46 A 73/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobkyně: G. G., nar. x, státní příslušnost Ukrajina, t. č. neznámého pobytu, zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2014, č. j. MV-101802-4/SO- 2013, o povolení k trvalému pobytu, t a k t o :

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 8. 2014, č. j. MV-101802-4/SO-2013, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 17. 06. 2013, č. j. OAM-11387-7/TP- 2013, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 11.228,- Kč, a to k rukám jejího právního zástupce, Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 16. 9. 2014 podanou ke Krajskému soudu v Brně se žalobkyně domáhá zrušení ve výroku označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto její odvolání a zároveň potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „správního orgánu I. stupně“) ze dne 17. 06. 2013, č. j. OAM-11387-7/TP-2013, kterým bylo podle 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu. Usnesením ze dne 6. 5. 2015, č. j. 30 A 67/2014-43, postoupil Krajský soud v Brně věc k vyřízení zdejšímu soudu. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávné aplikaci a systematickém výkladu § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Uvedla, že svoji žádost o trvalý pobyt podala v době, kdy na území pobývala v rámci dlouhodobého pobytu v režimu tohoto ustanovení. Tento režim v jejím případě byl založen tím, že před skončením dosavadního povolení k pobytu si podala žádost o dlouhodobý pobyt za novým účelem -zaměstnání. O této žádosti nebylo v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu rozhodnuto, a proto byla v režimu § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců oprávněna k podání žádosti o trvalý pobyt podle § 69 odst. 5 téhož zákona. Rovněž uvedla, že ustanovení § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců výslovně uvádí, že „Cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než kterým mu byl povolen, je povinen požádat policii o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu“, přičemž z uvedené formulace je zřejmé, že cizinec je povinen podat novou žádost, ale není povinen udržovat svůj dosavadní pobyt, jehož účel již neplní. V kontextu § 37 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že za takové situace zákonodárce od cizince vyžaduje, aby sám požádal o zrušení platnosti dosavadního pobytu, nebo mu bude zrušen z důvodu neplnění účelu. Je nepochybné, že na cizince, který podá žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podle § 45 zákona o pobytu cizinců a zároveň požádá o zrušení platnosti dosavadního pobytu, jehož účel již neplní, se i po zrušení dosavadního pobytu na vlastní žádost musí vztahovat ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pokud se toto ustanovení vztahuje na cizince, který o zrušení dosavadního pobytu sám požádá, musí se logicky vztahovat i na cizince, jemuž byl dosavadní dlouhodobý pobyt po podání žádosti o pobyt za jiným účelem zrušen z moci úřední. Proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Žalobkyně podala dne 6. 6. 2013 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území podle ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců, o které Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 17. 06. 2013, č. j. OAM-11387-7/TP-2013, dle ustanovení 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců rozhodlo tak, že řízení zastavilo. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že žalobkyně podala žádost o povolení trvalého pobytu na území České republiky, ač k tomu nebyla oprávněna. Na území ČR pobývala na základě dlouhodobého pobytu za účelem „výkonný manažer-účast v právnické osobě“ s platností od 5. 4. 2011 do 8. 3. 2013. Bylo zjištěno, že v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu na území pobývala již bez platného povolení k dlouhodobému pobytu, které jí zaniklo 29. 11. 2012, a k tomu od 10. 5. 2013 neoprávněně, jelikož jí skončila platnost výjezdního příkazu. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 13. 8. 2014 zamítla. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že ze spisového materiálu a z cizineckého informačního systému bylo zjištěno, že rozhodnutím č. j. OAM-1685-12/ZR-2012 ze dne 30. 10. 2012 byla platnost povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu za účelem „výkonný manažer - účast v právnické osobě” zrušena. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 11. 2012, čímž v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vízum (dlouhodobý pobyt) považuje za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, z čehož vyplývá, že platnost dlouhodobého pobytu skončila již dne 29. 11. 2012. Navíc od 10. 5. 2013 žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně, jelikož jí v tento den skončila platnost výjezdního příkazu. Dne 15. 10. 2012 podala žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, přičemž dne 10. 4. 2013 byla její žádost zamítnuta a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nebylo uděleno. Z důvodu, že ke dni 29. 11. 2012 došlo k pravomocnému zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, platnost tohoto povolení k dlouhodobému pobytu skončila a není již platné. Žalovaná uvedla, že opačný výklad by vedl k absurdním důsledkům, kdy na základě jednoho ustanovení zákona by platnost povolení zanikla a v důsledku jiného by byla považována za zachovanou až do právní moci rozhodnutí o žádosti o prodloužení nebo o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „Povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území“. Podle ustanovení 45 odst. 1 věty prvé zákona o pobytu cizinců „Cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu“. Podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti“. Skutkový stav je mezi účastníky nesporný. Žalobkyně pobývala na území ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem „výkonný manažer - účast v právnické osobě s platností od 5. 4. 2011 do 8. 3. 2013. Rozhodnutím č. j. OAM-1685-12/ZR-2012 ze dne 30. 10. 2012 byla platnost uvedeného povolení k dlouhodobému pobytu zrušena. Rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „výkonný manažer - účast v právnické osobě“ nabylo právní moci dne 29. 11. 2012. Dne 15. 10. 2012 podala žalobkyně žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, která byla dne 10. 4. 2013 zamítnuta, přičemž k datu podání její žádosti o povolení k trvalému pobytu (tedy ke dni 6. 6. 2013) nebylo toto zamítnutí pravomocné (soud zjistil u žalované, že rozhodnutí nabylo právní moci až dne 10. 3. 2014). Žalobkyni byl dále vydán výjezdní příkaz s platností od 12. 3. 2013 do 10. 5. 2013. Spornou otázkou je, zda žalobkyni svědčila tzv. fikce pobytu dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v souvislosti s její žádostí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ze dne 15. 10. 2012. Soud je toho názoru, že svědčila. Ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců brání situaci, aby v průběhu řádně podané žádosti o prodloužení (§ 47 odst. 1) nebo změnu účelu (§45) pobytu došlo k situaci, že by se cizinec ocitl bez platného pobytového oprávnění a musel tak vycestovat s území ČR. Důvod k tomuto ustanovení je zřejmý – bylo by zřetelně nesmyslné, aby cizinec musel opustit, např. na měsíc, území ČR jen proto, že správní orgán nestihl rozhodnout o jeho žádosti. Zákon o pobytu cizinců přitom v § 47 odst. 2 nerozlišuje důvody, pro které došlo k zániku původního pobytového oprávnění, kterými mohou být jak běh času, tak např. (jako v případě žalobkyně) rozhodnutí správního orgánu. Pro úplnost soud dodává, že skutečnost, že se fikce pobytu uplatní i v případě, kdy je žádáno o pobyt za jiným účelem (§ 45), nebyla před přijetím zákona č. 314/2015 Sb., výslovně uvedena v zákoně o pobytu cizinců (od 18. 12. 2015 je tato skutečnost výslovně uvedena v § 47 odst. 4 ve spojení s odst. 2), nicméně byla ustálenou správní praxí, potvrzenou jak odbornou literaturou, tak judikaturou (viz KUČERA, Libor, JELÍNKOVÁ, Marie, ROZUMEK, Martin, VALENTOVÁ, Eva, ŠPERLOVÁ, Iva, DUNDR, Tomáš, ČIŽINSKÝ, Pavel, HRADEČNÁ, Pavla, HOLÁ, Eva a FALTOVÁ, Magda. Cizinecké právo: práva a povinnosti cizinců a jejich rodinných příslušníků při vstupu a pobytu na území ČR - jejich zaměstnávání a podnikání, zdravotní pojištění a sociální zabezpečení -řízení a provozování vozidla cizinci - přístup ke vzdělání a studiu. 1. vyd. Praha: Linde, 2012. ISBN 978-80-7201-887-1.). Žalovaná argumentovala, že uvedený výklad vedl k absurdním důsledkům, kdy na základě jednoho ustanovení zákona by platnost povolení zanikla a v důsledku jiného by byla považována za zachovanou až do právní moci rozhodnutí o žádosti o prodloužení nebo o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Tato argumentace není důvodná. Jak bylo řečeno již výše, účelem fikce pobytu je umožnit cizinci legálně zůstat na území ČR, dokud není rozhodnuto o jeho žádosti a vyhnout se tak nežádoucímu stavu, že by v důsledku zaniklého pobytového oprávnění byl nucen vycestovat, aby se následně (bude-li o žádosti rozhodnuto kladně) znovu vracel, což by znamenalo podstatný zásah do jeho života. Tento cíl ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců pokládá soud za zcela racionální | a legitimní a žalovanou popisovanou absurdnost zde nevidí. Soud tak shrnuje, že žalovaná pochybila, když dospěla k závěru, že žalobkyni nesvědčila fikce pobytu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v souvislosti s její žádostí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ze dne 15. 10. 2012. Vzhledem k výše uvedenému postupoval soud podle ustanovení § 78 odst. 1 a § 78 odst. 4 s. ř. s. a napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí stíhají rovněž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, postupoval soud podle ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s. a zrušil i toto rozhodnutí. V dalším řízení pak bude na žalované, aby věc znovu projednala v souladu se závěry soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve věci rozhodoval soud bez jednání, jelikož účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas (§ 51 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 11.228,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 1.428,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek a z částky 3.000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek za podání žaloby.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 2. února 2017 Olga Stránská, v. r. předsedkyně senátu Za správnost: Božena Kouřimová