48 Az 9/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobce: S. M., narozen X státní příslušnost Moldavská republika bytem X zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 831/21, Nové Město, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2025, č. j. OAM-681/ZA-ZA11-ZA01- 2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce podal dne 23. 6. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany. K žádosti uvedl, že Moldavsko opustil již v dubnu 2024 a od té doby se nachází v ČR. Nikdy mu nebylo uděleno žádné vízum ani povolení k pobytu a o mezinárodní ochranu žádal poprvé. Jako důvod žádosti uvedl obavu z příslušníka bezpečnostních sborů, podplukovníka, vedoucího městské policie v okrese X, kterému žalobce dříve dělal řidiče a při dopravní nehodě došlo ke zničení jeho vozu. Žalobce ho následně nechal opravit. Tento muž však poté po žalobci požadoval peníze a vyhrožoval mu vězením. Žalobce současně uvedl, že v ČR pobývá za účelem výdělku.

3. Žalovaný při posuzování žádosti vycházel z výpovědí žalobce, rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 3. 6. 2025, č. j. CPR-14614-3/ČJ-2028-930310-V42 (dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), a informací o zemi původu založených ve správním spise.

4. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnoval věrohodnosti výpovědi žalobce. Vycházel zde především ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU a dále z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS, které použil jako východisko pro hodnocení věrohodnosti žalobcových tvrzení. Žalovaný vyhodnotil výpověď žalobce jako celkově nevěrohodnou. Poukázal zejména na rozpory mezi tvrzeními žalobce v řízení o mezinárodní ochraně a jeho dřívější výpovědí v řízení o správním vyhoštění. Ačkoliv rozhodnutí o správním vyhoštění je ze dne 3. 6. 2025 a žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal dne 23. 6. 2025, v řízení o správním vyhoštění uvedl, že do ČR přicestoval za prací a do Moldavska se může bez potíží vrátit, protože mu tam žádné nebezpečí nehrozí. Ke tvrzené dopravní nehodě, po které začal mít žalobce potíže s příslušníkem bezpečnostního sboru, mělo dojít již v roce 2021. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce odmítl sdělit jméno dotčeného příslušníka bezpečnostních sborů a nesplnil tak povinnost součinnosti podle § 49a zákona o azylu. Na území ČR žalobce cestoval již od roku 2023 za účelem výdělku, od roku 2024 zde dlouhodobě pobýval, ale téhož roku se do Moldavska vrátil za účelem vydání nového cestovního dokladu, přičemž následně bez problémů cestoval zpět na území ČR. O mezinárodní ochranu požádal až v roce 2025, navíc po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný považoval za rozporné zejména to, že žalobce své tvrzené obavy neuvedl v řízení o správním vyhoštění, ačkoliv problémy s příslušníkem bezpečnostních sborů měly trvat již od roku 2021, a že o mezinárodní ochranu nepožádal dříve. Uvedené skutečnosti podle žalovaného dále oslabovaly věrohodnost žalobcova „azylového příběhu“. Z důvodu celkové nevěrohodnosti žalobcovy výpovědi žalovaný nepřistoupil k věcnému hodnocení jeho žádosti a neposuzoval splnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Uzavřel rovněž, že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle § 13 ani doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu. Obsah žaloby 5. Žalobce předně namítá, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Uvádí, že žalovaný nesprávně posoudil jeho žádost o mezinárodní ochranu, nedostatečně zjistil skutkový stav a své závěry řádně neodůvodnil. Současně brojí proti tomu, že žalovaný rezignoval na posouzení možnosti udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, neboť se nezabýval tím, zda jsou v jeho případě dány důvody hodné zvláštního zřetele. Žalobce zdůrazňuje, že jeho tvrzení je třeba hodnotit ve vzájemné souvislosti a s ohledem na jeho celkovou životní situaci. V zemi původu se dostal do konfliktu s příslušníkem bezpečnostních sborů, který mu vyhrožoval násilím a fyzickou likvidací. V případě návratu se proto obává pronásledování či vážné újmy, přičemž s ohledem na korupci státních orgánů se podle svého tvrzení nemůže účinně domoci jejich ochrany.

6. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného o nevěrohodnosti svého „azylového příběhu“. Poukazuje na specifika dokazování v řízení o mezinárodní ochraně, v němž žadatel často nemůže svá tvrzení doložit dalšími důkazy. Má za to, že svá tvrzení konkretizoval v dostatečné míře, zatímco žalovaný jejich nevěrohodnost založil na subjektivním hodnocení a obecných spekulacích a sám nevyvinul dostatečnou aktivitu ke zjištění skutkového stavu.

7. Podle žalobce žalovaný pochybil rovněž při posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný řádně neposoudil existenci skutečného nebezpečí vážné újmy, zejména nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. S odkazem na judikaturu zdůrazňuje, že pro uplatnění zásady non-refoulement není třeba postavit najisto, že k takovému zacházení skutečně dojde, postačí existence odůvodněného nebezpečí. Žalovaný podle něj nevyloučil, že mu po návratu vážná újma hrozí a své opačné závěry neopřel o relevantní podklady či skutková zjištění.

8. Namítanou nepřezkoumatelnost žalobce dále spojuje s nedostatečným odůvodněním napadeného rozhodnutí. Z rozhodnutí musí být patrné, které skutečnosti správní orgán považoval za prokázané, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jak je hodnotil a jakými úvahami se řídil při právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí podle žalobce těmto požadavkům nevyhovuje, neboť se žalovaný řádně nevypořádal s jeho obavami z návratu do země původu a své závěry dostatečně neodůvodnil. Žalobce proto navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému řízení. Obsah vyjádření k žalobě 9. Žalovaný navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Napadené rozhodnutí je zákonné a přezkoumatelné, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a je řádně odůvodněno. Při rozhodování zohlednil všechny skutečnosti uvedené žalobcem, opatřil nezbytné podklady a objektivní informace o zemi původu, přičemž neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany.

10. Žalovaný uvedl, že primárním důvodem žalobcovy žádosti byly ekonomické důvody, neboť žalobce chce v ČR pracovat a vydělávat peníze. Za azylově relevantní nepovažuje ani žalobcem tvrzený majetkový spor související s poškozením a opravou vozidla, včetně následného uplatňování pohledávek příslušníkem bezpečnostního sboru. Dluhy a jiné soukromoprávní závazky lze řešit prostřednictvím standardních právních prostředků dostupných v zemi původu. Samotná skutečnost, že má konflikt s příslušníkem bezpečnostního sboru, neprokazuje, že by stát nebyl schopen či ochoten žalobci poskytnout odpovídající ochranu. Žalobce tak podle žalovaného neprokázal, že by mu hrozilo pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu nebo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a téhož zákona.

11. K námitce nedostatečných či neaktuálních informací o zemi původu žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí je zákonné a přezkoumatelné, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a respektuje ustálenou judikaturu. Žalovaný má za to, že žalobní argumentace neobsahuje konkrétní tvrzení, která by mohla zpochybnit důvodnost rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany. Posouzení žaloby soudem 12. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny požadované náležitosti. Žaloba byla podána včas a je věcně projednatelná. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), s přihlédnutím k § 32 odst. 9 zákona o azylu. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s.

13. Žaloba není důvodná.

14. Soud nejprve připomíná, že v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany tíží břemeno tvrzení žalobce, který měl uvést důvody, které svědčí pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007-63). Břemeno důkazní je pak rozloženo mezi žalobce a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, které je podporují. Uvede-li žadatel skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro nebezpečí pronásledování či vzniku vážné újmy, je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004-89, č. 1095/2007 Sb. NSS).

15. Výpověď cizince žádajícího o udělení mezinárodní ochrany a jeho příběh, který má pro udělení mezinárodní ochrany poskytovat základ, však musí být věrohodné a konzistentní, jinak nemůže být takový žadatel se svou žádostí úspěšný (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57, a usnesení NSS ze dne 27. 5. 2015, č. j. 4 Azs 73/2015- 31). Podle NSS totiž „[n]evěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, naopak znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008-105).

16. Primárním zdrojem informací o důvodech žádosti o mezinárodní ochranu je tedy sám žadatel. Je proto na něm, aby uvedl konkrétní a úplné skutečnosti, pro něž se ochrany domáhá. Žalovaný následně zjišťuje skutkový stav v rozsahu takto tvrzených, popřípadě jinak zjištěných skutečností. Je-li výpověď žadatele jediným přímým důkazem jeho individuálního příběhu, je její věrohodnost podstatná pro posouzení žádosti. Závěr o nevěrohodnosti přitom musí být založen na důsledném hodnocení výpovědi podle obecně uznávaných ukazatelů věrohodnosti, zejména její vnitřní a vnější konzistentnosti, konkrétnosti a plausibility ve světle relevantních informací o zemi původu (srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 19/2020-45).

17. Žalovaný těmto požadavkům dostál. Závěr o celkové nevěrohodnosti žalobcovy výpovědi nevystavěl na pouhých domněnkách, nýbrž na konkrétních rozporech mezi žalobcovými tvrzeními v řízení o správním vyhoštění a v řízení o udělení mezinárodní ochrany, jakož i na dalších okolnostech, které žalobce v průběhu řízení uvedl. Dne 3. 6. 2025 v řízení o správním vyhoštění sdělil, že do ČR přicestoval za prací a že se do Moldavska může bez potíží vrátit a žádné nebezpečí mu tam nehrozí. Již dne 23. 6. 2025 však svou žádost o mezinárodní ochranu založil na tvrzení, že mu od roku 2021 vyhrožuje příslušník bezpečnostního sboru násilím, respektive vězením. Žalobce přitom neuvedl přesvědčivé vysvětlení, proč dříve žádné obavy z návratu nevyjádřil.

18. Závěr žalovaného dále podporuje skutečnost, že se žalobce v roce 2024 do Moldavska vrátil za účelem vyřízení nového cestovního dokladu a poté ze země bez potíží vycestoval. O udělení mezinárodní ochrany požádal až poté, co s ním bylo vedeno řízení o správním vyhoštění, ačkoliv podle vlastních tvrzení pobýval v ČR od dubna 2024 a tvrzené potíže měly nastat již v roce 2021. Žalobce rovněž odmítl sdělit jméno osoby, od níž mělo nebezpečí pocházet, čímž podstatně omezil možnost žalovaného jeho tvrzení ověřit. Tyto okolnosti ve svém souhrnu představují logický a dostatečný podklad pro závěr o nevěrohodnosti podstatné části žalobcova příběhu.

19. Žalobcova argumentace ohledně specifik dokazování v řízení o mezinárodní ochraně na uvedeném nic nemění. Soud souhlasí, že po žadateli nelze bez dalšího požadovat listinné či jiné přímé důkazy o každé jím uváděné skutečnosti. To však nezbavuje žadatele povinnosti poskytnout součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění stavu věci (§ 49a odst. 1 zákona o azylu) ani nebrání žalovanému hodnotit konzistentnost jeho výpovědi ve vztahu k jeho dřívějším sdělením a jeho vlastnímu jednání. Žalovaný proto nebyl povinen přijmout žalobcovo tvrzení o hrozícím pronásledování za pravdivé jen proto, že je nedoložil dalšími důkazy.

20. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že „azylový příběh“ žalobce věrohodný není, přičemž otázku věrohodnosti posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V řízeních o udělení mezinárodní ochrany hraje mimořádně důležitou roli právě věrohodná výpověď žadatele. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 5 A 746/2000, uvedl že „[p]ravdivost tvrzení žadatele a věrohodnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku obav z jeho návratu a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel odvolává v rámci azylové procedury, mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově, mnohdy na jeho čestném prohlášení stojí i identita jeho osoby, když nemůže tuto doložit. Potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele důvody jiné, než jím tvrzené.“.

21. Za této situace žalovaný nepochybil, pokud z nevěrohodnosti rozhodných tvrzení dovodil, že nebyly prokázány podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu ani doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobce v žalobě nepředložil žádné konkrétní vysvětlení uvedených rozporů ani neoznačil skutkové zjištění, z něhož by plynulo reálné nebezpečí vážné újmy nezávislé na jeho nevěrohodném příběhu. Obecné tvrzení o korupci státních orgánů v zemi původu takový závěr samo o sobě založit nemůže. Ani námitka nedostatečných či neaktuálních informací o zemi původu není konkrétní. Žalobce neuvedl, které z použitých podkladů pokládá za neaktuální či nedostatečné, jaké relevantní informace měl žalovaný dále opatřit ani jak by mohly ovlivnit posouzení jeho věci (založené primárně na nevěrohodnosti jeho tvrzení).

22. Žalobce v řízení výslovně uvedl, že v ČR pobývá za účelem výdělku, protože v Moldavsku by si nevydělával dostatečně. Taková ekonomická motivace k pobytu v ČR bez dalších okolností (významných z hlediska udělení mezinárodní ochrany) nemůže založit důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře NSS, podle níž samotné obtíže s obživou či možností seberealizace v zemi původu představují důvody ryze ekonomické, které podmínky pro udělení azylu nenaplňují. Rovněž pro humanitární azyl by k nim musely přistoupit další okolnosti, které by jejich povahu kvalitativně měnily (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003-90). Ze žalobcových tvrzení ani ze žaloby dále neplyne, že by byl rodinným příslušníkem azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany. Žalovaný proto nepochybil ani v závěru o nesplnění podmínek pro udělení azylu podle § 13 či doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.

23. Soud se dále zabýval výrokem o neudělení národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Podle věty první tohoto ustanovení, ve znění účinném v době podání žalobcovy žádosti, lze, nebude-li zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl z humanitárního důvodu. Rozhodnutí o jeho udělení náleželo do sféry správního uvážení žalovaného, a proto je soudní přezkum této úvahy omezen na posouzení, zda žalovaný nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení, nezneužil je, zda se jeho úvaha opírá o řádně zjištěné premisy a je v souladu s pravidly logického usuzování (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 195/2005-66, a ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55). Naproti tomu výklad neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav jsou plně meritorně přezkoumatelné (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014-27, č. 3200/2015 Sb. NSS).

24. Napadené rozhodnutí skutečně (a to zcela) postrádá úvahy, z nichž by bylo zřejmé, jak žalovaný neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ vyložil, proč jej na poměry žalobce neaplikoval a vůbec jak celkově s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci uvážil stran nesplnění podmínek pro udělení této formy mezinárodní ochrany. V tomto ohledu žalovaný skutečně pochybil.

25. Na druhou stranu soud připomíná, že humanitární azyl je určen pro výjimečné situace, na něž nedopadají důvody podle § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo nehumánní ochranu neposkytnout. Judikatura za takové příklady uvádí zejména osoby zvláště těžce postižené nebo nemocné a osoby přicházející z oblasti stižené humanitární katastrofou apod. (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, a usnesení NSS ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020-29).

26. Žalobce přitom v řízení před žalovaným ani v žalobě nepředestřel žádné plausibilní tvrzení o své osobní situaci, které by mohlo být myslitelně podřaditelné pod uvedený neurčitý právní pojem. Jeho tvrzení o konfliktu s příslušníkem bezpečnostního sboru bylo nutno posoudit v rámci podmínek azylu a doplňkové ochrany, přičemž žalovaný je po řádném hodnocení výpovědi shledal nevěrohodnými. Žalobcův zájem pracovat v ČR a dosahovat zde výdělku sám o sobě rovněž humanitární důvod zjevně nepředstavuje. Žalobce netvrdil žádné konkrétní zdravotní, sociální ani jiné mimořádné okolnosti, které by mohly jeho případ posunout do roviny případu hodného zvláštního zřetele. Z jeho vlastních vyjádření dále vyplývá, že v Moldavsku žijí jeho bývalá manželka a děti, což svědčí o existenci jeho rodinných vazeb v zemi původu. Za této situace tak absence odůvodnění výroku podle § 14 zákona o azylu nepředstavuje takovou vadu, o níž by bylo možno mít za to, že mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 27. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobu důvodnou, přičemž neshledal ani žádnou vadu, ke které by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou úřední činnost, pod niž spadá i obrana rozhodnutí v soudním řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 11. června 2026 JUDr. David Kryska v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.