50 A 20/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Josefem Strakou ve věci žalobkyně: T. L. H. C. narozená dne X státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky toho času v Zařízení pro zajištění cizinců X zastoupená advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 963/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2026, č. j. OAM-82/BE-BE01-VL14-PZ2- ZZC-2026, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně je příslušnicí Vietnamské republiky, která přicestovala do České republiky před dvanácti lety. Platnost jejího pobytového víza skončila 12. 10. 2007, od té doby oprávněním k pobytu nedisponovala. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie, ze dne 3. 12. 2022, č. j. KRPA-386969- 12/ČJ-2022-000022-SV, (dále „rozhodnutí o vyhoštění“) bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění na dobu 4 let se lhůtou pro vycestování v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci. Rozhodnutí o vyhoštění nabylo právní moci 14. 12. 2022.

2. V lednu 2026 byla žalobkyně zastižena při pobytové kontrole v Praze a v návaznosti na to bylo vůči ní zahájeno řízení o zajištění za účelem vyhoštění. K zajištění žalobkyně bylo přistoupeno na základě rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odboru cizinecké policie, č. j. KRPA-25031-11/ČJ-2026-000022-ZZC, (dále „rozhodnutí o zajištění“), a to podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Téhož dne byla předána do Zařízení pro zajištění pobytu cizinců X, kde dne 20. 1. 2026 podala žádost o mezinárodní ochranu.

3. V návaznosti na podanou žádost bylo rozhodnuto o tzv. „přezajištění“ v režimu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a to rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 1. 2026, č. j. OAM-82/BE-BE01-VL14-Z- 2026 (dále „rozhodnutí o přezajištění“), přičemž trvání zajištění bylo stanoveno do 9. 5. 2026.

4. Žalobkyně napadla rozhodnutí o přezajištění žalobou, avšak neúspěšně, neboť její žaloba byla zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2026, č. j. 46 A 1/2026-15 (dále „č. j. 46 A 1/2026-15“). Soud se přitom ztotožnil s důvody, které žalovaný uvedl stran nemožnosti uložení mírnějšího opatření. Současně vysvětlil, proč nepřipadá v úvahu žalobkyní navrhované mírnější opatření v podobně ubytování na adrese X, které dokládala prohlášením 5. Dne 26. 3. 2026 požádala žalobkyně o propuštění ze zajištění. Jako důvod pro propuštění opět uváděla možnost zajištění ubytování na adrese X, kde by byla pro správní orgány dostupná. Této žádosti však nebylo vyhověno a rozhodnutím ze dne 1. 4. 2026, č. j. OAM- 82/BE-BE01-VL14-PŘZ-2026, žalovaný rozhodl, že žalobkyně bude nadále zajištěna, a to až do 9. 5. 2026, jak bylo stanoveno v rozhodnutí o přezajištění.

6. Stávající zajištění bylo poprvé prodlouženo do 30. 5. 2026, a to na základě rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2026, č. j. OAM-82/BE-BE01-VL14-PZ-2026. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně nebrojila.

7. Podruhé bylo zajištění žalobkyně prodlouženo do 18. 7. 2026 na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2026, č. j. OAM-82/BE-BE01-VL14-PZ2-ZZC-2026 (dále „napadené rozhodnutí“). V něm odkázal na dosavadní skutková zjištění i na závěry svých předchozích rozhodnutí, přičemž neshledal žádný důvod, proč by bylo nutné přijímat některé z mírnějších opatření. Proti napadenému rozhodnutí nyní žalobkyně brojí žalobou.

II. Obsah podání účastníků

8. Žalobkyně v žalobě namítá, že napadené rozhodnutí nerespektuje požadavky proporcionality a dostatečně nezohledňuje možnost uložení zvláštních opatření. Argumentuje přitom ústavním pořádkem a závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010-74, a apeluje na zásadu zdrženlivosti při zásahu do práva na osobní svobodu a využití takového zásahu leda ze závažných důvodů, kdy je zjevné, že jiné řešení nepřichází v úvahu. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že v jejím případě takové závažné důvody dány nejsou, neboť existuje možnost mírnějšího opatření. Má totiž na území České republiky spoustu přátel, kteří ji finančně zabezpečují, a současně má zajištěno ubytování na adrese X. Na zmiňované adrese může být dostupná, takže odpadá obava ze skrývání před správními orgány či ohrožení průběhu správního řízení. Navíc má právního zástupce, přes kterého bude vždy dostupná. Z uvedených důvodů rozporuje ospravedlnitelnost dalšího zajištění a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení vedených vůči žalobkyni. Je přesvědčen, že z napadeného rozhodnutí je jasně sehnatelné, z jakých podkladů vycházel, a jakým způsobem je hodnotil. Na důvodech zajištění vymezených již v prvotním rozhodnutí o zajištění se přitom nic nezměnilo. Považuje tedy za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se vyhoštění. Z dosavadního postupu žalobkyně jeví, že v případě propuštění by byl průběh správního řízení ohrožen, s ohledem na její dosavadní nelegální pobyt lze mít za to, že nelze očekávat součinnost se správními orgány v průběhu aktuálního řízení. Současně připomíná, že o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany již bylo rozhodnuto tak, že jí udělena nebyla, a to rozhodnutím ze dne 9. 3. 2026, č. j. OAM-82/BE-BE01-HA15-2026, které nabylo dne 12. 3. 2026 právní moci. S ohledem na uvedené neshledává, že by byly dány důvody pro mírnější opatření, která by k naplnění účelu vycestování z území byla zcela nedostačující. Ve zbytku žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí. Žalobu navrhuje zamítnout.

III. Posouzení věci soudem

10. Soud ověřil, že žalobu podala osoba k tomu oprávněná ve lhůtě podle § 46a odst. 7 zákona o azylu. Žaloba také splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Je tedy věcně projednatelná.

11. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48, č. 3933/2019 Sb. NSS, a ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019-50, č. 3/2020 Sb. NSS).

12. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal nejen na základě uplatněných žalobních bodů, ale v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými (v žalobě neuplatněnými) vadami či nezákonnostmi (viz též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS, a usnesení NSS ze dne 29. 3. 2023, č. j. 10 Azs 35/2023-22, bod 6).

13. Pro úplnost sodu zdůrazňuje, že v dané věci neshledal důvod pro aplikaci úpravy zákona o azylu účinné od 12. 6. 2026, neboť i když žaloba byla podána dne 15. 6. 2026, směřuje proti rozhodnutí vydanému ještě podle předchozí úpravy, jež je rovněž navázáno na žádost o mezinárodní ochranu podanou ještě podle původní úpravy (srov. čl. III zákona č. 314/2025 Sb., body 1., 2. a 5.).

14. S ohledem na to, že žádný z účastníků nepožádal o nařízení jednání a soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání (§ 46a odst. 8 zákona o azylu).

15. Žaloba není důvodná.

16. Podstatou sporu je v zásadě jediná otázka, a sice zda bylo další trvání zajištění nezbytné a zda nebylo namístě využít místo něj mírnějšího opatření. Za takové mírnější opatření žalobkyně považuje možnost náhradního ubytování u přátel na adrese X. Tuto skutečnost dokládá vyplněným tiskopisem „Doklad (potvrzení) o zajištění ubytování“, které dne 23. 1. 2026 sepsal vlastník zde situované nemovitosti (resp. jednotky) L. T. H..

17. Soud připouští, že jde o skutečnost významnou z hlediska možné existence mírnějšího opatření, jež by potenciálně mohla být alternativou ke stávajícímu zajištění.

18. Jak ale soud již předeslal (srov. odst. 4 výše), přesně touto alternativou se ve vztahu k žalobkyni zabýval již ve svém rozsudku č. j. 46 A 1/2026-15. V něm přitom možnost ubytování na výše zmiňované adrese ve shodě správními orgány neshledal za adekvátní opatření, jež by bylo způsobilé nahradit zajištění a dosáhnout účelu vyhoštění skrz mírnější prostředek. Konkrétně uvedl: „Soud ve shodě s žalovaným považuje předchozí chování žalobkyně a její pobytovou historii na území České republiky za relevantní nejen pro posouzení zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, tj. při hodnocení, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově, ale i při posouzení, zda by zvláštní opatření byla dostatečně účinná a zajistila by účast žalobkyně nejen v řízení ve věci mezinárodní ochrany, ale též její dostupnost pro případný výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Vzhledem k dlouhodobé nelegální pobytové historii žalobkyně a jejímu dosavadnímu počínání dle soudu existují oprávněné důvody se domnívat, že by zvláštní opatřená nebyla účinná a nezajistila dostupnost žalobkyně pro případ výkonu správního vyhoštění. Žalobkyně vědomě nelegálně pobývala a pracovala v České republice na různých adresách po dobu více než 15 let (uváděla, že bydlí různě po ubytovnách nebo po známých nebo tam, kde jí zajistí spaní lidé, pro které pracuje; resp. že na území České republiky nemá žádné ubytování a přespává různě po kamarádech), dlouhodobě nerespektovala rozhodnutí o správním vyhoštění, o němž věděla (rozhodnutí jí bylo předáno a byla seznámena s jeho obsahem), a ve snaze se vyhnout se jeho výkonu podala žádost o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu spisu ani z tvrzení žalobkyně naopak neplyne, že by se někdy pokusila svou situaci aktivně dobrovolně řešit ve spolupráci se správními orgány. K tomu dále přistupovalo, že žalobkyně neměla dle vlastního vyjádření v České republice žádné stabilní zázemí, rodinné vazby ani majetek (až v řízení přes soudem zmínila, že jí finančně zajišťují blíže neurčení kamarádi, před zajištěním uvedla, že si prostředky zajišťovala brigádami). Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin. V případě žalobkyně byly důvody předpokládat, že by nevyčkala v pobytovém středisku do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, resp. po odchodu by se do něj nevrátila a zůstala na území České republiky v ilegalitě (obdobně např. usnesení NSS ze dne 9. 3. 2023, č. j. 5 Azs 50/2022-32), a opět se uchýlila k nelegální práci a pobytu na různých adresách, jako tomu bylo před jejím zajištěním při pobytové kontrole dne 19. 1. 2026, resp. 2. 12. 2022. K témuž důsledku by mohlo vést i uložení povinnosti pouze hlásit se osobně žalovanému [§ 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu], na které žalobkyně poukazuje v žalobě, a to s ohledem na předchozí dlouhodobý vědomý neoprávněný pobyt a nerespektování správního vyhoštění, jakož i s přihlédnutím k absenci stabilních místních či osobních vazeb na území České republiky. Žalobkyně v řízení o správním vyhoštění a následně při podání vysvětlení nebyla schopna či ochotna uvést žádnou svou adresu v České republice. Při podání vysvětlení před zajištěním za účelem správního vyhoštění uvedla, že zde nemá stálou adresu, adresu pro doručování ani ubytování, přespává „různě po kamarádech“, peníze na pobyt si zajišťuje brigádami, je sama, v České republice nikoho nemá, nemá zde žádný majetek ani finanční prostředky na pobyt, což v zásadě korespondovalo s tím, jak popisovala svou situaci v řízení o správním vyhoštění (výpověď citovanou v rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně nezpochybňuje). Soud se s ohledem na výše uvedené ztotožnil s žalovaným, že účel zajištění žalobkyně, tedy zabezpečení její dostupnosti pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění při využití zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu by tak mohl být zmařen. Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření žalobkyně nerozptýlila žádnými konkrétními skutečnostmi, které by vyvažovaly nedůvěru v ni plynoucí z jejího předchozího jednání. Soud s ohledem na výše uvedené přisvědčil žalovanému, že u žalobkyně existovala důvodná obava, že by s žalovaným nespolupracoval v případě, že by jí bylo uloženo některé ze zvláštních opatření, a neshledal, že by zajištění žalobkyně bylo v rozporu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti. Obava, že žalobkyně nebude s žalovaným spolupracovat při výkonu správního vyhoštění, není vzhledem k její pobytové historii a poměrům žalobkyně rozptýlena ani novým tvrzením uplatněným v žalobě, že má nyní na blíže nespecifikovanou dobu zajištěno ubytování v bytě na adrese X, což dokládá potvrzením o zajištění ubytování ze dne 23. 1. 2026. Předně je třeba zopakovat, že žalobkyně vědomě dlouhodobě pobývala a pracovala v České republice nelegálně a nepodrobila se uloženému správnímu vyhoštění. Z rozhodnutí o správním vyhoštění i protokolu o podaném vysvětlení nadto vyplývá, že žalobkyně neměla v České republice stabilní bydliště. Z tvrzení žalobkyně ani z předloženého potvrzení neplyne, na jakou dobu by mělo být ubytování poskytnuto, za jakých podmínek a jaký je vztah žalobkyně k vlastníkovi. Vzhledem k výše popsaným okolnostem přitom existuje důvodná obava, že ani na označené adrese by déle nesetrvala a případnou změnu neoznámila, zejména při reálné hrozbě správního vyhoštění. Jak vyplývá i z judikatury NSS, sama skutečnost, že má cizinec kde pobývat, nepředstavuje dostatečný důvod pro aplikaci zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu (viz např. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Azs 136/2021-50, či usnesení NSS ze dne 4. 6. 2025, č. j. 6 Azs 35/2025-23, ze dne 31. 7. 2025, č. j. 5 Azs 100/2025-18, a ze dne 28. 8. 2025, č. j. 5 Azs 118/2025-41). S ohledem na předchozí jednání žalobkyně a vztah k veřejnoprávním povinnostem stále existuje důvodná obava, že by se žalobkyně případnému vyhoštění po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany vyhýbala. Tvrzení žalobkyně, že má spoustu přátel, kteří ji finančně zabezpečují, je zcela nekonkrétní a nepodložené. Žalobkyně k němu neoznačila žádné důkazy a nemá ani oporu ve správním spisu. Při podání vysvětlení žalobkyně naopak tvrdila, že si finanční prostředky na pobyt zajišťuje brigádami, prostředky potřebné pro další pobyt nemá a v České republice není nikdo, kdo by za ni mohl složit finanční záruku. Neuvedla nic, co by nasvědčovalo tomu, že má na území České republiky přátele, kteří jsou schopni ji finančně zajistit. Udělení plné moci advokátovi může usnadnit doručování ve správním řízení (je-li plná moc předložena správnímu orgánu), ze své povahy však nezaručuje fyzickou dostupnost žalobkyně pro případ správního vyhoštění.“ (viz odst. 25-27 rozsudku č. j. 46 A 1/2026-15; zdůraznění textu doplněno nyní).

19. Od shora citovaných závěrů svého předchozího rozsudku č. j. 46 A 1/2026-15 (včetně tam odkazované judikatury) soud nemá důvod se v nyní posuzované věci jakkoli odchýlit a plně na ně odkazuje i ve vztahu k nyní posuzované věci.

20. Soud zároveň neshledává žádnou relevantní změnu skutkových okolností, která by odůvodňovala odklon od dosavadního hodnocení. Jediná skutková změna je v tom, že o žádosti žalobkyně i mezinárodní ochranu již bylo rozhodnuto, a to negativně, tedy mezinárodní ochrana jí udělena nebyla (viz rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. OAM-82/BE-BE01-HA15-2026). To jen umocňuje důvod nutnosti realizace vyhoštění, za jehož účelem bylo k zajištění přistoupeno.

21. Ani sama žalobkyně přitom nepředestřela žádné skutkové okolnosti, které by její stávající situaci odlišovaly od situace posuzované rozsudkem č. j. 46 A 1/2026-15. Ba naopak, pouze zopakovala právní úpravu a judikaturu apelující na nutnost využívat zajištění jen při nemožnosti využít mírnějších prostředků, přičemž za mírnější prostředek ve vztahu k sobě znovu označila možnost náhradního ubytování na stejném místě jako dříve, aniž by jakkoli reflektovala, že přesně tuto možnost soud již dříve neshledal za věrohodnou, a to právě s poukazem na dosavadní pobytovou historii žalobkyně a obsah jejích osobních výpovědí. V nich totiž – zcela v rozporu s pozdějším tvrzením o množství přátel v ČR a možnosti ubytování – uváděla, že zde nikoho nemá a ani nemá možnost ubytování. Jí dokladné prohlášení Doklad (potvrzení) o zajištění ubytování“ je přitom naprosto identické s tím, které soudu dokládala již v řízení pod sp. zn. 46 A 1/2026, je z téhož dne, od stejné osoby a vztahující se k téže adrese. V žalobě přitom není uváděno nic o tom, zda se od února 2026 situace v mezidobí nezměnila či zda je deklarovaný ubytovatel nadále ochoten žalobkyni přijmout. Ani nejsou uváděny žádné okolnosti, jimiž by byly předchozí nejasnosti rozptýleny.

22. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že od vydání předchozího rozsudku č. j. 46 A 1/2026-15 nedošlo na straně žalobkyně k žádné relevantní změně skutkových okolností, v jejichž světle by navrhované ubytování na adrese X mělo být považováno za vhodné opatření, jež by bylo způsobilé nahradit dosavadní zajištění a zároveň nezmařit jeho účel. Z tohoto hlediska jsou žalobní námitky nedůvodné.

23. V rámci přezkumu nad rámec uplatněných žalobních bodů (srov. odst. 13 výše) soud považuje za vhodné vyjádřit se i ke stanovenému prodloužení doby trvání zajištění. Dospívá přitom k závěru, že je stanovena adekvátně a v převážné míře se ztotožňuje s odůvodněním na str. 5-6 napadeného rozhodnutí, na které současně odkazuje.

IV. Závěr a náhrada nákladů řízení

24. Soud s ohledem na shora uvedené nepovažuje žádnou z žalobních námitek za důvodnou. Neshledal ani existenci jiných vad či nezákonností (neuplatněných v žalobě). Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou úřední činnost. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 25. června 2026 Josef Straka v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.