53 Ad 15/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: N. Č. zastoupená A. Č. obě bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2026, č. j. MPSV-2026/39160-925, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Příbrami (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 25. 9. 2025, č. j. 43085/2025/MBO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobkyni od října 2025 snížil příspěvek na péči z 4 900 Kč na 800 Kč měsíčně. Úřad práce dospěl na základě posudku Institutu posuzování zdravotního stavu (dále jen „institut“) ze dne 1. 9. 2025 k závěru, že žalobkyně je závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost) podle § 8 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (tj. jako osoba starší 18 let, dříve byla žalobkyně posuzována jako osoba mladší 18 let), neboť není schopna zvládat čtyři základní životní potřeby – komunikace, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost.

2. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný žalobkynino odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění na základě posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) ze dne 14. 1. 2026 dospěl k závěru, že žalobkyně nezvládá tři základní životní potřeby – komunikace, péče o zdraví a osobní aktivity. Péči o domácnost oproti posudku institutu posudková komise hodnotila jako zvládanou. Žaloba 3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

4. Žalobkyně namítá, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav a nereagoval na její námitky v odvolání. Žalobkyně si není schopna vybrat vhodné jídlo vzhledem ke svému zdravotnímu omezení (celiakie). Žalovaný to zcela opomněl, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ve zprávě o sociálním šetření je uvedeno, že žalobkyně je schopna si přečíst složení a kontrola diety (a pitného režimu) je takto matkou nastavena v domácnosti. Tento závěr však „nelze o nic ze sociálního šetření nebo ze zdravotnické dokumentace žalobkyně opřít“. Žalobkyně je schopna si složení přečíst, ale není schopna si sama vzpomenout, že by si to měla hlídat. Lepek se vyskytuje i v nepředpokládaných potravinách. Žalobkyně tak musí být skutečně opatrná, čehož není schopna. V této oblasti vyžaduje pomoc, jinak by docházelo k ohrožení jejího zdraví (konzumací nevhodných potravin či dehydratací).

5. Napadené rozhodnutí je dále v rozporu se zprávou ze sociálního šetření, kde se uvádí, že žalobkyně není schopna se orientovat v obvyklém prostředí a přiměřeně reagovat. Správní orgány nelogicky vyhodnotily, že občasná neorientace v čase není důvodem pro nezvládání této základní životní potřeby. Uvedly, že lékařské zprávy neindikují, proč by žalobkyně tuto potřebu neměla zvládat. Sociální šetření má ale dle žalobkyně objektivně určit, jaké životní potřeby sama nezvládá. Dvě osoby mohou mít stejnou diagnózu ale odlišné nezvládané základní životní potřeby. Žalobkyně není orientována v běžném sociálním prostředí.

6. Žalobkyně též poukazuje na znalecký posudek z řízení o omezení její svéprávnosti. Zde se uvádí, že žalobkyně není v důsledku svého postižení schopna se orientovat v sociálních situacích, vyžaduje dopomoc matky, nezvládá rozeznat situace ohrožující její zdraví (což je i případ nedodržování diety s ohledem na celiakii), není schopna plně dohlédnout důsledky všech svých rozhodnutí, její přání nejsou pokaždé v její prospěch a nemá reálný náhled na svou osobu a duševní stav.

7. Žalobkyně shrnuje, že nad již uznané základní životní potřeby nezvládá i stravování, orientaci a péči o domácnost.

8. Žalobkyně konečně namítá, že se posudková komise nevypořádala s tím, proč nebyla osobně vyšetřena. Při vypracování posudku sice lze vycházet ze zdravotní dokumentace, podmínkou takového postupu je ale její bezrozpornost. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Posudková komise řádně odůvodnila, proč považuje namítané základní životní potřeby za zvládané. Její posudek splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Posouzení věci 10. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Jednání ani nebylo zapotřebí k provádění dokazování. Žalobkyně navrhla jediný důkaz (kopie znaleckého posudku), z nějž soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. mohl vyjít i bez nařízení jednání. Jinak soud vycházel pouze ze správního spisu. Seznámení se s obsahem správního spisu nevyžaduje provádění dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, dále jen „NSS“, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, nebo ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

11. Žalobkyni byl napadeným rozhodnutím snížen příspěvek na péči z důvodu, že je závislá na pomoci jiné fyzické osoby (pouze) ve stupni I (lehká závislost) dle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách, neboť není schopna zvládat celkem tři základní životní potřeby. Žalovaný tak korigoval odůvodnění prvostupňového rozhodnutí co do počtu nezvládaných základních životních potřeb, neboť na rozdíl od úřadu práce dospěl k závěru, že žalobkyně zvládá péči o domácnosti. Výrok o snížení příspěvku zůstal nedotčen, neboť žalobkyně byla i tak stále závislá ve stupni I. Pro projednávanou věc je podstatné, že stupeň I (lehká závislost) dle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách zahrnuje případy, kdy osoba starší 18 let nezvládá tři nebo čtyři základní životní potřeby. Za situace, kdy žalovaný dovodil, že žalobkyně nezvládá toliko tři základní životní potřeby, proto musí žalobkyně úspěšně zpochybnit posouzení alespoň dvou dalších základních životních potřeb. Jen takové pochybení žalovaného by mohlo ovlivnit výrok napadeného rozhodnutí, neboť by teoreticky mohlo vést k vyššímu stupni závislosti, a tedy i vyššímu příspěvku na péči (viz § 8 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 2 zákona o sociálních službách). Naopak, pokud by žalovaný nesprávně posoudil pouze jednu základní životní potřebu, nemohlo by to vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť na jeho výroku by to nemohlo nic změnit.

12. Žalobkyně předně obecně namítá, že posudková komise se nevypořádala s tím, proč nebyla osobně vyšetřena. Z posudku posudkové komise je ovšem zřejmé, že žalobkyni posoudila v její nepřítomnosti z důvodu, že pokládala písemnou dokumentaci za dostatečnou. To ostatně žalobkyně sama připouští, neboť dále argumentuje, že takový postup je možný, avšak jeho podmínkou je bezrozpornost dokumentace. S tím soud v obecné rovině souhlasí. Judikatura (včetně té citované žalobkyní) totiž zastává názor, že úkolem posudkové komise je „pouze hodnotit zdravotní stav žadatelů podle kritérií stanovených právními předpisy, nikoliv provádět primární klinická zjištění. To je úkolem ošetřujícího lékaře stěžovatele a lékařů odborných, u nichž se léčí (…) Přítomnost stěžovatele na jednání posudkové komise by tak byla nezbytná pouze v případě, pokud by zdravotní dokumentace o jeho zdravotním stavu byla neúplná, některé nálezy nejednoznačné či dokonce rozporné, případně pokud by bylo třeba došetřit některé skutečnosti a komise k tomu od něj potřebovala podrobnější informace“. Účast posuzované osoby na jednání posudkové komise a její vlastní vyšetření tak nejsou nutné, pokud byl zdravotní stav dostatečně zjištěn předchozími lékařskými vyšetřeními, jejichž výsledky (lékařské zprávy) má posudková komise k dispozici (viz např. bod 17 usnesení NSS ze dne 30. 5. 2024, č. j. 7 Ads 322/2023 – 48).

13. Žalobkyně ovšem konkrétně nespecifikuje, jaké rozpory by v rámci její zdravotní dokumentace měly existovat. Z žaloby je patrné, že pouze namítá, že některé závěry posudkových lékařů (komise) jsou v rozporu s dokumentací, a to navíc ani ne s tou zdravotní, ale pouze se zprávou ze sociálního šetření. Konkrétně ke stravování žalobkyně (poněkud nesrozumitelně) namítá, že „tento fakt je zmíněn pouze ve zprávě ze sociálního šetření, kde je však uvedeno, že … kontrola diety (a následně i pitného režimu) matkou je takto nastavena v domácnosti“, čímž zjevně brojí proti závěrům posudku institutu, který byl podkladem prvostupňového rozhodnutí (viz str. 3 poslední odstavec tohoto posudku, kde lékařka dospívá k citovaným závěrům), neboť ve zprávě ze sociálního šetření se nic takového neuvádí. Ostatně posléze žalobkyně sama namítá, že „tento závěr“ nelze opřít o zprávu ze sociálního šetření. Podobně žalobkyně namítá „rozpor ve zprávě ze sociálního šetření“ spočívající v tom, že se v ní uvádí, že žalobkyně není schopna se orientovat v obvyklém prostředí, avšak v následném odstavci má být nelogicky vyhodnoceno, že občasná neorientace v čase není důvodem pro nezvládání této potřeby. I tím zjevně ve skutečnosti opět brojí proti závěrům posudku institutu (viz str. 3 posudku předposlední odstavec), neboť samotná zpráva ze sociálního šetření (narozdíl od posudku) takové vyhodnocení neobsahuje. Žalobkyně tedy ve skutečnosti nepoukazuje na žádné rozpory v podkladové zdravotní dokumentaci jako takové, které by bylo nezbytné došetřit osobním vyšetřením žalobkyně lékařem posudkové komise. Jde pouze o námitky jejího nesprávného vyhodnocení v kontextu zprávy o sociálním šetření. Soudu nepřísluší za žalobkyni domýšlet argumenty a případné skutečné rozpory v dokumentaci dohledávat (viz např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Tato dílčí námitka je tak nedůvodná.

14. Žalobkyně dále na jednom místě žaloby uvádí, že nezvládá i základní životní potřebu péče o domácnost. Proti jejímu hodnocení však neformuluje jediný žalobní bod. Pouhý obecný nesouhlas se závěrem žalovaného o zvládání této základní životní potřeby není řádným žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobkyně totiž nepředestřela žádné konkrétní a individualizované skutkové tvrzení o tom, proč správní orgány posoudily tuto základní životní potřebu nezákonně (viz např. bod 19 rozsudku NSS ze dne 12. 3. 2025, č. j. 4 As 146/2024 – 81). Žalobní body tak (mimo výše uvedený obecný žalobní bod ohledně nevyšetření žalobkyně) ve výsledku směřují jen proti posouzení dvou základních životních potřeb – stravování a orientace.

15. Ve vztahu ke stravování se žalobkyniny námitky týkají konkrétně dílčí aktivity dodržovat stanovený dietní režim [písm. d) bod 5 přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, dále jen „prováděcí vyhláška“] a schopnosti dodržovat pitný režim [což lze podřadit pod schopnost rozpoznat zvládnutí dílčí aktivity napít se, viz § 2 odst. 1 ve spojení s písm. d) bodem 4 přílohy č. 1 prováděcí vyhlášky].

16. Institut ve svém posudku k této potřebě shrnul některá zjištění ze sociálního šetření a uvedl, že u žalobkyně není objektivní důvod k nezvládání stravování. Žalobkyně netrpí poruchou funkce horní končetiny či úchopu, není nevidomá na obě oči ani netrpí těžkou duševní poruchou spojenou se sociální dezintegrací, která by vedla k narušení stravovacího stereotypu, či by žalobkyně nebyla po letech dietního režimu schopna číst složení, aby věděla, zda může daný výrobek konzumovat a dodržovat pitný režim. Institut nezpochybnil, že matka nad pitným režimem a dietou dohlíží, je to tak zavedeno v rodině. Stravování tak hodnotil (oproti minulému šetření) jako zvládané. Žalobkyně v odvolání namítala prakticky doslova totéž, co v žalobě. Posudková komise ve svém posudku úvodem shrnula nález klinické psycholožky z dubna 2025, dle kterého byly žalobkyniny intelektové schopnosti nevyvážené. Schopnosti vizuoprostorové (konstruktivní) a schopnost neverbálního fluidního usuzování odpovídaly pásmu dobrého průměru, v pásmu normy byla i schopnost pracovní paměti a dobře diferencované byly i schopnosti percepční (vizuální diferenciace). Následně přímo ke stravování dodala, že žalobkyně byla s ohledem na průměrný intelekt schopna dodržovat stanovený dietní režim (celiakie). K samotnému posudku posudkové komise se žalobkyně již nevyjádřila (byť jí k tomu dal žalovaný možnost).

17. Soud nemá za to, že by se posudková komise, resp. žalovaný nezabývali žalobkyninými námitkami ve vztahu ke stravování. Je pravda, že posudek posudkové komise, který převzal žalovaný do odůvodnění napadeného rozhodnutí, je ještě stručnější než posudek institutu. Na druhou stranu však je z obou posudků dostatečně zřejmé, proč správní orgány pokládaly za zvládanou i dílčí schopnost žalobkyně dodržovat stanovený dietní režim a pitný režim, což bylo podstatou žalobkyniných odvolacích námitek. Podává se z nich totiž, že žalobkyniny intelektové schopnosti jsou v určitých oblastech (zejm. neverbálních) průměrné, a tedy dostatečné k tomu, aby byla schopna si přečíst složení výrobku a (po letech dietního režimu) posoudit, zda jej může konzumovat, i k tomu, aby byla schopna dodržovat pitný režim.

18. Proti těmto závěrům se přitom žalobkyně ani v žalobě žádným relevantním způsobem nevymezuje. Není pravda, že by závěry posudkových lékařů neměly oporu ve zdravotní dokumentaci. Posudková komise vycházela z aktuální zprávy z psychologického vyšetření ze dne 30. 4. 2025 (viz výše), ve které se skutečně uvádí, že intelektové výkony žalobkyně jsou extrémně nevyvážené s výraznou převahou složky neverbální. Schopnosti vizuoprostorové / konstruktivní i schopnost neverbálního fluidního usuzování odpovídají pásmu dobrého průměru. V pásmu normy se pohybuje i schopnosti pracovní paměti. Dobře diferenciované jsou i schopnosti percepční (vizuální diferenciace). Velmi těžký deficit stále dle psycholožky trvá v oblasti řeči a komunikace – v expresivní i receptivní složce. Stupeň závažnosti odpovídá až tzv. slovní hluchotě. Žalobkyně je schopna porozumět nejběžnějším stručným pokynům nebo názvům, má ale velmi omezený rozsah pasivního a aktivního slovníku a nedokáže porozumět přímo nenacvičeným slovním spojením či otázkám. Její vlastní vyjadřování je dysgramatické, často jen jednoslovné a artikulačně trvá dyslalie. V závěru se výslovně uvádí, že neverbální intelektové schopnosti odpovídají pásmu normy pro věk.

19. Z této zprávy tedy skutečně plyne, že minimálně v neverbální oblasti je žalobkyně průměrného (dobrého) intelektu, z čehož posudkoví lékaři v rámci své odbornosti dovodili, že je schopna přečíst si složení daného výrobku a vyhodnotit, zda je pro ni vhodný, i dodržovat pitný režim. Tyto závěry žalobkyně nezpochybňuje, naopak potvrzuje, že je schopna si složení výrobku přečíst. Soud připomíná, že neschopnost zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu musí být důsledkem nepříznivého zdravotního stavu a k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, se nepřihlíží (viz § 9 odst. 4 a odst. 5 věta první zákona o sociálních službách). Sama skutečnost, že dle sociálního šetření nad dietním i pitným režimem žalobkyně dohlíží matka, tedy ještě neznamená, že žalobkyně nezvládá základní životní potřebu stravování (resp. obě dílčí aktivity). Jinými slovy, jestliže posudkoví lékaři na základě zprávy z psychologického vyšetření dospěli k závěru, že žalobkyni zdravotní stav ji neomezuje v samostatném dodržování dietního a pitného režimu, neboť její intelektové schopnosti jsou k tomu dostatečné, nelze přihlížet k dohledu, který nad obojím poskytuje matka. Ten totiž nevyplývá z funkčního dopadu žalobkynina zdravotního stavu. V takto obecné rovině jim (a správním orgánům, které vyšly z jejich posudků) tak nelze nic vytknout.

20. Žalobkyně pouze obecně tvrdí, že není schopna si sama vzpomenout, že si musí hlídat dodržování dietního režimu a není schopna opatrnosti, což má patrně platit i pro pitný režim (neschopnost jeho dodržování žalobkyně ani nijak nezdůvodňuje). K tomu ovšem neoznačila jediný důkaz a její tvrzení ani nemají oporu ve shora citované zprávě z psychologického vyšetření či jiné listině ve správním spise. Ze zprávy spíše lze dovodit opak, neboť schopnost vzpomenout si na dodržování dietního či pitného režimu či opatrnosti se jeví jako součást neverbálního intelektu. Žalobkyně poukazuje na znalecký posudek z řízení o omezení její svéprávnosti, z nějž má plynout, že nezvládá rozeznat situace ohrožující její zdraví. Soudu ovšem není zřejmé, jakou relevanci by toto zjištění mělo mít pro samotnou schopnost dodržovat dietní a pitný režim. Ano, jejich nedodržování by mohlo vést ke stavu ohrožujícímu zdraví žalobkyně, který – pokud by nastal – by nebyla žalobkyně schopna rozpoznat (alespoň dle závěrů znaleckého posudku). Proto také (byť k tomu posudková komise vyjádřila jisté výhrady právě i s ohledem na dobré neverbální intelektové schopnosti) byla hodnocena jako nezvládaná základní životní potřeba péče o zdraví, jejíž součástí je i dílčí aktivita „rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc“ [písm. h) bod 3 přílohy č. 1 prováděcí vyhlášky]. Nic ovšem nevypovídá o tom, zda je žalobkyně schopna samotného (prvotního) dodržování diety a pitného režimu. Nad rámec žalobkyniných námitek soud dodává, že závěry posudku ani nezpochybňují výše citovanou zprávu z psychologického vyšetření, z níž vyšli posudkoví lékaři. V posudku se sice uvádí, že intelekt je v dolní hranici normy až subnormní (viz str. 9 dole), ovšem znalkyně nerozlišovala mezi verbální a neverbální složkou intelektu. Tento závěr tedy taktéž odpovídá závěrům psycholožky o nevyváženém intelektovém výkonu.

21. Žalobní bod, který se týká základní životní potřeby stravování, tak soud neshledává důvodným. V takovém případě již nemá smysl se zabývat námitkami proti posouzení základní životní potřeby orientace. I kdyby jim soud přisvědčil, nemohlo by to nic změnit na výroku napadeného rozhodnutí, tj. na stupni závislosti a výši příspěvku na péči [§ 11 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách], neboť žalobkyně by nadále nezvládala maximálně čtyři základní životní potřeby, což by stále odpovídalo lehké závislosti dle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách. Závěr a náklady řízení 22. S ohledem na výše uvedené soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobkyně, která byla neúspěšná, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, byť byl naopak plně úspěšný, taktéž nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť projednávaná věc je věcí sociální péče. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 14. července 2026 Richard Galis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.