48 Az 8/2021

Rubrum

č. j. 48 Az 8/2021- 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobkyně: N. T. N., narozena X státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2021, č. j. OAM-964/ZA-ZA11-HA08- 2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o azylu“) zastavil řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní Shodu s prvopisem potvrzuje: J. R. 2 48 Az 8/2021 ochrany, jelikož její opakovanou žádost posoudil jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

2. Žalobkyně namítá porušení § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť pohovor s ní provedený nebyl dostačující a nebyl řádně zjištěn skutkový stav stran osobních poměrů žalobkyně a jejího návratu do země původu. Zároveň žalobkyně namítá porušení § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, protože žalovaný neprovedl důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Závěrem žalobkyně namítá porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Evropská úmluva o lidských právech“), neboť dopad napadeného rozhodnutí do práva na soukromý a rodinný život je nepřiměřený, a to ve vztahu k jejím právům i právům jejích vnoučat.

3. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K žalobě uvedl, že dle jeho názoru byly splněny veškeré podmínky pro zastavení řízení o žádosti žalobkyně, napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, bylo dostatečně a řádně odůvodněno a je v souladu s právními předpisy. Žalovaný neshledává ve svém postupu žádné pochybení a v podrobnostech odkazuje na své závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 4. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

5. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, protože účastníci řízení s takovým postupem nevyjádřili nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 6. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 31. 10. 2019 požádala o udělení mezinárodní ochrany a následně dne 5. 11. 2019 poskytla údaje k této žádosti. Žalobkyně mimo jiné uvedla, že v zemi původu má manžela a syna, do České republiky (dále jen „ČR“) přicestovala v roce 2014 nebo 2015 za svou dcerou. O udělení mezinárodní ochrany požádala ze stejných důvodů, jako žádala ve svém prvním řízení. Její dcera je ve vězení, doma zanechala dvě malé děti, o které žalobkyně pečuje. Z vězení by se dcera žalobkyně měla vrátit za necelý rok, proto se chce o vnoučata i nadále starat. V současné době žije s dětmi ve společné domácnosti. Pokud by se musela vrátit do vlasti, o děti by neměl kdo pečovat. Jiné důvody k podání své žádosti neuvedla.

7. Při pohovoru dne 9. 6. 2020 žalobkyně mimo jiné uvedla, že její důvody se nijak oproti její první podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany nezměnily. V ČR pečuje o svá dvě vnoučata. Rodiče dětí, konkrétně dcera a její manžel jsou ve vězení, proto o děti pečuje. Před uvězněním rodičů o děti pečovala jejich matka. Když byla zadržena policií, děti přivezl žalobkyni její mladší bratr. Bratr žalobkyně se zavázal postarat o děti do doby, než se jejich matka vrátí z vězení. Bratr žalobkyně s manželkou zajišťují finančně žalobkyni a její vnoučata, ona se stará o domácnost, doprovází děti do školy. Dne 10. 10. 2019 a 28. 2. 2020 žalobkyně předložila vlastnoručně psaná prohlášení, v nichž uvedené skutečnosti potvrdila. Žalovaný pořídil překlad tohoto textu, který je součástí správního spisu. Shodu s prvopisem potvrzuje: J. R. 3 48 Az 8/2021 8. Dne 9. 6. 2020 se žalovaný obrátil na Okresní soud v Kladně se žádostí o zaslání rozsudků o svěření nezletilých dětí (vnoučat žalobkyně) do péče pěstouna či jejich opatrovníka. Dále následovala průběžná komunikace se soudem ohledně svěření dětí do péče žalobkyně. Přípisem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2020, č. j. 24 Nc 3452/2015-152, byl žalovaný vyrozuměn, že matka nezletilých dětí převzala obě děti do své péče, neboť byla propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody. Veškerá komunikace žalovaného s Okresním soudem v Kladně je součástí správního spisu.

9. Součástí správního spisu jsou také kopie listin z řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobkyně podala dne 30. 6. 2018. Jako důvod první žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně uvedla: „Moje dcera je ve vězení, asi pašovala drogy. Doma po ní zůstaly dvě malé děti, já bych se o ně chtěla starat. To je můj důvod.“ Při pohovoru dne 10. 7. 2018 uvedla obdobné skutečnosti, které dále rozvedla, a doplnila, že se lečí s bolestmi kloubů. Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 7. 2019, č. j. OAM-565/ZA-ZA11-HA08-2018, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2019, žalobkyni mezinárodní ochranu neudělil.

10. Dále jsou součástí správního spisu následující zprávy a překlady: (i) „Vietnam Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), 2019“ ze dne 26. 3. 2020 týkající se údajů o zemi původu žalobce; (ii) „Vietnam Informace OAMP, 1. září 2020“ týkající se bezpečnostní a politické situace v zemi s ohledem na vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv; (iii) „Vietnam Informace Australské vlády, 13. prosince 2019“ týkající se překladu zprávy australského Ministerstva zahraničních věcí a obchodu (DAFT) o Vietnamu; (iv) „Vietnam Ministerstvo zahraničních věcí USA 11. března 2020“ týkající se překladu zprávy o dodržování lidských práv za rok 2019.

11. Opatřením ze dne 3. 12. 2020 žalovaný žalobkyni předvolal k seznámení se s podklady rozhodnutí, a to na den 6. 1. 2021. Toto opatření jí bylo doručeno do vlastních rukou dne 10. 12. 2020. Z úředního záznamu žalovaného ze dne 6. 1. 2021 vyplývá, že žalobkyně se k seznámení se s podklady rozhodnutí nedostavila.

12. Žalobkyně si napadené rozhodnutí převzala dne 8. 4. 2021. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení a řízení o předchozí žádosti žalobkyně a konstatoval, že žádost žalobkyně je druhou v pořadí. Žalovaný zároveň odkázal mimo jiné i na spisový materiál týkající se řízení o první žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Po posouzení skutečností a tvrzení vyplývajících z řízení o první žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly meritorní posouzení její opakované žádosti. Žalobkyně totiž uvedla naprosto totožné důvody pro podání opakované žádosti (nutnost péče o vnoučata). Zároveň žalovaný po posouzení informací o zemi původu konstatoval, že od okamžiku posouzení její první žádosti nenastala v zemi původu žalobkyně žádná nová skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu svědčící o možnosti jejího pronásledování či hrozbě vážné újmy. Žalovaný proto shledal podmínky pro zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Posouzení žaloby soudem 13. Úvodem soud předesílá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí mimo jiné podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Míra precizace žalobních bodů přitom předurčuje, jaké právní Shodu s prvopisem potvrzuje: J. R. 4 48 Az 8/2021 ochrany se žalobkyni u soudu dostane (srov. § 75 odst. 2 větu první s. ř. s.). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) k tomu v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, uvedl, že za žalobní bod je nutné považovat každé vyjádření žalobce, z něhož „byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.“ Formulovala-li však žalobkyně žalobní body obecně, nemůže se soud detailně zabývat veškerými možnými aspekty zákonnosti napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, a může jí poskytnout odpověď na její námitky pouze ve stejné míře obecnosti. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není na místě, aby soud za žalobkyni spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují.

14. Žalobkyně pouze obecně namítá, že v řízení byla porušena ustanovení § 3 ve spojení s § 2 odst. 4, § 50 odst. 3 a 4 správního řádu a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobkyni a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ,obvyklých‘ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). S ohledem na tyto judikatorní závěry lze uzavřít, že žaloba má dva (byť navýsost obecné) žalobní body: žalobkyně namítá (i) nedostatečnost zjištění skutkového stavu z hlediska osobních poměrů žalobkyně a jejího návratu do země původu a (ii) nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska jejího rodinného života a života jejích vnoučat.

15. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu svou podstatou směřuje proti tomu, že žalobkynina opakovaná žádost o mezinárodní ochranu neměla být posouzena jako nepřípustná a řízení nemělo být zastaveno.

16. Podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany rozumí žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany.

17. Z konstrukce právní úpravy obsažené v zákoně o azylu vyplývá, že v případě nepřípustných žádostí se řízení zastavuje [§ 25 písm. i) zákona o azylu], aniž by správní Shodu s prvopisem potvrzuje: J. R. 5 48 Az 8/2021 orgán musel přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů žádosti. Ze znění § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že novou skutečností je pouze taková skutečnost, kterou žalobkyně nemohla bez své viny uvést v řízení o předchozí žádosti, tedy skutečnost, která v té době vůbec neexistovala nebo o které žalobkyně objektivně bez své viny nevěděla. Tato skutečnost pak musí nasvědčovat tomu, že žalobkyni hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

18. K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se již několikrát podrobně vyjadřoval NSS. Z jeho rozsudku ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Azs 171/2014-31, plyne, že „aby mohla být nová skutečnost podkladem pro řízení o mezinárodní ochraně, musí mít z hlediska udělení mezinárodní ochrany určitou relevanci. Teprve v tom případě je nová skutečnost způsobilým podkladem pro nové řízení.“ Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, či usnesení ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018-45). V rozsudku č. j. 9 Azs 5/2009-65 NSS konstatoval, že „[h]lavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ 19. Zároveň platí, že „[p]odává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě citového § 10a písm. e) zákona o azylu posoudit žádost jako nepřípustnou“ (právní věta k rozsudku NSS ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009-64). V takovém případě stojí břemeno tvrzení na žadateli.

20. Dle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, je správní orgán povinen v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ 21. Zdejší soud poukazuje též na rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011-74, podle kterého pokud bylo řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době předchozí žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést. Shodu s prvopisem potvrzuje: J. R. 6 48 Az 8/2021 22. Žalobkyně přitom v předcházejícím řízení skutečně neuvedla nové skutečnosti ve smyslu výše uvedených závěrů NSS, jak ostatně uvádí sám žalovaný v napadeném rozhodnutí. Péče o vnoučata bez dalšího nenasvědčuje tomu, že žalobkyni hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Obdobný závěr platí rovněž pro propuštění její dcery z výkonu trestu odnětí svobody. Navíc má žalovaný pravdu v tom, že totožné důvody pro udělení mezinárodní ochranu žalobkyně uváděla již v řízení o své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany (péče o vnoučata, jejichž rodiče jsou ve vězení). Ke změně situace v zemi původu žalobkyně v předcházejícím řízení neuvedla ničeho.

23. Z uvedených důvodů soud nepovažuje napadené rozhodnutí ani za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění vyplývá, proč žalobkyní uváděné skutečnosti nepovažuje za nové skutečnosti podle § 11a odst. 1 zákona o azylu.

24. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně v případě své opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neunesla břemeno tvrzení, neboť neuvedla žádné nové skutečnosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. Takové skutečnosti nevyvstaly ani z informací shromážděných žalovaným. Její námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu je proto nedůvodná.

25. Vzhledem k uvedenému nemohla být žalobkyně úspěšná ani se svou námitkou stran nepřiměřeného zásahu do jejího rodinného a soukromého života. Jak bylo uvedeno v bodu 22 tohoto rozsudku, v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumá soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Jinými slovy „[s]oud, kterému byla předložena žaloba proti rozhodnutí o nepřípustnosti následné žádosti o mezinárodní ochranu, se tak musí omezit na ověření, zda na rozdíl od toho, co rozhodl příslušný orgán, z předběžného posouzení této žádosti vyplývají nové skutečnosti či zjištění [ve srovnání s těmi, které byly posouzeny v rámci předchozí žádosti, a které významně zvyšují pravděpodobnost toho, že lze tohoto žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany]. Z toho vyplývá, že se žalobce ve své žalobě podané k tomuto soudu musí v podstatě omezit na prokázání, že měl důvodně za to, že existují nové skutečnosti či zjištění v porovnání s těmi, které byly posouzeny v rámci jeho předchozí žádosti“ [rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. 9. 2020, C-651/19, Commissaire général aux réfugiés a aux apatrides (Zamítnutí následné žádosti – Lhůta pro podání žaloby), bod 60 ve spojení s bodem 59]. Těmto požadavkům zcela obecná námitka nepřiměřenosti z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života nevyhovuje, neboť otázkou soužití s vnoučaty se žalovaný zabýval již v rámci prvního řízení.

26. Jen pro úplnost soud připomíná, že z Evropské úmluvy o lidských právech vyplývá povinnost posoudit možný dopad do práva jednotlivce, jestliže tento hájitelným způsobem tvrdí, že existují důvody se domnívat, že toto právo bude porušeno [srov. Evropský soud pro lidská práva: Leander proti Švédsku, rozsudek ze dne 26. 3. 1987, stížnost č. 9248/81, § 77 písm. a)]. Základem pro posuzování zásahu do práva podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech musí být dostatečná tvrzení, která prokazují, že v případě návratu do země původu bude soukromý či rodinný život, respektive jeho přenos ze země, kde cizinec žádá o mezinárodní ochranu, znemožněn (srov. usnesení NSS ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Azs 3/2010-62). Tvrzení žalobkyně ohledně jejího soukromého a rodinného života s ohledem na jejich obecnost soud nepovažuje v projednávané věci za dostatečně konkrétní na to, aby je bylo možné podřadit pod výše uvedený termín hájitelných tvrzení. Žalobní námitka je nedůvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje: J. R. 7 48 Az 8/2021 Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 27. Ze shora uvedených důvodů žalobkyně se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

28. Výslech žalobkyně k její osobní a rodinné situaci ve vztahu k zemi jejího původu soud pro nadbytečnost neprovedl, neboť by ničeho nemohl změnit na jeho výše uvedených právních závěrech. Dokumenty nacházející se ve správním spisu se nepovažují za důkazní prostředky a neprovádí se jimi dokazování (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na jeho běžnou činnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 30. listopadu 2021 JUDr. David Kryska, v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: J. R.