48 A 94/2016

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: Mgr. M. Š., bytem x, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto:

Výrok

I. Řízení s e z a s t a v u j e .

II. Žalobci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně Mgr. Miluše Pospíšilové, advokátky, náhradu nákladů řízení v částce 18.050 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Žalobou podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 11. 2. 2016 k Městskému soudu v Praze, se žalobce domáhal, aby soud žalovanému uložil rozhodnout o odvolání žalobce ze dne 26. 11. 2015 proti rozhodnutí městského soudu ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. Si 1407/2015. Žalovaný ve vyjádření k žalobě doručeném městskému soudu dne 6. 4. 2016 uvedl, že o odvolání žalobce již dne 4. 4. 2016 rozhodl. Poukázal dále na to, že spisový materiál v dané věci mu správní orgán I. stupně předložil teprve dne 13. 1. 2016, tedy až poté, kdy se žalobce na žalovaného obrátil s návrhem na přijetí opatření proti nečinnosti. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, přičemž k otázce náhrady nákladů řízení upozornil na to, že žalobce je osobou práva znalou, v podobných řízení v minulosti pomoc advokáta nevyhledával a dané řízení je poměrně nekomplikované. Podle žalovaného nejsou náklady žalobce spojené s jeho právním zastoupením důvodně vynaložené a navrhl proto, aby soud zvážil aplikaci § 60 odst. 7 s. ř. s. Žalobce dne 17. 5. 2016 vzal žalobu zpět s tím, že dne 15. 4. 2016 mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného čj. MSP-41/2016-OT-OSV/4, datované dnem 4. 4. 2016, kterým žalovaný zrušil shora označené rozhodnutí městského soudu ze dne 6. 11. 2015 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze v návaznosti na to usnesením ze dne 1. 6. 2016, čj. 6 A 25/2016-30, řízení o podané žalobě zastavil (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že se žalobci vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud ve vztahu k nákladovému výroku odkázal na § 60 odst. 3 s. ř. s. a rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ans 32/2010-114, ze kterého vyplývá, že podkladem pro postup dle zmíněného ustanovení je důvodnost podané žaloby, tedy existence žaloby, se kterou by žalobce byl úspěšný. Připomněl, že základní podmínkou úspěšnosti nečinnostní žaloby je vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti, kterou mu poskytuje příslušný procesní předpis. Tuto základní podmínku však žalobce dle městského soudu nesplnil. Z ustanovení § 16 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi lhůtou 15 dnů, ve které má povinný subjekt předložit odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu, a lhůtou 15 dnů, ve které má nadřízený orgán o odvolání rozhodnout. Lhůta pro rozhodnutí o odvolání tedy začne běžet okamžikem předložení odvolání povinným subjektem. Žalobce přitom podal návrh na opatření proti nečinnosti dne 6. 1. 2016, tedy před tím, než bylo odvolání předloženo městským soudem, k čemuž došlo dne 13. 1. 2016. V den podání návrhu na opatření proti nečinnosti tedy podle městského soudu dosud lhůta k rozhodnutí o odvolání ani neplynula, žalobce tedy nenaplnil podmínku § 79 odst. 1 s. ř. s., žaloba by tedy nebyla úspěšná, a náhradu nákladů řízení mu proto nepřiznal. Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, čj. 2 As 171/2016-34, napadené usnesení městského soudu zrušil. Dospěl k závěru, že řízení před městským soudem bylo stiženo zmatečností spočívající v tom, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Vzhledem k tomu, že shledal vyloučenými pro možnou podjatost všechny soudce specializovaných senátů městského soudu, přikázal věc zdejšímu soudu. Jak plyne z ustanovení § 47 písm. a) s. ř. s. „soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět.“ Vzhledem k tomu, že předchozí rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení bylo zrušeno, bylo nejprve nutno, aby i zdejší soud v souladu s dispoziční zásadou dle výše citovaného § 47 písm. a) s. ř. s. řízení na základě zpětvzetí žaloby zastavil. Stejně tak zdejší soud v souladu § 10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o vrácení soudního poplatku sníženého o 1.000 Kč žalobci, neboť k zastavení řízení došlo před prvním jednáním ve věci. O vrácení soudního poplatku sice již městský soud rozhodl a poplatek žalobci vrátil, uvedené rozhodnutí městského soudu však Nejvyšší správní soud zrušil jako celek, a proto bylo nutno opětovně o vrácení soudního poplatku rozhodnout, aby existoval právní titul k jeho vrácení. Poplatek byl nicméně žalobci již vrácen městským soudem, proto jej zdejší soud žalobci již vyplácet nebude. Pokud pak jde o výrok o náhradě nákladů řízení, zde je třeba připomenout, že podle § 60 odst. 3 s. ř. s. „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.“ Jak plyne z § 60 odst. 7 téhož zákona, „jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.“ Krajský soud v Praze především zdůrazňuje, že k vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2016, čj. MSP-41/2016-OT-OSV/4, kterým bylo rozhodnuto v řízení, v rámci něhož se žalobce dovolával ochrany proti nečinnosti, došlo až po zahájení soudního řízení (k tomu došlo dne 11. 2. 2016) a doručení žaloby k vyjádření žalovanému (dne 15. 2. 2016). Je tedy zjevné, že zpětvzetí žaloby bylo učiněno na základě pozdějšího chování žalovaného (odpůrce), žalobci tedy vznikl nárok na náhradu nákladů řízení proti žalovanému dle 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Aplikaci tohoto ustanovení přitom v souzené věci nevylučuje ani výše citovaný § 60 odst. 7 s. ř .s., na který upozornil žalovaný. Soud žádné důvody zvláštního zřetele hodné, na něž citované ustanovení odkazuje, v projednávané věci neshledal. Ze skutečnosti, že žalobce je osobou práva znalou, nelze podle názoru zdejšího soudu bez dalšího dovozovat nedůvodnost nákladů vynaložených na jeho právní zastoupení. Nelze aprobovat ani názor žalovaného, že pokud žalobce dříve ve shodném typu řízení v jiných věcech vystupoval bez právního zastoupení, pak náklady na právní zastoupení v jiných věcech (a shodném typu řízení) nejsou vynaloženy důvodně. Jak již zdejší soud vyslovil v rámci své předchozí rozhodovací činnosti, takový právní názor by představoval nepřípustně restriktivní výklad čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13). Žádné konkrétní okolnosti svědčící o zneužití práva na právní zastoupení (jako např. zvolený zástupce „z opačného konce republiky“, účelové prodlužování řízení, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.) ostatně žalovaný v projednávané věci netvrdil a ani soudu ze spisu takové okolnosti nevyplynuly. Postup podle § 60 odst. 7 s. ř. s. by byl například na místě tehdy, pokud by byly ve větším počtu podávány žaloby zjevně nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být žalobci přiznána na náhradě nákladů řízení. Takové poznatky však krajský soud doposud ze své úřední činnosti nezískal. Na zneužití žalob na ochranu proti nečinnosti by též bylo možno usuzovat, pokud by tyto žaloby byly podávány bezprostředně po uplynutí krátkých lhůt stanovených pro vyřízení příslušného podání. Ani to však není případ projednávané věci. Krajský soud v Praze se pak neztotožnil ani se závěry městského soudu, které uvedený soud ve vztahu k otázce práva na náhradu nákladů řízení zaujal v předchozím řízení. Podle názoru zdejšího soudu nelze klást k tíži žalobce, že žalovanému městský soud nepředložil v zákonné lhůtě spis s odvoláním, v důsledku čehož žalobce podal k žalovanému návrh na opatření proti nečinnosti ještě před samotným předložením spisu žalovanému. V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ans 32/2010-114, na který městský soud v této souvislosti taktéž odkázal, se pak jednalo o situaci odlišnou od nyní projednávané věci, neboť v případě řešeném Nejvyššími správním soudem bylo sporné, zda bylo povinností žalobce využít prostředků proti nečinnosti u správního orgánu, který již nemá nadřízený orgán (návrh na opatření proti nečinnosti tam nebyl vůbec podán). S ohledem na výše uvedené proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, a to v celkové výši 18.050 Kč. Náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, nevráceném soudním poplatku za žalobu ve výši 1.000 Kč a v odměně zástupce žalobce ve výši 12.050 Kč. Odměna se přitom skládá ze tří úkonů právní služby po 3.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a podání kasační stížnosti – § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a z jednoho úkonu právní služby za 1.550 Kč [zpětvzetí žaloby – § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 4 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 2. listopadu 2016 JUDr. Milan Podhrázký, v. r. předseda senátu Za správnost: Božena Kouřimová