49 Az 6/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: T. D. P., nar. x, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem x, zastoupený JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2015, č. j. OAM-713/ZA-ZA02-LE23-2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 17. 12. 2015, č. j. OAM- 713/ZA-ZA02-LE23-2015, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, §13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce namítl, že v jeho případě by již samotným vycestováním z České republiky do Vietnamu došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Žalobce má na území České republiky družku, občanku ČR, se kterou žije ve společné domácnosti, dceru provdanou za občana ČR, a dále sestru a bratra s povolením k trvalému pobytu. Naproti tomu ve Vietnamu nemá nikoho. Žalobce má tedy celé rodinné zázemí v České republice, přičemž s ohledem na pobytové statuty a občanství ČR těchto rodinných příslušníků, nelze od nich spravedlivě požadovat, aby společně se žalobcem vycestovali do Vietnamu. Uvedl, že si neumí představit, a to i s ohledem na jeho vyšší věk, že by byl od celé své rodiny odloučen a musel by pobývat sám ve Vietnamu bez jakékoli pomoci blízkých osob. Takové odloučení by velice hluboko zasáhlo do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaný nemůže své rozhodnutí odůvodnit tím, že stát není povinen všeobecně respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. V daném případě již není možné hovořit o volbě, jelikož tyto osoby mají k ČR neodlučitelný vztah. Stejně tak jsou velice úzké a pevné vazby mezi ním a jeho rodinou žijící na území ČR. Dále uvedl, že v důsledku vycestování z území ČR a odloučení od rodiny by bylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, tedy do práva garantovaného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je přesvědčen, že není naplněna žádná z podmínek odstavce 2 tohoto článku, která by umožňovala státním orgánům zasahovat do práva žalobce. Požadavek na jeho vycestování z území České republiky sice může být odůvodněn zákonem, není však odůvodněn žádnou z dalších podmínek, tedy nezbytností v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Neexistuje důvod, pro který by bylo možno žalobci upírat jeho právo na rodinný a soukromý život a Česká republika je právě naopak povinna toto právo, vyplývající z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázaná, chránit. Žalovaný tedy nesprávně posoudil skutkový stav věci, když učinil závěr, že nesplnil ani podmínku pro udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm.) zákona o azylu. Z těchto důvodů navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nepovažuje vydané správní rozhodnutí za rozporné s mezinárodními závazky ČR, zejména pak s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný správní orgán připomněl, že sám pojem rodinného života dle čl. 8 Úmluvy je nutno vykládat s důrazem na fungující (reálný) rodinný život zejména založený na manželském svazku osob, nadto je třeba připomenout, že ani v případě reálného rodinného života neukládá čl. 8 EÚLP státu všeobecný závazek akceptovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. K námitce týkající se rodinného života žalobce na území ČR žalovaný uvedl, že správní orgán svým rozhodnutím o neudělení mezinárodní ochrany nepřiměřeně nezasáhl do rodinného a soukromého života žalobce. Žalobce podle názoru žalovaného na území ČR nevede takový rodinný a soukromý život, jemuž dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by měla být poskytována ochrana. Nelze přehlédnout, že ač na území pobývá nelegálně (má uloženo správní vyhoštění) a nelegálnosti svého pobytu je si plně vědom, svůj pobyt se žalobce snaží vyřešit touto žádostí o udělení mezinárodní ochrany, která rozhodně k uvedeným účelům neslouží a ani nemá fungovat jako náhrada či pojistka za situace, kdy mu nebyl jeho legální předchozí pobyt dále prodloužen v režimu obecné cizinecké úpravy. Proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti: Dne 20. 8. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR), v níž uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky (dále jen Vietnam), je národnosti kinh, bez náboženského vyznání a od roku 1977 do roku 2000 byl členem Komunistické strany Vietnamu, ve které působil jako předseda obecního sdružení, jeho rodiče a sourozenci byli řadovými členy této strany. Vojenskou službu vykonal v letech 1974-1987 ve Vietnamu u protivzdušné obrany, kde dosáhl hodnosti důstojníka -poručíka. Jeho rodiče zemřeli, on je rozvedený, má dva syny, kteří žijí v Číně, v ČR žijí jeho bratr a sestra, kteří zde oba mají udělený trvalý pobyt. Dále uvedl, že v ČR v Kladně žije jeho družka, paní H. R., nar. x, státní příslušnost ČR, a jeho dcera, paní T. P.T., nar. x, státní příslušnost Vietnam, která je vdaná za občana ČR. Má základní vzdělání, v letech 1974-1987 působil jako profesionální voják, do roku 1999 byl rolníkem a od roku 2000 do roku 2015 se živil jako prodavač. Před odjezdem z vlasti žil v obci H. T. v okrese Chi Linh. Svou vlast opustil v červenci 2000, kdy letecky odcestoval do ČR přes Čínu a Německo na české turistické vízum. Svou vlast opustil proto, že doma v obci měl spory se členy Komunistické strany Vietnamu, proto tam nemohl zůstat a žít. O mezinárodní ochranu žádá, protože mu soud zamítl žádost o pobyt. Vypověděl, že v ČR chce zůstat a pracovat. V případě návratu do vlasti ve Vietnamu nemá co dělat, nemá kde bydlet, rodinu má v ČR. Během svého pobytu v cizině navázal kontakt se zastupitelským úřadem své země dvakrát, v roce 2006 a 2014, kvůli vydání cestovního dokladu, v obou případech mu bylo vyhověno a cestovní doklad mu byl vydán. Ve vlastnoručně psaném prohlášení zopakoval, že by chtěl zůstat v ČR, protože ve Vietnamu nemá nikoho příbuzného, nemá kde bydlet a nemá tam co dělat, má v ČR dceru, družku a stabilní práci. V průběhu pohovoru konaného dne 20. 8. 2015 žalobce vypověděl, že před odchodem z vlasti žil s rodiči, manželkou a dětmi v rodinném domě v obci H. T.. V současné době žije ve společné domácnosti se svou družkou, občankou ČR, a dcerou, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, na adrese V. 907 v K. S družkou se zná asi pět let a žijí spolu dva roky. Vypověděl, že jediným důvodem jeho odjezdu z Vietnamu byly politické a ekonomické spory se spolustraníky ve věci organizace místní buňky Komunistické strany Vietnamu. Členství ve straně ukončil v roce 1999, poté měl finanční problémy, a proto se rozhodl v roce 2000 odjet. Žádné jiné potíže v souvislosti se svou politickou činností ve vlasti neměl, nicméně se domnívá, že by v případě návratu do země v souvislosti s událostmi z let 1999 a 2000 mohl mít potíže, protože má stále jiný názor než ostatní členové. Uvedl, že je zklamaný, že byl 13 let na vojně, a když se vrátil, nic neměl. V roce 2000 do ČR přiletěl na základě turistického víza, po skončení jeho platnosti zde zůstal. Uvedl, že nemohl vycestovat do Vietnamu. Byl u právníka, který mu poradil, aby si pravidelně prodlužoval vízum. Uvedl, že se rozhodl požádat o mezinárodní ochranu, protože mu byla zamítnuta žádost o sloučení rodiny. Žádné jiné než rodinné důvody nemá, má zde družku a dceru a chtěl by zde zůstat, aby mohl být s nimi. V současné době nemá možnost legalizovat si pobyt jiným způsobem než žádostí o mezinárodní ochranu. Už je v ČR zvyklý a družka je na něm závislá, protože pracuje jen příležitostně a má nízký příjem. V domácnosti hradí všechny náklady. Nemůže nyní vysvětlit, jak by byl jeho odjezdem ovlivněn život jeho dcery, ale uvedl, že dcera žije v ČR, a když odletí, dcera nebude mít otce u sebe. Rovněž uvedl, že živí také jedenáctiletou dceru své družky Petru Radovou, nar. 18. 3. 2004, státní občanství ČR, ale není uveden v jejím rodném listu jako otec, její biologický otec na ni výživné neplatí. K otázce nebezpečí, které by mu hrozilo v případě návratu do vlasti, uvedl, že je v ČR zvyklý, ve Vietnamu nemá rodinu a neví, co má dělat. Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2015, č. j. OAM-713/ZA-ZA02-LE23-2015, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, §13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v případě žalobce nejsou dány ani důvody pro udělení azylu, ani důvody pro udělení doplňkové ochrany. K otázce souladu vycestování žalobce s mezinárodními závazky ČR uvedl, že podle ustálené judikatury správních soudů v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu hodlá realizovat své právo na soukromý a rodinný život na území ČR, nezbavuje jej to povinnosti dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců na území ČR. V této souvislosti je také třeba si uvědomit, že ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu (§ 75 odst. 2 s. ř. s. a článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Článek 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, nebyl do českého právního řádu promítnut, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula. Jelikož je požadavek čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU dostatečně určitý, je nutno mu přiznat vertikální přímý účinek a na projednávané věci jej aplikovat i při absenci odpovídající vnitrostátní právní úpravy (srovnej rozsudky Evropského soudního dvora C-26/62 Van Gend en Loos v. Nederlandse Aministratie der Belastigen, C-9/70 Franz Grad v. Finanzamt Traunstein nebo C-41/74 Van Duyn v. Home Office). Žalobce namítl, že v jeho případě by již samotným vycestováním z České republiky do Vietnamu, které by v případě neudělení mezinárodní ochrany musel podstoupit, došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Tato námitka není důvodná. K otázce vztahu azylového řízení a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, ve kterém uvedl, že „Je totiž v prvé řadě třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců")], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu se správním vyhoštěním je dle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti vycestovat z území ČR vždy také doba, po kterou nelze cizinci vstup na toto území umožnit. ….. Z dikce § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy, nikoliv ustanovení § 179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující vycestování cizince pro rozpor takového vycestování s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou dikcí odpovídající ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, upravující obdobně formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. Přípustnou míru zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život na území ČR tak nebylo na místě zkoumat v rámci řízení dle zákona o azylu, nýbrž tuto otázku bylo v daném případě třeba zkoumat a také byla příslušným správním orgánem zkoumána v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele dle § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců … Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“ Z výše uvedeného rozsudku NSS vyplývá, že důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu může být dán pouze výjimečně, a to tehdy, pokud by nepřiměřeným zásahem bylo již samotné vycestování – k případnému delšímu odloučení způsobenému např. nemožností získat povolení k pobytu, se v azylovém řízení nepřihlíží. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žádné výjimečné důvody v případě žalobce dány nejsou. Pokud jde o žalobcovy sourozence, pak soud konstatuje, že tyto osoby nežijí se žalobcem ve společné domácnosti, nejsou závislé na jeho osobní péči a ostatně žalobce ani sám neuvedl, proč by samotná nutnost jeho vycestování ve vztahu k nim měla představovat nepřiměřený zásah do jeho či jejich soukromého a rodinného života. Žalobce se rovněž dovolává vztahu se svou družkou, občankou ČR a svou zletilou dcerou. Nicméně ani tento vztah nepokládá soud za natolik výjimečnou okolnost, která by měla vést k udělení doplňkové ochrany. Zde soud připomíná rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bensaid proti Spojenému království (rozsudek ze dne 6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98), ve kterém pan Bensaid trpěl vážnou duševní poruchou, byl ženatý se státní příslušnicí Spojeného království a pobýval na území Spojeného království v době vyhoštění 11 let, a přesto Evropský soud pro lidská práva neshledal v případě jeho vyhoštění (tedy nikoliv pouze vycestování) do Alžírska porušení čl. 3 ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rodinné poměry žalobce bezpochyby nedosahují takového stupně závažnosti jako ve věci Bensaid. Soud proto konstatuje, že z judikatury ESLP jednoznačně plyne, že neudělení doplňkové ochrany žalobci nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. Žalobce rovněž namítl, že požadavek na jeho vycestování není odůvodněn žádnou z dalších podmínek čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy nezbytností v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Soud nemá pochybnosti, že požadavek vycestování žalobce je odůvodněn zájmem na dodržování právního řádu ČR. V této souvislosti soud připomíná, že žalobce si svou situaci způsobil vlastním počínáním, jelikož v ČR žije již 16 let buďto na opakovaná krátkodobá víza (čímž obcházel ustanovení zákona o pobytu cizinců), nebo dokonce nelegálně. Po celou dobu svého pobytu na území ČR neměl žalobce žádný zákonný podklad pro dlouhodobý pobyt na území ČR, a proto si musel být vědom toho, že jeho pobyt na území ČR bude dříve či později ukončen. Zásah do svého soukromého a rodinného života si tedy způsobil žalobce sám a postup žalovaného proto nelze chápat jako nepřiměřený. Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Ve věci rozhodoval soud bez jednání, jelikož účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 28. prosince 2016 Olga Stránská, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Pavlína Švejdová