle § 26 zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích (dále „zákon o soudních tlumočnících“), ustanovil tlumočníkem B. Ch., někdejšího občana Uzbekistánu, který v České republice žije od roku 2007 a je správnímu orgánu I. stupně znám z tlumočení v jiném (konkrétně označeném) správním řízení. Správní orgán I. stupně neměl vzhledem k předchozí spolupráci pochyby o jeho odborné kvalifikaci, jazykové způsobilosti, ani schopnosti řádně a nestranně tlumočit. Tlumočník byl poučen o svých právech a povinnostech, včetně trestněprávních následků nesprávného, hrubě zkresleného nebo neúplného tlumočení, a složil slib podle § 7 odst. 2 zákona o soudních tlumočnících, jímž se zavázal, že bude při tlumočnické činnosti dodržovat právní předpisy, že bude tlumočnickou činnost vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nezávisle a nestranně a že bude zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se v souvislosti se svou činností dozvěděl.

4. V přítomnosti tohoto tlumočníka byl žalobce vyslechnut. Na počátku výslechu žalobce vyslovil souhlas s tím, aby mu tlumočil právě tento tlumočník. Následně vypověděl, že 23. 7. 2025 přicestoval letecky do Bratislavy, kde jej vyzvedl zástupce společnosti, pro niž měl pracovat, a odvezl jej do Košic, kde pracoval ve stavebnictví až do prosince téhož roku. S příchodem zimy práce nebyla, a tak žalobce 4. 1. 2026 odcestoval do České republiky, kde si našel práci i ubytování. Nocoval v buňce na stavbě, na níž pracoval. Byl si vědom, že od 5. 10. 2025 pobývá v schengenském prostoru neoprávněně. Doufal, že si obstará pobytovou kartu, žádné kroky však nepodnikl, pouze se o celé věci radil s přáteli. Je zdráv, nebere žádné léky. V Uzbekistánu žije žalobcova manželka a tři děti, žalobcova matka a sourozenci. Na území České republiky ani jiného členského státu Evropské unie nemá žádnou rodinu, ani osobu, vůči níž by měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči. V České republice nenavázal žádné vazby, nemá zde žádné závazky. Není mu známa žádná překážka, pro kterou by nemohl opustit území České republiky a vrátit se do Uzbekistánu. O azyl v žádném členském státě Evropské unie nežádal. Na vycestování má prostředky, pomohou mu přátelé. Vyhoštění by nezasáhlo do jeho soukromého či rodinného života. K dotazům správního orgánu I. stupně žalobce vyloučil, že by mu v domovské zemi cokoli hrozilo. Není tam ohrožen na životě, má zaručeno právo na osobní bezpečnost a na účinnou právní ochranu. Ke své výpovědi nechtěl nad rámec odpovědí na dotazy správního orgánu I. stupně nic doplnit. Žalobce vyjádřil souhlas s obsahem protokolu o výslechu, který na každé straně potvrdil svým podpisem; doplnění nežádal. Součástí spisu je kopie žalobcova cestovního dokladu s vízem Slovenské republiky platným do 4. 10. 2025. Žalobce byl v přítomnosti tlumočníka poučen o právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim, čehož nevyužil.

5. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba vyhoštění v trvání 1 roku. Správní orgán I. stupně konstatoval, že pokud jsou naplněny zákonné podmínky pro správní vyhoštění, musí o správním vyhoštění rozhodnout. Z podkladů vyplynulo, že žalobce minimálně v období od 5. 10. 2025 (kdy byl povinen opustit území po skončení platnosti víza) do 15. 2. 2026 (kdy byl zajištěn policejní hlídkou) pobýval na území schengenského prostoru neoprávněně, čímž vědomě porušoval právní předpisy. Žalobce netvrdil a v řízení ani nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by způsobily nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobci ve vycestování nic nebrání, je zdráv a schopný se o sebe postarat, neuvedl žádné podstatné vazby v České republice a na vycestování má prostředky. Žalobce výslovně vyloučil, že by mu v případě návratu do Uzbekistánu cokoli hrozilo, žalovaná proto nevyžadovala závazné stanovisko [§ 120a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců] a uzavřela, že žalobcovo vycestování je možné. Je ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří dodržují právní předpisy. Doba vyhoštění v trvání 1 roku odpovídá délce žalobcova nelegálního pobytu. Žalovaná vzala též v úvahu, že jde o první porušení právních předpisů a že k ukončení protiprávního jednání nedošlo z vůle žalobce. Doba k vycestování byla stanovena na 30 dní, protože žalobce má platný cestovní doklad, ve vycestování mu nic nebrání a nemá zde žádné rodinné vazby ani závazky.

6. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání, v němž namítl, že výslechu nebyl přítomen soudní tlumočník do uzbečtiny. Odvolání následně doplnil v tom směru, že se mu doba vyhoštění zdá příliš dlouhá, nepřiměřená závažnosti porušení předpisů, jehož se dopustil, a šikanózní. Za přiměřenou by považoval dobu půl roku. Dále žalobce požádal o prodloužení lhůty k vycestování na dvojnásobek, protože ve stanovené lhůtě si peníze na cestu domů nedokáže sehnat. Konečně žalobce zmínil, že když byl v Polsku nebo na Slovensku, nebylo mu coby muslimovi umožněno se pětkrát denně modlit.

7. Žalovaná v napadeném rozhodnutí odvolacím námitkám nepřisvědčila. Předně neshledala, že by byl žalobce zkrácen ve svém právu na tlumočníka. Správnímu orgánu I. stupně se nepodařilo zajistit soudního tlumočníka do uzbečtiny, obstaral tedy v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti jiného tlumočníka do tohoto jazyka, k jehož osobě žalobce neměl žádné výhrady a nenamítal nic proti tomu, aby tlumočil výslech. Z žalobcových odpovědí je zřejmé, že tlumočení rozuměl, protože na kladené dotazy odpovídal řádně a přiléhavě. Poté uvedl, že všemu rozuměl, a nežádal žádné změny ani doplnění. Jeho ústavní právo na tlumočníka porušeno nebylo. Rozhodnutí také není nepřiměřené, jak přesvědčivě vysvětlil správní orgán I. stupně. Do žalobcova života vyhoštění zasáhne, jde však o zákonem předpokládaný důsledek zjištěného protiprávního jednání. Nebyly zjištěny žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by u žalobce došlo vydáním rozhodnutí k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života. Nepřiměřené není ani přijaté opatření v podobě doby vyhoštění na 1 rok. I zde se žalovaná ztotožnila s argumentací správního orgánu I. stupně a připomněla, že zákon umožňuje stanovit dobu vyhoštění až na 5 let. Správní orgán I. stupně vážil individuální okolnosti žalobcova případu, přičemž zásadní je především žalobcův vědomý neoprávněný pobyt na území. Bylo přitom zohledněno, že se jednalo o první zjištěné porušení právních předpisů a žalobce se správními orgány spolupracoval. Skutečnost, že se žalobce nemohl v Polsku či na Slovensku modlit, není pro věc relevantní. Jde-li o délku doby vycestování, i zde se žalovaná ztotožnila s argumentací správního orgánu I. stupně a připomněla, že doba 30 dnů byla dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena v maximální přípustné délce. Navíc začne běžet až od právní moci napadeného rozhodnutí, a tudíž má žalobce ve skutečnosti k dispozici delší časový úsek, který je k zařízení organizačních záležitostí dostačující. Pokud by žalobce nemohl využít žádný z komerčních spojů do Uzbekistánu nebo neměl dostatečné prostředky, může požádat Ministerstvo vnitra o zprostředkování návratu do země původu podle § 123a zákona o pobytu cizinců. Obsah podání účastníků 8. Žalobce v žalobě namítá, že tlumočníkovi, který byl přítomen úkonům správního řízení, téměř nic nerozuměl. Prostřednictvím svého zástupce zjistil, že nejde o soudního tlumočníka. Má za to, že nelze přihlížet k úkonům, které proběhly bez soudního tlumočníka. Tvrdí, že už v řízení v prvním stupni uváděl všechny okolnosti, které později namítal i v odvolání. Není mu jasné, proč je tlumočník takto špatně přetlumočil. Žádal, aby bylo nařízeno jednání a ustanoven soudní tlumočník z uzbeckého jazyka.

9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně, která mají oporu v obsahu správního spisu, v nichž se správní orgány obou stupňů k žalobní námitce vyjádřily. Žalovaná má za to, že postupovala v souladu se zákonem. Navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Splnění procesních podmínek 10. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, ve lhůtě podle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a má všechny požadované formální náležitosti. Soud ji tedy věcně projednal. Jednání 11. K projednání věci nařídil soud jednání, které se konalo dne 30. 6. 2026 za přítomnosti ustanoveného soudního tlumočníka zapsaného do seznamu tlumočníků a překladatelů. Zástupce žalobce a žalovaná se z účasti na jednání omluvili, o odročení jednání nežádali. Žalobce byl k jednání řádně předvolán předvoláním doručeným dle § 42 odst. 2 s. ř. s. zástupci dne 18. 6. 2026, které platilo i pro žalobce, neboť nebylo třeba, aby žalobce při jednání osobně vykonal nezastupitelný úkon (žalobce nenavrhl důkaz svým výslechem a soud neshledal důvod pro jeho provedení). Soud si je vědom nejednotné judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) v otázce, zda je třeba samostatně doručit předvolání i zastoupenému účastníkovi, nebo postačí doručit předvolání zástupci, nemá-li zastoupený účastník při jednání osobně vykonat nezastupitelný úkon (viz usnesení NSS ze dne 20. 4. 2026, č. j. 8 Afs 195/2025-40), za správnou však považuje druhou uvedenou linii judikatury. I z podání zástupce žalobce ze dne 29. 6. 2026 vyplývá, že v souladu s předvoláním žalobce o konání jednání informoval. Žalobce se však k jednání nedostavil, nesdělil soudu důvody, které by mu v tom bránily, a nepožádal o odročení. Za této situace soud věc projednal v nepřítomnosti řádně předvolaných účastníků podle § 49 odst. 3 s. ř. s.

12. Dokazování soud neprováděl. Účastníci žádné důkazy nenavrhli a pro posouzení věci byl dostatečný obsah správního spisu, jímž se zásadně nedokazuje. Posouzení věci soudem 13. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V řízení nevyvstaly žádné mimořádné okolnosti, které by podle ústavního pořádku, mezinárodního práva či práva Evropské unie vyžadovaly výjimečné prolomení citovaného zákonného pravidla a vedly soud k přihlédnutí k pozdějším změnám skutkového stavu [srov. rozsudky NSS ze dne 9. 9. 2020, č. j. 6 Afs 176/2019-31, body 20 až 24, a ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022-24, č. 4344/2022 Sb. NSS]. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

14. Soud úvodem s ohledem na obecnost žalobní argumentace připomíná, že kvalita žaloby a míra precizace žalobních bodů předurčuje obsah rozhodnutí soudu, neboť soud není povinen ani oprávněn za žalobce spekulativně domýšlet chybějící argumenty. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (srov. závěry rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS).

15. Žalobci bylo uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

16. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce pobýval na území členského státu Evropské unie a České republiky neoprávněně. Žalobce nijak nezpochybňuje závěr správních orgánů, že v období od 5. 10. 2025 do 15. 2. 2026 nedisponoval žádným platným pobytovým oprávněním, na jehož základě by byl jeho pobyt na území Slovenské republiky a České republiky legální. Soud proto tyto závěry, jež mají oporu v obsahu správního spisu, nepřezkoumával a při přezkumu napadeného rozhodnutí z nich vycházel.

17. Žalobce namítá, že tlumočníkovi, kterého opatřil správní orgán I. stupně, skutečně nerozuměl, resp. mu skoro vůbec nic nerozuměl, a že již při výslechu v řízení v I. stupni uvedl okolnosti, které později uvedl v odvolání, ale tlumočník je nepřetlumočil. To žalobce přikládá tomu, že nejde o soudního tlumočníka. Má za to, že k úkonům, které proběhly za přítomnosti tohoto tlumočníka, nelze přihlížet.

18. Podle § 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

19. Článek 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod dopadá i na správní řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007-84, č. 2539/2012 Sb. NSS). Má svůj odraz v § 16 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“).

20. Podle § 16 odst. 3 správního řádu každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak.

21. V nyní posuzované věci žalobce při zahájení řízení sdělil, že neovládá český jazyk a žádá o tlumočníka do uzbečtiny. Bylo tedy povinností správního orgánu obstarat tlumočníka.

22. Postup pro výběr tlumočníka upravuje zákon o soudních tlumočnících.

23. Podle § 25 věty první zákona o soudních tlumočnících orgán veřejné moci ustanoví, nebrání-li tomu okolnosti, tlumočníka se sídlem nebo kontaktní adresou v obvodu krajského soudu, v němž má orgán veřejné moci sídlo nebo pracoviště; při výběru tlumočníka orgán veřejné moci přihlédne také k zapsané specializaci.

24. Podle § 26 odst. 1 zákona o soudních tlumočnících může orgán veřejné moci výjimečně ustanovit k provedení tlumočnického úkonu i jinou osobu, která není zapsána do seznamu tlumočníků a překladatelů pro daný jazyk, má potřebné odborné znalosti pro to, aby provedla tlumočnický úkon, a vyslovila se svým ustanovením souhlas, pokud pro daný jazyk není zapsán žádný tlumočník, nebo žádný tlumočník zapsaný v seznamu tlumočníků a překladatelů nemůže tlumočnický úkon provést, nebo by provedení tlumočnického úkonu tlumočníkem zapsaným do seznamu tlumočníků a překladatelů bylo spojeno s nepřiměřenými náklady nebo obtížemi.

25. Podle § 26 odst. 2, 3 a 5 zákona o soudních tlumočnících orgán veřejné moci poučí osobu [vykonávající jednorázově tlumočnickou činnost] o významu tlumočnického úkonu z hlediska obecného zájmu a o následcích křivého tlumočení. Osoba [vykonávající jednorázově tlumočnickou činnost] složí do rukou orgánu, který ji ustanovil, slib podle § 7 odst. 2 nebo 3 tohoto zákona. Před složením slibu nesmí provést tlumočnický úkon. O složení slibu vyhotoví orgán veřejné moci zápis. Pro účely jednorázového provedení tlumočnického úkonu se na osobu [vykonávající jednorázově tlumočnickou činnost] hledí, jako by byla tlumočníkem.

26. Správní orgán má tedy zásadně nejprve kontaktovat soudního tlumočníka se sídlem nebo kontaktní adresou v obvodu krajského soudu, v němž má sídlo (§ 25 zákon o soudních tlumočnících). Za podmínek § 26 odst. 1 zákona o soudních tlumočnících lze ustanovit tlumočníkem osobu, která není zapsána do seznamu tlumočníků a překladatelů pro daný jazyk. Pro účely jednorázového provedení tlumočnického úkonu se pak na takovou osobu hledí, jako by byla tlumočníkem. Zákonodárce zde zohlednil požadavky na rychlost a hospodárnost řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 637/24, či bod 9 rozsudku NSS ze dne 9. 12. 2020, č. j. 10 Azs 341/2020-28, jehož závěry sice byly vysloveny k § 24 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinnému do 31. 12. 2020, jsou však použitelné i ve vztahu k obsahově obdobnému § 26 zákona o soudních tlumočnících).

27. Samotná skutečnost, že osoba, která provedla tlumočnický úkon, není zapsaná v seznamu tlumočníků a překladatelů, tedy není sama o sobě důvodem, pro který by se nemělo k úkonům správního řízení přihlížet.

28. Postup podle § 26 zákona o soudních tlumočnících by měl správní orgán zdůvodnit (viz rozsudky NSS ze dne 2. 11. 2016, č. j. 8 Azs 115/2016-37, a ze dne 9. 12. 2020, č. j. 10 Azs 341/2020-28). To správní orgán I. stupně učinil v úředním záznamu, který je součástí správního spisu. Z něj vyplývá, že správní orgán I. stupně sídlící v Kladně se pokusil kontaktovat tlumočníky zapsané v seznamu soudních tlumočníků a soudních překladatelů, ale potřebám správního řízení žádný nevyhovoval, neboť soudní tlumočníci buď nemohli přijet v potřebném čase, nebo by jejich účast byla s ohledem na vzdálenost jejich sídla či bydliště spojena s nepřiměřenými náklady.

29. Žalobce v žalobě nenamítal, že nebyly naplněny důvody pro postup dle § 26 odst. 1 zákona o soudních tlumočnících, resp. že tento postup nebyl dostatečně zdůvodněn. Soud tak pouze pro úplnost dodává, že byť NSS v minulosti naznačil, že je vhodné, aby správní orgán jmenovitě uvedl, které tlumočníky se pokusil kontaktovat (srov. citovaný rozsudek č. j. 10 Azs 341/2020-28, bod 10), v dané věci lze odůvodnění považovat za dostačující. Oproti věci řešené NSS v uvedeném rozsudku (jednalo se o tlumočníka do ruštiny v sídle správního orgánu v hlavním městě Praze) jde o tlumočníka do uzbečtiny, tedy poměrně málo rozšířeného jazyka. Soudu je z vlastní činnosti (z tohoto soudního řízení, v němž bylo rovněž třeba obstarat k jednání tlumočníka do uzbečtiny) známo, že v obvodu Krajského soudu v Praze nemá sídlo žádný takový tlumočník, do seznamu tlumočníků jsou pro uzbecký jazyk zapsáni pouze dva soudní tlumočníci se sídlem v Praze. Nadto i z citované judikatury plyne, že případné formální nedostatky v tomto směru nemohou představovat vadu, která by sama o sobě měla vliv na zákonnost rozhodnutí.

30. B. Ch. byl ustanoven usnesením, byl poučen o svých povinnostech a trestněprávních následcích jejich porušení a složil slib podle § 7 odst. 2 zákona o soudních tlumočnících. Pokud jde o otázku, zda měl k provedení tlumočnického úkonu potřebné odborné znalosti, správní orgán I. stupně vyšel ze své předchozí zkušenosti s tímto tlumočníkem a uvedl konkrétní správní řízení, v němž své schopnosti v minulosti prokázal. Jak bude dále rozvedeno, ani následně nevyvstaly žádné skutečnosti, jež by vyvolaly pochybnosti o odborných znalostech tlumočníka. Zákonné podmínky pro ustanovení osoby jednorázově vykonávající tlumočnickou činnost tak byly splněny a hledí se na ni, jako by byla tlumočníkem (§ 26 odst. 5 zákona o soudních tlumočnících).

31. Z judikatury Ústavního soudu i NSS vyplývá, že podstatné je, zda bylo materiálně naplněno právo účastníka řízení na tlumočníka, ať bylo tlumočeno tlumočníkem zapsaným v seznamu, nebo osobou vykonávající tlumočnickou činnost jednorázově. Tedy zda bylo tlumočení do té míry kvalitní, aby účastník řízení porozuměl a mohl efektivně vykonávat svá procesní práva, nebo – pokud kvalitní nebylo – zda mohlo ovlivnit obsah výpovědi a možnost účastníka hájit v řízení svá práva (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 4. 2021, č. j. 5 Azs 380/2020-30, body 18-20, a č. j. 10 Azs 341/2020-28).

32. Ze správního spisu je patrné, že žalobce si zvolil jazyk, do něhož má být tlumočeno, vyslovil souhlas s tím, aby mu tlumočil přítomný B. Ch. a v průběhu výslechu ani poté žádnou nespokojenost s kvalitou tlumočení neprojevil, ani nežádal opravu či doplnění protokolu, který podepsal. V průběhu řízení před správním orgánem I. stupně nenastaly žádné okolnosti, jež by vyvolávaly pochybnost o kvalitě tlumočení. Z protokolu o žalobcově výslechu nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že žalobce nerozuměl tlumočení. Žalobce adekvátně reagoval na otázky položené správním orgánem I. stupně a odpovídal smysluplně a k věci. V pasážích, kde líčí vlastní příběh, se spontánně rozpovídal. Jeho výpověď též korespondovala s listinnými podklady ve správním spisu (např. údaji v cestovním dokladu, pokud jde o způsob a datum příjezdu do Slovenské republiky, zjištěním při pobytové kontrole zachyceným v úředním záznamu, pokud jde o vykonávanou práci a zajištěné ubytování ve stavební buňce). Ve výpovědi nejsou ani žádné rozpory.

33. První námitka vůči osobě tlumočníka zazněla až v odvolání a byla ryze formální – žalobce namítl, že nešlo o soudního tlumočníka. Na žádné problémy s porozuměním však v odvolacím řízení nepoukázal. Žalobce zastoupený advokátem ani v doplnění odvolání netvrdil, že by činnost tlumočníka byla neodborná a konkrétně v čem, nebo že by se jeho vyjádření v určité části lišilo od toho, co je uvedeno v protokolu, nebo že by některé konkrétní okolnosti, které při výslechu uvedl, nebyly přeloženy. S tvrzením o tom, že tlumočení nerozuměl a bylo neúplné, přišel žalobce až v žalobě. Samotná skutečnost, že žalobce nedostatky tlumočení namítl s takovým časovým odstupem, ačkoli netvrdí a ani ze správního spisu nevyplývá, že mu něco bránilo v tom je uplatnit dříve, snižuje věrohodnost této námitky a vyvolává podezření, že je uplatněna účelově (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008-66). Podstatnější je, že žalobce ani v žalobě neoznačil žádná konkrétní chybně přetlumočená místa, kdy mělo při výslechu dojít k nedorozumění nebo nepřeložení určitých zásadních pasáží žalobcovy výpovědi v důsledku vadného tlumočení. Takto obecné námitky stran údajně nekvalitního tlumočení nemohou uspět. To platí tím spíše v situaci, kdy ze správního spisu, především z protokolu o žalobcově výslechu, nevyplývá nic, co by nasvědčovalo, že žalobce tlumočníkovi nerozuměl. Jak bylo výše uvedeno, z protokolu je patrné, že žalobce logicky reagoval na položené otázky. Z protokolu není patrné, že by došlo k jakémukoli nedorozumění. Žalobcovo obecné tvrzení o tom, že tlumočníkovi skoro vůbec nic nerozuměl, je tak v rozporu s obsahem správního spisu a soud je hodnotí jako nevěrohodné a účelové. Lze dodat, že věrohodnost žalobcova obecného tvrzení, že tlumočník tlumočil špatně, neboť žalobce již v řízení v prvním stupni namítl veškeré skutečnosti, které později namítl v odvolání, snižuje i skutečnost, že žalobce v odvolání vyjádřil především obecný nesouhlas s délkou doby vyhoštění a lhůtou pro vycestování, které byly stanoveny až v prvostupňovém rozhodnutí.

34. Soud nadto uvádí, že i pokud by tlumočení před správním orgánem I. stupně skutečně bylo vadné či neúplné, což soud v reakci na zcela obecnou argumentaci žalobce neshledal, nemohlo by se jednat o vadu, která by měla vliv na zákonnost. Případné nedostatky byly zhojeny dalším průběhem správního řízení. Žalobce mohl uvést veškeré skutečnosti, které podle jeho tvrzení měly v průběhu řízení v prvním stupni vlivem tvrzeného vadného tlumočení zapadnout, v odvolání, případně v žalobě. Žalobce v odvolacím řízení nad rámec nesouhlasu s délkou vyhoštění a lhůtou pro vycestování doplnil, že když byl v Polsku nebo na Slovensku, nebylo mu coby muslimovi umožněno se pětkrát denně modlit. Žalovaná se se všemi odvolacími námitkami zabývala a neshledala je důvodnými. Proti závěrům žalované žalobce v žalobě věcně nebrojí.

35. Soud tak pouze na okraj ve stručnosti poznamenává, že závěrům žalované nemá co vytknout. Soud souhlasí s žalovanou, že otázka, zda žalobci coby muslimovi bylo v Polsku nebo na Slovensku umožněno se pětkrát denně modlit, není pro rozhodnutí o vyhoštění relevantní. V dané věci není pochyb, že byla naplněna hypotéza § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tedy že žalobce pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobce ve správním ani v soudním řízení netvrdil a nedokládal žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na nepřiměřenost dopadů vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Naopak při svém výslechu ve správním řízení uvedl okolnosti, které svědčily ve prospěch opačného závěru (do Evropské unie přicestoval v červenci 2025, není zde tedy dlouho, nemá zde žádné rodinné vazby, naopak jeho děti, manželka, matka a sourozenci žijí v Uzbekistánu, je zdravý, má se v Uzbekistánu za kým vrátit a nic mu tam nehrozí, jak sám potvrdil). Při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života může správní orgán zpravidla vycházet jen ze skutečností uvedených cizincem, neboť sám o nich nemá přehled a nemůže dál, než kam jej účastník pustí. V řízení nebyla zjištěna žádná překážka, která by měla žalobci ve vycestování bránit. Byly tedy splněny podmínky pro rozhodnutí o vyhoštění a správní orgány byly povinny správní vyhoštění uložit. Stanovení doby vyhoštění je výsledkem správního uvážení, které podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Soud může pouze zkoumat, zda posouzení nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno. Správní orgány v tomto případě respektovaly zákonné rozpětí, stanovily dobu zákazu vstupu na 1 rok, tedy v dolní části zákonného rozpětí, což dostatečně zdůvodnily povahou a délkou trvání porušení právních předpisů (žalobce vědomě po skončení platnosti víza na území České republiky a předtím Slovenské republiky neoprávněně pobýval několik měsíců, vykonával pracovní činnosti bez potřebného povolení a k ukončení jeho neoprávněného pobytu došlo proto, že jej kontrolovala policie). Uloženou dobu zákazu vstupu za zjištěných okolností soud neshledává nijak excesivní či svévolnou. Lhůta k vycestování pak byla stanovena v souladu s § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v maximální délce 30 dnů, jak poukázala žalovaná v napadeném rozhodnutí. K argumentu žalobce v doplnění odvolání, že si v této lhůtě není schopen zajistit finanční prostředky pro vycestování, žalovaná přiléhavě upozornila na možnost požádat o úhradu nákladů spojených s dobrovolným návratem podle § 123a zákona o pobytu cizinců.

36. Jak bylo výše uvedeno, žalobce měl příležitost v odvolání a případně i v žalobě uvést všechny skutečnosti, které podle jeho tvrzení měly v průběhu řízení v prvním stupni vlivem tvrzeného vadného tlumočení zapadnout, a uplatnit veškeré argumenty, které by mohly být způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Žádné konkrétní relevantní okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci, však neuvedl.

37. Soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobní bod směřující vůči osobě tlumočníka a kvalitě tlumočení není důvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 38. Jelikož soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v tomto soudním řízení nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. června 2026 Lenka Oulíková v. r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.