46 Az 4/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: I. Ch., nar. x, státní příslušník Ukrajiny, v ČR bytem x, zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2016, č. j. OAM-847/ZA-ZA14-P15-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Poukázal na to, že žalobce nebyl v zemi původu politicky činný a že nesdělil nic, z čeho by vyplývalo, že jakýmkoliv způsobem uplatňoval svá politická práva a svobody [viz § 12 písm. a) zákona o azylu]. Dále uvedl, že neshledal, že by žalobce mohl na Ukrajině pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu a azyl mu proto neudělil. K azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu žalovaný sdělil, že ze žádných jemu dostupných informací nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce ve smyslu tohoto ustanovení. Žalovaný současně uvedl, že v průběhu správního řízení nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu vycházel žalovaný z výpovědi žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný došel k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro doplňkovou ochranu, neboť žádnou skutečnost, kterou žalobce ve správním řízení uvedl, nebo která vyplynula z obsahu zpráv o zemi původu, nelze charakterizovat jako vážnou újmu a podřadit ji pod některý z případů upravených v § 14a odst. 2 zákona o azylu. K doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu žalovaný uvedl, že ze žádných jemu dostupných skutečností nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou ze dne 16. 5. 2016 z důvodu, že podle jeho názoru žalovaný vycházel z nesprávných a nepřesných podkladů a závěrů, nebral na zřetel závěry Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který Ukrajinu nepovažuje za bezpečnou zemi, nesprávně interpretoval postavení uprchlíka podle Příručky procedur a kritérií pro postavení uprchlíka vydaných UNHCR v roce 1976 a používal pojem „totální konflikt“ definovaný Nejvyšším správním soudem, který je poplatný konfliktům 20. století. Žalobce namítal, že žalovaným použité podklady nezohledňují aktuální situaci v Zakarpatské oblasti, kde mají moc nevládní síly (Pravý sektor, paramilitární jednotky politických sil, soukromé jednotky oligarchů) a kriminální struktury a skutečnost, že Rusínské národnostní síly požadují změnu ukrajinské ústavy a autonomii na úrovni Donbasu a Luhanska. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že Úřad Vysokého komisaře OSN v říjnu 2015 vyslovil poselství, že Ukrajina by neměla být označována jako bezpečná země. Namítal, že nelze použít Příručku procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka vydanou v roce 1979, když pojem uprchlíka je přímo použitelnými předpisy práva EU vymezen odlišně. Závěrem žalobce citoval z článku pojednávajícím o konfliktu ve Rwandě obsahujícím pojmové znaky „postmoderní války“ a namítal, že konflikt na Ukrajině nese znaky „postmoderní hybridní války“ s nepříznivými dopady na civilní obyvatelstvo. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno pro nezákonnost. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je žalobcova obava z bezpečností situace na Ukrajině, resp. z odvodu k výkonu vojenské služby v ukrajinské armádě. Žalobce, který v ČR pobývá od roku 1994, obdržel zákaz pobytu, na Ukrajině však nemá kde bydlet. V ČR má manželku a syna, avšak jejich žádosti o dlouhodobý pobyt nebylo v roce 2012 vyhověno. Výkon vojenské povinnosti ani případný výkon trestu odnětí svobody nelze považovat za vážnou újmu podle zákona o azylu. Vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem. V této souvislosti žalovaný odkázal na Ženevskou konvenci, Příručku procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, stanovisko Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 1. 10. 1999 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 7 Azs 321/2004. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že na Ukrajině neprobíhá ozbrojený konflikt, který by pro žalobce mohl představovat nebezpečí. Ke střetům mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a protivládními ozbrojenci dochází pouze v Doněcké a Luhanské oblasti u hranic s Ruskem, tj. u 2 z celkem 24 oblastí. Situace v Zakarpatské oblasti je klidná a s oblastmi zasaženými střety nesousedí, což je patrno z obecně známých a dostupných informačních zdrojů. Snaha pracovat a podnikat v ČR a žít zde se svou rodinou není uvedena ve výčtu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný proto navrhl, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Soud rozhodl o žalobě bez jednání, neboť žalovaný s tím výslovně souhlasil a žalobce s tímto postupem vyslovil implicitní souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal dne 28. 9. 2015 o mezinárodní ochranu. Dne 2. 10. 2015 poskytl žalobce žalovanému na jeho výzvu údaje k žádosti o mezinárodní ochranu podle § 10 odst. 2 zákona o azylu. Uvedl, že důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je skutečnost, že v ČR obdržel zákaz pobytu. S rodiči, kteří žijí na Ukrajině, se nepohodl a nemá tam, kde bydlet, když nemovitosti po předcích zdědili jeho sourozenci. Otec mu říkal, že muže odvádí do války. Situace v Zakarpatské oblasti se zhoršuje, je nepřehledná a výbušná. Poslední místo bydliště žalobce v zemi původu je obec T. v Zakarpatské oblasti. Žalobce je pravoslavného vyznání a je bez politického přesvědčení. Do České republiky naposledy přijel osobním automobilem v dubnu 2011. Je ženatý a zdráv. Manželka se synem žijí v Praze. Dle protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 2. 10. 2015 měl žalobce dům v obci T., ve kterém žil s první manželkou a starším synem. Tento dům později prodal a jezdil do T. za rodiči. Současnou manželku si vzal v roce 2011 v Užhorodu. Žalobce měl v ČR dlouhodobý pobyt, manželka a syn dostali turistické vízum. Syn studuje 4. třídu na ZŠ B. v Praze. Manželka je v domácnosti. V roce 2012 žádala manželka se synem o trvalý pobyt, žádost byla zamítnuta. Žalobce v ČR prováděl stavební práce na základě živnostenského oprávnění. Měl platné povolení k pobytu do roku 2013, v roce 2015 mu bylo uděleno správní vyhoštění na 4 roky. Na Ukrajině již 4 roky nebyl, vrátit se tam nemůže, protože nechce do prostředí, kde se válčí a nemá tam ani žádné vazby. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), a to Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3 ze září 2015 a Zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině 16. květen až 15. srpen 2015, Výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 27. ledna 2016, zprávu Freedom House ze dne 28. ledna 2015, Výroční zprávu Amnesty International 201/2015, Informace MZV ČR ze dne 1. srpna 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, ze dne 21. května 2015, č. j. 98848/2015-LPTP a ze dne 9. října 2015, č.j. 115045-LPTP. Žalobce byl s podklady pro vydání rozhodnutí seznámen dne 16. 2. 2016 a nenavrhl doplnění podkladů pro rozhodnutí. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uveden závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce uvedl v průběhu správního řízení jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že se na Ukrajinu vrátit nemůže, protože se tam válčí a nemá tam žádné vazby, když se nepohodl s rodiči, kteří tam žijí. Nechce být odveden k výkonu vojenské služby. V ČR žije s manželkou a nezletilým synem, který zde chodí do školy. Žalovaný posuzoval žalobcovu žádost a popsanou situaci z hlediska všech azylových důvodů dle § 12 až § 14 zákona o azylu i z hlediska doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu, a to v dostatečném rozsahu, své úvahy řádně odůvodnil a dospěl ke správnému závěru. K žalobní námitce žalobce, že žalovaný vycházel z nesprávných a nepřesných podkladů mezinárodních nevládních organizací, soud konstatuje, že žalovaný vycházel z jemu dostupných informací, které během správního řízení shromáždil, a rovněž je přiléhavě aplikoval vzhledem k individuálním okolnostem žalobcovy věci. Žalobce nenavrhl doplnění podkladů pro rozhodnutí, pouze namítal, že materiály nejsou přesné a aktuální a nevystihují vnitropolitický vývoj na Ukrajině. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany není technicky možné mít k dispozici naprosto aktuální zprávy o zemi původu. Vychází se totiž převážně ze zpráv vypracovaných mezinárodními organizacemi, orgány odpovědnými za posuzování azylových žádostí v jednotlivých evropských či severoamerických státech a nevládními organizacemi, které se sice zpracovávají periodicky, zpravidla však pouze jednou ročně s tím, že samotné zpracování zprávy vždy určitou dobu trvá, takže již v době zveřejnění může být zpráva neaktuální. Vzhledem k tvrzením, která žalobce v řízení uvedl, a jejich relevanci z pohledu mezinárodní ochrany jsou nejvýznamnější zprávy popisující teritoriální rozšíření bojových operací a povahu ozbrojených střetů na Ukrajině. Tyto informace jsou obsaženy ve výroční zprávě Human Rights Watch z 27. 1. 2016, zprávě Freedom House z 28. 1. 2015, zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva z 15. 8. 2015 a zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015. Rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 4. 2016. Vzhledem k tomu, že od roku 2014 se linie ozbrojených střetů výrazně nemění, lze považovat zprávy o zemi původu staré 3 – 8 měsíců za aktuální. Žalobce sám nenavrhl žádný důkaz, který by dokládal, že oproti informacím obsaženým ve shromážděných zprávách došlo k významné změně teritoriálního rozšíření bojů. Z článků „Zakarpatský gubernátor chce odstúpiť kvôli pašerákom tabaku do EÚ“ z 6. 5. 2016 a „Bašta: Zakarpatí jako další ohnisko války na Ukrajině“ z 18. 6. 2015, které žalobce připojil k žalobě, není zřejmé, kdo je jejich autorem, jakým způsobem získává informace, zda jde o informace přímé, autentické atd. Jeden z článků je navíc starší než některé materiály, ze kterých vycházel žalovaný. Jde tedy o dokumenty zcela nevěrohodné, z nichž nelze čerpat žádné informace o zemi původu. Žalobní bod je proto nedůvodný. K žalobní námitce žalobce, že UNHCR nepovažuje Ukrajinu za bezpečnou zemi, soud uvádí, že ve zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 je skutečně uvedeno, že se UNHCR nedomnívá, že je patřičné, aby státy označily nebo nadále uplatňovaly označení Ukrajiny jako takzvané „bezpečné třetí země“ a že UNHCR požaduje, aby státy žádosti o azyl podané státními příslušníky třetích zemí, kteří předtím trvale žili nebo projížděli Ukrajinou jako tranzitní zemí, posuzovaly ve spravedlivém a efektivním řízení s uplatněním celé škály procesních záruk. Pojmy „bezpečná země původu“ a „bezpečná třetí země“ jsou definovány v ustanovení § 2 zákona o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany pak může být v takovém případě posouzena jako zjevně nepřípustná (§ 10a odst. 1 zákona o azylu), resp. zamítnuta jako zjevně nedůvodná (§ 16 odst. 2 zákona o azylu). V daném případě se však podle těchto ustanovení nepostupovalo a žádost byla posouzena ze všech azylových důvodů dle § 12 až § 14 zákona o azylu i z hlediska doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu. I tento žalobní bod je tak nedůvodný. Další žalobcova žalobní námitka spočívá v tom, že žalovaný nesprávně interpretoval postavení uprchlíka, když vycházel ze Ženevské úmluvy, resp. Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka z roku 1979 a nikoli ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Žalobce v této souvislosti namítá, že je tzv. uprchlíkem na místě, tedy osobou, která svou zemi opustila z jiných důvodů a po vypuknutí konfliktu, resp. po zhoršení bezpečnostní situace, se stává uprchlíkem. Soud k této námitce uvádí, že Ženevská úmluva z roku 1951, ve znění Newyorského protokolu z roku 1967, definuje uprchlíka v čl. 1 oddíl A odst. 2 jako osobu, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti“. Kvalifikační směrnice vymezuje pojem uprchlíka v čl. 2 písm. d) jako státního příslušníka „třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země, nebo osoba bez státní příslušnosti, která se ze stejných shora uvedených důvodů nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit a na kterou se nevztahuje článek 12“. Žalovaný správně uvedl, že za uprchlíky nelze považovat osoby, u nichž nebyla prokázána existence jejich pronásledování z důvodů stanovených zákonem o azylu. I z výše citovaných předpisů je zřejmé, že pojem pronásledování je klíčovým prvkem celé definice uprchlíka. Bez prokázání existence pronásledování tak nelze učinit závěr o tom, že by určitá osoba byla uprchlíkem. Třetí žalobní bod je proto nedůvodný. Ke čtvrté žalobní námitce žalobce, že žalovaný používá pojem „totální konflikt“, který je poplatný konfliktům 20. stolení, soud uvádí, že Nejvyšší správní soud se bezpečnostní situací na Ukrajině zabýval již několikrát a vyhodnotil, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze proto na rozhodnutí, ve kterých se Nejvyšší správní soud této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 – 20 či ze dne 22. 3. 2016, č.j. 9 Azs 295/2015 – 37. Soud nemá důvod odchýlit se od této ustálené judikatury. Současně má soud za to, že předmětný konflikt nedosahuje takové intenzity, aby byl sám o sobě důvodem pro udělení azylu. Ani tento žalobní bod tak není důvodný. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by byl v zemi svého původu pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, a neuvedl ani skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o existenci jeho důvodné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Jediným a opakovaně tvrzeným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byly jeho obavy vyplývající ze zhoršené bezpečnostní situace v zemi a s tím spojená obava z nástupu vojenské služby a jeho nasazení do bojů na jihovýchodě země. Takové obavy však nelze podřadit pod výše uvedená zákonná ustanovení. Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na občany. Odkázat lze na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 6 A 508/97, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 4/2004, rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, či usnesení ze dne 22. 3. 2016, č.j. 9 Azs 295/2015 – 37. Náležitě a správně bylo odůvodněno i neudělení azylu dle § 13 zákona o azylu, když žalobce není rodinným příslušníkem cizince, jemuž byl udělen azyl. Ve správním řízení se neobjevily žádné natolik výjimečné nebo vážné okolnosti, které by bylo možné zhodnotit v rámci institutu humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu). Existenci rodinných vazeb nelze dle ustálené judikatury považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu. Soud nemůže přisvědčit ani tvrzení žalobce, že existence ozbrojeného konfliktu u něj zakládá podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu v zemi jeho původu. Před opuštěním své vlasti bydlel v Zakarpatské oblasti, která se nachází v západní části země, která nebyla vojenskými událostmi nijak významněji zasažena. Povinnost vykonat vojenskou službu pak nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, jak bylo vyloženo již výše. Nebylo možné shledat ani splnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť žalobce netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Z výše uvedeného tedy plyne, že správní řízení ani napadené rozhodnutí není zatíženo vadou. Vzhledem k tomu, že všechny žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 11. ledna 2017 Olga Stránská, v. r. samosoudkyně Za správnost: Božena Kouřimová