53 A 3/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobce: V. T. H., narozený X státní příslušník Vietnamu zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2026, č. j. CPR-20095-3/ČJ-2026-930310- V241, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Dne 16. 4. 2026 žalobce zajistila policejní hlídka, neboť kromě propadlého, resp. neplatného rumunského víza a českého výjezdního příkazu na dobu od 24. 9. 2025 do 28. 9. 2025 nepředložil žádný dokument opravňující jej k pobytu na území České republiky. Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2026, č. j. KRPS-105635-25/ČJ-2026-010024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“), žalobci uložila správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na dobu tří let. Počátek doby této doby dle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovila ode dne, kdy žalobce vycestuje z území členských států Evropské unie (a dalších uvedených států). Délku doby vyhoštění zdůvodnila tím, že žalobce se na území České republiky (Evropské unie) nacházel neoprávněně nejméně od 22. 10. 2025 do dne kontroly, tj. dne 16. 4. 2026. Žalobce také doložil svůj cestovní pas, byl si vědom svého protiprávního jednání a chtěl odcestovat do Vietnamu. Doba správního vyhoštění tak je podle správního orgánu prvního stupně úměrná závažnosti protiprávního jednání. Doba vyhoštění „na 2 roky“ byla stanovena na spodní hranici zákonného rozpětí. Počátek této doby správní orgán prvního stupně stanovil okamžikem, kdy žalobce skutečně vycestuje, neboť předpokladem pro plynutí doby zákazu vstupu je stav, kdy se cizinec na daném území již nenachází. Správní orgán prvního stupně též připomněl § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se do doby vyhoštění nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o vyhoštění vykonatelné.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které ani přes výzvu nedoplnil. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný v odůvodnění konstatoval, že uvedení doby vyhoštění „na 2 roky“ v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí představuje pouhou zjevnou písařskou chybu, která nemá vliv na zákonnost ani přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí. Z jeho výroku jednoznačně vyplývá, že vyhoštění bylo uloženo na dobu tří let, čemuž odpovídá i celkové odůvodnění. K vlastní době vyhoštění žalovaný dodal, že odpovídá zjištěnému porušení zákona a okolnostem daného případu, postačuje k nápravě vzniklého protiprávního stavu a odpovídá zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců. Nevymyká se způsobu, jakým je rozhodováno v obdobných případech. Koresponduje tak i § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žaloba 3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že z § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevyplývá pravomoc správního orgánu stanovit počátek doby vyhoštění. Vzhledem k tomu, že právní úprava tuto pravomoc neobsahuje a neupravuje počátek doby vyhoštění, je třeba vycházet z toho, že začne plynout prvním dnem vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění, nikoliv až vycestováním cizince. To implicitně plyne i z § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Nezákonnost výroku je zjevná, neboť pokud by žalobce vycestoval ještě před právní mocí prvostupňového rozhodnutí, vůbec by nenastal den, od něhož má začít běh doby vyhoštění. Podle žalobce také není přezkoumatelné, proč mu byla uložena doba vyhoštění právě v délce tří let. Žalovaný neobjasnil, v čem se liší žalobcova situace od cizince, kterému by bylo možné uložit kratší vyhoštění (např. na šest měsíců). Neobjasnil, proč uváděné okolnosti odůvodňují vyhoštění právě v délce tří let, a nikoliv kratší či delší. Dle § 2 odst. 4 správního řádu je žalovaný povinen dbát na to, aby při rozhodování podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Jeho povinností tak bylo se vypořádat s rozhodovací praxí v obdobných případech. Nestačí všeobecný odkaz na rozhodovací praxi. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Posouzení věci 5. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Nařízení jednání nebylo nutné ani za účelem dokazování. Účastníci žádné důkazy nenavrhli a ani soud neshledal potřebu jejich provádění.

6. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. do 12. 6. 2026) se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Podle odst. 4 se do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území, nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné.

7. Žalobce předně namítá, že správní orgány neměly pravomoc stanovit počátek běhu doby vyhoštění. Tato námitka je nedůvodná. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) plyne opak. Rozšířený senát dovodil, že § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území (viz usnesení ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 – 83, č. 2586/2012 Sb. NSS). Tyto závěry platí i pro rozhodné, výše citované znění § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (viz bod 24 rozsudku NSS ze dne 26. 8. 2020, č. j. 2 Azs 164/2020 – 33, který aplikoval prakticky shodné znění tohoto ustanovení). Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že z § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevyplývá pravomoc správních orgánů stanovit i počátek doby vyhoštění.

8. Soud ani neshledává nic nezákonného na tom, že počátek doby vyhoštění správní orgány určily na okamžik, kdy žalobce fakticky vycestuje z území, z nějž byl vyhoštěn. Správní orgány to zdůvodnily tím, že předpokladem pro plynutí doby zákazu vstupu (vyhoštění) je stav, kdy se cizinec na daném území již nenachází, což se soudu jeví jako logická úvaha, se kterou žalobce nijak nepolemizuje. Takovou úpravu počátku doby vyhoštění ostatně rozšířený senát pokládal za (de lege ferenda) nejracionálnější (viz bod 24 výše citovaného usnesení). Žalobce pouze poukazuje na to, že pokud by vycestoval před právní mocí rozhodnutí o vyhoštění, počátek doby vyhoštění by nikdy nenastal. Tomu ovšem soud nemůže přisvědčit. Dle § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, na nějž žalobce v této souvislosti odkazuje, se do doby vyhoštění nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o vyhoštění vykonatelné. To nijak nevylučuje, aby nastal počátek doby vyhoštění určený k okamžiku opuštění území. Z uvedeného ustanovení pouze plyne, že pokud žalobce vycestuje ještě před vykonatelností napadeného rozhodnutí, počátek doby vyhoštění sice nastane, avšak uplynulá doba se nebude započítávat do celkové doby vyhoštění. Tak se stane až v okamžiku, kdy bude napadené rozhodnutí vykonatelné. Soud na tom nic problematického, natož nezákonného nevidí. Pro situaci, kdy cizinec vycestuje ještě před právní mocí rozhodnutí o vyhoštění, platí totéž.

9. Žalobce dále namítá, že správní orgány nedostatečně odůvodnily samotnou dobu vyhoštění. Soud připomíná, že konkrétní doba vyhoštění, kterou se správní orgán rozhodne v individuálních případech uložit, je výsledkem správního uvážení a jako taková podléhá soudnímu přezkumu jen omezeně. Pokud žalobce namítá nepřiměřenou délku správního vyhoštění, zkoumá soud pouze to, zda výsledek uvážení správních orgánů nebyl excesivní, svévolný a zda byl dostatečně odůvodněn (viz usnesení NSS ze dne 18. 12. 2025, č. j. 22 Azs 237/2025 – 38, bod 17, nebo rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, č. 3713/2018 Sb. NSS, bod 46).

10. V tomto případě správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí zdůvodnil, proč zvolil právě dobu tří let. Poukázal zejména na dobu, kterou žalobce pobýval na území neoprávněně (včetně toho, že ho odhalila až kontrola), na skutečnost, že si byl vědom toho, že zde pobýval neoprávněně, a na to, že žalobce předložil cestovní pas a deklaroval ochotu vycestovat. S těmito důvody se žalovaný v napadeném rozhodnutí ztotožnil, poukázal na toliko zjevnou chybu v psaní v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a dodal, že stanovená doba vyhoštění se ani nijak nevymyká obdobným případům. Soud tedy má za to, že správní orgány dostály své povinnosti zdůvodnit konkrétní dobu vyhoštění. Domáhá-li se žalobce podrobnějšího odůvodnění (zejména výslovného srovnání s jinými případy), je třeba říci, že ve svém odvolání (ani jindy v řízení) nevznesl proti době vyhoštění žádné námitky, resp. vůbec žádné odvolací námitky neuplatnil. Jestliže tedy žalobce neupozornil na žádný konkrétní případ, který by byl dle jeho názoru obdobný jeho případu, neměly správní orgány (žalovaný) povinnost se v odůvodnění z vlastní inciativy výslovně zabývat všemi hypoteticky srovnatelnými případy. Nic takového neplyne ani z § 2 odst. 4 správního řádu. Ten pouze ukládá, aby správní orgány v obdobných případech rozhodovaly obdobně, což ale neznamená, že svou úvahu musí i výslovně vyjádřit v odůvodnění při absenci jakýchkoliv námitek ze strany účastníka. Stejně tak správní orgány neměly povinnost zdůvodňovat, proč by doba vyhoštění nemohla být za daných okolností kratší (či delší), pokud proti tomu žalobce nic nenamítl. I tento žalobní bod je tak nedůvodný. Soud jen na okraj podotýká, že proti samotné době vyhoštění (včetně výše uvedených důvodů pro její stanovení) žalobce žádné žalobní námitky nevznáší. Uplatněnými žalobními body je přitom soud vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Závěr a náklady řízení 11. S ohledem na shora uvedené závěry soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, který byl neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, byť byl naopak plně úspěšným, taktéž nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 9. července 2026 Richard Galis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.