47 A 3/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Martinou Kotouček Mikoláškovou ve věci žalobce: J. L. V., narozený dne X státní příslušnost Indická republika trvale pobytem X zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2026, č. j. CPR-17306-3/ČJ-2026-930310- V241, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 19. 4. 2026, č. j. KRPS-107396-20/ČJ-2026- 010022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uložila žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění. Dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanovila na 1 rok od okamžiku vycestování. Dobu k vycestování mu stanovila do 15 dnů od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 29. 5. 2026 do datové schránky soudu, se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Obsah žaloby a vyjádření žalované 4. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Namítá, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění. Současně považuje stanovenou dobu zákazu vstupu v délce 1 roku za nepřiměřeně dlouhou. Žalobce si nebyl vědom zrušení svého povolení k pobytu v Polské republice ke dni 3. 12. 2025, a proto ani nevěděl, že ode dne 4. 12. 2025 pobývá na území Schengenského prostoru neoprávněně. Dále upozorňuje na to, že správní orgán prvního stupně neměl dostatečný čas pro posouzení všech aspektů věci, jelikož prvostupňové rozhodnutí vydal ještě v den zahájení správního řízení. Vyhoštění také představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, a proto bylo namístě vůči němu vést pouze řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že vycestování do jeho domovského státu je možné. Návrat do země původu pro něj představuje reálné ohrožení života a zdraví, a to s ohledem na panující nepříznivou bezpečnostní, politickou a ekonomickou situaci. V zemi původu se množí případy násilné kriminality a není zde bezpečno pro civilní obyvatelstvo. V případě nuceného návratu proto nelze vyloučit, že by mu hrozilo uvěznění, mučení či nelidské a ponižující zacházení. Vzhledem k uvedenému je žalobce přesvědčen, že žalovaný nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném s ohledem na okolnosti případu [§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“)], neopatřil si dostatečné podklady pro rozhodnutí (§ 50 odst. 2 správního řádu), nepostupoval v souladu s právními předpisy, nešetřil oprávněné zájmy žalobce a nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst. 1, 3 a 4 správního řádu).

5. Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou a plně odkazuje na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí, ve kterých byly totožné námitky žalobce vypořádány. Ústní jednání 6. Žalovaná se z jednání omluvila. Zástupce žalobce v podání ze dne 16. 6. 2026 vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím bez jednání a až dne 13. 7. 2026 ve 12 hodin a 12 minut dodal zástupce žalobce do datové schránky soudu podání, ve kterém vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez jednání. Jelikož souhlas s rozhodnutím bez jednání dodal zástupce žalobce soudu méně než 24 hodin před konáním jednání, nepovažoval soud za hospodárné činit administrativní kroky ke zrušení nařízeného jednání. Zástupce žalobce zároveň v podání ze dne 13. 7. 2026 neuvedl, že by zástupce žalobce sebe nebo žalobce z jednání omlouval. Pouze uvedl, že z důvodu kolize s jiným soudním jednáním souhlasí žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání. Tvrzení o kolizi jednání ovšem ani nijak nedoložil. I kdyby se tak mělo jednat o omluvu z jednání, nepovažuje soud omluvu ani za včasnou ani za doloženou. Pokud zástupce žalobce měl na stejný den nařízeno i jiné soudní jednání, musel vědět o této skutečnosti mnohem dříve než pouhý den před konáním jednání nařízeného u zdejšího soudu a mohl tak zdejší soud informovat z předstihem, aby bylo možné včas vyrozumět i žalovanou o případném zrušení ústního jednání. Zároveň zástupce žalobce nedoložil soudu žádné předvolání k jinému soudnímu jednání na tentýž den. Soud tak projednal žalobu při ústním jednání bez účasti žalobce a jeho zástupce ve smyslu § 50 odst. 3 s. ř. s. Podstatný obsah správního spisu 7. Podle úředního záznamu ze dne 19. 4. 2026 prováděla policejní hlídka dne 18. 4. 2026 pobytovou kontrolu v obci Mladá Boleslav, kde se nacházel i žalobce. Žalobce předložil při kontrole cestovní doklad Indické republiky, ve kterém měl potvrzení o žádosti o povolení k pobytu v Polské republice ze dne 25. 11. 2024. Nedoložil oprávnění k pobytu v České republice (dále jen „ČR“) a ani lustrací nebylo zjištěno, že by platným povolením k pobytu disponoval.

8. Podle předloženého cestovního dokladu žalobce přicestoval do Schengenského prostoru v dubnu 2024 přes Maďarsko, a to na základě víza platného ode dne 3. 4. 2024 do dne 21. 6. 2024.

9. Centrum policejní a celní spolupráce Kudowa Słone (Polsko) v rámci mezinárodní spolupráce sdělilo k dotazu správního orgánu prvního stupně, že žalobce v současné době nemá v Polské republice povolený žádný druh pobytu. Povolení k pobytu udělené ode dne 13. 10. 2025 mu bylo zrušeno ke dni 3. 12. 2025.

10. Součástí správního spisu je také protokol o výslechu žalobce. Během výslechu mimo jiné uvedl, že v současné době nemá žádné platné povolení k pobytu v některém z členských států EU. V minulosti měl povolení k pobytu v Polsku, kam přicestoval z Maďarska v listopadu 2024. V Polsku pobýval do února 2026, poté odjel do ČR, kde se ubytoval v Mladé Boleslavi a sháněl zaměstnání. V té době si myslel, že zde může pobývat legálně. Nevěděl o konci platnosti povolení k pobytu v Polsku a po odcestování do ČR jeho platnost žádným způsobem neověřoval. Měl za to, že polské povolení k pobytu lze předělat na české povolení. V ČR nečinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Nemá uzavřené zdravotní pojištění. Je svobodný a bezdětný. V Indii bydlí v domě rodičů. Jeho rodinu tvoří rodiče a sestra, všichni jsou v současné době v Indii. V ČR ani jiných státech EU nemá žádné příbuzné ani osoby blízké. Nemá zde ani osobu, vůči které by měl vyživovací povinnost nebo by jí měl v péči. V ČR nemá žádné závazky ani pohledávky, ani zde nemá žádné společenské, kulturní nebo jiné důležité vazby. Správní vyhoštění by pro něj nepředstavovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. V současné době nejsou dány žádné důvody, které by mu bránily vycestovat do domovského státu. V zemí původu jsou špatné pracovní podmínky, ale je tam bezpečno, není ohrožen na životě, nehrozí mu mučení, nelidské nebo ponižující zacházení, zbavení osobní svobody, držení v otroctví nebo nevolnictví, ani výkon nucených nebo povinných prací. V domovské zemi má zaručeno právo na osobní bezpečnost, právní ochranu i spravedlivý proces. Jeho záležitosti tam mohou být projednány řádným soudem. Není dána žádná překážka, která by mu znemožňovala z území ČR vycestovat. Je si vědom svého pochybení a hodlá z ČR sám odcestovat do Indie.

11. Správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí. S ohledem na to, že žalobce pobýval na území Schengenského prostoru ode dne 4. 12. 2025 do dne 18. 4. 2026 bez platného oprávnění k pobytu, naplnil podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně byl proto povinen zahájit správní řízení o vyhoštění. Vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců. Podle své výpovědi zde žalobce nemá žádné vazby a celá jeho rodina žije v Indii. Žalobce není osoba zranitelná, je zdráv, práceschopný a v produktivním věku, je schopen se o sebe postarat bez cizí pomoci. Ve vycestování žalobce nebrání ani hrozba skutečného nebezpečí v zemi původu ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce pochází z bezpečné země původu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) a z jeho výpovědi nevyplynulo, že by mu v případě návratu do země původu hrozil trest smrti, mučení, nelidské či ponižující zacházení. Sám žalobce uvedl, že mu ve vycestování nebrání žádná překážka. Správní orgán prvního stupně proto dospěl k závěru, že vycestování žalobce je možné, aniž by bylo nutné si ohledně této otázky vyžádat stanovisko Ministerstva vnitra podle § 120a zákona o pobytu cizinců. Uložení vyhoštění je také v souladu s veřejným zájmem, aby na území ČR pobývali pouze cizinci s platným oprávněním. Při stanovení doby zákazu vstupu přihlédl k tomu, že jde ze strany žalobce o první porušení právních předpisů ČR a se správním orgánem spolupracoval, nicméně na území pobýval s plným vědomím toho, že není držitelem platného oprávnění a k ukončení protiprávního jednání nedošlo z jeho vlastní vůle. Dobu vyhoštění stanovil s ohledem na uvedené na jeden rok, tedy při spodní hranici zákonného rozpětí pěti let.

12. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ve kterém vznesl totožné námitky jako v žalobě.

13. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Bez pochybností bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území Schengenského prostoru ode dne 4. 12. 2025 do dne 18. 4. 2026 bez platného pobytového oprávnění, čímž naplnil podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Případná subjektivní nevědomost žalobce o zrušení pobytového oprávnění v Polsku je bez významu, neboť pro naplnění dané skutkové podstaty je rozhodující pouze existence neoprávněného pobytu. Žalobce navíc při výslechu sám uvedl, že v současné době nemá žádné platné povolení, a že v minulosti jej měl v Polsku. Z uvedeného vyplývá, že si musel být vědom, že se na území ČR nachází bez oprávnění pobytu. Správní vyhoštění není nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Ze správního spisu, zejména z protokolu o výslechu žalobce, vyplývá, že celá jeho rodina žije v Indii, zatímco na území ČR ani jiného členského státu EU nemá žádné rodinné vazby ani vyživovací povinnosti. Pobýval tu pouze krátkodobě, nevykonával zde výdělečnou činnost, neměl zdravotní pojištění a nevytvořil si žádné stabilní sociální, kulturní ani jazykové vazby. Míra jeho integrace je tedy minimální. V dané věci převažuje veřejný zájem na dodržování pravidel upravujících pobyt cizinců. Námitka zpochybňující možnost žalobce bezpečně vycestovat do země původu zůstala pouze v rovině obecného tvrzení, aniž by jí podložil konkrétními skutečnostmi a důkazy. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl jakékoli objektivní překážky, které by mu znemožňovaly vstup do země původu. Z jeho výpovědi rovněž nevyplynulo, že by mu v domovském státě hrozilo jakékoli nebezpečí, nebo že by mu byl vstup na území tamními orgány odepřen. Sám žalobce prohlásil, že mu ve vycestování nebrání žádná překážka, a že do země původu dobrovolně vycestuje. Správní orgán prvního stupně správně vyhodnotil, že vycestování žalobce je možné. Stejně tak nepochybil, když si pro účely posouzení možnosti vycestování nevyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, neboť takový postup není podle § 120a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nutný, jestliže občan třetí země sám uvede, že vycestování je možné. Ve věci ani nebylo namístě postupovat podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu, pouze pokud nejsou splněny zákonné předpoklady pro uložení vyhoštění nebo by se jeho uložení jevilo jako nepřiměřený zásah do osobního a rodinného života, což není případ žalobce. Dobu uloženého správního vyhoštění v délce 1 roku, tedy při samé spodní hranici zákonného rozpětí, žalovaná považuje za přiměřenou. Žalobce sám nečinil žádné aktivní kroky k legalizaci svého pobytu a jeho protiprávní jednání bylo odhaleno až na základě kontroly policejní hlídkou. Žalobce nemá ani sjednáno zdravotní pojištění. Současně je potřeba vzít v úvahu i polehčující okolnosti, a to že šlo o žalobcovo první zaznamenané porušení právních předpisů, se správním orgánem prvního stupně spolupracoval a projevil ochotu dobrovolně opustit území ČR. Jde-li o obecně namítané porušení § 3, § 50 odst. 2 a § 2 odst. 1, 3, 4 správního řádu, není zřejmé, jaké konkrétní pochybení správního orgánu prvního stupně má žalobce na mysli. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) vyplývá, že námitky musí být dostatečně individualizované, a nemůže se jednat pouze o citaci zákona či typovou charakteristiku určitých obvyklých nezákonností. Žalobce u těchto námitek nekonkretizoval, v čem by měly spočívat vadné kroky, úvahy či závěry správního orgánu prvního stupně a jaká zjištění měla být učiněna odlišně. Žalovaná proto na tyto blanketní námitky více reagovat nemůže. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 14. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti kterému je žaloba přípustná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

15. Soud ve věci rozhodl po provedení jednání. Při posouzení věci vycházel toliko ze správního spisu, kterým se neprovádí dokazování, ale soud z něj bez dalšího vychází (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, nebo ze dne 19. 12. 2022, č. j. 2 Ao 2/2022-36). Žádný z účastníků žádné důkazy nenavrhoval. Posouzení věci soudem 16. Soud předesílá, že míra precizace žalobních bodů do značné míry předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí. Není namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci zástupce žalobce (srov. závěry rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78).

17. Soud předně konstatuje, že obecnou námitku žalobce, že byl v řízení porušen § 3 správního řádu a že si správní orgány neopatřily dostatečné podklady pro své rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu nepovažuje za samostatný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ,obvyklých‘ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená obecná námitka nedostála. Jde pouze o uvedení zákonného ustanovení, které mělo být porušeno, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí opírá. Soud se proto touto obecnou námitkou samostatně nezabýval.

18. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

19. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

20. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

21. Podle § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí (odst. 1). Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (odst. 2).

22. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců si policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění vyžádá závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179). Podle odst. 2 tohoto ustanovení se závazné stanovisko nevyžaduje, a vycestování cizince je tak možné, mimo jiné tehdy, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění občana třetí země a občan třetí země výslovně uvede, že jeho vycestování je možné (písm. a), nebo pochází-li občan třetí země z bezpečné země původu podle zákona o azylu a neuvedl-li individuální skutečnosti a okolnosti týkající se jeho osoby svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179 (písm. b).

23. Ze skutečností zjištěných v průběhu správního řízení má soud za dostatečně prokázané, že žalobce naplnil předpoklady pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, neboť pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobce ostatně ani nerozporuje, že by disponoval provolením k pobytu. Pouze uváděl, že nevěděl o tom, že nedisponoval platným povolení k pobytu. S touto námitkou se ovšem přiléhavě vypořádal již žalovaný. Není podstatné, zda žalobce měl povědomí o zrušení svého pobytového oprávnění vydaného Polskou republikou, tedy zda si byl vědom neoprávněnosti svého pobytu na území Schengenského prostoru. Pro naplnění zákonných důvodů pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců je rozhodující pouze objektivní stav, tj. zda žalobce pobýval na daném území bez platného oprávnění k pobytu, což má soud za prokázané. Podle záznamů v cestovním dokladu žalobce přicestoval do Schengenského prostoru v dubnu 2024 přes Maďarsko na základě víza platného pouze do dne 21. 6. 2024. Při svém výslechu sdělil, že v listopadu 2024 odcestoval do Polska, kde požádal o povolení k pobytu. Podle informací od polských policejních orgánů žalobce získal povolení k pobytu v Polsku ode dne 13. 10. 2025, avšak ke dni 3. 12. 2025 bylo opět zrušeno. Do ČR podle své výpovědi přicestoval z Polska v únoru 2026 a svou pobytovou situaci zde nijak neřešil. V současné době nemá v Polsku, ale ani v jakémkoliv jiném členském státě povolený žádný druh pobytu. Tuto skutečnost žalobce nijak nerozporoval. Žalobce tedy na území Schengenského prostoru pobýval bez platného oprávnění přinejmenším ode dne 4. 12. 2025, kdy pozbylo platnosti povolení k pobytu v Polsku, do dne 18. 4. 2026, kdy byl zkontrolován policejní hlídkou. Není třeba prokazovat zavinění žalobce, resp. jeho subjektivní vědomost o neoprávněnosti pobytu (viz např. rozsudky NSS ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 Azs 152/2016- 29, ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 Azs 38/2015-41, ze dne 2. 11. 2016, č. j. 8 Azs 115/2016-37, nebo ze dne 15. 8. 2019, č. j. 7 Azs 215/2019-25). Žalobcovo jednání tedy naplnilo znaky § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. V takovém případě pak neměly správní orgány prostor pro úvahu, zda řízení o správním vyhoštění zahájí či nikoli. Při naplnění zákonných podmínek je správní orgán povinen o správním vyhoštění rozhodnout (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 Azs 283/2014-33, a ze dne 6. 3. 2019, č. j. 8 Azs 262/2018-40, nebo usnesení NSS ze dne 5. 12. 2023, č. j. 7 Azs 226/2023-25). Při rozhodování o vyhoštění správní orgán nedisponuje správním uvážením. Je omezen pouze zákonem stanovenými podmínkami. Takovými zákonnými podmínkami udělení správního vyhoštění je přiměřenost jeho dopadu do soukromého a rodinného života cizince (podle § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců) a absence hrozby skutečného nebezpečí při vycestování do země původu (§ 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců).

24. Při posuzování přiměřenosti dopadu vyhoštění do soukromého a rodinného života je to pak cizinec, který je nejlépe obeznámen s otázkami souvisejícími s jeho osobní a rodinnou sférou. Z toho důvodu leží na cizinci břemeno tvrzení týkající se povahy a intenzity jeho soukromých a rodinných vazeb k ČR, resp. EU. Žalobce však v řízení před správními orgány ani v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, v jejichž důsledku by se vyhoštění jevilo právě v jeho případě jako nepřiměřené opatření. Takové skutečnosti nevyplynuly ani z jiných podkladů. Naopak je z jeho výpovědi zřejmé, že v ČR ani jiném členském státě nemá žádné osobní, ekonomické, společenské, kulturní ani jiné důležité vazby a celá jeho rodina žije v Indii. Z obsahu správního spisu nevyplývá nic, co svědčilo o tom, že by měl žalobce na území členských států EU důležité vazby. Správní orgány proto správně uzavřely, že u žalobce nebyly zjištěny žádné skutečnosti, v jejichž důsledku by se mohlo jevit správní vyhoštění jako nepřiměřené. Námitka nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce je proto nedůvodná.

25. Stejně tak správní orgány správně dospěly k závěru, že vycestování žalobce do země původu je možné, neboť mu tam nehrozí žádné skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orány si pro posouzení této otázky nebyly povinny vyžádat závazné stanovisko Ministerstva vnitra, neboť sám žalobce ve své výpovědi prohlásil, že mu ve vycestování do domovského státu nic nebrání [§ 120a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Současně podle vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců v aktuálním znění, je Indie považována za bezpečnou zemi původu a žalobce neuvedl žádné individualizované skutečnosti a okolnosti týkající se jeho osoby svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí [§ 120a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Žalobce naopak ve výpovědi před správním orgánem prvního stupně uvedl, že v zemi jeho původu je bezpečno, není tam ohrožen na životě ani zdraví, nehrozí mu mučení, nelidské nebo ponižující zacházení, zbavení osobní svobody, držení v otroctví nebo nevolnictví, ani výkon nucených nebo povinných prací. V domovské zemi má zaručeno právo na osobní bezpečnost, právní ochranu i spravedlivý proces. Jeho záležitosti tam mohou být projednány řádným soudem. Závěrem navíc prohlásil, že si je vědom svého pochybení a hodlá z ČR sám odcestovat právě do Indie. V žalobě pak žalobce uvedl toliko obecná, a navíc ničím nepodložená tvrzení o nepříznivé bezpečnostní, politické a ekonomické situaci v zemi původu, aniž by tvrdil jakékoli konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by v důsledku těchto poměrů měla hrozit vážná újma právě jemu. Podle ustálené judikatury správních soudů nepostačuje k úspěchu námitky hrozby skutečného nebezpečí pouhý obecný poukaz na nepříznivou situaci v zemi původu. Cizinec musí tvrdit a prokázat konkrétní a individualizované okolnosti, z nichž je možné dovodit, že nebezpečí vážné újmy v zemi původu hrozí právě jemu (srov. např. rozsudky NSS ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Azs 66/2018-30, ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 172/2015-32, nebo ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Azs 404/2017-47). Námitka je proto nedůvodná.

26. Ohledně přezkumu délky uloženého zákazu vstupu jde o věc správního uvážení, které podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu. Soud přezkoumává pouze to, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017-31 nebo ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46). Správní orgán prvního stupně na str. 6 prvostupňového rozhodnutí uvedl, k jakým faktorům při stanovení doby přihlédl (srov. odst. 11 tohoto rozsudku) Žalovaná pak na úvahy správního orgánu prvního stupně navázala na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí (srov. odst. 12 tohoto rozsudku). Odůvodnění délky stanoveného zákazu vstupu se soudu nejeví jako excesivní, neboť i přes relativně dlouhé trvání nelegálního pobytu žalobce na území a jeho pasivitu ohledně nápravy tohoto stavu, byla zvolena při dolní hranici rozmezí (maximální doba činí 5 let).

27. Co se týče postupu podle § 50a zákona o pobytu cizinců, žalobce neupřesnil, podle kterého konkrétního odstavce tohoto ustanovení měly správní orgány podle něj postupovat. Soud proto ve stejné míře obecnosti uvádí, že § 50a zákona o pobytu cizinců se aplikuje na případy, kdy je cizinec držitelem povolení k pobytu v jiném členském státě EU (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2020, č. j. 5 Azs 432/2019-29, č. 4132/2021 Sb. NSS), či pokud mu nelze uložit správní vyhoštění z jiného důvodu, např. shledá-li správní orgán, že uložení správního vyhoštění nepřiměřeně zasahuje do soukromého a rodinného života cizince (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 45 A 4/2022-15). V projednávaném případě však vyšlo najevo, že žalobce nemá udělené vízum v žádném státě. Současně správní vyhoštění v jeho případě nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života a při vycestování mu nehrozí skutečné nebezpečí. Nebyl zde tedy důvod pro uložení povinnosti opustit území namísto správního vyhoštění.

28. Soud nevyhodnotil jako důvodnou ani námitku, že správní orgán prvního stupně neměl dostatek času pro posouzení všech aspektů věci, jelikož prvostupňové rozhodnutí vydal ještě v den zahájení správního řízení. Žalobce v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, které správní orgán prvního stupně neposoudil. Skutečnost, že bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno bez zbytečného odkladu samo o sobě neimplikuje, že bylo vydáno bez dostatečného zohlednění skutkového stavu. Soud navíc poukazuje na to, že správní orgán i přímo povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu (§ 71 odst. 1 správního řádu). Rychlost rozhodnutí proto sama o sobě nezakládá jeho nezákonnost. Rozhodující je, zda měl správní orgán k dispozici dostatečné podklady a zda skutkový stav zjistil v zákonem vyžadovaném rozsahu (§ 3 a § 50 odst. 2 správního řádu). Nebylo prokázáno, že by si správní orgány nezajistily dostatečné podklady, nebo že by nedostatečně zjistily skutkový stav. Závěr a náklady řízení 29. Vzhledem k tomu, že žalobní body nejsou důvodné a soud nezjistil žádné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 14. července 2026 Martina Kotouček Mikolášková v. r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.