48 A 20/2017

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci žalobkyně Ing. M. M., bytem x, zastoupené JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem Lipanská 331/7, Říčany u Prahy, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 – Smíchov, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2017, č. j. 012730/2017/KUSK, o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a návrhu na vydání předběžného opatření, takto:

Výrok

I. Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2017, č. j. 012730/2017/KUSK, s e z a m í t á .

II. Návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zakázáno konat stavební práce podle stavebního povolení Městského úřadu Mnichovice ze dne 21. 9. 2015, č. j. MUMN/5253/2015/vlat, do doby pravomocného ukončení územního řízení, kterým má být umístěna stavba „D1 - Modernizace SSÚD Mirošovice“ na pozemcích p. č. st. x, st. x, st. x, st. x, st. x, st. x, st. x, v k. ú. Mirošovice u Říčan, s e z a m í t á.

III. Žalobkyně j e p o v i n n a zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze do tří dnů od právní moci tohoto usnesení soudní poplatky za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě a za návrh na vydání předběžného opatření v celkové výši 2.000,- Kč, a to na účet soudu č. 3703-8729111/0710, VS: 3948002017.

IV. Žalobkyni s e v r a c í jistota ve výši 10.000,- Kč složená na účet soudu. Tato částka bude žalobkyni vrácena z účtu Krajského soudu v Praze do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 3. 2. 2017 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2017, č. j. 012730/2017/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Mnichovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 4. 2015, č. j. MUMN/1806/2015/vlat, kterým bylo na žádost Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 (dále jen „stavebník“), rozhodnuto o umístění stavby „D1 – SSÚD Mirošovice - modernizace“ na pozemcích p. č. st. xx v k. ú. Mirošovice u Říčan (dále jen „stavba“). Současně žalobkyně navrhla, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. Návrh odůvodnila tím, že se pozastavení účinků napadeného rozhodnutí, resp. přiznání odkladného účinku žalobě nedotkne práv třetích osob. Jeho okamžitý výkon by však pro žalobkyni představoval jen velmi těžce nahraditelnou újmu. Písemným podáním doručeným soudu téhož dne jako žaloba, tj. 3. 2. 2017 žalobkyně navrhla, aby soud podle § 38 s. ř. s. vydal předběžné opatření, kterým by bylo stavebníkovi zakázáno konat stavební práce na základě stavebního povolení Městského úřadu Mnichovice ze dne 21. 9. 2015, č. j. MUMN/5253/2015/vlat, do doby pravomocného ukončení územního řízení o umístění stavby. Jako důvod uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí zakládá stavebníkovi oprávnění zahájit po vydání stavebního povolení stavební práce. Stavební povolení potvrzené v odvolacím řízení žalovaným přitom bylo vydáno bez ohledu na zrušení původního územního rozhodnutí rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 45 A 37/2015-30. Tímto postupem žalovaný obchází princip, že stavební povolení může být vydáno až po územním rozhodnutí. V současné době tedy může stavebník zahájit stavební práce. Žalobkyně se obává, že stavebník bude postupovat v provádění stavebních prací bez ohledu na to, zda je územní rozhodnutí v souladu s územním plánem obce Mirošovice, a tím budou zkrácena její vlastnická práva k sousedící nemovitosti. Žalovaný k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě uvedl, že žalobkyně byla účastníkem stavebního řízení, v rámci něhož mohla uplatňovat námitky mířící proti realizaci stavby. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 21. 9. 2015, č. j. MUMN/5253/2015/vlat, (dále jen „stavební povolení“) stavbu povolil. Žalobkyně podala proti stavebnímu povolení odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 12. 2015, č. j. 164033/2015/KUSK, zamítl a stavební povolení potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 18. 1. 2016. Z tohoto důvodu žalovaný považuje návrh na přiznání odkladného účinku za nedůvodný. K návrhu na vydání předběžného opatření žalovaný uvedl, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o umístění stavby, nikoliv její provádění. Žalobkyně nepodala žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2015, č. j. 164033/2015/KUSK, kterým bylo potvrzeno stavební povolení. Nemůže se tedy nyní domáhat toho, aby žaloba v projednávané věci měla stejný účinek, jako by soud přiznal odkladný účinek žalobě proti stavebnímu povolení. Žalovaný navrhl, aby byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Soud vyrozuměl o probíhajícím řízení stavebníka a vyzval ho, aby oznámil soudu, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a současně se vyjádřil k návrhům na přiznání odkladného účinku žalobě a návrhu na vydání předběžného opatření. Stavebník se ve stanovené lhůtě k návrhům nevyjádřil ani neoznámil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud v Praze se nejprve zabýval návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek lze žalobě přiznat, pokud jsou kumulativně splněny tři předpoklady, a to že 1. výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro žalobce znamenaly újmu, 2. tato újma je pro žalobce nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 3. přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud neposuzuje důvodnost žaloby, ale pouze zjišťuje, zda byly osvědčeny uvedené zákonné předpoklady. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě tedy nemůže jakkoliv předjímat rozhodnutí ve věci samé nebo hodnotit zákonnost napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím, neboť platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé, a nelze proto proti němu podat kasační stížnost [§ 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.]. Tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku žalobě, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro žalobce znamenaly újmu, je povinen žalobce, který se přiznání odkladného účinku domáhá. Nestačí v návrhu toliko poukázat na možnost vzniku újmy, je třeba tvrdit a osvědčit konkrétní skutkové okolnosti, na nichž se tvrzená újma zakládá. Vznik tvrzené újmy přitom musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozhodnutí či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za nepoměrně větší újmu. Ustálená judikatura správních soudů (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 50/2011-39; všechna rozhodnutí uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nssoud.cz) připouští, že v odůvodněných případech lze přiznat odkladný účinek i žalobě proti rozhodnutí o umístění stavby, byť oprávnění stavbu provést zakládá zpravidla až navazující stavební povolení. V daném případě je však třeba konstatovat, že žalobkyně v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě blíže nepopsala, jaká újma by jí v důsledku výkonu či jiných účinků napadené rozhodnutí mohla vzniknout. Nestačí pouhé obecné tvrzení, že by realizace stavby představovala velmi těžce nahraditelnou újmu, aniž by žalobkyně dostatečně přesně tvrdila a zároveň osvědčila skutečnosti, které újmu zakládají. Soud taková tvrzení nemůže za žalobkyni domýšlet. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neosvědčila splnění první podmínky plynoucí z § 73 odst. 2 s. ř. s. Proto se již dále nezabýval zkoumáním zbývajících podmínek a návrh na přiznání odkladného účinku žaloby zamítl. Soud se proto dále zabýval návrhem na vydání předběžného opatření. Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Předběžné opatření je svou povahou dočasným rozhodnutím, které zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným. Vůči institutu odkladného účinku podle § 73 s. ř. s. je předběžné opatření ve vztahu speciality a lze jej uplatnit zejména v případech, kdy odkladným účinkem nelze dosáhnout účinné mezitímní úpravy vztahů mezi účastníky. Je-li podán návrh na jeho vydání, soud zjišťuje jen existenci zákonných předpokladů podle § 38 odst. 1 s. ř. s., nezabývá se však věcí samou. Stěžejním pro posouzení návrhu na vydání předběžného opatření je hodnocení otázky, zda je třeba mezitímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. Ukládat povinnosti třetí osobě lze předběžným opatřením pouze výjimečně za podmínky, že to po ní lze spravedlivě požadovat. S ohledem na povahu soudního řízení správního může jít pouze o ukládání povinností, jež jsou podmíněny přezkumem správnosti rozhodnutí a jiných úkonů správních orgánů. Uložení povinnosti třetí osobě tak může spočívat např. v zákazu jiným osobám realizovat práva či vykonávat povinnosti, jež byly deklarovány napadeným rozhodnutím (v důsledku deklaratorní povahy rozhodnutí takový zákaz ze samotného přiznání odkladného účinku podané žalobě pro zúčastněné osoby plynout nemusí). Shodně jako v případě návrhů na přiznání odkladného účinku žalobě platí i u návrhů na vydání předběžného opatření, že tvrdit a osvědčit základní předpoklad pro jeho vydání, tedy hrozící vážnou újmu, je povinen účastník, který vydání předběžného opatření navrhuje. Tvrzená vážná újma přitom musí být v bezprostřední příčinné souvislosti s napadeným rozhodnutím správního orgánu. Předběžným opatřením totiž nelze upravovat poměry, které nejsou předmětem rozhodování správního orgánu v přezkoumávaném rozhodnutí. Žalobkyně v návrhu na vydání předběžného opatření pouze v obecné rovině namítá zásah do svých vlastnických práv, k němuž by mělo dojít v důsledku provádění stavebních prací stavebníkem. V návrhu na vydání předběžného opatření však neuvedla žádné bližší tvrzení o hrozící újmě a zejména ji neosvědčila způsobem, aby soud vůbec mohl hodnotit její závažnost. Důvodem vydání předběžného opatření nemůže být pouze namítaná nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť touto otázkou se soud může zabývat až při rozhodování o věci samé. Jestliže žalobkyně neuvedla, v jaké formě by jí měla tvrzená újma vzniknout, nelze tedy po stavebníkovi spravedlivě požadovat, aby provedení stavby odložil do doby meritorního rozhodnutí ve věci samé. Dále je třeba také konstatovat, že samotná formulace předběžného opatření, jehož vydání se žalobkyně domáhá, z hlediska jeho časového vymezení neodpovídá sledovanému účelu předběžného opatření. Žalobkyně totiž navrhuje, aby zákaz provádění stavby trval do „pravomocného ukončení územního řízení“. Územní řízení bylo ukončeno vydáním napadeného rozhodnutí, které již nabylo právní moci doručením účastníkům. Předmětem řízení o žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. je přezkum pravomocných rozhodnutí správních orgánů. Zdejším soudem vedené řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí proto nelze brát za součást územního řízení. Žalobkyně neosvědčila existenci hrozící vážné újmy podle § 38 odst. 1 s. ř. s. Soud proto návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Třetím výrokem uložil soud žalobkyni zaplatit soudní poplatky za podání návrhů na přiznání odkladného účinku žalobě a na vydání předběžného opatření. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na vydání předběžného opatření vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)]. Judikatura dovodila, že se tato úprava vztahuje analogicky i na vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku (srov. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012 – 32, dostupné na www.nssoud.cz). Proto soud vyměřil žalobkyni soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku a poplatek ve výši 1.000,- Kč za podání návrhu na vydání předběžného opatření podle položek 5 a 20 Sazebníku, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Splatnost poplatků soud stanovil podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žalobkyně složila při podání návrhu na vydání předběžného opatření u Krajského soudu v Praze k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, jistotu ve výši 10.000,- Kč (§ 75b o. s. ř.). V řízení vedeném před soudy ve správním soudnictví však nemá složení jistoty zákonné opodstatnění. Soud proto rozhodl čtvrtým výrokem o vrácení jistoty žalobkyni (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 75b o. s. ř. per analogiam).

Poučení

: Proti tomuto usnesení není kasační stížnost přípustná [§ 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s ]. V Praze dne 28. února 2017 JUDr. Milan Podhrázký, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Vlasáková