48 A 15/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: O. V., bytem x, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. s. r. o., se sídlem x, Praha, zastoupena Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem se sídlem Revoluční 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2015, čj. 148607/2014/KUSK- DOP/Nech, sp. zn. SZ_148607/2014/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobkyně napadla žalobou shora označené rozhodnutí žalovaného a domáhá se jeho zrušení. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Černošicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 11. 2009, čj. MEUC-048247/2009-280.11-Šo. Tímto rozhodnutím bylo na základě žádosti obce Jesenice, okres Praha-západ (dále též „stavebník“) vydáno stavební povolení na výstavbu napojovací komunikace s chodníkem a plochy parkoviště obecního úřadu na pozemcích p. č. x v katastrálním území J. u Prahy (dále jen „stavba“). Žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal na skutečnost, že o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně již jednou rozhodl rozhodnutím ze dne 25. 1. 2010, které však bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, čj. 8 A 52/2010 – 49, a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání. Žalovaný byl zavázán soudem k tomu, aby se věcně vypořádal se všemi vznesenými odvolacími námitkami. Žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí k námitce žalobkyně stran otázky, zda povolovaná komunikace je dimenzována i pro příjezd velkých nákladních vozidel s přívěsy či návěsy, uvedl, že ji měla uplatnit v územním řízení. Právě v územním řízení je stavební úřad povinen projednat s projektantem námitky vznesené účastníky řízení ve věci zpracované projektové dokumentace a týkající se užívání komunikace třetími osobami nad rámec obecného užívání účelové komunikace. Podmínky a okolnosti užívání projektované pozemní komunikace, tedy i prostorové a kapacitní parametry komunikace a otázka, zda komunikace ovlivní přístup a příjezd k prodejně barev a laků ve vlastnictví žalobkyně, byly předmětem řízení o umístění stavby. Pokud žalobkyně svoji námitku neuplatnila v územním řízení, nemohla v něm být projednána. Ve stavebním řízení již nelze takovou námitku uplatnit. K druhé odvolací námitce, že stavební povolení neřeší otázku zajištění přístupové cesty k prodejně žalobkyně po dobu provádění stavebních prací, žalovaný uvedl, že od roku 2003 probíhá spor s vlastníkem pozemků p. č. x a x společností M. s. r. o. Otázka přístupnosti komunikace na uvedených pozemcích je předmětem řízení ve věci určení právního vztahu (deklarace veřejně přístupné účelové komunikace) zahájeného žádostí žalobkyně ze dne 23. 6. 2008. Na základě předběžného opatření z roku 2003 pak je společnost M. s. r. o. povinna nebránit žalobkyni, jejím zaměstnancům, zákazníkům a partnerům ve volném průchodu a průjezdu po pozemcích p. č. x a x. Po dobu výstavby povolované pozemní komunikace tak měla žalobkyně zajištěn přístup ke svým nemovitým věcem po pozemcích ve vlastnictví společnosti M. s. r. o. Realizací povolované stavby přitom žalobkyni vznikl přístup k prodejně po veřejně přístupné účelové komunikaci na obecním pozemku, ta je již v současné době zkolaudována a užívána (kolaudační souhlas byl vydán dne 26. 10. 2010). Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobkyně v úvodu žaloby shrnula dosavadní průběh řízení před správními orgány a před Městským soudem v Praze. Zrekapitulovala argumentaci žalovaného obsaženou v odůvodnění jeho rozhodnutí, že přístup ke svojí prodejně měla žalobkyně zajištěn na základě předběžného opatření vydaného Okresním soudem Praha - západ, a proto se přístup žalobkyně k její prodejně nijak neměnil. Dále žalobkyně připomněla tvrzení žalovaného, že realizací stavby vznikl žalobkyni přístup z veřejné komunikace po komunikaci ve vlastnictví obce Jesenice, která je již zkolaudována a užívána. Žalobkyně namítla, že předmětem územního řízení byla jiná stavba, než jaká byla předmětem řízení stavebního. V územním řízení, ve kterém se jednalo o stavbu „parkoviště včetně přístupové komunikace, veřejné osvětlení“, dle žalobkyně z projektové dokumentace vyplynulo, že se jednalo výlučně o přístupovou komunikaci na parkoviště pro motorová vozidla za budovou Obecního úřadu Jesenice. Ze stavebního povolení však vyplynulo, že šlo v podstatě o veřejnou komunikaci, která slouží všem uživatelům v rámci obecného užívání. Žalobkyně byla tímto zkrácena na svých právech, protože v případě, kdyby byla předmětem územního řízení stejná stavba, která byla následně povolena rozhodnutím správního orgánu I. stupně, rozhodně by svoje námitky, zejména pokud jde o prostorové a kapacitní parametry stavby, uplatnila již v řízení o umístění stavby. Dále žalobkyně namítla, že se žalovaný nezabýval tím, že předmětem územního řízení bylo pouze parkoviště pro osobní vozidla obecního úřadu s napojovací komunikací ze silnice č. III/603 pro toto parkoviště, avšak předmětem řízení o vydání stavebního povolení již byla veřejně přístupná komunikace, která měla sloužit i pro dopravní obsluhu prodejny žalobkyně. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný v rámci odvolacího řízení nezjišťoval, zda při realizaci stavby skutečně nedošlo k omezení práv žalobkyně na přístup do její prodejny, jak mu v rozsudku uložil Městský soud v Praze. Podle žalobkyně se tímto žalovaný nezabýval a spokojil se pouze s argumentací uvedenou na straně 4 jeho rozhodnutí, která jde mimo rámec merita věci. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě k námitce žalobkyně, že v rámci odvolacího řízení nezjišťoval, zda v průběhu realizace stavby skutečně nedošlo k omezení práv žalobkyně na přístup do její prodejny, uvedl, že problematika přístupu z veřejné komunikace do této lokality je dlouholetým sporem mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení. Tento spor vznikl v roce 2003 a je předmětem samostatného řízení ve věci deklarace veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích osoby zúčastněné na řízení. Osoba zúčastněná na řízení je povinna na základě předběžného opatření z roku 2003 nebránit ve volném průchodu a průjezdu žalobkyni, jejím zaměstnancům, zákazníkům či obchodním partnerům přes pozemky p. č. x a x v katastrálním území J. u Prahy. Dle žalovaného tedy žalobkyně mohla během realizace stavby využívat tuto příjezdovou cestu. Dodal, že díky realizaci stavby vznikl žalobkyni přístup k prodejně po veřejně přístupné účelové komunikaci na obecním pozemku. Žalovaný dále poukázal na to, že dle § 5 tehdy platné prováděcí vyhlášky č. 526/2006 Sb. není zákonnou náležitostí stavebního povolení zkoumat podmínky zajišťující ochranu oprávněných zájmů právnických osob či fyzických podnikajících osob při výkonu jejich podnikatelské činnosti. K této námitce ještě žalovaný uvedl, že žalobkyně nijak neprokázala, že by v rámci realizace stavby docházelo k omezení přístupu a příjezdu k její prodejně. Žalovaný dále uvedl, že námitky žalobkyně tak, jak byly uplatněny v žalobě, měly být z hlediska navrženého záměru stavby a podmínek jejího využití uplatněny již v rámci územního řízení. V případě, že žalobkyně námitky neuplatnila, ve stavebním řízení je již uplatnit nemohla, neboť se týkají záležitostí, které zpravidla nejsou ve stavebním řízení řešeny. Žalovaný v této souvislosti odkázal na § 114 odst. 2 stavebního zákona. Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že jakožto odvolací orgán se zabýval věcnou správností rozhodnutí správního orgánu I. stupně v celém rozsahu tak, jak mu to ukládá správní řád. Zabýval se zákonností průběhu správního řízení a pečlivě zhodnotil důsledky svého rozhodnutí; jednal tedy zcela v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s), tedy k 8. 1. 2015. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, neshledal. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že na věc se vztahuje zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“), neboť stavební řízení bylo zahájeno dne 21. 9. 2009 a vzhledem k čl. II bodu 14 zákona č. 350/2012 Sb., jímž byl stavební zákon významně novelizován, se řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) dokončí podle dosavadních právních předpisů. Toto ustanovení nepochybně dopadá i na případy, kdy stavební řízení bylo pravomocně skončeno před účinností zákona č. 350/2012 Sb., ovšem poté bylo rozhodnutí o odvolání soudem zrušeno a v důsledku toho „obživlo“ původní stavební řízení. Soud rozhodl o žalobě bez jednání, neboť oba účastníci vyjádřili s tímto postupem souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Ze správního spisu soud zjistil, že dne 6. 5. 2009 vydal Obecní úřad v Jesenici rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu s označením „Parkoviště včetně přístupové komunikace, veřejné osvětlení“. Z rozhodnutí plyne, že stavba má obsahovat zpevněnou plochu pro parkování s 32 parkovacími místy (jde o kolmá stání ve dvou řadách, 2 stání jsou určena pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace), přístupovou komunikaci (jednopruhovou o šířce 3,5 m v délce cca 40 m, u napojení na silnici II/603 rozšířenou na 6 m v délce asi 12 m, čímž bude vytvořen prostor pro vyčkávání vozidel), veřejné osvětlení a sadové úpravy. Součástí rozhodnutí byl i výčet podmínek pro umístění stavby. V územním rozhodnutí není uvedeno, zda jde o veřejně přístupnou nebo veřejně nepřístupnou pozemní komunikaci. V rámci tohoto územního řízení podal zástupce žalobkyně, jež byla účastnicí řízení, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, ve kterém uvedl, že vzhledem k tomu, že z předložené projektové dokumentace a obsahu oznámení je zřejmé, že jde výlučně o přístupovou komunikaci na parkoviště pro osobní motorová vozidla za budovou OÚ a nejsou tím řešeny širší vztahy v místě, neuplatňuje žalobkyně žádné námitky. Dne 21. 9. 2009 podal stavebník u správního orgánu I. stupně žádost o vydání stavebního povolení. V žádosti je zmíněno, že ke stavbě bylo vydáno územní rozhodnutí. Stavba je v žádosti označena jako „Výstavba napojovací komunikace s chodníkem a plochy parkoviště Obecního úřadu Jesenice, realizace sadových úprav, zaústění nových uličních vpustí do stávající kanalizace a realizace nového hydrantu“. Dále je uvedeno, že příjezdová komunikace k parkovišti je šířky 3,5 metrů, je obousměrná a jednopruhová s výhybnou v místě napojení na hlavní silnici (rozšíření na dvoupruhovou komunikaci o šířce 6 m v délce asi 12 m), kde je doplněna chodníkem šířky 2 metry. Plocha severně od obecního úřadu je řešena pro parkování vozidel v kombinaci se zatravněnými plochami. Parkoviště je řešeno jako kolmé, jeho kapacita dosahuje 32 míst, z toho jsou dvě vyhrazena pro imobilní spoluobčany. Napojení stavby parkoviště a připojovací komunikace na dopravní infrastrukturu je zajištěno zaústěním na ulici Budějovickou. Dne 10. 11. 2009 bylo správním orgánem I. stupně vydáno stavební povolení ke stavbě s označením „výstavba napojovací komunikace s chodníkem a plochy parkoviště obecního úřadu“. V rámci stavebního řízení, ve kterém byla rovněž účastnicí, žalobkyně namítla, že z projektové dokumentace není zřejmé, zda přístupová komunikace ze silnice č. II/603 je dimenzovaná na provoz velkých nákladních vozidel nebo nákladních vozidel s návěsy či přívěsy. K této námitce správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že navrhovaná veřejně přístupná účelová komunikace je navržena pro příjezd a výjezd osobních vozidel a vyhovuje přístupu hasičských vozidel, tedy i vozidel pro odvoz odpadu. Na komunikaci není dopravním značením vyznačeno žádné omezení vjezdu. Žalobkyně dále namítla, že z projektové dokumentace není zřejmé, zda navrhovaná komunikace bude sloužit výlučně pro příjezd a výjezd z parkoviště a zda jde pouze o parkoviště pro vozidla pracovníků a návštěvníků obecního úřadu, což je dle žalobkyně uvedeno v technické zprávě a dalších podkladech k projektové dokumentaci předložené v územním řízení. K této námitce správní orgán I. stupně uvedl, že se jedná o účelovou veřejně přístupnou komunikaci. Na této veřejně přístupné komunikaci platí obecné užívání a každý smí užívat danou pozemní komunikaci bezplatně, obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým je určena. Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, v němž namítla, že z obsahu podmínek pro provedení stavby není zřejmé, jakým způsobem bude zajištěn nerušený provoz její prodejny. Dále namítla, že ze stavebního povolení není zřejmé, zda je komunikace dimenzována i pro příjezd velkých nákladních vozidel s přívěsy či návěsy s tím, že tvrzení správního orgánu I. stupně, že komunikace vyhovuje pro příjezd hasičských vozidel a vozidel pro odvoz komunálního odpadu, nemůže obstát ve vztahu k velkým nákladním vozidlům s návěsy, neboť rozměry a organizace příjezdu a výjezdu takové užívání vylučují. Žalovaný dne 25. 1. 2010 rozhodl tak, že žalobkyní podané odvolání jako nedůvodné zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobu k Městskému soudu v Praze, který dne 18. 9. 2014 rozsudkem čj. 8 A 52/2010 – 49 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný tedy věc opět posoudil a dne 8. 1. 2015 vydal rozhodnutí, které bylo napadeno žalobou u zdejšího soudu a kterým opět zamítnul odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ze správního spisu soud dále zjistil, že žalobkyně je vlastníkem stavby č. p. x na pozemku p. č. x v katastrálním území J. u Prahy, v níž provozuje prodejnu s barvami, laky a dalším sortimentem. Tento pozemek sousedí se stavbou. Posouzení žalobních bodů Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného spočívající v tom, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda v rámci realizace stavby nedošlo k omezení práva žalobkyně na přístup k její prodejně. K této námitce soud konstatuje, že se žalovaný uvedenou otázkou zabýval na straně 4 svého rozhodnutí, kde uvedl, že k porušení práva žalobkyně na přístup k její prodejně nedošlo, neboť žalobkyně měla na základě předběžného opatření vydaného v civilním řízení, které probíhá u Okresního soudu Praha-západ, umožněn přístup ke své prodejně přes pozemky osoby zúčastněné na řízení. Dle tohoto předběžného opatření je osoba zúčastněná na řízení, jakožto vlastník pozemků p. č. x a x v katastrálním území J. u Prahy, do vynesení rozsudku ve věci povinna nebránit ve volném průchodu a průjezdu žalobkyni, jejím zaměstnancům, zákazníkům a partnerům. Žalovaný nadto v odůvodnění svého rozhodnutí dodal, že realizací stavby vznikl žalobkyni přístup k prodejně po veřejně přístupné účelové komunikaci na obecním pozemku, která již byla zkolaudována v říjnu 2010. Žalovaný se tedy dle soudu otázkou přístupu žalobkyně k její prodejně během realizace stavby zabýval dostatečně. Právě reprodukovanou úvahu žalovaného žalobkyně v žalobě po věcné stránce nenapadla, a proto se soud její zákonností nezabýval. Dále lze zmínit i další samostatný argument uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice že v době, kdy žalovaný o odvolání žalobkyně rozhodoval podruhé (po zrušení předchozího rozhodnutí soudem), byla již stavba dokončena a v souladu se zákonem uvedena do provozu. Tuto skutečnost považuje soud za ještě přiléhavější argument, neboť správně v rámci nynějšího rozhodování o odvolání poukazuje na to, že námitka žalobkyně, jejíž validita je časově omezena pouze na dobu výstavby pozemní komunikace a plochy parkoviště, již nemůže být z hlediska stávajícího časového kontextu důvodná. V situaci, kdy je již stavba, ve věci jejíhož povolení žalovaný rozhoduje, plně realizována, ztratila jakákoliv námitka týkající se přechodné úpravy dopravních poměrů v dané lokalitě z důvodu probíhající výstavby relevanci. Soud musí v této souvislosti zmínit, že se nezabýval zákonností postupu žalovaného v tom směru, zda mohl o odvolání žalobkyně rozhodnout věcně (nikoliv jen procesně) v situaci, kdy již byla stavba zahájena (resp. dokončena), neboť tato otázka nebyla žalobkyní v žalobě nastolena. K vadám řízení přihlíží soud obecně z moci úřední pouze tehdy, jestliže brání posouzení žaloby v mezích uplatněných žalobních bodů (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009 – 84), což ovšem není tento případ. Žalobní bod není důvodný. Argumentace žalobkyně, že ve stavebním řízení jsou přípustné námitky, které mají být jinak uplatněny v územním řízení, pakliže se záměr předložený ve stavebním řízení odchyluje od záměru povoleného územním rozhodnutím, není správná, je v rozporu s § 114 odst. 2 stavebního zákona, jenž jednoznačně označuje námitky, které obecně mohly být uplatněny v územním řízení, ve stavebním řízení za nepřípustné. Žalobkyně proto nebyla ve stavebním řízení zkrácena na svých právech tím, že správní orgány nepřihlédly k námitkám týkajícím se otázek, které jsou předmětem územního řízení. Obrana proti naznačené situaci spočívá výhradně v uplatnění námitky, že záměr předložený do stavebního řízení nebyl povolen v územním řízení, neboť se odchyluje od záměru, k němuž se váže vydané územní rozhodnutí. Ostatně soulad záměru s územním rozhodnutím je stavební úřad povinen posuzovat z úřední povinnosti, i bez námitky účastníků stavebního řízení [§ 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona]. Touto linií vede žalobkyně svoji obranu rovněž (viz níže). K námitce žalobkyně, že předmětem územního řízení byla jiná stavba, než jaká byla předmětem řízení stavebního, soud po prostudování správního spisu, zejména územního rozhodnutí, projektové dokumentace ke stavebnímu řízení a stavebního povolení, došel k závěru, že v územním i stavebním řízení byla předmětem totožná stavba. Předmětem územního řízení byla stavba s názvem „parkoviště včetně přístupové komunikace, veřejné osvětlení“ a předmětem stavebního řízení stavba s názvem „výstavba napojovací komunikace s chodníkem a plochy parkoviště Obecního úřadu“. I přes odlišný název stavby v jednotlivých řízeních byly její umístění a technické parametry totožné. Soud nemůže přisvědčit žalobkyni ani v tom, že byl v územním a stavebním řízení odlišně vymezen charakter stavby či účel jejího užívání. Z povahy stavby (parkoviště a na něj napojená přístupová komunikace) vyplývá, že se jedná o veřejnosti přístupné místo. Z územního rozhodnutí nelze dovodit výlučnost užívání komunikace pro potřeby obecního úřadu. Z územního rozhodnutí i stavebního povolení je zřejmé, že účelem pozemní komunikace je dopravně obsloužit (tj. napojit na hlavní silnici II/603) parkovací plochu nacházející se za budovou obecního úřadu. Ostatně ze stísněných podmínek stávající zástavby v sousedství stavby je zřejmé, že k širší dopravní obsluze území nemůže povolovaná pozemní komunikace sloužit. Zmíněná parkovací plocha je primárně určena po osoby docházející do budovy obecního úřadu, což však neznamená, že zde osobní vozidlo nemohou zaparkovat (za účelem nakládky a vykládky materiálu) či odstavit i osoby jiné. Jak pozemní komunikace, tak parkoviště jsou veřejně přístupné, jsou ve vlastnictví obce. Obecné užívání povolené stavby má svůj právní základ v § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o účelovou komunikaci, u které nebylo vlastníkem zažádáno o omezení veřejného přístupu. Veřejná přístupnost účelových komunikací je přitom základním pravidlem, o jakýchkoliv výjimkách musí být rozhodnuto silničním správním úřadem. Platí zde tedy režim obecného užívání podle § 19 zákona o pozemních komunikacích. Žalobkyně spatřuje odlišnost záměru povoleného územním rozhodnutím a záměru předloženého do stavebního řízení právě v tom, zda lze stavbu (pozemní komunikaci) veřejně užívat. Z procesního stanoviska žalobkyně je přitom zřejmé, že nemá zájem na tom, aby stavba byla podrobena režimu obecného užívání, což jednoznačně plyne z jejího vyjádření v územním řízení, neboť žalobkyně v územním řízení nepožadovala, aby stavba řešila zpřístupnění lokality, naopak jen konstatovala, že jelikož stavba neřeší širší vztahy v místě, nemá námitek. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že žalobkyně vede dvě sporná řízení, jedno v občanském soudním řízení, jedno ve správním řízení, jejichž předmětem je otázka veřejné přístupnosti pozemní komunikace na pozemcích ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, resp. splnění podmínek pro zřízení práva nezbytné cesty (věcného břemene). Posouzení obou otázek je závislé mj. na vyřešení otázky, zda přístup ke stavbě ve vlastnictví žalobkyně přes pozemky ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení představuje nezbytnou komunikační potřebu, tj. zda přístup nelze zajistit jinak. V tomto kontextu je třeba vnímat zájem žalobkyně uplatňovaný ve stavebním řízení, tedy že jedinou otázkou, která žalobkyni ve stavebním řízení zajímá, je, zda stavba je veřejně přístupná. Byla-li by pozemní komunikace povolená napadeným rozhodnutím veřejně přístupná, vznikl by tím neomezený přístup ke stavbě žalobkyně, čímž by mohlo být oslabeno její postavení v řízeních, v nichž prokazuje nezbytnost přístupu ke své stavbě po pozemcích ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Byť není dopravním značením nijak omezeno, jaká vozidla budou moci povolenou pozemní komunikaci využívat, je zřejmé, že vzhledem ke stávajícím stísněným poměrům a z toho vyplývajícím faktickým omezením (poloměr zatáčky před vjezdem na parkovací plochu, předpokládané zastavění parkovací plochy odstavenými vozidly a s tím související značné omezení manévrovacího prostoru) nebudou moci vjíždět na parkovací plochu a přijíždět až ke stavbě osoby zúčastněné na řízení všechny typy silničních vozidel. Otázku, zda zbudování nové veřejně přístupné pozemní komunikace má nějaký vliv na závěr o nezbytnosti přístupu ke stavbě žalobkyně po pozemcích osoby zúčastněné na řízení, však musí posoudit příslušné orgány v řízeních, které v této věci vedou. Uvedená právní otázka je ve stavebním řízení zcela bezvýznamná. Pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že stavba povolená územním rozhodnutím a stavebním povolením je identická, neboť její parametry i účel jsou totožné, a sice vybudování parkovací plochy primárně pro osoby přicházející na obecní úřad a jejího napojení na hlavní silnici. Územní rozhodnutí přitom nevylučuje, že by na parkovací plochu mohla vjíždět veřejnost v obecném slova smyslu (tedy i osoby přicházející do prodejny žalobkyně), či že by pozemek, na němž je stavba žalobkyně postavena, nemohl být sjezdem připojen k parkovací ploše. Připojením pozemku pod stavbou žalobkyně k parkovací ploše ani připuštěním obecného užívání komunikace se nic nemění na charakteru povolované stavby. Žalobní bod je nedůvodný. O tom, že veřejná přístupnost pozemní komunikace ani způsob organizace dopravy nejsou určující pro vymezení stavby z pohledu stavebních předpisů, nejlépe svědčí fakt, že po provedení stavby lze kdykoliv v průběhu jejího užívání upravit, omezit nebo i vyloučit veřejné užívání pozemní komunikace (§ 7 odst. 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích), nebo regulovat přístup na pozemní komunikaci stanovením místní úpravy provozu [§ 61 a § 77 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů]. Tato opatření se přitom činí zcela mimo režim stavebního zákona, bez zapojení stavebního úřadu, přičemž se nepovažují za změnu dokončené stavby ani změnu užívání stavby ve smyslu stavebního zákona. Žalobkyně v odvolání ze dne 1. 12. 2009 nenamítla, že stavba, která je předmětem stavebního řízení, se liší od stavby povolené územním rozhodnutím, pouze polemizovala s tím, zda konstrukce stavby umožňuje vjezd nákladních vozidel potřebných k obsluze její prodejny, což je však otázka zcela odlišná. Žalovaný se proto souladem stavby s územním rozhodnutím v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval. Správní orgány jsou povinny z moci úřední posuzovat ve stavebním řízení soulad záměru s územním rozhodnutím (viz výše), ovšem v situaci, kdy žalovaný neshledal rozpor mezi projektovou dokumentací předloženou ve stavebním řízení a územním rozhodnutím a žalobkyně nevznesla v tomto směru žádnou odvolací námitku, nelze považovat za nedostatek odůvodnění rozhodnutí, že se žalovaný k této otázce explicitně nevyjádřil. Rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobní bod je nedůvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že všechny uplatněné žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost. Žalovaný nemá nárok na náhradu hotových výdajů v paušální částce (viz rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 As 135/2015 – 79). Jde ostatně pouze o běžné hotové výdaje související s výkonem administrativní činnosti, na jejichž náhradu správní orgán nemá právo (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014 – 47, bod 22). Osoba zúčastněná na řízení má dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 11. října 2016 JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D., v. r. předseda senátu Za správnost: Božena Kouřimová