46 A 83/2016

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. P. K., bytem S. , V. n. V., proti žalovanému P. H., bytem K T., D., o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou výslovně označenou jako žaloba podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou osobně u zdejšího soudu dne 26. 9. 2016 domáhá, aby soud žalovanému, jakožto kandidátovi č. 1 zapsanému na kandidátní listině Alternativy pro Českou republiku 2017 (APAČI 2017) pro volby do Senátu Parlamentu ČR, uložil do 24 hodin ode dne vydání svého rozhodnutí odstranit ze svého profilu na síti YouTube a Facebook konkrétní příspěvky, které podle jejího přesvědčení do volební kampaně nepatří, neboť veřejně přímo či nepřímo vyzývají k použití násilí, využívají fotografie lidí z koncentračních táborů a takto flagrantním způsobem využívají utrpení lidí. Současně pro případ, že soud neshledá své oprávnění k uvedenému zásahu podle zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “volební zákon”), navrhla, aby věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti absence ustanovení o ochraně volební kampaně, popř. věc odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., aby se sama mohla obrátit ústavní stížností k Ústavnímu soudu. Soud se musel v první řadě zabývat tím, zda jsou splněny podmínky řízení a zda tedy lze ve smyslu § 49 odst. 1 s. ř. s. „projednat věc samu“. V první řadě soud dospěl k závěru, že byť žalobkyně neoznačuje osobu žalovaného, z petitu žaloby je evidentní, že žalovaným musí podle obsahu žaloby být právě P. H., jakožto volební kandidát, jemuž by podle žalobkyně měly být soudem uloženy konkrétní povinnosti. Žalobkyně v žalobě ostatně neoznačuje nikoho jiného, než tohoto kandidáta (popř. volební stranu, na jejíž kandidátní listině vystupuje). Dále soud uvážil, že podle § 86 volebního zákona se lze domáhat ochrany u soudu (dle § 88 odst. 1 u soudu krajského) pouze proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny, přihlášky k registraci, škrtnutí kandidáta na kandidátní listině a proti provedení registrace kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci, přičemž takový návrh může podat jen nezávislý kandidát, politická strana, politické hnutí nebo koalice, která podala kandidátní listinu nebo přihlášku k registraci, a u škrtnutí kandidáta i tento kandidát, a to do 2 dnů od doručení rozhodnutí. Podle § 87 volebního zákona lze dále podat návrh na neplatnost hlasování, neplatnost voleb nebo neplatnost volby kandidáta, a to nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí. V tomto případě rozhoduje dle § 88 odst. 2 Nejvyšší správní soud. Žaloba žalobkyně obsahem ani formou neodpovídá žádnému z návrhů, s nimiž volební zákon v této souvislosti počítá, neodpovídá ani žádnému z řízení ve věcech volebních, jak je obecně vymezuje díl 4 hlavy II části první s. ř. s. Vzhledem k taxativní povaze výčtu řízení ve věcech volebních tedy podaná žaloba nemůže být volební stížností. Protože žaloba nemíří ani proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí či opatření obecné povahy a ani nečinnosti správního orgánu, nabízí se možnost ji podřadit do „zbytkové“ kategorie žalob na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle dílu 3 hlavy II části první s. ř. s. Nicméně ani jako tzv. zásahová žaloba nemůže být uplatněný návrh projednán. Podle § 4 odst. 1 písm. c) by se muselo jednat o případ zásahu učiněného správním orgánem, jímž se rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osobou nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Takovou osobou totiž žalovaný (potažmo volební strana APAČI 2017) není, neboť mu rozhodování o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy svěřeno nebylo. Pokud tedy žalobkyně v označených příspěvcích spatřuje zásah do svého volebního práva (byť hovoří o pasivním volebním právu, ze zveřejněných jmenných seznamů je zřejmé, že žalobkyně sama nekandiduje, tedy jde spíše o tvrzené dotčení aktivního volebního práva, tj. práva svobodně si zvolit senátora ve svém volebním obvodu), tento zásah zjevně nebyl vykonán správním orgánem a ani z tohoto důvodu není založena pravomoc soudů ve správním soudnictví. Nabízí se konečně otázka, zda se nejedná o žalobu ve věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Tomu by odpovídala i formulace petitu, jímž má být k návrhu žalobkyně jiné fyzické osobě uložena povinnost odstranit nevhodná prohlášení, ovšem žalobkyně v tomto směru neuvádí, že by se cítila dotčena na svých osobnostních právech, naopak konstruuje dotčení svého volebního práva, tedy dotčení práva veřejnoprávního charakteru. Proto soud dospěl k závěru, že ani ochrana před občanskoprávními soudy není odpovídající cestou, byť z jiných důvodů (např. nepravdivé proklamace o její osobě či neoprávněného použití jejích autorských děl) by se žalobkyně mohla uložení téže povinnosti před nimi reálně domáhat. Zde soud ponechává stranou to, zda žalobkyně vůbec mohla in concreto být na svém právu volit dotčena, jestliže z obsahu žaloby je patrné, že se napadenými příspěvky ve své budoucí volbě ovlivnit nenechá. Na základě výše uvedeného soudu nezbylo, než žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle nějž soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. V tomto případě nejsou splněny podmínky řízení a jedná se o neodstranitelný nedostatek řízení v podobě nepříslušnosti jakéhokoliv soudního či správního orgánu k projednání věci. Postup podle ustanovení soudního řádu správního je totiž určen k ochraně před akty správních orgánů, a to i ve věcech volebních, kde i aposteriorní ochrana po uskutečnění voleb, byť tomu přímo neodpovídá vymezení účastníků řízení, v konečném důsledku směřuje k napadení správním orgánem vyhlášeného výsledku voleb (hlasování). Žaloba žalobkyně, která usiluje o předběžnou ochranu volebního procesu, však proti výsledkům činnosti správního orgánu (popř. jeho nečinnosti) ani podle svého obsahu nesměřuje a jako taková již z povahy věci nemůže být předmětem řízení ve správním soudnictví, neboť zde zcela chybí odpovídající protistrana veřejnoprávní povahy. Soud přitom neshledal namístě ani důvod obracet se v souvislosti s podanou žalobou na Ústavní soud. Pokud žalobkyně zpochybňuje ústavní konformitu ustanovení § 16 odst. 2 volebního zákona, toto ustanovení soud při svém rozhodování neaplikoval, neboť toto ustanovení neupravuje pravomoc soudů v oblasti volebního soudnictví, nebylo tedy ani překážkou toho, aby soud ve věci jednal. Touto překážkou je skutečnost, že správní soudy nejsou povolány rozhodovat spory mezi jednotlivci, nepůsobí-li žádný z nich z pozice orgánu veřejné moci, a to ani v případech, kdy se jedná o spor o právo veřejné (zde patrně o možnost výkonu aktivního volebního práva bez ovlivňování tvrzenou nepoctivou či nečestnou volební kampaní). V tomto koncepčním nastavení s. ř. s. však soud žádnou protiústavnost nespatřuje, a proto neměl důvod řízení přerušit a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona. Pro úplnost soud uvádí, že volební zákon upravuje aposteriorní ochranu voleb v podobě již zmíněného návrhu na neplatnost hlasování, voleb nebo volby kandidáta, který by žalobkyně mohla s odvoláním na nedodržení povinnosti čestné a poctivé volební kampaně uplatnit u Nejvyššího správního soudu, pokud by měla za to, že výsledky voleb do Senátu byly v jejím okrsku namítanou kampaní nepřijatelně ovlivněny. Právní řád tedy žalobkyni prostředek ochrany proti takovému jednání poskytuje, byť v jiné časové rovině, než si patrně představuje. Vedle toho v případě nejzávažnějších excesů může být ochrana poskytnuta i veřejnoprávními prostředky ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. § 351, § 352, § 355, § 356 a § 357 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., podle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 4. října 2016 Olga Stránská, v.r. předsedkyně senátu Za správnost: Alena Léblová