52 A 14/2018

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Olgou Stránskou ve věci žalobce: V. S. narozený X, státní příslušník Ukrajiny zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1568/1, 100 00 Praha 10 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2018, č. j. CPR-18377-7/ČJ-2017- 930310-V235, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 17. 12. 2018 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „orgán I. stupně“) ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPS-81973-27/ČJ-2017-010025. Tímto rozhodnutím orgán I. stupně podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložil žalobci správní vyhoštění a stanovil dobu, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 6 měsíců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně žalobci stanovil dobu k vycestování z území České republiky v délce 10 dní od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Žalobce předně namítl, že žalovaný v rozporu s § 3 správního řádu nezjistil skutkový stav způsobem nevzbuzujícím pochybnosti a v rozporu s § 50 odst. 2 správního řádu si neopatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí. Žalobce dne 12. 3. 2017 pracoval ve firmě H., s. r. o. na základě platného pracovního povolení získaného prostřednictvím svého polského zaměstnavatele. Nejednalo se tudíž o výkon nelegální práce, neboť byl svým polským zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu v rámci obchodní spolupráce mezi jeho polským zaměstnavatelem a firmou H., s. r. o. Doklady o této obchodní spolupráci si žalovaný neopatřil.

3. Žalobce dále namítl, že v předmětné věci nebylo vzhledem k jeho žalobce a okolnostem případu namístě uložit mu správní vyhoštění, nýbrž podle § 50a zákona o pobytu cizinců mu měla být stanovena povinnost opustit území České republiky. Žalobce v minulosti neměl žádné pobytové problémy na území České republiky ani se zde nedopustil žádného nezákonného jednání a uložením správního vyhoštění by bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života.

4. Žalobce rovněž namítl, že absolutně nesouhlasí se stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2018, č. j. MV-72754-2/OAM-2018, o možném jeho vycestování na Ukrajinu, protože ozbrojený konflikt, který na Ukrajině probíhá, nepolevuje na intenzitě, situace je nadále napjatá, jsou hlášeny přestřelky a úmrtí vojáků i civilistů. Podle žalobce se rebelové v samozvaných republikách v Doněcké a Luhanské oblasti dopouštějí válečných zločinů a po dvou letech konfliktu v celé Ukrajině panuje nestabilita, nejistota a beztrestnost, které značně dopadají na civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny.

5. Žalobce na závěr namítl, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, a že nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, pro stanovení doby, po níž mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a stanovení doby k opuštění území České republiky.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní argumentace je zcela totožná s argumentací žalobce ve správním řízení, na níž bylo plně reagováno v napadených rozhodnutích, a proto na ně žalovaný plně odkázal. Žalovaný tedy nepovažuje žalobu za důvodnou, a proto navrhl, aby ji soud zamítl. Soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti:

7. Z úředního záznamu ze dne 12. 3. 2017 plyne, že toho dne v 12:50 hodin provedla hlídka Policie České republiky pobytovou kontrolu na staveništi v areálu firmy H., s. r. o. (specializující se na přepravu rozměrného a těžkého nákladu a stavebních strojů) na adrese B. N., K., kterou zajišťuje firma K. T. spol. s r. o. (speditérská společnost), která si na výkon práce najímá subdodavatelské firmy dodávající zaměstnance (název těchto firem se nepodařilo zjistit). Zde byl žalobce kontrolován při výkonu pomocných prací – zasypávání zámkové dlažby. Při kontrole předložil cestovní pas (č. X) a polské dlouhodobé vízum (č. X) typu D platné od 5. 10. 2016 do 17. 7. 2017. Další dokumenty opravňující k zaměstnání nebyly předloženy. Téhož dne bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.

8. Podle protokolu o výslechu ze dne 12. 3. 2017 v 17:25 hodin žalobce uvedl, že z Ukrajiny (L., Zakarpatská oblast), kde má manželku a tři děti, odjel do Polska, kde přibližně dva týdny pracoval brigádně, ale oficiálně nikde zaměstnaný nebyl. Do České republiky přicestoval dne 10. 3. 2017 s V., který mu zde sehnal na dva dny práci v Kolíně spočívající v zasypávání zámkové dlažby. Poté ho měl odvézt zpět do Polska. Po příjezdu ho V. ubytoval na ubytovně s ostatními Ukrajinci, kteří pracovali s ním. Adresu ubytovny nezná. Za práci měl od V. slíbeno 80 Kč za hodinu, ale zatím nic nedostal. Žádnou pracovní smlouvu nemá, protože šlo jen o brigádu. Vízum si zařídil sám ve Lvově. Že je pro práci v České republice potřeba povolení ví, ale spoléhal na to, že ho nikdo nechytí. Práci mu zadával V., který ji měl zítra kontrolovat. Docházku si žalobce evidoval sám. Nářadí mu dal nějaký Čech. Žalobce na závěr uvedl, že není zaměstnaný v jiné zemi. V návratu na Ukrajinu mu nic nebrání. Chce se vrátit za rodinou. V České republice žádné příbuzné ani závazky nemá. Peníze na vycestování nemá, ale zítra by měl dostat peníze od V. a odjet do Polska.

9. Podle vyjádření Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Příbrami ze dne 17. 3. 2017, č. j. UPCR-PB-2017/9781, žalobce nemá v současné době vydáno povolení k zaměstnání.

10. Podle závazného stanoviska Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 3. 4. 2017, ev. č. ZS34714, je vycestování žalobce na Ukrajinu možné, neboť žalobce neuvedl ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti svědčící o hrozbě vážné újmy, mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání žalobce. Z informací o zemi původu žalobce plyne, že ozbrojený konflikt je na Ukrajině dlouhodobě omezen na Doněckou a Luhanskou oblast, přičemž žalobce při výslechu uvedl, že bydlí v obci Luhy v Zakarpatské oblasti, kam se chce vrátit za rodinou, a kde je situace poklidná.

11. Vyrozuměním ze dne 11. 4. 2017, č. j. KRPS-81973-22/ČJ-2017-010025, orgán I. stupně poučil žalobce o jeho právu seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce ve vyjádření ze dne 24. 4. 2017 uvedl, že nesouhlasí se závěrem stanoviska o možnosti vycestovat do své domovské vlasti – na Ukrajinu, protože tam probíhá dlouhodobý vnitrostátní válečný konflikt, což mu znemožňuje vycestovat.

12. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPS-23997-27/ČJ-2017-010024, orgán I. stupně podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců uložil žalobci správní vyhoštění a stanovil dobu, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 6 měsíců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně žalobci stanovil dobu k vycestování z území České republiky v délce 10 dní od právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění podrobně shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že na základě toho, co bylo v řízení zjištěno, shledal podmínky pro vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce vykonával pracovní činnost spojenou s pokládáním zámkové dlažby v areálu firmy H., s. r. o., za úplatu 80 Kč za hodinu podle pokynů V., který mu práci sehnal a přivezl jej z Polska, přičemž pracovněprávní vztah vznikl faktickým výkonem práce, bez písemné smlouvy. Uvedené zaměstnání žalobce vykonával bez povolení k zaměstnání, což bylo doloženo sdělením Úřadu práce České republiky ze dne 17. 3. 2017. Toto pracovní povolení bylo přitom podmínkou k výkonu zaměstnání, neboť se v řízení nezjistilo, že by žalobce spadal pod některou z výjimek stanovenou § 98 a § 98a zákona o zaměstnanosti. Výkon závislé práce nelze podřadit pod volný pohyb služeb. Všechny tři podmínky pro správní vyhoštění podle uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců byly tedy splněny. Výkon závislé práce bez příslušného povolení je společensky nebezpečným jevem a způsob, jímž se tak stalo, představuje obcházení procesu posouzení potřeb na trhu práce prováděný pobočkou Úřadu práce České republiky. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států, byla proto stanovena na 6 měsíců. Každé správní vyhoštění z povahy věci představuje určitý zásah do života cizince, je proto třeba vždy posoudit přiměřenost tohoto zásahu ve vztahu k protiprávnímu jednání žalobce. V dané věci jde o společensky nebezpečné jednání a pobyt cizinců, kteří se jej dopustili na území České republiky, není ve veřejném zájmu; oproti tomu žalobce zde nemá vůbec žádné vazby a sám se chce do vlasti vrátit. Žalobci ve vycestování nic nebrání, jak to plyne ze stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 3. 4. 2017 a z jeho vlastních slov. Doba k vycestování byla určena v délce 10 dnů, neboť nevyšly najevo žádné konkrétní obtíže spojené s vycestováním žalobce, které by vyžadovaly stanovení doby delší. Orgán I. stupně rovněž k argumentaci žalobce o nemožnosti vycestovat na Ukrajinu poukázal na skutečnost, že žalobce při výslechu uvedl, že se chce do vlasti vrátit za rodinou. Orgán I. stupně vycházel také ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2017. Skutkový stav byl dle orgánu I. stupně náležitě zjištěn a všechny skutečnosti byly řádně posouzeny.

13. Dne 12. 6. 2017 podal žalobce proti rozhodnutí orgánu I. stupně odvolání. Namítl, že má za to, že se nedopustil žádného nelegálního výkonu práce, neboť v areálu firmy H., s. r. o. pracoval na základě vyslání na pracovní cestu ze strany svého polského zaměstnavatele. Žalobce dále namítl, že si žalovaný neopatřil všechny dostupné důkazy nutné k objektivnímu posouzení případu, ale spokojil se pouze s výpovědí žalobce. Žalobce také zdůraznil, že absolutně nesouhlasí se závěrem stanoviska o možnosti vycestovat na Ukrajinu, protože tam probíhá vnitrostátní ozbrojený konflikt, a žádá nové posouzení. Na závěr namítl, že orgán I. stupně porušil ustanovení § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, a že nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, stanovení doby, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie.

14. Ministr vnitra závazným stanoviskem ze dne 7. 9. 2018, č. j. MV-72754-2/OAM-2018, potvrdil závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 3. 4. 2017, ev. č. ZS34714, a konstatoval, že je vycestování žalobce na Ukrajinu republiky možné. Ministr konstatoval, že žalobce v odvolání neuvedl žádné konkrétní obavy, proč by mu mohla být způsobena vážná újma či hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Ostatně její zákony takové jednání neumožňují. Mimo to ozbrojený konflikt probíhající na Ukrajině dlouhodobě omezen na Doněckou a Luhanskou oblast, zatímco Zakarpatská oblast, kde má žalobce svou rodinu, je pod kontrolou ukrajinské vlády a život je zde normální.

15. Žalovaný vyrozuměním ze dne 23. 10. 2018, č. j. CPR-18377-4/ČJ-2018-930310-V235, poučil žalobce o jeho právu seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce ve vyjádření ze dne 13. 11. 2018 uvedl, že absolutně nesouhlasí se závěrem stanoviska o možnosti vycestovat do své domovské vlasti – na Ukrajinu, protože násilnosti panují i na západě země (boje Pravého sektoru s vládou v Mukačevu) a po několika letech konfliktu na východě Ukrajiny panuje na celém jejím území prostředí nestability, nejistoty a beztrestnosti dopadající na civilní obyvatelstvo.

16. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění žalovaný uvedl, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce vykonával pracovní činnost v areálu společnost H., s. r. o. spočívající v zasypávání zámkové dlažby, a to za úplatu 80 Kč za hodinu, práci konal podle pokynů jiné osoby, a že pracovněprávní vztah vznikl faktickým výkonem práce, bez písemné smlouvy. Uvedené zaměstnání žalobce vykonával bez povolení k zaměstnání, což bylo doloženo sdělením Úřadu práce České republiky ze dne 17. 3. 2017, ačkoliv bylo pracovní povolení podmínkou k výkonu zaměstnání, přičemž si byl povinnosti mít pracovní povolení vědom. Argumentaci žalobce, že byl vyslán svým polským zaměstnavatelem, vyvrací jeho vlastní výpověď, že v Polsku oficiálně zaměstnaný nebyl, pracoval pouze brigádně a že jej do České republiky přivezl V., který mu sehnal práci v Kolíně. Žalobce přitom nemá žádnou pracovní smlouvu ani doklad o vyslání. Provedené dokazování žalovaný shledal zcela dostatečné. Poznamenal, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by měl jako odvolací orgán zohlednit. Napadené závazné stanovisko Ministerstva vnitra bylo potvrzeno ministrem vnitra, přičemž správní orgán v tomto ohledu nedisponuje žádným správním uvážením či oprávněním k jeho interpretaci či změně. Dobu, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, pak žalovaný shledal zcela přiměřenou. Podotkl, že dle předmětného ustanovení zákona o pobytu cizinců je možné stanovit dobu, po kterou nelze umožnit vstup až na 5 let. Doplnil také, že v případě žalobce nebyly shledány důvody pro nevydání rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Dle zjištění žalovaného orgán I. stupně neopomněl posoudit dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, který není nepřiměřený. Žalovaný tedy v postupu orgánu I. stupně neshledal žádná pochybení a vlastní rozhodnutí zcela odpovídá příslušným normám a je plně podloženo spisovým materiálem, a proto odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. V posuzované věci soud vyšel z následně uvedené právní úpravy:

17. Podle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[p]obývá-li cizinec, který je držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie, na území neoprávněně, policie mu vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území.“ 18. Podle § 50a odst. 3 „[r]ozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále a) cizinci staršímu 15 let, který nevyužil možnosti dobrovolného návratu podle zvláštního právního předpisu, za účelem opuštění území, jestliže 1. bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno, protože cizinec neposkytl údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, 2. nevycestoval po pravomocném ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany z území ve lhůtě uvedené ve výjezdním příkazu nebo ve lhůtě do 30 dnů, nebyl-li cizinci výjezdní příkaz udělen, nebo 3. mu uplynula doba oprávnění k pobytu na území uděleného osobě požívající doplňkové ochrany (§ 124b), b) cizinci, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území a má být předán podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009; totéž platí i pro cizince, který má být předán podle přímo použitelného předpisu Evropské unie a je mu umožněno dobrovolné vycestování, nebo c) cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území.“ 19. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ 20. Podle § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[z]aměstnáním se pro účely tohoto zákona rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. Za zaměstnání se rovněž považuje plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo.“ 21. Krajský soud v Praze na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz § 75 s. ř. s.).

22. Soud předně konstatuje, že závěrečná argumentace žalobce, že žalovaný nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 1, 3 a 4 správního řádu není řádným žalobním tvrzením ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). Argumentace žalobce o porušení § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu obstojí pouze proto, že žalobce v žalobě rovněž namítl, že žalovaný vycházel pouze z jeho výpovědi a neopatřil si všechny dostupné důkazy nezbytné k objektivnímu posouzení věci, čímž konkrétně vymezil, v čem dle jeho mínění porušení uvedených ustanovení v předmětné věci spočívá.

23. Soud však námitku žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu neshledal důvodnou, neboť orgán I. stupně a posléze žalovaný zcela dostatečným způsobem ověřili, že žalobce na území České republiky vykonával činnost, k níž potřeboval povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu či modrou kartu, aniž by takovým oprávněním disponoval. Tato skutečnost byla doložena kontrolním zjištěním příslušníků Policie České republiky, vlastní výpovědí žalobce a vyjádřením Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Příbrami ze dne 17. 3. 2017, č. j. UPCR-PB-2017/9781. Tato zjištění soud pokládá za zcela dostatečná a nespatřuje žádný důvod k jejich dalšímu doplňování. Za zcela nadbytečné soud považuje doplňovat skutková zjištění o údajném zaměstnání žalobce polskou společností a jeho vyslání na území České republiky, neboť z původní výpovědi žalobce zcela jasně vyplývá, že žalobce v Polsku zaměstnán nebyl, žádnou pracovní smlouvu nepodepisoval a do České republiky přicestoval z vlastní vůle na brigádu. O účelovosti jeho následné změněné argumentace svědčí mimo nepředložení žádných smluvních dokumentů i to, že žalobce neuvádí konkrétní název společnosti, u níž měl být v Polsku zaměstnán, nýbrž hovoří o „polském zaměstnavateli“. Soud proto konstatuje, že žalovaný i orgán I. stupně postupovali zcela v souladu s ustanoveními § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, neboť si opatřili podklady pro svá rozhodnutí v takovém rozsahu, aby byl skutkový stav zjištěn způsobem nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.

24. Soud konstatuje, že v řízení bylo nadevší pochybnost prokázáno, že žalobce vykonával pracovní činnost spočívající v zasypávání zámkové dlažby v areálu společnost H., s. r. o., za úplatu 80 Kč za hodinu, práci konal podle pokynů jiné osoby, a že pracovněprávní vztah vznikl faktickým výkonem práce, bez písemné smlouvy. Uvedené zaměstnání žalobce vykonával bez povolení k zaměstnání, což bylo doloženo sdělením Úřadu práce České republiky ze dne 17. 3. 2017, ačkoliv bylo pracovní povolení podmínkou k výkonu zaměstnání, neboť se v řízení nezjistilo, že by žalobce spadal pod některou z výjimek stanovených § 98 a § 98a zákona o zaměstnanosti. Žalovaný i orgán I. stupně si závaznými stanovisky Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky3. 4. 2017, ev. č. ZS34714, a ministra vnitra ze dne 7. 9. 2018, č. j. MV-72754-2/OAM-2018, ověřili, že je vycestování žalobce na Ukrajinu je možné, a tudíž postupovali zcela lege artis, pokud podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců uložili žalobci správní vyhoštění a stanovili dobu, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 6 měsíců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky, a současně žalobci stanovili dobu k vycestování z území České republiky v délce 10 dní od právní moci tohoto rozhodnutí (respektive žalovaný takové rozhodnutí potvrdil). Námitka žalobce, že v předmětné věci nebyly k takovému postupu splněny podmínky, tedy není důvodná.

25. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že situace na Ukrajině neumožňuje vycestování žalobce, neboť ze závazných stanovisek Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 3. 4. 2017, ev. č. ZS34714, a ministra vnitra ze dne 7. 9. 2018, č. j. MV-72754-2/OAM-2018, jakož i zpráv o zemi původu žalobce, které jsou součástí správního spisu, jasně plyne, že zhoršená bezpečností situace panuje pouze v Doněcké a Luhanské oblasti a na poloostrově Krym, zatímco v Zakarpatské oblasti, kde před svým odjezdem žalobce žil se svou ženou a třemi dětmi v rodinném domě, je situace poklidná a normální. V odvolání akcentované střety příslušníků a příznivců strany Pravý Sektor proběhly v roce 2015 a od té doby nedocházelo k žádným bezpečnostním incidentům. Soud na základě uvedených skutečností považuje posouzení možnosti vycestování žalobce na Ukrajinu za jeho rodinou, což dle svých vlastních tvrzení žalobce chtěl (viz protokol o výpovědi), za zcela dostatečné a správné, a naopak obecnou námitku žalobce týkající se situace na Ukrajině považuje za nedůvodnou.

26. Soud pro úplnost dodává, že neshledal důvodnou námitkou žalobce, že bylo na místě postupovat podle § 50a zákona o pobytu cizinců a uložit žalobci povinnost vycestovat z území České republiky, neboť žalobce nepobýval jako držitel povolení k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie na území České republiky neoprávněně ve smyslu § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nebyl žadatelem o mezinárodní ochranu ani beneficientem doplňkové ochrany ve smyslu § 50a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ani nevstoupil či nepobýval na území České republiky neoprávněně ve smyslu § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a naopak byl v jeho případě shledán důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a tudíž v jeho případě nebyl dán žádný důvod k rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky.

27. Soud na základě uvedených skutečností výrokem pod bodem I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem soudu souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s. ).

28. Soud dále výrokem pod bodem II. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 20. února 2019 Olga Stránská, v. r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje P. Š.