47 A 1/2015

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobkyně: I. M., bytem x, zastoupena JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem Sukova 1307, Říčany, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje se sídlem Zborovská 11, Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: a) D. B., b) M. B., oba bytem x, c) J. H., d) V. H., oba bytem x, e) P. M., bytem x, g) J. N., bytem x, h) K. Ř., bytem x, i) Ing. J. Š., bytem x a j) Ing. V. R., bytem Ch., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem Sukova 1307, Říčany , o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2014, spis. zn. SZ 160894/2014/KUSK REG/PZ, č. j. 170207/2014/KUSK, a ze dne 18. 12. 2014, spis. zn. SZ 170606/2014/KUSK REG/PZ, č. j. 171187/2014/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyni se ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení v r a c í zaplacený soudní poplatek ve výši 6.000,- Kč.

IV. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně [označena původně v usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „soud“) ze dne 16. 2. 2015, č. j. 47 A 1/2015 - 21, jako žalobkyně f)] se žalobou podanou společně s dalšími devíti žalobci [týmž usnesením původně označenými jako žalobci a) až e) a g) až j), vystupujícími po zpětvzetí žaloby podáním ze dne 27. 1. 2015 pod shodným označením v postavení osob zúčastněných na řízení] domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2014, kterým bylo na základě odvolání žalobkyně a osob zúčastněných na řízení dle ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení a zrušeno usnesení Městského úřadu Říčany, stavebního úřadu (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 1. 9. 2014, spis. zn. 0067833/2010/Vo, č. j. 118050/2014-MURI/OSÚ/00496, (dále jen „usnesení ze dne 1. 9. 2014“), jímž bylo přerušeno řízení o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. x v k.ú. T. pro pozemky parc. č. x v k.ú. T. Žalobkyně se dále domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2014, kterým bylo na základě odvolání žalobkyně a osob zúčastněných na řízení dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zastaveno řízení a zrušeno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 20. 10. 2014, spis. zn. 0067833/2010/Vo, č. j. 125670/2014-MURI/OSÚ/00496, (dále jen „rozhodnutí ze dne 20. 10. 2014“), jímž byly opraveny zřejmé nesprávnosti ve výrokové části usnesení ze dne 1. 9. 2014. Žalobkyně považuje napadená rozhodnutí za nezákonná, neboť oběma bylo zastaveno řízení dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu bez dalšího zdůvodnění, ačkoliv existuje speciální právní úprava týkající se zastavení vyvlastňovacího řízení uvedená v § 23 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Ani jeden z důvodů uvedených v § 23 odst. 2 zákona o vyvlastnění nebyl naplněn, bylo tedy na místě, aby žalovaný usnesení o přerušení řízení zrušil a věc vrátil prvostupňovému správnímu orgánu k novému rozhodnutí, nebo aby sám místo prvostupňového orgánu rozhodl dle § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Žalobkyně považovala obě rozhodnutí za rozporná s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se zastavení řízení podle správního řádu (např. rozsudkem ze dne 14. 1. 2009, č. j. 5 As 55/2008 – 87). Žalobkyně současně navrhla ve smyslu § 62 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) tzv. uspokojení navrhovatele, kdy požadovala, aby žalovaný nahradil slova „a řízení se zastavuje“ slovy „a věc se vrací stavebnímu úřadu v Říčanech k rozhodnutí ve věci samé“. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jednoznačně vyzval prvostupňový správní orgán k vydání rozhodnutí ve věci. Ve věci bylo skutečně již rozhodnuto, a to rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 11205/2015-MURI/OSÚ/00496. Navrhl proto, aby soud žalobu odmítl, neboť směřuje proti procesnímu rozhodnutí, kterým bylo přerušeno řízení. Žalobkyně v replice konstatovala, že prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 2. 3. 2015 zamítl žádost V. J. (dále jen „vyvlastnitelka“) o vyvlastnění, nerozhodl však o náhradě škody a jiné újmy vyvlastňovaným dle § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Aby v dalším řízení o nárocích plynoucích z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu o zamítnutí žádosti vyvlastnitelky byly minimalizovány pochybnosti o dopadu výroků rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení, podali vyvlastňovaní (tj. žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení) podnět k přezkumu obou touto žalobou napadených rozhodnutí. Žalobkyně konstatovala, že žalovaný v písemnosti k vyřízení podnětu k zahájení přezkumného řízení uvedl: „zastavením řízení nebylo míněno v obou rozhodnutích zastavení celého řízení, ale pouze odvolacího řízení do přerušení řízení … a že v rozhodnutí nařídil stavebnímu úřadu neprodleně ve věci rozhodnout“. Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „ministerstvo“) ve sdělení k podnětu k provedení přezkumného řízení ve věci žalobou napadených rozhodnutí ze dne 24. 3. 2015, č. j. MMR-12231/2015-83/803, uvedlo, že podle § 94 odst. 3 správního řádu lze samostatně v přezkumném řízení přezkoumávat pouze usnesení o odložení věci (§ 43) a usnesení o zastavení řízení (§ 66). Ostatní usnesení lze přezkoumávat až spolu s rozhodnutím ve věci a za podmínek tam stanovených. Analogicky tedy přezkumné řízení není přípustné ani proti rozhodnutím odvolacích správních orgánů o odvolání proti usnesením, s výjimkou rozhodnutí o odložení věci a usnesení o zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že prvostupňový správní orgán rozhodl o přerušení řízení, neshledalo ministerstvo důvod pro provedení přezkumného řízení. Závěrem žalobkyně uvedla, že existencí rozhodnutí o zastavení řízení by mohlo být zpochybňováno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 2. 3. 2015 o zamítnutí žádosti o vyvlastnění, jakožto základu nároku na náhradu škody a jiné újmy vyvlastňovaným. Žalobkyně spatřuje stav právní nejistoty založený nedostatkem odůvodnění obou žalobou napadených rozhodnutí o zastavení řízení, proto nepovažuje vyjádření žalovaného za dostatečné z hlediska uspokojení dle § 62 s. ř. s. Vyvlastnitelka písemným sdělením ze dne 24. 2. 2015 oznámila zdejšímu soudu, že v řízení nebude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Soud z předloženého správního spisu zjistil následující skutečnosti: Vyvlastnitelka podala dne 31. 10. 2006 žádost o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. x v k.ú. T. pro pozemky parc. č. x v k.ú. T. Prvostupňový správní orgán usnesením ze dne 1. 9. 2014 řízení přerušil do doby vyřešení předběžné otázky, a to ukončení kolaudačního řízení stavby komunikace na pozemku parc. x v k.ú. T., nejdéle však do 31. 12. 2015. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 20. 10. 2014 byla opravena zřejmá nesprávnost ve výrokové části usnesení o přerušení řízení, a to slova „podle § 64 odst.1 c) zákona o vyvlastnění“ byla nahrazena slovy „podle § 64 odst.1 c) zákona č. 500/2006 Sb., správní řád“. Žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení podaly proti usnesení o přerušení řízení odvolání, ve kterém namítly, že řízení o vyvlastnění je již vedeno několik let. Přestože vyvlastnitelka nemá přes pozemek parc. č. x k.ú. T. zajištěn žádný přístup, nikdo jí v běžném užívání tohoto pozemku nebrání. Proto žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení požadovaly vydání rozhodnutí ve věci. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. SZ 160894/2014/KUSK REG/PZ, č. j. 170207/2014/KUSK, usnesení o přerušení řízení ze dne 1. 9. 2004 dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušil a řízení zastavil, přičemž v odůvodnění uvedl, že nezkolaudovaná stavba komunikace, která je umístěna na vyvlastňovaném pozemku, slouží jako příjezd pro rodinné domy, u kterých již byl vydán souhlas s jejich užíváním. Je tedy zřejmé, že skutečnost, že komunikace není zkolaudovaná, nebyla překážkou k souhlasu s řádným užíváním přilehlých rodinných domů, které žádný jiný přístup nemají. Proto žalovaný považoval usnesení o přerušení řízení za nedůvodné a byl toho názoru, že by mělo být neprodleně ve věci vydáno rozhodnutí, a uvedl také, že se ztotožňuje s názorem žalobkyně a osob zúčastněných na řízení na požadavku vydání rozhodnutí ve věci. Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. SZ 170606/2014/KUSK REG/PZ, č. j. 171187/2014/KUSK, na základě odvolání žalobkyně a osob zúčastněných na řízení zrušil opravné rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 20. 10. 2014 a řízení zastavil, přičemž v odůvodnění uvedl, že zřejmá nesprávnost ve výroku usnesení má být provedena opravným usnesením, nikoli opravným rozhodnutím. Dále v odůvodnění uvedl, že odvoláním napadené opravné rozhodnutí ze dne 20. 10. 2014 ruší a odvolací řízení zastavuje. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2014 bylo doručeno žalobkyni dne 18. 12. 2014, rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2014 jí bylo doručeno dne 19. 12. 2014, žaloba byla doručena soudu dne 15. 1. 2015. Lze tak konstatovat, že žaloba je včasná (srov. ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s.). Předně soud konstatuje, že určité akty veřejné správy jsou z přezkumu v rámci správního soudnictví vyloučeny. Tato kompetenční výluka se vztahuje dle § 70 písm. c) s. ř. s. na rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Na základě tohoto ustanovení je ze soudního přezkoumání vyloučen úkon správního orgánu, který může být rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., nicméně se jím pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem. Jde proto o tzv. procesní rozhodnutí a jeho dopad se týká procesní právní sféry. Protože je vydáváno v řízení, které bude ukončeno vydáním finálního rozhodnutí ve věci samé, vůči němuž je zásadně přípustný soudní přezkum, je soudní přezkoumání tohoto „podpůrného“ rozhodnutí, ponecháno na řízení o přezkoumání konečného rozhodnutí ve věci samé. V jeho rámci soud přezkoumá jak rozhodnutí správního orgánu, tak i jemu předcházející procesní postup, včetně rozhodnutí upravujících vedení řízení. Podle konstantní judikatury správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008. č. j. 3 As 64/2007 - 62) usnesení o přerušení řízení má právě povahu rozhodnutí procesního, tj. „podpůrného“. Jde o úkon správního orgánu, který svými účinky nepřesahuje rámec řízení vedeného před správním orgánem, tj. úkon, jímž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka, která zakládá hmotné právo, ale zasáhl jen do práv daných pro vlastní vedení řízení. Nejde ani o úkon způsobilý zasáhnout do ústavně chráněných práv a svobod (vyjma práva na spravedlivý proces v daném konkrétním řízení). Jde tedy o úkon, na který se vztahuje kompetenční výluka dle § 70 písm. c) s. ř. s. Prvostupňovým rozhodnutím – usnesením ze dne 1. 9. 2014 bylo řízení přerušeno, rozhodnutím žalovaného bylo na základě odvolání žalobkyně a osob zúčastněných na řízení dle výroku „usnesení o přerušení řízení zrušeno a řízení bylo zastaveno“. Soudu tak vyvstala otázka, zda napadené rozhodnutí je pouze procesní povahy (a proto je jeho soudní přezkum dle ustanovení § 70 písm. c) s. ř. s. vyloučen), nebo není procesní povahy, neboť žalovaný „nevhodným“ výrokem o zastavení řízení z procesního rozhodnutí učinil rozhodnutí, jímž se řízení končí. Navzdory tomu, že je ve výroku rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2014 uvedeno „Usnesení ….se ruší a řízení se zastavuje“ a v návětí je odkazováno na § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, je nutné přihlédnout k odůvodnění rozhodnutí, podle kterého žalovaný považuje usnesení o přerušení řízení za nedůvodné a je toho názoru, že by mělo být neprodleně ve věci vydáno rozhodnutí a že se žalovaný ztotožňuje s názorem žalobkyně a osob zúčastněných na řízení na požadavku vydání rozhodnutí ve věci. V odůvodnění není tedy uveden důvod, proč bylo řízení (a jaké) zastaveno. Ze smyslu celého rozhodnutí (a ostatně i z následného postupu prvostupňového orgánu) je patrné, že žalovaný nemínil zastavit vyvlastňovací řízení jako takové, ale toliko (ač správní řád takové rozhodnutí neupravuje) řízení o odvolání. Uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2014 má soud za rozhodnutí procesní, a proto se na něj vztahuje kompetenční výluka dle § 70 písm. c) s. ř. s. Žaloba je tak dle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná, proto byla soudem dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta. Také v napadeném rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2014 je ve výroku uvedeno: „Rozhodnutí …, se ruší a řízení se zastavuje“ a v návětí je odkazováno na § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, ale v odůvodnění je uvedeno, že žalovaný rozhodnutí ruší a odvolací řízení zastavuje. Ze smyslu celého rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2014, které do jisté míry sdílí osud usnesení o přerušení řízení, je patrné, že žalovaný nemínil zastavit vyvlastňovací řízení jako takové, ale pouze (ač správní řád takové rozhodnutí neupravuje) řízení o odvolání. I toto rozhodnutí má soud za procesní povahy, na něž se vztahuje kompetenční výluka dle § 70 písm. c) s. ř. s. Soudu proto nezbylo než žalobu jako nepřípustnou dle § 68 písm. e) s. ř. s. odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., podle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut. Vzhledem k tomu, že návrh byl před zahájením prvního jednání odmítnut, postupoval soud současně podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud za těchto okolností vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. Žalobkyni se tedy vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 6.000 Kč. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť soud jim v tomto řízení neuložil žádnou povinnost (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Bude-li soudní poplatek zaplacen dříve než usnesení nabude právní moci, soud toto usnesení zruší (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). V Praze dne 7. prosince 2016 JUDr. Věra Šimůnková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost: Božena Kouřimová