51 A 7/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: Ing. P. M., trvale bytem x, doručovací adresa x, zastoupeného JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem K Hutím 5, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2015, č. j. MK 12273/2015 OPP, sp. zn. MK-S 1493/2015 OPP, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2015, č. j. MK 12273/2015 OPP, sp. zn. MK-S 1493/2015 OPP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15.342,- Kč k rukám JUDr. Daniela Chamráda, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2015, č. j. MK 12273/2015 OPP, sp. zn. MK-S 1493/2015 OPP (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „správní orgán prvého stupně) ze dne 12. 1. 2015, č. j. 000560/2015/KUSK (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně ve znění napadeného rozhodnutí byla žalobci uložena pokuta ve výši 600.000,- Kč za přestupek dle ustanovení § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“), kterého se žalobce dopustil tím, že jako vlastník zemědělské stavby čp. x na pozemku parc.č. x v obci P. a katastrálním území Ú. u P., které jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod rejstř. č.x, realizoval v době od druhé poloviny ledna roku 2014 do minimálně měsíce února roku 2014 demolici této zemědělské stavby, kdy zbourány byly západní hospodářská budova, východní hospodářská budova a stodola, ponechána byla jen vstupní brána (v druhé polovině ledna roku 2014 probíhalo sejmutí střešní krytiny, poté byl demontován krov jednotlivých objektů, podstatná část zdiva objektů západní a východní hospodářské budovy byla rozebrána na přelomu ledna a února 2014, zdivo objektu stodoly bylo rozebíráno počínaje dnem 28. 1. 2014), a tímto jednáním došlo k podstatnému poškození, resp. zničení této kulturní památky a k podstatnému snížení její kulturně historické hodnoty, tedy nechránil kulturní památku před poškozením a znehodnocením. Žalobce označil napadené rozhodnutí za nedostatečné a nevyhovující požadavkům zákona i judikatury na náležité odůvodnění správního rozhodnutí. Předně žalobce v podané žalobě namítá, že napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, neboť dle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 1. 10. 2015 (dále jen „přestupkový zákon“), přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. V rozhodnutí má být po skutkové stránce jednoznačně určeno, kdy měl být přestupek spáchán či dokonán. Žalovaný se však jako odvolací orgán opřel pouze o neurčitý závěr správního orgánu prvého stupně, že žalobce jednání, jímž mělo dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku, realizoval v době od druhé poloviny ledna roku 2014 do minimálně měsíce února roku 2014. Prvoinstanční rozhodnutí však neobsahuje žádné konkrétní určení data rozhodného pro počátek běhu prekluzivní lhůty podle § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně časové určení doby rozebírání zdiva předmětné nemovité věci odvodil z vyjádření žalobce ze dne 23. 9. 2014, v němž žalobce sděloval, že podstatná část zdiva objektů D a B byla rozebrána až na přelomu ledna a února 2014, zdivo objektu C bylo rozebíráno počínaje lednem 28. 1. 2014. Správní orgán prvého stupně se s tímto skutkovým zjištěním spokojil a v prvoinstančním rozhodnutí dospěl k závěru, že k demolici objektů docházelo do minimálně měsíce února roku 2014, aniž by považoval za potřebné specifikovat, kterého konkrétního dne měsíce února 2014 měl být skutek dokonán. Žalovaný si v návaznosti na řečené měl zodpovědět otázku, zda nerozhoduje po uplynutí prekluzivní lhůty. Pokud spisová dokumentace neumožňovala učinit příslušný skutkový závěr, měl žalovaný doplnit dokazování, zejména za okolností, kdy mu mohlo být zřejmé, že bourací práce tohoto rozsahu mohou trvat i pouze jednotlivé dny či týdny. Žalobce by totiž k důkazu předložil fotodokumentaci, kterou průběžně po celou dobu realizace stavební akce pořizuje a ze které by vyplynulo, že dne 12. 2. 2014 bylo zdivo všech objektů již zcela rozebráno a nejpozději toho dne tedy skončil skutkový děj popsaný ve výroku prvoinstančního rozhodnutí. Za těchto okolností tedy nemělo být napadené rozhodnutí vydáno, naopak mělo být prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za vadné, neboť neobsahuje odůvodnění v zákonem požadovaném rozsahu, nevypořádává se s jednotlivými žalobcem uplatněnými námitkami a s jedinou výjimkou z něj není možné zjistit, proč žalovaný považuje námitky žalobce za nesprávné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestřené žalobcem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené. Žalovaný v napadeném rozhodnutí provádí stručný výčet námitek uplatněných žalobcem a následně konstatuje, že vyjma námitky nesprávného označení použité právní normy, byly všechny další odvolací námitky uplatněny v průběhu řízení a komentovány v prvoinstančním rozhodnutí. Dále v napadeném rozhodnutí žalovaný k převážně většině námitek žalobce pouze konstatuje, že již byly z valné části řešeny v rámci vydaného rozhodnutí. Z námitek žalobce se tak věnuje pouze jediné, zatímco své úvahy týkající se ostatních námitek nijak neozřejmuje a pouze odkazuje na správnost závěrů prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce je však toho názoru, že sama skutečnost, že určitá tvrzení či právní názory předestíral již v řízení před správním orgánem prvého stupně, nezbavuje odvolací orgán povinnosti se s těmito námitkami vypořádat. Žalobce má za to, že rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí. Žalobce v podané žalobě dále tvrdí, že již ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí mimo jiné namítal, že prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje náležitosti stanovené v § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), trpí vnitřním rozporem, když není zřejmé, podle kterého právního ustanovení bylo rozhodováno. Řízení bylo zahájeno pro podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, nicméně prvoinstanční rozhodnutí právně kvalifikuje ve výroku I. jednání žalobce jako přestupek podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona o státní památkové péči a podle téhož ustanovení je mu pak ve výroku II. prvoinstančního rozhodnutí ukládána pokuta. V důsledku uvedeného vnitřního rozporu prvoinstančního rozhodnutí není zřejmé, která skutková podstata vlastně měla být jednáním žalobce naplněna, neboť jedno zákonné ustanovení je dvakrát citováno ve výrocích a jednou v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, zatímco na jiných místech odůvodnění se zmiňuje jiné ustanovení zákona o státní památkové péči. Žalovaný se s uvedenou námitkou žalobce vypořádal konstatováním, že věc spadá pod ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, což vyplývá ze slovní formulace skutkové i právní věty ve výrokové části prvoinstančního rozhodnutí a má to být zřejmé i z obsahu obou spisů vedených původním správním orgánem, tak později po postoupení věci správním orgánem prvého stupně. Žalobce je přesvědčen, že nepostačuje, aby byla právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, odvoditelná z obsahu spisu nebo z textace skutkové věty, nýbrž je zákonným požadavkem, aby příslušné právní ustanovení bylo identifikováno ve výrokové části rozhodnutí, a to zejména za situace, kdy nelze vyloučit, že by popisované přestupkové jednání mohlo spadat pod různé zákonem popsané skutkové podstaty. Pokud rozhodnutí obsahuje ve výroku chybné označení použité normy, je třeba tuto situaci řešit některým ze zákonných postupů. Takovým řešením však není postoj, který zaujal žalovaný, když se spokojil s konstatováním, že se v prvoinstančním rozhodnutí v důsledku administrativní chyby objevuje kromě správného uvedení řešeného ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči také odkaz na další skutkovou podstatu podléhající sankci podle § 39 zákona o státní památkové péči, aniž by z toho vyvodil jakékoliv důsledky. Žalobce dále považuje za zásadní pochybení žalovaného skutečnost, že se nevypořádal s věcnými, právními i procesními odvolacími námitkami žalobce. Žalobce se jako odvolatel domáhal například posouzení subjektivní stránky přestupku, které v prvoinstančním rozhodnutí zcela chybí, nebo doplnění skutkových zjištění dalším dokazováním, přičemž žalovaný tyto jeho námitky vyřídil bez dalšího vysvětlení poukazem na to, že tyto odvolací námitky byly uplatněny již v průběhu řízení a komentovány v prvoinstančním rozhodnutí. Žalobce přikročil ke stavebním zásahům, které popisuje prvoinstanční rozhodnutí, až teprve tehdy, když prostřednictvím svého odborného zmocněnce Ing. arch. P. M. obdržel závazné stanovisko ze dne 29. 10. 2012, na jehož základě nabyl přesvědčení, že jím plánované práce jsou z hlediska památkové ochrany schváleny a lze je v souladu se zákonem provést. Žalobce byl až do doby zahájení přestupkového řízení přesvědčen, že jedná se souhlasem orgánů památkové péče. Správní orgán prvého stupně se však subjektivní stránkou skutku fakticky hlouběji nezabýval, pouze konstatoval, že se žalobce nemůže v žádném případě zprostit odpovědnosti argumentem, že postupuje při provádění prací dotýkajících se předmětné kulturní památky v souladu s Certifikátem autorizovaného inspektora č. j. 0020/2012/AL vydaným dne 19. 12. 2012 a ve víře v to, že předmětné závazné stanovisko je platnou a řádně vydanou veřejnou listinou, která ho opravňuje k provedení rekonstrukce a oprav uvedené nemovité kulturní památky, ani argumentem, že prováděním projektové přípravy i projednáním věci s Magistrátem hlavního města Prahy, odborem památkové péče (dále jen „Magistrát“) i s Národním památkovým ústavem (dále jen „NPÚ“) pověřoval odborně způsobilé osoby, o jejichž odborné kompetenci a důvěryhodnosti neměl důvod pochybovat. Z toho však nevyplývá, zda je tento závěr správního orgánu prvého stupně výrazem jeho nesprávného právního názoru o bezvýznamnosti zavinění v přestupkovém řízení, zda je důsledkem chybného hodnocení některých důkazů, aniž by byly v prvoinstančním rozhodnutí označeny důkazy, z nichž bylo usuzováno na nedbalost žalobce, nebo dále zda jde pouze o důsledek toho, že předkládané a označované důkazy nebyly žalovaným vůbec hodnoceny, popř. ani provedeny. Žalobce poukazoval na absenci svého zavinění i v podaném odvolání, žalovaný však argumentaci žalobce přešel mlčením, respektive pouze obecným poukazem na správnost prvoinstančního rozhodnutí, a sám se subjektivní stránkou přestupku rovněž nezabýval. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný poukazoval na to, že žalobce v řízení nepředložil originální vyhotovení závazného stanoviska ze dne 29. 10. 2012 a stejně jako správní orgán prvého stupně přitom přehlíží, že v řízení byla předložena úředně ověřená fotokopie předmětné listiny. Takový postup je však nesprávný s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů stanovenou v § 50 odst. 4 správního řádu, ze které vyplývá, že podle své úvahy nemůže správní orgán hodnotit podklady, o kterých zákon stanoví, že jsou závazné, přičemž takovými podklady jsou podle ustanovení § 53 odst. 3 správního řádu zejména veřejné listiny. Přitom žalobce opakovaně vysvětloval, že originál závazného stanoviska ze dne 29. 10. 2012 byl poskytnut orgánům činným v trestním řízení na jejich žádost, a upozorňoval současně, že ověřovací doložka na kopii závazného stanoviska má povahu veřejné listiny ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu, tedy potvrzuje, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuje i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. V řízení před správním orgánem prvého stupně nebylo ničím vyvráceno, že předložená kopie doslovně souhlasí s prvopisem, který byl ověřujícímu orgánu předložen, z čehož současně vyplývá, že originál ke dni ověření příslušné kopie existoval. Na nesprávnost postupu a závěrů správního orgánu prvého stupně žalobce upozornil již v odvolání, avšak žalovaný se v napadeném rozhodnutí k této argumentaci nijak nevyjádřil a naopak zatížil své vlastní rozhodnutí obdobnou vadou jako správní orgán prvého stupně, neboť i napadené rozhodnutí vychází z toho, že závazné stanovisko ze dne 29. 10. 2012 neexistuje. Žalobce považuje za paradoxní, že ani po pravomocném skončení přestupkového řízení neví, zda jde o listinu pravou nebo zda pouze uvěřil v pravost listiny, která nebyla vydána příslušným orgánem památkové péče a která mu byla jako pravá předložena. Žalobce má za to, že pro rozhodování v této věci měly správní orgány především zcela jednoznačně vyřešit tuto otázku, tedy postavit najisto, zda jde o listinu pravou nebo o padělanou. Správní orgány však tak neučinily, z řízení vyplynuly pouze pochybnosti o pravosti dané listiny, které nemohou vést k jednoznačnému závěru. Správní orgán prvého stupně byl tedy povinen hodnotit otázku pravosti podpisu a razítka pod závazným stanoviskem ze dne 29. 10. 2012, přičemž pokud tak neučinil, měl žalovaný zajistit nápravu tohoto stavu. V přestupkovém řízení nebyl k návrhu žalobce ustanoven ani znalec, který by se vyjádřil k otázce pravosti závazného stanoviska. Namísto toho si zřejmě správní orgány obou stupňů učinily implicitní závěr, že podpis a razítko na závazném stanovisku ze dne 29. 10. 2012 jsou nepravé, aniž by osvětlily své úvahy, jak k takovému závěru dospěly. Podle názoru žalobce jde o podstatnou procesní vadu, jejímž důsledkem je, že závazné stanovisko ze dne 29. 10. 2012 bylo jako veřejná listina při rozhodování správních orgánů obou stupňů ignorováno, aniž by byla jednoznačným způsobem vyvrácena jeho pravost. Žalovaný s předmětnou žalobou nesouhlasí, považuje ji za zcela nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí v celém rozsahu. Argumenty žalobce v podané žalobě jsou téměř totožné s námitkami uplatněnými v rámci prvoinstančního řízení a uvedenými v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Žalovaný tedy odkázal na odůvodnění obou rozhodnutí. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce o nezákonnosti napadeného rozhodnutí proto, že nemělo být vůbec vydáno z důvodu toho, že dle ustanovení § 20 odst. 1 přestupkového zákona nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Žalobce byl totiž shledán vinným spácháním trvajícího správního deliktu. K ukončení deliktu dojde až po odstranění protiprávního stavu, případně splnění uložené povinnosti. K datu vydání napadeného rozhodnutí nebyla demolice předmětné kulturní památky dokončena. NPÚ v rámci své činnosti zjistil při místní šetření dne 7. 4. 2014, že došlo k odstranění staveb patřících k předmětné nemovité kulturní památce, a to konkrétně západní hospodářské budovy čp. x, stodoly s východní hospodářskou budovou čp. 11 a obytného domu čp. x. Konečný stav areálu byl správním orgánem zjištěn z podnětu NPÚ ze dne 24. 4. 2014 a z šetření konaných na místě ve dnech 16. 9. 2014 a 5. 12. 2014. Nezákonná činnost žalobce probíhala postupně v časovém intervalu od druhé poloviny měsíce ledna 2014, kdy byla sejmuta střešní krytina a poté demontován krov uvedených tří objektů, rozebírání zdiva západní a východní hospodářské budovy a stodoly s přístavkem započalo 28. 1. 2014 a pokračoval na přelomu ledna a února, minimálně tedy ještě v měsíci únoru, přičemž poškozené torzo vstupní brány k datu vydání potvrzujícího rozhodnutí žalovaného o udělení pokuty ještě stálo. Pokud se týká námitky žalobce, že napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění v zákonem požadovaném rozsahu, žalovaný ve svém vyjádření odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Námitka žalobce spočívající ve vnitřním rozporu napadeného rozhodnutí, pokud se týká použití rozdílných ustanovení zákona, není relevantní, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvého stupně jsou skutková i právní věta příslušného ustanovení památkového zákona jasně a přesně uvedeny, takže nemohou vzniknout pochybnosti o tom, že bylo rozhodováno podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči. Žalovaný je toho názoru, že veškerá žalobcova argumentace je postavena na předpokladu existence závazného stanoviska orgánu památkové péče, avšak ze spisu je zřejmé, že se nejedná o závazné stanovisko dotčeného správního orgánu podepřené vyjádřením odborné organizace památkové péče. Důkaz k případné nepravosti závazného stanoviska provést nešlo, neboť nebyl k dispozici originál sporného dokumentu umožňující správnímu orgánu obstarat např. znalecký posudek k pravosti podpisu J. K. na dokumentu. Originál závazného stanoviska byl údajně předložen orgánům činným v trestním řízení. Dle názoru žalovaného se jedná o účelové chování ve snaze zabránit ověření pravosti podpisu na listině. Žalovaný dospěl ke stejnému závěru jako správní orgán prvého stupně, tedy, že souhlasné závazné stanovisko nebylo nikdy příslušným správním orgánem památkové péče vydáno. Za podstatné je třeba považovat zejména okolnosti vyhotovení sporného závazného stanoviska, které je podepsáno J. K., zastupujícím ředitelem odboru. V rozhodné době, kdy mělo být závazné stanovisko vydáno, však J. K. nebyl ředitelem odboru památkové péče, nebyl zastupujícím ředitelem odboru památkové péče a nebyl dokonce ani pracovníkem odboru památkové péče. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti: Výpisem LV Katastru nemovitostí bylo zjištěno, že vlastníkem dotčených nemovitých věcí je žalobce. Ze seznamu kulturních památek České republiky vyplývá, že předmětná stavba je jednou ze souboru nemovitých věcí tvořících nemovitou kulturní památku, zapsanou pod názvem „Vodní mlýn K.“ pod rejstř. č. x. Do souboru věcí tvořících uvedenou kulturní památku patří západní hospodářská budova, východní hospodářská budova čp. x, stodola s podsklepeným přístavkem, vjezdová brána s brankou a pozemky parc. č. x v k. ú. Ú. u P. Z podkladu pro zahájení sankčního správního řízení ze dne 28. 4. 2014 vyplývá, že Magistrát obdržel dne 24. 4. 2014 podnět NPÚ k zahájení sankčního řízení podle části páté zákona o státní památkové péči. Z tohoto podnětu vyplynulo, že NPÚ v rámci své činnosti zjistil při místním šetření dne 7. 4. 2014, že byla provedena demolice staveb v areálu kulturní památky K. mlýn. Demolice budov proběhla bez závazného stanoviska Magistrátu. Odborný referent prošetřil skutečnosti uvedené v podnětu a zjistil, že tento podnět je důvodný, neboť ve věci demolice předmětných staveb nevydával Magistrát závazné stanovisko. Bylo vydáno pouze kladné závazné stanovisko Magistrátu č. j. S-MHMP 311199/2011 ze dne 30. 5. 2011 ve věci odstranění stavby rodinného domu čp. x, k. ú. Ú. u P., x, u které bylo Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 20. 4. 2011, č. j. 22766/2011 zrušeno prohlášení za kulturní památku. K podnětu byly přiloženy 3 fotografie zjištěného stavu věci, dokládající demolici kulturní památky a dále 1 fotografie dané kulturní památky v roce 2010. Přípisem Magistrátu ze dne 29. 4. 2014, č. j. S-MHMP 589456/2014, bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení o uložení pokuty dle ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči. Žalobci bylo sděleno obvinění z přestupku, přičemž zároveň byl předvolán k ústnímu jednání v předmětné věci na den 29. 5. 2014. Dle tohoto oznámení se měl žalobce dopustit přestupku tím, že realizoval demolici nemovité kulturní památky čp. x na pozemku parc. č. x v k. ú. Ú. u P. s tím, že zbourány byly západní hospodářská budova, východní hospodářská budova a stodola, čímž došlo ke zničení nemovité kulturní památky. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 7. 5. 2014. Žalobce se k oznámení o zahájení přestupkového řízení vyjádřil podáním ze dne 9. 5. 2014, doručeného správnímu orgánu dne 12. 5. 2014, a to tak, že sdělil, že se přestupku nedopustil, neboť postupoval v souladu se závazným stanoviskem Magistrátu č. j. S-MHMP89442/2012/Bb ze dne 29. 10. 2012. Žalobce na svém stanovisku setrval i při ústním jednání před Magistrátem dne 29. 5. 2014. Z úředně ověřené kopie závazného stanoviska Magistrátu ze dne 29. 10. 2012, č. j. S MHMP 89442/2012/Bb, je patrné, že rekonstrukce a přestavba hospodářských staveb měla spočívat ve vytvoření nových základů pod obvodovými zdmi a vytvoření nové základové desky, přezdění stávajících nosných zdí, odstranění stávajícího vnitřního nenosného zdiva, ocelové schodiště s dřevěnými stupni, dále omítnutí budov B a C, kamenný obklad budovy B, okna dřevěná lepená z europrofilů, vnější parapet z titanzinku, vnitřní dýha v barvě a struktuře okna, vnitřní dveře dýhované do obloukové zárubně, klempířské prvky z titanzinku, dále na budově B zachování původního vikýře, jeho zakomponování do vnitřní dispozice a realizace nových 8 pultových vikýřů do dvora a 9 střešních oken do zahrady, dále na budově C realizace 7 střešních oken na vnější jižní straně a 3 střešní okna směrem do dvora, na budově D nové vnitřní příčky, nové schodiště a nový strop a zadláždění dvora a plochy přilehlé k budově B zámkovou dlažbou v historizující reminiscenci, rekonstrukce vjezdové brány. V závazném stanovisku se uvádí, že provedení navrhovaných prací v rozsahu předložené projektové dokumentace pro stavební řízení, kterou zpracoval R.-A., s.r.o., Ing. arch. P.M., je z hlediska zájmů státní památkové péče přípustná. V odůvodnění předmětného závazného stanoviska je jako na podklad odkazováno na vyjádření NPÚ č. j. NPÚ- 426/7900/2012 ze dne 2. 10. 2012. Ze závazného stanoviska Magistrátu ve věci novostavby rodinného domu v areálu Koníčkova mlýna ze dne 1. 3. 2013, č. j. S-MHMP 1603798/2012 a závazného stanoviska Magistrátu ve věci rekonstrukce hospodářských budov B, C a D v areálu K. Mlýna ze dne 4. 3. 2013, č. j. S-MHMP 1603796/2012, je patrné, že se týkaly novostavby rodinného domu v areálu K. mlýna a rekonstrukce hospodářských budov B, C a D v areálu K. Mlýna dle projektové dokumentace, kterou zpracoval v srpnu 2012 R-A, Ing. arch. P. M. Tato projektová dokumentace předpokládala mj. podbetonování obvodových zdí budov B, C a D novým základovým pasem s vytvořením nové základové desky, u objektů B a C je navrženo rozebrání po částech a znovupostavení obvodových zdí z cihelných bloků Porotherm, nové stropní konstrukce, nové krovy, vnější zateplení stěn budovy B, C, budova D nebude zateplena, odstranění stávajícího vnitřního nenosného zdiva, železobetonová schodiště s dřevěnými stupni. Dle odůvodnění závazného stanoviska je rekonstrukce navržena velmi necitlivě, s použitím nevhodných prvků a s předpokladem likvidace naprosté většiny původních konstrukcí. Návrh nerespektoval stavební minulost dané kulturní památky. K projektové dokumentaci ze srpna 2012 byla vydána dvě nesouhlasná vyjádření NPÚ, konkrétně nesouhlasné vyjádření k rekonstrukci objektů B, C a D datovaném dnem 1. 2. 2013, č. j. NPÚ-311/2697/2013, a nesouhlasné vyjádření k novostavbě rodinného domu v areálu K. mlýna ze dne 1. 2. 2013, č. j. NPÚ-311/2705/2013. Z vyjádření NPÚ ze dne 1. 7. 2014 bylo zjištěno, že závazné stanovisko Magistrátu ze dne 29. 10. 2012, č. j. S-MHMP89442/2012/Bb, není evidováno v programu spisové služby a ani nebylo fyzicky dohledáno, dále že vyjádření NPÚ ze dne 2. 10. 2012, č. j. NPÚ- 426/7900/2012, na které je odkazováno v odůvodnění předmětného závazného stanoviska, není evidováno v programu spisové služby a ani nebylo fyzicky dohledáno. Navíc NPÚ předčíslí 426 nepoužívá. Pokud jde o tvrzení žalobce, že prvky nemovité kulturní památky byly zachovány in situ, popřípadě odborně sejmuty a bezpečně uloženy na staveništi, NPÚ k tomuto uvedl, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Při místním šetření dne 7. 4. 2014 a 23. 4. 2014 nebyly žádné odborně sejmuté prvky nalezeny, na staveništi se nacházelo pouze volně přístupné kamenivo a znehodnocené zbytky dřevěných prvků krovu. Z protokolu o ohledání na místě spojeným s ústním jednáním ze dne 16. 9. 2014 vyplývá, že na místě bylo zjištěno, že byly odstraněny všechny stavební části dotčené kulturní památky s výjimkou torza vstupní brány. Na místě odstraněných budov byly vyzděny nové budovy z nového materiálu. Na žádné z nových budov nebylo ani při bližším ohledání shledáno zabudování jakéhokoli původního prvku. Ve východní části staveniště byly složeny nezakryté dřevěné prvky pravděpodobně sejmuté z původních odstraněných staveb, přičemž nebyly chráněny proti dešti, povětrnostním vlivům ani proti vegetaci, která jimi prorůstala. Ke dni 16. 9. 2014 stavební práce stále probíhali. Z vyjádření žalobce ze dne 23. 9. 2014, doručeného Magistrátu dne 26. 9. 2014, vyplývá obsah sdělení žalobce, že v druhé polovině ledna 2014 probíhalo sejmutí střešní krytiny, poté byl demontován krov jednotlivých objektů a pak teprve bylo přikročeno k rozebrání zdiva, aby bylo možné realizovat nové základy pro jednotlivé objekty. Podstatná část zdiva objektů D (západní hospodářská budova) a B (východní hospodářská budova) byla rozebrána až na přelomu ledna a února 2014, zdivo objektu C (stodola) bylo rozebíráno počínaje dnem 28. 1. 2014. Usnesením Ministerstva kultury ze dne 3. 11. 2014, č. j. MK 58378/2014 OPP, sp. zn. MK-S 13149/2014 OPP, byl správní orgán prvého stupně pověřen projednáním daného přestupkového řízení a rozhodnutím v dané věci. Z protokolu o ohledání na místě spojeným s ústním jednáním ze dne 5. 12. 2014 vyplývá, že oproti předchozímu ohledání provedenému magistrátem dne 16. 9. 2014 stavba pokročila do fáze, kdy je položena střešní krytina na všech objektech v areálu dané kulturní památky. Ze sdělení Magistrátu ze dne 17. 12. 2014 je patrné, že Magistrát vedl pod č. j. S- MHMP 89442/2012 správní řízení o vydání závazného stanoviska k žádosti žalobce, tehdy zastoupeného R-A, s.r.o., ze dne 25. 1. 2012. V rámci tohoto řízení si obstaral vyjádření NPÚ ze dne 5. 3. 2012, č. j. NPÚ-311/13321/2012. Uvedená žádost byla podáním ze dne 10. 12. 2012 vzata zpět. Dle vyjádření Magistrátu, žádost žalobce Magistrátu nebyla dne 3. 9. 2012 doručena, přičemž každé nové žádosti je vždy přidělováno nové číslo jednací. Číslo jednací S- MHMP 89442/2012 bylo již přiděleno správnímu řízení k žádosti žalobce ze dne 25. 1. 2012. Žádná žádost ze dne 16. 9. 2012 v dané věci adresovaná NPÚ není evidována v programu spisové služby Magistrátu. Rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 12. 1. 2015, č. j. 000560/2015/KUSK, sp. zn. SZ_156591/2014/KUSK/20, byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku podle ustanovení § 39 odst. 2 písm. c) zákona o státní památkové péči, neboť tím, že jako vlastník zemědělské stavby čp. 11 na pozemku parc. č. x v obci P. a katastrálním území Ú. u P., které jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod rejstř. č. x, realizoval v době od druhé poloviny ledna roku 2014 do minimálně měsíce února roku 2014 demolici této zemědělské stavby, kdy zbourány byly západní hospodářská budova, východní hospodářská budova a stodola, ponechána byla jen vstupní brána (v druhé polovině ledna roku 2014 probíhalo sejmutí střešní krytiny, poté byl demontován krov jednotlivých objektů, podstatná část zdiva objektů západní a východní hospodářské budovy byla rozebrána na přelomu ledna a února 2014, zdivo objektu stodoly bylo rozebíráno počínaje dnem 28. 1. 2014), a tímto jednáním došlo k podstatnému poškození, resp. zničení této kulturní památky a k podstatnému snížení její kulturně historické hodnoty, tedy nechránil kulturní památku před poškozením a znehodnocením. Za spáchání tohoto přestupku mu byla dle ustanovení § 39 odst. 2 písm. c) zákona o státní památkové péči uložena pokuta ve výši 600.000,- Kč. Současně mu byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že „v důsledku jednání obviněného došlo k podstatnému poškození, resp. zničení předmětné kulturní památky a k podstatnému snížení její kulturně historické hodnoty“. Odůvodnění rozhodnutí bylo postaveno na skutečnostech, že žalobce nechránil předmětnou kulturní památkou před poškozením a znehodnocením, které spočívalo ve zbourání předmětné stavby, přičemž se nemůže zprostit své odpovědnosti argumentem, že postupuje při provádění prací v souladu s Certifikátem autorizovaného inspektora ze dne 19. 12. 2012 a ve víře v to, že předmětné závazné stanovisko je platnou a řádně vydanou veřejnou listinou, která ho opravňuje k provedené rekonstrukci a oprav uvedené nemovité kulturní památky, ani argumentem, že prováděním projektové přípravy i projednáním věci s Magistrátem i s NPÚ pověřoval odborně způsobilé osoby, o jejichž odborné kompetenci a důvěryhodnosti neměl důvod pochybovat. Důkaz znaleckým posudkem k prokázání pravosti závazného stanoviska správní orgán prvého stupně neprováděl, neboť z jeho vlastního šetření si učinil závěr, že předložené závazné stanovisko, ze kterého žalobce vycházel, nebylo NPÚ nikdy vydáno. Stejně tak nebyl proveden ani navrhovaný důkaz výslechem zmocněnce Ing. arch. P. M. k prokázání pravosti podpisů pod plnými mocemi ze dne 11. 12. 2012, neboť správní orgán prvého stupně má za to, že od takového důkazu nelze nic očekávat. Jak se v prvoinstančním rozhodnutí uvádí, „objasnění pochybností týkajících se předmětného závazného stanoviska, které jmenovaný obstaral, je v současné době předmětem šetření Policie ČR. Navíc jmenovaný jako svědek nemůže být nucen vypovídat, pokud by výpovědí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt.“. Pokud se týká zavinění spatřovaného v předmětném přestupku, správní orgán prvého stupně k tomuto uvádí, že „Z hlediska zavinění dle názoru správního orgánu prvního stupně nelze v jednání obviněného spatřovat úmysl. Správní orgán prvního stupně má pak za to, že v průběhu přestupkového řízení bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný se protiprávního jednání dopustil z nevědomé nedbalosti, neboť obviněný nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Obviněný věděl, že předmětná nemovitost je kulturní památkou. Měl povědomí i o povinnostech vyplývajících ze zákona o státní památkové péči vlastníkovi kulturní památky.“. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 28. 1. 2015 odvolání, kterým napadl rozhodnutí v plném rozsahu do všech jeho výroků s odůvodněním, že rozhodnutí trpí vnitřním rozporem, když není zřejmé, podle kterého právního ustanovení bylo rozhodováno, a dále správní orgán prvého stupně si sám vyhodnotil, že závazné stanovisko, kterým se žalobce řídil, je zřejmě padělané, nemohlo být NPÚ vydáno, přičemž si k této otázce správní orgán prvého stupně nevyžádal znalecký posudek z trestního řízení či sám neustanovil znalce k prokázání pravosti závazného stanoviska. Nadto správní orgán prvého stupně dopředu hodnotil důkaz svědeckou výpovědí Ing. arch. P. M. a předjímal závěry z možného výslechu plynoucí, čímž byl žalobce poškozen na svém právu na spravedlivý proces. V podaném odvolání žalobce dále namítá, že správní orgán prvého stupně se v odůvodnění nijak nevypořádal s námitkou žalobce, že plnou moc Ing. arch. P. M. nepodepsal, nebyl tak účastníkem řízení a negativní stanoviska mu nebyla doručena. Žalobce k tomuto navrhoval i důkaz znaleckým posudkem k přezkumu pravosti jeho podpisu na předmětné plné moci. Konečně správní orgán prvého stupně se v odůvodnění nevypořádal ani s návrhem na znalecké zkoumání podpisu Mgr. J. K. na předmětném závazném stanovisku, jehož pravost byla správním orgánem zpochybněna. Správní orgán prvého stupně vycházel pouze z vyjádření Mgr. J. K. zaslaného prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, že podpis na předmětném závazném stanovisku je nevěrohodný. Rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 18. 2. 2015, č. j. MK 12273/2015 OPP, sp. zn. MK-S 1493/2015 OPP, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „vyjma první z námitek, týkající se v textu rozhodnutí cca dvou zřejmých písařských chyb (použito nesprávné označení zákonného ustanovení (záměna číslice „1“ za číslici „2“ v označení příslušného odstavce § 39 památkového zákona), byly všechny další odvolací námitky uplatněny v průběhu řízení a komentovány v napadeném rozhodnutí.“. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žádný z argumentů žalobce není takového rázu, aby na jeho základě bylo možné konstatovat nesprávnost prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaný, stejně jako správní orgán prvého stupně, považuje souhlasné závazné stanovisko k rekonstrukci a přestavbě hospodářských staveb v areálu předmětné kulturní památky za nikdy nevydané příslušným správním orgánem památkové péče. Pokud se týká námitky použití špatného ustanovení zákona o státní památkové péči, k tomuto žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že „rozhodovaná věc spadá pod ust. § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona, jak vyplývá ze slovní formulace skutkové i právní věty ve výrokové části napadeného rozhodnutí, a jak je zřejmé i z obsahu obou spisů vedených původním správním orgánem, tak později po postoupení věci KUSK OKPP. Okolnost, že v textu rozsáhlého rozhodnutí se v důsledku administrativní chyby objevuje kromě správného uvedení řešeného ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona (konkrétně jde o ust. § 39 odst. 2 písm. c), je z hlediska celkového posouzení věci okrajová a pro posouzení případu nerozhodná, neboť z celého řízení, způsobu obstarávání důkazů, zjišťování rozhodných skutečností a z textu listin hodnocených správním orgánem k důkazu je zřejmé, že se odvolatel dopustil přestupku podle ust. § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona.“. Pokud se týká ostatních námitek žalobce v podaném odvolání, žalovaný pouze odkázal na předchozí výklad a pro nadbytečnost opakování již formulovaných závěrů odkázal ohledně zbylých odvolacích námitek na obsah odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního orgánu. Krajský soud v Praze po seznámení se s obsahem napadeného rozhodnutí a správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, nedostatek důvodů, nedostatečné zjištění skutkového stavu a vady řízení. Podle § 68 odst. 2, věta první správního řádu správní orgán ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Žalobce již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí mimo jiné namítal, že prvoinstanční rozhodnutí trpí vnitřním rozporem, neboť není zřejmé, podle kterého právního ustanovení bylo rozhodováno. Řízení bylo zahájeno pro podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, nicméně prvoinstanční rozhodnutí právně kvalifikuje ve výroku I. jednání žalobce jako přestupek podle ustanovení § 39 odst. 2 písm. c) zákona o státní památkové péči a podle téhož ustanovení je mu pak ve výroku II. prvoinstančního rozhodnutí ukládána pokuta. Tento žalobní bod soud shledal jako důvodný, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto vadu nezhojil, pouze konstatoval, že skutečnost, že věc spadá pod ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči vyplývá ze slovní formulace skutkové i právní věty ve výrokové části prvoinstančního rozhodnutí a má to být zřejmé i z obsahu správního spisu. Uvedený vnitřní rozpor výroku o vině a trestu, který způsobuje, že žalobce byl uznán vinným spácháním jiného přestupku, než pro který bylo zahájeno přestupkové řízení, činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (k nesrozumitelnosti pro vnitřní rozpor výroku srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75). Je to právě výrok, který je vykonatelný. Představuje projev vůle správního orgánu, který je schopen vyvolat přímé právní účinky a působit na právní vztahy. Z uvedených důvodů musí být výrok rozhodnutí jasný, určitý, srozumitelný a proveditelný. Důraz na určitost, přesnost a jednoznačnost výroku vyplývá rovněž z požadavku právní jistoty účastníků řízení a z povahy věci samé, neboť není možné spravedlivě požadovat vykonání povinnosti za situace, kdy není zřejmé, za jaký přestupek byl žalobce potrestán. Takovou vadu nemůže zhojit pouze konstatování žalovaného, že se jednalo o administrativní pochybení, což má být z celé věci patrné, stejně tak jako povědomí o předmětu řízení. Správní orgán prvého stupně a žalovaný, který tuto vadu nezhojil, pochybily, neboť výrok musí být formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého přestupku se žalobce dopustil a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena správní sankce. Podle § 68 odst. 3 správního řádu platí, že správní orgán je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za vadné dále proto, že neobsahuje odůvodnění v zákoně požadovaném rozsahu, kromě jedné výjimky se nevypořádává s jednotlivými námitkami žalobce, nijak je nehodnotí, pouze odkazuje na prvoinstanční rozhodnutí. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 9As 210/2014-26 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2006, č. j. 8Afs 125/2005-188) vyplývá, že stěží lze definovat minimální rozsah odůvodnění, aby bylo v konkrétním případě ještě přezkoumatelné, neboť se jedná o individuální kategorii. Samotný fakt, že odůvodnění odvolacího orgánu je tvořeno shrnutím argumentace orgánu prvostupňového, nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelné. Současně ani přiklonění odvolacího orgánu k názoru prvostupňového nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Na druhou stranu však odkaz na rozhodnutí orgánu prvého stupně klade vysoké nároky na prvostupňový orgán, neboť v jeho rozhodnutí musí být námitky žalobce úplně a vnitřně nerozporně vypořádány. Již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalobce namítal, že správní orgán prvého stupně si sám vyhodnotil, že závazné stanovisko, na základě kterého žalobce postupoval v rekonstrukci předmětné nemovité věci, je zřejmě padělané, orgánem památkové péče nemohlo být vydáno. Žalovaný se s touto námitkou žalobce vypořádal tak, že pouze odkázal na závěry prvoinstančního rozhodnutí. Ze závěru č. 72 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 15. 12. 2008 vyplývá, že závazná stanoviska jsou veřejnými listinami. Rozlišování listin na listiny veřejné a soukromé je přitom významné z hlediska jejich důkazní síly. Jak konstatoval Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č. j. 17 A 19/2011-50, „zásadní rozdíl mezi veřejnou a soukromou listinou spočívá v jejich odlišné důkazní síle. Pravá veřejná listina může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník řízení tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny (její nesprávnost). Důkazní břemeno spočívá na tom, kdo správnost veřejné listiny popírá. Naproti tomu u pravé soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být soukromou listinou prokázány.“. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 Afs 5/2007-63, také vyplývá, že „u veřejných listin se uplatňuje vyvratitelná právní domněnka jejich pravosti a správnosti. Při činnosti státních a jiných veřejných orgánů se tedy vychází z předpokladu správnosti těchto listin až do okamžiku, než je prokázán opak. Nedokazuje se tedy jejich správnost, ale naopak jejich nesprávnost.“. Ačkoli žalobce v přestupkovém řízení namísto originálu závazného stanoviska předložil úředně ověřenou kopii, tato skutečnost sama o sobě nemůže jít k jeho tíži. U úředně ověřené kopie veřejné listiny se stejně jako u veřejné listiny presumuje správnost, dokud není prokázán opak. Žalobce v řízení namítal, že originál závazného stanoviska nemůže předložit, neboť si jej vyžádaly orgány činné v trestním řízení, konkrétně Policie ČR, pro řízení zahájené na základě trestního oznámení NPÚ pro podezření ze spáchání trestného činu souvisejícího s možným paděláním předmětného závazného stanoviska. Soud dospěl k závěru, že správní orgán prvého stupně stejně jako žalovaný nedostatečně zjistili skutkový stav, když v řízení nepostavili najisto, zda předmětné závazné stanovisko je pravé, čili bylo vydáno orgány památkové péče. Správní orgán prvého stupně si udělal závěr o jeho neexistenci z vlastního šetření, které neozřejmuje pochybnosti ohledně možného lidského pochybení při nezanesení závazného stanoviska do počítačového systému, jak namítá žalobce, a které zároveň nestojí na pevných základech, neboť například pokud se týká podpisu Mgr. J. K. na předmětném závazném stanovisku, závěr o jeho nepravosti si správní orgán učinil na základě vyjádření Mgr. J. K. prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, kde pisatel e-mailu podpis označil za nevěrohodný, nikoli nepravý. Správní orgán prvého stupně stejně jako žalovaný tímto implicitně přešly návrhy žalobce na provedení znaleckého zkoumání pravosti předmětného závazného stanoviska, aniž by se jasně vypořádaly s námitkami žalobce a postavily najisto otázku pravosti či nepravosti stanoviska. Přitom jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68) v řízení o přestupku má správní orgán postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správním orgánům nic nebrání nahlédnout do spisu policejního orgánu, či si přímo originál závazného stanoviska nebo případně znalecký posudek provedený v trestním řízení vyžádat. S tímto souvisí i žalobní bod spočívající v námitce žalobce, že správní orgán prvého stupně i žalovaný nebrali v úvahu předloženou úředně ověřenou kopii závazného stanoviska jako veřejnou listinu. Soud musí přisvědčit žalobci, že dle § 50 odst. 4 správního řádu správní orgán nemůže hodnotit podklady, o kterých zákon stanoví, že jsou závazné, přičemž takové jsou zejména veřejné listiny dle § 53 odst. 3 správního řádu. Dokud správní orgán nepostaví najisto, že předložené závazné stanovisko, ať už jeho úředně ověřená kopie či originál, je nepravé, je potřeba v řízení vycházet z toho, že žalobce při rekonstrukci předmětné nemovité věci postupoval na základě kladného závazného stanoviska vydaného orgánem památkové péče. Skutkové závěry žalovaného, potažmo správního orgánu prvého stupně, o neexistenci závazného stanoviska jsou tak zcela vágní. S ohledem na učiněné závěry lze tedy shrnout, že žalovaný pochybil i při zjišťování skutkového stavu, kdy zároveň tento skutkový stav bude vyžadovat zásadní doplnění, proto soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí i z důvodu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud se týká žalobního důvodu nevypořádání se žalovaného s jednotlivými námitkami žalobce v odvolání, soud má stejně jako žalobce za to, že žalovaný ani správní orgán prvého stupně se v odůvodnění nevypořádali s námitkou žalobce, že plnou moc Ing. P. M. nepodepsal, proto nebyl účastníkem řízení o vydání závazného stanoviska a předmětná negativní stanoviska mu nebyla doručena. Žalobce v přestupkovém řízení navrhoval i provedení důkazu znaleckým posudkem, který by ozřejmil, zda podpis žalobce na předmětné plné moci je pravý či nikoli. Správní orgány se však k tomuto vůbec nevyjádřili, s návrhem žalobce se nevypořádali. Pokud mají soudy ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí, je z povahy věci nutné, aby bylo možno ze správního spisu, ale především z rozhodnutí samého usoudit, z čeho správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. K tomu, aby napadené rozhodnutí bylo možno přezkoumat, je potřeba konkrétně uvést o jaké důvody se rozhodnutí opírá a jak k nim žalovaný dospěl (srov. analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63, č. 1112/2007 Sb. NSS). Ze všech výše uvedených důvodu je patrné, že napadené rozhodnutí není možné dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přezkoumat ani pro nedostatek důvodů, neboť se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádal se všemi námitkami žalobce. Jak bylo judikováno Vrchním soudem v Praze (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92), z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Za takové vady lze považovat i případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále pochybil, když nenapravil vadu prvoinstančního rozhodnutí spočívající v neprovedení svědecké výpovědi Ing. arch. P. M. s odůvodněním, že by tato výpověď nepřinesla relevantní zjištění, neboť Ing. arch. P. M. má zřejmě důvod odepřít výpověď a takto by i učinil. Soud však dospěl k závěru, že žalovaný tímto způsobil, že napadené rozhodnutí je také nepřezkoumatelné pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť správní orgán v rozporu s právem na spravedlivý proces dopředu hodnotil důkaz svědeckou výpovědí a předjímal závěry, které by provedení tohoto důkazu mohlo přinést. Po výslechu této osoby jistě není vyloučen závěr, že vypovídal účelově ve svůj prospěch či prospěch žalobce, nebo by výpověď odepřel, ale na základě hodnocení důkazu, jehož výsledek nelze nyní předjímat, může vyplynout i závěr jiný. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005-62, „výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést“. Dlužno říci, že právem správního orgánu, který vede řízení o přestupku, je vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede, a které naopak označí v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví (§ 32 odst. 2 správního řádu). Neprovedení důkazů výpovědí svědka či účastníka však nelze odůvodňovat předestřením možných závěrů, které by mohla přinést. Pokud v přestupkovém řízení nebylo postaveno najisto, zda žalobce postupoval podle kladného závazného stanoviska, které bylo vydáno orgánem památkové péče, obstojí i žalobní důvod spočívající ve skutečnosti, že žalobce se již jako odvolatel domáhal posouzení existence subjektivní stránky předmětného přestupku. Dle tvrzení žalobce nebyly provedeny žádné důkazy k prokázání absence zavinění žalobce. Základním východiskem pro právní závěry o odpovědnosti za přestupek z hlediska subjektivní stránky, tzn., zda jde o jednání zaviněné či nezaviněné, o jakou formu zavinění se jedná, zda hraje roli tzv. skutkový omyl pachatele atd., je dostatečné objasnění skutkového stavu věci. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalovaný ani správní orgán prvého stupně nemohou vycházet ze skutečnosti, že zavinění žalobce spočívá v nevědomé nedbalosti, když s ohledem na otázku pravosti závazného stanoviska toto nelze jistě zjistit. Tento nedostatek činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se jedná o nedostatek skutkových důvodů, o něž žalovaný opírá své rozhodovací důvody. S ohledem na shora uvedené názory soudu je nutné uzavřít, že napadené rozhodnutí (a stejně tak i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně) je rozhodnutím nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, nedostatek důvodů, nedostatečné zjištění skutkového stavu, které vyžaduje zásadní doplnění, a vady řízení. Jako takové proto soud napadené rozhodnutí zrušil i bez nařízení jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. c) s. ř. s. a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nicméně soud nerušil, neboť s ohledem na svou povahu mohou být tyto vady plně napraveny v rámci odvolacího řízení před žalovaným. V navazujícím řízení je správní orgán vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), přičemž bude třeba, aby správní orgán formuloval výrok svého rozhodnutí jasně, srozumitelně a bez vnitřních rozporů, a aby byl v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav věci, konkrétně aby byly provedeny důkazy, které povedou k jasnému závěru o pravosti závazného stanoviska a s tím souvisejícího případného zavinění žalobce. Soud na tomto místě připomíná, že správní orgán je oprávněn si originál předmětného závazného stanoviska či znalecký posudek provedený v trestním řízení od policejního orgánu vyžádat. Dále je třeba, aby se správní orgán důsledně vypořádal se všemi námitkami žalobce, a to včetně návrhů na provedení svědeckých výpovědí či jejich zamítnutí pro nadbytečnost, přičemž svůj postup správní orgán náležitě odůvodní, a to bez předjímání závěrů plynoucích z dosud neprovedených důkazů. Současně je třeba, aby se správní orgán v odůvodnění vypořádal s případným neprovedením znaleckých posudků, které v řízení žalobce navrhoval. Podklady, na jejichž základě bude správní orgán rozhodovat o přestupku žalobce, je třeba důkladně hodnotit, a zároveň toto vyhodnocení, resp. úvahy, které jej povedou k rozhodnutí ve věci, náležitě odůvodnit v rozhodnutí. Skutečnosti, jež vzal správní orgán do úvahy a z nich plynoucí závěry pro jeho rozhodnutí pak musí správní orgán v rozhodnutí srozumitelně popsat. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že je třeba, aby správní orgán v řízení zkoumal a postavil najisto dobu, ve které měl být daný přestupek spáchán, a to s ohledem na skutečnost, že z provedeného řízení není zřejmé, zda má žalobce v úmyslu i demolici torza vstupní brány. Z předloženého úředně ověřeného kladného závazného stanoviska ze dne 29. 10. 2012 i negativního závazného stanoviska ze dne 4. 3. 2013 vyplývá pouze záměr žalobce vstupní bránu rekonstruovat, ne odstranit. Pokud totiž žalobce demolici torza vstupní brány nezamýšlí, nebude se na tuto část nemovité věci vztahovat skutková podstata přestupku a správní orgán by měl z úřední povinnosti posoudit, zda nemá dojít k zastavení přestupkového řízení s ohledem na uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 15.342,- Kč. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč a z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a sepis vyjádření dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších přepisů (dále jen „advokátní tarif“)] a ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše navýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.142,- Kč, jíž je zástupce žalobce plátcem (celkem 12.342,- Kč).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 8. prosince 2016 JUDr. Věra Šimůnková, v. r. samosoudkyně Za správnost: Božena Kouřimová