46 A 65/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobkyně: D. U., nar. x, státní příslušnost Mongolsko, bytem x, zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2015, č. j. MV-148167-3/SO-2014, o povolení k trvalému pobytu, t a k t o :

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2015, č. j. MV-148167-3/SO-2014 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 25. 04. 2014, č. j. OAM-25423-20/TP-2013, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 11.228,- Kč, a to k rukám jejího právního zástupce, JUDr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 25. 6. 2015 se žalobkyně domáhá zrušení ve výroku označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto její odvolání a zároveň potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „správního orgánu I. stupně“) ze dne 25. 04. 2014, č. j. OAM-25423-20/TP-2013, kterým bylo podle 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně uvedla, že správní orgán I. stupně i žalovaná dospěly k nesprávnému závěru, že žalobkyně nesplnila podmínku nepřetržitého pětiletého pobytu na území ČR, jelikož vzaly nesprávně v úvahu přerušení jejího pobytu, ke kterému došlo v průběhu správního řízení, tedy až po podání její žádosti o povolení k trvalému pobytu. Rovněž namítla, že i kdyby byl postup žalované formálně správný, bylo by její rozhodnutí v rozporu s účelem příslušné lhůty – tedy s integrací cizince. Proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že postupovala v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 24/2011-79 ze dne 7. 4. 2011, kdy soud uvedl, že „obecně podmínky pro vydání správního rozhodnutí musí být tedy splněny nejen v době žádosti a v průběhu správního řízení, ale především v okamžiku rozhodnutí správního orgánu“. Proto navrhla zamítnutí žaloby. Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Žalobkyně podala dne 28. 11. 2013 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území podle ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců, kterou Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 25. 04. 2014, č. j. OAM-25423-20/TP-2013, dle ustanovení 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítlo. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že celková doba pobytu žalobkyně na území sice činila více jak pět let, avšak další podmínka, nepřetržitost pobytu, nebyla zachována, neboť jí uplynula doba povolení k pobytu dne 30. 11. 2013. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 12. 6. 2015 zamítla. V odůvodnění svého rozhodnutí se zcela ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně a uvedla, že ke dni vydání rozhodnutí Komise žalobkyně nesplňuje podmínku nepřetržitého pobytu na území, která je nezbytná k udělení povolení k trvalému pobytu. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „Povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území“. Skutkový stav je mezi účastníky nesporný. Žalobkyně pobývá na území ČR ode dne 24. 11. 2008 (vízum nad 90 dnů za účelem zaměstnání s platností od 17. 7. 2008 do 30. 11. 2008; povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání s platností od 1. 12. 2008 do 30. 11. 2013). Dne 15. 1. 2014 podala v souladu s ustanovením § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Řízení o žádosti bylo zastaveno dne 23. 1. 2014 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 2. 2014. Spornou otázkou je, k jakému okamžiku musí být podmínka nepřetržitého pobytu splněna. Soud předně konstatuje, že zákon o pobytu cizinců odpověď na tuto otázku neobsahuje. Nicméně vzhledem k tomu, že ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců transponuje do českého právního řádu Směrnici Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice č. 109“), je třeba vykládat ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců eurokonformním způsobem a přiznat tak směrnici tzv. nepřímý účinek, jež byl poprvé Soudním dvorem EU formulován ve věci Von Colson a Kaman (C-14/83). Toto rozhodnutí se stalo základem doktríny nepřímého účinku a následně bylo nesčetněkrát citováno a rozšiřováno (např. C-106/89 ve věci Marleasing, C- 80/86 ve věci Kolpinghuis, C-334/92 ve věci Wagner Merit). Doktrína nepřímého účinku ukládá správním i soudním orgánům vykládat a uplatňovat právní předpisy přijaté za účelem provádění směrnice v souladu s požadavky práva Společenství v celém rozsahu, v němž jim vnitrostátní právo poskytuje určitý prostor pro uvážení. Pro užití nepřímého účinku musí být dodržena podmínka, že vnitrostátní předpis je takového výkladu schopen. Umožňují-li vnitrostátní interpretační techniky vyložit dané vnitrostátní ustanovení několika způsoby, má správní orgán, jakož i soud povinnost použít ten výklad, který je nejbližší smyslu a cíli odpovídajícího unijního ustanovení. Pokud je tedy ustanovení zákona nejasné, neurčité nebo není definováno, nelze ani určit, zda je se směrnicí v rozporu. V projednávané věci je relevantním ustanovením evropského práva čl. 4 odst. 1 směrnice č. 109, podle kterého „Členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti (zvýrazněno soudem) pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let“. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že směrnice č. 109 požaduje splnění podmínky nepřetržitého pobytu ke dni podání žádosti. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016-29. Z výše uvedeného vyplývá, že na jednu stranu nestačí splnit podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu kdykoliv v minulosti, na stranu druhou však pro její splnění nemají vliv události nastalé v průběhu správního řízení – tedy po podání žádosti. Standardní princip správního práva, podle kterého správní orgán rozhoduje podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí, se v tomto případě neuplatní. Soud tak shrnuje, že žalovaná pochybila, pokud vykládala § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v tom smyslu, že pro posouzení splnění podmínky pětiletého legálního nepřetržitého pobytu jsou relevantní i skutečnosti nastalé po podání žádosti. Toto pochybení má přitom v projednávané věci zásadní význam, jelikož mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně podmínku ke dni podání své žádosti o povolení k trvalému pobytu (tedy ke dni 28. 11. 2013) splňovala. Skutečnost, že její pobytové oprávnění dne 30. 11. 2013 vypršelo, tedy již není pro posouzení její žádosti relevantní. Pochybení žalované při výkladu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak vedlo k nezákonnému rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí proto nemůže v soudním přezkumu obstát. Vzhledem k výše uvedenému postupoval soud podle ustanovení § 78 odst. 1 a § 78 odst. 4 s. ř. s. a napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí stíhají rovněž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, postupoval soud podle ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s. a zrušil i toto rozhodnutí. V dalším řízení pak bude na žalované, aby věc znovu projednala v souladu se závěry soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Argumentem zpochybňujícím soulad postupu žalované s cílem a účelem právní úpravy se soud již pro nadbytečnost nezabýval, protože premisa této námitky (formálně správný postup žalované) nebyla v dané věci ze shora uvedených důvodů naplněna. Ve věci rozhodoval soud bez jednání, jelikož účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas (§ 51 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 11.228,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 1.428,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek a z částky 3.000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek za podání žaloby.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 11. ledna 2017 Olga Stránská, v. r. předsedkyně senátu Za správnost: Božena Kouřimová