49 Az 74/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou ve věci žalobce A. P ., nar. ..., státní příslušnost Ukrajina, bytem x zastoupený Mgr. Janou Roušalovou, advokátkou se sídlem U Hrušky 63/8, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2015, č.j. OAM-353/ZA-ZA04-ZA02- 2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené právní zástupkyni žalobce Mgr. Janě Roušalové, advokátce, se přiznává odměna za poskytnutí právní služby žalobci ve výši 13.600 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

V doplnění žaloby žalobce prostřednictvím ustanoveného právního zástupce uvedl, že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a žalobci nebylo správním orgánem poskytnuto dostatečné poučení o jeho právech, čímž byl zkrácen na svých právech. Správní orgán nesprávně tvrdí, že se žadatel bojí odvedení a nastoupení vojenské služby na Ukrajině a že se snaží podanou žádostí pouze o legalizaci pobytu. Žalobce uvedl, že opakovaně uváděl, že jeho známí a členové skupiny, která je protirusky orientovaná v místě jeho pobytu na Ukrajině, jsou označováni jako Banderovci a neonacisti, je to skupina, se kterou se stýká a sdílí jejich názory. V místě jeho dřívějšího pobytu na Ukrajině je tato skupina terčem útlaku a proto mu hrozí, že by mohl být pronásledován pro příslušnost ke skupině a zastávání určitých politických názorů. Pro jeho příslušnost ke skupině mu hrozí vážné ohrožení života v případě návratu do vlasti a má opodstatněný strach z pronásledování pro své názory a příslušnost ke skupině. Navíc žalovaný pominul důvod, který žalobce uvedl, a tím je vydírání ze strany soukromých osob, které bylo důvodem opuštění vlasti. Žalobce namítl, že žalovaný nezjišťoval žádné okolnosti, které se týkají jeho vydírání, nesnažil se objasnit, o jaké jednání se jednalo a z jakých důvodů měl obavy o svůj život, že opustil svou zemi a uprchl do ČR, a že okolnosti, které jsou důvodem strachu, trvají. Žalovaný uvedl, že zastává názor, že nehrozí ze strany soukromých osob vydírání, neuvedl ale, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se řídil a o jaké důkazy svá tvrzení opíral. Žalovaný uvedl, že žalobce nezmínil svou diskriminaci zapříčiněnou jeho politickými názory v době pobytu na Ukrajině. Za totožné názory před r. 2000 nedocházelo k perzekuci obyvatel v míře, jaké je tomu nyní. Je tedy logické, že žalobce takové neuvedl. Není logické, aby žalobce byl nucen opustit zemi a nechal se perzekuovat, aby mohl prokázat, že již k pronásledování došlo. Navíc má veškeré příbuzné v ČR, žádné příbuzné na Ukrajině nemá. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 55/2003-51, ze dne 22. 1. 2004. Dále žalobce namítl, že správní orgán mu neposkytl přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech. Byla mu sice dána možnost podle § 36 odst. 3 správního řádu, ale nebyl dostatečně poučen o důsledcích uplatňování svých práv, nebyl poučen o podstatě pohovoru podle § 23 zákona o azylu a žalovaný, pokud měl jeho tvrzení za nedostatečná, ho měl vyzvat k jejich doplnění. Žalobce vyjádřil odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k jisté sociální skupině a naplnil tak důvod podle § 12 písm. b) zákona o azylu, na jehož základě by mu měla být přiznána doplňková ochrana (viz rozsudek NSS č. j. 5 Azs 63/2004- 60, ze dne 19. 5. 2004). Není zřejmé, zda byl o pohovoru učiněn protokol, který by žalobci byl v jeho rodném jazyce přečten, neboť ve spise se ke dni 16. 6. 2015, kdy zástupce žalobce nahlížel do spisu, nacházelo pouze napadené rozhodnutí, žaloba a usnesení o ustanovení zástupce s předmětnou výzvou. Nakonec žalobce zmínil, že neměl v řízení tlumočníka a je otázkou, zda skutečně rozuměl všem položeným otázkám. Žalobce trval na zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, při rozhodování vycházel ze sdělení žalobce, který již v žádosti uváděl jako důvod svých obav z návratu nutnost účasti v ozbrojeném konfliktu na východě země. V pohovoru opětovně uváděl skutečnosti podporující jeho předchozí sdělení. Zmínil, že mu v minulosti v návratu do země bránila špatná politická situace v zemi, ukrajinsky mluvící obyvatelé na západě byli nenáviděni. Teprve po seznámení s podklady rozhodnutí zmínil, že jsou jeho známí a sousedé označováni jako banderovci a neonacisté pro jejich averzi proti ruskojazyčným Ukrajincům a do konfliktních oblastí jsou proto účelově odváděni lidé ze západu. Pokud se v žalobě pokouší posunout význam své výpovědi směrem k důvodům, které považuje z hlediska naděje na úspěšnost své žádosti za výhodnější, je třeba takové úsilí označit jako nepřijatelné. Na základě těchto sdělení nelze konstruovat důvodnost jeho obavy z pronásledování jeho osoby coby člena sociální skupiny. Podotknul, že v odůvodnění rozhodnutí v dostatečném rozsahu popsal, proč neshledává ve spojení s vojenskou službou žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako opodstatněnou. V rozhodnutí žalovaný zohlednil s odkazem na příslušné informace rovněž vydírání, které žalobce uvedl, pro které dle jeho vlastních slov vlast v r. 1999 opustil. Závěr žalovaného koresponduje s konstantní judikaturou NSS, která se dotýká problematiky tvrzeného pronásledování soukromými osobami. Žalovaný konstatoval, že jedním z důvodů žádosti žalobce o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci pobytu. Ze sdělení žalobce vyplývá, že v r. 2000 mu byl ukraden cestovní pas a ke dni žádosti jiným dokladem totožnosti nedisponoval. Bylo mu uděleno i výjezdní vízum, vrátit se však nechce, neboť se odmítá aktivně podílet na ozbrojeném konfliktu. Připustil ochotu k návratu v případě skončení konfliktu na Ukrajině, pokud bude vědět, že nebude odveden a ohrožen na životě. Snaha žaloby zpochybnit správnost a zákonnost postupu žalovaného neodráží zjištěný skutkový stav a je v rozporu se shromážděným spisovým materiálem. Nadto s ohledem na obsah opisu rejstříku trestů ČR je třeba zmínit, že zdejší nelegální pobyt žalobce nebyl prost trestné činnosti, což nesvědčí o jeho bezproblémové integraci do zdejší společnosti. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval i důvodnosti žádosti žalobce z hlediska § 14 zákona o azylu, ale na základě zjištěného stavu věci neshledal důvody k udělení humanitárního azylu. V případě žalobce nebyly zjištěny žádné takové skutečnosti, které by mohly být hodnoceny jako okolnosti hodné zvláštního zřetele. Ve vztahu k bezpečnostní situaci v zemi dodal, že v případě Ukrajiny se nejedná o totální konflikt, ale o konflikt probíhající ve východní části Ukrajiny „…a jeho intenzita i v dotčené oblasti výrazně kolísá“, jak konstatoval NSS v rozhodnutí č. j. 7 Azs 265/2014-17, ze dne 15.1.2015. K oblastem zasažených konfliktem se separatisty patří východní část země, zejména oblast Doněcká a Luhanská, ale žalobce před odchodem z vlasti pobýval v oblasti Zakarpatské, která se nachází v západní části Ukrajiny. Tvrzení žalobce nedokládají pro případ jeho návratu přítomnost skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný dodal, že snaha vyhnout se nástupu do armády nesvědčí v případě žalobce o důvodech azylově relevantních, branná povinnost je legitimní občanskou povinností ve smyslu Ženevské konvence a dalších mezinárodních úmluv. Žalovaný shrnul, že nediskriminační požadavek účastnit se základní vojenské služby nebo v rámci mobilizace jakéhokoli dalšího výcviku nebo dokonce vojenských operací směrovaný vůči bojeschopným mužům, nelze vnímat jako pronásledování jednotlivců ukrajinskými státními orgány ani v případě jejich nasazení do konfliktních oblastí. Žalovaný uvedl, že nezpochybňuje, že na obou stranách konfliktu dochází k porušování příměří a v důsledku toho i ke ztrátám na životech. Přesto má svůj závěr, pokud jde o důvody k udělení azylu nebo doplňkové ochrany, za dostatečně odůvodněný a přezkoumatelný. Uvedl, že žalobce v prohlášení o jazyce zvolil jako jazyk řízení češtinu, aniž by k ní uvedl další alternativu, ač k tomu měl v písemném prohlášení prostor. Žalobce měl možnost uvést, zda má po zpětné kontrole protokolu o pohovoru výhrady k zápisu otázek a odpovědí a reagoval záporně. Žalovanému tedy není zřejmé, o jaké konkrétní skutečnosti žaloba opírá pochybnosti o dostatečném porozumění žalobcem. Správní orgán v průběhu správního řízení vycházel z volby jazyka žalobcem, ve kterém s ním mělo být vedeno řízení. Ani v průběhu řízení správní orgán nezjistil, že by měl žalobce vůči použití českého jazyka výhrady. Tato žalobní námitka proto z pohledu žalovaného postrádá reálného základu. Žalovaný z výše uvedených důvodů navrhl zamítnutí žaloby. U jednání soudu zástupce žalobce uvedl, že žalovaný v řízení nedostatečně zjistil skutkový stav a navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí. Jednak nezjistil, zda mobilizace na Ukrajině je uplatňována plošně, nebo se týká hlavně mužů ze Zakarpatské Ukrajiny, kteří jsou veřejností označováni jako Banderovci. Dále nezjistil, zda je na Ukrajině umožněna náhradní služba v případě, že náboženské přesvědčení zakazuje výkon vojenské služby. Uvedl, že žalobce netvrdí, že se chce vyhnout povolání do armády, pouze nechce být nasazen do konfliktu a zabíjet. Žalobce vyznává pravoslavnou víru a žalovaný si měl sám dát do souvislosti jeho vztah k vojenské službě. Je mu známo, že sice je oficiálně náhradní vojenská služba umožněna, ale ve skutečnosti se to nedodržuje. Dále namítl, že žalovaný nezjistil, zda jsou státní orgány schopny poskytnout mu ochranu před hrozbou vydírání soukromými osobami. Žalovaný u jednání soudu navrhl zamítnutí žaloby a dodal, že žaloba je jasně účelová s cílem zajistit legalizaci pobytu na území. Žalobce na území ČR pobýval 16 let, páchal trestnou činnost a opakovaně žádal o mezinárodní ochranu. Za tuto dlouhou dobu si mohl vyřídit pobyt podle příslušných zákonů. Díky tomu, že žaloba byla podána už v červenci 2015, stát vlastně legalizoval žalobci pobyt na našem území až dosud. Ze správního spisu žalovaného soud zjistil, že žalobce podal dne 8. 4. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany a v této žádosti sepsané v přijímacím středisku Zastávka svým podpisem potvrdil, že byl poučen o svých právech a povinnostech po dobu svého pobytu na území ČR a to včetně práva kdykoli se obrátit o pomoc na Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a kontaktovat další organizace zabývající se ochranou zájmů uprchlíků. Protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany sepsaný 8. 4. 2015 na přání žalobce v jazyce českém, žalobce podepsal s tím, že nemá k zápisu jednotlivých otázek a odpovědí v rámci pohovoru námitky. V rámci seznámení se s podklady rozhodnutí do protokolu z 11. 5. 2015 žalobce na dotaz správního orgánu uvedl, že se s podklady pro vydání rozhodnutí a zprávami o situaci na Ukrajině nechce seznámit, a řekl, že reálná situace na Ukrajině je jiná než uvádějí tyto zdroje. Nevyužil možnosti navrhnout doplnění podkladů. Uvedl, že jeho známí a sousedi jsou odváděni na východ země, označují je za banderovce a neonacisty, protože se ví, že mají proti rusky mluvícím obyvatelům Ukrajiny averzi. Na to se sází a účelově se odvádějí do konfliktních oblastí většinou lidi ze západu. Potvrdil, že seznámení s podklady rozhodnutí bylo na jeho žádost provedeno v jazyce českém dne 11. 1. 2015. Na to žalovaný vydal dne 22. 5. 2015 rozhodnutí, kterým žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neudělil. Rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že dne 8. 4. 2015 byl se žalobcem proveden pohovor, v jehož průběhu žalobce uvedl, že od doby poslední žádosti o mezinárodní ochranu v r. 2008, pobýval na území ČR neoprávněně, a to až do doby, než dostal průvodku a vízum. Prostředníci mu udělali vízum, na podzim loňského roku byl kontrolován a bylo zjištěno, že doklady jsou špatné. O cestovní doklad přišel v r. 2000, ale vzhledem k tomu, že neměl potvrzení policie o ztrátě dokladu, odmítl mu ukrajinský zastupitelský úřad vydat náhradní cestovní doklad. Na Ukrajinu se vrátit nemohl, protože tam nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Dalším důvodem byla podle žalobce špatná politická situace. Neexistovala tam žádná práva, s člověkem jednali velmi špatně, vadilo mu proruské směřování země a nevraživost vůči obyvatelstvu západní Ukrajiny. Uvedl, že v současné době se vrátit nemůže, protože by byl okamžitě na hranicích zadržen a odveden na východ. Od svých kamarádů se dověděl, že se mu vojenská správa snažila domů doručit povolávací rozkaz, on však do armády nechce nastoupit, nechce zabíjet a nechce se nechat zabít. Uvedl, že na Ukrajině žádné další problémy nemá. V ČR žije jeho matka a dvě sestry asi od r. 1992-1993. Sestry mají státní občanství, matka má dlouhodobý pobyt. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dále uvedl, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (dále jen Ženevská konvence), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle Ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září roku 1979, „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje." V souvislosti s možností udělení azylu podle § 14 zákona o azylu se správní orgán zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl též k věku a jeho zdravotnímu stavu. Konstatoval, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o jeho tíživé situaci a ospravedlňovaly by udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Z evidence rejstříků trestů vyplývá, že žalobce se v současné době nachází v tříleté zkušební době za úmyslné trestné činy. Správní orgán připomněl, že na udělení azylu podle § 14 není právní nárok a uděluje se pouze ve výjimečných případech. Dále správní orgán uvedl, že nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byl jmenovaný na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Stejný závěr správní orgán zastává v případě možných potíží ze strany soukromých osob, v tomto případě, osob, které žadatele před jeho odjezdem z Ukrajiny v roce 1999 vydíraly. Žalobce během provedeného pohovoru uvedl, že kromě konfliktu na Ukrajině nic jiného nebrání jeho návratu do vlasti. Nicméně i v případě, že by potíže ze strany soukromých osob nastaly, správní orgán v souladu s informací MZV č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. srpna 2014 připomněl, že na Ukrajině existuje možnost vyhledat pomoc v případě poškození způsobeného trestnou činností nebo porušování práv a svobod. V řízení si žalovaný opatřil zprávy o situaci v zemi původu, a to zprávu Freedom House z 28. 1. 2015 Svoboda ve světě 2015-Ukrajina, Informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) z 15. 1. 2015 Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 2, Zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině, 1. prosince 2014 až 15. února 2015, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva z 15. 2. 2015, Informaci MZV z 1. srpna 2014 a 29. 5. 2014 Ukrajina. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 8. 4. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Soud úvodem poznamenává, že souhlasí se žalovaným v tom, že žalobce úmyslně dezinterpretuje svá vyjádření v průběhu správního řízení, ve kterém opakovaně uváděl, že důvodem, pro který se nechce vrátit na Ukrajinu, je možnost odvedení do války, o nebezpečí ze strany Banderovců se v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany nezmínil vůbec. O nebezpečí Banderovců se žalobce zmínil až při seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, kdy na dotaz správního orgánu, zda chce uvést ještě nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, odpověděl, že „jeho známé a sousedy odvádějí na východ země, označují je za Banderovce a neonacisty, protože ví, že mají proti rusky mluvícím Ukrajiny averzi. Na to sázejí a účelově odvádějí do konfliktních oblastí většinou lidi ze západu.“ Tato skutečnost však nemá vliv na povinnost soudu vypořádat se se žalobcem vznesenými žalobními body. Na druhou stranu však žalobce nemůže vytýkat žalovanému, že se s důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, které žalobce uvedl vysloveně „na okraj“, vypořádal velmi stručně. Pokud jde o otázku tvrzeného vydírání žalobce ze strany věřitelů, nelze v této věci žalobci přisvědčit. Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona a azylu „Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Aby tedy pronásledování soukromými osobami bylo azylově relevantní, muselo by být v řízení prokázáno, že ukrajinské státní orgány nejsou schopny či ochotny zajistit žalobci ochranu. Podle názoru soudu však toto prokázáno nebylo. Žalobce totiž ani zdaleka nevyčerpal možnosti vnitrostátní ochrany, se svými potížemi se na nikoho neobrátil a ani zprávy ze země původu neposkytují oporu pro názor, že by možnost ochrany vnitrostátními orgány byla toliko teoretická a iluzorní. Žalobce namítl, že mu pro jeho názory a příslušnost ke skupině protiruských skupin hrozí vážné ohrožení života po návratu do vlasti a má opodstatněný strach z pronásledování pro své názory a příslušnost ke skupině. Tato námitka není důvodná. V prvé řadě musí soud konstatovat, že tzv. Banderovci nejsou sociální skupinou ve smyslu zákona o azylu. Jedná se v současné době o národnostní přesvědčení části ukrajinského národa, a to hlavně v západní části Ukrajiny. Tak zvaní Banderovci jsou ale čtvrtou nejsilnější opoziční parlamentní stranou, takže stěží lze hovořit o nějakém pronásledování jejich přívrženců z důvodu přesvědčení. Žalobce se v průběhu správního řízení k této otázce vyjádřil velmi okrajově a pouze uvedl, že obyvatelé západní Ukrajiny jsou označováni za „banderovce a neonacisty“. Sama tato skutečnost však ani zdaleka nedosahuje takové intenzity, aby byla azylově relevantní. Zprávy o zemi původu ani obecně známé skutečnosti neposkytují žádnou podporu tvrzení, že by na Ukrajině docházelo k pronásledování nacionalisticky a protirusky smýšlejících obyvatel západní části země a vzhledem ke skutečnosti, že nacionalistické a protiruské smýšlení je vlastní i stávajícímu vedení ukrajinského státu, lze toto tvrzení zcela odmítnout. Důvodná není ani námitka spočívající v účelovém odvádění protirusky smýšlejících rekrutů ze západu země do konfliktních oblastí. Takový postup (je-li skutečně praktikován), totiž nelze pokládat za „trest“ či dokonce „pronásledování“ dotčených osob ze strany ukrajinského státu, ale pouze za zcela logickou politiku státu, který se snaží o zachování loajality svých ozbrojených sil, jelikož u osob nacionalistického a protiruského smýšlení lze ve stávajícím ukrajinském vnitřním ozbrojeném konfliktu očekávat větší loajalitu k ukrajinskému státu než u osob smýšlejících prorusky. Zároveň soud poznamenává, že žalobce je ve svých vyjádřeních nekonzistentní, jelikož se na jedné straně hlásí k příslušnosti ke skupině s protiruskou orientací, ale na straně druhé proklamuje protiválečné postoje (že „se nechce nechat zastřelit kvůli něčemu, co nezačal“), které pro ukrajinské protiruské nacionalisty rozhodně nejsou příznačné. K námitce žalobce, že vyznává pravoslavnou víru a že žalovaný nezjistil, zda je na Ukrajině možná náhradní služba v případě, že vyznávaná víra zakazuje výkon vojenské služby, soud uvádí, že tato námitka žalobce je neurčitá, a především nevěrohodná. Žalobce u jednání současně uvedl, že neodmítá výkon vojenské služby, pouze nechce v probíhajícím konfliktu zabíjet. V souvislosti s tím, ale námitku, že pravoslavná víra mu zakazuje výkon vojenské služby, již neuvedl. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný pro řízení mezi jinými obstaral Informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině. V této informaci je uvedeno, že ukrajinské zákony umožňují příslušníkům uznaných náboženských organizací registrovaných na Ukrajině odepřít z důvodu svědomí a náboženství službu v armádě a vykonávat náhradní vojenskou službu. Odepření vojenské služby z jiných důvodů není možné. Lidé vyhýbající se odvodu do armády mohou dostat trest pohybující se od správní pokuty až po odnětí svobody v délce 2 až 5 roků. Analýzou případů provedenou v srpnu bylo údajně zjištěno, že všichni, kdo byli uznání vinní, byli odsouzeni k administrativní pokutě, veřejné službě nebo dostali podmíněný trest. Na základě výše uvedeného má tedy soud za to, že i kdyby žalobce námitku týkající se výkonu vojenské služby v rozporu s jeho náboženským přesvědčením, mínil žalobce vážně, v zemi původu mu žádné nebezpečí vážné újmy z tohoto důvodu nehrozí. Žalobce dále vznesl několik procesních námitek, konkrétně absenci protokolu o pohovoru, nedostatečné poučení a existenci jazykové bariéry. Tyto námitky nejsou důvodné. Pokud jde o protokol z pohovoru, soud konstatuje, že tento pořízen byl, ve správním spise se nachází a byl žalobcem podepsán. Soud ze správního spisu rovněž ověřil, že žalobci bylo poskytnuto poučení odpovídající požadavkům zákona o azylu a žalobce sám nikdy v průběhu správního řízení neuvedl, že by něčemu nerozuměl. I argumentaci jazykovou bariérou musí soud odmítnout, jelikož žalobce si český jazyk jako formu komunikace se žalovaným sám zvolil a ani jeho odpovědi při pohovoru nenasvědčují, že by položeným otázkám nerozuměl. Pouze na okraj soud dodává, že žalobce i ve svém podání soudu uvedl, že při jednání před soudem bude komunikovat v českém jazyce. Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Odměnu soudem ustanovené zástupkyni žalobce určil soud ve výši 13.600,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 12.400,- Kč za čtyři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání doplnění žaloby a 2x účast u jednání před soudem – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze čtyř paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 13. prosince 2016 Olga S t r á n s k á, v. r. samosoudkyně Za správnost: Božena Kouřimová