47 Af 2/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobkyně CH. a.s., IČ: x, se sídlem x, zastoupené Mgr. Martinem Reisingerem, advokátem se sídlem Pod Sychrovem I 866/40, Praha, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3566/15/5000-10610-703694, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud“) prostřednictvím datové schránky dne 9. 4. 2015 a téhož dne podanou v písemné formě k poštovní přepravě domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále též „orgán prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2014, č. j. 234853/14/4300-00805-050431, v části výroku, jímž byla žalobkyni podle § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „loterijní zákon“), uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč (za porušení ustanovení § 1 odst. 8 loterijního zákona, kterého se dopustila dne 27. 2. 2014 od 13:39 hod do 14:15 hod v provozovně sázkové kanceláře CH. a.s., x, tím, že nepřijala taková opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly kursových sázek účastnit, a tím umožnila účast na loteriích a jiných podobných hrách osobě mladší 18 let) tak, že žalobkyni uložil pokutu ve výši 180.000,- Kč, a to za spáchání správního deliktu, jehož se žalobkyně dopustila tím, že jako provozovatelka nepřijala takové opatření, aby se osoba mladší 18 let nemohla kursových sázek účastnit, a to dne 27. 2. 2014 v čase od 13:39 hod. do 14:15 hod. v provozovně sázkové kanceláře CH. a.s.,x, kdy bylo zjištěno přijetí kursové sázky nezletilého M. L., narozeného dne 7. 7. 1998, a tím i jeho účast na loteriích a podobných hrách, čímž došlo k porušení ustanovení § 1 odst. 8 loterijního zákona. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že neučinila opatření ve smyslu ustanovení § 1 odst. 8 loterijního zákona. Jako provozovatel naopak činí maximum možných opatření, aby se hry nemohla zúčastnit osoba mladší 18 let. V tomto směru odkazuje na pracovní smlouvu a pověření zaměstnance, provozní řád společnosti, herní plán, návštěvní řád a pravidelná školení. Žalobkyně konstatovala, že smyslem a účelem správního trestání je zejména výchova, prevence a vhodné působení na toho, kdo se dopustil protiprávního jednání, a to takovým způsobem, aby propříště k takovému jeho jednání nedošlo. V daném případě se jednoznačně jednalo o selhání lidského faktoru – zaměstnankyně. Žalobkyně však zcela postrádá smysl a účel jí uložené pokuty. Žalobkyně si je jako etablovaný subjekt na loterijním trhu plně vědoma své elementární povinnosti plynoucí z loterijního zákona učinit vše proto, aby nedocházelo k účasti na hře u osob mladších 18 let. Ostatně za takové jednání nebyla nikdy předtím správně potrestána. V tomto smyslu činí řadu opatření, která k dodržování takové povinnosti směřují, tedy činí taková opatření, aby se nezletilé osoby nemohly hry zúčastnit. Žalobkyně tuto zákonnou povinnost trvale a bezvýhradně plní, a to samozřejmě i v konkrétním případě, kdy bylo zjištěno pochybení její zaměstnankyně. Žalobkyně dále namítla, že nesouhlasí se závěrem žalovaného o objektivním charakteru odpovědnosti za dodržování povinnosti zajistit taková opatření, která zamezí hře osobě mladší 18 let, s jeho závěrem, že uloženou pokutu lze chápat jako prevenci zabraňující budoucímu páchání správního deliktu a ani s tím, že žalobkyní uvedená opatření nebyla účinná a proškolování zaměstnanců nebylo řádné. Co jiného než pravidelná minimálně jednoroční školení a testování zaměstnanců, mystery shopping, interní předpisy žalobkyně či text pracovněprávních dokumentů má sloužit k vpravení elementární informace o povinnosti nepřijímat sázky od nezletilé osoby jejím zaměstnancům. Takovou povinnost lze přitom označit i za obecně známou každé svéprávné fyzické osobě, kdy hranice 18 let jako hranice dospělosti je spojena s povolením řady jiných činností, které jsou vyhrazeny dospělým. Na všechna tato opatření po celou dobu správního řízení žalobkyně odkazovala a v potřebném rozsahu je doložila, a to včetně návrhů na výslech svědků, které však orgán prvního stupně nezohlednil či neprovedl a žalovaný takový jeho postup potvrdil. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s odmítnutím jejích námitek poukazujících na marginální vklad nezletilé osoby, která uzavřela sázku za 37,- Kč. Domnívá se, že výše vkladu má přímý vliv na společenskou nebezpečnost správního deliktu a že je nutné činit rozdíl mezi situací, kdy nezletilá osoba utratila za sázky 37,- Kč a hypotetickou situací, když by takto utratila např. 1.500,- Kč či vyšší částku. Úvahy žalovaného o potenciální vysoké výhře ze vsazených sázek nejsou ničím doloženy. Nesouhlasí rovněž s argumentací žalovaného ohledně rizika vzniku závislosti u nezletilé osoby, neboť v dané věci se jednalo pouze o drobnou sázku za 37,- Kč. Závěrem žalobkyně nesouhlasí ani s výší vyměřené pokuty. Má za to, že uložená pokuta je nepřiměřená, neboť jako provozovatelka nezanedbala svoji povinnost zajistit příslušná opatření a vzhledem k marginálnosti sázky měla být snížena minimálně o řád. Uvádí, že si je plně vědoma své objektivní odpovědnosti za podnikatelskou činnost a dodržování příslušných právních předpisů, na druhou stranu jí však nemůže být přičítáno k tíži protiprávní jednání její zaměstnankyně, kterou prokazatelně dostatečně proškolila a poučila, a učinila tak všechna možná opatření, která lze po ní spravedlivě požadovat. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí orgánu prvního stupně, jež mu předcházelo, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že učinila maximum možných opatření, neboť nepřistoupila k základnímu opatření podle § 1 odst. 8 loterijního zákona, jímž je požadavek na předložení průkazu totožnosti. Přijetí opatření žalobkyní pak samo o sobě není dostačující, pokud není vyžadováno jejich dodržování. V dané věci se přitom podle názoru žalovaného nejednalo o selhání lidského faktoru, neboť příslušná pracovnice zcela automaticky přijala sázku od osoby výrazně mladší 18 let v době kontroly sázkové kanceláře. Pracovnice navíc v protokolu o kontrole naznačuje, že se jedná o běžnou praxi a rovněž z tiketu nezletilého je patrno, že nesázel poprvé, když využil možnosti kombinované sázky. Skutečnost, že žalobkyně byla sankcionována poprvé a určitá opatření přijala, byla zohledněna při vyměření výše sankce. Dále uvádí, že odpovědnost podle loterijního zákona je objektivní, a proto žalobkyně nese následky jednání její pracovnice, přičemž není rozhodné, zda subjektivně vnímala přijatá opatření jako dostatečná. Nesouhlasí rovněž s argumentací žalobkyně ohledně marginální výše sázky, neboť výše sázky netvoří součást skutkové podstaty. Snad jen v případě, kdy by částka byla vyšší, bylo by možné tuto skutečnost zohlednit ve výši sankce jako přitěžující okolnost. Nízká výše částky však polehčující okolnost nepředstavuje a není ani liberačním důvodem. Z hlediska prevence upravené loterijním zákonem je pak klíčový věk sázejícího, nikoli výše sázky. Pokud jde o přiměřenost sankce, tato byla uložena téměř při spodní hranici zákonného rozpětí s tím, že ke všem žalobkyní uváděným skutečnostem bylo přihlédnuto. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného setrvala na své argumentaci a poukázala na procesní vadu spočívající v tom, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na výslech příslušné pracovnice. Vyjadřuje pochybnost, zda v řízení nedošlo ke dvojímu trestání za jeden skutek, a ohrazuje se proti tvrzení žalovaného, že by předmětné protiprávní jednání mělo být běžnou praxí, když v protokolu o kontrole je uvedeno, že „mladí sem chodí často“, což mohou být podle žalobkyně osoby do věku 25 až 30 let. Vzhledem k tomu, že žaloba je včasná, jde o rozhodnutí napadnutelné žalobou podle § 65 s. ř. s. a jsou splněny i zbylé podmínky řízení, soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných námitek. Přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz § 75 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili, zda ve věci požadují nařídit jednání. Žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil, žalobkyně se v poskytnuté lhůtě nevyjádřila. Soud proto o žalobě rozhodoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Z předloženého správního spisu vyplývá, že na základě oznámení orgánu prvního stupně ze dne 28. 8. 2014 bylo s žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci uložení pokuty podle § 48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona za porušení ustanovení § 1 odst. 8 loterijního zákona. Popis předmětného skutku, tak jak je uveden výše, a proti kterému žalobkyně nemá v žalobě výhrady, odpovídá obsahu protokolu o kontrole ze dne 27. 2. 2014. Ve spise se nachází rovněž tiket z tohoto dne s časem 13:39:48 na sázku v částce 37,- Kč, který podle obsahu protokolu vystavila pracovnice provozovny žalobkyně sázejícímu, jenž byl přivolanou hlídkou Policie ČR ztotožněn jako M. L., narozený dne 7. 7. 1998. Podle ustanovení § 1 odst. 8 loterijního zákona účastníkem loterie nebo jiné podobné hry (dále jen "sázející") může být jen fyzická osoba, která dovršila 18 let věku a která v souladu s herním plánem uhradí vklad (sázku) provozovateli předem, a to v hotovosti nebo bezhotovostně. Osobám mladším 18 let je účast na loteriích a jiných podobných hrách zakázána. Provozovatel loterií a jiných podobných her musí učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit. K tomuto účelu je oprávněn požadovat předložení průkazu totožnosti. Podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona finanční úřad uvedený v § 46 odst. 1 písm. c) uloží pokutu do výše 10.000.000,- Kč právnické nebo fyzické osobě, která bez povolení, které by bylo oprávněno vydat ministerstvo, provozuje nebo organizuje loterii, tombolu nebo jinou podobnou hru, nebo ji provozuje v rozporu s tímto zákonem nebo poruší zákaz stanovený v § 1 odst. 5 nebo § 4 odst.

10. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2016, č. j. 5 As 36/2016 - 29, konstatoval, že odpovědnost za správní delikt podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona je odpovědností absolutní a objektivní, tedy bez ohledu na zavinění, přičemž loterijní zákon nepřipouští žádný liberační důvod. Z textu ustanovení § 1 odst. 8 loterijního zákona pak vyplývá, že osobou odpovídající za dodržování předmětných povinností je provozovatel a nikoli jeho zaměstnanec, jehož lze stíhat podle § 48 odst. 1 písm. f) loterijního zákona. V dané věci tudíž nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že učinila maximální možná opatření, aby k porušení předmětné povinnosti nedošlo, neboť otázka míry zavinění provozovatele, jakož i okolností, za nichž došlo ke spáchání správního deliktu, není pro posouzení jeho odpovědnosti rozhodná. Stejně tak není významná ani nízká částka sázky učiněné nezletilým, neboť k závěru o odpovědnosti provozovatele postačí, že nezletilá osoba se loterie nebo jiné podobné hry provozované žalobkyní zúčastnila, což žalobkyně nezpochybňovala. Skutečnost, že žalobkyně určitá opatření učinila, k čemuž žalobkyně vedle listinných důkazů navrhovala mj. výslech zaměstnankyně paní H., pak zohlednil žalovaný jako polehčující okolnosti při snížení pokuty, a proto neobstojí ani výhrada žalobkyně, že nebyl řádně zjištěn stav věci. Ohledně smyslu objektivní deliktní odpovědnosti, která směřuje rovněž ke generální prevenci, soud odkazuje na závěry formulované v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 45 Af 5/2014 - 49, které se týkají skutkově obdobné věci. Soud neshledal důvodné ani námitky žalobkyně ohledně přiměřenosti uložené pokuty. Při posouzení výše pokuty má správní orgán volnost správního uvážení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neučinila návrh na moderaci výše pokuty podle § 78 odst. 2 s. ř. s., přísluší soudu pouze posouzení zákonnosti a nezneužití tohoto správního uvážení. V dané věci hrozila žalobkyni podle § 48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona pokuta do výše 10.000.000,- Kč. Uložená pokuta ve výši 180.000,- Kč tudíž podle názoru soudu není zjevně nepřiměřená. Orgán prvního stupně a žalovaný podrobně popsali, jakými úvahami se při stanovení výše pokuty řídili, přičemž výsledná částka odpovídá rovněž rozhodovací praxi v obdobných věcech (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu). Nízkou výši sázky sice podle názoru soudu lze obecně zohlednit jako polehčující okolnost, avšak vzhledem k povaze dotčeného zájmu v dané věci, jímž je ochrana nezletilých před závislostí na loteriích a podobných hrách, má tato skutečnost při stanovení konkrétní výše pokuty zcela zanedbatelný vliv a ke zpochybnění závěru o přiměřenosti uložené pokuty tak vést nemůže. Pro úplnost soud k úvaze žalobkyně, zda v řízení nedošlo k dvojímu trestání za jeden skutek, kterou uvádí až v replice po uplynutí lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s., konstatuje, že k porušení zákazu ne bis in idem v dané věci nedošlo, neboť pokuty byly, byť na stejném skutkovém základě, uloženy dvěma odlišným subjektům (shodně srov. výše citovaný rozsudek NSS). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (k paušální náhradě nákladů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v řízení podle soudního řádu správního srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 6 As 135/2015). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 29. listopadu 2016 JUDr. Věra Šimůnková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost: Božena Kouřimová Rozsudek byl vyhlášen dne 29. 11. 2016 (§ 49 odst. 11, § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).