49 Az 111/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: I. K., státní příslušník Ukrajiny, bytem x, zastoupený Mgr. Bc. Rostislavem Havelkou, advokátem se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2015, č. j. OAM-609/ZA-ZA02-P17-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Tu spatřuje v nesprávném právním posouzení své žádosti, neboť má za to, že mu měla být v souladu s ustanovením § 14a zákona o azylu udělena doplňková ochrana. Podle jeho názoru existují důvodné obavy, že by mu v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Na Ukrajině v současné době probíhají nepokoje a žalobce se obává toho, že by v souvislosti s nimi mohlo dojít k porušení jeho základních lidských práv a svobod. V České republice již několik let trvale žije a má tu i několik příbuzných. Rovněž by si přál uhradit svůj dluh vůči nemocnici Motol, který mu vznikl, protože neměl platné zdravotní pojištění. Dále žalobce namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, zejména politicko-bezpečnostní situaci a stav dodržování práv v zemi původu žalobce. Rovněž brojí proti závěru, že by mu nehrozilo nebezpečí pronásledování z důvodu národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů. Má za to, že vzhledem ke své ukrajinské národnosti je ohrožen pronásledováním ze strany jiných národností na Ukrajině. Žalovaný popírá oprávněnost podané žaloby. Vycházel z premisy „nechť si každý střeží svá práva“. Žalobce ani neupřesnil, které konkrétní důkazy či podklady rozhodnutí chybí ani neuvedl skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí, nemůže tedy se svými námitkami uspět. K tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 Azs 221/2005. Pro své rozhodnutí si žalovaný obstaral dostatek objektivních a vypovídajících informací z důvěryhodných informačních zdrojů. S podklady rozhodnutí byl žalobce seznámen, neuplatnil vůči nim žádné připomínky ani nenavrhl žádné jejich doplnění. K námitce neudělení doplňkové ochrany žalovaný uvádí, že žalobce nesplnil podmínky pro její udělení dovozené judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008-119, nebo ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62). V žalobcově zemi původu existuje účinná ochrana před vážnou újmou a žalobce k ní má přístup. To stejné platí pro možnost vnitřního přesídlení. Ve spisovém materiálu je doloženo, že žalobce není příslušníkem skupiny, které by hrozilo vážné individuální ohrožení života či tělesné integrity. Nebyla doložena hrozba ohrožení individualizovaným svévolným násilím dle § 14a zákona o azylu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 10. 7. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl, že je ukrajinským státním příslušníkem. Od roku 1992 žil střídavě na různých adresách v Čechách a v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. V zemi původu žije jeho matka a sestra, jeho dvě již dospělé děti žijí v České republice. Nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. V Čechách žije stále od roku 2012. Předtím se léčil v nemocnici v Motole, ale poslali ho zpátky na Ukrajinu. Tam ho však neléčili, spíše naopak, a tak se vrátil do ČR. O mezinárodní ochranu žádá, protože mu propadlo vízum, aby mohl splatit dluh a také protože je na Ukrajině válečný stav a poslali by ho zabíjet lidi. V případě návratu do vlasti se obává, že bude nucen narukovat. Má potíže s kolenem a špatně chodí, ale už je to lepší. V průběhu pohovoru žalobce doplnil, že v České republice poslední rok bydlel v Mariánských lázních, kde opravoval hotel. Měl vízum, ale to mu skončilo, tak se domluvil s nějakým člověkem, že mu zařídí prodloužení víza. Tento člověk však nějaké problémy s policií, a tak z toho sešlo. Žalobce to však nevěděl, jinak by prodloužení víza začal řešit dřív ne až teď, kdy už to nejde. Připustil, že legalizace pobytu je jeden z důvodů, proč podal žádost o mezinárodní ochranu. Jako další důvod uvedl obavy z branné povinnosti. Nelze se jí legálně vyhnout a za nenastoupení hrozí až 8 let vězení. O tom, že žádá o mezinárodní ochranu v zemi, kde je rovněž zavedená branná povinnost a sankce za její nesplnění, žalobce nevěděl. Byl o tom tedy stručně poučen správním orgánem. Dále žalobce uvedl, že v souvislosti s léčením v nemocnici v Motole mu vznikl dluh asi 2 200 000 Kč. Nebyl totiž zdravotně pojištěný, do nemocnice ho přivezli v klinické smrti a poté byl ještě 2 týdny v kómatu. V nemocnici v Motole se léčil ještě 2 měsíce, pak byl odvezen na Ukrajinu. Vzniklý dluh chce před návratem do vlasti uhradit, protože zde žijí jeho děti a nerad by je svým dluhem zatěžoval. Podle správního spisu pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informace z cizineckého informačního systému týkající se žalobce, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 1. 6. 2015, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze o posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině dne 15. 1. 2015, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR a ze dne 1. 8. 2014 o politické situaci na Ukrajině, možnosti přestěhování se v rámci Ukrajiny a dalších tématech a ze dne 21. 5. 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, zprávu organizace Freedom House ze dne 28. 1. 2015, zprávu organizace Human Rights Watch ze dne 29. 1. 2015 a výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 – Ukrajina ze dne 25. 2. 2015. Dne 3. 9. 2015 byl žalobce seznámen s podklady rozhodnutí. Jejich doplnění nenavrhnul, ani se k nim nijak nevyjádřil. Dne 30. 9. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 10. 7. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Dle § 12 zákona o azylu platí: „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. “ Dle § 14a odst. 2 zákona o azylu platí: „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje […] c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, […]“ Ohledně žalobcových námitek musí soud předně upozornit na značnou míru jejich obecnosti. Míra precizace žalobních bodů přitom do značné míry předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci žalobcova advokáta (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78). V návaznosti na to tedy soud k obecně vznesené námitce žalobce týkající se neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, kdy tvrdil, že mu v případě nuceného návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, kterou spatřuje v současné bezpečnostní situaci na Ukrajině, kde mu hrozí porušování jeho základních lidských práv a svobod, uvádí: Politicko-bezpečnostní situaci na Ukrajině se soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyjadřoval a i nadále zastává názor, že hrozba zásahu ze strany vládních či separatistických ozbrojených složek nehrozí na celém území Ukrajiny, ale týká se pouze určitých problematických částí (zejm. na východě země). V ostatních částech země nebezpečí ozbrojeného konfliktu nehrozí. Objektivně přitom není vzhledem k rozloze území Ukrajiny vyloučen přesun z nepokojných oblastí do oblastí konfliktem zcela nezasažených. Za vážnou újmu spočívající v ohrožení života či lidské důstojnosti z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu přitom nelze považovat situaci, pokud se místům ohroženým či postiženým ozbrojeným konfliktem lze vyhnout v rámci vnitrostátního přesunu. Soud musí v tomto ohledu souhlasit s argumentací žalovaného, že situace v zemi původu žalobce nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobce je původem z nejzápadnější části země – Zakarpatské Ukrajiny, tedy regionu, jenž je z hlediska ozbrojených konfliktů bezpečný. Soud proto z výše uvedených důvodů v úvaze žalovaného o nenaplnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany pochybení neshledal. Právě ve vztahu k politicko-bezpečnostní situaci žalobce namítal nedostatečnost podkladů rozhodnutí. Soud tuto námitku neshledal důvodnou. Žalovaný jako podklady rozhodnutí shromáždil materiály vyjmenované výše v části konstatující správní spis, jež jsou dle názoru soudu dostatečné jak svým rozsahem, tak aktuálností. Pro soud jsou v dané souvislosti podstatné dva materiály - Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015 a zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 1. 6. 2015. Tyto podklady mapují zejména současný vývoj situace na Ukrajině, zejména v souvislosti s dodržováním základních lidských práv, problematikou vnitřně a externě vysídlených osob a možnostmi vnitřního útěku. Podle názoru soudu dostatečně popisují situaci na Ukrajině a vzhledem k autoritě jejich zpracovatelů a způsobu sběru informací se jedná o podklady objektivní a zcela postačující. Nad to je rovněž třeba podotknout, že žalobce byl s podklady rozhodnutí seznámen a nic proti nim nenamítal a ani navrhl žádné jejich doplnění. Žalobce dále namítl, že není pravdou, že by mu na Ukrajině nehrozilo pronásledování z důvodu národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů. On sám je národnosti Ukrajinské a obává se toho, že by mu hrozila možná újma a pronásledování ze strany jiných národností na Ukrajině. V průběhu správního řízení však žalobce nikdy netvrdil, že by ve své vlasti byl pro svoji národnost, příslušnost k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů jakkoliv perzekvován. Toto tvrzení žadatele přitom není možné nahradit žádným postupem žalovaného. Správní orgán totiž nejen nemůže, ale není ani povinen domýšlet azylově relevantní důvody, které žadatel ve skutečnosti neuplatnil, a poté o nich provádět rozsáhlé dokazování. V řízení o mezinárodní ochraně je správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení uvedl (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 1 Azs 281/2004). V souladu s výše uvedeným pak je soud nucen konstatovat, že pokud se tímto nemohl zabývat žalovaný, nemůže se námitkou v souladu s § 75 s. ř. s. zabývat ani soud. Rodinné vazby žalobce v České republice a dluh vzniklý z důvodu léčení žalobce v nemocnici v Motole, jsou pak z pohledu mezinárodní ochrany skutečnosti zcela irelevantní. Soud se k nim z tohoto důvodu blíže nevyjadřuje. Soud uzavírá, že žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 15. prosince 2016 Mgr. Jitka Zavřelová, v. r. soudkyně Za správnost: Božena Kouřimová