49 Ad 29/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: Ing. P. M., nar. X bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2025, č. j. XA, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou k poštovní přepravě dne 16. 12. 2025, domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 20. 10. 2025, č. j. XA (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná námitky jeho zamítla a potvrdila své rozhodnutí ze dne 12. 9. 2025, č. j. XB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „organizační zákon“) žalobci uložila, aby jí vrátil do 8 dnů od právní moci rozhodnutí přeplatek ve výši 248 201 Kč, který vznikl na tzv. předčasném starobním důchodu ve smyslu § 31 zákona č. 155/1995 Sb., zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) za období od 1. 1. 2024 do 24. 11. 2024 tím, že žalobce vykonával výdělečnou činnost v rozsahu zakládajícím účast na pojištění podle § 27 zákona o důchodovém pojištění.

2. Žalobce v žalobě namítá, že si o předčasný starobní důchod zažádal ze zdravotních důvodů, protože nebyl nadále schopen vykonávat výdělečnou činnost v takovém rozsahu, aby to pro něj bylo finančně únosné. Výše starobního důchodu však byla příliš nízká, a tak se rozhodl si k předčasnému důchodu přivydělávat jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“). Jako OSVČ, nadto se zdravotním omezením, neměl objektivní možnost předpokládat, že v průběhu roku dojde k překročení maximální zákonné hranice příjmu stanovené pro osoby v předčasném důchodu a že mu tím opět vznikne účast na důchodovém pojištění. Žalobce zdůrazňuje, že žalovaná ani v prvostupňovém a ani v napadeném rozhodnutí nijak nespecifikovala, jak konkrétně příslušné období posuzovala, zda ročně, nebo v jednotlivých měsících, a ani neuvedla konkrétní sumu, o kterou měl žalobce překročit maximální možný přivýdělek. Tím pádem neuvedla, zda k překročení maximální výše výdělku docházelo po celý rok nebo jen v některém konkrétním měsíci. Navíc žalovaná posuzovala období od 1. 1. 2024 do 24. 11. 2024, které ani není celým jedním rokem. Pokud by žalovaná posuzovala rozhodné období jako jeden rok, tedy 12 měsíců či 365 dní, pak by možná dospěla k závěru, že k žádnému překročení maximální výše výdělku nedošlo. Dále uvádí, že žalobce mohl překročit povolenou výši příjmů v režimu předčasného důchodu pouze v některém z měsíců a v ostatních měsících mohl být příjem žalobce stále ještě v limitu. Žalovaná se však touto otázkou vůbec nezabývala. Žalobce podotýká, že jako OSVČ v předčasném důchodu si mohl požádat o zastavení výplaty důchodu, a jakmile by se jeho příjmy zase snížily, mohl opětovně požádat o výplatu důchodu. Takový postup by však byl, dle žalobce, zbytečně procesně, časově, a především finančně náročný pro žalobce i žalovanou a stát jako takový. Žalobce považuje institut zakotvený v § 118a organizačního zákona za nástroj umožňující snížit tuto zátěž. Závěrem žalobce dodává, že žalovaná byla jak v prvostupňovém, tak v napadeném rozhodnutí co do své argumentace velmi vágní a neurčitá.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě zejména uvedla, že žalobce v obdobích od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022, od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 a od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024 vykonával činnost OSVČ a byl poplatníkem v paušálním režimu, který mu zakládal účast na důchodovém pojištění. Tato informace podle žalované zásadně ovlivnila nárok na výplatu starobního důchodu žalobce. Žalovaná odkazuje na § 37 odst. 2 a § 27 zákona o důchodovém pojištění, dále na § 118a odst. 2 organizačního zákona a na § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Nutnou podmínkou pro to, aby poplatník byl považován za poplatníka v paušálním režimu, je podání oznámení o vstupu do paušálního režimu. Žalovaná mezi dalšími specifiky režimu paušální daně zdůrazňuje, že vstup do paušálního režimu je zcela dobrovolný a že v rámci něj se platí jediná platba, která pokrývá vedle záloh na daň z příjmů a na veřejné zdravotní pojištění i zálohy na pojistné na důchodové pojištění. V takovém případě se pojistné nepočítá ze skutečných příjmů, ale poplatník v paušálním režimu se automaticky účastní na důchodovém pojištění. Na základě takového zjištění již žalovaná nezkoumá a ani nemůže zkoumat, zda žalobce v jednotlivých kalendářních letech či v jednotlivých měsících byl účasten důchodového pojištění, neboť z titulu režimu paušální daně byl v účasti na důchodovém pojištění automaticky. K námitce žalobce, že byl donucen ze zdravotních důvodů uplatnit žádost o starobní důchod před dosažením důchodového věku podle § 31 zákona o důchodovém pojištění a kvůli jeho nízké výši si byl nucen přivydělávat výdělečnou činností jako OSVČ, pak žalovaná obecněkonstatuje, že pro řízení o přiznání dávky důchodového pojištění platí striktně zásada dispozitivity, tedy toto řízení lze zahájit pouze z podnětu účastníka a nemůže být zahájeno z úřední povinnosti. Uplatnění žádosti o dávku je tak zcela na vůli účastníka. Dále žalovaná uvádí, že žalobce se měl obrátit na žalovanou, případně na Okresní správu sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) s dotazem vztahujícím se k zákonnému postupu při rozhodování o dávce důchodového pojištění. Žalovaná účastníkům nabízí využití návštěvy jejího klientského centra, možnost položení telefonického dotazu na call centru či návštěvu jejích webových stránek. Dále namítá, že informace o tom, že žalobce coby poživatel starobního důchodu byl donucen si přivydělat z důvodu jeho nízké výše odporuje tvrzení žalobce uvedené v žádosti o starobní důchod, že je od 4. 10. 1991 OSVČ a v této činnosti bude pokračovat i po přiznání starobního důchodu. Při podání žádosti naopak žalobce neuvedl, že dobrovolně využil vstupu do paušálního režimu, zakládajícího jeho automatickou účast na důchodovém pojištění. Neohlášením této zásadní informace tak podle žalované žalobce nesplnil svou ohlašovací povinnost danou § 50 odst. 1 organizačního zákona. Závěrem žalovaná shrnuje, že před, a především po přiznání starobního důchodu podle § 31 zákona o důchodovém pojištění žalobce vykonával výdělečnou činnost zakládající účast na důchodovém pojištění, po kterou výplata starobního důchodu nenáleží, a proto navrhuje soudu zamítnutí žaloby.

4. Žalobce v replice odeslané dne 19. 2. 2026 upřesňuje svůj zdravotní stav a konstatuje, že jako přivýdělek nemůže pracovat fyzicky jako řidič, zedník nebo číšník, a nemůže se tak pohybovat v „šedé zóně“. Jeho výdělečnou činností jsou znalecké posudky o ceně nemovitostí a stavebních prací, které v době předčasného důchodu vypracovával téměř výhradně pro soudy a Policii ČR, a jeho příjmy jsou tak evidovány. Nemohl předpokládat jaká vyúčtování mu budou soudy uhrazeny a poukazal na to, že mu soudy proplácejí faktury i po více než dvou letech od podání znaleckého posudku. Pokud by odmítal soudům na základě jejich usnesení vypracovat znalecký posudek, vystavoval by se postihu ze strany Ministerstva spravedlnosti, neboť skutečnost, že je v předčasném důchodu, není důvodem odmítnutí znaleckého úkonu. Naopak, takové odmítnutí by bylo přestupkem, k čemuž cituje i příslušné předpisy. Dále žalobce tvrdí, že před žádostí o předčasný důchod konzultoval s OSSZ Kladno na přepážce č. 3, zda má placení paušální daně nějaký vliv na předčasný důchod. Úřednice mu nedokázala odpovědět, a tak přizvala další dvě úřednice a po delším jednání a „mudrování“ mu bylo sděleno, že paušální daň nebrání předčasnému důchodu. Vzhledem k váhavým odpovědím úřednic věc dále konzultoval s finančním úřadem ve Slaném, kde mu bylo sděleno, že proti placení paušální daně v předčasném důchodu nemají námitky. Dále odkazal i na oficiální stránky žalované, kde se uvádí, že „je možný pouze takový přivýdělek (příjem z výdělečné činnosti), který nezaloží účast na důchodovém pojištění.“ Z toho žalobce dovozuje, že placení paušální daně mu o jeho vůli nezaložilo účast na důchodovém pojištění. Dále namítá, že pokud placení paušální daně je porušením podmínek předčasného důchodu, potom se žalovaná o porušení podmínek předčasného důchodu dozvěděla již v červenci 2022, a přesto nezastavila vyplácení důchodu. Pokud by žalovaná dodržela zákon, nemuselo dojít k této situaci způsobené i nepřesnými informacemi OSSZ a k jeho dehonestaci tím, že pobírá neoprávněně předčasný důchod. Stát a jeho úřady by, dle žalobce, měly dodržovat zákony a nesnažit se občany, kteří od roku 1990 poctivě platí všechny daně, poslat do exekuce. Konečně žalobce poukazuje na to, že žalovaná neuvádí, jaký byl jeho příjem, a ptá se, jakým způsobem žalovaná dovodila výši jeho příjmu.

5. Ze správního spisu soud zjistil, že se žalobcem byla dne 6. 4. 2022 sepsána žádost o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku ode dne 9. 6. 2022, v níž mělpotvrdit čestné prohlášení, že ode dne 9. 6. 2022 nebude vykonávat výdělečnou činnost a bude vykonávat samostatnou výdělečnou činnost (žalobcův podpis však na žádosti založené ve spise chybí). Rozhodnutí o přiznání starobního důchodu podle § 31 zákona o důchodovém pojištění není součástí správního spisu, avšak tato skutečnost není mezi stranami sporná.

6. V dosti neuspořádaném spise se nachází oznámení ze dne 30. 6. 2025 jímž OSSZ žalované sdělila, že žalobce vykonával od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024 samostanou výdělečnou činnost a byl poplatníkem v paušálním režimu, který zakládá účast na důchodovém pojištění. Okamžik doručení oznámení žalované není ze správního spisu zřejmý (chybí podací razítko či jiný doklad o přijetí zprávy). Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2025 žalovaná žalobci uložila ze shodných důvodů na základě obdobných, dříve přijatých oznámení OSSZ vrátit přeplatek na starobním důchodu za období od 9. 6. 2022 do 31. 12. 2023 ve výši 405 153 Kč a jeho námitky zamítla rozhodnutím ze dne 10. 3. 2025. Soudu není známo, že by proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba; žalobce si pouze požádal o úhradu ve splátkách, jež mu byla rozhodnutím žalované ze dne 26. 5. 2025 povolena.

7. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 12. 9. 2025 jako prvním úkonem v řízení žalovaná s odkazem na § 118a odst. 2 organizačního zákona uložila žalobci, aby jí vrátil do 8 dnů od právní moci rozhodnutí i přeplatek na starobním důchodu ve výši 248 201 Kč, který vznikl za období od 1. 1. 2024 do 24. 11. 2024, kdy žalobce dosáhl důchodového věku. V odůvodnění poukázala na to, že žalobci podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nenáleží výplata starobního důchodu přiznaného podle § 31 téhož zákona do dosažení důchodového věku, pokud vykonává mj. výdělečnou činnost. Protože žalobce v období od 1. 1. 2024 do 24. 11. 2024 vykonával výdělečnou činnost v rozsahu zakládajícím podle § 27 zákona o důchodovém pojištění účast na pojištění, což žalovaná zjistila z oznámení o výkonu samostatné výdělečné činnosti v rozsahu, který založil účast OSVČ na důchodovém pojištění, vznikl žalobci přeplatek ve výši uvedené ve výroku. Odpovědnost žalobce za přeplatek podle § 118a odst. 2 organizačního zákona je přitom objektivní, bez zřetele na zavinění.

8. Žalobce podal dne 9. 10. 2025 námitky, v nichž uvedl, že se v roce 2021 stal plátem paušální daně, což konzultoval před žádostí o předčasný důchod s OSSZ Kladno i s finančním úřadem ve Slaném. V obou případech mu bylo sděleno, že paušální daň nebrání předčasnému důchodu. Dále odkázal na oficiální stránky žalované, kde mělo být uvedeno: „Proto je možný pouze takový přivýdělek (příjem z výdělečné činnosti), který nezaloží účast na důchodovém pojištění.“ Z toho žalobce dovodil, že placení paušální daně mu o jeho vůli nezaložilo účast na důchodovém pojištění. Je-li ale placení paušální daně porušením podmínek předčasného důchodu, pak žalovaná postupovala nezákonně, poněvadž se o porušení podmínek předčasného důchodu dozvěděla již v červenci 2022, a přesto nezastavila vyplácení důchodu. Pokud by žalovaná dodržela zákon, nemuselo dojít k této situaci způsobené i nepřesnými informacemi OSSZ Kladno.

9. Námitky žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 20. 10. 2025 zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění žalovaná zejména uvedla, že podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nenáleží výplata starobního důchodu přiznaného podle § 31 téhož zákona do dosažení důchodového věku, pokud vykonává mj. výdělečnou činnost, přičemž pro tento případ ustanovení § 118a odst. 2 organizačního zákona dává plátci důchodu nárok na vrácení vyplacených částek, které příjemci důchodu nenáležely. Žalovaná nicméně doplnila argumentaci i o výklad § 118a odst. 1 organizačního zákona, jenž zakládá odpovědnost za zavinění, s tím, že žalobce věděl či měl vědět, že mu dávky starobního důchodu byly vyplaceny neprávem, a přesto dávky přijal a bezodkladně je nevrátil. S okolnostmi zmiňovanými žalobcem zákon nespojuje důvod pro upuštění od požadavku na vrácení neoprávněně vyplacených dávek, proto k nim žalovaná nepřihlédla. Poživatel starobního důchodu nemůže mít až do dosažení důchodového věku příjem, ze kterého vzniká povinnost platit sociální pojištění. Tato podmínka ovšem není při platbě měsíční paušální daně, jež zahrnuje i platbu sociálního pojištění, splněna. Žalovaná konstatovala, že o tom, že žalobce vykonává samostatnou výdělečnou činnost, ze které hradí paušální daň, se dozvěděla až v době, kdy již žalobce dosáhl důchodového věku. Jelikož žalobce sám o zastavení výplaty nepožádal, výplata mu nemohla být zastavena. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 23. 10. 2025.

10. Poté, co soud ověřil, že žaloba je včasná, směřuje proti rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a jsou splněny i další procesní podmínky, se zabýval věcí samou, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ve věci nenařizoval jednání, neboť na základě výzvy soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. s takovým postupem žalobce vyslovil souhlas a žalovaná se v poskytnuté lhůtě nevyjádřila.

11. Podle § 118a odst. 2 věty první organizačního zákona, jestliže byl občanu vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené v § 37 a § 37a zákona o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely.

12. Podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci; ode dne dosažení důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1.

13. Ustanovení § 31 zákona o důchodovém pojištění upravuje nárok pojištěnce na starobní důchod před dosažením důchodového věku a jeho podmínky.

14. Podle § 27 zákona o důchodovém pojištění se výdělečnou činností rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4 vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.

15. Podle § 5 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění jsou pojištění při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny osoby samostatně výdělečně činné.

16. Podle § 9 odst. 3 písm. e) in fine zákona o důchodovém pojištění se za výkon jiné činnosti konané výdělečně na základě oprávnění podle zvláštních předpisů vždy považuje činnost mj. znalců, pokud se příjmy dosažené výkonem činností uvedených v písmenech a) až f) považují podle zákona o daních z příjmů za příjmy ze samostatné činnosti37). Poznámka pod čarou 37) přitom odkazuje na § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů.

17. Podle § 10 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění je osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou je poplatníkem v paušálním režimu.

18. Podle § 50 odst. 1 organizačního zákona je oprávněný nebo jiný příjemce dávky důchodového pojištění povinen písemně ohlásit plátci dávky do 8 dnů skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování.

19. Podle § 71 odst. 2 věty druhé a třetí s. ř. s. může žalobce kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.

20. V první řadě je třeba říci, že žalobce nerozporuje ani tak výpočet výše částky přeplatku na důchodu, jako spíše samotnou existenci této povinnosti s odkazem na skutečnost, že jako OSVČ neměl objektivní možnost předpokládat výši svého výdělku, dále se zabývá otázkou, zda měla žalovaná zohedňovat výši jeho příjmů ročně nebo měsíčně a posledním okruhem, pod který lze tvrzení v žalobě podřadit, je nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí („argumentace žalované je velmi vágní a neurčitá“).

21. Výší přeplatku se tak soud zabýval pouze ve stejně obecné rovině, v jaké tak činí žalobce, totiž s ohledem na to, zda byl žalobce účasten důchodového pojištění po celý rok nebo pouze v některých měsících.

22. Pro posouzení věci je klíčový výklad ustanovení § 118a odst. 2 organizačního zákona, který je již v soudní praxi ustálen. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 16/2003-40, č. 679/2005 Sb. NSS, ustanovení § 118a odst. 2 organizačního zákona ve spojení s ustanovením § 37 zákona o důchodovém pojištění skutečně zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu vrátit ty vyplacené dávky starobního důchodu, které mu nenáležely, tj. byly mu vyplaceny, ač pro výplatu těchto dávek nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění.

23. Tento závěr potvrzuje i rozsudek ze dne 18. 9. 2013, č. j. 3 Ads 14/2013-22, v němž NSS doplnil, že ustanovení § 118a odst. 2 organizačního zákona je speciální úpravou vůči ustanovení prvního odstavce téhož paragrafu, který je v postavení normy obecné, a že aplikace zvláštní normy má přednost. V dané věci se jednalo o případ důchodkyně, která dokonce splnila svou oznamovací povinnost podle § 50 odst. 1 organizačního zákona (byť s několikadenním zpožděním), a která přesto s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti v ustanovení § 118a odst. 2 organizačního zákona nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná. Nejvyšší správní soud pouze uvedl, že žalovaná může být do jisté míry také za svou pasivitu sankcionována, a to omezením nároku na vrácení dávek jen na tu jejich část, která není dotčena zánikem uvedeného práva podle ustanovení § 118a odst. 3 organizačního zákona, tj. uplynutím pěti let od jejich výplaty, není-li do té doby o vrácení rozhodnuto.

24. V uvedeném výkladu přitom neshledal nic protiústavního ani Ústavní soud, jak vyplývá z jeho usnesení ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1703/07, a z jeho předchozích rozhodnutí v tomto usnesení zmiňovaných.

25. Že tyto závěry nebyly dosud překonány, vyplývá z poslední doby např. i z rozsudku NSS ze dne 19. 5. 2021, č. j. 4 Ads 251/2019-37.

26. S ohledem na rozhodnou právní úpravu a její ustálený výklad tedy soud konstatuje, že chybějící zavinění žalobce, popř. jeho nevědomost, a dokonce ani absence objektivní možnosti předpokládat výši svého výdělku nemohou mít žádný vliv na jeho povinnost vrátit částku přeplatku na starobním důchodu. Zároveň není pochyb, že žalovaná napadeným rozhodnutím svůj nárok vůči žalobci uplatnila před uplynutím pětileté prekluzivní lhůty stanovené v § 118a odst. 3 organizačního zákona.

27. Dále, jak plyne přímo z dikce § 10 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, pakliže byl žalobce v období od 1. 1. 2024 do 24. 11. 2024 poplatníkem v režimu paušální daně (poté získal nárok na „řádný“ starobní důchod), o čemž opět mezi stranami není sporu, potom byl účasten důchodového pojištění. Konkrétní částky výdělku žalobce, a proto i způsob posuzování povinnosti z časového hlediska (zda ročně nebo měsíčně), jsou tudíž zcela irelevantní.

28. Pokud jde o nepřezkoumatelnost, nebo, slovy žalobce, vágnost a neurčitost argumentace žalované, ani zde nelze žalobci přisvědčit. Z napadeného i prvostupňového rozhodnutí, ale i ze správního spisu, vyplývá, jakými úvahami byla žalovaná vedena, obsah rozhodnutí je seznatelný a je dostatečně argumentačně podepřen. Že se žalobci tato argumentace jeví jako „vágní a neurčitá“ a postrádá v ní vyčíslení přesných částek, je dle názoru soudu dáno především tím, že žalobce zřejmě dostatečným způsobem nevzal na vědomí důsledky již uvedeného § 10 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, který je součástí právní úpravy již od 1. 1. 2021, kdy byl do zákona o důchodovém pojištění vložen zákonem č. 540/2020 Sb.

29. Žalované lze pouze vytknout (avšak na to žalobní body nemíří), že v žádném ze svých rozhodnutí přímo na § 10 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění neodkázala. Podstatu tohoto ustanovení však žalobci vysvětlila, když poukázala na to, že část z měsíční paušální daně je směřována i na úhradu sociálního pojištění, z čehož logicky plyne účast žalobce na důchodovém pojištění, jež je ve smyslu § 27 zjevnou kontraindikací výplaty předčasného starobního důchodu. V situaci, kdy platí obecná právní zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nepředstavuje absence odkazu na některé z aplikovaných právních ustanovení takovou vadu, že by automaticky způsobovala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

30. Nepřezkoumatelnost nezpůsobuje ani doplnění argumentace žalovanou o § 118a odst. 1 organizačního zákona, neboť z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se jedná jen o subsidiárně aplikovatelnou právní úpravu vedoucí podle žalované k témuž výsledku – uložení povinnosti vrátit neprávem vyplacené dávky starobního důchodu. Podstatné je, že výrok napadeného rozhodnutí je dostatečně a adekvátně podložen již na základě § 118a odst. 2 organizačního zákona, o nějž se opírá potvrzený výrok prvostupňového rozhodnutí.

31. Až v replice potom žalobce přidává několik dalších žalobních bodů. Předně, opět mimoběžně argumentuje tím, že nemůže předvídat výši svého výdělku ze samostatné výdělečné činnosti, a to tím spíše, že toto kritérium není zákonným důvodem pro odmítnutí podání znaleckého úkonu, čímž rozvíjí již vznesený žalobní bod. Odkazuje přitom na ustanovení zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „znalecký zákon“). Jak již bylo ale uvedeno, výše jeho výdělku je v tomto případě zcela irelevantní. Proto ani okolnost, jestli žalobce nemohl odmítnout podat znalecký úkon, nemůže mít na projednávanou věc žádný vliv.

32. Následně pak přidává body, které nebyly obsaženy v žalobě ani v podobě zárodku. Z tohoto důvodu soud k těmto opžděným žalobním bodům nemůže přihlížet. Soudní řízení správní je totiž ovládáno zásadou koncentrace řízení, která má svůj odraz i v zákonném ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.

33. Jen nad rámec nezbytného ale soud dodává, že ani tyto žalobní body nejsou důvodné. K bodu týkajícímu se mylných informací od žalované lze totiž říci, že znění zákona je jednoznačné, přičemž neznalost zákona neomlouvá. Nadto žalobce, jakkoli se jeho tvrzení můžou jevit pravděpodobnými, svá tvrzení ani nijak neprokázal. Fotografie vložená do textu repliky je způsobilá nanejvýše dokazovat, že někdo byl na OSSZ u přepážky č.

3. To však nestačí. Pouhé tvrzení o individuálním ujištění žalobce ze strany příslušného orgánu, byť by v případě pravdivosti snad i mohlo naplňovat kritéria legitimního očekávání zmíněná např. v bodě 51 rozsudku NSS ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006-159, nemůže být dostačující, neboť takové okolnosti potenciálně vedoucí k prolomení zákonné normy v rámci upřednostnění ústavního principu ochrany právní jistoty musí být ve správním, potažmo soudním řízení postaveny najisto. V soudním řízení správním je na žalobci, aby unesl důkazní břemeno. Pakliže se mu to nepovede, soudu nezbývá než žalobu zamítnout.

34. Stejně tak vývod žalobce, že mu placení paušální daně o jeho vůli nezaložilo účast na důchodovém pojištění, který má dle žalobce vyplývat ze sdělení žalované: „Proto je možný pouze takový přivýdělek (příjem z výdělečné činnosti), který nezaloží účast na důchodovém pojištění.“, soud nepovažuje za správný. Tato formulace z internetových stránek žalované je zcela přiléhavá a žalobce postupoval v rozporu s ní. Přihlásil se jako OSVČ k placení paušální dani, čímž si ve smyslu jednoznačně formulovaného § 10 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění založil účast na pojištění. Citovanou větou žalované tedy byl jasně varován, že v takovém případě právo na výplatu předčasného starobního důchodu ztrácí. Konečně nepřesným se ukázalo tvrzení žalobce o tom, že se žalovaná dozvěděla o placení paušální daně žalobcem již v červenci 2022. Ze správního spisu nic takového neplyne. Oznámení o placení paušální daně v roce 2024, o který v nynější věci jde, OSSZ vystavila až dne 30. 6. 2025, přičemž je logické, že tento fakt žalovaná nemohla předvídat již v roce 2022. Povinnost vrácení dávek starobního důchodu za období předcházející rok 2024 v tomto sporu soud není oprávněn řešit.

35. Ať tak či onak, rozhodující je, že zákonodárce v ustanovení § 118a odst. 2 organizačního zákona nekompromisně stanovil povinnost příjemce neoprávněně vyplaceného (předčasného) starobního důchodu takto vyplacené částky vrátit, aniž by tuto povinnost jakkoliv podmiňoval splněním nějakých dodatečných podmínek. Do jisté míry lze situaci přirovnat s povinností příjemce vrátit omylem zaslanou částku jako bezdůvodné obohacení, aniž by bylo rozhodné, že na omylu odesílatele sám nemá žádný podíl.

36. Pro úplnost soud znovu opakuje, že žalobce byl účasten důchodového pojištění po celou dobu, co byl poplatníkem v paušálním režimu. Protože byl poplatníkem v paušálním režimu po celý kalendářní rok, soud se již otázkou, zda za některý měsíc žalobce povinnost vrátit přeplatek náhodou nestíhá, nezabýval. Tuto povinnost totiž žalobce evidentně měl ve vztahu k důchodovým dávkám vypláceným až do dosažení důchodového věku podle § 29 zákona o důchodovém pojištění.

37. S ohledem na nedůvodnost všech uplatněných žalobních bodů soudu proto nezbylo, než žalobu jako celek podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti nevznikly, přičemž ani náhradu jiných nákladů by jí soud nemohl s ohledem na § 60 odst. 2 s. ř. s. přiznat. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 27. května 2026 Mgr. Ing. Petr Šuránek v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.