50 A 25/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Josefem Strakou ve věci žalobce: ZPĚTNÝ LEASING, s. r. o. sídlem Nová výstavba 218, 435 21 Obrnice zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2025, č. j. 109091/2025/KUSK/MAU, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. V této věci se soud zabývá procesními otázkami týkajícími se běhu přestupkového řízení vedeného vůči provozovateli motorového vozidla.

2. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2025, č. j. 109091/2025/KUSK/MAU (dále „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Nymburk (dále „městský úřad“) ze dne 11. 6. 2025, č. j. MUNYM-070/39488/2025/Jir (dále „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným, že jako provozovatel vozidel Mercedes-Benz a Škoda Superb svěřil jejich řízení jiné osobě, která se dne 6. 8. 2024 (v případě vozidla Mercedes-Benz) a dne 1. 2. 2025 (v případě vozidla Škoda Superb) jako řidič dopustila v obci Všechlapy na silnici I/38 překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, čímž žalobce porušil povinnost provozovatele dle § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“), a tedy spáchal přestupek podle § 125f odst. 1 téhož zákona, za což mu byl uložen úhrnný správní trest pokuty 5 000 Kč a paušální náhrada nákladů řízení.

3. Žalobce předně namítá, že jako provozovatel měl být ještě před zahájením přestupkového řízení vyzván k úhradě určené částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Pokud by tuto částku uhradil, věc mohla skončit odložením. K vydání výzvy však došlo až po zahájení řízení, tudíž žalobce ani neměl příležitost určenou částku uhradit a dosáhnout odložení věci. Toto pochybení ze strany městského úřadu přitom uznal i žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2025, a až teprve po jeho vydání došlo k vydání výzvy k uhrazení určené částky. Dle žalobce však takový postup nebyl možný, neboť v té době přestupkové řízení již běželo.

4. Žalobce dále namítá, že ve věci došlo k usnesení o zastavení řízení podle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“), a to pro odpadnutí důvodu pro jeho vedení. Samotné vydání tohoto usnesení bylo dle žalobce v rozporu se zákonem, neboť v něm uváděný důvod pro zastavení řízení spočívá v tom, že se řízení nemělo vůbec zahajovat, a nikoli že odpadl jeho důvod. Za této situace bylo přestupkové řízení zahájené již příkazem ze dne 8. 10. 2024 stále vedeno, a proto nebylo možno v něm znovu meritorně rozhodnout pro překážku litispendence. Nicméně tím, že zmiňované usnesení již bylo vydáno, došlo k založení překážky pravomocně rozhodnuté, proto již poté nebylo možno znovu zahajovat řízení vydáním příkazu ze dne 16. 4. 2025. Usnesení o zastavení řízení navíc bylo jen poznamenáno do spisu a žalobce o něm nebyl nijak informován.

5. Žalobce konečně namítá, že v přestupkovém řízení nemohl hájit svá práva, neboť písemnost zahajující toto řízení byla doručována V. Ch. Tomu žalobce udělil prezidiální plnou moc, přičemž postupoval v dobré víře, že ji podepisuje elektronickým podpisem. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 50 A 11/2025-24, se však dozvěděl, že prezidiální plná moc opatřena ověřeným podpisem. Tento závěr následně převzal i žalovaný, který tak pokaždé přistupuje k plné moci odlišně. Pokud však platí závěr vyslovený ve zmiňovaném soudním usnesení, pak V. Ch. nebyl vůbec oprávněn žalobce zastupovat. V průběhu řízení však nebylo žalobci doručováno, tudíž řízení nebylo ani řádně zahájeno.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že absence výzvy k úhradě určené částky sama o sobě nečiní rozhodnutí ve věci samé nezákonným, k čemuž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45. Dle žalovaného se nelze domáhat „práva na odložení věci“, jak činí žalobce. Pokud jde o usnesení o zastavení řízení ve smyslu § 66 odst. 2 správního řádu, tak to má ryze procesní charakter a nemůže založit překážku věci rozhodnuté. Ve zbytku žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah správního spisu.

7. Na vyjádření žalovaného zareagoval žalobce replikou, ve které vyslovil nesouhlas se závěry žalovaného. Naopak setrval na své žalobní argumentaci. Žalobce dále rozvíjí argumentaci vztahující se k povaze usnesení o zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu. Má za to, že žalovaný dezinterpretoval závěry rozsudku NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45, který rozlišuje dva typy rozhodnutí s tím, že usnesení o zastavení řízení může mít i meritorní povahu. Závěr, že rozhodnutí správního orgánu ve věcech správních deliktů, jímž je vysloveno odpadnutí důvodu pro vedení řízení, představuje rozhodnutí ve věci samé, dovodil již Vrchní soud v Praze (v žalobě omylem uvedeno Městský soud v Praze) v rozsudku ze dne 30. 12. 1998, č. j. 6 A 85/95-36, který žalobce připojil.

8. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou.

9. Soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání za podmínek § 51 s. ř. s.

10. Při věcném přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

11. Žaloba není důvodná.

12. Jak soud ověřil ze správního spisu, městský úřad přípisem ze dne 13. 8. 2024, č. j. MUNYM- 070/56635/2024/Kre, sdělil žalobci, že u jím provozovaného vozidla bylo zdokumentováno překročení nejvyšší dovolené rychlosti, a proto jej jakožto provozovatele vozidla vyzval k úhradě určené částky ve výši 1 250 Kč ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy a upozornil jej, že nebude-li částka ve stanovené lhůtě uhrazena, zahájí řízení o přestupku. Následně městský úřad přistoupil k vydání příkazu ze dne 8. 10. 2024, č. j. MUNYM-070/71123/2024/Kre, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku ve stejném rozsahu jako později v prvostupňovém rozhodnutí. Tento příkaz byl doručen dne 11. 10. 2024 žalobcovu zmocněnci V. Ch. (k otázce jeho zmocnění viz dále). Po podání odporu městský úřad pokračoval v řízení a meritorně rozhodl o žalobcově přestupku rozhodnutím ze dne 5. 12. 2024, č. j. MUNYM-070/55342/2024/Kre. Toto rozhodnutí však bylo na základě odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 2. 2025, č. j. 030281/2025/KUSK/MAU, a to z důvodu, že městský úřad před zahájením řízení neumožnil žalobci uhradit určenou částku formou zaslání výzvy podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Po vrácení věci k dalšímu řízení městský úřad usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. MUNYM-070/13268/2025/Jir, rozhodl o zastavení řízení, přímo ve výroku zmínil opadnutí důvodu pro jeho zahájení a v odůvodnění dále vysvětlil, že v důsledku pochybení spočívajícího v nezaslání výzvy k úhradě určené částky bylo řízení stižené procesní vadou, pro kterou bylo třeba řízení zastavit. Předmětné usnesení o zastavení řízení nebylo žalobci zasíláno a doložka právní moci na něm byla vyznačena již ke dni jeho vyhotovení. Následně městský úřad přípisem ze dne 7. 2. 2025, č. j. MUNYM- 070/8938/2024/Jir, žalobci opětovně sdělil, že u jím provozovaného vozidla bylo zdokumentováno překročení nejvyšší dovolené rychlosti, a proto jej jakožto provozovatele vozidla vyzval k úhradě určené částky ve výši 1 250 Kč ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy a upozornil jej, že nebude-li částka ve stanovené lhůtě uhrazena, zahájí řízení o přestupku. Poté městský úřad přistoupil k vydání příkazu ze dne 16. 4. 2025, č. j. MUNYM- 070/25846/2025/Jir, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku ve stejném rozsahu jako předtím. Po podání odporu následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, po podání odvolání následovalo vydání napadeného rozhodnutí.

13. Soud po seznámení s průběhem správního řízení konstatuje, že správní orgány obou stupňů se v jeho průběhu dopustily několika pochybení a procesních zmatků. Současně však dospěl k závěru, že tato pochybení neměla vliv na posouzení věci samé, a už vůbec se neprojevila způsobem, jakým je namítáno v žalobě.

14. Soud předně zdůrazňuje, že žalobce byl k úhradě určené částky vyzván již přípisem ze dne 13. 8. 2024, č. j. MUNYM-070/56635/2024/Kre, který mu byl doručen dne 21. 8. 2024 (viz doručenka datové zprávy IDX na č. l. 2 spisu městského úřadu). Jak již bylo uvedeno výše, v tomto přípisu bylo žalobci sděleno, že u jím provozovaného vozidla bylo zdokumentováno překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Současně v něm byla uvedena konkrétní částka určená k úhradě, včetně platebních údajů (čísla účtu a QR kódu), a výzva k jejímu zaplacení ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení. Přípis rovněž obsahoval poučení o následcích nezaplacení, spočívajících v zahájení přestupkového řízení.

15. Soud proto konstatuje, že výše zmiňovaný přípis ze dne 13. 8. 2024 představuje po obsahové stránce plnohodnotnou výzvu k úhradě určené částky ve smyslu § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Co je však vůbec nejpodstatnější: Jednalo se o úplně první úkon městského úřadu vůči žalobci v projednávané věci, učiněný ještě před zahájením přestupkového řízení. Přestupkové řízení totiž bylo zahájeno až vydáním příkazu ze dne 8. 10. 2024, přičemž tomuto úkonu časově předcházel přípis ze dne 13. 8. 2024, který byl žalobci doručen již dne 21. 8. 2024. Z uvedeného je zřejmé, že výzva k úhradě určené částky byla žalobci zcela nepochybně doručena ještě před zahájením přestupkového řízení. Žalobce měl tudíž možnost určenou částku uhradit a docílit tak následku, jehož se nyní dovolává, tedy odložení věci bez vedení přestupkového řízení.

16. Lichá je proto veškerá žalobní argumentace založená na tom, že k vydání výzvy došlo až po zahájení přestupkového řízení a že žalobci nebylo umožněno uhradit určenou částku a dosáhnout odložení věci. Žalobce uvádí, že městský úřad ho vyzval k úhradě určené částky „v době mezi doručením rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2025 a doručením příkazu ze dne 16. 4. 2025“, čímž má zjevně na mysli přípis ze dne 7. 2. 2025, jenž byl obsahově prakticky totožný jako výše zmiňovaný přípis ze dne 13. 8. 2024, čili se rovněž jednalo o (v pořadí druhou) výzvu k úhradě určené částky. Ač má žalobce pravdu, že tato v pořadí druhá výzva byla chybně zasílána až po zahájení přestupkového řízení (v dané procesní fázi již nemělo její zaslání žádné opodstatnění), nemění to nic na tom, že první výzva byla učiněna ještě před zahájením řízení v rámci přípisu ze dne 13. 8. 2024, jenž byl žalobci doručen již dne 21. 8. 2024. Nezbývá tedy než zopakovat, že žalobci objektivně nic nebránilo provést ve stanovené lhůtě úhradu dlužné částky a dosáhnout tak odložení věci. O tuto možnost nebyl nijak připraven ani pozdějším nesprávným zopakováním výzvy k úhradě určené částky v přípisu ze dne 7. 2. 2025.

17. Soud nepřehlíží, že žalovaný v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2025 uvedl, že výzva k úhradě určené částky nebyla žalobci zaslána, přičemž absenci této výzvy vyhodnotil jako vadu řízení odůvodňující zrušení prvního rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 12. 2024. Žalovaný přitom zjevně přehlédl existenci shora zmiňovaného přípisu městského úřadu ze dne 13. 8. 2024, který po obsahové stránce představuje výzvu k úhradě určené částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Toto přehlédnutí ze strany žalovaného vedlo ke zcela zbytečnému zrušení meritorního rozhodnutí ze dne 5. 12. 2024, neboť žalovaný městskému úřadu vytkl vadu, ke které ve skutečnosti nedošlo. Byl to naopak žalovaný, kdo byl při práci se správním spisem nedůsledný, neboť přehlédl existenci přípisu ze dne ze dne 13. 8. 2024. Toto pochybení žalovaného však stále nic nemění na skutečnosti, že žalobce měl nejpozději ode dne 21. 8. 2024, kdy mu byl zmiňovaný přípis doručen, objektivní možnost uhradit určenou částku ve stanovené lhůtě a dosáhnout tak odložení věci. Skutečnost, že žalobce této možnosti nevyužil, již nebyla v příčinné souvislosti s pozdějším pochybením žalovaného spočívajícím v přehlédnutí zmiňované písemnosti. Žalobní námitka je proto nedůvodná.

18. Na shora vytýkané pochybení žalovaného bohužel navázal i městský úřad. Ten totiž poté, co mu byla věc v důsledku rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2025 vrácena k novému projednání, usnesením ze dne 28. 2. 2025 přestupkové řízení zastavil. Jak již bylo uvedeno, přímo ve výroku tohoto usnesení je konstatováno, že důvodem zastavení řízení bylo odpadnutí důvodu pro jeho zahájení. V odůvodnění pak městský úřad vysvětlil, že žalovaným vytýkané nezaslání výzvy k úhradě určené částky představuje procesní vadu, pro kterou bylo třeba řízení zastavit. Soud konstatuje, že takový postup je zcela zmatečný: Jednak nereflektuje skutečnost, že výzva k úhradě určené částky byla žalobci již dříve učiněna přípisem ze dne 13. 8. 2024, čímž se bez dalšího přebírá chybný závěr žalovaného založený na přehlédnutí této písemnosti. Především však městský úřad údajné nezaslání výzvy vyhodnotil jako důvod pro zastavení řízení z důvodu odpadnutí důvodu pro jeho zahájení, ačkoli následně v téže věci znovu pokračoval v přestupkovém řízení. Takový postup je vnitřně rozporný a svědčí o nejasnosti právního názoru městského úřadu na procesní důsledky jím tvrzené vady.

19. Za nepochopitelné pak soud považuje, že městský úřad usnesení o zastavení řízení ze dne 28. 2. 2025 ani neoznámil účastníkům řízení (respektive jedinému účastníkovi, jímž byl obviněný žalobce) a jeho pouhé založení do správního spisu považoval za okamžik pravomocného zastavení řízení. Soudu není vůbec zřejmé, v jaké skutečnosti městský úřad spatřoval důvod pro postup podle § 71 písm. d) správního řádu, tedy pro pouhé poznamenání usnesení o zastavení řízení do spisu namísto jeho řádného oznámení účastníkovi řízení.

20. Takový postup je totiž možný pouze v případech, kdy jej zákon výslovně připouští. V přestupkovém řízení tomu tak je pouze u důvodů zastavení řízení taxativně vyjmenovaných v § 86 odst. 1 písm. d), e), f), i), j), k), m) a n) ve spojení s § 86 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. O žádný takový případ se však v nyní posuzované věci nejednalo. Jak již bylo uvedeno výše, městský úřad zastavení řízení odůvodnil odpadnutím důvodu pro jeho zahájení, přičemž tento důvod nelze podřadit pod žádný z případů taxativně vymezených v citovaných ustanoveních zákona o odpovědnosti za přestupky.

21. Městským úřadem uváděný důvod nelze podřadit ani pod taxativní výčet případů v obecné úpravě dle § 66 odst. 2 správního řádu, podle kterého „[ř]ízení vedené z moci úřední správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci [sic!!], odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. Toto usnesení se pouze poznamená do spisu.“ Citované ustanovení nepředstavuje generální oprávnění k tomu, aby bylo usnesení o zastavení řízení pouze poznamenáno do spisu kdykoliv správní orgán dospěje k závěru, že odpadl důvod řízení (jak se patrně domníval městský úřad). Z jazykového i systematického výkladu je zřejmé, že slovní spojení „odpadl jeho důvod“ se vztahuje výhradně k řízením, v nichž nelze pokračovat s právními nástupci účastníka, což ostatně potvrzuje i demonstrativní výčet případů následující za středníkem (viz též RIGEL, Filip. § 66 [Důvody pro zastavení řízení]. In: POTĚŠIL, Lukáš, HEJČ, David, RIGEL, Filip a MAREK, David. Správní řád. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020. S. 373, marg. č. 39). O takový případ se ale v nyní posuzované věci zjevně nejednalo.

22. S ohledem na výše uvedené soudu nezbývá než konstatovat, že městský úřad nebyl oprávněn dovozovat účinky vydání usnesení ze dne 28. 2. 2025 z pouhého jeho založení do správního spisu. Vydání rozhodnutí je podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu spojeno s předáním jeho písemného vyhotovení k doručení, k zde ale nikdy nedošlo. Usnesení proto nebylo řádně vydáno a nemohlo vyvolat žádné právní účinky. Za tohoto stavu je třeba na věc nahlížet tak, že přestupkové řízení nebylo nikdy zastaveno.

23. Jestliže přestupkové řízení nebylo nikdy zastaveno, je třeba vycházet z toho, že od okamžiku jeho zahájení doručením příkazu ze dne 8. 10. 2024 až do okamžiku doručení napadeného rozhodnutí probíhalo nepřetržitě jedno souvislé řízení. V jeho průběhu sice došlo k opětovnému zaslání výzvy k úhradě určené částky v rámci přípisu ze dne 7. 2. 2025, tento postup však byl s ohledem na předchozí výzvu obsaženou v přípisu ze dne 13. 8. 2024 již bez právního významu (srov. odst. 17 výše). Obdobně došlo i k opětovnému vydání příkazu ze dne 16. 10. 2025, s nímž již nemohly být spojeny účinky zahájení přestupkového řízení, neboť to bylo zahájeno již dříve a po celou dobu nepřetržitě probíhalo. Tyto zjevně nesprávné procesní úkony však neměly vliv na to, že se jednalo o stále probíhající přestupkové řízení, v němž městský úřad pokračoval po vydání zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2025. V nastalé procesní situaci byl městský úřad naopak povinen věc meritorně projednat a vydat rozhodnutí ve věci samé. Neexistovala tedy žádná procesní překážka pro vydání prvostupňového rozhodnutí, a logicky ani pro jeho následný odvolací přezkum a vydání napadeného rozhodnutí.

24. S ohledem na uvedené je nadbytečné hlouběji analyzovat, zda by řádně vydané usnesení o zastavení řízení založilo překážku věci rozhodnuté, nebo zda by naopak bylo vydáno navzdory překážce litispendence, jak je namítáno v žalobě. Tyto otázky totiž vycházejí z předpokladu, že usnesení ze dne 28. 2. 2025 bylo způsobilé vyvolat procesní účinky. Jak však bylo vysvětleno výše, předmětné usnesení nebylo nikdy ani řádně vydáno, proto nikdy žádné procesní účinky nevyvolalo, a tudíž nemohlo založit ani překážku rei administratae, ani se dostat do kolize s již probíhajícím řízením.

25. Pouze nad rámec nutného odůvodnění soud doplňuje, že podle judikatury NSS jsou za rozhodnutí zakládající překážku věci rozhodnuté standardně považována pouze taková, která přiznávají právo, nebo ukládají povinnost, což zpravidla není případ rozhodnutí o zastavení řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2026, č. j. 6 As 43/2024-40, odst. 20, ze dne 5. 9. 2016, č. j. 7 As 112/2016-33, nebo ze dne 30. 10. 2008, č. j. 6 As 12/2008-73). V přestupkových věcech nicméně mohou být usnesení o zastavení řízení poněkud specifická, neboť touto formou se v přestupkových věcech rozhoduje i v situacích, kdy správní orgán po meritorním posouzení věci dospěje k závěru, že se nestal skutek, nebo že spáchaný skutek nebyl přestupkem, nebo že jej nespáchal obviněný, nebo že odpovědnost za přestupek zanikla (srov. § 86 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky ve vazbě na závěry rozsudku NSS ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010-71, jež se týkal výkladu shodně koncipovaného § 76 zákona č. 200/1990 Sb., přestupkového zákona, účinného do 30. 6. 2017). Do žádné z těchto kategorií by však usnesení městského úřadu ze dne 28. 2. 2025 nespadalo, neboť z jeho obsahu nevyplývá, že by důvod pro zastavení řízení spočíval ve věcném posouzení samotného skutku, pro který bylo řízení zahájeno. Proto i kdyby usnesení městského úřadu ze dne 28. 2. 2025 bylo – čistě hypoteticky – řádně vydáno, tak ani v takovém případě by nezaložilo překážku věci rozhodnuté. Jeho případné vydání by tudíž nebránilo tomu, aby městský úřad řízení znovu zahájil a znovu v něm rozhodl. Tyto úvahy však soud uvádí pouze obiter dictum, neboť pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že usnesení ze dne 28. 2. 2025 nebylo řádně vydáno a nezaložilo žádné procesní účinky, tudíž k zastavení přestupkového řízení ve skutečnosti vůbec nedošlo.

26. Zbývá posoudit žalobní námitku týkající se rozsahu plné moci udělené V. Ch.

27. Soud ze správního spisu zjistil, že je v něm založena plná moc tohoto znění: „Plná moc (presidiální) Dle § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu (č. 500/2004 sb) tímto společnost ZPETNÝ LEASING, s. r. o., IČ: 118 50 400, se sídlem Nová výstavba 218, 435 21 Obrnice, zapsaná u Ks Ústí nad Labem, sp. zn. C 47685, jednající jednatelem, Petrou Helenou Vávrovou, nar. 25. 7. 2001, trvale bytem K Náklí 404, 257 51 Týnec nad Sázavou, zmocňuje pro všechna řízení o přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (č. 361/2000 sb) pana V. Ch., nar. X, trvale bytem X. Platnost plné moci není časově omezená. Rozsah zástupčího oprávnění není nijak omezen. Zmocněnec může udělit plnou moc jiné osobě, aby namísto něj jednala. Sepsáno a podepsáno dne 2. 11. 2023.“ Následují snímky digitálních podpisů žalobkyniny jednatelky Petry Heleny Vávrové za zmocnitele a V. Ch. za zmocněnce.

28. Žalobce správně připomněl, že zcela identickou plnou moc zdejší soud již v minulosti posuzoval. Konkrétně v usnesení ze dne 2. 7. 2025, č. j. 50 A 11/2025-24, zdejší soud vyslovil, že tato plná moc nemá charakter tzv. prezidiální plné moci ve smyslu § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu, tj. plné moci udělované pro řízení zahajované v budoucnu (tyto závěry následně zcela akceptoval i NSS v usnesení ze dne 2. 10. 2025, č. j. 10 As 159/2025-28). Potud lze s žalobcem souhlasit.

29. Zdejší soud však ve shora zmiňovaném usnesení nevyslovil kategorickou nepoužitelnost předmětné plné moci, jak naznačuje žalobní argumentace. Soud naopak explicitně zdůraznil, že i navzdory nesplnění náležitostí prezidiální plné moci „nelze mít plnou moc ze dne 2. 11. 2023 za zcela neúčinnou. Třebaže nevyhovuje požadavkům na prezidiální plnou moci, tak dle obsahu naplňuje požadavky standardní procesní plné moci udělené pro zastupování v řízení o přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jež v době udělení dané plné moci probíhalo u městského úřadu. Správní orgány obou stupňů proto po obdržení této plné moci (od 11. 11. 2023) měly v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu doručovat své písemnosti zmocněnci – panu V. Ch. A to také činily.“ (srov. odst. 15 usnesení zdejšího soudu ze dne 2. 7. 2025, č. j. 50 A 11/2025-24). Jinými slovy, soud ve vztahu k předmětné plné moci nevyslovil absolutní nemožnost založit zástupčí oprávnění. Právě naopak, v uvedené věci dovodil vznik zástupčího oprávnění pana V. Ch. Tento závěr měl následně význam i pro posouzení včasnosti žaloby, neboť žalobce ji podal až poté, co mu bylo rozhodnutí žalovaného doručeno přímo, ačkoli již dříve bylo řádně doručeno jeho platně ustanovenému zmocněnci.

30. Ve světle právě uvedeného nelze souhlasit s paušalizující argumentací na str. 6 žaloby, že pan V. Ch. nebyl oprávněn zastupovat žalobce, v důsledku čehož mělo dojít k vadě spočívající v nezahájení přestupkového řízení a následné nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k obecnosti příslušné části žalobní argumentace naopak soudu není zřejmé, z čeho žalobce nedostatek zástupčího oprávnění pro tento konkrétní případ dovozuje. Předmětná plná moc je součástí správního spisu, a lze tedy vycházet z toho, že byla žalobcem udělena právě pro dané řízení, bez ohledu na skutečnost, že neměla povahu prezidiální plné moci (což je shodná situace jako ve shora připomínané věci sp. zn. 50 A 11/2025). Žalobce přitom netvrdil žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že předmětnou plnou moc nepředložil ani on sám, ani osoba vystupující jako jeho zmocněnec. V tomto směru soud není oprávněn za žalobce taková tvrzení domýšlet, natož za něj vytvářet alternativní skutkové verze, které v žalobě vůbec nebyly předestřeny. Ze správního spisu naopak vyplývá, že pan V. Ch. za žalobce na základě udělené plné moci aktivně jednal, zejména jeho jménem opakovaně podával opravné prostředky proti rozhodnutím městského úřadu, aniž by bylo patrné, že by tato procesní aktivita probíhala bez vědomí žalobce či proti jeho vůli. V průběhu správního řízení nedošlo ani k odvolání plné moci, ani ke sdělení jakékoli okolnosti, z níž by bylo možné dovodit, že žalobce již zastoupen není. Žalobce byl naopak schopen proti napadenému rozhodnutí podat včasnou žalobu a nechat se pro tento účel zastoupit advokátkou, z čehož lze usuzovat, že byl s panem V. Ch. minimálně v kontaktu a jeho prostřednictvím se dostal k napadenému rozhodnutí. Na nedostatek zástupčího oprávnění se poprvé „rozpomněl“ až v podané žalobě, přičemž tuto námitku opřel o odkaz na usnesení zdejšího soudu ze dne 2. 7. 2025, č. j. 50 A 11/2025-24. Obsah tohoto usnesení mu však musel být prokazatelně znám ještě před vydáním napadeného rozhodnutí.

31. Za těchto okolností soudu nezbývá než uzavřít, že neshledává jediný důvod, proč by plná moc ze dne 2. 11. 2023, jež je součástí správního spisu, neměla být i navzdory neprezidiální povaze považována za „prostou“ plnou moc udělenou platně panu V. Ch. Nelze proto souhlasit s žalobní námitkou, že by žalobci nebylo v průběhu přestupkového řízení řádně doručováno a že by ve vztahu k němu nenastaly účinky zahájení řízení.

32. Soud tedy závěrem shrnuje, že ač v postupu správních orgánů obou stupňů identifikoval řadu procesních nedostatků a zmatků, tak žádné z nich nevedly k vadám, které jsou namítány v žalobě. Žalobce byl k úhradě určené částky vyzván již přípisem ze dne 13. 8. 2024, tedy prokazatelně ještě před zahájením přestupkového řízení. Objektivně mu tedy nic nebránilo, aby z titulu provozovatele příslušnou částku včas uhradil a dosáhl tím odložení věci bez nutnosti zahajovat přestupkové řízení. To však neučinil, proto bylo přestupkové řízení zahájeno. Probíhalo přitom nepřetržitě až do vydání napadeného rozhodnutí. V průběhu řízení sice došlo k vyhotovení usnesení ze dne 28. 2. 2025 o zastavení řízení, které však nemohlo být účinně vydáno pouhým založením do správního spisu, a jelikož nikdy nebylo předáno k doručení, nevyvolalo žádné procesní účinky a k zastavení řízení tudíž nikdy nedošlo. V průběhu přestupkového řízení bylo současně správně doručováno žalobcovu zmocněnci V. Ch., jemuž udělená plná moc ze dne 2. 11. 2023 je součástí správního spisu. Soud sice ve svém usnesení ze dne 2. 7. 2025, č. j. 50 A 11/2025-24 vyložil, že zmiňovaná plná moc nemá charakter plné moci prezidiální, což však nevylučuje její použitelnost jako „prosté“ plné moci. V tomto případě přitom nejsou k dispozici žádné relevantní indicie, pro které by bylo možno se domnívat, že předmětná plná moc nebyla v daném přestupkovém řízení vůbec předložena, naopak veškerá jednání žalobce nasvědčují tomu, že o zmocnění věděl a byl s ním srozuměn.

33. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy soud nepřiznal procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly (výrok II).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 30. července 2026 Josef Straka v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.