46 A 63/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., nar. x, bytem x, zastoupeného JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem Hybernská 20, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2015, č. j. 050821/2015/KUSK, o dodatečné povolení stavby, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí vydané dne 18. 8. 2014 Městským úřadem Černošice (dále jen „stavební úřad“) pod č. j.: MUCE 45590/2014 OSU. Tímto rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení stavby mobilního domu na pozemku parc. č. x v k. ú. Ch. (dále jen „mobilní dům“). Žalobce uvedl, že je oprávněným uživatelem pozemku č. parc. x v k. ú. Ch., jehož vlastníkem je J. M. ml. Součástí pozemku je zahrada, na kterou umístil mobilní dům plnící funkci bydlení. Řídil se přitom poučením prodejce, že se jedná o věc, která nevyžaduje stavební řízení, neboť není pevně spojená se zemí základem. Namítl, že správní orgány se v rozhodnutích nevypořádaly s principem legitimního očekávání, který lze na uvedený případ aplikovat. Uvedl, že tvrzeni žalovaného, že žalobce si v okamžiku umístění mobilního domu musel být vědom, že zastavitelnost předmětného pozemku není v zájmu obce ani orgánu ochrany přírody, spolu s odkazem na fotodokumentaci o terénních úpravách prováděných na pozemku žalobcem mezi lety 2011 až 2013 v rozporu se statutem území, nekorespondují s vyjádřením stavebního úřadu Černošice z 9. 4. 2013, kde stavební úřad vyvrací tvrzení správy CHKO o nepovolených stavebních úpravách, ale především se zřízením plynové přípojky k předmětnému pozemku za správní poplatek 20.000,- Kč (stavební povoleni odboru výstavby MÚ v Berouně z 28. 6. 1999 pod č. j. Výst. 1589/99-Čp, kolaudační rozhodnutí č. j. Výst. 3265/2001-Čp z 10. 10. 2001), jejíž užívání naopak zakládá předpoklad jisté formy zastavění pozemku a právo žalobce k odběru plynu pro plynové spotřebiče primárně za účelem vytápění. Vzhledem k tomu, že klasická výstavba zasahující do pozemku terénními úpravami není s ohledem na ochranu přírody možná, představuje mobilní dům jediné východisko, které formálně nezpůsobuje žádné zásahy do přírodního terénu. Žalovaný i stavební úřad měly dle žalobce při rozhodování o dodatečném povolení předmětné stavby zohlednit nejen jeho shora uvedené legitimní očekávání, ale rovněž se v dotčených rozhodnutích zabývat konkrétními skutečnostmi, kterými předmětný mobilní dům narušuje ochranu přírody. Konečně namítl, že žalovaný jej v napadeném rozhodnutí označuje za vlastníka pozemku, ač jím nikdy nebyl. Proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že vyjádření stavebního úřadu v Černošicích ze dne 9. 4. 2013 se tedy netýkalo stavby mobilního domu, která byla posuzována v tomto řízení, ale jiných staveb a změn na předmětném pozemku Ch. (oplocení pozemku a bouda na nářadí na pozemku č. parc. PK v k. ú. Ch., změna využití území na zahradu a zahradní sklípek na pozemku parc. č. x, opěrná zeď, zpevněná plocha sjezdu z komunikace pozemku č. parc. x). K otázce legitimního očekávání žalobce uvedl, že se v napadeném rozhodnutí touto otázkou zabýval a dodal, že stavební úřad není oprávněn v rámci jemu svěřených kompetencí zabývat se případnou újmou související s přivedením plynu na pozemek ve výši 20 000 Kč, dále se domníval, že žalobce nemohl být plátcem této částky, protože plynofikace probíhala v letech 1999 až 2001, kdy nebyl vlastníkem pozemku, a poukázal na to, že plynofikace území proběhla v souladu s územním plánem, neboť v ploše „krajinná zóna s převažující přírodní funkcí“ je přípustná výstavba liniových staveb, ovšem z této plynofikace nelze dovozovat možnou zástavbu sousedních pozemků, u kterých to územní plán vysloveně zakazuje. Dále uvedl, že považoval za správný postup stavebního úřadu, který žádost o dodatečné povolení stavby zamítl podle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a stavbu dodatečně nepovolil, protože stavba plnící funkci bydlení (mobilhaus) byla na pozemku umístěna v rozporu s územním plánem obce Ch., který neumožňuje na pozemku parc. č. x k. ú. Ch. umístit stavbu určenou pro pobývání. Dle platného územního plánu se pozemek nachází v ploše „krajinná zóna s převažující přírodní funkcí“, s přípustným využitím pro rekreační nepobytové účely nenarušující a nepoškozující přírodní hodnoty území. Umístění mobilního domu, který je určen k pobývání, není slučitelné s přírodní funkcí daného území. Také připomněl, že pozemek parc. č. x se zároveň nachází v prostoru regionálního biokoridoru č. 11 86, a požívá tak zvýšené ochrany. Rovněž uvedl, že zohlednil, že pozemek parc. č. x k. ú. Ch. se nachází v 1. zóně odstupňované ochrany přírody CHKO Český kras, kde podle §26 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), je zakázáno umisťovat a povolovat nové stavby, nevratně poškozovat půdní povrch, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu. K námitce žalobce, že nikdy nebyl vlastníkem pozemku, přestože jej tak žalovaný označuje, žalovaný uvedl, že právní zařazení žalobce ve vztahu k pozemku, byť by bylo nesprávné, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, které vycházelo z procesního postavení žalobce jako stavebníka a vlastníka stavby mobilního domu. Žalovaný uzavřel, že mobilní dům je výrobkem plnícím funkci stavby. Jedná se o stavbu vyžadující územní souhlas podle § 96 odst. 2 stavebního zákona. Žalobce umístil stavbu bez svolení stavebního úřadu. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona je možné stavbu dodatečně povolit za předpokladu, že jsou kumulativně splněny všechny podmínky vyžadované v textu ustanovení pod písmeny a) až c). V tomto případě bylo zjištěno, že především nebyl splněn požadavek uvedený písm. a), podle kterého je na stavebníkovi, aby prokázal, že nepovolená stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací. Stavbu tedy nebylo možné dodatečně povolit už jen z toho důvodu, že byla umístěna v rozporu s územním plánem obce Ch. Proto navrhl zamítnutí žaloby. Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Dne 12. 3. 2014 bylo podatelnou Městského úřadu Černošice přijato podání žalobce, které obsahovalo žádost o dodatečné povolení stavby plnící funkci bydlení (mobilhaus) na pozemku parc. č. x v k.ú. Ch. v obci Ch. Dne 18. 8. 2014 vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým žádost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stavbu nelze dodatečně povolit, jelikož není v souladu s územním plánem obce Ch. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětný pozemek se podle platného územního plánu nachází v ploše „krajinná zóna s převažující přírodní funkcí“, pro niž je definováno přípustné využití rekreační -nepobytové, nenarušující a nepoškozující přírodní hodnoty území. Umístění mobilního domu s funkcí pobytu je zásahem do přírodní funkce území. Pozemek se zároveň nachází v prostoru regionálního biokoridoru č. 1186, a požívá proto zvýšené ochrany. Mobilní dům je výrobkem plnícím funkci stavby. Dle stavebního zákona jde o stavbu podle § 103, která nevyžaduje ohlášení ani stavební povolení, je však nutno ji v území umístit, k čemuž postačí dle § 96 odst. 2 územní souhlas. Umístění i mobilní stavby, která má zjevně funkci pobytovou, je v rozporu s platným územním plánem obce Ch.. Dále uvedl, že není oprávněn v rámci jemu svěřených pravomocí jakkoliv řešit údajnou újmu spočívající v zaplacení poplatku 20 000,- Kč obci Ch. za plynofikaci pozemku, nicméně k tomuto uvádí, že v době plynofikace této části katastrálního území Ch. v letech 1999 a 2001 žalobce nebyl vlastníkem dotčeného pozemku. Plynofikace území proběhla v souladu s územním plánem, jelikož v ploše „krajinná zóna s převažující přírodní funkcí“ je přípustná výstavba liniových staveb. Obecně z plynofikace území nelze dovozovat jeho komplexní zastavitelnost tam, kde to územní plán vysloveně zakazuje, a které je navíc pod jinou právní ochranou (funkční využití území, resp. pozemků, resp. lokalit bylo závazně stanoveno platným územním plánem). Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Podle ustanovení § 129 odst. 3 písm. a) „Stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou pro to, aby stavba vůbec mohla být dodatečně povolena, je její soulad s územně plánovací dokumentací, tedy především s územním plánem. Dikce ustanovení nedává v této věci stavebnímu úřadu žádný prostor pro správní uvážení – jinak řečeno, stavbu, jež je v rozporu s územním plánem dodatečně povolit nelze. Toto ustanovení přitom není ve stavebním zákoně nijak ojedinělé a plně odpovídá úpravě umístění a povolení stavby [§ 90 písm. a), § 92 odst. 2 nebo § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona]. V projednávané věci postavily správní orgány svá rozhodnutí právě na rozporu stavby s územním plánem. Žalovaný uvedl, že dle platného územního plánu se pozemek, na němž mobilní dům stojí, nachází v ploše „krajinná zóna s převažující přírodní funkcí“, s přípustným využitím pro rekreační nepobytové účely nenarušující a nepoškozující přírodní hodnoty území. Vzhledem k tomu, že žalobce ani ve svém odvolání, ani v podané žalobě, závěr správních orgánů, že územní plán obce Ch. neumožňuje umístění stavby pro pobytové účely, nerozporoval, nepokládal soud za nezbytné vyžádat si od obce Ch. její územní plán a tento závěr správních orgánů ověřovat. Soud rovněž pokládá za nepochybné, že mobilní dům je stavbou ve smyslu § 2 odst. 3 věty třetí stavebního zákona, podle které „Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby“. Stavbou totiž dle výše uvedené definice není pouze např. dům, či jiná do země zapuštěná stavba, ale i výrobky, které funkci staveb plní – mobilní dům, který plní funkci domu, do této definice jednoznačně spadá. Soud dále pokládá za nesporné, že mobilní dům žalobce je stavbou pro pobytové účely, jelikož žalobce sám v podané žalobě uvedl, že na pozemku umístil „mobilní dům plnící funkci bydlení“ a ani v průběhu správního řízení pobytový účel mobilního domu nijak nezpochybňoval. S ohledem na výše uvedené je tedy nepochybné, že 1) územní plán obce Ch. neumožňuje na pozemku parc. č. x umístit stavbu pro pobytové účely, 2) mobilní dům je stavbou a 3) mobilní dům je určen k pobytovému účelu. Soud tak uzavírá, že umístění mobilního domu na pozemek parc. č. x je v rozporu s územním plánem obce Ch., a správní orgány tedy nepochybily, pokud žádost o dodatečné povolení zamítly. Namítá-li žalobce, že žalovaný nezohlednil jeho legitimní očekávání, pak soud musí konstatovat, že § 129 odst. 3 stavebního zákona takové zohlednění v případě rozporu stavby s územním plánem neumožňuje, jelikož soulad stavby s územním plánem je conditio sine qua non dodatečného povolení stavby. Nad rámec nutného odůvodnění soud dodává, že územní plán, který umístění mobilního domu vylučuje, je v platnosti již od roku 1997, takže žalobce žádné legitimní očekávání mít ani nemohl. Toto očekávání nemohlo založit ani povolení plynové přípojky, jelikož, jak správně uvádí žalovaný, z plynofikace území nelze dovozovat jeho komplexní zastavitelnost tam, kde to územní plán vysloveně zakazuje, a ani nesprávné poučení prodejce, které pro výklad stavebního zákona žádnou relevanci nemá. Důvodná není ani námitka, že se správní orgány měly zabývat konkrétními skutečnostmi, kterými předmětný mobilní dům narušuje ochranu přírody. Vzhledem k rozporu stavby s územním plánem (a tedy k nemožnosti jejího dodatečného povolení) by takové zkoumání bylo již nadbytečné a rovněž nesouladné se zásadou hospodárnosti. Konečně soud nepřisvědčil ani námitce, že by napadené rozhodnutí mělo být zrušeno pro nesprávné označení vlastníka pozemku. Soud zcela souhlasí se žalovaným, že toto pochybení (navíc vcelku pochopitelné, jelikož vlastníkem je stejnojmenný syn žalobce), nemá žádného vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný si však přesto měl v řízení ověřit podle oficiálního výpisu z katastru nemovitostí, kdo je vlastníkem pozemku. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s., zamítl. Ve věci rozhodoval soud bez jednání, jelikož účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému pak náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. listopadu 2016 Olga Stránská, v. r. předsedkyně senátu Za správnost: Božena Kouřimová