49 A 3/2026

Plný text

č. j. 49 A 3/2026 – 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně: X, narozena X občanka Vietnamské socialistické republiky t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem zastoupena advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Křižíkova 8, 186 31 Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2026, č. j. KRPS-113752-17/ČJ-2026-010022- ZZC, takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2026, č. j. KRPS-113752-17/ČJ-2026-010022-ZZC, se ruší a věc se žalované vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Eichlera na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč. Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 2 Error! Reference source not found. Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dodanou do datové schránky soudu dne 12. 5. 2026, domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2026, č. j. KRPS-113752-17/ČJ-2026-010022-ZZC (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná rozhodla, že se žalobkyně podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území na území České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajišťuje za účelem správního vyhoštění s tím, že se doba zajištění stanoví na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Obsah podání účastníků řízení 2. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřiměřený a zbytečný zásah do její osobní svobody. V první řadě připomíná judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), podle níž zajištění cizince představuje mimořádný institut, který lze použít jen výjimečně a ze závažných důvodů, jestliže je zjevné, že mírnější opatření nepřichází v úvahu. Zmiňuje též ústavní princip proporcionality, který prostřednictvím § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) musí být nezbytnou součástí úvah žalované. Správní orgán dále musí logicky vysvětlit, z jakých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se žalobkyně bude vyhýbat realizaci správního vyhoštění. Stejně tak musí posuzovat, zda realizaci správního vyhoštění nebrání objektivní skutečnosti, např. rodinné vazby na území České republiky (dále jen „ČR“).

3. Nejprve žalobkyně upozorňuje na to, že žalovaná vydala rozhodnutí o jejím správním vyhoštění, aniž by umožnila právnímu zástupci se předtím seznámit se shromážděnými podklady. Rozhodnutí o správním vyhoštění je tudíž podle žalobkyně nezákonné a s ohledem na podané odvolání bude nepochybně zrušeno a celý proces se protáhne. Žalobkyně nemá uloženo pravomocné správní vyhoštění a ani neví o tom, že by jí byl vydán jiný typ rozhodnutí, čemuž odpovídá fakt, že není vedena v Schengenském informačním systému (SIS) ani v Evidenci nežádoucích osob (ENO).

4. Dále žalobkyně žalované vytýká, že dostatečně nezkoumala možnost uložení mírnějších opatření za účelem vycestování upravených v § 123b odst. 1 v písm. a) až d), které všechny při podání vysvětlení navrhla. Pro absenci zdůvodnění je v tomto směru napadené rozhodnutí podle ní nepřezkoumatelné. Žalobkyně namítá, že plně se žalovanou spolupracovala, sdělila jí adresu svého pobytu (ostatně právě na ní byla zadržena), kde by se zdržovala, což si žalovaná mohla ověřit u majitele nemovitosti, a přislíbila také, že se bude pravidelně dostavovat ke správnímu orgánu. Žalovaná ale zcela nepochopitelně uvedla, že nemá možnost ověřit sdělenou adresu, jelikož napadené rozhodnutí vydává jako první úkon v řízení, a že žalobkyně adresu neuvedla za celou dobu svého pobytu. To je ale podle žalobkyně zcela pochopitelné, jelikož s ohledem na nelegálnost jejího pobytu by po nahlášení adresy byla okamžitě zadržena. Žalobkyně uznává, že doba jejího nelegálního pobytu je dlouhá, nicméně je v pokročilém věku a sama potvrdila, že dobrovolně vycestuje, jen co si zařídí to nejnutnější (zejména potřebuje vymoci svou pohledávku ve výši 50 000 Kč).

5. Žalobkyně navrhla též složení finanční záruky, na kterou by uhrazenou pohledávku mohla využít, avšak žalovaná to odmítla, a dokonce jí ani nesdělila případnou potřebnou výši požadované částky. Má-li být o finanční záruce řádně rozhodováno, musí být cizinci zřejmé, Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 3 Error! Reference source not found. o jaké částce žalovaná uvažuje, a je třeba mu též poskytnout lhůtu k tomu, aby záruku složil. Žalovaná však žalobkyni nevyzvala ke složení částky finanční záruky.

6. I uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců žalovaná odmítla toliko s odkazem na to, že žalobkyně nectí zákony ČR. To ale podle žalobkyně nemůže obstát, jestliže žalované sdělila adresu svého pobytu, která se nachází nedaleko oddělení policie, na které by mohla dojíždět. Podle judikatury (žalobkyně zmiňuje rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 1 A 91/2016-23, a ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 1 A 13/2016) žalovaná při posouzení vhodnosti využití zvláštního opatření nemůže jen konstatovat, že s ohledem na dřívější protiprávní jednání cizince to není možné.

7. Žalovaná navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Ve svém vyjádření nejprve zrekapitulovala obsah správního spisu a v návaznosti na to konstatovala, že si je plně vědoma toho, že zajištění má být krajním řešením. Smyslem zajištění nebylo žalobkyni „trestat“ za neoprávněný pobyt na území ČR, ale vytvořit podmínky pro to, aby mohl být hlavní účel zajištění realizován a nebyl zmařen a aby došlo k co nejrychlejší realizaci vycestování. Žalobkyně pobývá na území schengenského prostoru od roku 1994 a od té doby území neopustila. Bylo v jejím zájmu, aby svůj pobyt uvedla do souladu se zákonem. Důvodné obavy žalované, že by se žalobkyně zdržovala i nadále na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, jsou v tomto konkrétním případě podloženy dokumenty ve správním spise. Pobyt bez víza vede k problémům s přístupem k základním službám, jako je zdravotní péče a vzdělání, a s ohledem na závažnost takových problémů bylo přistoupeno k omezení osobní svobody. Přijímání cizinců bez platných dokumentů a nedodržování imigračních pravidel může mít nadto negativní dopad na mezinárodní vztahy a vést k diplomatickým třenicím. Špatná ekonomická situace a dluhy ve Vietnamu měly být také řešeny jinak než nelegální migrací.

8. Pokud jde o opomenutí seznámení zástupce žalobkyně s vydáním napadeného rozhodnutí, žalovaná uvádí, že zástupce při výslechu žalobkyně ústně sdělil, že chce být přítomen pouze u sepsání protokolu a zbytek chce zaslat datovou schránkou. V návaznosti na to žalobkyně po seznámení se spisovým materiálem před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění uvedla, že nežádá doplnění.

9. Žalovaná při posuzování možnosti uložení zvláštních opatření podle § 123b ve spojení s § 123c zákona o pobytu cizinců vycházela z jí známých skutečností a dospěla k závěru, že by jejich uložení v daném případě nebylo účelné a ani možné. Žalobkyně v ČR nemá žádné trvale žijící příbuzné ani osoby blízké, nenavázala zde žádné kulturní ani společenské vazby, nemá hlášený pobyt a kromě osobních věcí zde nemá ani žádný majetek. Absence vazeb neskýtá záruku, že by se žalobkyně zdržovala na dosud obývaném místě. Sama uvedla, že na současné adrese neplatí nájem a jen se stará o dům majitele. Navíc uvedla, že tam plánuje zůstat další měsíc, i když ví, je tu nelegálně. Že se žalobkyně vrátí do Vietnamu, nedokázala nijak potvrdit (např. zakoupenou letenkou). V minulosti již žalobkyně žádala o azyl, což vyvolává pochybnosti, zda by z vlastní vůle vycestovala, pokud by nedošlo k jejímu zajištění. Naopak existuje důvod se domnívat, že by ve svém protiprávním jednání pokračovala na jiném místě ČR nebo v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Žalobkyně nemá povolení nejen k pobytu, ale ani k výkonu výdělečné činnosti, takže si nemůže legálně opatřit finanční prostředky na pobyt a obživu. V situaci, kdy má dluh 50 000 Kč vůči svému Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 4 Error! Reference source not found. věřiteli, je též vyloučena možnost, že by mohla za sebe složit finanční jistinu. I kdyby žalobkyně oznámila adresu svého pobytu, žalovaná zkrátka nevěří, že by se neodstěhovala, a stejně tak nevěří, že by respektovala povinnost se osobně hlásit na policii. Důvody pro vydání napadeného rozhodnutí jsou v jeho odůvodnění řádně popsány a mají též oporu ve správním spise. Žalobkyně proto podle žalované nebyla vydáním napadeného rozhodnutí nezákonně zkrácena na svých právech. Ústní jednání 10. S ohledem na požadavek obou stran soud ve věci uskutečnil dne 27. 5. 2026 ústní jednání. Žalovaná se z jednání předem omluvila. Žalobkyně pak uvedla, že osobně se jednání účastnit nebude, postačí účast jejího zástupce. Zástupce žalobkyně se však, ač řádně s předstihem předvolán, nedostavil, aniž by se obtěžoval omluvit. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky k projednání věci v nepřítomnosti účastníků, soud provedl důkaz mapou s vyznačením docházkové vzdálenosti od oznámeného místa pobytu k policejní stanici (viz bod 27) a ve věci vynesl rozsudek. Podmínky pro uložení pořádkové pokuty zástupci žalobkyně za podání sledující zjevné zneužití práva (žádost o nařízení jednání, jejž se nehodlá zúčastnit) ve smyslu § 44 odst. 1 s. ř. s. soud protentokrát ještě neshledal, byť nejde o první případ takového postupu zástupce žalobkyně, nicméně v tuto chvíli již zástupce varuje, že pokud takto hodlá postupovat nadále, může soud v dalších věcech zvolit přísnější postup. Podstatný obsah správního spisu 11. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně byla zadržena dne 24. 4. 2026, když policejní hlídka prováděla pobytovou kontrolu na adrese X v X a byl zjištěno, že pro žalobkyni není evidováno žádné platné povolení k pobytu.

12. Téhož dne bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně na území schengenského prostoru pobývala, ač k tomu nebyla oprávněna. Žalobkyně v návaznosti na to udělila plnou moc nynějšímu zástupci a dne 24. 4. 2026 za jeho přítomnosti byla žalobkyně ihned vyslechnuta. Při výslechu s pomocí tlumočnice uvedla, že je vdova a má ve Vietnamu dceru. V ČR ani na území EU žalobkyně nemá žádné příbuzné ani osoby blízké a nemá též hlášený pobyt. Nemá zde k nikomu vyživovací povinnost, nenavázala zde ani kulturní nebo společenské vazby a nemá tu žádný majetek. Bydlí v rodinném domě v X na adrese, kde byla zadržena. Dům patří Vietnamci, který ji živí za pomoc v domácnosti. Dole je restaurace a ona má pokoj za restaurací. Nic neplatí, stará se o dům. Do schengenského prostoru přicestovala v roce 1994 a od té doby jej neopustila. V roce 1998 dostala humanitární vízum za účelem práce na 2 roky, které jí nebylo prodlouženo. V roce 2003 si požádala o azyl a řízení trvalo 2 roky. Jezdila i do Polska, kde si chtěla zřídit pobyt, ale k tomu nedošlo. V ČR je nepřetržitě asi 5 let. Pas si pořídila v Polsku přes zprostředkovatele, protože v ČR by jí pas bez oprávnění k pobytu nevystavili. K dotazu na svévolné opuštění záchytného zařízení v minulosti a proč byla v období od 8. 12. 2005 do 8. 10. 2006 znovu v ZZC Bělá – Jezová, žalobkyně uvedla, že nevěděla o ukončení řízení o azylu a že byla při návštěvě oddělení azylové a migrační politiky (OAMP) v létě 2006 zajištěna. Na základě výjezdního příkazu území ČR neopustila, protože v té době byl její manžel nemocný (zemřel v roce 2012 ve Vietnamu) a dcera potřebovala peníze na studium. Po zamítnutí žádosti o azyl místo svého pobytu cizinecké policii nehlásila. Ví, že musí mít vízum a je na území neoprávněně. Nic víc Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 5 Error! Reference source not found. pro udělení pobytu nepodnikla a o pobyt si nežádala ani v jiné zemi EU. Nemá ani zdravotní pojištění. Chce se vrátit do Vietnamu zhruba do jednoho měsíce. Před odjezdem si potřebuje sbalit zavazadlo a sehnat prostředky na cestu, které aktuálně nemá. Prostředky ale zajistí majitel domu. V minulosti mu půjčila 50 000 Kč a ještě jí je nevrátil. Je ochotna policii nahlásit místo pobytu na adrese, kde byla zadržena a kde bydlí již 2 roky. Vlastní zvonek nemá a poštovní schránka je na jméno majitele domu. Žalobkyně též sdělila své telefonní číslo. Celé dny je doma a ve stanovené době tak bude přítomna za účelem provedení pobytové kontroly. Finanční záruku žalobkyně není schopna složit, resp. záleží, v jaké výši by byla. Může se i dostavovat na místo určené žalovanou. Uložení vyhoštění by nepovažovala za zásah do svého soukromého či rodinného života, ostatně je připravena vycestovat dobrovolně. Žádná překážka jí ve vycestování nebrání a ve Vietnamu jí nic nehrozí.

13. Následujícího dne 25. 4. 2026 žalovaná vydala napadené rozhodnutí, jímž žalobkyni podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajistila na 60 dnů za účelem správního vyhoštění. Žalovaná v jeho odůvodnění konstatovala, že se žalobkyní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, přičemž z běžné praxe je žalované známo, že existuje reálný předpoklad realizace vyhoštění v době trvání zajištění, neboť podle shromážděných podkladů u žalobkyně není dána žádná překážka trvalejší povahy. Vyhoštěním nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně a žalobkyni ve Vietnamu ani nic nehrozí. Žalovaná přistoupila k zajištění žalobkyně z důvodu jejího nemorálního jednání, jež narušuje zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců. Vzhledem k předchozímu prokázanému jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců by byla zcela nedostačující. Žalovaná podotkla, že rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem ve věci, jemuž nepředchází žádné „důkazní řízení“, a proto vychází jen ze skutečností, jež jsou jí aktuálně známy. Žalovaná považuje za nesporné, že žalobkyně úmyslně nerespektuje české právo. Po skončení platnosti víza v roce 2000 si je neprodloužila a po pravomocném zamítnutí žádosti o azyl dne 8. 12. 2005 vědomě pobývala na území ČR bez oprávnění k pobytu. To, že žalobkyně pobývala na území ČR celých 20 let bez oprávnění, aniž by za celou dobu byla kontrolována hlídkou policie, nasvěčuje tomu, že se žalobkyně skrývala a kontrolám se vyhýbala. Takto dlouhodobý nelegální pobyt vyvolává u žalované pochybnosti o tom, zda by žalobkyně se správním orgánem spolupracovala dobrovolně, pokud by nedošlo k jejímu zajištění. Jestliže si žalobkyně byla schopna po takto dlouhou dobu bez oprávnění k pobytu a zaměstnání zajišťovat dostatečné prostředky pro uspokojování svých potřeb, není žádný důvod, aby toho nebyla schopna i nadále, ale na jiném místě ČR či v jiném členském státě EU. Snadno by se mohla stát nedohledatelnou. Proto po posouzení známých skutečností tohoto případu žalovaná přistoupila k zajištění žalobkyně, aby tím vytvořila podmínky pro realizaci hlavního účelu zajištění a předešla jeho zmaření. V daném případě tak nebylo účelné ani možné uložit namísto zajištění zvláštní opatření podle § 123b ve spojení s § 123c zákona o pobytu cizinců. Povinnost podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců oznámit adresu místa pobytu a ve stanovené době se tam zdržovat nebylo možné aplikovat a žalovaná od ní upustila, neboť oznámenou adresu žalobkyně za celé dva roky, co tam údajně bydlí, nikdy na cizineckou policii nenahlásila, takže délku pobytu nelze věrohodně ověřit. Jelikož má být dle svých slov ubytována v zadní části budovy s restaurací a podle svých slov zde nemá schránku se svým jménem ani zvonek, nelze podle žalované předpokládat, že je zde Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 6 Error! Reference source not found. žalobkyně ubytována po tak dlouhou dobu. Zároveň žalobkyně nemá v ČR žádné příbuzné, u nichž by tato opatření mohla plnit. Z toho žalovaná dovozuje, že žalobkyně nemá na území ČR zajištěno žádné stálé ubytování a mohla by se stát pro správní orgán nedohledatelnou. Pokud jde o možnost složení finanční záruky, žalobkyně sama uvedla, že nemá dostatečný obnos pro její složení ani neuvedla nikoho, kdo by za ni mohl finanční záruku složit. Stejně tak nelze přistoupit ani k uložení povinnosti osobně se hlásit na policii či zdržovat se na místě policií určeném, neboť žalobkyně svým protiprávním jednáním nedává žádnou záruku, že by své povinnosti splnila. Žalovaná zde zaviněně a s neúctou k českému právnímu řádu dlouhodobě nelegálně pobývá a sama uvedla, že by v tom pokračovala, neboť chtěla na území ČR pobývat ještě další měsíc. Tvrzení o tom, že poté by odcestovala do Vietnamu, žalovaná nevěří a má za to, že jde o tvrzení účelové, vyvolané jen tím, že při pobytové kontrole bylo odhaleno její protiprávní jednání. Tím, že žalobkyně není oprávněna na území ČR pobývat, nemůže si ani legálně opatřovat finanční prostředky. Posouzení žaloby soudem 14. Soud vyhodnotil, že žaloba byla podána včas (ač je na napadeném rozhodnutí nesprávně vyznačena doložka právní moci dnem 25. 4. 2026, doručenka na rubu č. l. 88 správního spisu dokládá, že napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobkyně doručeno teprve dne 27. 4. 2026), osobou k tomu oprávněnou a že obsahuje všechny nezbytné náležitosti. Je tedy věcně projednatelná. Soud proto přezkoumal meritorně napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), protože neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48, č. 3933/2019 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí přezkoumal na základě uplatněných žalobních bodů a v souladu s požadavky rozsudku SDEU ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými (v žalobě neuplatněnými) vadami či nezákonnostmi (viz též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS). Takové vady však neshledal. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

15. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

16. Z výše citovaného ustanovení jasně vyplývá, že argumentace žalobkyně tím, že nebyla pravomocně vyhoštěna, není způsobilá zpochybnit její zajištění, jelikož pro vydání rozhodnutí o zajištění postačuje již samotný fakt, že řízení o jejím správním vyhoštění bylo Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 7 Error! Reference source not found. zahájeno. Jedná se o předběžný zajišťovací institut, jenž má zajistit, aby v době, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění nabude právní moci a stane se vykonatelným, byla žalobkyně pro žalovanou dostupná, aby mohlo dojít k realizaci nařízeného vyhoštění. Skutečnost, že žalobkyně podala proti svému vyhoštění odvolání a že potenciálně není vyloučeno, že takové rozhodnutí odvolací orgán zruší, tedy není důvodem, pro který by soud musel napadené rozhodnutí shledat nezákonným. Nezákonným by napadené rozhodnutí bylo tehdy, jestliže by zcela chyběl předpoklad vyhoštění žalobkyně, např. pokud by důvody uvedené v odvolání zásadně zpochybňovaly možnost žalobkyni vůbec vyhostit. Tak tomu ale v tomto případě není, jelikož žalobkyně namítá jen procesní pochybení žalované (neseznámení zástupce žalobkyně s podklady pro rozhodnutí), jež je zpravidla napravitelné i v odvolacím řízení. I kdyby však odvolací orgán musel rozhodnutí o zajištění zrušit a věc vrátit žalované k opakovanému projednání, přesto není vyloučeno, že by bylo po nápravě procesního pochybení znovu rozhodnuto o vyhoštění žalobkyně. Její zajištění z tohoto důvodu tedy nelze považovat za nezákonné. V případě namítaného nevyužití institutu zvláštních opatření je však situace složitější.

17. Podle § 123b zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly [odst. 1 písm. a)], složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“) [odst. 1 písm. b)], povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené [odst. 1 písm. c)], nebo povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly [odst. 1 písm. d)]. Zvláštní opatření lze uložit, je-li důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat průběh řízení, jehož předmětem je jeho vycestování, tím, že neprokáže svou totožnost nebo adresu místa pobytu, odmítá tyto údaje uvést nebo se nedostavil na předvolání policie (odst. 2). Zvláštní opatření za účelem vycestování lze dále uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí, jehož předmětem je jeho vycestování, nevycestuje (odst. 3). O druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince (odst. 4).

18. Problematikou uložení zvláštních opatření namísto zajištění se NSS již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011-50, NSS uvedl, že „zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 8 Error! Reference source not found. výkonu správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.“ Uložení mírnějšího opatření je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 104/2013-28).

19. Důvody zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření. Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS). Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel.

20. Nelze ovšem souhlasit se závěrem, že již nejde o „prostý“ nelegální pobyt, pokud se cizinec po území ČR pohybuje vědomě, dlouhodobě a cíleně se vyhýbá kontaktu s úřady. Samotný nelegální pobyt nelze zařadit mezi „kvalifikovanější“ provinění, jakým by například byl nelegální pobyt po uložení správního vyhoštění. Většina nelegálních pobytů cizinců totiž zpravidla je vědomých a ti se mohou i cíleně vyhýbat kontaktu s úřady; tato skutečnost však dle NSS bez dalšího nepředstavuje relevantní „přitěžující“ okolnost odůvodňující nepoužití zvláštních opatření. Samotný nelegální pobyt na území ČR tak nemůže být důvodem pro vyloučení použití zvláštních opatření podle § 123b a 123c zákona o pobytu cizinců; opačný přístup by totiž vedl k praktické nemožnosti aplikace zvláštního opatření jako takového, neboť již samotné naplnění podmínek § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v naprosté většině případů nutně zahrnuje nelegální pobyt na území České republiky. Rovněž ani skutečnost, že cizinec na území pobýval bez cestovního dokladu a bez povolení pracoval, sama o sobě neznamená, že je dáno důvodné nebezpečí, že se bude skrývat a že není možno zabezpečit jeho vycestování z území jinak než zajištěním (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016-18).

21. Hodnocení důvěryhodnosti cizince z hlediska aplikace zvláštních opatření tak nemůže být natolik restriktivní, aby prostý dlouhodobý nelegální pobyt bez ohlášení místa pobytu a nepřitahování pozornosti či pasivní maření jednoho správního vyhoštění bez přítomnosti časově relativně nedávného podvodného jednání cizince vůči orgánům státu či známek připravenosti na takové aktivní a úmyslné kroky vylučovaly použití zvláštních opatření, má- li cizinec v tomto směru přiměřené předpoklady v podobě konkrétního místa pobytu na území ČR či má-li on či někdo jiný potřebné finanční prostředky pro poskytnutí finanční záruky a dostal-li současně minimální časový prostor pro jejich složení. Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 9 Error! Reference source not found.

22. Soud zdůrazňuje, že potřebu zajištění žalobkyně podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je třeba hodnotit primárně do budoucna, neboť jeho účelem je zabránit zmaření realizace projednávaného či již uloženého správního vyhoštění. To samozřejmě nevylučuje, aby bylo přihlédnuto k jednání žalobkyně v minulosti a na základě toho byly učiněny úvahy o tom, zda a nakolik je pravděpodobné, že se žalobkyně navzdory svým prohlášením zachová jinak a realizaci vyhoštění zmaří, nejčastěji tak, že se přemístí a ztratí se žalované z dohledu. Jedná se do jisté míry o „spekulaci“, ovšem právě na vyhodnocení budoucího nebezpečí ze strany cizince je hypotéza právní normy vystavěna, a proto po správním orgánu takovou spekulaci žádá. Hodnocení přijaté žalovanou však musí být založeno na racionálních úvahách a konkrétních prokázaných skutečnostech.

23. Napadené rozhodnutí není v otázce aplikovatelnosti zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců namísto zajištění nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, jak žalobkyně namítá, nebož žalovaná přinejmenším v obecné rovině důvody pro nevyužití tohoto institutu poskytla. Žalovaná konkrétně poukázala na to, že žalobkyně nečinila kroky k prodloužení svého víza v roce 2000 a že definitivním zamítnutí její žádosti o azyl koncem roku 2005 území ČR neopustila a dlouhodobě zde bez povolení pobývala až do okamžiku svého zadržení, aniž by cizinecké policii oznámila místo svého pobytu. Toto jednání žalovaná vyhodnotila jako nemorální a jako projev neúcty k právnímu řádu a z něj dovodila, že jakémukoliv příslibu žalobkyně nevěří, pročež nehodlá přistoupit k uložení zvláštních opatření. Důvody pro své rozhodnutí žalovaná poskytla.

24. Jak ovšem vyplývá z předchozí rekapitulace judikatury NSS, jen prostý nelegální pobyt bez kontaktu s úřady, byť by byl i dlouhodobý jako v tomto případě (20 let), sám o sobě nepředstavuje natolik vážné protiprávní jednání, aby z něj bylo možné automaticky ve všech případech dovodit absolutní nedůvěryhodnost cizince. K tomu musí přistoupit aktuální zjištění či vážné dřívější okolnosti vybočující z tohoto sice nežádoucího, ale běžného průběhu nelegálního pobytu. Takovou okolností může být prokázané úmyslné nesplnění slibů poskytnutých v minulosti cizincem orgánům veřejné moci, jež zakládají jeho nedůvěryhodnost, která není vyvrácena ani prokazatelnou změnou jeho přístupu v současnosti, anebo aktuální přítomnost vážných indicií neupřímnosti cizince. Ta může plynout z nezanedbatelných nesrovnalostí v jeho výpovědi, jež zřetelně nelze přičíst nepřesnosti tlumočení či nepochopení obecnějších otázek, ve způsobu výpovědi (protokol může zachycovat nejen to, co bylo řečeno, ale i to, jak se u toho vyslýchaný cizinec tvářil, nakolik vypovídal spontánně, upravoval svou výpověď podle toho, co se mu hodilo v kontextu postupně odkrývaných zjištění žalované apod.), nepravděpodobnosti uváděných tvrzení, vynechání podstatných okolností patrných z pobytové historie cizince, ze zachycení cizince v kriminálním prostředí, s falešnými doklady či z jiných okolností naznačujících ochotu aktivně postupovat v rozporu se zájmy chráněnými mj. i zákonem o pobytu cizinců. Takto silné indicie ale v případě žalobkyně nejsou dány, a naopak řada momentů, kterých se žalovaná dovolává, není důvodná či dostatečně osvědčena a o jejich pravdivosti lze mít vážné pochyby.

25. V nyní posuzované věci vydala žalovaná napadené rozhodnutí druhý den poté, co byl policejními orgány dne 24. 4. 2026 zjištěn nelegální pobyt žalobkyně na území ČR. Žalovaná v napadeném rozhodnutí neuvádí, že by žalobkyně byla v minulosti vyhoštěna nebo že by porušila uloženou povinnost opustit území ani nezmiňuje svévolné opuštění pobytového Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 10 Error! Reference source not found. zařízení, na které byla žalobkyně dotazována při svém výslechu. K těmto okolnostem tudíž ani soud nemůže přihlížet. Žalovaná v podstatě svůj závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření opřela jen o (velmi) dlouhodobý pobyt žalobkyně na území bez povolení k pobytu a o fakt, že při tom žalobkyně nenahlásila místo svého pobytu. Jak však již soud připomněl, tyto okolnosti adekvátní důvody vylučující uplatnění zvláštních opatření nepředstavují. Jen ze skutečnosti, že se žalobkyně dobrovolně nenahlásila cizinecké policii (tomu by se rovnalo ohlášení místa svého nelegálního pobytu), nelze dovozovat nějaké „mínusové body“ pro žalobkyni.

26. Zcela absurdní je pak argument žalované, že žalobkyni přitěžuje fakt, že by na dosavadním místě nelegálně pobývala ještě jeden měsíc, než se vrátí do Vietnamu. Podstatou všech zvláštních opatření za účelem vycestování uvedených v § 123b zákona o pobytu cizinců je to, že cizinec pobývá mimo zařízení pro zajištění cizinců, ač nedisponuje povolením k pobytu, tj. technicky vzato nelegálně. V samotném zájmu cizince o uplatnění zvláštního opatření nelze spatřovat důvod, proč je nelze použít. Ve prospěch žalobkyně naopak svědčí to, že vyjádřila připravenost opustit území ČR a označila konkrétní reálné místo, kde pobývá a kde by mohla být dispozici pro pobytovou kontrolu. Skutečnosti uváděné žalobkyní nasvědčují tomu, že její situace je poměrně stabilizovaná, což ostatně odpovídá i jejímu věku. Pokud žalovaná totiž v závěru napadeného rozhodnutí zmiňuje, že žalobkyně není seniorem, není to pravdivé, jelikož je již v důchodovém věku. I její věk je pak důvodem, proč lze předpokládat spíše nižší pravděpodobnost, že by žalobkyně hodlala nečekaně měnit místo pobytu a skrývat se před správními orgány. Z evidencí zároveň nevyplývá, že by se v posledních 10 letech dopuštěla nějaké nelegální činnosti nad rámec prostého nepovoleného pobytu.

27. Žalovaná dále jako další argument uvádí, že žalobkyně na území ČR nenavázala žádné kulturní a společenské vazby a nemá zde rodinu. Ve vztahu k rodině je to skutečně pravda, nicméně pokud jde o existenci jiných vazeb, z výpovědi žalobkyně ve skutečnosti vyplývá něco jiného. Je otázkou nakolik byla správně pochopena (či přetlumočena) obecná otázka na existenci těchto vazeb, ale ze zcela konkrétních tvrzení žalobkyně o tom, že již dva roky bydlí na jí uvedené adrese v místnosti za restaurací, a to výměnou za to, že se stará o dům majitele, jasně plyne, že určité společenské vazby má, a to právě na místo, které označila jako adresu, kde by se zdržovala. I když nejde přímo o rodinné vazby, sdělené údaje ukazují, že se jedná o poměrně stabilní vztah žalobkyně k danému místu, který může být dobrým základem pro aplikaci zvláštních opatření uvedených v § 123b odst. 1 písm. a) či d), eventuálně i písm. c) s ohledem na žalobkyní zmíněnou blízkost adresy ke služebně policie (tu žalovaná nijak nezpochybnila a soud na webu www.mapy.cz ověřil, že jde o vzdálenost cca 1 km). Na užší vazbu žalobkyně k majiteli domu ukazuje i její konstatování, že mu půjčila částku 50 000 Kč a že na základě jejího vrácení bude mít prostředky k návratu. Pokud v tomto směru žalovaná v odůvodnění argumentuje tím, že žalobkyně má dluh 50 000 Kč, jedná se o zjevnou dezinterpretaci zaznamenané výpovědi, která vyznívá opačně. Soud přitom vnímá, že konkrétní tvrzení žalobkyně jsou vnitřně provázaná a koherentní, nejeví se tedy být nepravdivá. Existenci užších vazeb s majitelem nemovitosti a pravdivosti tvrzení o správě domu napovídá i zjištění, že žalobkyně při prohlídce měla u sebe v peněžence kopii stránky s osobními údaji z pasu jiné státní příslušnice Vietnamu, k níž uvedla, že ji dostala za účelem, aby ji předala právě majiteli domu, který spravovala. Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 11 Error! Reference source not found.

28. Soud též podotýká, že z toho, že žalobkyně byla zadržena na adrese, kterou označila jako místo, kde se bude zdržovat do okamžiku svého odjezdu, se jeví, že k této adrese má skutečný vztah. Tomu dále nasvědčuje fakt, že při předání do rukou žalované u sebe žalobkyně měla dle správního spisu kompletní základní vybavení (náhradní oblečení, kartáček na zuby a pastu, hřeben atd.), což nejsou položky, které by člověk běžně nosil s sebou. Že nejde o žádnou osobu pobývající na ulici, svědčí i relativně vyšší částka hotovosti (cca 3 000 Kč), kterou měla u sebe. Z toho lze dovodit, že žalobkyně skutečně měla v daném místě uloženy své věci a před odchodem s hlídkou policie si sbalila věci na pobyt v zajištění. I to posiluje pravděpodobnost, že na ohlášené adrese žalobkyně skutečně pobývá.

29. Zároveň nelze přijmou argument žalované, že jelikož danou adresu žalobkyně předtím nenahlásila, nelze jakkoliv ověřit, zda k ní má žalobkyně skutečně delší vztah. I když je rozhodnutí o zajištění prvním úkonem v řízení a časový prostor pro dokazování před jeho vydáním je jen minimální, neznamená to, že žalovaná může v situaci nejistoty bez dalšího ve všem považovat tvrzení zajišťovaného cizince za nepravdivá, pochybná a účelová. Pokud nemá dostatek indicií o opaku (jež by měla náležitě nastínit v odůvodnění rozhodnutí o zajištění), musí žalovaná k údajům poskytnutým cizincem přihlížet a zohlednit je, jsou-li pravděpodobné. Zároveň je její povinností si v případě pochybností klíčové údaje alespoň zjednodušeně ověřit.

30. To, zda žalobkyně skutečně k označené adrese má trvalejší vztah a zda v daném místě delší dobu bydlí, si žalovaná mohla poměrně snadno ověřit prostřednictvím kontaktování členů hlídky, která při pobytové kontrole žalobkyni zadržela, za účelem sdělení podrobnějších okolností jejího zadržení. Lze důvodně předpokládat, že některý policista žalobkyni doprovázel ve chvíli, kdy si shromáždila své osobní věci při svém zadržení, a tedy musel vidět prostory, kde žalobkyně tyto věci měla uložena. Mohl by se tedy stručně do úředního záznamu či do protokolu vyjádřit k tomu, zda prostor vykazoval známky dlouhodobého obývání žalobkyní, anebo zda naopak žalobkyně neměla řádně ani vybaleno či dokonce si věci, jež měla u sebe, třeba jen zapůjčila od někoho jiného. Jelikož je povinností žalované řádně doložit a zdůvodnit, proč nelze přistoupit k uložení zvláštních opatření, při nedostatečném osvědčení opaku musí nejen ona, ale i soud vycházet z tvrzení žalobkyně, jež se v kontextu zjištění plynoucích ze správního spisu jeví být pravděpodobnější než spekulace žalované, že žalobkyně k označené adrese a k majiteli nemovitosti možná žádný vztah nemá.

31. Odmítá-li žalovaná věřit sdělení žalobkyně, že se do Vietnamu vrátí dobrovolně, protože nedisponuje letenkou, soud konstatuje, že je logické, že letenku zadržený cizinec dlouhodobě nelegálně pobývající na území u sebe v okamžiku zadržení zpravidla nemá. Jelikož podle judikatury NSS samotný dlouhodobý nepovolený pobyt není překážkou uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, lze nepochybně tento institut použít i u takových cizinců, kteří před záchytem policií ještě nepočítali s tím, že budou muset území ČR opustit v brzké době. Podstatné je, zda z reakce žalobkyně na zadržení bez významných pochyb vyplývá, že je smířena s tím, že se již do země původu vrátí.

32. Mírně v neprospěch žalobkyně svědčí jen skutečnost, že v místě uváděného pobytu nemá schránku se svým jménem, ale nejde o zásadní skutečnost, jelikož to v návaznosti na uložení zvláštního opatření lze snadno napravit. Ostatně adresa pobytu podle § 123b odst. 1 písm. a) či d) zákona o pobytu cizinců může být za určitých okolností i adresou novou, na které Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 12 Error! Reference source not found. dosud cizinec nepobýval, takže stávající absence takto označené schránky nebrání její využitelnosti. Pokud přitom aplikovatelnost zvláštních opatření nevylučuje fakt, že cizinec aktivně nehlásil místo svého nelegálního pobytu, neoznačení schránky logicky spadá do obdobné kategorie, jelikož je přirozenou součástí takového pobytu.

33. V době vydání napadeného rozhodnutí tak bylo možné jako zákonný akceptovat pouze závěr žalovaného o nemožnosti uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. b) ve spojení s § 123c zákona o pobytu cizinců v podobě složení kauce. I když žalovaná nepravdivě argumentovala dluhem žalobkyně ve výši 50 000 Kč (žalobkyně ve skutečnosti zmiňovala, že má takovou pohledávku), poukázala též správně na to, že žalobkyně jí při výslechu sdělila, že kauci není schopna složit. To odpovídá i ostatnímu kontextu výpovědi, z níž se podávalo, že žalobkyně nemá okamžitě k dispozici ani prostředky na vycestování, neboť nejprve potřebuje, aby jí majitel spravovaného domu vrátil půjčené peníze. Při rozhodování o zajištění však žalovaná v zásadě nemá dostatek času na to, aby vyčkávala na to, až se žalobkyni podaří vymoci její pohledávky, neboť délka zadržení je přísně limitována Listinou základních práv a svobod a v návaznosti na to policejními předpisy. Kdyby žalobkyně formulovala svou odpověď jinak, takže by z ní plynulo, že majitel domu je schopen jí prostředky vydat obratem na požádání, a že proto je připravena složit kauci jeho prostřednictvím, byla by žalovaná povinna poskytnout žalobkyni jak informaci o výši požadované kauce, tak i nezbytný minimální čas k zajištění její úhrady. Zachycená výpověď však skutečně (na rozdíl od toho, co se uvádí v žalobě) vyznívá tak, že žalobkyně kauci nemůže složit. Naznačený dotaz na výši kauce striktní odmítavé stanovisko žalobkyně dostatečně nevyvrací.

34. Soud tedy shrnuje, že i když žalobkyně nemá pravdu, že by rozhodnutí žalované bylo nedostatečně odůvodněné a že by žalovaná bezdůvodně odmítla využít zvláštního opatření v podobě přijetí kauce, důvody, pro které žalovaná podle napadeného rozhodnutí odmítla akceptovat zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. a), c) a d) zákona o pobytu cizinců, neobstojí. Jelikož soud nesmí sám zohlednit další okolnosti v neprospěch žalobkyně nad rámec těch uvedených v napadeném rozhodnutí (přímý účinek návratové směrnice v neprospěch jednotlivce je v této situaci vyloučen) nebo přihlížet k okolnostem poprvé zaznívajícím až ve vyjádření žalované k podané žalobě, vyhodnotil napadené rozhodnutí jako nezákonné. Dlouhodobý nepovolený pobyt žalobkyně na neohlášené adrese bez označené schránky a vlastního zvonku nevylučuje možnost uložit jí některé ze zvláštních opatření namísto zajištění. Závěr a náklady řízení 35. Jak vyplývá z předchozí argumentace soudu, žaloba je důvodná. Žalovaný adekvátně nezpochybnil využitelnost přednostně aplikovatelného institutu zvláštního opatření, a proto nemohl přistoupit k aplikaci subsidiárního opatření v podobě zajištění, které je nejzávažnějším a v kontextu prezentovaných skutečností nepřiměřeným zásahem do osobní svobody. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil jako nezákonné (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalované ve smyslu obligatorního požadavku § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 1. 2026, č. j. 2 Afs 328/2023-45, bod 32). V rámci dalšího řízení nicméně vzniká žalované v důsledku vyhlášení tohoto rozsudku pouze Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M. 13 Error! Reference source not found. povinnost bezodkladně žalobkyni propustit ze zajištění [§ 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců].

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 10 140 Kč, která jí bude vyplacena k rukám zástupce [viz § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 64 s. ř. s.] ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tuto částku tvoří odměna zástupce za dva úkony právní služby po 4 620 Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby – § 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a dvě paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 27. května 2026 Mgr. Ing. Petr Šuránek v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M.