49 Az 64/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobkyně: O. S., nar. ..., státní příslušnost Ukrajina, t. č. bytem G. tř. 542, H. K. (původně ZZC Bělá Jezová), zastoupená Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 4, 266 01 Beroun, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-19/LE-BE03-LE22-2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudem ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Havlíkovi, se přiznává odměna ve výši 6.800,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-19/LE-BE03-LE22-2015, rozhodl žalovaný podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni. Žalobkyně namítla, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2, § 3, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 12, § 14, § 14a zákona o azylu a čl. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“). Uvedla, že se domnívá, že žalovaný správní orgán pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem. Dále namítla, že žalovaný nezohlednil, že může mít azylově relevantní důvody týkající se aktuální situace na Ukrajině. Žalovaný v tomto směru sice provedl jistou formální úvahu (tj. konstatoval, že zohlednil bezpečnostní situaci na Ukrajině), ale vůbec nezjišťoval, jaké azylové relevantní důsledky z toho mohou pro žalobkyni vyplývat. Především neposoudil, že i občané Ukrajiny žijící na západě země jsou velmi silně postiženi aktuálním ozbrojeným konfliktem (občanům je zabírán majetek a čelí silné přesídlenecké vlně z východu země, která navíc čelí velmi špatné ekonomické situaci). Rovněž uvedla, že si žalovaný neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí. Ve vztahu k aktuální situaci na Ukrajině vychází z informace MZV ČR z 16. dubna 2014, tedy z více jak rok staré zprávy. Vzhledem k dynamickému vývoji situace na Ukrajině jsou takto staré informace zcela irelevantní a žalovaný pochybil, když si v tomto směru neopatřil aktuálnější informace. Dále namítla, že žalovaný pochybil, neboť překročil meze správního uvážení a nepřihlédl ke skutečnostem, které mohou být považovány za důvody hodné zvláštního zřetele. Mimo shora uvedeného byl žalovaný správní orgán v tomto směru povinen zohlednit také její rodinný život na území ČR, především pak skutečnost, že žalobkyně má v ČR své rodiče a druha pana V. S. V doplnění žaloby dále uvedla, že v důsledku existujícího nebo hrozícího válečného konfliktu je zcela nepochybně dán důvod pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu. Dále namítla, že nedošlo ke zjištění podrobnějších informací stran bývalého manžela žalobkyně týkající se jeho pověsti, rejstříku trestů apod., aby mohlo být osvědčeno, zda jeho údajné hrozby žalobkyni smrtí bylo možné brát vážně či nikoli. Z výše uvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně při řešení svých potíží v zemi svého původu se neobrátila se žádosti o pomoc na orgány a instituce, které jsou jí v její vlasti k dispozici. Nedala tak státním orgánům a dalším institucím ve své vlasti možnost poskytnout jí ochranu před vyhrožováním ze strany bývalého manžela. Proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti: Dne 27. 1. 2015 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR), ve které uvedla, že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání a že není a nikdy nebyla členem žádné politické strany, ani jiné organizace. Sdělila, že je rozvedená, na Ukrajině žijí její rodiče a 3 nezletilé děti, v ČR má sestru a druha jménem V. S. Dosáhla středoškolského vzdělání, na Ukrajině nepracovala a v ČR pracovala na stavbách. Do odjezdu z Ukrajiny žila v obci Nadvirna v Ivanofrankivské oblasti. Z Ukrajiny odjela v lednu 2012 za prací. Do ČR cestovala přes Polsko autobusem na cestovní pas a polské vízum. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že by zde chtěla zůstat a žít se svým druhem, na Ukrajinu se vrátit nemůže, protože jí bývalý manžel vyhrožuje zabitím poté, co se dozvěděl, že tu žije s jiným mužem. Když jede na Ukrajinu, musí se schovávat a bydlet u kamarádek nebo u matky, kde by ovšem delší dobu bydlet nemohla, protože u matky bydlí její 3 děti. V případě návratu na Ukrajinu se bojí bývalého manžela, že jí něco udělá, a neví, kam by šla s dětmi, protože nemají dostatek financí a neměli by kde bydlet. Ve vlastnoručně psaném prohlášení zopakovala, že chce zůstat v ČR, protože zde má sestru a druha, a že na Ukrajinu jet nechce, protože se bojí bývalého manžela a nemá s dětmi kde žít. V průběhu pohovoru k žádosti uvedla, že se v roce 1998 vdala a žila v Ternopilské oblasti, v letech 2004-2005 jezdila za prací do Polska, v roce 2007 se přestěhovala do Ivanofrankivské oblasti a poté roku 2012 odjela za prací do ČR. V dubnu nebo v květnu 2014 odstěhovala děti k matce a požádala o rozvod, který se uskutečnil asi v srpnu roku 2014. V případě návratu na Ukrajinu by nemohla žít v místě bývalého bydliště, protože tam žijí její 3 synové a matka a je to pouze jedna místnost a kuchyň. Uvedla, že odjela z vlasti za prací autobusem přes Polsko s platným cestovním pasem a polským vízem. Na Ukrajinu se vracela asi dvakrát za rok na 2-3 měsíce a naposledy tam byla asi v říjnu 2014. V ČR nejprve jela k sestře, potom si sehnala práci v kuchyni jako pomocná síla a naposledy pracovala ve stavebnictví. Měla platný cestovní doklad, ale neměla vízum a byla si vědoma svého nelegálního pobytu na území ČR. Nyní má problém s policií, ale dříve problémy s policií neměla. V ČR má druha jménem V. S., nar. ..., st. příslušnost Ukrajina, který zde pobývá nelegálně a nachází se stejně jako ona v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. Uvedla, že žili ve společné domácnosti od začátku roku 2013 ve vesnici Kersko v okrese Nymburk. Žádá o mezinárodní ochranu v ČR, protože zde chce žít se svým druhem, na Ukrajině nemá kde žít a bojí se svého bývalého manžela, který jí vyhrožuje. Uvedla, že se na ni bývalý manžel zlobí, protože požádala o rozvod a on se rozvést nechtěl. Nijak ji neohrožoval, ale jezdí k matce a ptá se na ni a říká, že ji zabije. V ČR by chtěla v klidu žít s druhem, pracovat a ničeho se nemuset bát. Dne 29. 4. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že obavu z jejího bývalého manžela, který jí měl vyhrožovat zabitím nelze podřadit pod zákonem taxativně stanovené důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Důvodem údajného konfliktu s bývalým manželem totiž není žádný ze zákonem předpokládaných důvodů, nýbrž čistě osobní nevraživost vycházející patrně ze žárlivosti. Žalobkyně vypověděla, že po rozvodu bydlí jinde než její bývalý manžel, dokonce v jiné oblasti, a navíc výslovně prohlásila, že ji bývalý manžel nijak neohrožuje. Pokud by se však přesto cítila ohrožena, má možnost obrátit se na policii nebo jiné ukrajinské státní orgány. K otázce humanitárního azylu uvedl, že se v této souvislosti zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Z jejích výpovědí v průběhu správního řízení však nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalobkyně je dospělou, plně právně způsobilou osobou a její zdravotní stav je dle jejích vlastních prohlášení dobrý a nevyžaduje tudíž žádnou specializovanou či ve vlasti nedostupnou péči. Ani případnou existenci rodinných vazeb na území ČR, a to tím spíše, že se v případě rodičů i přítele žadatelky jedná o cizí státní příslušníky, nelze v souladu s konstantním názorem Nejvyššího správního soudu v Brně (dále jen NSS) vyjádřeným např. v rozhodnutí č.j. 3 Azs 12/2003 ze dne 15. 10. 2003, či č.j. 1 Azs 5/2011 ze dne 28. 4. 2011 považovat za důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Dále uvedl, že na území Ukrajiny neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Není žádný důvod domnívat se, že by se stav zhoršené bezpečnostní situace skutečně panující ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena, rozšířil i do dalších částí země. Konkrétně se jedná o ozbrojené střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a stabilní. Žalobkyně pochází ze západní části země, z Ivanofrankivské oblasti, která je velmi vzdálená od ozbrojených střetů a bezpečnostní situace se tu nijak nezměnila. Tohoto regionu se zmíněná zhoršená bezpečnostní situace vůbec netýká. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 27. 1. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně předně namítla, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2, § 3, § 68 odst. 3 správního řádu, § 12, § 14, § 14a zákona o azylu a čl. 4 kvalifikační směrnice a uvedla, že se domnívá, že žalovaný správní orgán pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem. Tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobkyně nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobkyně uvedla konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Soud nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, že žalovaný vycházel z neaktuálních podkladů. V obecné rovině není na překážku použití starších zpráv ze země původu, pokud se situace v dané zemi podstatně nezměnila. V projednávané věci je soudu známo z veřejně dostupných zdrojů, že základní informace uvedené ve zprávách shromážděných žalovaným (lokalizace konfliktu na jih a jihovýchod Ukrajiny, klidná situace na západě země) jsou stále aktuální a žalobkyně jejich použitelnost nijak věcně nezpochybnila. Dále žalobkyně namítla, že i občané Ukrajiny žijící na západě země jsou velmi silně postiženi aktuálním ozbrojeným konfliktem (občanům je zabírán majetek a čelí silné přesídlenecké vlně z východu země, země navíc čelí velmi špatné ekonomické situaci). Tato námitka není důvodná. Soud konstatuje, že na západě Ukrajiny žádný konflikt neprobíhá a skutečnost, že konflikt probíhající v jiných částech země má jisté dopady na ekonomickou situaci země, není z hlediska doplňkové ochrany relevantní. Ze zpráv shromážděných žalovaným i z veřejně dostupných zdrojů není žádný důvod se domnívat, že by žalobkyně v případě návratu na Ukrajinu byla vystavena hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení. Žalobkyně rovněž namítla, že nedošlo ke zjištění podrobnějších informací stran jejího bývalého manžela týkající se jeho pověsti, rejstříku trestů apod., aby mohlo být osvědčeno, zda jeho údajné hrozby žalobkyni smrtí bylo možno brát vážně či nikoli. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Žalobkyně má sice pravdu v tom, že žalovaný takové podrobnosti nezjišťoval, nicméně soud má za to, že toho ani nebylo zapotřebí. Žalovaný totiž správně poukázal na to, že bývalý manžel žalobkyni doposud nijak neohrožoval a rovněž na to, že v případě skutečných problémů může využít ochrany ukrajinských státních orgánů. Žalobkyně ve správním řízení ani v žalobě neuvedla žádný důvod, který by nasvědčoval tomu, že by ukrajinské státní orgány nebyly schopny či ochotny ji v případě problémů s bývalým manželem ochránit a soud tak shrnuje, že tyto (zatím navíc spíše hypotetické) problémy nemohou vést k udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Žalobkyně dále namítla, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejího soukromého života a uvedla, že měl žalovaný při posuzování možnosti udělení humanitárního azylu zohlednit také její rodinný život na území ČR, především pak skutečnost, že žalobkyně má na území své rodiče a druha pana V. S. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Z výpovědi žalobkyně je zřejmé, že k nepřiměřenému zásahu do jejího rodinného života nedojde – soud konstatuje, že žalobkyni nic nebrání žít se svým druhem (který je rovněž ukrajinským občanem) a dalšími rodinnými příslušníky (kteří jsou taktéž ukrajinští občané) v zemi původu. K otázce možnosti udělení humanitárního azylu soud uvádí, že úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Žalovaný uvedl, že zdravotní stav žalobkyně je dobrý, existence rodinných vazeb žalobkyně na území České republiky nepředstavuje důvod hodný zvláštního zřetele. Tuto úvahu považuje soud za racionální, je podepřena obsahem správního spisu a ztotožňuje se s ní. Žalobkyně se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo ani žádné vady rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Ve věci rozhodoval soud bez jednání, jelikož účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Odměnu soudem ustanovenému zástupci žalobkyně určil soud ve výši 6.800,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání doplnění žaloby – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. srpna 2016 Olga Stránská, v. r. samosoudkyně Za správnost: Božena Kouřimová