48 A 15/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobkyně: D. R., narozena X státní příslušnice Ukrajiny t. č. v X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Holešovice, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2026, č. j. OAM-794/BE-BE01-BE02-Z- ZZC-2026, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2026, č. j. OAM-794/BE-BE01-BE02-Z-ZZC- 2026, se ruší.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) předloženou žalovaným a dodanou do datové schránky zdejšího soudu dne 21. 7. 2026 se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“) zajistil žalobkyni v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovil dobu trvání zajištění do 5. 10. 2026.

2. Žalobkyně v žalobě namítla, že: (i) nebyly naplněny podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu; (ii) žalovaný nezjistil, zda je účel zajištění realizovatelný; (iii) žalovaný neopatřil dostupné důkazní materiály potřebné ke zjištění skutečného stavu věci; (iv) doba zajištění je nepřiměřená; (v) žalovaný žalobkyni nepoučil o možnosti návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí.

3. K naplnění podmínek pro zajištění žalobkyně uvedla, že nebyla splněna podmínka spočívající v tom, že by žádost o udělení mezinárodní ochranu podala pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu. Žalovaný vychází z toho, že žalobkyně podala žádost v zařízení pro zajištění cizinců a že měla možnost podat ji dříve. Žalobkyně v ČR pobývala od roku 2024 a získala dočasnou ochranu, přičemž tento status měla ze strany žalovaného potvrzen. V tomto období tak nepociťovala potřebu žádat o udělení mezinárodní ochrany. O dlouhodobé vízum za účelem dočasné ochrany přišla na podzim roku 2025 z důvodu, že měla po dobu 90 dnů adresu uvedenou na adrese žalovaného poté, co jí byla hlášená adresa zrušena. Tento důvod zániku dočasné ochrany byl správními soudy opakovaně prohlášen za nesouladný s právem EU, a tedy neaplikovatelný. V době zrušení dočasné ochrany nevěděla o možnosti soudního přezkumu prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, přičemž o této možnosti nebyla žalovaným poučena. Po ztrátě ubytování se dlouhodobě snažila nalézt nové, ale z důvodu nedostatku finančních prostředků se jí to nepodařilo. Před zajištěním měla již ústně domluvenou práci a ubytování v Plzni. Po poslední policejní kontrole (a vydání návratového rozhodnutí) neměla prostředky na dopravu do přijímacího střediska za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně uvedla konkrétní okolnosti, které mohou indikovat důvody pro udělení mezinárodní ochrany – během války byl zničen její dům a nemá se kam vrátit. Žalobkyně vyjadřovala své obavy z návratu před cizineckou policií, přičemž materiálně šlo o vyjádření obav z návratu do země původu, které je třeba vzít v úvahu při posuzování zákonnosti zajištění.

4. K nedostatečnému posouzení možnosti realizace účelu zajištění žalobkyně zmínila, že účel zajištění (tj. vycestování žalobkyně z území) není realizovatelný. Účelem zajištění není pouze zajištění součinnosti, ale je třeba brát v potaz také to, zda je hrozící návrat vůbec realizovatelný. Konečným účelem zajištění je příprava a realizace vyhoštění. V případě žalobkyně však není vyhoštění proveditelné. Žalovaný se však otázce proveditelnosti vycestování v napadeném rozhodnutí vůbec nevěnuje, což je jeho zásadní nedostatek. Žalobkyně považuje za notorietu, že válka v zemi jejího původu zasahuje prakticky celé její území, a to v podobě mnoha dronových a raketových útoků, a to i na čistě civilní cíle napříč celou zemí. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný neopatřil všechny podklady potřebné pro vydání rozhodnutí a shromážděné podklady posoudil nesprávně a bez vzájemného kontextu.

5. K otázce délky zajištění žalobkyně odkazuje na právo EU. Podle žalobkyně je doba zajištění příliš dlouhá a neodpovídá charakteru zajištění jako prostředku k zajištění součinnosti žalobkyně. Jde o zásadní zásah do osobní svobody, a proto musí odůvodnění splňovat nejpřísnější požadavky. Doba zajištění musí být stanovena na co nejkratší možnou dobu, a to i s ohledem na právo na účinný opravný prostředek proti němu. Ve věci žalobkyně došlo k zásahu do práva na přístup k pravidelnému soudnímu přezkumu zbavení osobní svobody v rozumných intervalech podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobou nesouhlasí Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly, popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k domněnce, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V případě žalobkyně existuje nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti z ČR vycestovat, že bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění a že podala žádost o mezinárodní ochranu pouze ve snaze vyhnout se vyhoštění. Rozhodnutí o zajištění státních příslušníků Ukrajiny nepředstavují rozpor se zákonem, jelikož případná realizace vyhoštění není kategoricky vyloučena. Ačkoliv se Ukrajina brání ruské agresi, nelze bez dalšího konstatovat, že konflikt probíhá na celém jejím území v intenzitě, kdy samotná přítomnost znamená vystavení reálného nebezpečí. Judikatura dává žalovanému za pravdu. Konflikt na Ukrajině neprobíhá na všech místech stejnou intenzitou. Z relevantních zdrojů je patrné, že některé regiony nejsou válkou zasaženy do takové míry, aby byla některá z forem mezinárodní ochrany udělována všem bez rozdílu automaticky. Například v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké, Volyňské a Rovenské oblasti se počty výbuchů pohybovaly mezi 6 až 22. Navýšený počet událostí zhruba z půlky letošního května není možné považovat za nový běžný stav. Zdroje potvrzují ve výše uvedených oblastech minimální (případně žádné) ztráty na životech civilního obyvatelstva. Ze Zakarpatské a Rovenské oblasti nebyly hlášeny žádné ztráty a z oblasti Volyňské, Vinnycké, Ivanofrankivské, Černovické a Lvovské je pak dohromady za rok 2025 evidováno celkem 14 obětí války na straně civilního obyvatelstva. Ačkoliv se bezesporu jedná o zbytečně ztracené životy, nelze hovořit o stavu, který udělení některé z forem mezinárodní ochrany odůvodní bez rozdílu komukoliv. Ve většině západních částí Ukrajiny došlo v letošním roce maximálně k jednotkám úmrtí v důsledku ruské agrese. Například ve Vinnycké a Zakarpatské a oblasti se jedná o jednu, respektive dvě oběti, ve Volyňské, Lvovské a Černovické oblasti pak k žádným úmrtím v letošním roce nedošlo. V letošním květnu, kdy došlo k nárůstu ruských útoků, nebyly z většiny západních částí Ukrajiny hlášeny žádné civilní oběti války. Západní části Ukrajiny jsou vhodné pro případné vnitřní přesídlení. Ukrajina má značné zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami. Těmto osobám je v západních a centrálních oblastech Ukrajiny bez větších obtíží dostupná humanitární pomoc i veškeré služby. Možnost využití vnitřního přesídlení v západních částech Ukrajiny je již známou skutečností, kterou žalovaný opakovaně dokládá v rozhodnutích o správním vyhoštění ukrajinských občanů. Takový závěr je již několik let zastáván i v rámci rozhodovací praxe českých vrcholných soudů. Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno plně v souladu s platnou legislativou. Vycestování osob na Ukrajinu je na základě dostupných informací a na základě rozhodovací praxe českých soudů možné. Žalovaný proto dospěl k závěru, že v případě žalobkyně jsou dány důvody pro zajištění a že mírnější opatření bylo zcela nedostačující a neúčinné. Obsah napadeného rozhodnutí 7. Napadeným rozhodnutím byla žalobkyně zajištěna podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žalovaný měl za to, že existují důvody se domnívat, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný rekapituloval, že žalobkyně pobývala na území ČR na základě dočasné ochrany, která jí „skončila“ 30. 9. 2026. Poté na území pobývala nelegálně. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2026 (jež nabylo právní moci dne 13. 5. 2026) Policie České republiky žalobkyni uložila správní vyhoštění. Dne 13. 6. 2026 byla žalobkyně kontrolována policejní hlídkou v Praze 3, přičemž bylo zjištěno, že na území pobývá neoprávněně, přičemž měla z území vycestovat do 12. 6. 2026. Policie České republiky, Krajské ředitelství hlavního města Prahy, rozhodnutím ze dne 14. 6. 2026 zajistila žalobkyni za účelem správního vyhoštění. Dne 18. 6. 2026 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany. Podle žalovaného žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany až po svém zadržení ve snaze oddálit zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do země původu se po jejím zajištění stala reálnou. Pokud by k jejímu zajištění nedošlo, sama žalobkyně by žádost nepodala. Podle žalovaného osoba pociťující potřebu mezinárodní ochrany k podání žádosti přistoupí bezprostředně poté co má k tomu příležitost. Žalobkyně tak však učinila až po svém zajištění, ačkoliv tak mohla učinit již dříve. Žalovaný má za prokázané, že v případě ukončení zajištění žalobkyně po dobu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany by žalobkyně nevyčkala výsledku řízení a pokračovala by v nelegálním pobytu na území ČR. Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobkyně není možné uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Při stanovení doby zajištění vzal žalovaný v potaz možnost vedení zrychleného řízení, lhůtu pro eventuální podání žaloby a čas pro ověření, zda žaloba či návrh na přiznání odkladného účinku byly podány. Žalovaný tak dobu zajištění stanovil na celkem 110 dnů. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 8. Podle soudu byla žaloba podána včas, osobou oprávněnou a splňuje náležitosti na žalobu proti rozhodnutí správního orgánu kladené. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

9. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nepožádal o nařízení jednání a soud nepovažuje nařízení jednání za nezbytné (§ 46e odst. 3 zákona o azylu) a pro takový postup byly splněny podmínky podle § 76 odst. 1 s. ř. s. Posouzení žaloby soudem 10. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

11. K otázce posouzení možnosti realizace účelu zajištění soud na úvod připomíná, že jedním z účelů zajištění podle citovaného ustanovení je vytvořit podmínky pro to, aby pouze z důvodu, že cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu, nebyla zmařena realizace vyhoštění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) [srov. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016-35, a rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017-31]. Účelem zajištění v tomto případě tedy není pouze zaručit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (§ 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců; srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48).

12. Z judikatury plyne, že „správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.“ Otázkou, zda je faktická realizace vyhoštění žalobkyně potenciálně možná, se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval. Reakci na tento žalobní bod žalovaný sice věnoval ve vyjádření k žalobě největší prostor, platí však, že „[n]estačí, uvede-li správní orgán důvody rozhodnutí až ve svém vyjádření k žalobě.“ (právní věta k rozsudku NSS ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS).

13. Je však zároveň třeba připomenout, že soud v tomto řízení přezkoumává pouze rozhodnutí o tzv. přezajištění, které se vydává v situaci, kdy cizinec poté, co byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, požádá o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí o tzv. přezajištění tak de facto navazuje na prvotní rozhodnutí o zajištění, přičemž je přípustné, aby rozhodnutí o tzv. přezajištění vycházelo výlučně z podkladů, které byly opatřeny v souvislosti s rozhodováním o prvotním zajištění v režimu zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013-42). Pokud žalovaný, který je při rozhodování o zajištění cizince striktně limitován krátkou zákonnou lhůtou, vychází z dosavadních skutkových zjištění, byť jiného orgánu (Policie České republiky), není za předpokladu dostatečnosti těchto zjištění takový postup jeho pochybením, nýbrž naopak naplněním obecné zásady hospodárnosti řízení.

14. Policie České republiky se v odůvodnění rozhodnutí o zajištění žalobkyně ze dne 14. 6. 2026 této otázce věnovala, avšak podle soudu to nelze považovat za dostatečnou náhradu za absenci těchto úvah v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Policie České republiky mimo jiné uvedla, že žalobkyně sice zmínila, že jí na Ukrajině hrozí válka, s touto skutečností se však vypořádalo závazné stanovisko v řízení o správním vyhoštění, podle kterého vycestování žalobkyně na Ukrajinu je možné. Nebezpečí plynoucí z válečného konfliktu není plošné a je možné využít institutu vnitřního přesídlení. Žalobkyně označila za překážku návratu do země původu nedostatek finančních prostředků a aktuální bezpečnostní situaci. Do protokolu žalobkyně uvedla: „Nevycestovala jsem, protože jsem neměla peníze.“ a „Překážka ve vycestování je to, že nemám peníze na vycestování.“ Podle Policie České republiky žalobkyně nepociťuje z návratu na Ukrajinu reálnou a odůvodněnou obavu z důvodu ozbrojeného konfliktu, neboť sama výslovně uvedla, že se plánovala na Ukrajinu vrátit. Tento návrat neváže na zlepšení bezpečnostní situace, ale na své finance, neboť připustila, že v případě zajištění výdělku by odjela i dříve. Žalobkyně podmiňuje návrat výhradně uspokojením ekonomických potřeb a narovnáním nesrovnalostí ohledně svých závazků. Válečný konflikt nepředstavuje skutečnou překážku vycestování, neboť žalobkyně projevila ochotu a úmysl odcestovat na Ukrajinu v případě, že by disponovala dostatkem finančních prostředků.

15. K tomu soud uvádí, že v rozsudku ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022-31, NSS uzavřel, že „[n]a Ukrajinu dne 24. 2. 2022 zaútočila vojska Ruské federace a vypukla válka, která zasahuje celé její území. Z Ukrajiny proudí do Evropy milióny uprchlíků. Jde o válečný konflikt dvou států, který nemá v Evropě po roce 1945 obdobu. Probíhající ruská invaze na Ukrajinu je přitom notorietou, kterou není třeba dokazovat.“ Ruská agrese vůči Ukrajině představuje skutečnost, ke které je třeba přihlédnout z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021-31).

16. Judikatura správních soudů se tak od 24. 2. 2022 ustálila na stanovisku, že na Ukrajině probíhající válka zasahuje celé její území a jejím důsledkem je existence skutečného nebezpečí pro všechny její obyvatele. Teze, že je situace v některých oblastech Ukrajiny bezproblémová, po 24. 2. 2022 přestala platit, neboť tato fáze rusko-ukrajinské války se vzhledem ke své povaze označuje jako celoplošná (ukr. аааааааааааааа). Soud uznává, že je možná změna nazírání z hlediska azylové a migrační politiky, bez dalšího však není možná změna přístupu z hlediska výkladu a aplikace azylového a migračního práva.

17. Soud si je vědom vznikající správní praxe a judikatorní linie vycházející z možnosti návratu občanů Ukrajiny do země svého původu. Soud však tento náhled nesdílí a v podmínkách projednávané věci je takový závěr minimálně zcela nedostatečně odůvodněný.

18. Změna právního nazírání na (ne)existenci nebezpečí hrozící občanům Ukrajiny v případě jejich návratu do země původu je podle soudu možná pouze na základě podstatné změny okolností (klauzule rebus sic stantibus). Správní orgány by tak musely svá rozhodnutí o zajištění založit na dostatečných skutkových zjištěních, která by měnila předchozí závěry o existenci nebezpečí. Správní orgány by tak musely nepochybně prokázat, že došlo k podstatné změně okolností. Za ty je třeba považovat takové okolnosti, které dříve správní orgány vedly k nenavrácení občanů Ukrajiny. Taková podstatná změna okolností přitom musí být významná a dlouhodobá. Že k takové změně došlo, tj. že žalobkyni nehrozí v případě jejího návratu nebezpečí, musí být v souladu se zásadou materiální pravdy [srov. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)] žalovaným nepochybně prokázáno. Takováto změna okolností se přitom nemůže zakládat na pocitech, dojmech či nepodložených úvahách, ale musí se zakládat na faktech přesně a úplně zjištěných. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění přitom musí být v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu seznatelné, že všechny uvedené podmínky byly splněny. Tomuto požadavku však napadené rozhodnutí, a to ani ve spojení s rozhodnutím o zajištění žalobkyně ze dne 14. 6. 2026, nevyhovuje.

19. Závěr o možnosti navrácení žalobkyně do země původu je podstaven na úvaze o možnosti vnitřního přesídlení, zejména do oblastí západní Ukrajiny. Zda je takové přesídlení v případě žalobkyně vůbec možné, však musely správní orgány řádně zjišťovat, což neučinily. Právě s ohledem na výše uvedenou celoplošnou povahu vojenské agrese i recentní judikatura správních soudů totiž vychází z toho, že „[s]e zahájením invaze ruských vojsk na Ukrajinu v roce 2022 zcela jednoznačně možnost vnitřního přesídlení žalobce v rámci Ukrajiny ztratila na významu“ (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2026, č. j. 60 Az 2/2025-33). Krajský soud v Českých Budějovicích v naposled citovaném rozsudku nemožnost vnitřního přesídlení dokonce považuje za notorietu, kterou není třeba dokazovat, správně poukazuje na to, že se ruské útoky „ani zdaleka neomezují na válečnou frontu, ale zhusta cílí i na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu“. Aby přestala platit notorieta, musel by podle zdejšího soudu být prokázán opak. Za takové situace by žalovaný, popřípadě Policie České republiky, musely v rozhodnutí o zajištění žalobkyně prokázat a řádně odůvodnit podstatnou změnu okolností (a to včetně toho, v čem se změnila bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny oproti roku 2022, kdy byl jednoznačně aplikován závěr o nenavracení občanů Ukrajiny do země jejich původu).

20. Bez takových zjištění, o něž by byl opřen srozumitelně vysvětlený názor, že realizace účelu zajištění (výkon vyhoštění žalobkyně) je možná, nemůže napadené rozhodnutí obstát.

21. Jen pro úplnost soud nad rámec nezbytného odůvodnění dodává, že i kdyby mohl přihlédnout k důvodům uvedeným ve vyjádření k žalobě, tak ani v takovém případě by žalovaným uvedené důvody nemohl považovat za dostatečné. Žalovaný stejně jako Policie České republiky se zde nezabývá ani existencí podstatné změny okolností, ani podrobným splněním jednotlivých podmínek pro vnitřní přesídlení (dostupnosti, bezpečnosti a přiměřenosti). Při použití statistických údajů stran odůvodnění závěru o bezpečnosti oblastí západní Ukrajiny neoznačuje ony „relevantní“ zdroje, vychází primárně z dat za rok 2025 a při uvádění počtu útoků na civilní obyvatelstvo pracuje pouze s počty letálních útoků (nikoliv všech dokonaných útoků vůči civilním osobám). Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 22. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil dílem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dílem pro nedostatky skutkových zjištění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a to ve vztahu k podmínce spočívající v existenci možnosti realizace účelu zajištění. V dané situaci tak již nebylo nutné zabývat se ostatními žalobními body, neboť bez prokázání a řádného odůvodnění podstatné změny okolností v případech návratů občanů Ukrajiny do země původu by takové posouzení bylo předčasné a zcela nadbytečné.

23. Soud nerozhodoval o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s., neboť zrušením napadeného rozhodnutí zde již není řízení, v němž by bylo možné pokračovat (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 10. 2012, Buishvili proti České republice, stížnost č. 30241/11). Vyhlášením tohoto rozsudku vzniká žalovanému povinnost bezodkladně žalobkyni propustit ze zajištění [§ 46c odst. 3 písm. d) zákona o azylu].

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně sice byla v řízení plně úspěšná, a má tak právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Neprokázala nicméně, že by jí v souvislosti s tímto soudním řízení jakékoliv náklady vznikly. Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto na náhradu nákladů řízení právo. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 5. srpna 2026 JUDr. David Kryska v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.