47 Ad 28/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Martinou Kotouček Mikoláškovou ve věci žalobkyně: I. P., narozená dne X bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2025, č. j. XA, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2025, č. j. XA, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 1. 2024, č. j. XB, přiznala žalobkyni podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 29. 2. 2024, ode dne 30. 9. 2023 starobní důchod (dále též „předčasný starobní důchod“) s tím, že žalobkyni výplata starobního důchodu nenáležela. Dne 10. 3. 2025 požádala žalobkyně žalovanou o uvolnění výplaty starobního důchodu a o jeho úpravu za dobu výkonu výdělečné činnosti.

2. Rozhodnutím ze dne 7. 5. 2025, č. j. XC (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalovaná podle § 36 odst. 2 a § 56 odst. 1 písm. e) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění účinném do dne 31. 8. 2025 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zvýšila žalobkyni starobní důchod ode dne 19. 6. 2025 a přiznala jeho výplatu. Při přepočtu důchodu žalovaná zohlednila dobu pojištění ode dne 30. 9. 2023 do dne 31. 12. 2023. K období ode dne 1. 1. 2024 do dne 31. 12. 2024 a ode dne 1. 1. 2025 do dne 18. 6. 2025 žalovaná uvedla, že o něm rozhodne až po předložení přehledu, z něhož bude patrné, že v době trvání vedlejší samostatné výdělečné činnosti bylo dosaženo rozhodného příjmu.

3. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí námitky. Namítala, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné v části, ve které žalovaná požaduje, aby žalobkyně předložila potvrzení o dosažení rozhodného příjmu za období od 1. 1. 2024 do 18. 6. 2025. Podle žalobkyně není jasné, z jakého zákonného ustanovení je tento požadavek dovozen. Žalobkyně uvedla, že dosažení rozhodného příjmu lze považovat pouze za jednu z možností, jak zajistit pro osoby samostatně výdělečně činné účast na pojištění. Druhou možností je dobrovolná přihláška k pojištění. Pokud je pak splněna účast na pojištění, je zároveň naplněn i výkon výdělečné činnosti ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění. K tomu odkázala na webové stránky žalované, na kterých měla být uvedena informace, že zvýšení důchodu o 0,4 výpočtového základu náleží i tehdy, pokud se osoba k účasti na důchodovém pojištění sama přihlásila. Žalobkyně upozornila na to, že nedošlo ke změně právní úpravy, proto by měla být žalovaná konzistentní ve svém výkladu.

4. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla námitky žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění uvedla, že žalobkyně podala dobrovolnou přihlášku k důchodovému pojištění. Za rok 2024 pojistné uhradila dne 23. 4. 2025. Podle žalované platí, pokud osoba samostatně výdělečně činná nedosáhne na zákonem stanovenou hranici pro povinnou účast na důchodovém pojištění a k pojištění se přihlásí dobrovolně (což je i případ žalobkyně) při podání přehledu o příjmech a výdajích, nepředstavuje doba takové účasti na pojištění výdělečnou činnost ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění a v takovém případě není možné aplikovat postup podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a zvýšit žalobkyni starobní důchod za výdělečnou činnost vykonávanou pro vzniku nároku na tuto dávku. Žalobkyni proto nebylo možné podle žalované vyhovět.

5. Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Současně navrhuje také zrušení prvostupňového rozhodnutí. Obsah podání účastníků 6. Žalobkyně v žalobě namítá, že spoléhala na všeobecně známé pravidlo o přepočtu výše důchodu stanovené v § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, kvůli kterému se dobrovolně přihlásila k účasti na důchodovém pojištění. Podle tohoto pravidla se přepočte výše starobního důchodu, pokud osoba vykonává výdělečnou činnost, aniž by pobírala starobní důchod. Přepočet se má provést tak, že se o dobu výdělečné činnosti sníží doba, za kterou se výše důchodu zkracovala. Žalobkyně má za to, že účelem § 9 a 10 zákona o důchodovém pojištění není diskriminovat jednotlivce, kteří se z konkrétních důvodů rozhodli pro přiznání důchodu bez jeho výplaty, a nadále vykonávali výdělečnou činnost – bez ohledu na výši dosaženého výdělku, který není možno vlastním výkonem vždy ovlivnit. Pro zahlazení případné nerovnosti spočívající v různých výších dosaženého zisku (daňového základu) obsahuje zákon o důchodovém pojištění korekci – institut přihlášky k účasti na pojištění. Žalobkyně chtěla být i po přiznání důchodu účastna důchodového pojištění a chtěla dosáhnout snížení krácení přiznaného důchodu, proto zaplatila pojistné a jednalo se tak o činnost „vykonávanou v rozsahu, který zakládá účast na pojištění“ podle § 27 zákona o důchodovém pojištění. Zákon podle žalobkyně nestanovuje žádnou další podmínku povinnosti dosáhnout tzv. rozhodné částky ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění. Dosažení rozhodného daňového základu je pouze jednou, nikoli jedinou, možností, se kterou zákon spojuje účast na pojištění osoby vykonávající vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Žalobkyně má za to, že splnila kritéria pro posouzení, zda se v jejím případě jedná o výdělečnou činnost ve smyslu zákona o důchodovém pojištění, která zakládá účast na důchodovém pojištění. Postup žalované pak odporuje těmto pravidlům a zakládá nezákonnou nerovnost mezi pojištěnci, kteří vykonávají tutéž činnost a odvádí z ní pojištění. Takovou nerovnost podle žalobkyně nedovoluje konzistentní výklad a aplikace zákona o důchodovém pojištění. V této souvislosti opět upozorňuje na rozpor postupu žalované s její ustálenou praxí, kterou uváděla ještě i ke dni 28. 8. 2025 na svých internetových stránkách. Žalovaná k aplikaci § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění konkrétně uváděla, že „[p]okud je tedy Vaše podnikání ([vedlejší] samostatní výdělečná činnost) vykonáváno v rozsahu zakládajícím účast na důchodovém pojištění, nebo jste se k účasti na důchodovém pojištění sám přihlásil, náleží Vám za 360 dní této činnosti zvýšení důchodu o 0,4 výpočtového základu (tj. částky, ze které byl důchod původně vyměřen).“ Žalovaná tedy podle žalobkyně sama uznává, že přihlášení k účasti na pojištění je výdělečnou činností ve smyslu zákona o důchodovém pojištění, avšak v případě žalobkyně se rozhodla ve zjevném rozporu s tímto pravidlem.

7. Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje, aby soud žalobu zamítnul. Setrvává na závěrech, které uvedla v napadeném rozhodnutí a dodává, že osobě samostatně výdělečně činné, která má již rozhodnuto o přiznání starobního důchodu podle § 31 zákona o důchodovém pojištění s výplatnou nebo i bez výplaty, již nelze přepočítat dobu pojištění podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tzn. přihláškou k důchodovém pojištění osoby samostatně výdělečně činné nelze zkrátit dobu, za kterou se snižovala výše procentní výměry důchodu. Tímto by docházelo k obcházení smyslu a účelu definice výdělečné činnosti podle § 27 zákona o důchodovém pojištění a nerovnému zvyšování důchodů některých skupin pojištěnců oproti ostatním pojištěncům, kteří podmínky § 27 fakticky plní.

8. Žalobkyně v replice uvedla, že žalovaná ve svém vyjádření pouze opakuje zákonná ustanovení, aniž by skutečně odůvodnila jí zastávaný výklad. Žalovaná směšuje instituty dobrovolného pojištění podle § 6 a § 10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ačkoliv upravují zcela jiné postavení pojištěnců. Zatímco podle § 6 se k dobrovolnému pojištění může přihlásit každý, podle § 10 může dobrovolné pojištění využít pouze osoba vykonávající výdělečnou činnost. Pokud by byl právní účinek obou těchto institutů totožný, postrádalo by speciální ustanovení § 10 odst. 4 smysl a šlo by o duplicitní úpravu. Skutečnost, že zákonodárce zavedl vlastní úpravu dobrovolné účasti osob vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost, svědčí o jeho úmyslu umožnit jim účast na pojištění zaručující stejná práva, jako osobám vykonávajícím výdělečnou činnost v rozsahu zakládajícím účast na důchodovém pojištění. Opačný výklad by vedl k diskriminaci osob samostatně výdělečně činných s nízkým nebo dočasně sníženým daňovým základem (např. z důvodu realizace investic) a zakládal by zásadní nerovnost mezi pojištěnci. Pokud by zákonodárce skutečně chtěl z § 27 zákona o důchodovém pojištění vyjmout účast na pojištění podle § 10 odst. 4, nic mu nebránilo, aby tak učinil. Výklad zastávaný žalovanou zakládá podle žalobkyně nezákonnou nerovnost mezi pojištěnci, kteří vykonávají tutéž činnost a odvádí z ní pojištění. Žalobkyně též znovu upozornila, že se žalovaná nevypořádala s rozporem mezi závěry napadeného rozhodnutí a ustálenou rozhodovací praxí, kterou i publikovala na internetových stránkách. Podle žalobkyně je ze současného postupu žalované patrné, že již pravděpodobně opustila dřívější výklad, nicméně aktuální výklad je podle žalobkyně v rozporu se smyslem a účelem zákona.

9. Jelikož z žaloby a repliky žalobkyně vyplývá, že mohlo dojít u žalované ke změně správní praxe a žalovaná se k této skutečnosti nijak nevyjádřila, vyzval soud žalovanou, aby sdělila, zda v minulosti zohledňovala při přepočtu výše předčasného starobního důchodu také dobrovolnou účast na pojištění, a pokud došlo ke změně praxe, ať soudu doloží, na základě jakých skutečností.

10. Žalovaná soudu sdělila, že do září 2024 byla dobrovolná přihláška při výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti pro případy, kdy osoba samostatně výdělečně činná nedosáhla příjmů zakládajících povinnou účast na důchodovém pojištění, využívána jako doba pojištění i při přepočtu výše předčasného starobního důchodu. Ke změně praxe došlo v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále „MPSV“). K tomu žalovaná přiložila dvě rozhodnutí MPSV ze dne 29. 8. 2024, č. j. MPSV-2024/177020-711/1, a č. j. MPSV-2024/177020-711/2). MPSV zjistilo, že žalovaná nerozhodla správně a při svém rozhodování porušila právní předpisy. Závěry MPSV byly promítnuty do rozhodovací činnosti žalované. Podle závěrů MPSV přihlášku k důchodovému pojištění osoby samostatně výdělečně činné nemůže žalovaná (nově) považovat za výkon samostatné výdělečné činnosti při přepočtu starobních i předčasných starobních důchodů. Žalovaná citovala shrnutí závěru MPSV, ze kterého vychází, a podle kterého platí, že pokud osoba samostatně výdělečně činná nedosáhne zákonem stanovenou hranici pro povinnou účast na pojištění a k pojištění se přihlásí dobrovolně při podání přehledu o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné, nepředstavuje doba takové účasti na pojištění výdělečnou činnost ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění. V takovém případě pak není možné postupovat podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a zvýšit starobní důchod za výdělečnou činnost vykonávanou po vzniku nároku na tuto dávku. Splnění procesních podmínek 11. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti kterému je žaloba přípustná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

12. Ve věci soud rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení s takovým postupem souhlasili. Současně pro tento postup byly splněny podmínky podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dokazování soud neprováděl, jelikož všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení věci byly zjištěny z nesporných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.) a správního spisu, jehož obsahem se dokazování neprovádí, z něj soud bez dalšího vychází [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, nebo ze dne 19. 12. 2022, č. j. 2 Ao 2/2022-36]. Posouzení žaloby 13. Na základě vyjádření žalované považuje soud za nesporné, že žalovaná v minulosti zohledňovala při přepočtu výše předčasného starobního důchodu i dobrovolné přihlášení se k účasti na důchodovém pojištění. Nyní, aniž by došlo k obsahové změně zákona, od tohoto výkladu ustoupila a dobrovolnou přihlášku k účasti na pojištění již nezohledňuje. Žalobkyně se přitom v průběhu správního řízení domáhala aplikace dřívější praxe žalované.

14. Soud tak musí nejprve posoudit, zda je nyní zastávaný právní výklad žalované v souladu se zákonem, a pokud ano, tak za jakých podmínek by byla žalovaná oprávněna tuto změněnou praxi aplikovat i ve vztahu k žalobkyni.

15. Podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se výše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle odstavce 1 pojištěnci, který po vzniku nároku na tento důchod do dosažení důchodového věku vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom starobní důchod ani invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, přepočte po skončení této výdělečné činnosti na žádost tak, že se doba této výdělečné činnosti po dni, od kterého byl přiznán starobní důchod, přičte k době pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod a současně se o tuto dobu zkrátí doba, za kterou se snižovala výše procentní výměry starobního důchodu podle odstavce 1. Pro zvýšení procentní výměry za dobu výdělečné činnosti vykonávané po dosažení důchodového věku platí ustanovení § 34 odst. 3 a 4 obdobně (důraz přidán soudem).

16. Podle § 27 zákona o důchodovém pojištění se výdělečnou činností rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4 vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (důraz přidán soudem).

17. Podle § 10 odst. 2 první souvětí před středníkem zákona o důchodovém pojištění platí, že osoba samostatně výdělečně činná je v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud její příjem z vedlejší samostatné výdělečné činnosti dosáhl v kalendářním roce rozhodné částky (důraz přidán soudem).

18. Podle § 10 odst. 4 první souvětí před středníkem zákona o důchodovém pojištění platí, že osoba samostatně výdělečně činná, která vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a nesplňuje podmínky účasti na pojištění podle odstavců 2 a 3, je v kalendářním roce účastna pojištění, jestliže se přihlásila k účasti na pojištění za tento rok (důraz přidán soudem).

19. Zdejší soud má za to, že již jazykový výklad § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je natolik jednoznačný, že ho není třeba doplňovat o další výkladové metody. Podle hypotézy § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, může být přepočtena výše procentní výměry předčasného starobního důchodu tehdy, pokud tato osoba vykonává výdělečnou činnost. Podmínkou je tedy výkon výdělečné činnosti, nikoli založení účasti na pojištění. Pojem výkon výdělečné činnosti definuje § 27 zákona o důchodovém pojištění tak, že se musí jednat o výdělečnou činnost určitého rozsahu. Nejedná se tedy o jakoukoli výdělečnou činnost, resp. výdělečnou činnost v jakémkoli rozsahu. Požadovaný rozsah je pak blíže specifikován v § 10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (srov. citaci tohoto ustanovení výše). Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění pak umožňuje osobě, která požadovaný rozsah výdělečné činnosti nesplňuje, přihlásit se dobrovolně k účasti na pojištění, ovšem toto ustanovení nestanovuje, že by pak případné dobrovolné přihlášení se k účasti na pojištění zakládalo fikci výkonu výdělečné činnosti v požadovaném rozsahu. I když se taková osoba dobrovolně přihlásí k účasti na pojištění, tak stále nesplňuje podmínku výkonu výdělečné činnosti v požadovaném rozsahu – pouze jí bude počítána doba pojištění, která ale není rozhodná pro přepočet důchodu podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.

20. Pro zvýšení předčasného starobního důchodu tak není podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění rozhodná účast na pojištění, která může být založena i dobrovolným přihlášením se k účasti na pojištění, ale toliko (faktický) výkon výdělečné činnosti v určitém rozsahu. Žalobkyně se tak mýlí i v tom, pokud má za to, že zákon nestanovuje podmínku ani výkonu výdělečné činnosti v určitém rozsahu. Obdobné závěry, ke kterým dospěla žalovaná i soud, přitom uvádí i komentářové literatura, která poukazuje na to, že „[v]ýznam pojmu ‚výdělečná činnost‘ je v obecném chápání poněkud širší než ve smyslu předpisů o důchodovém pojištění. Zatímco obecně se výdělečnou činností rozumí jakákoliv činnost, při níž je dosahováno výdělku (příjmu), podle § 27 zák. o důchodovém pojištění se výdělečnou činností rozumí pouze ‚činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4 zák. o důchodovém pojištění vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění‘, tzn. z dosažených příjmů se odvádí pojistné na sociální zabezpečení (důchodové pojištění).“ Z tohoto pak komentářová literatura dále dovozuje, že „pojem výdělečná činnost neznamená totéž, co pojem doba pojištění ve smyslu § 13 zák. o důchodovém pojištění. Výdělečná činnost ve smyslu § 27 zák. o důchodovém pojištění je vždy dobou pojištění, ale ne každá doba pojištění je výdělečnou činností.“ [srov. též LANG, R., VOŘÍŠEK, V., PELIKÁNOVÁ, H., PIKOROVÁ, G., HOLEČKOVÁ, R. Zákon o důchodovém pojištění. Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2026-4-6); komentář k § 27zákona o důchodovém pojištění].

21. Soud se tak ztotožňuje se současným právním výkladem žalované, podle které je v rozporu se zákonem zohlednit při přepočtu starobního důchodu podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění i dobrovolnou účast na pojištění. Ačkoli žalobkyně argumentuje tím, že uvedený přístup je diskriminační, neboť nedůvodně znevýhodňuje osoby, které sice vykonávají výdělečnou činnost, avšak nedosáhly požadovaných příjmů například v důsledku investic, a rozhodly se dobrovolně přihlásit k účasti na pojištění, tak se soud touto argumentací nemůže blíže zabývat, neboť žalobkyně netvrdí, že právě ona tímto ustanovením diskriminována, neboť nedosáhla rozhodného příjmu v důsledku investic. Žalobkyně od počátku tvrdí, že je účastna na pojištění toliko z důvodu, že se do systému dobrovolně přihlásila. Správní soudnictví poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům, zákon nepřipouští podávat žaloby ve prospěch třetí nebo třetích osob. Soud tak shrnuje, že žalobní námitka týkající se nezákonnosti výkladu § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění není důvodná.

22. Z výše uvedeného je pak patrné, že žalovaná postupovala v minulosti v rozporu se zákonem, když při přepočtu starobního důchodu podle § 36 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění zohledňovala i dobrovolné přihlášení se k účasti na pojištění (srov. vyjádření žalované v odst. Error! Reference source not found.). Přehodnocení výkladu správními orgány (nebo soudy) za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí, že změna dlouhodobé správní praxe za nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité chráněné hodnoty; v žádném případě se tak nesmí dít svévolně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06 a odst. 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 568/06).

23. Žalobkyně se v námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí dovolávala užití správní praxe, kterou nyní žalovaná (správně) označuje za nezákonnou, avšak v napadeném rozhodnutí žalovaná nikterak nevysvětlila, zda byla oprávněna vůči žalobkyni aplikaci správní praxe změnit. Z napadeného rozhodnutí (ani ze správního spisu) není zřejmé, kdy vůbec žalovaná veřejnosti prezentovala záměr změnit přístup při přepočtu starobního důchodu a jestli se s touto skutečností mohla žalobkyně seznámit.

24. Soud upozorňuje na to, že ustálená správní praxe může založit legitimní očekávání adresátů veřejné správy, a byť legitimní očekávání zásadně nezakládá postup správních orgánů, který není v souladu se zákonem (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015-35, č. 3444/2016 Sb. NSS, ze dne 19. 4. 2017, č. j. 6 As 98/2016-54 a ze dne 10. 12. 2025, č. j. 2 Ads 76/2025-31), tak NSS v rozsudku ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006-159, naznačil, že pokud lze pro zájem konkrétního žalobce shledat hmatatelné ústavní ochrany v podobě ústavního práva, které by krylo jeho dosaženou právní pozici, lze v případě, že se tato pozice střetává na jedné straně s principem legality a na druhé straně se zájmem třetích osob, které též ústavní ochrany požívá, že by jeho pozice byla chráněna na základě principu ochrany oprávněné důvěry. NSS tím tak prakticky připustil, že mohou nastat situace, ve kterých se může konkrétní osoba úspěšně dovolávat i aplikace nezákonné správní praxe, pokud převáží zájem na ochraně jejích ústavně zaručených práv, do kterých by mohlo být jinak zasaženo. NSS přitom definoval skutkové kontury, od nichž se ochrana oprávněné důvěry vymezuje: „Jako skutkový základ pro ochranu oprávněné důvěry ve správním právu vyžaduje: a) existenci podkladu pro oprávněnou důvěru, jímž chápe v první řadě správní akt, dále pak předběžné opatření, veřejnoprávní smlouvu, příslib správního orgánu, informaci či jiná faktická jednání správního orgánu, b) vědomí existence tohoto podkladu u adresáta, který se domáhá ochrany své oprávněné důvěry, c) již existující využití oprávněné důvěry ve smyslu již učiněné dispozice (ochrana oprávněného očekávání je totiž chápána primárně jako ochrana v dobré víře učiněných dispozic, nikoliv zamýšlená dispozice), a konečně d) kauzální nexus mezi výše uvedenými body.“ 25. Je tak třeba odlišit situaci, kdy se konkrétní osoba dovolává aplikace nezákonné praxe, a to z důvodu ochrany jejích ústavně zaručených práv (pak je možné, že bude se svým požadavkem úspěšná), od situace, kdy se konkrétní osoba dovolává aplikace nezákonné praxe, avšak nehrozí jí zásah do ústavně zaručených práv. Pro tuto druhou situaci NSS připustil, že správní orgán může i za nezměněného stavu dotčené právní úpravy odchýlit od určité správní praxe, avšak nikoliv svévolně. Může tak učinit pouze z racionálních a závažných důvodů, jen do budoucna (pro futuro, ex nunc) a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká. Dotčené osoby, u nichž vzniklo legitimní očekávání vycházející z dosavadní správní praxe, musejí mít současně možnost se se změnou této praxe s dostatečným předstihem seznámit. Libovolná (svévolná) změna výkladu právních předpisů směřující k tíži adresátů není přípustná (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS, rozsudky NSS ze dne 12. 2. 2020, č. j. 10 Afs 343/2019-49 a ze dne 20. 5. 2026, č. j. 21 As 224/2025-44, nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06 a ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 568/06, a dále četnou judikaturu odkazovanou v těchto rozhodnutích).

26. Žalobkyně se po žalované domáhala toho, aby, tak jako v jiných případech (a v souladu s praxí prezentovanou na webových stránkách žalované) zohlednila žalobkyni při přepočtu starobního důchodu její dobrovolnou účast na pojištění. Pro úplnost soud dodává, že účast na pojištění úzce souvisí s článkem 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabývala tím, zda žalobkyni svědčilo legitimní očekávání aplikace konkrétní správní praxe, zda a případně od kdy by mohla být tato její oprávněná důvěra v ustálenou správní praxi prolomena. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

27. Ačkoli tedy soud výše připustil, že dřívější správní praxe žalované byla nezákonná, tak žalovaná nemohla bez dalšího nový právní výklad aplikovat i na případ žalobkyně za situace, kdy se žalobkyně dovolávala dřívější, byť nezákonné správní praxe žalované. Žalovaná se musí v navazujícím řízení zabývat tím, zda žalobkyni svědčí ochrana oprávněné důvěry z titulu ústavně zaručeného práva, a zda případně právo žalobkyně převáží nad principem legality, či nikoli. Pokud by dospěla k závěru, že by mohla být prolomena ochrana oprávněné důvěry žalobkyně v dosavadní správní praxi žalované, musí se žalovaná zabývat tím, kdy se prokazatelně mohla žalobkyně seznámit s novým právním výkladem žalované. Soud pro úplnost doplňuje, že není dostatečné pouze to, kdy se žalovaná prostřednictvím MPSV seznámila s jiným právním náhledem na věc, není rozhodné ani datum vydání nového metodického pokynu. Podstatné je, odkdy žalovaná zajistila, aby se i adresáti jejích rozhodnutí mohli s nově nastolenou praxí seznámit (typicky prostřednictvím informace dostupných na webových stránkách žalované). Závěr a náklady řízení 28. Soud s ohledem na výše uvedené shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaná žádným způsobem nevypořádala s tím, zda může v případě žalobkyně aplikovat změněnou správní praxi. Soud proto napadené rozhodnutí bez jednání zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Současně soud věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaná vázána shora vysloveným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

29. Soud neshledal důvody také pro zrušení prvostupňového rozhodnutí podle § 78 odst. 3 s. ř. s (jak navrhovala žalobkyně), neboť vadu, pro kterou bylo zrušeno napadené rozhodnutí, lze odstranit již v dalším řízení před žalovanou (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006-106, č. 1456/2008 Sb. NSS).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly (ze soudního spisu nevyplývají). Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 9. června 2026 Martina Kotouček Mikolášková v. r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: X