53 A 2/2026

Plný text

č. j. 53 A 2/2026 - 18 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobce: O. M., narozený X státní příslušník Uzbekistánu zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2026, č. j. CPR-5600-4/ČJ-2026-930310- V234, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Hlídka Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort dne 11. 1. 2026 zajistila žalobce v rámci pobytové kontroly. Žalobce jí předložil uzbecký cestovní doklad se slovenským vízem s uplynutou dobou platnosti (platnost do 21. 10. 2025) a doklad o podání žádosti o pobyt v Polsku. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“) zjistil, že žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 53 A 2/2026 žádost o polské pobytové oprávnění sice skutečně podal, avšak dne 8. 9. 2025 došlo k jejímu zamítnutí. Žalobce se tak od 22. 10. 2025 do 11. 1. 2026 zdržoval na území bez platného pobytového oprávnění.

2. Správní orgán prvního stupně z výše uvedených důvodů dospěl k přesvědčení, že žalobce pobývá na území České republiky bez oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn, a zahájil s ním řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

3. Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2026, č. j. KRPS-9015-21/ČJ-2026-010022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), správní orgán prvního stupně žalobci uložil správní vyhoštění. Dále stanovil, že žalobci nelze po dobu 2 let umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Současně stanovil dobu k vycestování 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně zároveň neshledal existenci důvodů znemožňujících vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců ani nepřiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života (§ 174a zákona o pobytu cizinců).

4. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí brojil odvoláním, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 5. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

6. Žalobce namítá, že je mu kladen za vinu neoprávněný pobyt v délce pouhých 89 dnů. Podle něj je napadené rozhodnutí v rozporu s požadavky § 3 správního řádu a § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť nevychází ze skutečného stavu věci a je nepřiměřeně tvrdé. Žalovaný nezohlednil skutečnost, že se jedná o první porušení zákona ze strany žalobce, tedy o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Žalobce se správními orgány navíc vzorně spolupracoval. Význam jeho sebereflexe a spolupráce se správními orgány nijak nesnižuje ani skutečnost, že k ní došlo až po odhalení protiprávního jednání. Rovněž nelze mít pochybnosti o jeho závazku řádně vycestovat do jeho domovského státu.

7. Vzhledem k výše uvedenému je žalobce přesvědčen, že je napadené rozhodnutí nepřiměřeně přísné. Podle něj žalovaný za podobné prohřešky běžně neukládá správní vyhoštění na dobu delší než jeden rok. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutečnosti, které by měly žalobci přitěžovat. Naopak existují polehčující okolnosti (vůle vycestovat, lítost, první prohřešek, spolupráce se správními orgány). Správní vyhoštění na dobu dvou let za nelegální pobyt o délce necelých tří měsíců působí disproporčně. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby a plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 53 A 2/2026 Posouzení věci 9. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nereagoval na výzvu soudu. Má se tedy za to, že s rozhodnutím bez jednání také souhlasil (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Nařízení jednání nebylo nutné ani za účelem dokazování. Účastníci žádné důkazy nenavrhli a ani soud neshledal potřebu jejich provádění.

10. Žalobní body, jimiž je soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), směřují pouze proti přiměřenosti doby vyhoštění. Za adekvátní by žalobce považoval správní vyhoštění na dobu maximálně jednoho roku.

11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

12. Z citovaného ustanovení vyplývá, že správní orgán může v případě neoprávněného pobytu uložit správní vyhoštění o délce až 5 let. Konkrétní doba vyhoštění, kterou se správní orgán rozhodne v individuálních případech uložit, je výsledkem správního uvážení a jako taková podléhá soudnímu přezkumu jen omezeně. Pokud žalobce namítá nepřiměřenou délku správního vyhoštění, zkoumá soud pouze to, zda výsledek uvážení správních orgánů nebyl excesivní, svévolný a zda byl dostatečně odůvodněn (viz usnesení Nejvyššího správního soudu, dále jen „NSS“, ze dne 18. 12. 2025, č. j. 22 Azs 237/2025 – 38, bod 17, nebo rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, č. 3713/2018 Sb. NSS, bod 46).

13. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí k délce vyhoštění uvedl, že byla zjištěna doba vědomého nelegálního pobytu na území o délce 82 dní. Délku nelegálního pobytu žalovaný označil za „poměrně citelnou“. K tomu žalobce neměl sjednané zdravotní pojištění a v České republice neměl a nemá žádné rodinné ani jiné integrující vazby. V žalobcův prospěch žalovaný uvedl, že se jednalo o jeho první neoprávněný pobyt na území, spolupracoval se správními orgány a vyjádřil ochotu vycestovat. Žalovaný konstatoval, že v rámci svého rozhodování přihlížel k závažnosti a délce protiprávního stavu. Dále zvážil i žalobcovy rodinné, sociální a ekonomické vazby na území České republiky. Ty žalobce neměl. Žalobcův zdravotní stav jej také nijak nelimitoval. Neexistovaly ani jakékoliv jiné okolnosti vylučující žalobcův návrat do země původu. Z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že k ukončení žalobcova nelegálního pobytu na území nedošlo dobrovolně, což je explicitně uvedeno v rozhodnutí prvostupňovém.

14. Z výše uvedeného shrnutí plyne, že se správní orgány dobou trvání vyhoštění řádně zabývaly a zohlednily jak „polehčující“ okolnosti (první nelegální pobyt, spolupráce, ochota Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 53 A 2/2026 vycestovat), tak „přitěžující“ okolnosti („poměrně citelná“ délka nelegálního pobytu, nedobrovolné ukončení nelegálního pobytu, absence jakýchkoliv vazeb na území, absence zdravotního pojištění). Tyto okolnosti zjevně promítly i do doby vyhoštění: maximální doba činí pět let, zatímco správní orgány žalobci uložily dobu (pouze) dvou let, tj. pod polovinou (přesně ve dvou pětinách) zákonného rozmezí. Pokud by nevzaly v potaz (slovy žalobce „sotva“) tříměsíční délku nelegálního pobytu či „polehčující“ okolnosti, jak se žalobce domnívá, jistě by zvolily dobu vyšší.

15. Žalobce poměrně stručně a nekonkrétně namítá, že by při neoprávněném pobytu o délce necelých tří měsíců neměl být vyhošťován na dva roky, ale pouze na jeden rok. Své tvrzení ale ničím nedokládá. Soudu přitom není z úřední činnosti známo, že by se správní praxe ustálila na nějakém obecném postupu stran délky vyhoštění v závislosti na délce nelegálního pobytu (například, že by se za každý měsíc neoprávněného pobytu ukládal rok správního vyhoštění atp.). V praxi lze samozřejmě v porovnání s projednávanou věcí vysledovat rozhodnutí mírnější, ale lze vysledovat i rozhodnutí přísnější. Správní soudy i tuto přísnější praxi v minulosti akceptovaly. Za zmínku stojí například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 56 A 12/2024 – 23 (správní vyhoštění v délce dvou let kvůli neoprávněnému pobytu v délce dvou měsíců), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 19 A 12/2023 – 34 (správní vyhoštění v délce jednoho roku kvůli neoprávněnému pobytu v délce jednoho měsíce; kasační stížnost proti tomuto rozsudku NSS odmítl usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 3 Azs 160/2023 – 35) či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2026, č. j. 30 A 3/2026 – 22 (správní vyhoštění v délce dvou let kvůli neoprávněnému pobytu po necelé tři měsíce). Kratší dobu vyhoštění správní orgány obvykle ukládají v případech existence dalších relevantních skutečností v pobytové historii toho kterého cizince, např. předchozí udělení národního víza, předchozí povolení k pobytu, či existence rodinných vazeb nebo vazeb jim obdobných (podrobně srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2025, č. j. 55 A 4/2025 – 15, bod 16). Nic takového ale v nynější věci nenastalo a žalobce to ani netvrdí.

16. Soud je na základě výše uvedeného přesvědčen, že se správní orgány nedopustily v rámci správního uvážení svévole či excesu nebo že by jejich rozhodnutí stran délky správního vyhoštění nebylo dostatečně odůvodněné. Na základě zjištění, že žalobce vědomě pobýval na území po dobu téměř čtvrt roku bez jakéhokoliv pobytového oprávnění (a tuto skutečnost sám nenahlásil) a ani si nezajistil zdravotní pojištění, dospěly při neexistenci jakýchkoliv soukromých a rodinných vazeb na území k tomu, že je namístě žalobce vyhostit na dobu, která je stále ještě pod polovinou zákonného rozmezí. Není ani pravda, že by nezohlednily skutečnosti, že žalobce se správními orgány spolupracoval, jednalo se o první porušení zákona a projevil ochotu vycestovat. Tyto okolnosti výslovně vtělily do svých úvah a zřetelně jimi byla ovlivněna i doba vyhoštění.

17. Lze tak uzavřít, že délka správního vyhoštění žalobce není nepřiměřená a žaloba není důvodná.

18. Žalobcovy poukazy na porušení § 3 správního řádu a § 174a zákona o pobytu cizinců soud nepokládá za řádné žalobní body, neboť k nim žalobce neuvedl žádná individualizovaná skutková tvrzení (např. v čem konkrétně byl nedostatečně zjištěn skutkový stav nebo jak konkrétně byly dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 53 A 2/2026 nepřiměřené). Za žalobní bod nelze považovat pouhý výčet zákonných ustanovení či pouze obecný odkaz na zákon jako takový bez souvislosti s konkrétními skutkovými výtkami (srov. např. již rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č.j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Závěr a náklady řízení 19. S ohledem na shora uvedené závěry soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, který byl z procesního hlediska neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, byť byl naopak plně úspěšným, taktéž nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 28. května 2026 Richard Galis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.