53 Ad 49/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: J. K. bytem X zastoupená advokátkou Mgr. Annou Vejmelkovou sídlem Národní obrany 789/49, Praha 6 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2025, č. j. X, takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2025, č. j. X , se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2025, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalovaná žalobkyni od 12. 10. 2025 odňala invalidní důchod podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť dle posudku Institutu posuzování zdravotního stavu (dále jen „institut“) poklesla žalobkynina pracovní schopnost jen o 20 %.

2. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná zamítla žalobkyniny námitky a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Podle posudku institutu z námitkového řízení byla rozhodující příčinou žalobkynina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu Bechtěrevova nemoc, axiální forma, toho času bez biologické léčby, bez zvýšené zánětlivé aktivity, RTG stadium II, klinicky se středně těžkým omezením hybnosti páteře. Zdravotní stav žalobkyně institut hodnotil podle kapitoly XIII, oddílu E, položky 3c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Míru poklesu pracovní schopnosti stanovil na 30 %. Stav žalobkyně neodpovídal invaliditě již v roce 2023, při tehdejší kontrolní prohlídce šlo o posudkový omyl. Žaloba 3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

4. Žalobkyně popisuje, že jí byl v minulosti přiznán invalidní důchod, neboť trpí Bechtěrevovou chorobou (ankylozující spondylitidou), která u ní vedla k významnému omezení hybnosti páteře, bolestivosti a poklesu pracovní schopnosti. Jde o chronické a progresivní onemocnění pohybového aparátu, které je specifické tím, že jeho dopady nejsou lineární, a nelze je tak posoudit izolovaně k jednomu okamžiku. Typický je vlnový průběh, při němž se střídají období relativního zlepšení a zhoršení. Krátkodobé zlepšení (po rehabilitacích či lázeňské léčbě) zpravidla představují jen dočasnou úlevu od bolestí, a nikoliv skutečnou stabilizaci zdravotního stavu. Je nutno důsledně rozlišovat mezi stabilizací zdravotního stavu a adaptací. Stabilizace představuje medicínský závěr o ustálení nebo zlepšení zdravotního stavu. Adaptace znamená schopnost žalobkyně fungovat v každodenním životě navzdory přetrvávajícím obtížím. V případě žalobkyně je její pracovní aktivita projevem adaptace, nikoliv důkazem o stabilizaci. Práci vykonává z ekonomické nutnosti.

5. Posudek institutu z námitkového řízení pokládá žalobkyně za nepřezkoumatelný, neboť konstatuje, že žalobkynin stav je stabilizovaný, avšak tento závěr nezdůvodňuje. Posudkový lékař ani nezdůvodnil, proč zvolil dolní hranici procentního rozpětí míry poklesu pracovní schopnosti u dané položky. Posudek je také v rozporu s lékařskými nálezy, které svědčí o zhoršení hybnosti páteře (zejm. o poklesu hodnot Stiborova a Thomayerova testu). Ze zdravotnické dokumentace ani neplyne závěr o stabilizaci žalobkynina stavu. Posudkový lékař zaměnil adaptaci za stabilizaci, neboť jedním z hlavních důvodů pro zánik invalidity byla skutečnost, že žalobkyně nadále vykonává výdělečnou činnost. Žalobkyně pracuje pouze za cenu výrazné bolestivosti a omezení, s nutností šetření fyzických sil a přizpůsobování pracovního režimu a po dlouhém hledání vhodného zaměstnání. Posudkový lékař také ignoroval vlnový průběh onemocnění. Nezohlednil ani potíže žalobkyně v každodenním životě. Žalobkyně navrhuje důkaz posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Vyjádření žalované 6. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby a odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí. Posouzení věci 7. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl bez jednání, neboť byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. (ve znění účinném od 1. 1. 2026, viz přechodné ustanovení čl. XI bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb.). Jednání nebylo zapotřebí ani k provádění dokazování, neboť soud vycházel pouze z obsahu správního spisu (jímž se zásadně nedokazuje) a listinných důkazů, s nimiž se účastníci mohli seznámit (zejm. posudku posudkové komise, který soud účastníkům doručil). Jiné než listinné důkazy ostatně účastníci ani nenavrhli.

8. Podle § 26 zákona o důchodovém pojištění se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než jeden rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než jeden rok.

9. Podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Podle odst. 2 jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla [písm. a)] nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně; [písm. b)] nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně; [písm. c)] nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.

10. Podle § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se pracovní schopností rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

11. Při určování poklesu pracovní schopnosti se podle § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.

12. Žalobní námitky spočívají výhradně v nesprávném posouzení žalobkynina zdravotního stavu.

13. Nárok na invalidní důchod je podmíněn zdravotním stavem pojištěnce a rozhodnutí je proto závislé na odborném lékařském posouzení. Soud předesílá, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou a soud si o ní nemůže učinit úsudek sám. Zdravotní stav sám nepřezkoumává.

14. Podle § 4 odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzují posudkové komise jako orgány Ministerstva práce a sociálních věcí. I tento posudek nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti, a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, dále jen „NSS“, ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, č. 511/2005 Sb. NSS, a rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20).

15. Požadavek (test) úplnosti a přesvědčivosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítal, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2015, č. j. 9 Ads 253/2014 – 52). Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních postižení (§ 2 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity). Jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž zdravotní postižení se podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, a současně odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity.

16. Soud si v řízení vyžádal posudek posudkové komise v Praze ze dne 26. 3. 2026, který splnil kritéria přesvědčivosti a úplnosti. Posudková komise vycházela z veškeré dostupné zdravotnické dokumentace žalobkyně. Žalobkyně byla při jednání komise osobně přítomna a vyšetřena lékařem z oboru ortopedie. Posudková komise dospěla k závěru o existenci dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, za jehož rozhodující příčinu označila Bechtěrevovu chorobu, axiální forma, nyní již bez biologické léčby vzhledem k plicním zánětům v anamnéze, zvýšená zánětlivá aktivita spíše nízká, nyní kolísá, RTG stadium se středně těžkým omezením statodynamiky páteře, obou sakroiliakálních skloubení, recidivujícími bloky krční páteře a cervikokraniálním a cervikobrachiálním syndromem. Toto zdravotní postižení vyhodnotila ve shodě s institutem jako funkčně srovnatelné (§ 1 odst. 2 vyhlášky o posuzování invalidity) s postižením podle kapitoly XIII (postižení svalové a kosterní soustavy), oddílu E (dorzopatie a spondylopatie), položky 3 (ankylozující spondylitida) písmena c (se středně těžkým funkčním postižením) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Míra poklesu pracovní schopnosti je pro uvedenou položku stanovena na 30 % – 40 %. Posudková komise v souladu s tímto rozpětím stanovila míru poklesu pracovní schopnosti na 35 %. Invalidita prvního stupně tak dle posudkové komise nadále trvala.

17. Posudková komise své závěry i řádně zdůvodnila. Především zdůvodnila, proč se na rozdíl od posudkových lékařů přiklonila k volbě středu procentního rozpětí míry poklesu pracovní schopnosti dle dané položky. Posudkoví lékaři vysvětili volbu dolní hranice absencí zánětlivé aktivity, ta však byla zjištěna sice lehkého stupně, ale stále přítomná (CRP, FW). K ukončení biologické léčby pak nedošlo z důvodu, že již není zapotřebí. Posudková komise stav žalobkyně konzultovala s ošetřujícím revmatologem, který sdělil, že léčba nemůže být stále zavedena z důvodu prevence po proběhlé infekci. Posudková komise též reagovala na stěžejní námitku žalobkyně, že žalobkynina pracovní aktivita není důkazem o stabilizaci (zlepšení) jejího stavu. S tou se ztotožnila, neboť uvedla, že pro žalobkyni je sice vhodné sedavé zaměstnání administrativního charakteru, to však žalobkyně vykonává až po vzniku invalidizujícího onemocnění, dříve vykonávala fyzicky náročnou práci dělnice. Jedná se navíc o práci na chráněném pracovišti. Stav žalobkyně tedy posudková komise hodnotila jako relativně stabilizovaný při zavedené léčbě a režimových opatřeních, v pracovní neschopnosti ovšem žalobkyně nebyla proto, že v práci jsou jí poskytovány úlevy (jedná se o pracovní činnost na chráněném pracovišti, kde je zavedena i možnost zástupu).

18. V posudku je popsán i vývoj žalobkynina zdravotního stavu (včetně jeho hodnocení posudkovými lékaři), obsahuje všechny požadované formální náležitosti, jeho závěry se opírají o shromážděné podklady (žalobkynino osobní vyšetření a veškeré lékařské zprávy a další podklady), které měla posudková komise k dispozici, a celkové posudkové hodnocení je vnitřně konzistentní a nerozporné.

19. Na základě výše uvedeného soud pokládá posudek posudkové komise za přesvědčivý, logický a vycházející z nejúplnějších podkladů (zejm. žalobkynino osobní vyšetření). V návaznosti na něj lze uzavřít, že žalovaná vycházela při svém rozhodování z nesprávného skutkového závěru, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí činila jen 30 %, v důsledku čehož žalobkyni od 12. 10. 2025 odňala invalidní důchod. Míra poklesu pracovní schopnosti ale ve skutečnosti po celou dobu činila 35 %, což odpovídá invaliditě prvního stupně podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Napadené rozhodnutí je tak zatíženo vadou řízení spočívající v nesprávném zjištění skutkového stavu, která měla vliv na jeho zákonnost. Žalobní body jsou důvodné. Závěr a náklady řízení 20. S ohledem na shora uvedené závěry soud napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaná zejména znovu posoudí žalobkynin nárok na invalidní důchod a mezi své podklady zahrne i posudek posudkové komise ze dne 26. 3. 2026 (§ 78 odst. 6 s. ř. s.), podle nějž poklesla žalobkynina pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 35 %, a tento stav nadále trval.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně, která byla ve věci plně úspěšná, má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti žalované, která ve věci úspěch neměla. Náhradu nákladů řízení žalobkyně tvoří: odměna za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif; a paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupkyně žalobkyně je plátkyní daně z přidané hodnoty (jak soud ověřil z https://ares.gov.cz/), k nákladům řízení tak patří i náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad v sazbě 21 % ve výši 2 129,40 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů řízení 12 269,40 Kč. Náhrada je splatná do třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

22. Soud se neztotožnil s argumentací žalované, která s poukazem na rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2017, č. j. 1 Azs 334/2016 – 29, navrhovala, aby soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta a paušální náhradě hotových výdajů za převzetí a přípravu zastoupení, neboť zástupkyně žalobkyně ji již zastupovala v řízení před žalovanou. Je třeba říci, že právní názor prvního senátu NSS se bez bližšího zdůvodnění odchyluje od většinové judikatury tamního soudu. Odkázat lze zejména na rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 21/2011 – 52, č. 2414/2011 Sb. NSS, a jeho čtvrtou právní větu, podle níž: „Skutečnost, že zástupce zastupoval žalobce již ve správním řízení, nemá sama o sobě vliv na nárok tohoto zástupce na mimosmluvní odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení před krajským správním soudem [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu].“ Tento právní názor potvrdil NSS například v rozsudku ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 299/2017 – 37, kde jej zdůvodnil takto: „Soudní řízení je totiž postaveno na odlišných principech a procedurálních pravidlech než řízení správní. Zástupce musí nově zvážit, jaké možnosti obrany s. ř. s. v daném případě nabízí, příp. zajistit důkazy pro soudní řízení nebo administraci záležitostí nutně doprovázejících soudní řízení (zpracování plné moci, hlídání zákonných lhůt, placení soudního poplatku apod.), přičemž řadu těchto skutečností je třeba konzultovat na poradě s klientem.“ V rozsudku ze dne 15. 11. 2018, č. j. 9 As 447/2017 – 26, NSS připustil, že v jeho judikatuře existují rozpory v této otázce, nicméně konstatoval, že rozhodnutí, která převzetí a přípravu za úkon nepovažují, představují menšinový názor a nijak se nevypořádávají s judikaturou zastávající opačný názor v čele s rozsudkem č. j. 1 As 21/2011 – 52. Ani rozhodnutí č. j. 1 Azs 334/2016 – 29 se s předchozí judikaturou nijak nevypořádává. Soud se proto v této věci přiklonil k závěrům citovaných rozsudků č. j. 1 As 21/2011 - 52, č. j. 6 As 299/2017 - 37 a č. j. 9 As 447/2017 - 26 (a dalších rozhodnutí – viz poslední větu bodu 56 posledně citovaného rozsudku či rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2021, č. j. 6 As 272/2020 – 36, body 33 a 34) a odměnu za tento úkon přiznal. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 28. května 2026 Richard Galis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.